Ukrajinci nepotřebují imperialistickou válku ani ponižující mír

Ve čtvrtém roce ukrajinské války je již válečné nadšení marginálním jevem. Místo nadšených zástupů dobrovolníků hlásících se do první linie čím dál tím častěji pozorujeme hrůzné scény násilných odvodů ukrajinských mužů, kteří jsou ochotni na hranicích podstupovat smrtelná rizika, jen aby se vyhnuli povinnosti narukovat a zemřít. Výkřiky „Sláva Ukrajině!“ ustupují do pozadí vůči požadavkům míru. Každý soudný člověk chce, aby byl na světě mír. I ti největší váleční štváči, včetně Putina, se Zelenským, před lidmi ospravedlňují své počínání údajnou snahou o dosažení míru. Ovšem zde narážíme právě na ten problém, že mír není jenom jeden. A v současné imperialistické společnosti bude uzavřený mír nevyhnutelně mírem uzavřeným kapitalisty v neprospěch drtivé většiny společnosti, kterou bude degradovat. Proto komunisté nemohou bojovat za mír ad absurdum, tedy v pacifistickém slova smyslu. Soudíme, že míru ve prospěch širokých proletářských mas je možno dosáhnout pouze na základě předchozího nesmiřitelného revolučního boje proti kapitalistickým utlačitelům.

Obrázok: Prezident Ukrajiny, Flickr

Válka je prohraná

Po téměř čtyřech letech války na Ukrajině je o jejím výsledku bez ohledu na tu či onu propagandu rozhodnuto. Ukrajina a západní imperialismus prohráli. Východní imperialismus „utrpěl vítězství“, kdy sice postupně dosahuje svých válečných cílů, ovšem za cenu větších ztrát, než původně očekával. Trvá to sice podstatně déle, než Rusko zamýšlelo, a muselo investovat daleko více zdrojů, nicméně to na výsledku války nic nemění.

V médiích jsme vystavováni neustálé masáži válečné propagandy o tom, že je Rusko na kolenou, že jej sankce zcela izolují a zničí, že vyvolají prozápadní převrat, že Rusku dochází vojáci, že používá zbraně z druhé světové války, nebo i tvrzením, že Rusové musí kvůli nedostatku zbraní bojovat polními lopatkami. Cíl této propagandy je přitom jediný – vytvořit společenský souhlas zejména ze strany Evropského imperialismu s dalšími a dalšími dodávkami zbraní na Ukrajinu. „Ještě trošku zbraní, ještě trošku více munice, a Ukrajinská armáda Rusy porazí a potom budeme žít šťastně až do smrti!“. Producenty této propagandy jsou samozřejmě lidé na hony vzdálení destrukci, bídě, smrti a utrpení jak ukrajinského, tak i ruského lidu.

Nedávno se v médiích objevila i propaganda o tom, že se postup ruské armády Ukrajinou zpomaluje. Územní zisk je však až druhotnou záležitostí moderního vedení války, který bývá sám o sobě často náročný jak na lidské, tak i materiální zdroje. Prvotním cílem je zlikvidovat svého protivníka. A to se Rusku daří. Rusko má naprostou dělostřeleckou převahu i převahu ve vzduchu. Jeho postup je celkově standardizován do podoby – rozdrtit strategické pozice Ukrajinců, vytvořit klín a sevřít zbývající síly Ukrajinců do kleští či do obklíčení, intenzivně útočit na zbývající cesty, které Ukrajinci používají k evakuaci, a teprve až potom zabrat obklíčené území. Ukrajina oproti tomu usiluje o „mediální vítězství“ bleskovými údery na ruské pozice s cílem okamžitého rozšíření kontrolovaného území, což má však za následek masivní ztráty a nízkou bojovou užitečnost. Viděli jsme to jak při příležitosti ukrajinské protiofenzivy v roce 2023, tak i v případě útoku v kurském směru v roce 2024. Těmito údery chce Zelenského klika svým západním partnerům dokázat, že je Ukrajina stále ještě bojeschopná a je třeba ji dále posílat bojové prostředky.

Není to ruská, ale ukrajinská armáda, která trpí nedostatkem personálu, nízkou bojovou morálkou i nedostatkem zbraní a munice. To vše za situace, kdy důvěra v Putina zůstává v Rusku oproti podpoře Zelenského na Ukrajině zjevně poměrně vysoká. Ruská ekonomika roste, nesoustředí se pouze na válečnou výrobu a její celkový objem exportu není významněji poznamenán. Kromě toho, zatímco v polovině roku 2024 ukrajinské úřady evidovaly okolo 400 000 odpíračů vojenské služby, ruská armáda získává v průměru přes tisíc nových dobrovolníků každý den, kteří podepisují smlouvy s ruským ministerstvem obrany. To je přes 365000 vojáků ročně.

Ačkoliv je však o výsledku války rozhodnuto, chybí vůle ze strany imperialistů ji ukončit. Ukrajinská vládnoucí třída a Zelenského mocenská klika je úzce spjata s probíhající válkou. Konec války by znamenal pravděpodobně volby a konec Zelenského u moci a velmi pravděpodobně i konec jeho života. Tito lidé budou bojovat do posledního Ukrajince i v situaci, kdy je o výsledku války rozhodnuto. Putin sám nemá důvod válku ukončit. Každým dnem je jeho pozice silnější, v poměru s pozicí západního imperialismu, a je samozřejmě velice potěšen faktickým uznáním porážky ze strany amerického imperialismu a zásadním rozkolem v rámci NATO.

Západ už není jenom jeden. Americký imperialismus sleduje své vlastní zájmy na úkor imperialismu evropského a místo do protahování války s Ruskem by rád investoval zdroje do obrany svých pozic před imperialismem čínským. A evropský imperialismus není ani nemůže být jednotný. V současnosti se Rusko tlačí do sféry vlivu evropských kapitalistů, na což mnoho států reaguje posílením zbrojení proti Rusku, nicméně Evropa sama Rusko nikdy nemůže porazit a dá se předpokládat, že se dříve či později různé evropské státy podřídí vůli ruských kapitalistů.

Tak se může stát i v případě Česka. Navzdory výkřikům vládních demagogů o tom, že se údajně Česko díky nim zbavilo závislosti na ruském plynu, tak jej do Česka proudí každým rokem čím dál tím více, na což upozornil vloni ekonom Trinity Bank Lukáš Kovanda, podle kterého v některých měsících na podzim tvořil import ruského plynu více než 90 % celkového objemu. Ruský import do Česka loni představoval 1,5 % celkového importu, což sice není moc, ale je to stále víc než v roce 2020 nebo 2016. V roce 2025 sice skončil a nebyl obnoven transportní kontrakt mezi Ruskem a Ukrajinou, nicméně ruský plyn do Česka i tak nadále proudí, třeba přes černomořský Turkstream.

Ani náznak důvěry Trumpovi, Putinovi či Zelenskému!

Jediný, kdo tak má zájem z těchto hráčů tuto válku ukončit je USA. Ne proto, že by byl Trump mírotvůrcem, ale kvůli svým vlastním cynickým zájmům. Ukrajina hraje o čas a o každý granát, co ji západ pošle. Rusko skrze válku posiluje svoji moc a Evropa též hraje o čas, kdy mezitím různé evropské státy masivně zbrojí, aby měly na světovém kolbišti vůbec nějaký význam poté, co osiřely od patronátu USA.

Toto válečné úsilí nepoznamenává současný svět kvůli špatnému nápadu toho či onoho prezidenta či jiného politika. V současném světě je evidováno na 110 válečných konfliktů, které mají společného jmenovatele – krizi kapitalistického systému. Nedostatek a touha po větší moci jsou skutečnými motivacemi válečného úsilí jak na Ukrajině, tak jinde. Ekonomická síla jednotlivých států a jejich koalicí je transformována do jejich síly vojenské, přičemž kapitalistická ekonomika je založená na produkci pro soukromý zisk. A pokud se v krizi tohoto zisku kapitalistům nedostává, a přitom mají vojenské „svaly“, potom nevyhnutelně hledají možnosti, jak tyto zisky rozšířit na úkor jiných kapitalistů se svaly menšími. U kapitalistických válek tak nejsou nikdy důležité myšlenky, kterými jsou tyto války ospravedlňovány, ani to, kdo vystřelil první. Nakonec jde vždy jen o prachy. Nikdy ne o „boj proti fašismu“ či boj za „svobodu a demokracii“ nebo za „práva utlačované národnostní menšiny“.

Strana pracujících do čela!

Na tomto kolbišti plném krve, lží, sobeckosti, škrtů, zbrojení, zabíjení a destrukce usilujeme jako komunisté o to, aby vyrostla nová síla. Sjednocená bojová síla světového proletariátu, která zatne tipec válečným ambicím svých vlastních domácích kapitalistů. Je to síla, která je nyní silně dezorientovaná, ale v poměru sil má z pozice svého počtu daleko větší bojový potenciál než všichni kapitalisté světa. Bez nás pracujících nelze vyrobit jediný náboj, jedinou pušku, ani postavit žádnou imperialistickou armádu a je tak zcela v našich možnostech tyto jatka navždy ukončit.

Ovšem jak psal Trocký v úvodu svého Přechodného programu v roce 1938 – „Politická situace ve světě je ve svém souhrnu charakterizována zejména historickou krizí vedení proletariátu.“. Co bylo pravdou tehdy, je skutečností i dnes.

Vůbec největším historickým zločinem Stalina a stalinistické byrokracie byla jejich destrukce Komunistické internacionály. Ta krátce po svém vzniku v roce 1919 představovala ohromnou světovou sílu, silnější než mnohá existující světová náboženství. Za tento zločin platíme jako pracující dodnes. V časech svého vzestupu byla pomyslnou rukou, která byla po celém světě připravena dát facku každému kapitalistovi, který by jen uvažoval o rozpoutání války nebo o útoku na Sovětský svaz.

O kolik jednodušší by byla pozice nás komunistů dnes, když by současná ruská KPRF nepodporovala Putina, ale mobilizovala by pracující proti jeho válečnému úsilí, kdyby zároveň organizace pracujících na Západě jasně odmítly dodávky zbraní Zelenskému!

Válečné štvaní i pacifismus znamenají kolaboraci

Mnozí lidé v rámci levice však dnes používají argument organizačního oslabení a krizi vedení světového proletariátu, jako záminku pro kolaboraci s tou či onou vládnoucí třídou v té či oné podobě.

Jeden argument pro kolaboraci zní v našich končinách v podstatě takto:

„Válečný odpor ukrajinského lidu proti ruské okupaci je lepší než špinavý mír a šíření vlivu Ruska. A jelikož neexistují dost silné organizace pracujících, musíme podpořit Zelenského a ukrajinskou armádu v boji proti ruské okupaci.“

To je v podstatě postoj Plechanovů, Scheidemannů a dalších, kteří si idealizují nadvládu jedněch kapitalistů jako lepší než nadvládu druhých kapitalistů a neváhají válečná snažení těch „lepších“ a zpravidla domácích kapitalistů podporovat. Masy prý nejsou dost silné, aby dobyly moc a vládly samy, a tak musí zvítězit „realismus nad ideovým dogmatismem“ a dojít k podpoře těch „lepších kapitalistů“.

Pokud se strany co šíří tuto pozici vůbec považují za revoluční, tak je u nich revoluce odsouvána do budoucnosti. To jest do „příhodnějších časů“, kdy snad jednou budou pracující dost silní na to, aby si vládli sami. Toto je v různých podobách postoj současné Anarchistické federace, ale i mnohých členů a sympatizantů Levice, Budoucnosti a dalších.

Druhý argument lze vyjádřit slovy:

„Špinavý mír a ruská okupace jsou lepší než válka. A jelikož neexistují dost silné organizace pracujících, musíme žádat světové kapitalisty, aby si sedli k jednacímu stolu a tuto válku za každou cenu ukončili.“

Tento druhý, pacifistický argument, není jen nápadně podobný argumentu prvnímu. V konečném důsledku je v podstatě totožný. Zatímco první argument dává mandát ukrajinské vládnoucí třídě k tomu, aby jednala za ukrajinské pracující, druhý argument to dělá taky. Oba argumenty nevnímají ukrajinský proletariát jako někoho, kdo by se měl v této situaci organizovat, bojovat a hlavně zaujmout vlastní nezávislou třídní pozici tváří v tvář ruské invazi. Oba argumenty se snaží vyvíjet tlak na to, co by měla ukrajinská vládnoucí třída dělat, místo aby rozvíjeli snahu o její svržení. Tuto pacifistickou pozici vyjádřuje třeba magazín Dezertér.

Limity Dezertéra

Není divu, že se v posledních měsících Dezertér zjevně sblížil s některými lidmi z KSČM a že do něj píší i kandidáti za STAČILO!, na základě čehož je tento magazín distribuován i v budově jejich ÚV. Ale zachraňuje skutečně pacifismus v kapitalismu lidské životy? Z formálně logického hlediska to zní jako samozřejmost. Když nebude válka, bude mír a lidé nebudou kvůli válce umírat. Tento argument se dá zároveň dobře demagogicky hájit subjektivismem v tom smyslu, že kdo je proti tomuto argumentu, tak je to proto, že nemusí na Ukrajině žít a umírat. Ovšem toto stanovisko je velmi krátkozraké, zneužitelné a v konečném důsledku škodlivé pro pracující třídu.

Když by skutečně došlo k tomu, co Dezertér požaduje, tedy k zastavení bojů diplomatickou cestou – jaké by to bylo vítězství pro pracující Ukrajince? Imperialistická válka je válka o kořist, která bude nevybíravě rozdělena po konci této války tak či onak bez ohledu na zájmy Ukrajinců a dalších národů na Ukrajině. Trump už si brousí zuby na ukrajinské nerostné suroviny, stejně jako Putin. A kdyby Dezertér čistě teoreticky disponoval tou silou, co by přinutila vládnoucí třídy uzavřít mír, v ten moment by se stal strůjcem tohoto ukrajinského ponížení.

Ale hlavně – kapitalistický systém je horor bez konce, což platí dvojnásob o době jeho krize, která se projevuje i zostřeným imperialismem s tím, jak supervelmocím schází kořist. Ženevská akademie, jak je ostatně uvedeno výše, momentálně monitoruje asi 110 válečných konfliktů na světě. A pokud dáme důvěru ukrajinské a ruské vládnoucí třídě k tomu, aby se nějak dohodly, a byl na Ukrajině mír – co přesně potom zabrání světovému imperialismu, aby se tato válka mezi imperialistickými silami nerozhořela se stejnou intenzitou kdekoliv jinde?

Ukrajina coby vazal NATO a Rusko spolu třeba uzavřou mír, ale skončí tím imperialistické napětí mezi NATO a Ruskem? Rozhodně ne! USA je momentálně právě ta mocnost, co chce válečný konflikt na Ukrajině ukončit mírovou cestou. Ale je to proto, že by byl Trump mírotvůrce? Ne! Je to proto, že Trump potřebuje uvolnit válečné zdroje na jiného a většího nepřítele USA – Čínu. Jak snadno tak může Dezertér bez zjevné třídní pozice ke konfliktu padnout do náručí právě Trumpovi! Vždyť přeci ohledně Ukrajiny nechtějí nic jiného než on! Stejně tak před První světovou válkou byla Británie tou nejvíc pacifistickou mocností. Bylo to snad proto, že by jí záleželo na životech lidí? Nikoliv. Chtěla zabránit světovému a zejména německému zbrojení, které ohrožovalo dominantní pozici Británie ve světě a její loďstvo.

Internacionalismus je správná cesta

V konečném důsledku je to jen a pouze světový proletariát, který může dokázat zabránit imperialistickému válečnému krveprolití, jehož síly se musí budovat, uvědomovat a organizovat okolo správných pozic. Tento světový proletariát organizovaný ve Třetí internacionále byl ve skutečnosti jediným důvodem, proč Sovětský svaz nebyl okamžitě rozdrcen v časech jednak občanské války v Rusku a jednak v následném období porážek revolucí v Německu, Finsku, Estonsku, Maďarsku, na Slovensku a v dalších zemích.

Na poměr čistě armádních sil byl Sovětský svaz ve dvacátých letech v silné nevýhodě vůči zbytku kapitalistického světa a zároveň i jeho trnem v oku. Ale jediný důvod, proč kapitalisté okamžitě nezopakovali svou intervenci do doby, než se Sovětský svaz postaví ekonomicky na nohy byl ten, že by jim to síla mas doma, a tedy síla Třetí internacionály nedovolila.

My komunisté tedy nabízíme jinou cestu než pacifisté a váleční štváči i než fanoušci Ruska či fanoušci Ukrajiny. Pro moralisty z řad vládnoucí třídy i některých anarchistů jiné cesty není. Kdo slepě nepodporuje válečné úsilí Ukrajiny, ten podle nich fandí Putinovi, a pacifisté dodávají – kdo nechce, aby se spolu Putin se Zelenským dohodli na míru, ten chce válku. Tomuto omezenému pohledu na věc a z toho vyplávajícím žabomyším konfliktům se jako komunisté straníme, ale zároveň odhalujeme jeho limity.

Naše cesta je internacionalistická a je v přímém rozporu jak s pacifismem, tak i válečným štvaním. Světový proletariát podle našeho soudu musí zaujmout vlastní pozici a vybudovat vlastní bojové síly.

Skutečnou důvěru mas v Zelenského můžeme vzhledem k jeho bonapartistickému způsobu vládnutí jen těžko odhadovat. Vládnoucí třída Západu se samozřejmě snaží prezentovat Ukrajince jako milovníky svého prezidenta ochotně riskující své životy pro současné zřízení a v mnoha zemích včetně Česka se snaží být velká část Ukrajinců politicky zticha, protože by neradi přišli třeba o trvalý pobyt. Navíc politická dezorientace ukrajinského proletariátu tváří v tvář ruskému imperialismu není menší než toho českého.

Ukrajince si tedy nepředstavujeme ani jako již sešikované proletáře za rudým praporem, ani jako fandy svého zřízení doma. Dezertér sám nám přináší mnoho příkladů o tom, jak Ukrajinci odmítají vojensky sloužit Zelenskému, kdy jsme mohli pozorovat i násilné akce žen proti odvodovým střediskům na začátku ruské invaze v roce 2022, nebo i demonstraci Ukrajinců v Česku před svým velvyslanectvím, které jim odmítalo vydávat pasy a nutilo k návratu domů za účelem jejich poslání na jatka. Tato nedůvěra Ukrajinců ke svému státnímu zřízení je velmi zdravá a je základním kamenem, na kterém je třeba stavět správnou pozici.

Ukrajinským proletářům je třeba říkat – „Ano, imperialistická válka je hnus a Putinovu invazi v žádném případě nepodporujeme. Ale chce pro Vás Zelenský něco lepšího než Putin? Jak přesně se za vlády ukrajinské oligarchie zlepšovala Vaše společenská pozice a co vůbec pro svou oligarchii a její generály znamenáte jiného, než že jste němí pěšáci, které ochotně obětuje pro udržení vlastní moci? Ukrajinskou vládnoucí třídu je třeba svrhnout a čelit Putinově invazi na bázi dělnického státu pracujících Ukrajinců! Jen takový dělnický stát může přimět Putinovy vojáky ke vzpouře proti své vlastní vládnoucí třídě a může je motivovat přidat se k vám a obnovit bratrství Vašich národů!“

Všimněte si, jak je tato pozice zcela odlišná od pozice pacifistů z Dezertéru ponižujících Ukrajince návrhy o podpoře dohody mezi Ruskem a Západem, která má být údajně lepší než válka.

„Kdokoli slibuje národům „demokratický“ mír, aniž by zároveň kázal socialistickou revoluci, nebo když odmítá boj za ni – boj, který je třeba vést nyní, během války – klame proletariát.“

• V.I. Lenin