Vlak minul města východního Německa, dotkl se u Náchoda téměř našich hranic, což mezi námi vyvolalo pochopitelné rozčilení a jel dále směrem na východ. Již dávno jsme překročili bývalé polské hranice, Katovice zapadly a vlak projel již před časem stanici Osvenčín. Optimisté se smáli škarohlídům, kteří předpovídali, že jedeme do toho obávaného města. Bylo nám nápadné, jak mohutných rozměrů nabývaly tratě, a jak velký byl provoz na nich. Nemohlo býti pochyb o tom, že tudy vede jedna z hlavních tratí na východní frontu. Také stopy po náletech byly viděti častěji a častěji. Vlaky byly plné válečného materiálu a protisměrem jely vozy označené červeným křížem. Noc zahalila vše do svého milosrdného roucha. Tu najednou zpomalil vlak svou jízdu a před námi se objevily typické sloupy s reflektory, spojené ostnatým drátem nabitým elektřinou. Koncentrák. Vlak vjel na rampu mezi dráty a zůstal stát. Slyšeli jsme nějaký řev z prvních vagonů, pak byly též dveře našeho vozu otevřeny a čísi hlas hulákal: „Všecko ven, zavazadla zůstanou ve vagoně!“ A již se přihnala horda vězňů v pruhovaných šatech a hnala nás obušky na rampu. „Jsi zdráv“ zašeptal mně jeden z oněch pohaněčů do ucha, a „dej mi hodinky a plnící pero, stejně ti je vezmou a já ti dám v táboře za to chléb.“ Nechápal jsem, co bylo myšleno slovy „Jsi zdráv“ a nedal jsem hodinky ani pero, protože onen chlapík nedělal právě důvěryhodný dojem. Mimo to nás ještě mlátil gumovou hadicí přes hlavy více než jeho kamarádi.
Na rampě jsme se řadili do husího pochodu, někteří se ještě potají vraceli do vagonů, aby snad vybrali ze svých zavazadel něco, co se jim zdálo býti nejcennějším, třeba nějakou fotografii nebo hrstku cigaret. Ale většinou se již do vagonů nedostali, byli zahnáni onou vězeňskou gardou, jíž se říkalo „Kanada“ – jak jsme se později dozvěděli, jméno mělo svůj původ ve velkém bohatství Kanady.
Čím dále jsme postupovali, tím se zvětšoval náš zmatek. Tak proto nám nařídili, abychom brali co nejvíce zavazadel s sebou, aby nám je zde uloupili? Neměli jsme čas o tom dlouho přemýšleti. Rány pršely na naše hlavy a k tomu jsme se ještě blížili stále více oslnivému reflektoru, který nám svítil přímo do očí a zbavoval nás veškeré schopnosti mysleti. Nyní jsme došli až ke konci rampy. Stál tam malý stolek a židle pod ohromným reflektorem. Za stolkem seděl mladší muž ve stejnokroji SS. Jeho ruka, svírající pár rukavic, ležela na stole a pokaždé, přešel-li kolem jeden z nás, letěly rukavice do leva nebo do prava.
„Zdráv?“ ptal se hlas pod reflektorem. „Jak jsi starý?“. „34“. Rukavička letěla do prava a já byl mrštěn do tmy táborové ulice, kde již stála malá řada jiných. Za mnou šel major letectva. Nevím, co mu bylo řečeno, viděl jsem jen, že šel do leva k většině ostatních. Hnali nás vpřed. Ženy vybíhaly z baráků a prosily o chléb. Měl jsem ještě kousek u sebe, tak jsem jej hodil přes dráty. Nějaká žena si pro něj doběhla. Když se shýbla, aby jej sebrala, přiběhla druhá z baráku a přetáhla jí silnou turistickou holí přes záda. Pak jí vzala chléb a hnala ji zpět do baráku. Byli jsme naprosto zmateni. Vždyť obě ženy byly bezpochyby vězni. Později se vše vysvětlilo. Muži v další táborové ulici opět prosili o hodinky a pera. Někteří z nás jim je hodili a dostali za to slib chleba. Hnali nás dlouho. Esesáci nás poháněli pažbami svých pušek, kanaďané obušky a holemi. Ale byli jsme biti jako žito. Nevěděli jsme, kolik nás je, jen to nám bylo jasno, že je nás jen malá část celého transportu a o osudu ostatních nebylo nám nic známo. Konečně nás vehnali pod jakousi střechu, spočívající na trámech, pobitých ze tří stran prknama. Tam jsme stáli hodiny, až při prvním úsvitu se objevil esesák, který nařídil odevzdání všech peněz, hodinek, plnících per a cenných předmětů, včetně snubních, ba i prstenů z barevných kovů. Neodevzdání nebo zatajení takových předmětů mělo býti potrestáno smrtí. Stál jsem dosti daleko vzadu, tak jsem šlápl na své dobré plnicí pero a vhodil jsem špetku písku do soukolí svých milovaných leteckých hodinek, než jsem obojí odevzdal. Esesák sebral veliký pytel cenných předmětů a odešel zřejmě rozradostněn.