„Došli jsme k nejvyššímu okamžiku, kdy musíme být schopni zemřít za náš národ. Už žádná slabost! Už žádná nejistota! Všechny ženy do zbraně! Všechny ženy do služby! Versailles musí být poražena!"
To byla slova Nathalie Lemel, účastnice Pařížské komuny z roku 1871 a členky Union des Femmes pour la Defense de Paris et les Soins aux Blesses (Svaz žen na obranu Paříže a pomoc raněným). - z „Le Chambard Socialiste“ od Théophila-Alexandre Steinlena. Takové odvážné prohlášení je zcela v rozporu s mrzutostí a křehkostí, která je ženám té doby připisována. Byly to militantní ženy bojující za zisky dělnické třídy v rámci Pařížské komuny. Na počest Mezinárodního dne pracujících žen bychom rádi vyzdvihli úsilí a úspěchy, které pracující ženy během Komuny zaznamenaly.
Ženy jako Louise Michel, Elisabeth Dmitrieff, André Léo, Anne Jaclard, Paule Mink a Nathalie Lemel, organizovaly sekulární školy, záchranné služby a pracovní družstva a také se chopily zbraní pro revoluci. Pracující ženy Komuny bojovaly za práva žen na třídním základě a bránily revoluci svými vlastními životy.
Časy před Pařížskou komunou byly těžké pro všechny pracující, ale především pro ženy. Pro ženu bylo typické pracovat 13 hodin denně, šest dní v týdnu. I přesto byla mzda, kterou za tuto práci dostávala, žalostně skromná na tehdejší životní náklady, i když její mzda byla připočtena ke mzdě jejího manžela. Tento rozpor přivedl mnoho pracujících žen k prostituci. Francouzsko-pruská válka dále zatížila francouzský lid, zejména během měsíců trvajícího obléhání Paříže, kdy byli zvenčí zcela odříznuti. To vedlo k prudce rostoucí inflaci a k dlouhým frontám na chléb, kterého bylo málo a často se mísil se slámou a papírem. Byly to především ženy, které musely stát v těchto frontách a doslova bojovat o chléb potřebný k nasycení jejich rodin. To položilo základ pro militantnost, která byla viděna mezi ženami během vlády Komuny, kdy při mnoha příležitostech byly viděny v čele bojů.
Poté, co byla francouzská armáda císaře Ludvíka Bonaparta poražena Prusy, pařížští dělníci povstali a vyhlásili republiku. Moc se však dostala do rukou pravicových představitelů buržoazie. A 18. března poslal reakční vůdce nové vlády Adolphe Thiers vojáky, aby uprostřed noci odvezli děla z Paříže. Jeho cílem bylo odzbrojit dělníky a zaprodat je Prusům. Ženy ze sousedství Montmartru se probudily a vyrazily do kopce, kde se sbratřily s vojáky, postavily se na děla a zabránily jejich odstranění. Vojáci byli tak přesvědčeni ženami a lidovými milicemi pařížských národních gard, že přešli k lidem, a zatkli a stříleli na své vlastního velitele.
S touto situací se objevilo dvojvládí. Thiers ztratil kontrolu nad Paříží a musel s buržoazní vládou uprchnout do nedalekého Versailles. Pařížští dělníci vyhlásili Komunu, první dělnickou republiku na světě. Nejpokročilejší elementy v Komuně, včetně stovek žen, se shromáždily, aby pochodovaly do Versailles ve snaze zastavit krveprolití a „říct, že vláda ve Versailles, [stará vláda] neurčuje zákon – ale Paříž ano!“ Ale vedení Komuny zakolísalo a příležitost byla ztracena. To umožnilo reakčním jednotkám přeskupit se, načež nemohlo dojít k rozhodnému pochodu na Versailles, aby byli rozdrceni nepřátelé revoluce, a rovnováha sil se nakonec obrátila zpět ve prospěch buržoazie a jejich představitelů, což mělo fatální následky pro desítky tisíc komunardů.
Počátky nové společnosti
Komuna vytvořila mnoho klubů žen, které často okupovaly kostely k pořádání zasedání. Tato zasedání vedla otevřené, vášnivé diskuse a využívala přímou demokracii. Hlavním tématem diskuzí v klubech byl antiklerikalismus. Pracující ženy odsuzovaly způsob, jakým církev kontrolovala bohatství, jak špatně zacházela s dělníky, kontrolovala dívčí školy a narušovala soukromí rodiny. Někteří také navrhovali, aby byly jeptišky vhozeny do řeky Seiny, zatímco jiní žádali, aby byli do konce války zatčeni všichni kněží.
Mnoho dělníků ve Francii bylo ovlivněno proto-archistou Proudhonem, který věřil, že správným místem pro ženy je buď být „ženou v domácnosti nebo nevěstkou“, ale v žádném případě ne být součástí pracovní síly. Dokonce předložil řadu „rovnic“, aby ilustroval, že ženy jsou fyzicky, intelektuálně a morálně méněcenné, a proto by se měly držet výchovy dětí a ničeho jiného. To spolu s obecně zaostalými postoji mnoha mužů v té době, včetně mnoha vyspělých pracujících, vedlo k tomu, že francouzská sekce První internacionály předložila memorandum proti ženám, jako součásti pracovní síly. Nicméně ve Francii bylo několik žen, které patřily k Internacionále, a tento směr myšlení neměl nic společného s myšlenkami Marxe a Engelse, jejich klíčových vůdců, kteří se z Londýna ze všech sil snažili držet krok s během událostí.
Louise Michel a Comité de vigilance de Montmartre
Další důležitou skupinou byl Comité de vigilance de Montmartre (Výbor pro bdělost Montmartru), který se dělil na mužskou a ženskou sekci. Louise Michel, jedna z nejvíce inspirujících postav Komuny, patřila k oběma. Comité de vigilance de Montmartre spravoval dílny, rekrutoval zdravotní sestry, poskytoval pomoc manželkám vojáků, posílal řečníky do klubů a lovil zběhy, kteří odmítli sloužit v lidových milicích. Jeho předsedkyní byla zvolena Louise Michelová, která během komuny sloužila jako bojovnice a zdravotnice v 61.praporu Komuny
Než byla Komuna zvolena, Michel nabídla, že odjede do Versailles zastřelit samotného Thiera, ale odradil jí strach z odplaty. Nicméně odjela do Versailles jen proto, aby dokázala, že se může vrátit bez újmy.
Během Komuny poslala Michel dopis starostovi Montmartru s řadou požadavků, včetně zrušení nevěstinců, aby byl Zvon z Montmartre roztaven a z něho vyrobeno dělo na obranu dělnických čtvrtí a aby byly zabrány opuštěné domy, víno a uhlí v nich, aby se zřídili přístřešky pro chudé a bylo postaráno o staré, nemohoucí a děti z Montmartru. Někteří muži v Komuně nechtěli dovolit prostitutkám, aby pracovaly jako zdravotní sestry a říkali, že „zranění musí být ošetřováno čistýma rukama“, ale Michel viděla nutnost zapojit tyto ženy do práce pro Komunu a naverbovala je, aby pomáhaly v této práci. Po pádu Komuny se Thiersovy síly probojovaly přes Paříž a během několika týdnů zavraždily desítky tisíc komunardů. Michel bojovala na barikádách na hřbitově Montmartru během „Krvavého týdne“ a následně byla zatčena a deportována do Nové Kaledonie spolu s Nathalií Lemel.
Union des Femmes/Svaz žen
Elisabeth Dmitrieff se narodila v Rusku a a byla spoluzakladatelkou ruské sekce První internacionály. Jako aktivní v Národnickém hnutí, byla poslána do Londýna, aby pracovala s Marxem a studovala hnutí londýnských dělníků. Po vyhlášení Pařížské komuny se londýnská generální rada rozhodla vyslat Dmitrieff jako jednoho ze dvou vyslanců do Komuny.
Ruská revolucionářka Elisabeth Dmitreff vyslaná I. Internacionálou do Paříže
Po setkání s dalšími pracujícími ženami aktivními v Komuně viděla potřebu zorganizovat pracující ženy v Paříži k obraně Komuny na barikádách, ambulantních stanicích a jídelnách a také bojovat za socialistická opatření, která by emancipovala pracující ženy z vykořisťování. To vedlo k založení „Svazu žen“, Union des Femmes.
Nathalie Lemel vstoupila do Svazu po jejím vzniku a jako knihařka měla kromě členství v První internacionále bohaté zkušenosti s pařížským dělnickým hnutím. Vliv práce Lemelové a její zkušeností se stávkami jsou na práci Svazu znatelně rozpoznatelné.
První schůze Svazu se konala 11. dubna poté, co byla na zdech města vyvěšena Výzva k pařížským občankám a následně i byla tato zveřejněna v novinách. Byl jmenován dočasný ústřední výbor, který zahrnoval Dmitrieff a sedm dalších pracujících žen. Union des Femmes se skládal z dělnických žen a byl součástí První internacionály. Byl organizován kolem celoměstských sdružení, s ústředním výborem a placeným výkonným výborem. Všechny funkce byly demokraticky zvoleny s demokratickou možností odvolatelnosti členy odborů.
Každý obvod Paříže měl svazové výbory pro nábor militantních pracujících žen, pro finance a pro svolávání členů k obraně Komuny v každém potřebném okamžiku. Svaz se financoval z členských poplatků i peněz, které dostával od ústředních orgánů Komuny. Poté, co byl výkonný výbor vyplacen, použili zbývající peníze na pomoc nemocným a zbídačeným členům svého svazu a také na nákup zbraní na obranu Komuny.
Union des Femmes představovala nejpokročilejší vrstvu pracujících žen v Paříži. Důsledně projevovaly svou ochotu bojovat za obranu výdobytků Pařížské komuny.
Třetího května byl po celé Paříži vyvěšen plakát vyzývající k příměří s Versailles a podepsaný anonymní skupinou „Občanů“. Svaz o několik dní později odpověděl militantním manifestem odsuzujícím příměří s kontrarevolucí a požadujícím právo pracujících žen Komuny chopit se zbraní po boku mužů při obraně revoluce, ve kterém stálo: „Pařížské ženy dokážou Francii a světu, že i ony v okamžiku nejvyššího nebezpečí – na barikádách a na opevnění Paříže, pokud by reakční síly přistoupily k jejím branám – i ony umí, stejně jako jejich bratři, dát svou krev a svůj život za obranu a triumf Komuny, tedy lidu." Tento manifest letí do tváře každému, kdo pochybuje o odvaze a schopnostech žen v revolučním boji.
Protože mnoho majitelů podniků uprchlo z Paříže, pro mnoho pracujících žen bylo obtížné najít práci. Svaz ustanovil Komisi pro práci a směnu, s žádostí o okamžité zahájení prací na výrobě uniforem pro milice Národní gardy a s dlouhodobou žádostí o vytvoření Federace ženských asociací. Tento dokument, podepsaný Dmitrieffovou, jasně ukázal internacionalistický, socialistický charakter Union des Femmes a zároveň odmítl buržoazní feminismus: „Konec veškeré konkurence mezi dělníky a dělnicemi – jejich zájmy jsou totožné a jejich solidarita je nezbytná pro konečnou celosvětovou stávku práce proti kapitálu“.
Dokument také uváděl, že každý člen má být členem První internacionály. Ústřední výbor měl být ve spojení se zahraničními organizacemi za účelem výměny produktů a místní výbory zapisovaly dělnice, aby měly přehled o povoláních které dělají, stejně jako o ženách, které pracují doma. Federace se údajně skládala z pěti členů každého místního výboru. Dne 17. května Unie vyzvala pracující ženy, aby se sešly 18. května s cílem zřídit Federální komoru pracujících žen. Konečný návrh syndikátu a federálních komor se konal v Hôtelu de Ville 21. května.
Union des Femmes také bojoval za pracující ženy Pařížské komuny tím, že požadoval stejnou mzdu pro ženy jako pro muže, právo na rozvod, vzdělání pro dívky a mnoho dalšího. Aby pomohl dělnickým družstvům, které vznikly během Komuny, konkurovat nezávislým podnikům, vytvořil svaz organizační plán pro pokladníky a účetní těchto družstev, aby jim pomohl formulovat cenové a mzdové struktury během přechodu od kapitalismu k socialistické budoucnosti. Bojovali také za ukončení rozdílu mezi „legitimními“ a „nelegitimními“ dětmi.
Byl uzákoněn důchod pro manželky nebo „konkubíny“ mrtvých příslušníků Národní gardy, stejně jako pro každé z jejích dětí – „legitimních“ nebo ne. Sirotci měli získat vzdělání na náklady Komuny. Stručně řečeno, bylo přijato mnoho opatření, která přímo prospívala pracujícím ženám v Paříži.
Den předtím, než versailleské jednotky vstoupily do Paříže, aby utopily Komunu v krvi, byla vyhlášena stejná odměna pro pracující muže a ženy. Ale tato pokročilá reforma byla ztracena spolu s Komunou a dodnes zůstává ve většině světa nerealizovaná.
Buržoazní feminismus
Buržoazní feminismus analyzuje problematiku vykořisťování žen na genderové bázi z hlediska útlaku žen ze strany mužů. Zastánci buržoazního feminismu neuznávají, že dělnice jsou supervykořisťovanou vrstvou dělnické třídy. Tleskají buržoazním ženám za to, že „prolomily skleněný strop“ nebo že kandidují na prezidentku, aniž by pochopili nebo připustili, že tyto ženy vůbec nezastupují zájmy pracujících žen – které tvoří drtivou většinu žen ve společnosti.
Union des Femmes měl velmi odlišný přístup. Analyzoval útlak pracujících žen na socialistickém, dělnickém základě. Pochopil a vysvětlil, že jediný způsob, jak osvobodit ženy z jejich vykořisťovaných podmínek, je reorganizovat jejich práci a dát všem pracujícím vlastnictví a kontrolu nad výrobními prostředky. Jediný způsob, jak mohou pracující ženy bojovat proti svému vykořisťování, je na třídním základě, uvnitř dělnického hnutí, které musí spojit utrpení žen s utrpením celé dělnické třídy.
Dělnická strana vyzbrojená socialistickým programem by měla bojovat za legislativu, která by pomáhala pracujícím ženám a zmírňovala zátěž „druhé neplacené směny“ v domácnosti. Měla by bojovat by za univerzální, socializovanou zdravotní péči, veřejnou péči o děti, prádelny, levné a výživné komunitní jídelny, prosazování antidiskriminačních zákonů, stejnou odměnu za práci stejné hodnoty a legislativu, která by umožnila více pracujícím ženám (ale i mužům) organizovat se a vstupovat do odborů.
Tyto reformy by zmírnily závislost pracujících žen na jejich rovněž vykořisťovaných manželích, poskytly by jim finanční nezávislost a možnost uniknout z násilného partnerství. Umožnily by mužům a ženám budovat vztahy na novém základě, jako pracující, solidárně a v nejlepším zájmu společnosti jako celku. Jako marxisté bojujeme za jakékoli reformy, které pomáhají pracujícím ženám, a zároveň vysvětlujeme, že jediný způsob, jak plně emancipovat ženy, je překonat kapitalismus. Úspěchy pracujících žen Pařížské komuny nelze při diskusi o ženských otázkách přehlížet a jsou důležitým nástrojem poznání v našem arzenálu.
Napsali: Christina Kemp, Caroline Gridley
Překlad do češtiny PL