Na 23.února roku 1917 připadal Mezinárodní den žen. Sociálnědemokratické kruhy měly v úmyslu připomenout tento den klasickou všeobecnou kampaní: rozdáváním a šířením letáků, schůzemi a projevy. Ale nikoho z nich by ani ve snu nenapadlo, že by se onen den mohl stát prvním dnem revoluce.
V tento den žádná organizace nebo strana nevolala a neburcovala dělníky do stávek a protestů. Co více, dokonce i bolševici z městského výboru, zvláště jejich nejmilitantnější část ve městě Vyborg byla proti stávkám. Nálada mas, podle Kajurova, jednoho z vůdců v dělnickém obvodu a též zapáleného revolucionáře, který se později v Únorové revoluci zapojil do nejedné demonstrace, jež střelbou rozháněla policie, byla velmi napjatá. Hrozilo, že jakákoliv vyvolaná stávka by se proměnila v otevřený, horečný boj. A též vzhledem k tomu, že si výbor myslel, že čas nepřeje bojovým akcím – neboť zde byly zastoupeny názory o stranické nepřipravenosti a nedostatečné síle nebo že dělníci mají málo kontaktů u vojenských složek – se nakonec výbor rozhodl pro možnost nedělat stávky, ale připravit se na revoluční akce v blíže neurčené době.
Takový postup zvolil výbor v předvečer 23. února a zdálo se, že jej všichni akceptují. Následujícího rána však navzdory všem směrnicím, textilní dělnice v několika továrnách vstoupily do stávky a vyslaly delegáty ke kovodělníkům s žádostí o podporu. "S nechutí," píše Kajurov, "s tím bolševici souhlasili a následovali je dělníci menševici a sociální revolucionáři. Ale jakmile dojde k masové stávce, je třeba vyzvat všechny, aby vyšli do ulic a postavili se do čela". Takové bylo Kajurovovo rozhodnutí a výbor ve Vyborgu s ním musel souhlasit. "Myšlenka vyjít do ulic mezi dělníky zrála už dlouho; jenže v tom okamžiku si nikdo nedokázal představit, kam tato myšlenka povede." Mějme na paměti toto svědectví jednoho z účastníků, důležité pro pochopení mechanismu událostí.
Považovalo se za samozřejmé, že v případě demonstrace vojáci vyjdou do ulic proti dělníkům. K čemu a kam by to vedlo? Byla válka, úřady neměly náladu na žerty. Na druhou stranu "záložní" voják v době války není to stejné jako starý voják pravidelné armády. Je opravdu tak impozantní? V revolučních kruzích se o tom hodně diskutovalo, ale spíše abstraktně. Nikdo, skutečně nikdo - to můžeme na základě všech údajů dokázat - si totiž tehdy nemyslel, že 23. únor bude znamenat začátek rozhodujícího tažení proti absolutismu.
Mluvilo se o demonstraci, která měla neurčité, ale v každém případě omezené perspektivy. Skutečností tedy je, že únorová revoluce byla zahájena zdola, překonala odpor vlastních revolučních organizací, iniciativy se z vlastní vůle chopila nejvíce utlačovaná část proletariátu - textilní dělnice, mezi nimiž bylo nepochybně mnoho manželek vojáků. Poslední kapkou byly ohromné fronty na chleba. Toho dne stávkovalo asi 90 000 dělníků, mužů i žen. Bojová nálada se projevovala demonstracemi, mítinky, střety a různými potyčkami s policií. Hnutí začalo ve Vyborgské oblasti s velkými průmyslovými podniky; odtud přešlo na petrohradskou stranu. Podle svědectví tajné policie se jinde stávky ani demonstrace nekonaly.
Toho dne byly na pomoc policii povolány oddíly vojáků - zřejmě jich nebylo mnoho -, ale k žádným střetům s nimi nedošlo. K městské dumě se hrnula masa žen, ne všechny byly dělnice, ale i tak se dožadovaly chleba. Ovšem bylo to jako dožadovat se mléka od kozla. V různých částech města se objevily rudé transparenty a nápisy s tím, že pracující chtějí chléb a ne autokracii ani válku. Den žen proběhl úspěšně, s nadšením a bez obětí. Co však v sobě skrýval, nikdo nedokázal předpovědět.
Z díla
Historie Ruské revoluce
KAPITOLA 7: PĚT DNÍ (ÚNOR 23-27 1917)
Přeložil: Karel Lénský