Mirko H.
Historie trockismu v Čechách a na Slovensku je zahalena rouškou tajemství. Ti znalejší v této oblasti přijdou na jméno Záviše Kalandry, šéfredaktora revolučního magazínu Proletář, kterého proslavila jeho poprava stalinisty v procesu s Miladou Horákovou v roce 1950. Proti Československým trockistům totiž existovaly a existují mocné páky, které je takřka vymazaly z historie. Pro stalinisty to jsou nepřátelé, stejně jako se jimi pro Stalina staly všechny původní Bolševické kádry leninské školy z roku 1917. Pro buržoazii by zase mluvit o těchto lidech znamenalo si připomínat avantgardu jimi vykořisťované třídy. Ovšem pokud vykořisťovaná třída tvoří 99% obyvatel celé současné planety, a má oproti buržoazii naprosto protichůdné zájmy, potom je potřeba se snažit o těchto lidech z naší strany – ze strany marxistů - mluvit. Mluvit o nich však často znamená opírat se o kusé zdroje. Doufáme proto, že čtenáři pochopí, že se bez toho v tomto textu neobejdeme, pokud ho vůbec chceme napsat. A proto je tento text spíše mozaikou složenou z jednotlivých kousků celé skládanky, jejímž cílem je vytvořit co nejpřesnější obraz o zapomenutém a významném marxistickém revolucionáři naší historie – Wolfgangu Václavu Salusovi.
Člověkem, který Saluse nejvíce proslavil, byl právě Záviš Kalandra. Ten byl o jeho osobě, a proti jeho osobě nucen vypovídat ze strany StB v soudní řeči před jeho popravou. Tou dobou už se zajisté na Saluse chystala ze strany stalinistů pomyslná oprátka. Navzdory vynucené výpovědi, kde musel špinit rovněž i jméno Salusovy manželky Mary Ellen Bakerové-Salusové, která zemřela roku 2012 v Millville v Massechusets ve Spojených Státech, si Kalandra, vědom si svého blízkého konce, neodpustil i několik ironických poznámek vůči procesu samému, čímž celý proces zesměšňoval. Kalandra sám, ačkolik spolupracoval se čtvrtou internacionálou a byl výrazným kritikem Stalinistické politiky v SSSR, se však za trockistu nepovažoval.
Wolfgang Václav Salus se narodil v Praze, dne 24.6.1909 do židovské, německy hovořící rodiny umělce a gynekologa Huga Saluse a jeho ženy Olgy. Wolfgang Salus sám byl ze svého původu již od mala fascinován uměním, což se týkalo jeho zájmu o poezii a umění výtvarné. Důkazy o jeho básnickém talentu vlastní Židovské muzeum v Praze, kde je možné nalézt jeho zamilované básně, a jeho zájem o výtvarné umění dokládají nálezy maleb rusko-české umělkyně Natálie Schmidtové, které se dostaly do rukou vedoucí sanatoria pro seniory v Millville, kde Salusova životní láska, která se po jeho smrti již nikdy znovu neprovdala, zemřela.
Již od mladého věku však Salusem zmítal revoluční duch. Ačkoliv bylo Salusovi počas Říjnové revoluce v Rusku pouhých 8 let, tak již v 16cti letech - od roku 1924 - působil v Lize mladých komunistů. Salusovy vyjímečné politické schopnosti se projevily velmi brzy, a i díky nim se Salus stal roku 1927 delegátem této organizace na sjezdu v Moskvě. Zde, na prahu dospělosti, přichází Salus poprvé osobně do kontaktu s příslušníky Trockého Levé Opozice, a i se Lvem Trockým samotným. Sedmačtyřicetiletého Trockého vyjímečné politické schopnosti mladíka z Prahy na první pohled upoutaly, a od těch dob se Salus stává jeho dobrým přítelem.
Po návratu do Čech vedly Salusovy otevřeně vřelé postoje k Levé opozici v období počátku perzekuce trockistů v rámci Kominterny k jeho vyloučení z Komunistické strany Československa. Když byl následně z Komunistické strany Sovětského Svazu vyloučen i Trocký, a vypuzen do exilu na Turecký ostrov Prinkipo, Salus se k němu přidává, a ve dvaceti letech se stává jeho osobním a bezpečnostním tajemníkem. Počas této svojí činnosti získal i své krycí jméno „Krieger“ (válečník).
Mezitím se však v Československu začínají mezi komunisty projevovat nálady zaměřené proti stalinské byrokratizaci režimu v Sovětském Svazu, a KSČ na domácí půdě. Ačkoliv spolupracovníků Mezinárodní Levé Opozice a následně Čtvrté Internacionály bylo v Československu vždy velmi málo, tak měli Čechoslováci své zastoupení na přípravném kongresu Mezinárodní Levé Opozice v Paříži, v dubnu 1930. Tímto delegátem, byl mladý slovák Jan Frankel, rovněž Trockého blízký spolupracovník.
Salus se v této situaci rozhodl v roce 1930 po dohodě s Trockým vrátit zpět do Čech, aby zde rozvíjel Československou sekci v rámci Mezinárodní Levé Opozice. V Československu se živil jako spisovatel a překladatel. Po svém návratu se okamžitě zapojil do činnosti na rozvíjení magazínu „Jiskra“, pojmenovaném po slavném magazínu Plechanova, Lenina a Martova. Salusova následná práce vůdce skupiny kolem magazínu Jiskra v Československu nebyla vůbec jednoduchá, protože se musel neustále potýkat s roztříštěností malých skupin sympatizujících s Mezinárodní Levou Opozicí, která byla způsobena důvody jednak ideovými, jednak národnostními, a jednak skutečností, že jednotliví sympatizanti zkrátka od sebe žili často značně daleko, a to v době, kdy neexistoval žádný Facebook, ani mobilní telefony.
V období třicátých let Salus působil rovněž ve skupině Československých trampů a sportovců nazývané Jack London Club. Tato skupina měla značný politický přesah, kdy jednak byla socialistickým hlasem odporu vůči stalinizaci KSČ a Sovětského Svazu, a zároveň odmítala tehdejší nástup fašismu v Evropě. V roce 1936 tato skupina dokonce aktivně protestovala proti účasti Československých sportovců na Olympijských hrách v Berlíně.
V roce 1938 se z Mezinárodní Levé Opozice stala Čtvrtá Internacionála, a Wolfgang Václav Salus byl zvolen jako ani ne třicetiletý vůdce její Československé sekce. Tato sekce vznikla sloučením několika roztroušených trockistických skupin v Československu. Jednu z nich tvořila skupina kolem Saluse a magazínu Jiskra, další byla skupina sudetských němců okolo Aloise Neuratha a magazínu „Avant-Garde“, a také se přidala skupina kolem Záviše Kalandry, Josefa Guttmana a jejich magazínu „Proletář“. Její rozvoj byl však velmi rychle přerušen Mnichovskou zradou, a následným obsazením Československa nacisty.
Mladý revolucionář z Prahy ze židovské rodiny se tak dostal do ohrožení života. Mezitím byl od roku 1936 vojínem v záloze, přičemž byl z armády těsně po Mnichovu jako Němec propuštěn. Začátkem jara 1939, těsně po zabrání Československa, vtrhlo do jeho bytu na Mečislavově ulici Gestapo. Pravděpodobně byl na předpřipraveném seznamu osob k zatčení v rámci "Akce mříže". Salus přišel o svůj majetek, a byl odeslán do koncentračního tábora v Terezíně. Jako vězeň schopný práce pracoval v rudných dolech u Dubí, kde si vlivem důlního úrazu zmrzačil dva prsty. Práce v Dubí mu ovšem paradoxně i pomohla v tom ohledu, že měl jako vězeň přiřazený na práce větší příděly jídla, mohl dostávat balíčky od známých, nebyl v táboře hemžícím se chorobami, a další výhody. V září roku 1943, na Václava, však byl přidělen do transportu do Osvětimi. O svém příjezdu do ní napsal tři krátké texty pojmenované "Osvěčim - továrna na mrtvoly".
Salus však i díky své nezlomné víře v socialistickou revoluci jako zázrakem holocaust přežil, a roku 1945 se po válce vrátil zpět do Prahy. Svůj talent pro umění nadále rozvíjel prací u Československého filmu. Krátce po válce Salus v Praze poznává svou životní lásku – Mary Ellen Bakerovou, která v roce 1945 přicestovala z Británie do Čech, aby zde pracovala jakožto anglická hlasatelka v Československém rozhlasu.
Zavraždění Trockého a pobyt v koncentračním táboře však Saluse v žádném ohledu politicky nezlomilo, a se svou novou přítelkyní se okamžitě vrátil k politické činnosti. Přišel však rok 1948. Saluse ten rok potkala radostná životní událost, a sice svatba s Mary. Ovšem „Vítězný únor“ roku 1948 znamenal další ohrožení jeho života. Po svých zkušenostech s nacismem, s procesem stalinizace v domácí KSČ, a zejména režimu v Sovětského Svazu, si Salus nedělal žádné iluze o novém Gottwaldově pořádku, a okamžitě emigroval z Československa do Západního Německa.
V Mnichově, kde nadále působil, pokračoval v politické práci pro IV. Internacionálu, a sice v její Německé sekci. Jeho viditelným politickým výsledkem se stalo založení Nezávislé Dělnické Strany Německa v roce 1951.
Pro Stalinisty však byl jakožto odvážný a schopný revolucionář velmi nebezpečným. A proto, i přesto že žil v Západním Německu, cítila východoněmecká Stasi a Sovětská KGB silnou potřebu jej zlikvidovat. Proto bylo dne 13.2.1953 provedeno jeho odstranění, ze strany těchto stalinistických složek, kdy agent Stasi, v Mnichově, při předem naplánované akci, šlápnul Salusovi na nohu botou, na které byl umístěn hrot s pomalu působícím jedem. Salus následně na následky otrávení umírá mezi dny 4.-5. března 1953. Jako oficiální příčina jeho úmrtí byl tehdy uveden zápal plic. Ovšem po otevření archívů KGB v 80. a 90. letech se na základě pátrání novinářky Natálie Geworkjan stále ještě žijící vdova po Salusovi – Mary Bakerová-Salusová – dozvěděla, jak její manžel skutečně zemřel.
Jak tedy můžeme vidět, Salusův životní příběh byl naplněn bojem. Bojem za lepší – socialistický svět. Za lepší svět pro nás všechny, kteří si na své živobytí musí vydělávat prací pro druhého člověka. Tento boj však není u konce. Právě naopak. Životní dílo Wolfganga Václava Saluse ještě stále může být dokonáno, ačkoliv Salus sám socialistických cílů během svého života nedosáhl. Když zemře revolucionář, jeho kosti pohltí zem. Ovšem hodnota jeho revoluční práce je něčím, co zůstává i nadále na povrchu zemském. Rozvíjejme nadále tuto hodnotu, kterou nám vytvořil soudruh Salus v boji za socialismus během našich životů!