Devastace přírody se nadále a to i navzdory všem řečím ekoskeptiků nechvalně proslavuje jakožto globální hrozba totálního charakteru. Nenajdeme sféru, v níž se důsledky devastace přírody nijak neprojevují, což dokazuje komplexnost celé věci, kdy je jeden problém příčinou druhého a ten zase příčinou dalších. Opatření potřebná k účinnému řešení známe. Proč na ně tedy ihned nepřistoupíme? Skutečná příčina potíží se zelenou transformací netkví v blbosti ani ve zlé povaze politiků. Stejně jako každá idea či postoj i toto je odrazem hmotných zájmů vládnoucí třídy vlastnící výrobní prostředky na úkor třídy porobené. Ve skutečnosti je jedinou překážkou systém soukromého vlastnictví. Pojďme si problematiku postupně od základů vyjasnit a odhalit pravdu o hospodářské neudržitelnosti ochrany životního prostředí.
Devastace přírody se odehrává na několika frontách navzájem se prolínajících. Pojďme si je rozplést...
Změna klimatu
Změnu klimatu lidé znají i pod pojmem globální oteplování, nicméně tento pojem je trochu zavádějící. Je třeba rozeznat příčinu od důsledku. Tato změna totiž nespočívá pouze v mírném nárůstu průměrné globální teploty, nýbrž i v častějších a tužších extrémech počasí na lokální úrovni, které jsou oteplováním způsobeny. Na konci ledna roku 2018 se USA potýkaly s rekordními mrazy až okolo 40 °C pod nulou, kdy např. v Chicagu bylo chladněji než na severním nebo jižním pólu. Za extrémně nízké teploty v Americe může chladný severní vzduch. Říká se mu také polární vortex a jedná se o celou oblast nízkého tlaku a chladného vzduchu okolo zemských pólů.
Díky vířivému proudění se vzduch drží na jednom místě, což zároveň zajišťuje i tzv. jet stream, tryskové proudění teplejšího vzduchu mezi troposférou a stratosférou po obvodu polárního vortexu. Přes zimu se jet stream často zpomaluje a to způsobuje jeho vlnění a vpád chladného severního vzduchu na jih.
Polární vortex znázorněný na satelitních snímcích NASA z konce ledna roku 2019
Zatímco se však dříve objevily tyto vpády jen jednou za dva nebo tři roky, dnes se staly každoroční záležitostí, za což může oteplování pólů, které je dvakrát rychlejší než oteplování mírných pásů. Jak se snižuje teplotní rozdíl mezi pólem a mírným pásem, jet stream se více zpomaluje, tudíž se i více vlní, a tudíž jsou vpády chladného vzduchu častější.
Oteplování planety způsobují skleníkové plyny v atmosféře. Jedním z hlavních je samozřejmě oxid uhličitý, jehož množství se v atmosféře zvyšuje již od dob průmyslové revoluce. V současnosti jeho množství roste o dvacet gigatun ročně. Svádět tato čísla na přírodu, konkrétně na vulkány, které jediné mohou v rámci přírody narušit uhlíkovou stabilitu, je vědecky nekorektní, neboť ty produkují 0,3 miliardy tun ročně. To je CCA 1 % nadále stoupajících lidských emisí, přičemž nejvíce, tzn. více než 20 % z celkových emisí, vypouštějí odvětví energetika, zemědělství a průmysl.
Mezinárodní panel pro změnu klimatu
Fosilní zdroje zodpovědné za skleníkové plyny v atmosféře stále hrají klíčovou roli v energetice a ačkoliv se procenta v každé zemi liší, světově množství spalovaných fosilních zdrojů roste, kdy jen v Číně množství elektřiny vyrobené z uhlí v roce 2000 vzrostlo v roce 2019 4,5 krát.
Na energetiku navazuje průmyslu. Jeho emise pochází např. ze zpracovávání paliv, rafinace ropy, těžby uhlí či transportu zemního plynu, při němž uniká metan. Dále je velice náročná výroba cementu, vápna, skla, železa, oceli a hnojiv. Je ale potřeba rozlišovat přímé a nepřímé emise. Ty nepřímé totiž pochází z výroby energií potřebných jako pohon pro průmyslovou výrobu.
Emise v zemědělství produkuje především chov hospodářských zvířat a obdělávání půdy. Živočišné zemědělství má 44% podíl na lidských emisích metanu, který je daleko účinnější skleníkový plyn než oxid uhličitý. Stejně se podílí i na emisích toho nejsilnějšího skleníkového plynu, a sice oxidu dusného poškozujícího navíc i ozonovou vrstvu, jež naši planetu chrání před intenzivním slunečním zářením. Z celého zemědělství tvoří živočišná výroba až 80 % emisí. Kvůli potřebě krmiv a pastev totiž vyvíjí obrovský tlak i na rostlinnou výrobu, která hospodářskou zvěř zajišťuje třetinou své produkce. Emise rostlinné výroby jsou výsledkem přečasté orby spolu s nadměrou průmyslových hnojiv a pesticidy. To vše totiž způsobuje degradaci živé půdy, v jejímž důsledku se nemá kde ukládat uhlík ani zpracovávat oxid dusný. Celá situace je dále zhoršována odlesňováním z 90 % způsobeným právě zemědělskou činností.
Skleníkové plyny, jak napovídá jejich pojmenování, dávají atmosféře vlastnost skleníku, což znamená, že se v ní drží více energie ze slunečního záření. Důsledkem je právě oteplování, které destabilizuje vzdušné proudy a způsobuje lokální extrémy počasí. Ty jsou navíc umocněny větším množstvím vody v teplejší atmosféře, poněvadž se zvyšuje množství změnou skupenství vody buď uvolněné, nebo přijaté energie v atmosféře.
Změna klimatu staví výzvy před již zmiňované zemědělství, ale i zdraví obyvatelstva ohrožené častějšími vlnami veder a s nimi spojeným snazším šířením infekcí a horším snášením chronických onemocnění a ekosystémy uzpůsobené stabilním klimatickým podmínkám. Nejaktuálnějším příkladem je momentálně Brazílie. Největší světový producent a vývozce pomerančové šťávy zaznamená pravděpodobně jednu z nejhorších úrod za více než tři desetiletí. Kvůli extrémům počasí a příznivým podmínkám pro šíření choroby zelenání bude produkce činit okolo 232 mil. beden pomerančů namísto obvyklých 300 mil., což představuje 24% pokles a proměnu tohoto dostupného ovoce v luxusní zboží. Zemědělství a zdraví člověka je vnímáno jako to nejdůležitější, nicméně k zajištění obou těchto zdrojů je klíčový právě ten laickou veřejností nejméně uznávaný. Stabilní ekosystémy jsou nejen schopny zmírnit extrémní dopady klimatické změny, nýbrž i postupně spolu s přechodem k obnovitelným zdrojům energie tento prudký proces zpomalit. Jejich užitek spočívá: 1) ve schopnosti držet vodu, tj. opatření proti suchu, erozi půdy, povodním a extrémním výkyvům teplot, 2) ve schopnosti filtrovat ovzduší, 3) ve schopnosti absorbovat a ukládat oxid uhličitý (ve dřevě a půdě), 4) ve schopnosti zajistit proces opylování, 5) ve schopnosti regulovat množství škůdců, 6) schopnosti poskytnout člověku rekreační prostředí. Souhrnně se to nazývá ekosystémové služby a aby nám byly poskytovány, potřebujeme mít ekosystémy stabilní, takové, které nepodlehnou dynamickým změnám současnosti. Klíčem k této jistotě je vysoká biodiverzita čili druhová rozmanitost.
Tzv. ekologickou niku, tedy úlohu ve stabilním ekosystému sdílí hned několik druhů organismů. Venku se zatím naštěstí nesetkáme se situací, kdy bychom viděli na jednom stanovišti jeden druh rostliny, jeden druh hmyzu, jeden druh ptáka atd., nýbrž právě naopak nás vždy překvapí, kolik druhů rostlin najdeme na jednom metru čtverečním, kolik druhů hmyzu najdeme na každé louce, kolik druhů ptáků nám přelétne nad hlavou, atd. To je cenné, poněvadž tato rozmanitost na úrovni ekologické niky umožňuje, že se druhy navzájem zastoupí v případě nepříznivých podmínek pro jeden z nich, čímž brání zhroucení ekologické niky a následně celého ekosystému. Všimněme si této stability i pod úrovní země. Kořeny každé rostliny zasahují různě hluboko, živiny čerpají v různých poměrech. Edafon, tj. živá složka půdy zodpovědná za rozklad organického materiálu, pak funguje na 100 %. Zasahuje co nejhlouběji, jeho složky mají neustále co rozkládat, doplňují se navzájem, zkrátka druhová rozmanitost na povrchu znamená i druhovou rozmanitost pod ním, a tak sílí úrodnost půdy a její schopnost držet vodu i uhlík.
Existuje však ještě jeden významný důvod, proč chránit druhové bohatství ekosystémů. Vzhledem k tomu, že se každý rok najdou tisíce nových druhů, je více než pravděpodobné, že jsme spoustu sotva popsaných nebo dokonce ještě nepopsaných druhů vyhubili, aniž bychom měli ponětí o jejich existenci. Každý druh, i ten, co už se nějak jmenuje, má potenciál být užitečným druhem budoucnosti. Lidstvo stále získává nové poznatky o vlastnostech organismů a jejich obsahových látek. Stále se vyvíjejí nové materiály, léčiva nebo navrhují nové zdroje potravy. Je opravdu ochrana ,,žabiček a kytiček" tak zbytečná, jak se nás snažili a snaží někteří ekoskeptici přesvědčit?
Klimatická změna je spolu s dalšími níže popsanými formami devastace přírody tak prudká a intenzivní, že se jí organismy nestíhají přizpůsobit, z čehož vyplývá, že druhy dnes mizí o jeden nebo dva řády rychleji, než kolik činil průměr v minulých 10 milionech let. Pro lepší představu si uveďme, že je dnes v živočišné říši vyhubením ohrožená CCA 1/7 ptačích, 1/4 savčích, 1/5 plazích, 1/3 parybích a 2/5 obojživelných druhů.
Situaci ohrožených sektorů klíčových pro naše přežití včetně stabilních ekosystémů zhoršují již zmíněné ,,ostatní formy devastace přírody”. Jeden z hlavních sektorů tak dokonce likviduje přímo sám sebe.
Intenzivní zemědělství
O tom, jak zemědělství ovlivňuje změnu klimatu jsme se již výše zmínili. Zmínili jsme se i o devastaci uložišť uhlíku a vody vlivem degradace půdy nadměrou orby, průmyslovými hnojivy, pesticidy a další kolonizací stabilních biotopů. Na škodlivosti intenzivního obhospodařování přidávají i tzv. monokultury. Pěstování jedné plodiny každý rok na jedné a té samé ploše vede k vyčerpání specifických živin, úbytku rozmanitosti edafonu a tím k rychlé degradaci půdy. Monokultury jsou navíc náchylnější k napadení řadou škůdců, kteří se mohou rychleji šířit a napáchat rozsáhlé škody. Nikdy by lidstvo nemělo zapomenout např. na Velký hladomor v Irsku. Dalším strašákem zemědělství je eroze zapříčiněna vysycháním vlivem degradace živé půdy, nadměrou orby většinou kolmo k vrstevnici a úbytkem ,,zelených prvků” zemědělské krajiny jako jsou pásy trvale travního porostu, stromy větrolamy a remízky. Pozorný čtenář si jistě vzpomněl na již zmiňované ekosystémové služby. V návaznosti na další kapitolu vyzdvihneme schopnost biopásů filtrovat vodu. Nadměra hnojení totiž vede k tzv. eutrofizaci vody. Znamená to, že ve vodě je daleko více živin než je normální a agresivní organismy, které mají potenciál vytlačovat sousední organismy, se stávají dominantní. Ve vodě to vede k přemnožení sinic, jejichž biomasa pak během rozkladu na dně extrémně vyčerpává z vody kyslík. Ostatní vodní organismy včetně ryb za to pak hromadně platí životy. Biopásy jsou tedy významnou ostrou hranicí mezi ekosystémy a zemědělskou plochou. Podívejme se na další příklady znečišťování ekosystémů.
Znečišťování vody a půdy
Z předchozího odstavce o zemědělství jasně vyplývá, že znečištění čili kontaminace půdy vždy vede i ke znečištění vody a naopak. Mezi nejčastější škodliviny patří ve vodě snadno migrující rozpouštědla unikající při transportu, chemičkami a elektrárnami vypouštěné polyaromatické uhlovodíky (PAU) s karcinogenními účinky, odpadní těžké kovy ze zpracovávání rud, výroby pesticidů, spalování fosilních paliv a dalších, ropné uhlovodíky z poškozených nádrží a samozřejmě plasty. V Číně vědci při odběru vzorků přišli na to, že je tam kontaminováno 100 tisíc km² zemědělské půdy a vezmeme-li v potaz, že se tamější vodou taktéž kontaminovanou zavlažuje další a další půda, je celkově znečištěna desetina čínské zemědělské půdy. Nejaktuálnějším příkladem poukazujícím na katastrofální dopady kontaminace půdy a vody je brazilská řeka Piracicaba. Vypouštění průmyslového odpadu z cukrovaru a ze závodu na výrobu ethanolu způsobilo úhyn 10 - 20 tun ryb. Tato řeka nejen, že protéká oblastmi závislými na rybolovu, ale i vzácnými tropickými mokřady a předpokládá se značné snížení místní biodiverzity. Často diskutovaným a velkým problémem jsou ony zmiňované plasty. Podle odhadů je současně v oceánech 75 - 199 mil. tun plastů z celkových 300 mil. tun plastového odpadu. V tělech až 90 % mořských ptáků se nacházejí plastové zbytky. Nebezpečné plasty jsou dokonce součástí naší potravy. Jejich všudypřítomnost potvrdili i čeští vědci, kteří jako první na světě polyethylen nalezli i v lidské plodové vodě a placentě.
Foto: Marechal Aurore/ABACA (zdroj: ČTK)
Válčení
Pokud hovoříme o devastaci přírody, nesmíme zapomenout na války. Stejně jako v humanitní sféře i v té ekologické způsobuje drahé škody. Podle posledních odhadů dosahuje produkce emisí skleníkových plynů způsobená během prvního roku ruské války na Ukrajině 120 mil. tun oxidu uhličitého. To je více, než co vyprodukovalo celé Česko za stejné období. Největší podíl pochází z demolice a budoucích oprav budov a infrastruktury. Zničené domy navíc představují ohromné množství těžko recyklovatelného odpadu. Ač množství emisí způsobených vojenskou technikou může být ve skutečnosti kvůli nedostatku dostupných informací výrazně podhodnodnoceno, celkově se světové armády podílejí na 5,5 % celosvětových emisí skleníkových plynů. Dochází k ničení stabilních ekosystémů. Vedlejší škody mohou zahubit až 90 % velké divoké zvěře v dané oblasti. V Gaze byla podle analýzy satelitních snímků zničena až polovina stromového porostu a zemědělské půdy. Dopady klimatické krize budou v těchto oblastech o to horší. Již nyní zažívá pásmo Gazy sucha a extrémní vedra. Kromě genocidy se zde začíná hovořit o ,,ekocidě". Samotná obnova, tzn. výroba materiálu na stavbu budov a infrastruktury pak představuje další uhlíkovou zátěž. Jenom na Ukrajině bude obnova válkou zničené infrastruktury znamenat uvolnění 200 - 400 mil. tun oxidu uhličitého do atmosféry.
Automobil ujíždí z města Lysyčansk (Ukrajina), v pozadí dým ze zasažené ropné rafinérie (zdroj: Reuters)
Co je třeba pro záchranu přírody udělat a
co nám překáží?
Situace si žádá transformaci všech výrobních odvětví. Přechod k udržitelnosti zahrnuje: 1) dekarbonizaci, 2) ochranu volné přírody a 3) smíření volné přírody se zemědělskou krajinou. Vzhledem ke vzájemné provázanosti všech činností, bude řešením těchto úkolů naráz přechod k udržitelnosti rychlejší. Když to víme, proč se z hlediska akce nic neděje?
Kapitalistická výroba je motivována co nejvyšším ziskem, který je podmíněn co nejlevnější výrobou a následně maximálním odbytem. Čím vyšší zisk, tím lepší podmínky pro rozvoj výrobních prostředků a další ještě mocnější příliv levnějšího zboží. Pohonem tohoto procesu je konkurence na trhu. Kapitalista si nemůže hrát na dobrodince se svým profitem. Druhý kapitalista by přeci mohl investovat lépe a prodával by toho více a za méně. Kvalita výrobku, udržitelnost jeho produkce a minimální škodlivost toho, co zbyde po jeho spotřebě, ustupuje strachu kapitalistů o zisky, kterými si kupují dominanci na trhu. Ačkoliv tak budoucnost představuje vážné nebezpečí nakonec i pro každého z těchto kapitalistů, jejich bohatství tváří v tvář tlakům trhu neudělá nic. Oportunisté, kteří stále věří ve schopnost kapitalismu řešit své rozpory, zavádějí v rámci zelených programů svých stran uhlíkové daně, cla, dotace pro uhlíkově neutrální výrobce, nicméně na místní úrovni to nemá vzhledem k mezinárodnímu konkurenčnímu boji bez ohromného zadlužení státních kas žádný potenciál. EU tak např. nyní čelí krizi Green Dealu, o jehož účinnosti pochybuje stále více pracujících, kteří uvězněni v mezích zákona buržoazní ekonomiky celý boj proti devastaci přírody vzdávají nebo se omezují na víru v občasné symbolické počiny vládnoucí třídy. Je to pak další šance pro ekoskeptiky reprezentující zájmy těch největších znečišťovatelů životního prostředí, zpochybnit pomocí vlastních médií nutnost zachránit klima a ekosystémy. Oportunisté ze své neochoty přiznat protichůdné zájmy uvnitř buržoazní společnosti mámí společnost tím, že všichni dělají, co můžou a že ušlechtilé úsilí civilizované Evropy zachránit přírodu jistě udělá dojem na zbytek světa a ten se rozhodne jít stejnou cestou. Udělalo to dojem na kapitalisty oděvního průmyslu v Bangladéši, Indii, Kambodži či Vietnamu, kde honba za ziskem devastuje nadvýrobou textilií bez záruky recyklace kromě přírody i právo zaměstnanců na důstojné podmínky a mzdu? Udělalo to dojem na čínskou elektronickou společnost Foxconn, která znečišťuje přírodu těžkými kovy a jejíž zaměstnanci se musí písemně zavázat, že nespáchají sebevraždu a v případě abnormálního duševního stavu způsobeným tlakem nelidských pracovních podmínek vyhledají psychiatra?
Apelovat na city politiků zastupujících bezohlednou buržoazii se snaží nejedna nevládní enviromentální organizace. Jako příklad můžeme uvést tu nejviditelnější, a sice Greenpeace. Tato organizace, ač kvalitně vzdělává společnost o devastaci přírody, se z hlediska praxe nezmůže na víc než na zakládání petic a organizování stávek. Nezpochybňujeme její schopnost mobilizovat masy. Z malé skupiny kanadských a amerických protestujících, která se sjednotila roku 1971 se už roku 1979 stala mezinárodní organizace Greenpeace International. Důvod, proč je však její úsilí i přes to nedostatečné, spočívá v upřednostňování oportunistických praktik namísto revolučního třídního boje. Radikálnímu heslu ,,svrhněme buržoazii” se za každou cenu vyhýbá jako čert kříži.
Platí, že když kapitalista nenachází profit tam, kde mu byl doposud zaručen, hledá jej jinde. Svých zisků se nevzdá, pokud nemá jistotu, že je tím namnoží. V historii jsme byli a v současnosti bohužel nadále jsme svědky toho, v co může přerůst kapitalismus, když ztrácí naději na profit. Navzájem konkurující mocnosti si vyhlašují války a ostatní se do nich zapojují podle potřeb vlastních kapitalistů. Ozbrojené konflikty jsou přirozenou, nevyhnutelnou a poslední fází kapitalismu, jež svým jak genocidním, tak i ekocidním charakterem zvoní na poplach, jenž utichne jen tehdy, spojí-li se environmentalismus se třídním bojem.
Devastace přírody na území Česka
Kapitalismus není s to ekologickou katastrofu odvrátit. V jeho pozdní a senilní fázi je pro něho příznačné preferovat symbolické úspěchy před úspěchy skutečnými. Jedno takové reálno, které kapitalismus nyní kolonizuje, se týká právě ekologické situace. Hrozba vyčerpání přírodních zdrojů, oteplování planety, vymírání mnoha významných druhů; to všechno jsou dnes nepotlačovaná témata, která se dokonce začlenila do mašinérie marketingu a PR mnohých firem. Kapitalismus stojí na představě, že kapitál může pro svoje vlastní účely vysát přírodní zdroje planety, že trh následně napraví veškeré škody, že nekonečná expanze trhů může pokračovat a že jakékoli vyčerpání pozemských zdrojů představuje pouze dočasný stav, který prostě musíme po určitý čas strpět a počkat, až kapitál vyrabovanou planetu opět zrekultivuje. Ekologická katastrofa je tak obhájci kapitalismu zkreslena. Reálné dopady ekologické krize jsou příliš zdrcující, aby je do svého systému začlenili.
Pozorujeme, že se environmentální témata rozšířila a zpopularizovala v debatách. Jednoduše řečeno, zpolitizovala se. Pro posouzení naší situace začneme historií, a to konkrétně bývalým Československem.
Historie a současnost
Zhruba od 90. let minulého století se na politické scéně vyrojil nespočet hnutí za klima. Formovaly je především ta zahraniční, která politicky rezonovala již v 70. a 80. letech. V ČSSR tehdy ještě nebyly materiální podmínky k tomu, aby daly vzniknout moderním environmentálním hnutím. Hospodářství bylo především orientováno na těžký průmysl, hutnictví, strojírenství, energetiku a kolektivní zemědělství. Je všeobecně známo, že docházelo ke znečišťování ovzduší a vody povrchní i podzemní, odlesňování a degradaci krajiny se zřetelnými dopady na Ostravsku a v severních Čechách.
Zaměřme se na příčiny těchto znepokojujících jevů a začněme ekonomickou základnou, neboť právě ta určuje politiku včetně postoje k ochraně přírody. Ve stalinistickém Československu tuto správu zaštitovalo plánované hospodářství zdeformované stranickou byrokracií, jež držela administrativní moc ve svých rukou a rigidně ji rozdělila do různých hierarchických škatulek. Upřednostňovala se tehdy spíše symbolika než reálný úspěch. Jako příklad této byrokratické paralýzy bych uvedl Bělomořský kanál (budován na Stalinův pokyn v letech 1931 až 1933). Stalin byl natolik zapálen do vybudování a vystavění viditelného symbolu ekonomického rozvoje, že na celý projekt vyvíjel obrovský tlak, čímž samotnou realizaci ve skutečnosti zbrzdil. Dělníci a inženýři neměli dostatek času, zdrojů, vybavení ani prostředků nezbytných na výstavbu kanálu.
Stalinská byrokracie z tohoto žila. Udržovala si pomocí gest, ikon a symbolů svoji moc. Jejím záměrem nebylo vynakládat jakékoliv úsilí o zdravější životní prostředí včetně technologického pokroku pro zabránění znečištění. Ohrožovalo by to její mocenskou pozici, kterou čerpala z parazitování na výrobě, jež musela konkurovat západnímu kapitálu. Kvůli nátlaku plynoucího ze soutěžení se západními zeměmi a neustálému dokazování si „kroku napřed", jenž byl pouze jakýmsi druhem ,,simulacra", na kterém bytostně stála byrokracie ČSSR, se výroba v žádném případě nesměla vymykat plánu.
Nyní je tomu jinak. V roce 1989 přišla revoluce, která poslala tento mrzácký dělnický stát na propadliště dějin. Nastoupilo volno tržní hospodářství s kapitalistickým způsobem výroby. Většina výrobních prostředků přešla do rukou kapitalistů a ty, co zůstaly státní se jednoduše podřídily kapitalistickým výrobním vztahům na základě autority trhu. Nyní nejsou podniky v rukou stranických aparátčíků, ale soukromých subjektů – kapitalistů. To se tedy muselo hodně změnit, že? Ano, avšak nikoliv ve prospěch pracujících a životního prostředí.
Podle EEA (Evropská enviromentální agentura) Česko stále patří k zemím s hojnějším výskytem polétavých částic (PM10 a PM2,5 jsou jemné prachové částice, jež se usazují v dolních cestách dýchacích) a oxidy dusíku v ovzduší, které denně dýcháme. Tyto látky jsou spojeny s průmyslovou výrobou, energetikou, lokálním vytápěním a koncentrovanou dopravou v městských aglomeracích. Nejhůře je na tom Moravskoslezsko kvůli historické průmyslové tradici a topografickým podmínkám (souhrn povrchových útvarů země). Podle ČHMÚ je od roku 2022 trend znečištění ovzduší klesající, nicméně znečištění v kategoriích PM10; PM2,5; O3 a benzo(a)pyrenu je stále nadlimitní.
Od roku 2022 největším uhlobaronům jako jsou: 1) Tykač (vlastník společnosti Severní energetická), 2) rodina Štěpánkových s kapitalistou Pauknerem (vlastníci Sokolovské uhelné, SUAS Group) či 3) celkově podezřelá vlastnická struktura holdingu EPH (Energetický a průmyslový holding), který vlastní, ale zároveň nevlastní, Daniel Křetinský, jehož mateřské firmy EPH sídlí v daňových rájích, kam proudí dividendy z jednotlivých podniků; narostl zisk v miliardových řádech. Může za to konflikt na Ukrajině a následné sankce proti Rusku, příznivá situace na trhu s elektřinou, přeprava a přeprodej ruského plynu (zejména holding EPH) a zvýšená produkce, která navýšila celkový prodávaný objem. Profit je zdrojem moci nynější vládnoucí třídy - buržoazie. Jak jsme se již zmínili, firmy neřídí stranický lokaj, nýbrž zámožní lidé a jejich rodiny. Zájem o udržitelnost výroby je mizivý, neboť hrozí, že ztenčující se profit ztratí schopnost nadále udržovat jejich dominantní postavení na trhu.
V praxi se to projevuje tak, že se firmy sdružují do politických koalic nebo aliancí a zaměstnají své vlastní oddělení pro veřejné záležitosti či profesionální lobbisty. V EU je to např. Euracoal (European Association for Coal and Lignite), která vystupuje proti přísnějším klimatickým cílům. Pan Tykač horlivě kritizoval Evropský systém obchodování s emisemi (ETS) a argumentoval, že zvyšování cen povolenek ohrožuje energetickou bezpečnost a ekonomiku.
Pavel Tykač (autor: Michal Růžička, MAFRA)
Další strategií ovlivňování veřejného mínění je finanční podpora výzkumných institucí, jež mají na zakázku psát takové studie a zprávy, které zpochybňují přísné ekologické zákony nebo navrhovaná alternativní řešení ve prospěch kapitálu. Jde tedy o to, uměle vytvořit chaos, takovou realitu, kde Velký Druhý nic neví. Stejný cíl má i financování a podpora různých rekultivačních plánů a ekologických projektů (zalesňování poškozených ploch, modernizace výrobních procesů, rekultivace důlních oblastí a mnoho dalších). Všude se angažují velkokapitálové podniky jako ČEZ (projekt Větrný park Krušné hory, Energie pro budoucnost atd.), Třinecké železárny, Sev.en Energy (Projekt Milada, Sázíme budoucnost, Partnership foundation, Projekt Mostecké jezero atd.) nebo Sokolovská uhelná (projekt Medard). O občasných symbolických akcích, které mají odvrátit pozornost od nutnosti všeobecného přechodu k udržitelnosti, jsme se již zmínili.
Umění trompe-l'oeil je naprosto nezbytné pro zabezpečení existence buržoazní společnosti. Kapitalistům vyhovuje chaotické prostředí nic nevědění a protichůdná reálna uvnitř vědomí proletariátu. Nikdo se proti nim nemůže sjednotit, a kapitál tak může nadále páchat škody ve prospěch svých pánů a jejich vládnoucích pozic. Řečeno s příměsí psychoanalýzy, Velký Druhý nic neví a nesmí vědět. Všechny ty již zmíněné ,,ekoprojekty" jsou pouhým burleskním pláštěm, který má masy přesvědčit, že jedinou možnou „hrou ve městě" je kapitalismus.
Za udržitelnost, za socialistickou revoluci!
Realita je taková, že peněz na postupný přechod ke skutečné udržitelnosti je dost jenom ve špatných rukou. Miliardy namísto toho, aby se investovali do budoucnosti a lepšího života všech, jsou prostředkem nejbohatší menšiny k udržení své moci. Žádná alternativa, která se nehlásí k revolučnímu svržení kapitalistického systému, prostřednictvím třídního boje s revolučním programem, není validní alternativou. Tyto organizace, strany a všelijaká paskvilní hnutí jsou pouhými impérii znaků a prázdných gest. Máme-li zajistit, že veškerá výroba bude v souladu jak s lidskými potřebami, tak i se životním prostředím, musí nutně zmizet vše, čemu je tato zásada na obtíž.
Pokud má zmizet vykořisťování pracujících a přírodních zdrojů zároveň, musí bezprostředně zmizet i konkurence a anarchie trhu. Jako náhrada přijde centrálně plánované hospodářství založené na proletářské kontrole výrobních prostředků, svobodě odborníků účastnit se diskuzí, komunikaci mezi jednotlivými podniky i celými odvětvími. Tomuto systému budou udávat směr, politický obsah a organizaci lidoví komisaři, kdykoliv sesaditelní zástupci v rámci demokracie rad pracujících.
Peníze poputují do technologií udržitelné výroby včetně procesu řádné recyklace. V zemědělství už to nebudou agrobaroni, kteří se budou vzájemně předhánět, nýbrž svazy zemědělských družstev rozhodující o veškerých postupech tak, aby i přes zachování důstojných cen zemědělských produktů a mezd zemědělství fragmentovalo krajinu, obohacovalo ji o zelené prvky a nahradilo neřízené užívání průmyslových hnojiv předem plánovaným dávkovacím systémem s důrazem na zelené hnojení a statková hnojiva.
Jako komunisté odmítáme další zpochybňování ochrany přírody a vyzýváme všechny studenty a pracující v Česku, na Slovensku a na celém světě k organizaci a zničení kapitalismu revoluční cestou.