top of page
Vyhledat

Ekonomická situace 2023: Zničme kapitalismus než zničí nás!

V roce 1990, tři dny úřadující prezident Československa Václav Havel prohlásil ve svém novoročním projevu, že naše země nevzkvétá. Upozornil v něm rovněž na pravdivé skutečnosti, že za minulého režimu docházelo k byrokratickému nezvládnutí organizace centrálního plánování ekonomiky, zastarávání hospodářství, i ke katastrofální devastaci životního prostředí. To vše byla sice pravda, ovšem prohlásil to i v době, kdy ještě nezaměstnanost, bezdomovectví, státní i jiné dluhy, energetická i jiná chudoba, ale do značné míry i třeba prostituce byly takřka nepozorovatelnými jevy. A zatímco v minulém režimu na sobě lidé museli šetřit, pokud si chtěli dovolit něco nad rámec standardu poskytovaného režimem, v roce 2023 na sobě lidé musí šetřit, aby vůbec přežili. A i tak jsou svou prací nuceni živit kapitalistický moloch, který absolutně neprosperuje, a působí jako těžce závislý narkoman ve smrtelném stádiu své závislosti, kterému banky a vlády musí ordinovat stále tvrdší drogy, aby mohl vůbec nějak fungovat, a to samozřejmě na účet milionů pracujících.





Věříte na zázraky?


Buržoazní ekonomové, sloužící jako apologéti kapitalistického systému, se již od vzniku kapitalismu snaží objevovat jeho zázračné samoregulační schopnosti. Nejznámějším se v této oblasti stal francouzský ekonom Jean-Baptiste Say, přezdívaný doma „knížetem vědy“, který na počátku 19. století formuloval svůj zákon, podle něhož v přeneseném významu má každé zboží svého kupce, kdy má existenci nadvýroby v dlouhodobém horizontu odstranit vývoj poptávky a nabídky.


Tato iluze byla mnohými kritizována. Ve dvacátém století zejména buržoazním ekonomem Johnem Maynardem Keynesem, který na Sayův zákon reagoval slovy, že „v dlouhodobém horizontu jsme všichni mrtví“, kdy jeho alternativou bylo podporovat zasahování států do ekonomik s cílem zachránit kapitalismus sám před sebou.


Podstatu nefunkčnosti Sayovy teorie však vystihl již třeba J.C.L. Sismondi či ještě přesněji Karl Marx ve století devatenáctém, který analyzoval oběh zboží a jeho metamorfózu skrze peníze a faktor společenské dělby práce v kapitalismu. V jednoduchém oběhu zboží kapitalista transformuje svoje zboží v peníze, za které opět získává zboží, nicméně právě proto že vyrábí za účelem směny a nikoliv spotřeby, tak nad ním ztrácí kontrolu a nemůže znát skutečnou poptávku, která po něm existuje. A trh sám mu není schopen na základě pohybu cen tuto informaci plnohodnotně poskytnout, jelikož do jednoduchého oběhu vstupuje řada oběhů představujících procesy koupě za účelem prodeje, přetavujících peníze v kapitál. Kapitalista tak klidně může vyrábět zboží v bláhovém přesvědčení o jeho potřebě, kdy řetězec spekulací nadále pokřiví jeho přehled o něm, a dojde k přeplnění trhu zbožím, které nabývá všeobecného charakteru.





Růst výrobních sil v kapitalismu je sice teoreticky neomezený, ovšem tento růst se koná na bázi výrobních vztahů mezi buržoazií a proletariátem, ve kterém je profit kapitalistů nezaplacenou prací pracující třídy. Rozvoj výrobních sil sice umožňuje větší vykořisťování. Koupě nových strojů je obecně katastrofou pro pracující ve fabrice, jelikož kapitalista v takové situaci tlačí na to, aby tyto nové stroje jely ve dne v noci, aby se co nejdříve uhradily výdaje na jejich koupi. Ovšem pracující třída se tímto stává čím dále tím více neschopna z trhu odkupovat zpět produkt, který pro něj vyrobila, a následně toho přestávají být schopní i kapitalističtí investoři. Rozvoj výrobních sil tak vytváří nadprodukt a následnou krizi kapitalismu, jelikož najednou přestává být kam investovat, aby to přinášelo nový profit – aby tedy kapitál splnil svou funkci jako kapitál.



Zbraně bez nábojů


To je podstata krize, se kterou se nyní potýkáme. A to je i důvod, proč jsou teze jako je Sayův zákon a poněkud modernější „teorie efektivních trhů“ dnes odvrhávány do zapomnění. Vládnoucí třída pozoruje hořkou skutečnost, že kapitalismus nemá žádnou zázračnou samoregulační schopnost, a snaží se užít skrze stát všech zbraní, aby krizi odvrátila. Problém však je v tom, že tyto zbraně dnes již velmi často postrádají náboje. Jedním z řešení je zadlužit státy a nacpat peníze kapitalistům na záchranu jejich profitu. Něco podobného bylo podstatou amerického New Dealu, kdy je výše uvedené třeba ryzí podstata Středulou milovaného kurzarbeitu, ale i dalších podpůrných opatření, které jsme mohli pozorovat v časech covidu až do dnes. Státy už ale tak mají astronomické dluhy, které jsou nyní dávány k úhradě pracujícím a navíc toto vypouštění peněz do oběhu státem živí inflaci. Český poměr dluhu k HDP se od covidu vyšplhal z 30,1% na 41,9% (1), a to je ještě pořád krásný výsledek ve srovnání třeba s takovým Japonskem a jeho dluhem 260% k HDP!




Druhou možností je manipulovat s úrokovými sazbami. Ale jak? Když přišla pandemie covidu, ČNB za pár měsíců srazila úrokové sazby k bodu mrazu až na 0,25% v případě základní repo sazby. To bylo opět ryze proinflační. Chvíli se nic nedělo, ale jakmile se opět otevřel po pandemii (která mimochodem stále neskončila) trh, všechny ty levné peníze a státní podpory byly vrženy do oběhu, a tvrdě zasáhly do peněženek řadových proletářů pádivou inflací, zatím vrcholící na zářijovém meziročním růstu o 18%. Inflaci totiž ovlivňuje nejen množství, ale i rychlost oběhu peněz.


Česko má v tomto obrovské štěstí, že není součástí eurozóny, což mu dává možnost manipulovat s vlastní měnou. Inflace zdražuje import, což je obzvláště krušné v čase Ukrajinsko-Ruské války, kdy ceny importovaných surovin jako je plyn rostou. Již od poloviny roku pozorujeme růst základních repo úrokových sazeb ČNB z 0,25% na 7%. (2) Toto je celkově doprovázeno změnou chování řady lidí, kteří více spoří a spekulují, místo ukládání peněz na běžných účtech či pod matracemi. Od poloviny roku 2021 tak dochází snad poprvé od přelomu tisíciletí na českém trhu k poklesu peněžního agregátu M1 (3), zahrnujícího oběživo a jednodenní vklady, zatímco agregáty M2 a M3 zahrnující cenné papíry, a spořící účty dále navzdory růstu úrokových sazeb rostou.


Růst úrokových sazeb ale celkově zdražuje investice do reálné produkce. Počas inflace sice lidé vytáhli peníze z běžných účtů a nacpali je všude, kde by se snad daly nějak zúročit. Jediným historickým ospravedlněním kapitalismu, ale i jakéhokoliv jiného systému je však jeho schopnost rozvíjet výrobní síly. Místo tohoto rozvoje ale pozorujeme, že v současnosti české HDP stagnuje kolem hranice 0%, kdy celosvětově za rok 2022 vzniklo přes 10.000 nových kryptoměn, a fiktivní kapitál se stal všudypřítomným, kdy se kromě toho spekuluje i s takzvanými NFTs a dalšími existujícími či virtuálními předměty. Dnes kryptoměn již existuje přes 20.000, kdy ještě v roce 2013 jich existovalo pouhých 7! (4)




Peníze samy o sobě jsou však jen pouhými známkami hodnoty. Pouhými bezcennými papírky, kterým hodnotu kromě spekulace dává objem a fluktuace zboží na trhu. Od doby covidu až do dnes tedy pozorujeme masivní přerozdělení těchto známek hodnoty, kdy byla nejdříve ryze proinflačními metodami udržena kapitalistická zombie při životě, aby následně, až se trh opět otevře, mohli pracující za tyto metody zaplatit. Jedna metoda jak zachránit soukromý profit je sebrat přímo peníze pracujícím a nacpat je kapitalistům. To se však špatně politicky prosazuje. To stejné se dá totiž udělat tak, že se kapitalistům nacpou nové peníze které zaplaví trh, a následně znehodnotí úspory a mzdy těch, kteří tyto peníze nedostali.



Sankce


Prohloubení sankcí mezí americkým a ruským kapitalismem v důsledku intenzifikace války na Ukrajině způsobilo nové utrpení proletářům nejen ve válečné zóně, ale proletariátu celého světa. Zároveň ale i masivní zisky zbrojařům, kdy zbrojovka Colt CZ Group miliardáře Holečka za první pololetí roku 2022 zvedla svůj čistý zisk o 88%. (5)


Český obchod s Ruskem do února 2022 sice nebyl číselně nijak velký. Export do Ruska se v únoru 2022 pohyboval okolo 2% celkového objemu exportu, a dovoz nebyl o moc větší. Kvůli již existujícím sankcím mnoho českých exportérů ztrácelo kontrakty na dovoz do Ruska již od roku 2014, čímž přicházeli o stamiliony, jako třeba jihočeská Madeta, která přišla o zisk asi 150 milionů korun ročně. (6) Sankční válka po rozdmýchání konfliktu na Ukrajině v roce 2022 tuto situaci mnohonásobně zhoršila, kdy se ruský trh zavřel třeba i pro českou Škodovku, která měla v Rusku své výrobny, a meziročně přišla v dubnu v Rusku o 89% prodejů automobilů. V dubnu 2022 se dokonce prodalo v Rusku pouhých 1104 škodovek, což je asi čtvrtina toho, co v Česku, a Škodovku a další automobilky z Ruska vytlačuje čínská konkurence. (7)




Podstatně horší je ale situace v tom ohledu, že Česko z Ruska nedováželo lízátka, ani jiné věci, které by mohlo oželet, ale kromě ropy, kovů a chemikálií i plyn, který nedokáže ničím nahradit. Plyn se tak samozřejmě stává diplomatickou zbraní v rukách vládnoucí třídy Ruska. Nicméně není to Putin, kdo může za drahé ceny energií, ani za inflaci. Putin nechodí na burzy za spekulanty s upilovanou brokovnicí a nenutí je zvyšovat ceny jimi obchodovaných komodit, protože má „balšoj pistaljet“. Je to vždy kapitalistická hamižnost, která zvyšuje ceny jak v supermarketech, tak i na burzách.


Samotná těžba plynu na území ČR pokrývá asi 2% české spotřeby (8). Toliko k řečem hlupákům volajícím po „národní soběstačnosti“. Mezi další zdroje plynu pro Česko patří jeho nákup na energetických burzách, případně nově nákup amerického zkapalněného LNG z pronajatého terminálu v Eemshavenu v Holandsku. Drtivou většinu spotřeby plynu v Česku pokrývá plyn ruský, ať už ho kupujeme a převážíme odkudkoliv. A zde je ukryt problém, který je v první řadě problém politický – Česko jako jediné v rámci Evropské unie nemá přímý kontrakt na plyn s ruským Gazpromem. (9)


Jistě, absolutně nepopíráme, že Kremlem majoritně vlastněný Gazprom využívá plynu pro politický tlak. Ovšem pokud vláda z politických důvodů bojkotuje navázání obchodních styků s Gazpromem, platíme za to my všichni, což je něco, na co již několik let upozorňuje řada expertů, v čele s ing. Vladimírem Štěpánem, který se již třicet let pohybuje v oblasti energetiky, byl dříve obchodním ředitelem Českého plynárenského podniku, kde zajišťoval kontrakty na plyn, a byl též poradcem různých energetických společností celého světa. Štěpán se dokonce sám vládě nabízí, že do Ruska pojede, a zajistí pro Čechy od Gazpromu třikrát levnější plyn, než za kolik ho kupujeme na burzách. Toto se však v současné politické situaci neodpouští, a tak je Štěpán třeba vedle diplomata Druláka jeden z přibývajícího počtu odborníků, kteří jsou v současnosti jako režimu a vládě nepohodlní ostrakizováni.


Vládním představitelům totiž v jejich vilách není zima. Nelikvidují je účty za energie. Místo toho přicházejí se „spásnou myšlenkou“, že je plynem třeba šetřit. Oligarchy vlastněná media jsou nakrmena zprávami o uvědomělých jedincích, kteří soupeří o to, kdo z nich bude doma vytápět méně, zatímco domácnosti konzumují jen asi třetinu spotřebovaného plynu, a zbytek jde do výroby, ve které panuje kapitalistická anarchie a nadvýroba.


A mezitím co zadlužená vláda poskytuje úvěry ČEZu na posílení likvidity, miliardáři Křetínský s Tykačem z jejich energetických společností EPH, respektive Sev.En Energy navýšili do září 2022 za jeden rok svůj majetek o nových 81,4 miliard, čehož docílili tím, že v Česku levně vyráběné energie prodávají za draho na energetických burzách. Křetínský byl v září 2022 čtvrtým nejbohatším Čechem, kterému se meziročně majetek zvýšil o 30,8 miliard na 118,6 miliard korun, a Tykač si jako šestý nejbohatší Čech za rok vydělal dokonce 50,6 miliard, což je více než polovina jeho současného 84 miliardového jmění! (10) Zisky těchto lidí jsou krví, potem a slzami nás, řadových pracujících.





Odbory


A zatímco Tykačovi, podnikajícímu z daňového ráje v Lichtenštějnsku, roste majetek každý den v průměru o 139 milionů korun, jeho recepční si v centru Prahy musí vystačit s 30-33 tisíci měsíčně, jak uvádí jeho inzeráty poptávající nové zaměstnance. (11) Tento jev je úzce spjat s kritickou neschopností odborů efektivně bojovat za zájmy pracujících.


Po vstupu do Evropské unie jsme se stali levnou montovnou zejména pro německé firmy a ryze exportní zemí, kdy naše průměrné mzdy jsou oproti těm německým momentálně třetinové až poloviční. V otázce minimálních mezd jsme na tom po dlouhou dobu byli z našich sousedních zemí nejhůře, kdy v roce 2023 jsme o 120Kč předstihli dluhy zmítané Slovensko. Vývoj minimální a průměrné mzdy v ČR sice představuje určitý pokrok, nicméně s přihlédnutím k dlouhodobě nízké nezaměstnanosti, která aktuálně činí 3,7%, se růst těchto hodnot odvíjí spíše od nedostatku pracovní síly, než od odborového boje.


Situace na pracovištích je však čím dále tím více napjatá. Pracující mají obecně dost narůstajících nájmů, cen za energie a další inflace. Zatímco mzdy rostou jen velmi slabě a inflace požírá naše příjmy, vývoj reálných mezd v ČR ve třetím čtvrtletí zaznamenal propad o 9,8%. (12) V tomto ohledu na tom Slováci s jejich propadem o 4,5% nejsou ani z poloviny tak špatně jako Češi. Tato explozivní situace vyžaduje jiskru. Vyžaduje jeden úspěšný stávkový boj, o kterém prosáknou informace na veřejnost, a bude připravena půda pro stávkovou lavinu, která může zachvátit celé Česko. Taková situace nastala třeba nedávno v Polsku, po stávce v továrně Paroc v Trzemeszně v roce 2021.




Zatímco však bojovnost pracujících narůstá, čehož jsou důkazem i masové protesty z podzimu 2022, tak se zkorumpované odborové vedení snaží zachovat vládnoucí třídě klid a řád. Komedií byly dohady o růstu mezd státních zaměstnanců, které se zbytečně táhly půl roku, kde byly odborářským maximem plané výhrůžky v podobě stávkových pohotovostí, které byly odvolávány při nejmenších záminkách, což nakonec finišovalo nárůstem mezd o 10% těsně před komunálními volbami, což ani zdaleka nepokrylo inflaci.


Další katastrofou je již asi tříleté vyjednávání v korejské gumárně Nexen Tires v Žatci, kde působení středulovského vedení odborů zcela zbavilo majitele firmy strachu z pracujících, kdy nedávno odmítli i růst mezd o 2,3%, ačkoliv dříve sami slibovali v časech mnohem větší inflace růst tříprocentní. A zatímco se jednání táhne, a pracující demonstrují a jsou již rok (!) ve stávkové pohotovosti, tak jejich reálné mzdy neustále padají. V prosinci bylo vedením odborů v Nexenu oznámeno, že stávka bude v lednu. Nyní je konec ledna, a stávka stále není k vidění (Edit:25.1. bylo oznámeno její zahájení 31.1. s účastí asi šestiny fabriky). Mohl by to být ale právě Nexen, který by v případě skutečného vítězství pracujících nad šéfy mohl inspirovat další.


Středulovské vedení ČMKOS, s jeho heslem o sociálním smíru však ve skutečnosti zajímá, jak stávkám předcházet ve prospěch vládnoucí třídy. Kdy v kapitalismu nastává sociální smír? Když pracující kapitulují v boji za své zájmy. Snahou Středuly s jeho platem 110 000 korun a jeho kumpánů je totiž neustále uvolňovat tlak do ztracena, a sloužit jako hasiči stávkových bojů. Při každém větším napětí se místo stávky udělá demonstrace, kde se pracující vyřvou, Středula tam přijede s velkou pompou, udělá si selfie, lidé se po demonstraci rozejdou a je konec. Od té doby se jen ze strany vedení odborů čeká, až to pracující přestane bavit, a smíří se se svými podmínkami. Takto to bylo v Liberty Ostrava, a je tomu tak nyní i v Nexenu v Žatci. Zde však napětí pracujících zatím nepolevuje. Je ale otázkou, jak se tamní boj ve skutečnosti vyvine.




V situaci masivní zkorumpovanosti odborářského vedení a dělnických stran byli pracující de facto redukováni na pouhou surovinu k vykořisťování. Bezbrannou a odkázanou na milost ze strany svých pánů. Odbory pod Středulou zcela ztratily důvěru pracujících, což bylo dokázáno jejich neúspěšnou demonstrací v říjnu 2022, i Středulovým fiaskem v prezidentské kampani, které skončilo přijetím úplatku 5 milionů korun od miliardáře Benýška, politického dinosaura ODS, za jeho odstoupení ve prospěch Danuše Nerudové (13). Nyní je důležité, aby se zformoval politický i odborový předvoj z nejpokrokovějších vrstev pracujících, a postavil obrannou linii v boji proti této vládě a kapitalismu. Snahou Marxistické Alternativy je v tomto procesu vybudovat pevnou revoluční organizaci, která bude neochvějně stát na straně zájmů pracující třídy, o kterou se budou moci studenti i pracující vždy opřít.



Plíživá bída


Naše vrchnost používá všech svých triků k tomu, aby nás udržela v klidu, a zároveň nás co nejvíce nepozorovaně obírala o naše mzdy, úspory a práva ve prospěch velkého byznysu. Jedním z častých triků bývá praxe „něco dát a mnohem více sebrat“, kdy se poskytováním drobných ústupků pracující třídě maskují masivní útoky na ní. To bylo praxí jak Babišovy tak i Fialovy vlády. Tato praxe následně slouží i k tomu, aby se na pracující hodila vina za současnou krizi. „Dluhy by nebyly, když by se pod Schillerovou nezrušila superhrubá mzda!“ volají jedni. Druzí hází vinu na důchodce a Babiše, že údajně byla Babišova vláda příliš rozhazovačná s předvolebními jednorázovými příspěvky důchodcům, kdy je ovšem praxe Fialovy vlády zcela stejná.


Na druhé misce vah však leží návrhy Národní ekonomické rady vlády (NERV), sestávající se z 12 návrhů drastických škrtů proti pracujícím, a 16 návrhů navýšení příjmů státních rozpočtů (což jsou převlečené škrty). Sama vláda uvádí, že považuje tyto návrhy NERVu za jakési „menu“ ze kterého si bude v nadcházejícím období vybírat, a snažit se postupně tyto návrhy politicky ve vhodné momenty a při vhodných konstalacích protlačovat.


Tyto návrhy obsahují takové věci, jako navýšení daní z příjmů pracujících, navýšení daní z nemovitostí, zavedení nadstandardů ve zdravotnictví, seškrtání důchodů a zvednutí věku odchodů do důchodu, devastace podpor žen na mateřských dovolených, nezaměstnaných, či zavedení školného na veřejných vysokých školách. (14)



Třídní boj nebo bídu a porobu?


Situace jaká tu je představuje obrovské nebezpečí pro pracující. Pracující třída nemá žádné, ba ani teoretické zastoupení v parlamentu, na hradě, či na pražském zastupitelstvu. Bojovnost řadových odborářů je systematicky dušena jejich zkorumpovaným vedením. Zároveň nemáme ani žádnou kontrolu nad veřejnými i velkými soukromými sdělovacími prostředky pod kontrolou oligarchie, které stůj co stůj vytvářejí příznivou fasádu této vládě, a ostrakizují a dehonestují jakýkoliv projev odporu proti ní. Obranná linie boje proti vládě a jejím plánům fakticky neexistuje, a to v situaci, kdy již dnes máme 900 tisíc důchodců žijících v chudobě (15), všude můžeme pozorovat zoufalou situaci samoživitelek, nucených systémem k přímé či nepřímé prostituci, ztracenou budoucnost mladých lidí, energetickou chudobu postihující již nižší desítky procent populace, a zároveň extrémní zisky producentů a spekulantů s energiemi a zbrojařů, kdy vláda plánuje navyšovat výdaje na armádu až na 2% HDP.




Ačkoliv jsme tedy skutečnými tvůrci hodnot, a masivních zisků našich vládců, je nám upírán jakýkoliv podíl na moci a bohatství. Zároveň můžeme všude pozorovat ten stejný vztek obyčejných lidí, obavy a zoufalství. Podzimní demonstrace však ukázaly, že se nestačí jen zlobit a nahlas křičet. Navíc ještě pod taktovkou lidí jako je Vrábel. Kapitalistické třídě a její vládě je náš nářek či křik jen nepříjemným lomozem, který rychle dehonestuje skrze média a nasadí své loutky z „Milionu Chvilek pro demokracii“, aby pro ně vyladil tóninu. „Opozice“ která se nachází v parlamentu v podobě Babiše a Okamury a snaží se využívat situace ve svůj prospěch je falešnou opozicí. Jedná se jen o jinou vrstvu kapitalistické třídy, snažící se si přisvojit více moci a bohatství pro sebe.


Pokud chceme přežít a získat si svou důstojnost, zbývá nám pouze cesta třídního boje. Je nezbytně a životně nutné, aby se rostoucí hněv pracující třídy přetavil v budování obranné linie proti našim vladařům, na které budeme odhodlaně čelit všem útokům, které na nás jsou již dnes podnikány, a které budou dále akcelerovat na úkor drtivé většiny české i celosvětové společnosti. Mezitím co sto nejbohatších Čechů navýšilo v roce 2022 svůj majetek o 463 miliard z naší práce a z našich kapes (16).


Jestli nechceme být jen poslušnými a kňučícími čokly, musíme překousat naše vodítka, a bránit si svou svobodu a teritorium v podobě našich práv. Marxistická Alternativa pracuje na tomto úkolu důsledným budováním mezinárodní revoluční organizace. Staňte se i vy její součástí!


248 zobrazení
bottom of page