Konečně se rozednilo úplně. Odvedli nás do velké budovy a dali rozkaz, abychom se svlékli do naha. Věci jsme museli zanechati v prostorné hale, jen boty a pásek do kalhot bylo dovoleno vzíti s sebou. V oné hale jsme se též dozvěděli z nápisu na vývěsné tabuli, že nás přišlo do tábora 327 mužů z 2500. Nechápali jsme, kde jsou ostatní, ale nelámali jsme si s tím ani příliš hlavu. „Budou asi v jiném táboře“ , to bylo všeobecné mínění.
Že musíme zanechati své prádlo a šatstvo, jakož i obsah kapes na místě, to nás zlobilo tím více, že jsme ještě nestrávili ztrátu všech svých zavazadel a cenností z uplynulé noci.
Stáli jsme nazí ve studené hale a pak nás hnali vždy po padesáti do dalších dveří, u nichž stál chlap s dubovou holí a černou páskou, na níž bylo bíle napsáno „Lageralterster“, tedy něco jako starosta tábora. V určitých intervalech přetáhl vždy někoho z nás holí, když se mu zdálo, že neutíká dosti rychle do oné vedlejší místnosti. Při tom se tento vězeň bavil očividně velice důvěrně s obrovským esesákem a nabízel mu cigarety, za to esesák mu podal svou polní lahev, naplněnou zřejmě nějakým alkoholem.
Čekal jsem dlouho, než jsem se dostal do vedlejší místnosti. Mezitím začala nějaká děvčata – ovšem též vězňové – tříditi naše šatstvo, ale jejich přítomnost nedělala na nás naháče žádný dojem a i ona byla zbavena pocitu studu. Strach z dubové hole a z věcí budoucích ztlumil všechny jiné pocity.
V oné vedlejší místnosti nás přepadli vězňové s holícími aparáty a se strojky na stříhání vlasů. Těch „holičů“ bylo pět, jejich pomocníků asi dvacet. Tito chodili s důtkami po místnosti a bili nás přes nahá stehna a prsa, aniž jsme chápali proč. Holiči měli neuvěřitelně tupé čepelky a nejen že jsme museli hrozně dlouho čekati, holení celého těla trvalo hodně dlouho, protože čepelky nebraly. Holilo se bez vody a mýdla, a když nás holiči pustili po velice dlouhé a bolestivé proceduře ze svých spárů, krváceli jsme na celém těle. Pak nám už jen ostříhali vlasy a hnali nás zase dále. Mezi místností, kde jsme byli stříháni a holeni a vedlejší byl jakýsi bazén, do kterého musel každý šlápnouti a ponořit do něj boty.
V bazénu byla neuvěřitelně špinavá, dezinfekcí páchnoucí tekutina, sahající nám do půl lýtek. Když jsme z bazénu vykročili, volal vězeň na nás: „Honem do sauny“ a hnal nás pod sprchy. Znal jsem výraz sauna ze severské literatury. Věděl jsem, že jsou to parní lázně, používané hlavně ve Finsku a v částech SSSR, kde se střídá horká a studená voda a používá se březových metel na zlepšení oběhu krve. Zde nás sice také bičovali, ale koženýma důtkama, a voda ze sprch byla vlažná, teklo jí málo a nedali nám ani dost času, abychom opláchli chlupy a krev ze svých těl. S finskou saunou tedy nemělo toto zařízení nic společného, kromě jména.
Vyhnali nás do dlouhé chodby a házeli nám roztrhané košile, spodky ušité z židovských modlicích černobílých šátků, onuce ze stejného materiálu, roztrhané kalhoty, vesty, saka. Velcí dostali malé kusy a malí velké. To bylo lhostejné. Pojednou jsme stáli venku před saunou, polonazí a oblékali jsme ty špinavé hadry. Jeden se díval na druhého, nevěděli jsme, zda se máme smáti nebo plakati. Čepice nejrůznějších tvarů se nám kolébaly na hlavách, nebo nám spadali na oči.
Přišel starosta tábora, onen člověk, který se bavil v předsíni sauny s esesákem. „Smekonout“ zavelel kanaďan, stojící poblíže. Smekli jsme tedy, ale již tančila starostova hůl po našich zádech. „Neřekl vám nikdo, že mne musíte zdravit smeknutím? Nu počkejte, já vás naučím pořádku.“ Když odešel starosta, ptal jsem se Kanaďana, co je to zač. „Jó byl kdysi politický vězeň. Je již jedenáct let v táboře a úplně splynul s esesáky. Všechny šmeliny se dějí s jeho souhlasem a přičiněním. Však to vše uvidíš sám.“
Seřadili nás do pětistupů a hnali dál.