Světlana K.
V prosinci 1847 až v lednu 1848 napsali K. Marx a B. Engels program Svazu komunistů – „Manifest Komunistické strany“. Jedná se o nejvýznamnější programový dokument vědeckého komunismu. Poprvé vyšel v Londýně v únoru 1848 jako brožura o 23 stranách. Téhož roku vycházel v demokratickém orgánu německých emigrantů „Německé Londýnské noviny“. Německý text byl poté vydán v Londýně jako třicetistránková brožura, v níž byly opraveny tiskové chyby prvního vydání. Tento text pak brali Marx a Engels za základ dalších vydání.
Roku 1872 vyšlo nové německé vydání „Manifestu“ s menšími autorskými úpravami a s Marxovou a Engelsovou předmluvou. Toto vydání, stejně jako pozdější německá vydání z roku 1883 a 1890, vyšlo pod názvem „Komunistický manifest“.
První ruské vydání „Manifestu Komunistické strany“ vyšlo roku 1869 v Ženevě v překladu Bakunina, který na několika místech text zkomolil. Nedostatky prvního vydání byly odstraněny roku 1882 v Plechanovově překladu. Díky tomu se začaly ideje „Manifestu“ šířit v celém Rusku. Marx a Engels, kteří pokládali propagaci marxismu v Rusku za velice důležitou, napsali k tomuto vydání zvláštní předmluvu.
Manifest Komunistické strany se skládá ze čtyř kapitol. Buržoové a proletáři, Proletáři a komunisté, Socialistická a komunistická literatura a Stanovisko komunistů k různým opozičním stranám.
Karl Marx
Karl Heinrich Marx (1818-1883) byl německý filosof, politický publicista, kritik klasické ekonomie, teoretik dělnického hnutí, socialismu a komunismu.
Jeho filosofický i politický vliv byl obrovský a jeho myšlenky byly později komoleny mnoha lidmi pro utváření nových politických směrů, které byly pouhou karikaturou jeho myšlenek.
Friedrich Engels
Engels (1820-1895), v českém prostředí občas také uváděn jako Bedřich Engels, byl německý politický filosof a ekonom a spoluzakladatel marxismu. Byl přítelem Marxe, se kterým se podílel prakticky na všech významných pracích z oblasti filosofie, ekonomie a na dílech o komunismu.
Společně s Friedrichem Engelsem rozpracoval Marx vlastní materialistické pojetí dějin, založené na ekonomických zákonitostech. Ve společnosti je podle nich přítomen konflikt mezi ovládanými a vládnoucími, který bude odstraněn zrušením soukromého vlastnictví a nastolením beztřídní, komunistické společnosti.
Manifest Komunistické strany
Buržoové a proletáři
V této kapitole Marx poukazuje na to, jak se společnost vyvíjela s postupem času.
První věta zní:
„Dějiny všech dosavadních společností jsou dějinami třídních bojů.“
Tvrdí, že v každé dřívější společnosti existovaly různé stavy, s pestrou stupnicí různého společenského postavení, a také že
„Moderní buržoazní společnost, vzešlá ze zániku feudální společnosti, třídní protiklady neodstranila. Přinesla jen nové třídy, nové podmínky útisku a nové formy boje místo starých.“
Těmito novými, přímo proti sobě stojícími třídami myslí buržoazii a proletariát.
Zdůvodňuje, proč musela dřívější feudální společnost zaniknout a proč nyní musí stejně tak zaniknout společnost buržoazní.
„Výrobní a směnné prostředky, na jejichž základě se vyvinula buržoazie, byly vytvořeny ve feudální společnosti. Na jistém stupni vývoje těchto výrobních a směnných prostředků neodpovídaly už poměry, za nichž feudální společnost vyráběla a směňovala, feudální organizace zemědělství a manufaktury, zkrátka feudální vlastnické vztahy vyvinutým už výrobním silám. Brzdily výrobu, místo aby ji podporovaly. Staly se jejími okovy. Musely být rozbity, a byly rozbity. Před našimi zraky se odehrává podobný pohyb. Svými buržoazními výrobními a směnnými vztahy, buržoazními vlastnickými vztahy vykouzlila moderní buržoazní společnost tak mohutné výrobní a směnné prostředky, že se podobá čaroději, který už není s to zvládnout podzemní mocnosti, jež vyvolal v život. Dějiny průmyslu a obchodu jsou už po několik desetiletí jen dějinami vzpoury, moderních výrobních sil proti moderním výrobním vztahům, proti vlastnickým vztahům, které jsou podmínkou existence buržoazie a jejího panství. Stačí poukázat na obchodní krize, které se periodicky opakují a stále nebezpečněji ohrožují existenci celé buržoazní společnosti. Za obchodních krizí se pokaždé ničí velká část nejen vyrobených produktů, nýbrž i vytvořených už výrobních sil. Za těchto krizí propuká společenská epidemie, která by se všem dřívějším epochám zdála nesmyslná - epidemie nadvýroby. Společnost je pojednou vržena zpět do stavu dočasného barbarství; zdá se, že ji hladomor a všeobecná vyhlazovací válka připravily o všechny životní prostředky; zdá se, že průmysl a obchod jsou zničeny, a proč? Protože společnost má příliš mnoho civilizace, příliš mnoho životních prostředků, příliš mnoho průmyslu, příliš mnoho obchodu. Výrobní síly, které má k dispozici, neslouží už rozvoji buržoazních vlastnických vztahů; naopak, zmohutněly příliš pro tyto vztahy, které se stávají jejich brzdou; a jakmile začnou tyto překážky zdolávat, uvádějí celou buržoazní společnost do nepořádku, ohrožují existenci buržoazního vlastnictví. Buržoazní vztahy se staly tak těsnými, že už nepojmou bohatství, které vytvořily. - Čím překonává buržoazie krize? Jednak vynuceným ničením celé masy výrobních sil, jednak dobýváním nových trhů a důkladnějším využitím starých. Čím tedy? Tím, že připravuje všestrannější a mohutnější krize a že zmenšuje prostředky, jak krizím čelit. Zbraně, jimiž buržoazie porazila feudalismus, se nyní obracejí proti ní samé. Ale buržoazie nejen ukula zbraně, které znamenají její smrt; zplodila také lidi, kteří se těchto zbraní chopí - moderní dělníky, proletáře.“
Dále Marx prudce kritizuje charakter celé buržoazní společnosti. Vykořisťování proletariátu.
„Tito dělníci, kteří se musí prodávat kus po kuse, jsou zbožím jako každý jiný předmět obchodu, a proto jsou stejně vydáni napospas všem rozmarům konkurence, všem výkyvům trhu. Rozšířením strojních zařízení a dělby práce pozbyla práce proletářů samostatný charakter, a tím pro dělníky i všechen půvab. Náklady na dělníka se proto omezují téměř výhradně na životní prostředky nezbytné k jeho obživě a udržení jeho rodu. Masy dělníků, směstnané v továrně, jsou organizovány po vojensku. Jako řadoví vojáci průmyslové armády jsou pod dozorem celé hierarchie poddůstojníků a důstojníků. Jsou nejen raby buržoazní třídy, buržoazního státu, každého dne a každé hodiny je také zotročuje stroj, dozorce a především sám jednotlivý buržoa-továrník. Tato despocie je tím malichernější, nenávistnější a tím více pobuřuje, čím otevřeněji prohlašuje za svůj cíl zisk. Čím menší obratnosti a síly vyžaduje ruční práce, tj. čím víc se vyvíjí moderní průmysl, tím víc je práce mužů vytlačována prací žen a dětí. Pro dělnickou třídu přestaly mít rozdíly pohlaví a stáří společenskou platnost. Existují už jen pracovní nástroje, které vyžadují různé náklady podle stáří a pohlaví. Proletáři nemají nic svého, co by museli zajišťovat, jejich úkolem je zničit všechno, co dosud ochraňovalo a zajišťovalo soukromé vlastnictví. Všechna dosavadní hnutí byla hnutí menšin nebo v zájmu menšin. Proletářské hnutí je samostatné hnutí obrovské většiny v zájmu obrovské většiny. Proletariát, nejnižší vrstva nynější společnosti, se nemůže pozvednout, nemůže se vzpřímit jinak než tak, že přitom vyletí do povětří celá nadstavba vrstev, které tvoří oficiální společnost.“
Tato kapitola je ukončena vysvětlením, proč již není možné, aby byla třída proletářů dále vykořisťována a proč je zánik buržoazie nevyhnutelný a nezvratný.
„Všechny dosavadní společnosti spočívaly, jak jsme viděli, na protikladu mezi utlačujícími a utlačovanými třídami. Aby však bylo možno nějakou třídu utlačovat, musí jí být zajištěny podmínky, za kterých by mohla alespoň rabsky živořit. Nevolník se za nevolnictví probil k postavení člena komuny a také maloměšťák se pod jařmem feudálního absolutismu probil k postavení měšťáka. Naproti tomu moderní dělník, místo aby se s pokrokem průmyslu pozvedal, klesá stále hlouběji pod úroveň životních poměrů své vlastní třídy. Z toho jasně vysvítá, že buržoazie je neschopna zůstat nadále panující třídou společnosti a vnucovat celé společnosti podmínky existence své třídy jako zákon, jímž je nutno se řídit. Není schopna panovat, protože není schopna zajistit svému otroku ani jeho otrockou existenci, protože je nucena nechat ho klesnout do postavení, kdy ho musí sama živit, místo aby on živil ji. Společnost už nemůže žít pod panstvím buržoazie, tj. existence buržoazie a existence společnosti jsou už neslučitelné. Buržoazie produkuje především svého vlastního hrobaře. Její zánik i vítězství proletariátu jsou stejně nevyhnutelné.“
Proletáři a komunisté
Tato kapitola vysvětluje, v jakém poměru jsou komunisté k proletářům a jaké jsou jejich cíle.
"Komunisté nejsou zvláštní stranou oproti jiným dělnickým stranám. Nemají zájmy odlišné od zájmů celého proletariátu. Nevytyčují žádné zvláštní (sektářské) zásady, podle nichž by chtěli přetvářet proletářské hnutí. Komunisté se liší od ostatních proletářských stran jedině tím, že na jedné straně v boji proletářů různých národů vytyčují a obhajují společné zájmy všeho proletariátu, nezávislé na národnosti; na druhé stran tím, že na různých stupních vývoje, jimiž prochází boj mezi proletariátem a buržoazií, zastupují vždy zájmy celého hnutí. Komunisté jsou tedy v praxi nejrozhodnější, stále kupředu pobízející částí dělnických stran všech zemí; v teorii vynikají nad ostatní masu proletariátu pochopením podmínek, průběhu a všeobecných výsledků proletářského hnutí."
Dále vysvětluje a obhajuje pravý význam „zrušení soukromého vlastnictví“.
„Nám komunistům se vytýkalo, že prý chceme odstranit osobně nabyté, vlastní prací získané vlastnictví; vlastnictví, které je základem veškeré osobní svobody, činnosti a samostatnosti. Prací získané, řádně nabyté, vlastními mozoly zasloužené vlastnictví! Mluvíte o maloburžoazním, malorolnickém vlastnictví, které tu bylo před buržoazním vlastnictvím? To nepotřebujeme odstraňovat my, odstranil je a denně odstraňuje vývoj průmyslu. Nebo snad mluvíte o moderním buržoazním soukromém vlastnictví? Vytváří však námezdní práce, práce proletářova, proletářovo vlastnictví? Naprosto ne. Vytváří kapitál, tj. vlastnictví, které vykořisťuje námezdní práci, které se může rozmnožovat jen pod podmínkou, že plodí novou námezdní práci, aby ji znovu vykořisťovalo. Vlastnictví v nynější podobě se pohybuje v protikladu mezi kapitálem a námezdní prací. Bude-li tedy kapitál přeměněn v kolektivní vlastnictví, patřící všem příslušníkům společnosti, nezmění se osobní vlastnictví ve společenské. Změní se jen společenský charakter vlastnictví. Vlastnictví ztratí svůj třídní charakter.“
Kritizuje charakter nynějšího vlastnictví, zacházení s dělníkem jako s každým jiným nástrojem k rozmnožování kapitálu.
„Co si tedy námezdní dělník přivlastňuje svou činností, stačí pouze k reprodukci jeho holého života. Nechceme naprosto odstranit toto osobní přivlastňování výrobků práce, sloužící bezprostředně k reprodukci života, přivlastňování neponechávající žádný čistý přebytek, který by mohl vytvořit moc nad cizí prací. Chceme jen odstranit nuzácký charakter tohoto přivlastňování, kdy dělník žije jen proto, aby rozmnožoval kapitál, a žije jen potud, pokud to vyžaduje zájem panující třídy. V buržoazní společnosti je živá práce jen prostředkem k rozmnožování nahromaděné práce. V komunistické společnosti je nahromaděná práce jen prostředkem k rozšiřování, obohacování a usnadňování životního procesu dělníků.“
Poukazuje na vysoký nepoměr mezi nynějšími společenskými třídami.
„Děsíte se, že chceme zrušit soukromé vlastnictví. Ale v nynější vaší společnosti je soukromé vlastnictví zrušeno pro devět desetin jejích členů; existuje právě proto, že pro devět desetin neexistuje. Vytýkáte nám tedy, že chceme zrušit vlastnictví, které předpokládá jako nezbytnou podmínku, že obrovská většina společnosti nemá vlastnictví. Zkrátka vytýkáte nám, že chceme zrušit vaše vlastnictví. Ano, to opravdu chceme Komunismus nebere nikomu možnost přivlastňovat si společenské výrobky, bere jen možnost zotročovat si tímto přivlastňováním cizí práci. Namítalo se, že zrušením soukromého vlastnictví přestane veškerá činnost a zavládne všeobecná zahálka. Podle toho by byla buržoazní společnost dávno musela zahynout na lenost; vždyť ti, kdo v ní pracují, nic nenabývají, a ti, kdo nabývají, nepracují.“
Zbytek kapitoly je zaměřen na téma zrušení rodiny a vlasti. Marx zde tvrdí, že buržoazní rodina je založena pouze na soukromém zisku a existuje pouze pro buržoazii. Jejím doplňkem je život bez rodiny, vnucený proletářům a veřejná prostituce.
Posledních několik odstavců k zrušení vlasti a národnosti mluví samy za sebe.
„Nacionální rozdíly a protiklady mezi národy mizejí stále víc už s rozvojem buržoazie, svobodou obchodu, světovým trhem, stejnorodostí průmyslové výroby a jí odpovídajícími životními poměry. Tou měrou, jak bude odstraňováno vykořisťování jednoho individua druhým, bude odstraňováno i vykořisťování jednoho národa druhým. S protikladem tříd uvnitř národů padne i vzájemné nepřátelství mezi národy.“
Závěrem
Toto dílo je vysoce nadčasové a aktuální i v dnešní době. Každému bychom doporučili, aby si „Manifest“ přečetl. Především v post-stalinistických zemích, jako je například ta naše, by mohlo zavedení Manifestu komunistické strany, nebo Komunistického manifestu do „povinné literatury“, pomoci uvedení pojmu „komunismus“ na pravou míru.