První obětí války je pravda. Je tomu tak i v případě Ruské armádní intervence na Ukrajině. Jako Marxisté musíme být schopni prohlédnout skrze mlhu lží a válečné propagandy a analyzovat skutečný důvod pro tento konflikt a skutečné zájmy zúčastněných stran, které se schovávají za falešná odůvodnění. A nadevše to musíme brát z pohledu zájmu dělnické třídy.
Ačkoliv oponujeme Ruské intervenci, děláme tak z vlastních důvodů, které vám nyní vysvětlíme a které nemají nic společného se skandálním pokřikováním zaprodaných médií. Je snad netřeba zmiňovat, že naší povinností je odhalovat nechutné lži a pokrytectví západního imperialismu.
Hlasitě prohlašují, že Ruská invaze na Ukrajinu porušuje „mezinárodní zákonnost“ a „národní suverenitu“
Tyto prohlášení jsou plné pokrytectví. Americký imperialismus a jeho Evropští posluhovači mají dlouhou historii plnou krveprolití a útokům na národní suverenitu a tzv. mezinárodní zákonnost.
V honu za svými imperialistickými cíli se nikdy nezalekli bombardování a invazí do suverénních států (Irák), masakrování civilistů (Vietnam), organizace fašistických armádních pučů (Chile) a politických atentátů. Jsou to poslední lidé na planetě, kteří by nás měli poučovat o míru, demokracii a o humanitárních hodnotách.
Všechny tyhle řečí o Ukrajinské suverenitě odporují faktu, že tato země, od vítězství Euromajdanu v roce 2014, byla pod rostoucí dominancí Spojených Států. Všechna moc, ať politická či ekonomická, je v rukou zkorumpovaných oligarchů a jejich vlády, a Ukrajina není ničím jiným nežli loutkou Amerického imperialismu.
Mezinárodní měnový fond diktuje ekonomickou politiku Ukrajiny a její Americká ambasáda hraje důležitou roli při formaci její vlády. Je fakt, že tato válka je do určité míry konflikt mezi Amerikou a Ruskem odehrávající se na Ukrajinském teritoriu.
Agrese NATO
Po rozpadu Sovětského Svazu bylo mezinárodní postavení Ruska značně oslabeno. Navzdory všem svým slibům, Americký imperialismus využil tohoto faktu, aby se rozšířil na východ a dostal NATO na hranice Ruska.
V tomto kontextu se Americký imperialismus cítil všemocný do takové míry, že lidé ve Washingtonu vyhlásili „nový světový řád“. Americký imperialismus zasahoval do bývalé Sovětské sféry vlivu, včetně Jugoslávie a Iráku. Rusko muselo trpět ponížení při pozorování války mezi NATO a Srbskem. Poté následovala série „barevných“ revolucí, které pomohly k moci prozápadním vládám, nasazení vojáků ve východní Evropě doprovázené armádními cvičeními nedaleko hranic s Ruskem, a nespočet dalších provokací.
Americký imperialismus zasahoval do bývalé Sovětské sféry vlivu, včetně Jugoslávie a Iráku. Rusko muselo trpět ponížení při pozorování války mezi NATO a Srbskem.
Ale všechno má své meze. Přišla doba, kdy Ruská vládnoucí třída, jejíž zájmy Putin reprezentuje, řekla „a dost“. Tato doba byla zahájena roku 2008 válkou v Gruzii, do které se NATO plánovalo zapojit.
S využitím toho, že se Americký imperialismus soustředil na boje v Iráku, Rusko vedlo krátkou, a rozhodnou válku proti Gruzii, přičemž jí zničilo armádu (která byla trénovaná a vyzbrojená NATO) načež se stáhlo poté, co si zajistilo podporu v Abcházii a Jižní Osetii, které se od Gruzie odtrhly.
Svrhnutí Janukovičovy vlády Euromajdanem znamenalo pro Ukrajinu další postup Ameriky a NATO – tentokrát do historického území Ruska. Tato provokace zašla až moc daleko a roku 2014 Rusko reagovalo anexí Krymu – který byl hlavně osídlen rusky mluvící populací a je domovem Černomořské flotily Ruského námořnictva, které kotví v Sevastopolu. Také poskytovali armádní podporu povstalcům v občanské válce mezi Donbasem a pravicovou vládou v Kyjevě. Západ protestoval prostřednictvím sankcí, ale na Rusko neměly nějaké zásadní dopady.
V roce 2015, kdy bylo jasné, že Amerika nebyla připravena povolat jednotky do Sýrie, Rusko zasáhlo na straně Asada a rozhodlo o vývoji občanské války. Sýrie byla pro Rusko důležitá, protože Rusku poskytuje jediný přístav ve středomoří. Výsledkem byl zásadní neúspěch pro Americký imperialismus v regionu se značnou strategickou důležitostí.
Teď Putin vycítil další příležitost na utvrzení Ruské moci. Amerika zažila devastující prohru v Afganistanu. Rusko bylo schopné domluvit mír mezi Ázerbájdžánem a Arménií v roce 2020, podpořili Lukašenka v letech 2020-2021 a zasáhli v Kazachstánu v roce 2022.
Zelenského vláda sehrála osudovou roli ve vystupňování provokací. Po převratu v roce 2014 se Ukrajinská vláda snažila o členský status v EU a NATO, což bylo dokonce zapsáno do ústavy v roce 2020. Zelneský, komik zvolený prezidentem, se do postu dostal v roce 2019 díky tomu, že byl novou, skandály nepošpiněnou tváří, která o sobě tvrdila že vyčistí Ukrajinu, zkrotí oligarchy a uzavře mír s Ruskem.
Ale pod tlakem krajní pravice a Washingtonu, zaváděl jiná opatření.
Otázka vstupu do NATO se opět stala jedou z priorit vlády a jeho dovršení bylo silou protlačováno. Rusko to správně vyhodnotilo jako hrozbu. Jeden by mohl říct, že jiné země hraničící s Ruskem jsou přeci též členy NATO. Ale tento argument absolutně míjí podstatu celé situace. Momentální situace je výsledkem desetiletého úsilí západního imperialismu na obklíčení Ruska, které se nyní brání.
Byla invaze nevyhnutelná?
Kvantita se dialekticky mění na kvalitu. Abychom použili jazyk fyziků – bylo dosaženo kritického bodu, ve kterém se válečné tažení ukázalo jako nevyhnutelný výsledek.
Nicméně existují vždy i jiné možnosti než jsou války. Pokud by Putin mohl dosáhnout svých cílů i jinými způsoby, zajisté by si ušetřil práci s invazí, se všemi jejími riziky a její cenou kterou přináší. Taková možnost z počátku zajisté existovala, a zdála se nám jako nanejvýš pravděpodobná.
Existovaly indicie, že bude NATO ochotno poskytnout určité ústupky. A proč nikoliv? Byl to přeci sám Biden, který prohlásil, že otázka členství Ukrajiny v NATO je mimo pořad dne. Ale ve finále věci dosáhly jiného vývoje.
Putin používal zastrašování vojenskou invazí (kdy popíral že jí uskuteční) aby přinutil americký imperialismus k vyjednávání. Jeho požadavky byly zřejmé: žádná účast Ukrajiny v NATO, konec výpadu NATO směrem na východ, a bezpečnost Ruska v Evropě.
Tyto požadavky přesně korespondovaly se zájmy ruského kapitalismu, a proto byly i v příkrém rozporu se zájmy Washingtonu. Americký imperialismus proto byl odhodlán neustoupit ruským požadavkům ani o píď. Ale nebyl ani odhodlán vyslat svoje ozbrojené síly na obranu Ukrajiny. Hrozby sankcemi, které nejsou podpořeny vojenskými operacemi, přirozeně nepřispěly k odrazení Putina.
Věci získaly svou vlastní dynamičnost. Když Putin nezískal jím předpokládané ústupky, tak mu nezbyla jiná možnost než konat. Čas her skončil.
Co bylo důvodem pevného odhodlání amerického imperialismu neustupovat? Zejména neukazovat svojí slabost. To by dále nahlodalo autoritu amerického imperialismu na světové úrovni. Ale to samé platilo i pro Putinovu vládu.
Zatvrzelý odpor západu zohlednit ruské požadavky přinutil Putina situaci buď dál eskalovat, nebo ustoupit. Toto determinovalo následný průběh věcí.
Zatvrzelý odpor západu zohlednit ruské požadavky přinutil Putina situaci buď dál eskalovat, nebo ustoupit. Toto determinovalo následný průběh věcí.
Jako hráč šachu, Putin ve svém uvažování zohlednil nezájem západního imperialismu povolat své vojáky přímo na Ukrajinu, a taktéž možnosti západu v otázce sankcí. S impozantní silou 190 000 vojáků již nasazených na ukrajinských hranicích byl jeho další krok již předurčen.
Každá vojenská agrese vždy vyžaduje nějaké ospravedlnění. Aby nakrmil ruské veřejné mínění, použil Putin jako záminku ukrajinské ostřelování Doněcku, které charakterizoval jako „genocidu“. Zajisté se jednalo o přehánění, ale nemělo by to být tak jednoduše smeteno ze stolu, jako to učinila propaganda západních imperialistů.
O brutálním útlaku rusky mluvícího obyvatelstva Donbasu ze strany Ukrajinské armády nelze vůbec polemizovat. Za posledních osm let bylo v tomto konfliktu zabito okolo 14 000 lidí, kdy jejich většinu tvořili civilisté z Donbasu. Je odhadováno že 80% granátů vystřelených v tomto konfliktu bylo vystřeleno ukrajinskou armádou.
Putin hodil do hry rukavici svým uznáním separatistických republik a vysláním vlastní armády na podporu svého rozhodnutí. Toto se stalo signálem k vojenskému útoku na Ukrajinu.
Aké sú dôvody Putinovej akcie?
V tomto všetkom si Vladimír Putin prirodzene presadzuje svoje vlastné záujmy, podnecovaním nacionalizmu a horlivo dúfa, že si dokáže obhájiť popularitu, ktorú stratil v poslednom období skrz ekonomickú krízu, útokov na pracujúcich, dôchodky, demokratické práva atď.
Fungovalo to v 2014, anektovaním Krymu, no stále si myslí, že môže opakovať svoje “triky”.
Chce vystupovať ako silný muž, ktorý sa postaví Západu a bude brániť Rusov, nech sú kdekoľvek. Pôsobí ako obranca Rusov na Donbase, čo nie je pravda. Putin sa nezaujíma o ľudí v ťažkej situácii, žijúcich na Donbase.
Využíva Donetsku a Luhansku ľudovú republiku ako nástroj dosiahntia svojich záujmov na Ukrajine. To bol pravý význam Minskej dohody.
V skutočnosti má predstavy o imperiálnej majestátnosti. Sám seba vidí v pozícií Cára, nasledujúceho obdobie Ruska spred 1917 a jeho reakčného, veľkého šovinizmu. Predstava, že takýto človek môže hrať na Ukrajine akúkoľvek progresívnu rolu, je úplne smiešna.
Ruský imperializmus
Rusko nie je slabá krajina ovládaná imperializmom. Ďaleko od toho. Rusko je regionálna mocnosť, ktorej politiku možno označiť iba ako imperialistickú. Skutočným dôvodom ruskej vojny na Ukrajine je snaha zabezpečiť sféry vplyvu a národné bezpečnostné záujmy ruského kapitálu.
Rusko nie je slabá krajina ovládaná imperializmom. Ďaleko od toho. Rusko je regionálna mocnosť, ktorej politiku možno označiť iba ako imperialistickú. Skutočným dôvodom ruskej vojny na Ukrajine je snaha zabezpečiť sféry vplyvu a národné bezpečnostné záujmy ruského kapitálu.
Beznádejný formalista by mohol namietať, že Rusko nemá všetky vlastnosti, ktoré Lenin uviedol vo svojej slávnej knihe Imperializmus ako najvyššie štádium kapitalizmu. Možno áno, ale to vôbec neznamená, že Rusko nie je imperialistické. Odpoveď na túto námietku možno nájsť v tej istej Leninovej knihe
Lenin opisuje Rusko ako „ekonomicky najzaostalejšiu krajinu, kde je moderný kapitalistický imperializmus takpovediac zapojený do obzvlášť úzkej siete predkapitalistických vzťahov“. Ale zároveň zahŕňa cárske Rusko ako jeden z piatich popredných imperialistických národov. A to aj napriek tomu, že cárske Rusko bolo ekonomicky zaostalé a nikdy nevyviezlo kopu kapitálu.
Rusko dnes už nie je tou istou zaostalou, nerozvinutou krajinou ako pred rokom 1917. Teraz je to rozvinutá priemyselná krajina, kde je vysoký stupeň koncentrácie kapitálu, kde bankový sektor (samotný vysoko centralizovaný) hrá kľúčovú úlohu v ekonomike.
Nič na tom nemení skutočnosť, že plyn a ropa zohrávajú kľúčovú úlohu v ruskej ekonomike. Navyše tieto zdroje nie sú pod kontrolou zahraničných nadnárodných spoločností, ale sú v rukách ruských oligarchov. Zahraničná politika Ruska je do značnej miery poháňaná potrebou zabezpečiť trhy pre vývoz energie (najmä Európa) a prostriedky na ich zabezpečenie.
Je pravda, že Rusko nemožno zaradiť na rovnakú palubu ako Spojené štáty. USA sú stále dominantnou svetovou imperialistickou veľmocou v niekoľkých stupňoch veľkosti. Pre porovnanie, Rusko je malá alebo stredne veľká imperialistická veľmoc. Jeho ekonomika nie je v rovnakom rozsahu ako ekonomika USA a dokonca ani ako ekonomika európskych imperialistických mocností.
Žiadny rozumný človek však nemôže poprieť, že Rusko je regionálna imperialistická veľmoc s ambíciami v Strednej Ázii, na Kaukaze, na Blízkom východe, vo východnej Európe a na Balkáne.
Rusko zdedilo po Sovietskom zväze jadrový arzenál a v posledných rokoch výrazne investovalo do modernizácie svojej armády. Patrí medzi top päť krajín s najväčšími vojenskými výdavkami na svete. Jej vojenské výdavky v posledných rokoch vzrástli o 30 percent a je treťou krajinou na svete z hľadiska podielu vojenských výdavkov na HDP (4,3 percenta).
Ruská vojna na Ukrajine je reakčnou imperialistickou vojnou, ktorú nemôžeme podporiť. Najviac negatívnych dopadov to bude mať na Ukrajine, v Rusku a na medzinárodnej úrovni. Z týchto dôvodov sme proti vojne Ruska proti Ukrajine.
Táto vojna generuje národnú nenávisť medzi národmi, ktoré sú už dlho zjednotené úzkymi bratskými zväzkami, čo ďalej podnecuje nálady reakčného ukrajinského nacionalizmu na jednej strane a reakčného veľkoruského šovinizmu na strane druhej, čo zasieva obludné rozdelenie v robotníckej triede pozdĺž národnostných, etnických a jazykových línií.
Hlavnou zárukou proti tomuto nacionalistickému jedu je, že ruskí robotníci si zachovávajú neústupný postoj proletárskeho internacionalizmu, stoja pevne proti šovinistickému jedu a stavajú sa proti Putinovej reakčnej politike doma aj v zahraničí. Stanovisko prijaté ruskou sekciou IMT je v tomto ohľade vzorom.
Ukrajinskí pracujúci, ktorí odolávajú ruskej agresii, musia pochopiť, že ich krajinu hanebne zradili tí, ktorí tvrdili, že sú ich priatelia a spojenci. Západní imperialistickí supi ich zámerne tlačili do vojny a potom ustúpili a so založenými rukami sledovali, ako sa Ukrajina ponára do krvavého bahna. Pokiaľ následne prisľúbili obmedzené dodávky zbraní, ale samozrejme žiadne jednotky, je to cynický pokus udržať konflikt v chode ako prostriedok na uviaznutie ruských síl a spôsobenie maximálneho počtu obetí na oboch stranách ako bodovanie lacnej propagandy proti Rusku.
Reči o sankciách, bojová rétorika o „boji až do konca“, pričom odmietajú nasadiť jediného vojaka do boja na Ukrajine, roniť krokodílie slzy o utrpení úbohých Ukrajincov atď. – to všetko sa nedá skryť. Jasný fakt, že s Ukrajinou sa zaobchádzalo ako s pešiakom v cynickej hre o mocenskú politiku.
Ukrajinci! Otvorte oči a pochopte, že vaša krajina bola obetovaná na krvavom oltári imperializmu! A uvedomte si, že vaši jediní skutoční priatelia sú pracujúci z celého sveta!
Dôsledky na svetovej scéne
Vojna na Ukrajine bude mať hlboké následky v celosvetovom merítku. USA sú dominantnou svetovou imperialistickou mocnosťou a najkontrarevolučnejšou silou na planéte. Súčasná kríza však odhalila základnú slabosť amerického imperializmu.
Jeho moc postupne nalomila všeobecná kríza svetového kapitalizmu, ktorá sa prejavuje kolosálnou nestabilitou, vojnami a nepokojmi, ktoré odčerpávajú také obrovské množstvá krvi a zlata, ktoré nedokáže udržať ani ten najbohatší národ na svete.
Katastrofálny výsledok vojenských okupácií Iraku a Afganistanu odhalil túto slabosť, aby ju všetci videli. To bol jeden z prvkov, ktorý presvedčil Putina, aby začal vojnu na Ukrajine. Počítal s tým, že Američania vojensky nezasiahnu a nemýlil sa.
Po porážkach v sérii zahraničných dobrodružstiev, ktoré boli katastrofálne drahé a nič nevyriešili, už verejná mienka v USA nemá chuť na vojenské dobrodružstvá. Bidenove ruky boli účinne zviazané.
To si patrične všimla Čína, ktorá sa teraz ukázala ako silný sok amerického imperializmu. V mnohých častiach sveta čelila USA a vo Washingtone ju považujú za oveľa väčšiu hrozbu ako Rusko.
Čína už nie je tým slabým, ekonomicky zaostalým a dominovaným štátom ako v roku 1949. Má silnú priemyselnú základňu a teraz je to impozantná vojenská veľmoc. Má svoje nároky na Taiwan, o ktorom tvrdí, že ho chce znovu zjednotiť s Čínou prostredníctvom mierových rokovaní, neskrýva, že ale ak to nie je možné, môže tak urobiť vojenskými prostriedkami.
Ukrajinská aféra bola pre Peking užitočnou lekciou o obmedzeniach americkej vojenskej sily. A hoci nechcela provokovať svojich obchodných partnerov na Západe otvorenou podporou Ruska – čím sa zdržala hlasovania v Bezpečnostnej rade OSN – dala celkom jasne najavo, že obviňuje USA z presadzovania členstva Ukrajiny v NATO.
Čína sa jednoznačne dohodla s Ruskom na kompenzácii účinkov sankcií (ďalší dôvod, prečo neuspejú). Ukrajinská aféra nepochybne povedie v nadchádzajúcom období k užšiemu bloku medzi ruskými a čínskymi imperialistami – vývoj, ktorého sa musí Washington báť, tak ako sa diabol bojí svätenej vody.
Rozkol mezi americkým imperialismem a jeho evropskými spojenci
Konflikt na Ukrajině mezi zájmy USA a Ruska také vynesl na povrch rozpory mezi Washingtonem a jeho evropskými spojenci, zejména Francií a Německem. Francouzská buržoazie se tradičně vždy snažila udržet si zdání určité nezávislosti, vyvíjela vlastní jaderné zbraně a pěstovala vlastní sféru imperialistického vlivu v Africe i jinde. V tomto konfliktu se Macron snažil hrát nezávislou roli. Částečně byl motivován nadcházejícími prezidentskými volbami. Postoj Paříže a Berlína však vychází také z ekonomických zájmů.
Evropa je silně závislá (40 %) na dovozu ruského plynu. To platí zejména pro Německo, které dováží 60 procent zemního plynu z Ruska a má tam také velice významné investice. To je skutečný důvod neochoty Německa podniknout jakékoli ostřejší kroky, které by konflikt zhoršily, a jeho neochoty zavést sankce vůči Rusku.
Evropa je silně závislá (40 %) na dovozu ruského plynu. To platí zejména pro Německo, které dováží 60 procent zemního plynu z Ruska a má tam také velice významné investice. To je skutečný důvod neochoty Německa podniknout jakékoli ostřejší kroky, které by konflikt zhoršily, a jeho neochoty zavést sankce vůči Rusku.
V okamžiku, kdy současný konflikt skončí (což se tak či onak musí stát), budou tyto a mnohé další sankce v tichosti zrušeny, protože škodlivý dopad na evropskou ekonomiku - v první řadě na Německo - by byl příliš velký a bolestivý. Navzdory všem opačným tvrzením Německo nemůže najít vhodné alternativní zdroje ropy a plynu za udržitelné ceny.
Německo je samo o sobě imperialistickou mocností a jeho zahraniční politika je diktována zájmy německého kapitálu, které se nemusí nutně shodovat se zájmy kapitálu amerického. Německý kapitál ovládá Evropu prostřednictvím mechanismů EU. Již 30 let provádí politiku rozšiřování svého vlivu do východní Evropy a na Balkán (hraje rozhodující roli při reakčním rozpadu Jugoslávie) a jeho zahraniční obchod ho úzce spojuje s Čínou.
Po porážce ve druhé světové válce byly Německu stanoveny limity pro obnovu armády. Německá vládnoucí třída si vždy dávala pozor, aby nebyla vnímána jako ten, kdo hraje přímou roli v zahraničních imperialistických vojenských akcích, ačkoliv je Německo součástí NATO. Tato neochota byla před časem prolomena. Německo pod vedením zeleného ministra zahraničí poslalo v 90. letech vojáky do Jugoslávie. V roce 2003 se sice Německo postavilo proti invazi do Iráku, ale nicméně vyslalo vojáky do Afghánistánu.
Nyní německý kapitál využil záminku války na Ukrajině k zahájení masivního programu vojenských výdajů. Je nevyhnutelné, že každá imperialistická mocnost bude muset svou ekonomickou sílu doplnit odpovídající vojenskou silou.
Hlavním nepřítelem amerického imperialismu samozřejmě není Rusko, ale Čína, a ze strany Washingtonu se jedná o jasnou politiku "pivot-to-Asia". V tomto konfliktu se Čína postavila na stranu Ruska. Zájmy Číny přitom nejsou zcela totožné se zájmy Ruska. Čínský imperialismus hájí zájmy čínských kapitalistů, včetně ochrany jejich exportních trhů na Západě. Z tohoto důvodu nechce Čína veřejně vystupovat jako osoba ospravedlňující ruské akce, i když je samozřejmě podporuje.
O nové světové válce mezi Spojenými státy a Ruskem ani mezi USA a Čínou nemůže být vůbec řeč, částečně právě kvůli hrozbě jaderné války, ale také kvůli rozhodnému odporu mas proti takové válce. Kapitalisté nevedou válku kvůli vlastenectví, demokracii nebo jiným vznešeně znějícím principům, které hlásají. Vedou válku kvůli zisku, aby získali zahraniční trhy, zdroje surovin (ropa) a rozšířili sféry vlivu. Jaderná válka by však znamenala vzájemné zničení obou stran. Dokonce pro to vymysleli i frázi: MAD (mutually assured destruction - vzájemně zaručené zničení). Že by takováto válka nebyla v zájmu bankéřů a kapitalistů, je samozřejmé.
Ekonomické a hospodářské dopady
Dalším důležitým aspektem této otázky je dopad války na Ukrajině a západních sankcí vůči Rusku na světovou ekonomiku.
Již na konci roku 2019 směřovala světová ekonomika k novému propadu. V době, kdy se po šoku z pandemie vracíme do jakéhosi normálu, je situace mimořádně křehká. Ne všechny země se ještě vrátily na úroveň výroby a produkce před pandemií. Světová ekonomika se tedy zmítá mezi mnoha rozpory. Jakýkoli šok ji může uvrhnout do recese.
Krize na Ukrajině již vedla k prudkému nárůstu cen energií, který se může ještě zhoršit. To se přidává k inflačním tlakům na světovou ekonomiku a k dalším faktorům, které již působí ve směru perspektivy stagflace, tj. hospodářské stagnace kombinované s vysokými cenami. Někteří buržoazní ekonomové spočítali, že tento konflikt by mohl v letech 2023 a 2024 srazit růst HDP eurozóny a Spojeného království o 0,5 %. A to v době, kdy je prognóza růstu již nyní mizivá. Situace se může každou chvíli velmi rychle zhoršit.
Sankce již nyní dopadají na ruskou ekonomiku. Poslední zprávy naznačují prudký pokles hodnoty rublu, což donutilo centrální banku zvýšit úrokové sazby. Došlo k prudkému nárůstu inflace a davy znepokojených lidí vybírají své peníze z bank. Uzavřena byla také moskevská burza cenných papírů.
Západní komentátoři tyto výsledky přivítali s nadšením a ignorovali skutečnost, že jejich vlastní akciové trhy zaznamenávají velké ztráty a ceny i zde prudce rostou. Bezprostřední dopady na Rusko však brzy vyprchají a obnoví se něco, co se bude podobat rovnováze. Totéž se ale nedá říci o světové ekonomice.
Sankce jsou však dvousečnou zbraní. Můžeme s jistotou očekávat, že Rusko sankce oplatí. Použije hrozbu přerušení dodávek plynu do Evropy a Medveděv již pohrozil vyvlastněním západních zájmů v Rusku.
Postoj hnutí pracujících
Válka podrobuje zkoušce všechny směry dělnického hnutí, a jak se dalo očekávat, reformisté a sociální demokraté si pospíšili přidat se ke své vlastní vládnoucí třídě a stali se nejhorlivějšími obhájci sankcí proti Rusku. Levicoví reformisté na Západě se rozdělili na různé tábory: někteří se otevřeně připojili k vládnoucí třídě pod heslem "ruce pryč od Ukrajiny"; jiní propadli impotentnímu pacifismu, volají po návratu k bájnému pravidlu "mezinárodního práva" a doufají, že "diplomacie" může zabránit válce.
V Rusku vedení komunistické strany, jak se dalo očekávat, kapitulovalo před vlastní vládnoucí třídou a plně podpořilo Putinovu imperialistickou intervenci. Ostatní tábory levicových organizací stáhly ocas před liberály, kteří představují další část vládnoucí třídy.
Postoj revolučních marxistů by měl být jasný: principiální třídní postoj ve smyslu "hlavní nepřítel dělnické třídy je doma". NATO a západním imperialistickým gangsterům by neměla být vkládána žádná důvěra, což platí zejména pro dělníky a socialisty na Západě.
Úkolem bojovat proti reakční bandě v Kremlu je údělem pouze ruským dělníkům. Úkol revolucionářů na Západě je bojovat proti vlastní buržoazii, proti NATO a americkému imperialismu - nejkontrarevolučnější síle na planetě.
V této válce nemůžeme podporovat žádnou ze stran, protože je to reakční válka na obou stranách. V konečném důsledku se jedná o konflikt mezi dvěma skupinami imperialistů. Nepodporujeme ani jednu z nich. Chudí lidé z krvácející Ukrajiny jsou obětí tohoto konfliktu, který nevyvolali a nepřejí si ho.
Jedinou alternativou ke karnevalu reakce a válečnému utrpení pro ukrajinské dělníky a mládež je politika třídní jednoty proti ukrajinským oligarchům, stejně jako proti americkému a ruskému imperialismu. Národnostní otázka na Ukrajině je nesmírně komplikovaná a jakýkoli pokus o ovládnutí země na základě nacionalismu (ať už ukrajinského, nebo proruského) nevyhnutelně povede k rozpadu země, etnickým čistkám a občanské válce, jak jsme již viděli.
V konečném důsledku kapitalismus ve své epoše senilního úpadku, znamená válku a hospodářskou krizi. Jediným způsobem, jak skoncovat s jeho hrůzami, je převzetí moci dělnickou třídou v jedné zemi za druhou a smetení tohoto prohnilého systému. K tomu je zapotřebí revolučního vedení, které musí pevně vycházet ze zásad socialistického internacionalismu. Nejnaléhavějším úkolem dneška je proto trpělivá práce na budování sil marxismu, na budování Mezinárodní Marxistické Tendence.
Londýn, 28. února 2022
Překlad za Marxistickou Alternativu: Daniel V., Adam B., Tadeáš Ch., Mirko H.