Světové revoluční perspektivy 2025

Významné události mění svět, jak ho známe. Jelikož Trump způsobuje politické a ekonomické otřesy po celém světě, nahromaděné rozpory téměř dvou desetiletí kapitalistické krize a stagnace dosahují vrcholu. Od genocidy v Gaze až po porážku Západu na Ukrajině, od rostoucích cel až po narůstající světový dluh  vývoj, který určuje naši epochu, otřásá vědomím milionů pracujících.

Aby se tato situace zanalyzovala, Revoluční komunistická internacionála (RCI) svolá za osm týdnů svůj vůbec první světový kongres v Itálii. Delegáti a návštěvníci se tam zapojí do hlubokých diskusí o tomto návrhu našeho dokumentu – Světové perspektivy, který schválil náš Mezinárodní výkonný výbor. Pro orientaci v zvratech světové situace je nezbytné jasné pochopení současného období. Bez něj je revoluční organizace jako loď bez kompasu.

 Za poslední dva roky RCI zaznamenala exponenciální růst. V současnosti působíme ve 70 zemích světa. Světový kongres bude klíčovým krokem v přípravě naší Internacionály na obrovské otřesy, třídní boje a revoluční převraty, které nás čekají.

Prožíváme období prudkých zvratů a náhlých změn ve světové situaci. Zvolení Donalda Trumpa prezidentem Spojených států a jeho politika vnesly do světové politiky, ekonomiky a mezinárodních vztahů obrovskou nestabilitu.

Trump nezpůsobil tento chaos, který je důsledkem krize kapitalismu, ale jeho činy tento proces enormně urychlily. Rozpory, které se dlouhodobě hromadily pod povrchem, se náhle projevily a narušily celou situaci. Takzvaný liberální světový řád, který existoval desetiletí, se nyní hroutí přímo před našima očima.

Při analýze světové situace musíme začít se základy. Kapitalismus je systém, který již dávno splnil svou historickou roli. Ve svém období rozkladu produkuje války, krize a ničení životního prostředí, což dlouhodobě ohrožuje samotnou existenci života na planetě. Účelem tohoto dokumentu je načrtnout hlavní rysy této krize a zdůraznit potřebu budování revoluční organizace, která ho dokáže svržet, což je jediný způsob, jak zaručit budoucnost lidstva.

V konečném důsledku je příčinou krize neschopnost kapitalistického systému rozvíjet výrobní síly. Ekonomika je omezena limity národního státu a soukromého vlastnictví výrobních prostředků. Kapitalisté se desetiletí snažili překonat tyto omezení různými metodami: zvyšováním likvidity, rozvojem světového obchodu atd. Všechny tyto opatření nyní plní opačný účel.

Zvolení Donalda Trumpa

Zvolení Donalda Trumpa v listopadu 2024 představovalo významný politický posun a projev krize legitimity buržoazní demokracie, která není jedinečná jen pro USA, ale existuje ve všech zemích. Navzdory rozsáhlému úsilí hlavní části vládnoucí třídy a establishmentu USA tomu zabránit, Trump si zajistil rozhodující vítězství.

Tento výsledek byl široce interpretován, zejména liberálními komentátory, mainstreamovými médii a částmi „levice“, jako důkaz širšího posunu doprava v americké a globální politice.

Taková „vysvětlení“ jsou povrchní a zavádějící. Navíc nás nutí vyvozovat mimořádně nebezpečné závěry. Například, že Joe Biden a demokraté nějak představují progresivnější a „demokratičtější“ alternativu – tvrzení, které je v naprostém rozporu s fakty.

Zvolení Donalda Trumpa v listopadu 2024 představovalo významný politický posun a projev krize legitimity buržoazní demokracie, která není jedinečná jen pro USA, ale existuje ve všech zemích. Navzdory rozsáhlému úsilí hlavní části vládnoucí třídy a establishmentu USA tomu zabránit, Trump si zajistil rozhodující vítězství.

Tento výsledek byl široce interpretován, zejména liberálními komentátory, mainstreamovými médii a částmi „levice“, jako důkaz širšího posunu doprava v americké a globální politice.

Taková „vysvětlení“ jsou povrchní a zavádějící. Navíc nás nutí vyvozovat mimořádně nebezpečné závěry. Například, že Joe Biden a demokraté nějak představují progresivnější a „demokratičtější“ alternativu – tvrzení, které je v naprostém rozporu s fakty.

Bidenova administrativa byla čistě reakční, což bylo obzvlášť zřejmé v oblasti zahraniční politiky. Připomeňme si, že „Genocide Joe“ poskytl Netanjahuovi volnou ruku pokračovat v masakru Palestinců v Gaze. Vedl kampaň zuřivých represí proti studentům a dalším, kteří se odvážili postavit proti této reakční politice.

Podobně v případě Ukrajiny byl zodpovědný za úmyslné vyvolání konfliktu, který vedl ke krvavému masakru, za předání miliard dolarů v hotovosti a vojenské pomoci reakčnímu režimu v Kyjevě a za zapojení se do nebezpečné politiky provokací vůči Rusku.

V předvolební kampani se Trump prezentoval jako „mírový kandidát“, na rozdíl od válečné politiky Bidena. Toto rozlišení mělo zvlášť velký vliv mezi voliči v okresech s významným muslimským a arabským obyvatelstvem.

I když je pravda, že k Trumpově podpoře přispělo mnoho reakčních prvků, tyto faktory samy o sobě nevysvětlují rozsah jeho úspěchu a skutečnost, že zvýšil svůj podíl hlasů téměř v každé demografické skupině, zejména dokonce i mezi černošskými a latinskoamerickými pracovními komunitami.

V několika státech, kde Trump dosáhl silných výsledků nebo zlepšil svůj podíl hlasů, voliči zároveň schválili progresivní volební iniciativy, například opatření na ochranu práva na potraty nebo zvýšení minimální mzdy.

Klíčovým faktorem Trumpova vítězství je jeho schopnost využít, formulovat a mobilizovat rozšířené a hluboce zakořeněné anti-establishmentové nálady, které pronikají americkou společností.

Výrazným příkladem je reakce veřejnosti na údajný atentát na generálního ředitele společnosti United Healthcare Luigim Mangionem. I když samotný čin byl šokující, reakce veřejnosti – spíše soucit s údajným útočníkem než s obětí – byla ještě odhalující. Mangionea začali mnozí vnímat jako lidového hrdinu. Tato reakce nebyla omezená jen na politickou levici, ale sdílela ji i část konzervativců a republikánských voličů včetně Trumpových podporovatelů.

Tato situace představuje paradox. Trump, přestože je miliardář a obklopuje se dalšími miliardáři, se úspěšně etabloval jako hlas hněvu proti establishmentu. Tento rozpor zdůrazňuje nesourodou a zkreslenou povahu současné politické nálady. Přesto odráží skutečnou a rozšířenou nespokojenost s mainstreamovými institucemi: s monopoly, s politickými elitami a se státním aparátem jako celkem.

Základní příčinu tohoto hněvu vůči establishmentu lze najít v krizi kapitalismu. Od krize v roce 2008, z níž se systém ještě úplně nezotavil, dosáhla obrovských rozměrů. Nepřecházíme jen další cyklickou krizí kapitalismu, ale organickou krizí kapitalismu. Podpora buržoazní demokracie v rozvinutých kapitalistických zemích byla desetiletí budována na myšlence, že kapitalismus je schopný uspokojit některé základní potřeby dělnické třídy (zdravotní péče, vzdělání, důchody…) a na očekávání, že životní úroveň každé generace se alespoň mírně zlepší oproti předchozí.

To už dnes neplatí. V USA v roce 1970 více než 90 % třicetiletých vydělávalo více než jejich rodiče ve stejném věku. Do roku 2010 se toto procento snížilo na 50 %. Do roku 2017 jen 37 % Američanů očekávalo, že jejich děti dosáhnou lepší životní úrovně než oni sami.

Podle Úřadu pro statistiku práce (Bureau of Labor Statistics) reálné mzdy amerických pracovníků od začátku 80. Let buď zůstaly stejné, nebo klesly, zejména proto, že pracovní místa byla přesunuta do jiných zemí. Podobně Institut pro hospodářskou politiku uvádí, že mzdy domácností s nižšími a středními příjmy od konce 70. Let zaznamenaly jen malý nebo žádný růst, zatímco životní náklady nadále rostly.

Současně dochází k extrémní polarizaci bohatství. Na jedné straně malá hrstka miliardářů zvyšuje svůj majetek. Na druhé straně čím dál více pracujících lidí má čím dál větší problémy vyžít. Čelí úsporným opatřením, inflaci, snižování mezd, rostoucím účtům za energie, bytové krizi atd.

Média, politici, etablované politické strany, parlament, soudnictví – všichni jsou oprávněně vnímáni jako zástupci zájmů malé privilegované elity, kteří přijímají rozhodnutí na obranu svých vlastních úzkých, sobeckých zájmů, a ne na službu potřebám lidu.

Po krizi v roce 2008 následovala brutální úsporná opatření ve všech zemích. Všechny výdobytky minulosti se dostaly pod útok. Masy zažily útoky na svou životní úroveň, zatímco banky byly zachraňovány. To vyvolalo obrovský hněv, masová protestní hnutí a především bezprecedentní krizi legitimity všech buržoazních institucí.

V první řadě se tato nálada, která se projevila masovými hnutími proti úsporným opatřením kolem roku 2011, projevila na levici. V Evropě a Spojených státech došlo k vzestupu levicových, anti-establishmentových osobností a stran: Podemos, Syriza, Jeremy Corbyn, Bernie Sanders a další. Každé z těchto hnutí však nakonec zradilo očekávání, která vzbudilo. Odhalily se limity reformní politiky jejich vůdců.

Bylo to žalostné selhání těchto levicových osobností, které vydláždilo cestu pro vzestup reakčních demagogů, jako byl Trump.

Stejné procesy probíhají i ve většině vyspělých kapitalistických zemí: krize kapitalismu, útoky na dělnickou třídu, bankrot levice a vzestup pravicových demagogů, kteří využívají vlnu anti-establishmentových nálad.

Bolo to žalostné zlyhanie týchto ľavicových osobností, ktoré vydláždilo cestu pre vzostup reakčných demagógov, ako bol Trump.

Nebezpečí fašismu nebo bonapartismu?

Ještě před Trumpovým zvolením probíhala v buržoazních médiích, ale i na „levici“, hlučná kampaň s cílem odsoudit ho jako fašistu.

Marxismus je věda. Stejně jako všechny vědy má i on svou vědeckou terminologii. Slova jako „fašismus“ mají pro nás přesný význam. Nejsou to jen nadávky nebo nálepky, které lze jednoduše přilepit na každého, kdo nesouhlasí s naším názorem.

Začněme přesnou definicí fašismu. V marxistickém smyslu je fašismus kontrarevoluční hnutí – masové hnutí složené převážně z lumpenproletariátu a rozhněvané maloburžoazie. Používá se jako páka na drcení a atomizaci dělnické třídy a nastolení totalitního státu, ve kterém buržoazie předá státní moc fašistické byrokracii.

Hlavní charakteristikou fašistického státu je extrémní centralizace a absolutní státní moc, v níž jsou banky a velké monopoly chráněny, ale podléhají silné centrální kontrole rozsáhlé a mocné fašistické byrokracie. V knize Co je národní socialismus? Vysvětluje Trockij:

„Německý fašismus, podobně jako italský fašismus, se dostal k moci na zádech maloburžoazie, kterou proměnil v páku proti organizacím dělnické třídy a institucím demokracie. Fašismus u moci je však nejméně vládou maloburžoazie. Naopak, je to nejbezohlednější diktatura monopolního kapitálu.“

Takové jsou obecně rysy fašismu. Jak se to dá porovnat s obsahem Trumpovy ideologie? Už jsme měli zkušenost s jednou Trumpovou vládou, která – podle intenzivních varování Demokratů a celého liberálního zřízení – měla údajně směřovat k odstranění demokracie. Nic takového se nestalo.

Žádné významné kroky nebyly učiněny k omezení práva na stávky či demonstrace a ještě méně k zrušení svobodných odborů. Volby proběhly jako obvykle a Trump nakonec zvítězil nad Joem Bidenem. Říkejte, co chcete o první Trumpově vládě, ale nevykazovala žádnou korelaci s jakýmkoli druhem fašismu.

Kromě toho se od 30. Let 20. Století výrazně změnila třídní rovnováha sil. V rozvinutých kapitalistických zemích se zemědělství, které tvořilo velkou část populace, zredukovalo na velmi malý počet lidí, a profese dříve považované za „střední třídu“ (státní úředníci, lékaři, učitelé) se proletarizovaly; tyto sektory vstoupily do odborů a začaly stávkovat. Sociální váha dělnické třídy byla nesmírně posílena rozvojem výrobních sil během obrovského hospodářského rozmachu po skončení druhé světové války.

Ideologie trumpismu – pokud vůbec existuje – má velmi daleko od fašismu. Namísto touhy po silném státě je ideálem Donalda Trumpa svobodný tržní kapitalismus, v němž stát hraje jen malou nebo žádnou roli (s výjimkou protekcionistických cel).

Někteří přišli s myšlenkou, že Trump představuje bonapartistický režim. Cílem je opět vykreslit Trumpa jako diktátora, který utlačuje dělnickou třídu. Takové označování však ve skutečnosti nic nevysvětluje. Ve skutečnosti se Trump, místo snahy drtit dělnickou třídu, demagogicky obrací k ní a snaží se ji uklidnit. Samozřejmě, jako buržoazní politik zastupuje zájmy, jež jsou v zásadě v rozporu se zájmy pracujících. To z něj však nedělá diktátora.

Je možné poukázat na některý prvek současné situace, který lze označit za bonapartistický. To může být pravda. Ale podobné poznámky by se daly učinit téměř o každém nedávném buržoazně-demokratickém režimu.

Samotná přítomnost určitých prvků daného jevu ještě neznamená jeho skutečný vznik jako takového. Dá se samozřejmě říci, že v trumpismu jsou přítomny prvky bonapartismu. To však vůbec neznamená, že ve Spojených státech skutečně existuje bonapartistický režim.

Problém je v tom, že „bonapartismus“ je velmi pružný pojem. Zahrnuje širokou škálu jevů, počínaje klasickým chápáním bonapartismu, které je v podstatě vládou meče. Není užitečné analyzovat současnou Trumpovu vládu ve Washingtonu tímto způsobem, protože navzdory mnoha zvláštnostem zůstává stále buržoazní demokracií. Naší úlohou není jen nálepkovat věci, ale sledovat proces, jak se rozvíjejí, a pochopit jejich podstatné aspekty.

Tektonické posuny ve světových vztazích

Trumpova zahraniční politika představuje zásadní obrat ve světových vztazích a konec liberálního světového pořádku, který existoval 80 let po druhé světové válce. Jde o uznání relativního úpadku amerického imperialismu a existence konkurenčních imperialistických mocností – Ruska a především Číny, jeho hlavního imperialistického rivala na světové scéně.

Na konci druhé světové války vyšly USA nesmírně posílené. Protože Evropa a Japonsko byly válkou zničeny, Amerika představovala 50 procent světového HDP a 60 procent světové průmyslové výroby. Jejím jediným vážným rivalem na světové scéně byl Sovětský svaz, který vyšel z války posílený po porážce nacistického Německa a po postupu napříč kontinentem.

Čínská revoluce ještě více posílila stalinistický blok. USA pracovaly na obnově západní Evropy a Japonska v snaze zadržet „pokrok komunismu“. Sovětská byrokracie neměla zájem o světovou revoluci a byla zcela připravena dosáhnout modus vivendi s Washingtonem, což se projevilo v politice „mírového soužití“.

Následovalo období relativní rovnováhy mezi USA a SSSR, dvěma jadernými mocnostmi, známé jako Studená válka. Na základě americké dominance byla vytvořena řada formálně multilaterálních institucí pro řízení světových vztahů (Organizace spojených národů) a světové ekonomiky (MMF a Světová banka, založené na konferenci v Bretton Woods). Tuto rovnováhu posílil poválečný hospodářský rozmach – období mimořádného rozvoje výrobních sil a světového trhu.

Toto období trvalo až do kolapsu stalinizmu v letech 1989–1991 a obnovení kapitalismu v Rusku a Číně. To přineslo další zásadní obrat ve světové situaci. Spojené státy se staly dominantní imperialistickou mocností, kterou nikdo neohrožoval.

Imperialistická válka proti Iráku v roce 1991 proběhla pod záštitou OSN, přičemž Rusko hlasovalo pro a Čína se zdržela. Zdálo se, že neexistuje žádná opozice vůči dominanci amerického imperialismu. Z ekonomického hlediska Washington prosazoval globalizaci a „neoliberalismus“ – tedy další integraci světového trhu pod nadvládou amerického imperialismu a omezování role státu.

Toto období neomezené nadvlády amerického imperialismu bylo během posledních 35 let postupně narušováno, až do vzniku dnešní zcela nové situace.

Hnané svou arogancí, USA spustily invaze do Iráku a Afghánistánu. Zde se však historie začala otáčet opačným směrem. Američané uvízli v těchto nevyhratelných válkách po 15 let, což je stálo obrovské výdaje a ztráty na personálu. V srpnu 2021 byli nuceni k ponižujícímu ústupu z Afghánistánu.

Tyto zkušenosti zanechaly americkou veřejnost bez chuti na zahraniční vojenská dobrodružství a vládnoucí třídu velmi opatrnou při nasazování pozemních sil v zahraničí. Spolu s nástupem nových regionálních a světových mocností se měnila relativní rovnováha sil na globální úrovni. Americký imperialismus se z těchto zkušeností nic nenaučil. Odmítl přiznat novou rovnováhu sil a místo toho se snažil udržet svou dominanci, čímž se zapletl do celé série konfliktů, které nemohl vyhrát.

Multipolární svět?

Světovou situaci dnes charakterizuje obrovská nestabilita ve světových vztazích. Je to důsledek boje o světovou hegemonii mezi USA, nejsilnější imperialistickou mocností v relativním úpadku, a Čínou, mladší a dynamicky rostoucí imperialistickou mocností. Sledujeme obrovský posun, srovnatelný s pohybem tektonických desek v zemské kůře. Takové pohyby provázejí všemožné exploze: válka na Ukrajině – kde se připravuje ponížující porážka USA a NATO – a konflikty na Blízkém východě jsou toho jasným projevem.

Trumpův přístup k světovým vztahům představuje pokus uznat, že USA nemohou být jediným světovým policistou. Podle jeho názoru – a názoru jeho blízkých spolupracovníků – je snaha USA udržet si hegemonii a úplnou dominanci nesmírně nákladná, nepraktická a škodlivá pro její základní národní bezpečnostní zájmy.

To ale neznamená, že USA přestávají být imperialistickou mocností, ani že Trumpova politika je v zájmu utlačovaných lidí ve světě. Nic nemůže být dále od pravdy. Trumpova zahraniční politika reprezentuje jasné vymezení toho, co jsou a co nejsou klíčové zájmy národní bezpečnosti USA.

Když Trump říká, že Amerika potřebuje mít kontrolu nad Panamským průplavem a Grónskem, vyjadřuje tím potřeby amerického imperialismu. Panamský průplav je klíčovou obchodní cestou, spojující Pacifik s Mexickým zálivem, nesoucí 40 % americké kontejnerové dopravy.

Co se týče Grónska, to mělo vždy důležitou geostrategickou polohu, a proto mají USA na ostrově vojenskou přítomnost. Globální oteplování vedlo ke zvýšení lodní dopravy mezi Pacifikem a Atlantikem přes Arktidu. Méně polárního ledu znamená snazší přístup k mořskému dnu, kde se nacházejí obrovské zásoby vzácných zemin. Samotný ostrov má také významná ložiska kritických surovin (vzácné materiály, uran), stejně jako plynu a ropy, které se nyní díky globálnímu oteplování stávají dostupnějšími. USA zde soupeří s Čínou a Ruskem o kontrolu nad těmito obchodními trasami a zdroji.

Trumpova zahraniční politika je založena na uznání omezení americké moci. Důsledkem toho je snaha vyvázat Ameriku ze série nákladných konfliktů (Ukrajina, Blízký východ) prostřednictvím dohod, aby mohla znovu vybudovat svou sílu a soustředit se na svého hlavního rivala na světové scéně – Čínu.

Po celou dobu od konce druhé světové války, nebo možná ještě dříve, si americký imperialismus udržoval přetvářku, že koná jménem lidských práv, šíření demokracie a „na pravidly podmíněného řádu“, obrany „posvátného principu nedotknutelnosti národních hranic“ a podobně.

Konaly prostřednictvím „multilaterálních“ mezinárodních institucí, které byly zdánlivě neutrální a v nichž měly všechny země hlas: Organizace spojených národů, WTO, MMF a podobně. Ve skutečnosti to byl jen fikusový list. Byla to vždy fraška. Buď se prostřednictvím těchto institucí prosazovaly zájmy amerického imperialismu, nebo je zcela ignorovali. Rozdíl je teď v tom, že Trump si z těchto přetvářek vůbec nic nedělá. Zdá se, že je odhodlán roztrhat celý soubor pravidel a vyjadřovat věci otevřeněji, tak, jak ve skutečnosti jsou.

Někteří tvrdili, že v konfrontaci s neomezenou mocí USA byla myšlenka multipolárního světa progresivním krokem, který by utlačovaným zemím umožnil větší míru suverenity – ideál, za který bychom měli bojovat. Dnes však už vidíme náznak toho, jak by takový „multipolární“ svět mohl vypadat: imperialistické mocnosti si rozdělují planetu na sféry vlivu a nutí jednotlivé země podřídit se jedné nebo druhé straně.

Relativní úpadek amerického imperialismu

Je třeba zdůraznit, že pokud zmiňujeme úpadek amerického imperialismu, myslíme tím jeho relativní úpadek. To znamená úpadek amerického imperialismu ve srovnání s jeho předchozím postavením vůči ostatním konkurenčním mocnostem. Spojené státy ve světě zůstávají ve všech měřítcích nejsilnější a nejvíc reakční silou.

V roce 1985 představovaly Spojené státy 36 % světového HDP.  Nyní je to 26 % (2024). V tomto období HDP Číny vzrostlo z 2,5 % na 18,5 %. Japonsko, jež dosáhlo vrcholu s 18 % roku 1995, se nyní zhroutilo na pouhých 5,2 %.

Spojené státy stále dominují světové ekonomice skrze kontrolu finančních trhů. Celých 58 % světových měnových rezerv je drženo v amerických dolarech (zatímco jen 2 % jsou držena v čínských jüanech), ačkoliv toto číslo kleslo ze 73 % v roce 2001. Americký dolar také představuje 58 % světové fakturace vývozu. Co se týče čistého odlivu přímých zahraničních investic (náhrada za export kapitálu), jsou ve vedoucí pozici s 454 miliardami amerických dolarů Spojené státy, druhé místo zaujímá Čína s 287 miliardami.

Je to právě ekonomická moc země, jež jí dává moc mezinárodní, ale ta musí být podpořena její vojenskou silou. Vojenské výdaje Spojených států představují 40 % světových výdajů, na druhém místě je Čína s 12 %, třetí je potom Rusko s 4,5 %. Spojené státy vynakládají více prostředků než následujících 10 zemí v tomto žebříčku dohromady.

Přesto se Spojené státy již nemohou prohlašovat za nesporné vládce světa. Obrovská ekonomická moc Číny a její následný vojenský pokrok společně s vojenskou převahou, jíž ukázalo Rusko na ukrajinských bojištích, pro Spojené státy představují obrovskou výzvu. Tudíž se tak po všech stánkách ukazují omezení americké globální moci.

Tento relativní úpadek se projevuje ekonomicky, a to částečným odlivem kapitálu od dolaru, amerických státních dluhopisů a amerických akcií. Vzhledem k tomu, že americké monopoly čelí zvětšující se konkurenci svých mezinárodních rivalů, a to zejména Číny, americké akcie již nejsou investory považovány za sázku na jistotu. Se stoupajícím státním dluhem sahá americká vláda k čím dál většímu deficitnímu financování. Americké státní dluhopisy už proto nejsou považovány za bezpečný přístav, jakým kdysi byly. To vedlo k oslabení dolaru a to i navzdory americkým clům a navzdory jeho nadále trvající dominanci ve světových financích.

Toto představuje „korekci trhu”, jež přibližuje cenu americké měny, aktiv a dluhopisů k reálně oslabené pozici amerického kapitalismu. Nicméně stejně jako v případě vojenské moci Spojených států a jejich dřívější role světového policisty, neexistuje žádná životaschopná alternativa k americkému dolaru na poli světového obchodu a financí. Proto mezi buržoazními stratégy roste znepokojení z chaotických důsledků pro globální finanční sytém a světovou ekonomiku v případě zhroucení důvěry v americký dolar.

Toto je další způsob, jakým relativní úpadek amerického kapitalismu a vznikající „multipolarita“ přispějí k větší nejistotě a nestabilitě v globálním měřítku.  Jeden po druhém se rozpadají pilíře poválečného uspořádání světa, a to s explozivními následky – ekonomickými, vojenskými a politickými.

Ruský vojenský vliv

Ačkoliv Rusko není ekonomický kolos srovnatelný s Čínou, vybudovalo si ovšem pevnou ekonomickou a technologickou základnu. Tohle mu umožnilo odolávat bezprecedentní ekonomické agresi ze strany Západu, jež na něj byla uvalena pod hlavičkou „sankcí”. Navíc tak učinilo za pokračování současné války, při níž porazilo veškeré zbraňové systémy, jež proti němu Západ použil. Vybudovalo si silnou armádu, která se může rovnat se spojenými silami evropských států; vybudovalo si impozantní obranný průmysl, který produkcí tanků, dělostřelectva, munice, raket a dronů převyšuje Spojené státy i Evropu; vlastní největší jaderný arzenál světa, zděděný z dob Sovětského svazu.

Po rozpadu Sovětského svazu rozsáhlém drancování plánované ekonomiky si ruská vládnoucí třída pohrávala s myšlenkou, že bude ve světě přijata za rovných podmínek. Dokonce přišli s myšlenkou vstupu do NATO. To bylo odmítnuto. Spojené státy chtěly uplatňovat plnou a neomezenou nadvládu nad světem a neviděly důvod se o tuto moc dělit se slabým a krizí zmítaným Ruskem.

Potupa Ruska brzy vyšla na povrch, poprvé když Německo a Spojené státy zorchestrovaly reakční rozpad Jugoslávie v tradiční sféře ruského vlivu, dále poté při bombardování Srbska v roce 1999. Jelcin, směšný opilec a loutka v rukou amerického imperialismu, představoval tuto potupnou podřízenost.

Nicméně jak se Rusko postupně vzpamatovalo z ekonomické krize, jeho vládnoucí kruhy již nebyly s to přijímat další mezinárodní ponižování. Toto stálo za vzestupem Putina, vychytralého bonapartisty, jenž si cestu k moci proklestil nejrůznějšími manévry.

Začali se bránit jakémukoliv postupu NATO na východ, což byl krok, jenž porušil veškeré sliby dané Rusům roku 1990, kdy jim bylo, výměnou za přijetí sjednoceného Německa do NATO, slíbeno, že k žádné expanzi NATO směrem na východ nedojde.

V roce 2008 Rusko vedlo krátkou a efektivní válku v Gruzii, v rámci níž zničilo gruzínskou armádu, kterou vycvičilo a vybavilo NATO. Toto byl ze strany Ruska první varovný výstřel znamenající, že další zásahy Západu nebudou tolerovány. Další byly Sýrie a Ukrajina. V obou z těchto zemí byla síla Ruska vůči americkému imperialismu podrobena zkoušce. Relativní úpadek amerického imperialismu se mezitím projevil jeho ponižujícím stažením z Afganistánu v srpnu 2021.

Ruská invaze na Ukrajinu byla logickým vyústěním odmítání Západu přijmout obavy ohledně ruské národní bezpečnosti vyjádřené požadavkem neutrality Ukrajiny a zastavení východní expanze NATO. Tvrzení Donalda Trumpa o zbytečnosti této války a o tom, že by k ní nikdy nedošlo, kdyby byl v té době prezidentem, je pravděpodobně pravdivé. Americký imperialismus a jeho evropští spojenci si byli moc dobře vědomi toho, že členství Ukrajiny v NATO je z hlediska národních bezpečnostních zájmů Ruska hranicí, jež nesmí být překročena.

Navzdory tomu se v roce 2008 rozhodli Ukrajince vyzvat k zažádání o členství v NATO. Toto byla bezostyšná provokace, která logicky vedla k těm nejzávažnějším důsledkům. Byl to poslední krok vedoucí k válce.

Západ trval na „právu Ukrajiny na vstup do NATO”, ačkoliv její neutrální status, zákaz přítomnosti cizích vojenských základen a neúčast na vojenských blocích byly dohodnuty a dokonce zakotveny v ukrajinském prohlášení nezávislosti. Šéf CIA, William J. Burns, před tímto krokem opakovaně varoval. Ale skupina válečných štváčů řídící zahraniční politiku Bidenovy administrativy to však viděla jinak.

Biden měl za to, že může Ukrajinu ve své kampani za oslabení Ruska a jeho role ve světě použít jako pouhou potravu pro děla. Zemi jako je Rusko, rivalovi amerického imperialismu, nemohlo být dovoleno ohrožovat světovou hegemonii Spojených států. Ale americká interference na Ukrajině má i další cíl, ačkoliv ne tak zřejmý, a to Německo a EU. Narušení vazeb mezi EU a Ruskem znamená oslabení německého kapitalismu. To vysvětluje, proč na začátku války hlavně Německo příliš nedychtilo po válce, ale jelikož bylo příliš slabé pro zaujmutí „třetí pozice“, ihned po vypuknutí války bylo nuceno následovat americký imperialismus.

V březnu 2022 Biden, nabubřelý svou vlastní arogancí, dokonce nadnesl myšlenku změny režimu v Moskvě! Společně s Evropou byl přesvědčen, že ekonomické sankce a vojenské vyčerpání dovedou Rusko ke kolapsu. Ovšem vážně podcenili celkový rozsah ruské ekonomické a vojenské moci. V důsledku toho se americký imperialismus ocitl zapletený do nevyhratelné války, jež pro něj znamená kolosální vyčerpání finančních a vojenských zdrojů.

Trump nyní trvá na tom, že tato pohroma není jeho vinou. Říká: „Toto není moje válka. Je to válka Joea Bidena.“. A má pravdu. Stratégové kapitálu jsou vcelku dobře schopni dělat chyby na základě miskalkulací.   A toto je toho příkladem.

Když Trump tvrdí, že válka na Ukrajině nepředstavuje „hlavní americké zájmy“, má úplnou pravdu. Amerika čelí mnohem větším hrozbám v Asii a Tichomoří v podobě vzrůstajícího vlivu Číny, společně s dalšími problémy na Blízkém východě a zvětšující se ekonomickou krizí.  To vysvětluje jeho spěch vyprostit americký imperialismus z ukrajinského morastu. Ale tento problém vytvořený Bidenem a jeho evropskými kumpány se však ukazuje ne tak snadno řešitelným.

Pánové a dámy, kteří jsou ve vedení celé této show ve Washingtonu a Londýně, sabotovali každý pokus o nalezení mírového řešení ještě předtím, než válka vypukla. V dubnu 2022 jednání v Turecku mezi Ukrajinou a Ruskem značně pokročila a mohla na základě přijetí řady ruských požadavků vést k ukončení války.

Americký imperialismus, podporovaný svým britským poskokem ztělesněným v osobě Borise Johnsona, tato jednání zmařil a tlačil na Zelenského, aby nepodepsal příslib neomezené podpory, jenž by vedl k úplnému vítězství Ukrajiny.

Dnes to je Evropa v čele s Německem, Francií a opět Velkou Británií, kteří vyvíjejí tlak na Trumpa, aby pokračoval v podpoře Ukrajiny, a sami rozdmýchávají plameny války. Jejich výpočty jsou vcelku cynické: chtějí svázat Spojené státy a zabránit jejich stažení z Evropy. Zároveň si krví desítek tisíc ukrajinských a ruských životů chtějí koupit čas pro rozběhnutí svého vlastního zbrojení.

Na začátku války Bidenova administrativa věřila, že je na světové scéně schopna přeměnit Rusko na vyvrhele a Putina v personu non grata. Místo toho ale válka prohloubila již existující napětí v mezinárodních vztazích a odhalila lež o všemohoucím „mezinárodním společenství“ stojícím za americkým imperialismem.

Mimo EU, Japonska, Británie a Kanada se Spojeným státům příliš nedaří přesvědčit většinu vládnoucích tříd světa, aby se postavily za jeho proxy válku s Ruskem. To je pozoruhodné stvrzení toho, že Spojené státy již nejsou schopny uplatňovat svůj politický vliv tak, jako tomu bylo před 30 lety. Jak před další izolací západu varoval Larry Summers, bývalý ministr financí USA: „Stále více a více roste akceptace fragmentace – a co je možná ještě více znepokojující je, že mezi lidmi narůstá pocit, že ten náš fragment nemusí být tím nejlepším.“

Spojené státy dnes čelí ponižující porážce na Ukrajině. Sankce nepřinesly požadovaný účinek. Místo ekonomického kolapsu se Rusko těší stabilnímu ekonomickému růstu, jehož tempo silně převyšuje Západ. Namísto toho, aby se Rusko stalo izolovaným, navázalo užší ekonomické vazby s Čínou a dalšími klíčovými zeměmi v tradiční sféře vlivu Spojených států. Země jako mimo další Indie, Saúdská Arábie, Turecko mu pomohly sankce obcházet.

Z Číny a Ruska se nyní stali mnohem bližší spojenci, jež spojuje odpor ke světové nadvládě Spojených států, a v tomto ohledu kolem sebe shromáždili řadu dalších zemí. Až si lidé konečně uvědomí porážku Spojených států na Ukrajině, bude to mít obrovské a trvalé důsledky pro mezinárodní vztahy, což dále slabí světový vliv amerického imperialismu.

Porážka Spojených států a NATO na Ukrajině vyšle světu jasný signál. Nejmocnější imperialistická mocnost světa nemůže vždy prosadit, co si zamane. Dále z ní vzešlo Rusko se silnou armádou prověřenou nejnovějšími metodami a technikami moderního válčení a silným vojensko-průmyslovým komplexem.

Trumpova politika se v tomto případě silně odklání od dřívější politiky amerického imperialismu. Uvědomil si, že válka proti Rusku je nevyhratelná, a proto se snaží dosáhnout toho, aby z ní Spojené státy vystoupily.  Je zde také kalkul, že dosažením dohody s Ruskem, jež by uznala jeho bezpečnostní zájmy (tj. zájmy ruského imperialismu), by se mohlo docílit oslabení ruského spojenectví s Čínou, hlavním rivalem amerického imperialismu na světovém scéně. Je ale nepravděpodobné, že tato předpověď bude správná, jelikož celé tři roky války Západ Rusko k Číně tlačil až příliš blízko na to, aby tento vývoj teď mohl zvrátit. Současná prohlášení a činy ruské i čínské vlády naznačují, že obě strany toto spojenectví považují za výhodné.

Vzestup Číny jako imperialistické mocnosti

Rychlá proměna Číny z extrémní ekonomické zaostalosti na mocnou kapitalistickou zemi má v moderních dějinách jen málo paralel. V neuvěřitelně krátké době se vypracovala do pozice, kdy je schopna vyzvat k soupeření mocný americký imperialismus.

Dnešní Čína nemá vůbec nic společného se slabou, polofeudálně a polokoloniálně ovládanou zemí, jakou byla v roce 1938. Ve skutečnosti je nyní Čína nejen kapitalistickou zemí, ale také zemí, která vykazuje všechny znaky imperialistické mocnosti sama o sobě.

Tuto proměnu není možné vysvětlit bez pochopení klíčové role, kterou sehrála Čínská revoluce roku 1949. Ta zrušila velkostatkářství a kapitalismus. Vytvořila základ pro znárodněnou plánovanou ekonomiku, což byla nezbytná podmínka k tomu, aby se Čína proměnila ze zaostalé polokoloniální země v dnešního ekonomického obra.

Jako pozdní účastník mezinárodní arény musela Čína bojovat o kontrolu nad zdroji surovin a energie pro svůj průmysl, oblastmi investic pro svůj kapitál, obchodními cestami pro svůj dovoz a vývoz a trhy pro své výrobky. Ve všech těchto oblastech dosáhla významných úspěchů.

Třicetiletý vzestup Číny byl výsledkem masivních investic do výrobních prostředků a spoléhání se na světové trhy. Zpočátku využívala své velké rezervy levné pracovní síly k exportu zboží, jako jsou textil a hračky, na světový trh.

Nyní je technologicky vyspělou kapitalistickou ekonomikou, která má světově dominantní postavení v celé řadě high-tech trhů (elektromobily a baterie pro ně, fotovoltaické články, složky antibiotik, komerční drony, infrastruktura mobilních sítí 5G, jaderné elektrárny atd.) – a to nejen z hlediska objemu prodeje, ale i z hlediska inovací.

Čína je také světovým lídrem v oblasti robotiky. V hustotě robotů v průmyslu zaujímá na světě třetí místo – 470 na 10 000 pracovníků ve výrobě, a to i přesto, že její průmyslová pracovní síla čítá více než 37 milionů lidí. To ji staví jen pod Jižní Koreu (1012) a Singapur (770), nicméně nad Německo (429), Japonsko (419) a výrazně nad úroveň USA (295). Tato čísla jsou z roku 2023 a pravděpodobně se od té doby postavení Číny ještě zlepšilo, protože v roce 2023 představovala 51 % všech nových instalací průmyslových robotů na světě.

Pokud jde o export kapitálu, Čína je hned za USA. V roce 2023 se Spojené státy podílely na 32,8 % celosvětového odlivu přímých zahraničních investic, zatímco Čína a Hongkong dohromady tvořily 20,1 %. Pokud jde o nahromaděný stav přímých zahraničních investic, měly Spojené státy 15,1 % světového celku, zatímco Čína a Hongkong 11,3 %. Navzdory americké dominanci v této oblasti umožnil Číně dlouhodobý strategický plán kapitálových exportů během posledních dvou desetiletí získat významnou kontrolu nad námořními obchodními cestami, výrobou a rafinací minerálů, které jsou zásadní pro drtivou většinu moderních technologií. Čína globálně dominuje těžbou vzácných zemin (69 %) a jejich rafinací (92 %). Rovněž ovládá rafinaci důležitých minerálů, jako je kobalt (80 %), nikl (68 %) a lithium (60 %). Kromě toho postupuje v kontrole těžby hlavních zásob, např. v Kongu, kde kontroluje 15 z 19 nejlepších dolů na kobalt, a v Argentině (43 % jejího exportu lithia směřovalo do Číny, zatímco do USA jen 11 %). To bylo zásadní nejen pro dominanci ve výrobě v rámci důležitých technologických sektorů zmíněných výše, ale také pro zavedení určitých omezení exportu těchto minerálů do USA, což je důležitá vyjednávací páka při jednáních s Trumpem o clech.

V důsledku způsobu, jakým byl v Číně obnoven kapitalismus, hraje stát v ekonomice významnou roli. Vědomě uplatňuje politiku podpory a financování technologického rozvoje. Program „Made in China 2025“ měl za cíl dosáhnout velkého skoku vpřed v klíčových odvětvích a učinit zemi soběstačnou a nezávislou na Západu. Výdaje Číny na výzkum a vývoj se výrazně zvýšily a jsou téměř na úrovni USA.

Tohoto úspěchu však nebylo dosaženo bez rostoucích rozporů a konfliktů s ostatními kapitalistickými zeměmi, což nakonec vedlo k současné obchodní válce se Spojenými státy.

Po rozpadu Sovětského svazu a otevření nových trhů v rámci globalizace byl růst kapitalistické ekonomiky v Číně západními ekonomy a investory zpočátku vnímán jako zlatá příležitost.

Západní investoři se předháněli v horečné snaze založit továrny v Číně, kde mohli využívat zdánlivě nekonečnou zásobu levné pracovní síly. V letech 1997 až 2019 připadlo na Čínu 36 % světového růstu kapitálového majetku. Pronikání amerického kapitálu do Číny bylo tak obrovské, že se zdálo, jako by byly obě ekonomiky neoddělitelně spojeny.

Růst v Číně ve skutečnosti po několik desetiletích hrál klíčovou roli ve vývoji světové ekonomiky. V roce 2008 dokonce západní buržoazie doufala, že Čína pomůže vytáhnout světovou ekonomiku z recese. Avšak, jak jsme tehdy upozorňovali, mělo to pro ně velmi vážnou a hrozivou stinnou stránku.

Tyto továrny, využívající moderní technologie, nevyhnutelně vyráběly obrovské množství levných výrobků, které musely být exportovány, protože poptávka po nich přímo v Číně zůstávala omezená. To nakonec způsobilo pro Spojené státy a další západní ekonomiky vážné problémy.

Vše se obrátilo ve svůj opak. Stále častěji se kladla otázka: kdo vlastně pomáhá komu? Je sice pravda, že západní investoři vydělávali velké zisky, ale Čína si budovala pokročilé výrobní kapacity, technologické know-how, infrastrukturu a kvalifikovanou pracovní sílu. To bylo stále více vnímáno jako hrozba, a to zejména v Americe.

Čína se nyní stala nenahraditelným dodavatelem pro globální výrobce – ať už jde o hotové spotřební výrobky, jako jsou iPhony, nebo o nezbytné kapitálové zboží a komponenty. Čína je hlavním dodavatelem 36 % amerického dovozu a zajišťuje přes 70 % americké poptávky po těchto výrobcích.

Čína se stala systémovým rivalem USA na světové scéně. To je skutečný význam Trumpovy obchodní války proti této zemi. Jde o boj mezi dvěma imperialistickými mocnostmi o prosazení jejich relativní síly na světovém trhu.

Washington k tomu použil ta nejtvrdší opatření: zákaz prodeje nejpokročilejších mikroprocesorů Číně, zákaz prodeje nejmodernějších litografických strojů, zákaz účasti firem jako Huawei v soutěžích o zakázky na 5G infrastrukturu v několika zemích atd.

Jenže pokusy USA zablokovat čínský rozvoj v oblasti špičkových technologií měly opačný účinek. V reakci na to Čína urychlila snahu o dosažení soběstačnosti. Přestože stále čelí překážkám (např. kvůli absenci přístupu k nejpokročilejším EUV litografickým strojům používaným pro výrobu nejmodernějších mikroprocesorů), dokázala Čína vynalézavostí nalézt částečná řešení.

Je pravda, že navzdory svému pokroku existuje v čínské ekonomice mnoho rozporů. Produktivita práce v Číně roste díky rozvoji vědy, průmyslu a technologií, zatímco v Evropě již dlouhou dobu stagnuje a v USA zažila v posledních letech jen mírný růst. Přesto však celková produktivita práce v Číně stále výrazně zaostává za Spojenými státy. Bude trvat, než se tato mezera uzavře.

Je také spravedlivé předpokládat, že bezprecedentní míra růstu, které Čína dosahovala v posledních desetiletích, se již nebude opakovat. Zpomalení už ve skutečnosti začalo. V 90. letech rostla Čína závratným tempem 9 % ročně, s vrcholy 14 %. Mezi lety 2012 a 2019 rostla o 6 až 7 %. Dnes je to kolem 5 %. Přesto celkově čínská ekonomika stále roste rychleji než vyspělé kapitalistické země na Západě.

Samozřejmě, už jen tím, že se stala kapitalistickou ekonomikou silně integrovanou do světového trhu, musí Čína čelit všem problémům, které z toho vyplývají. Již nyní existují regionální rozdíly v hospodářském rozvoji a také masivní příjmová nerovnost. Nezaměstnanost mezi migranty a mládeží vzrostla.

Obrovské stimulační balíčky, keynesiánská opatření, vedly ke zvýšení zadlužení. Vládní dluh k HDP, který byl v roce 2000 pouze 23 %, se nyní v roce 2024 zvýšil na 60,5 %. To je významný nárůst, ale stále nižší než u většiny vyspělých kapitalistických ekonomik. Celkový dluh (stát, podniky a domácnosti) však dosáhl 300 % HDP.

Vzestup protekcionismu a zpomalení světového obchodu Čínu nepochybně ovlivní. Jediný způsob, jak tuto krizi překonat, bude tlačit ještě více na uplatnění své nadprodukce na světovém trhu, což na jedné straně zvýší napětí v globálním měřítku a na druhé straně prohloubí krizi systému jako celku.

V tomto titánském boji dvou ekonomických obrů je otázka položena následovně: kdo zvítězí? Sloupky západního tisku jsou plné negativních hodnocení a pochmurných varování o budoucnosti čínské ekonomiky.

Západní tisk se systematicky snaží vykreslit čínskou ekonomiku v těch nejčernějších barvách – stejně jako to neustále dělá i v případě ekonomiky ruské, která si přesto stále udržuje zdravé tempo růstu kolem 4 až 5 % ročně. To sotva naznačuje ekonomiku stojící na pokraji kolapsu.

Čína není samozřejmě imunní vůči krizi, ale má také značné rezervy, aby se s ní vypořádala a vyšla z ní s mnohem menšími škodami, než jaké se často uvádějí v západním tisku. Především je třeba mít na paměti, že Čína, přestože je kapitalistickou zemí, si stále zachovává mnoho specifik.

Je to ve skutečnosti ekonomika, která si stále udržuje velmi významné prvky státní kontroly, zásahů a plánování. To je pro ni velkou výhodou ve srovnání se zeměmi, jako jsou Spojené státy.

Existují také důležité politické, kulturní a psychologické faktory, které mohou sehrát rozhodující roli v jakémkoli konfliktu se zahraničními imperialistickými mocnostmi. Čínský lid má dlouhé a trpké vzpomínky na svou minulou podřízenost, vykořisťování a ponižování ze strany imperialismu.

Ať už se jim jejich vlastní vládnoucí třída líbí či nikoli, nenávist k cizím imperialistům sahá mnohem hlouběji a může poskytnout režimu silnou podporu v jeho boji s USA.

Vládnoucí kruhy v USA sledovaly vzestup Číny s rostoucí panikou. Zaujaly bojovný postoj, vyjádřený na jedné straně Trumpovým skandálním zvyšováním cel a na druhé straně neustálými provokacemi kolem Tchaj-wanu.

Váleční štváči ve Washingtonu neustále obviňují Čínu z toho, že plánuje invazi na ostrov, který Číňané považují za vzpurný a který jim podle jejich názoru právem náleží.

Jenže vládnoucí kruhy v Číně řídí muži, kteří se už dávno naučili umění trpělivosti v diplomacii. Nemají potřebu napadnout Tchaj-wan. Vědí, že dříve nebo později bude znovu sjednocen s pevninou. Čekali desetiletí, než získali zpět Hongkong od Britů. A nevidí žádný důvod spěchat k unáhlenému vojenskému řešení tohoto problému.

Pouze vážný chybný krok ze strany válečných štváčů ve Washingtonu, nebo unáhlené rozhodnutí tchajwanských nacionalistů vyhlásit nezávislost, by je přimělo k vojenské akci. Za takových okolností by muži v Pekingu drželi všechny trumfy.

Není možné, aby Tchaj-wan dlouho odolával síle čínské armády a námořnictva, které jsou umístěny jen pár mil daleko, zatímco Američané by museli přesunout velké síly, aby čelili obtížným a nebezpečným podmínkám přes celý oceán.

V každém případě neexistuje nic, co by naznačovalo, že by Donald Trump sám vyhledával vojenský konflikt s Čínou. Dává přednost jiným metodám – uvalení devastujících sankcí a vysokých cel, aby donutil Čínu se podřídit. Ale Čína nemá v úmyslu se podřídit, ať už v ekonomické válce nebo v reálném vojenském konfliktu.

Až donedávna Čína prosazovala svou moc převážně prostřednictvím ekonomických prostředků, ale také buduje svou vojenskou sílu. Čína nedávno oznámila zvýšení výdajů na obranu o 7,2 %. Již má obrovskou a silnou pozemní armádu a nyní je v procesu vývoje stejně silného a moderního námořnictva, aby bránila své zájmy na otevřeném moři.

Nedávný článek BBC uvádí, že nyní disponuje největším námořnictvem na světě, které překonává to americké. Stejně tak by nebylo správné tvrdit, že její ozbrojené síly jsou založeny na zastaralé technologii a vybavení. Tentýž článek uvádí, že:

Čína se nyní plně zavázala k rozvoji „inteligentního“ válčení nebo budoucích vojenských metod založených na disruptivních technologiích – zejména umělé inteligenci, dle amerického ministerstva obrany.

Dodává, že:

Čínská akademie vojenských věd byla pověřena zajištěním, aby k tomu došlo, prostřednictvím "civilně-vojenské fúze", jinými slovy propojením čínských technologických společností v soukromém sektoru s obranným průmyslem země. Zprávy naznačují, že Čína již může používat umělou inteligenci ve vojenské robotice a systémech navádění raket, stejně jako v bezpilotních letadlech a bezpilotních námořních plavidlech.

Kromě toho má Čína jeden z nejaktivnějších vesmírných programů na světě. Mimo jiné mise má ambiciózní plány na vybudování vesmírné stanice na Měsíci a návštěvu Marsu. Kromě jejich vnitřního vědeckého zájmu jsou tyto plány jasně spojeny s vysoce ambiciózním programem přezbrojení.

Rozvoj kapitalismu v Číně je nyní ustáleným faktem. Je zbytečné to popírat. Objektivně vzato, tento vývoj z hlediska světové revoluce není negativní, neboť vytvořil obrovskou dělnickou třídu, která si zvykla na dlouhodobě stálý nárůst svých životních standardů. Toto je mladá, svěží dělnická třída, nezatížená porážkami, neomezená reformistickými organizacemi.

"Čína je spící drak. Nechte Čínu spát, protože až se probudí, otřese světem" je výrok, který je často připisován Napoleonovi. Ať už to řekl, nebo ne, určitě to platí pro mocný čínský proletariát v současnosti. Okamžik pravdy se na nějakou dobu může zpozdit. Ale až se tato mocná síla začne hýbat, vyvolá to výbuch seismických proporcí.

Balancování mezi mocnostmi

Relativní úpadek amerického imperialismu a vzestup Číny vytvořily situaci, ve které některé země mohou vyvažovat a získat malou míru autonomie k prosazování vlastních zájmů, přinejmenším na regionální úrovni. To zahrnuje země jako Turecko, Saúdská Arábie, Indie a v různé míře další.

Vzestup uskupení BRICS, které bylo formálně založeno v roce 2009, představuje pokus Číny a Ruska posílit svou pozici na světové scéně, chránit své ekonomické zájmy a spojit celou řadu zemí do sféry svého vlivu.

Uplatňování širokých ekonomických sankcí ze strany amerického imperialismu proti Rusku tento proces urychlilo. Při vytváření mechanismů, jak se vyhnout a překonat sankce, Rusko uzavřelo řadu aliancí s jinými zeměmi, včetně Saúdské Arábie, Indie, Číny a mnoha dalších.

Místo toho, aby prokázaly moc Spojených států, neúspěch sankcí odhalil limity schopnosti amerického imperialismu prosadit svou vůli a přiměl řadu zemí zvažovat alternativy k dominanci USA v oblasti finančních transakcí. Členství v BRICS se rozšířilo s novými zeměmi, které byly pozvány nebo se ucházejí o členství.

Při zabývání se touto otázkou je důležité mít smysl pro proporce. Ačkoli jsou tyto změny důležité, BRICS jsou protkány všemožnými rozpory. Brazílie, ačkoli je součástí BRICS, je zároveň součástí Mercosuru, jihoamerického bloku volného obchodu, který vyjednává dohodu o volném obchodu s EU.

Indie je jeho součástí, ale je zdrženlivá, pokud jde o umožnění vstupu nových členů, protože by to snížilo její váhu v bloku. Má také „strategické partnerství“ s USA; je součástí bezpečnostní a vojenské aliance Quad se Spojenými státy, Japonskem a Austrálií; a její námořnictvo pravidelně provádí s USA vojenské cvičení.

Co je zde významné, je to, že země jako Indie, spojenec Spojených států a rival Číny, hrála důležitou roli při pomoci Rusku obcházet americké sankce. Indie nakupuje ruskou ropu za zvýhodněnou cenu a poté ji prodává do Evropy ve formě rafinovaných produktů za vyšší cenu. Prozatím se USA rozhodly nepřijímat proti Indii žádná opatření.

Dosud jsou BRICS pouze volnou aliancí zemí. Šikana amerického imperialismu svých rivalů je to, co je sbližuje a povzbuzuje ostatní, aby se připojili.

Krize v Evropě

Zatímco USA utrpěly relativní pokles své síly a vlivu na celosvětové úrovni, staré evropské imperialistické mocnosti – Británie, Francie, Německo a další – klesly mnohem dále od svých bývalých slavných časů na druhotřídní světové mocnosti. Stojí za zmínku, že imperialistická role evropských zemí byla v posledním desetiletí zvlášť oslabena. Řada vojenských pučů například vyhnala Francii z Centrální Afriky a Sahelu, převážně ve prospěch Ruska.

Evropské mocnosti následovaly americký imperialismus ve své proxy válce na Ukrajině proti Rusku, což mělo devastující dopad na jejich ekonomiku. Od pádu stalinismu v letech 1989-1991 Německo sledovalo politiku rozšiřování svého vlivu na Východ a navázalo úzké ekonomické vazby s Ruskem. Německý průmysl těžil z levné ruské energie. Před válkou na Ukrajině více než polovina německého zemního plynu, třetina veškeré ropy a polovina jeho dovozu uhlí pocházela z Ruska.

To byl jeden z důvodů úspěchu německého průmyslu ve světě, dalšími dvěma byly deregulace trhu práce (prováděná sociálně demokratickými vládami) a investice vložené do průmyslu v druhé polovině minulého století. Dominance Evropské unie německou vládnoucí třídou a volný obchod s Čínou a USA dokončily ctnostný cyklus, který umožnil Německu vyjít z krize v roce 2008 zdánlivě bez úhony.

Situace byla podobná pro EU jako celek, kde Rusko bylo největším dodavatelem ropy (24,8 %), plynu z plynovodů (48 %) a uhlí (47,9 %). Evropské sankce uvalené na Rusko po začátku války na Ukrajině vedly k mnohem vyšším cenám energií, což mělo dopad na inflaci a ztrátu konkurenceschopnosti evropských exportů. Nakonec musela Evropa dovážet mnohem dražší zkapalněný zemní plyn (LNG) z USA a mnohem dražší ruské ropné produkty přes Indii.

Ve skutečnosti velká část německého plynu stále pochází z Ruska, jen nyní přichází ve formě LNG za mnohem vyšší cenu. Německé, francouzské a italské vládnoucí třídy se tak samy střelily do nohy a nyní za to platí. Již za prezidentství Bidena Spojené státy odvděčily svým evropským spojencům tím, že proti nim vedly obchodní válku prostřednictvím řady protekcionistických opatření a průmyslových dotací.

Evropské hospodářské společenství, a později Evropská unie, představovalo pokus oslabených imperialistických mocností kontinentu shromáždit se po druhé světové válce v naději, že budou mít větší vliv na světovou politiku a ekonomiku. V praxi dominoval německý kapitál ostatním slabším ekonomikám. I když došlo k hospodářskému růstu, bylo dosaženo určité míry hospodářské integrace a dokonce i jednotné měny.

Nicméně různé národní vládnoucí třídy, které jej tvoří, však přetrvávaly, každá se svými vlastními specifickými zájmy. Navzdory všem řečem neexistuje společná hospodářská politika, žádná jednotná zahraniční politika, ani žádná jednotná armáda, která by ji realizovala. Zatímco německý kapitál byl založen na konkurenceschopném průmyslovém exportu a jeho zájmy ležely na Východě, Francie čerpá velké částky na zemědělské dotace z EU a její imperialistické zájmy se nacházejí v bývalých francouzských koloniích.

Krize státního dluhu, která následovala po recesi v roce 2008, dovedla EU k hranicím jejích možností. Situace se nyní ještě zhoršila. Nedávná zpráva bývalého prezidenta Evropské centrální banky, Maria Draghiho, vykresluje krizi evropského kapitalismu alarmujícími slovy, ale nemýlí se. V jádru je důvodem, proč EU není schopna soutěžit se svými imperialistickými rivaly ve světě, skutečnost, že není jednotným ekonomicko-politickým subjektem, ale spíše souborem několika malých a středně velkých ekonomik, z nichž každá má svou vlastní vládnoucí třídu, své vlastní národní průmysly, své vlastní soubory regulací atd. Evropská ekonomika je sklerotická a byla překonána svými rivaly, pokud jde o růst produktivity.

Produktivní síly přerostly národní stát a tento problém je obzvlášť akutní v malých, ale vysoce rozvinutých ekonomikách Evropy.

Dlouhodobý úpadek evropských imperialistických mocností byl maskován tím, že Spojené státy financovaly jejich obranu a politicky podporovaly EU. Po většinu 80 let americký imperialismus podporoval Evropu pod svou dominancí jako hráz proti Sovětskému svazu. To bylo pro evropský kapitalismus velmi užitečné uspořádání, protože mohl outsourcovat značnou část svých nákladů na vojenskou obranu svému mocnému bratranci na druhé straně Atlantiku.

Tomu je nyní konec. Americký imperialismus se pod Trumpem rozhodl řídit svůj relativní úpadek tím, že se pokouší dosáhnout dohody s Ruskem, aby se lépe soustředil na svého hlavního rivala na světové scéně: Čínu. Centrum světové politiky a ekonomiky již není Atlantik, ale Tichý oceán. Tento posun se formoval od konce druhé světové války, ale nyní se dostal do popředí výbušným způsobem.

To je pro světové vztahy obrovský šok, který nikdo nemůže ignorovat. Pokud se Spojené státy chtějí dohodnout s Ruskem, zanechává to evropský imperialismus ve velmi slabé pozici. Spojené státy již nejsou jeho přítelem a spojencem. Někteří dokonce zašli tak daleko, že řekli, že Washington nyní považuje Evropu za rivala nebo nepřítele.

Minimálně Trump dal jasně najevo, že USA již nejsou připraveny dotovat obranu Evropy. Odchod amerického ochranného deštníku, jak to někteří popsali, jasně odhalil všechny slabiny evropského imperialismu, které se hromadily po desetiletí úpadku.

Krize evropského kapitalismu má důležité politické a sociální důsledky. Vzestup pravicových populistických, euroskeptických a anti-establishmentových sil po celém kontinentu je toho přímým důsledkem. Evropská pracovní třída, jejíž síly jsou většinou neporušené a neporažené, nepřijme nové kolo úsporných opatření a masových propouštění bez boje. Scéna je připravena na výbuch třídního boje.

Válka na Blízkém východě

Nynějšímu konflikt na Blízkém východě lze rozumět pouze na celosvětovém pozadí. Imperialismus Spojených států zde byl oslaben, zatímco Rusko, Čína a dokonce i Írán nabrali na síle. Izrael se cítil ohrožen. Útok ze 7. října zasadil jeho vládnoucí třídě těžkou ránu. Roztříštil mýtus jeho nedotknutelnosti a zpochybnil způsobilost sionistického státu bránit své židovské občany, tedy zpochybnil nejzásadnější slib, jímž se pod sebou jeho vládnoucí třída snaží sjednotit své obyvatelstvo.

Útok rovněž zřetelně demonstroval zhroucení dohod z Osla, podepsaných v atmosféře vzešlé z kolapsu stalinismu. Takzvané "mírové dohody" nebyly však více něž cynická šalba, a to od A do Z. Sionistická vládnoucí třída ve skutečnosti nikdy nezamýšlela poskytnout Palestincům domovinu pro život. Považovala ustanovení Palestinské národní správy (Palestinian National Authority, neboli PA) za pouhé postoupení povinnosti policejního dozoru nad Palestinci samotným Palestincům.

Jenže hnutí Fatah i PA – správně vnímány jako loutky Izraele - utrpěly touto kolaborací pochopitelnou diskreditaci. To otevřelo dveře – s uctivým svolením státu Izrael - vzestupu Hamásu, ve kterém dnes mnozí vidí jedinou sílu odboje za práva Palestinců jako svébytného národa.

Ve skutečnosti jsou ovšem reakcionářské metody Hamásu pro Palestince slepou uličkou, z jejíhož temna lze jen stěží dohlédnout cesty ven.

Abrahámovské dohody, podepsány pod tlakem první Trumpovy administrativy roku 2020, měly sloužit k etablování Izraele v pozici legitimního regionálního hráče a k normalizaci obchodních vztahů mezi ním a arabskými zeměmi. Tím měly být rovněž pohřbeny národní ambice Palestinců, což je něco, co jsou reakcionářské režimy v arabských zemí více než ochotny obětovat. Útok ze 7. října byl tomu zoufalou odezvou.

Útok byl Palestinci zprvu vítán s jásotem, ale následovaly jej ty nejstrašnější následky. Předestřel totiž Netanyahuovi, který bezprostředně před ním čelil vlně masových protestů, dokonalou záminku k rozpoutání genocidní kampaně v Gaze. Netanyahu, Ben Gvir, Smotrich akol. se chopili příležitosti. Pod záštitou "obrany" a "bezpečnosti" Izraele usilují o etnickou čistku co největšího počtu Palestinců z jejich domova. Stejně tak usilují o upevnění role izraelského imperialismu v regionu skrz otevření nových front.

O rok později zbývá po Gaze zásluhou Izraele rozsáhlé rumiště, a to aniž by sionistický stát dosáhl svých stanovených cílů: propuštění rukojmí a zničení Hamásu. Dvou válečných cílů stojících proti sobě v zjevném rozporu. Prvního, který vyžaduje s Hamásem diplomatické vyrovnání, a druhého, který jakékoliv jednání zásadně vylučuje. Izraelská vláda čelila pro zřejmou lhostejnost k životům rukojmí pobouření veřejnosti. Ta vyvedla do ulic stovky tisíc Izraelců, a dokonce se stala v září 2024 záminkou pro krátkou generální stávku.

V podstatě tyto demonstrace nestály na podpoře palestinského hnutí ani na odporu k válce samotné. Nechť nám nicméně tyto masové manifestace vprostřed války slouží jako průkaz o hloubce existujícího rozkolu v izraelské společnosti.

Rozpad voličské podpory dotlačil Netanyahua k eskalaci, eskalaci invazí do Libanonu a útokem na Hizballáh, doprovázenými nekonečnými provokacemi vůči Iránu. Pro záchranu své politické kariéry dokazuje okázale Netanyahu znovu a znovu, že je připraven rozpoutat regionální válku, v níž by byly Spojené státy nuceny přímo intervenovat na jeho straně.

Navzdory hrozbě, že pokračující masakr v Gaze vyvolá revoluční vzruch proti reakčním pořádkům v arabských autokraciích (v Saudské Arábii, v Egyptě a předně v Jordánsku), vyjádřil Izraeli Biden jasně svou neotřesnou podporu. Netanyahu si nechal tento bianco šek opakovaně proplatit, vyšlapuje tak stezku stupňující se eskalace směrem k regionální válce. Mimo genocidy a masakru Gazy tak začal s pozemní invazí do Libanonu, s leteckými údery proti Iránu, Jemenu a Sýrii a konečně i s pozemní invazí do Sýrie.

Ačkoliv byla Netanyahuovou nejvýznamnější motivací pro rozšíření konfliktu s Iránem vlastní politická spása, jeví se nad slunce jasné, že měla ona omezená dvanáctidenní válka Izraele s Íránem širší podporu izraelské vládnoucí třídy. Posílení postavení íránského režimu v regionu za posledních 20 let vnímá sionistická buržoazie jako hrozbu Izraeli. Toto postavení bylo ale vinou pádu Al-Assadova režimu a vysílením Hamásu a Hizballáhu v regionu oslabeno. A tudíž blesková, kapesní válka, jež by mohla s sebou přinést zmar iránského jaderného programu či dokonce svržení režimu, byla záležitostí hodnou podpory. Leč Izrael žádného z těchto cílů nedosáhl a je jen otázkou času, než dojde mezi dvěma soupeři k další vojenské konfrontaci.

Náhlý a nečekaný pád Assadova syrského režimu pozměnil znovu místní mocenskou rovnováhu. Turecko je sice v měřítku světové ekonomiky jen malou kapitalistickou mocností, ale zato je mocností, jež shlíží na region s velkými ambicemi. Erdogan velice umně využil konfliktu mezi Spojenými státy a Ruskem ve svůj prospěch.

Shledav, že Irán a Rusko, s nimiž uzavřel v roce 2016 dohodu ohledně Sýrie, jsou zaměstnány jinde (Rusko na Ukrajině, Irán v Libanonu), rozhodl se Erdogan pro podporu ofenzivy džihádistů HTS z Idlibu. To k všeobecnému překvapení předznamenalo kompletní zhroucení syrského režimu. Míra, s níž byl režim již vyhlodán ekonomickými sankcemi, korupcí a sektářstvím, předčila všechny odhady. Dnešní rozdělení Sýrie je pokračováním více než 100 let imperialistického vměšování již z dob Sykesovy-Piketovy dohody.

Je nutné se opakovat: bez rozřešení palestinské národní otázky nelze dosáhnout míru na Blízkém východě. Jenže toho v kapitalismu není možno dosáhnout. Zájmy sionistické vládnoucí třídy Izraele (podpírané nejmocnější imperialistickou velmocí) nedovolí nikdy vzniku skutečné domoviny pro Palestince a už vůbec ne práva návratu pro miliony vyhnanců.

Z čistě vojenského hlediska nemohou Palestinci porazit Izrael, tj. moderní kapitalistickou imperialistickou mocnost s nejsofistikovanější vojenskou technologií a bezkonkurenční zpravodajskou službou, tj. mocnost bezvýhradně podporována imperialismem Spojených států.

Na jakou sílu se tedy mohou Palestinci spoléhat? Rozhodně ne na reakcionářské režimy v arabských zemí, od kterých sice Palestinci nejednou obdrželi vřelá gesta a kondolence, ale které je zrazují a kolaborují s Izraelem a imperialismem na každém kroku.

Jediného skutečného přítele Palestinců najdeme na arabských ulicích – utlačované masy dělníků, rolníků, malých obchodníků a městské i venkovské chudiny. Ale jejich první úlohou je vyrovnání účtů s vlastními reakcionářskými vládci. Z toho zřetelně vyplývá nutnost svrhnout kapitalismus skrz vyvlastnění landlordů, bankéřů a kapitalistů. Bez toho nemůže revoluce v severní Africe a na Blízkém východě nikdy uspět.

V regionu existuje mocná pracující třída, předně v Egyptě a v Turecku, ale rovněž v Saudské Arábii, v státech v zálivu a v Jordánsku. Úspěšné povstání v kterékoliv z těchto zemích, jež by vyneslo pracující třídu do čela, by zásadně změnilo rovnováhu sil. Vytvořilo by tak příznivější podmínky pro osvobození Palestinců a otevřelo cestu k revoluční válce proti Izraeli, v níž by nevyhnutelně tento stav vyústil.

Stát Izrael a jeho sionistická vládnoucí třída mohou být poraženy jedině skrze rozdělení jeho obyvatelstva dle tříd. Takový rozkol se ale nyní v Izraeli jeví více než vzdálený. Avšak neutuchající válka a konflikt by mohly nakonec část izraelských mas dovést až k závěru, že jediná stezka k míru vede přes rozřešení palestinské národní otázky.

Bez perspektivy revoluční socialistické proměny společnosti nemohou nekonečné války – vedeny reakcionářskými vládami, v jejichž stínu tahají za nitky imperialistické mocnosti – vyřešit nic. Pod nadvládou imperialismu dočasná příměří pouze vyklízejí silnice pro tanky války příští. Ale z oné všeobecné nestálosti a chaosu, které jsou jak příčinou válek, tak jejich důsledkem, vyvstanou podmínky pro revoluční hnutí mas později.

Palestinská revoluce uspěje buďto jako revoluce socialistická a jako součást většího povstání chudých dělníků a rolníků proti reakci a autokracii napříč celým regionem, nebo neuspěje vůbec. Země Blízkého východu a severní Afriky skýtají ohromné a nedotčené bohatství, které může být zárukou společenské jistoty a blahobytu. Namísto toho nebyla historie těchto zemí po dobytí takzvané "nezávislosti" od přímé koloniální vlády pro většinu obyvatel nic než klopýtání od hrůzy k hrůze. Buržoazie se prokázala neschopnou vyřešit jakýkoliv z fundamentálních problémů.

Obzvláště zhoubnou roli v tom sehráli stalinisté se svou lživou teorií "dvou stádií", která uměle odděluje proletářskou revoluci od revoluce takzvaně buržoazně demokratické. Zásluhou této reakční teorie je jedna zničující prohra za druhou, tvoříc tak podmínky pro vzestup reakcionářské, utlačovatelské, diktátorské vlády a šílenství fundamentalistického náboženství v jedné zemi za druhou. Od této noční můry může pracující vysvobodit jedině vítězná socialistická revoluce.

Jedině socialistická federace může jednou provždy vyřešit národnostní otázku.

Všechny národy; Palestinci i izraelští Židé, Kurdové, Arménci a všichni ostatní by měli v takové socialistické federaci konečně právo žít v míru. Díky socialistickému plánování produkce by mohl být konečně naplněn ekonomický potenciál regionu. Nezaměstnanost a chudoba by se staly přízraky minulosti. Na tomto základě samotném by mohla být stará národnostní a náboženská nenávist překonána. Staly by se nedohledně vzdálenými, tak jako vzpomínka děsivého snu.

A to je jediná skutečná naděje pro národy Blízkého východu.

Závody ve zbrojení a militarismus

 V historii byly větší změny v relativní síle různých imperialistických bloků řešeny většinou vojensky, především pomocí světových válek 20. století. Dnes a v blízké budoucnosti vyřazuje existence jaderných zbraní možnost otevřené světové války.

Kapitalisté začínají války s cílem získat nové trhy, možnosti pro investice a rozšířit zóny vlivu. Světová válka dnes by znamenala kompletní destrukci infrastruktury a života jako takového, z čehož by nic nezískala žádná strana. Takový konflikt by vyžadoval šíleného bonapartistického vládce s rozsáhlým jaderným arzenálem. To by bylo možné pouze na základě drtivých porážek dělnické třídy. Takové ale naše perspektivy nejsou.

Nicméně světovou situaci ovládá konflikt mezi imperialistickými mocnostmi, který odráží boj o nové rozdělení planety. Výsledkem jsou regionální války, které zapříčiňují obrovskou destrukci a zabíjí desítky tisíc lidí, ale taktéž obchodní a diplomatické spory, které rostou každým dnem. Minulý rok jsme viděli nejvíce válek od konce druhé světové války.

Toto vedlo k novému závodu ve zbrojení, nárust militarismu v západních zemích a zvýšení nátlaku na modernizaci a vyzbrojení ozbrojených sil všude. Spojené státy mají podle odhadů v průběhu 30 let v plánu investovat 1,7 bilionu dolarů na modernizaci svého jaderného arzenálu. Rozhodli se taktéž rozmístit na německém území poprvé od studené války střely s plochou dráhou letu.

199. Na všechny země NATO je vyvíjen nátlak, aby zvýšily své výdaje na obranu. Čína oznámila zvýšení výdajů na obranu o 7,2 %. Rusko kvůli válce na Ukrajině zvýšilo své výdaje na armádu o 40 %, což je 32 % celkových státních výdajů a 6,68 % HDP. Celosvětové výdaje na obranu v roce 2023 dosáhly 2,44 bilionu dolarů, nárust o 6.8 % od roku 2022. Toto byl největší nárůst od roku 2009 a nejvyšší množství peněz vůbec.

Jedná se o šílené částky, nemluvě o promarněné pracovní síle a technologickém rozvoji, které mohly být využity pro společensky potřebné účely. To je informace, kterou komunisté musí zdůrazňovat ve své propagandě a agitaci.

Bylo by moc velké zjednodušení říct, že kapitalisté začínají zbrojit, aby zvýšili růst ekonomiky. Ve skutečnosti veškeré utrácení za zbrojení ze své podstaty bude vždy zvyšovat inflaci, jakýkoliv dopad na ekonomiku bude krátkodobý a brzy vykompenzovaný škrty v jiných sektorech. Z dlouhodobého hlediska zbrojení parazituje na nadhodnotě z produktivní ekonomiky. Důvodem proč kapitalisté zbrojí je rozdělení světa mezi imperialistické mocnosti pomocí konfliktů. Kapitalismus ve svém imperialistickém stádiu nevyhnutelně vede ke konfliktům mezi mocnostmi a finálně až k válce.

Boj proti militarismu a imperialismu je hlavním tématem naší doby. Jsme zarytí odpůrci imperialistických válek a imperialismu, ale zároveň nejsme pacifisté. Musíme zdůrazňovat, že jediný způsob, jak garantovat mír je svrhnutí kapitalistického systému, který války vyvolává.

Evropský kapitalismus se snaží znovu vyzbrojit

Evropu k militarismu a zvýšení výdajů na armádu vede sílení ruského imperialismu, který momentálně vítězí na Ukrajině, stáhnutí podpory armády Spojených států a taky pokus Evropských mocností ukázat, že stále hrají ve světě nějakou roli.

Rusko utratilo na armádu v roce 2024 13,1 bilionu rublů (145,9 miliard dolarů), což je 6,68 % ruského HDP. Toto je nárust o více než 40 % oproti minulému roku. Po započtení parity kupní síly se tato částka blíží 462 miliardám dolarů.

Mezitím Evropa zvýšila své výdaje na armádu o 50 % od roku 2014, a v roce 2024 dosáhly celkové výše 457 miliard dolarů. V tomto případě má smysl upravit ruskou částku podle kupní síly, protože to, co porovnáváme, je množství tanků, houfnic a střeliva, které může každý dolar koupit v Rusku i v Evropě. Jinými slovy, Rusko utrácí více než celá Evropa, pokud jde o výdaje na armádu.

Rusko taktéž vyrábí více než celé NATO, včetně Spojených států, v oblasti střeliva, raket a tanků. Podle odhadů zpravodajské služby NATO, Rusko vyrábí 3 miliony dělostřeleckých granátů ročně. Celé NATO, včetně Spojených států, má kapacitu vyrobit pouze 1,2 milionu, méně než půlka toho co Rusko.

Válka na Ukrajině naprosto změnila způsob, jakým se vedou války. Jako vždy, válka umožňuje testování nových technologií a technik v reálných podmínkách, které jsou rychle rozvíjeny a přizpůsobovány bojišti. Bojující armády jsou nuceny rychle vyvíjet metody a taktiky, jak proti nim bojovat. Viděli jsme nástup velkého množství dronů (leteckých, pozemních a námořních), elektronické sledování, technik na rušení signálu atp.

Jediné armády, které mají opravdové zkušenosti s těmito novými metodami jsou ukrajinská a ruská. Západ ve všech těchto odvětvích velice pokulhává. Válka na Ukrajině posunula rovnováhu vojenských sil ve prospěch Ruska.

To neznamená, že Rusko má zájem napadnout Evropu, ani její části. Tato hrozba byla vládnoucí třídou neustále omílána vládnoucí třídou, aby mohli ospravedlnit své obrovské navýšení ve výdajích na armádu a snížit odpor veřejnosti. Rusko nemá zájem provádět invazi do západní Ukrajiny – což by bylo podstatně dražší a náročnější než momentální ruská vojenská kampaň – natož napadnout země NATO.

Hrozbou z pohledu evropského kapitalismu ve skutečnosti není ruská invaze nebo otevřený vojenský konflikt mezi ruskými a evropskými armádami. To by bylo velmi drahé pro obě strany. Navíc by to zahrnovalo obě strany ozbrojené jadernými zbraněmi, což je velice nebezpečná kombinace.

Skutečnou hrozbou pro evropský imperialismus v krizi je, že byl opuštěn a degradován největší imperialistickou mocností světa, během čehož sousedí s jinou imperialistickou mocností, která ze současné války vychází výrazně posílena.

Rusko má velký vliv (vojenský, i z hlediska energetických zdrojů) a již nyní vyvíjí silný tlak na evropskou politickou scénu. Státy jako Maďarsko a Slovensko se již odklonily od atlantistické orientace dominantních evropských mocností. V jiných zemích existují politické síly, které se do určité míry ubírají podobným směrem (Německo, Rakousko, Rumunsko, Česká republika, Itálie).

Evropský imperialismus nebrání životy a domovy lidí v Evropě, ale zisky nadnárodních společností a imperialistické ambice evropských vládnoucích tříd. Rusko je rival německého imperialismu ve východní a střední Evropě. Rusko je rival francouzského imperialismu v Africe.

Dlouhotrvající krize evropského kapitalismu znamená, že jakmile bude stažena pomoc Spojených států, nebude schopen udržet se na nohou. Hrozí mu, že bude rozdělen mezi soupeřící zájmy USA, Ruska a Číny. Odstředivé tendence jsou tím silnější, když se každá kapitalistická třída snaží prosadit své vlastní národní zájmy. Nelze vyloučit, že tyto tendence nakonec povedou k rozpadu Evropské unie.

Světová ekonomika od globalizace k obchodním válkám a protekcionismu

Zavedení širokosáhlých tarifů Donaldem Trumpem dne 2. dubna znamenalo ve světové ekonomice zlom. Proces zpomalování globalizace a posunu k protekcionismu však začal už dříve.

Celosvětová recese roku 2008 byla zlomovým bodem krize kapitalismu. V období bezprostředně před krizí rostla světová ekonomika tempem kolem 4 % ročně. Mezi krizí roku 2008 a pandemií roku 2020 rostla už jen o 3 %. Před Trumpovými cly už trend klesl na zhruba 2 %, což bylo nejnižší tempo růstu za poslední tři desetiletí.

Ve skutečnosti se světová ekonomika z recese roku 2008 nikdy nevzpamatovala. V té době docházelo k uplatňování záchranných balíčků bankám, což byl zoufalý krok pro záchranu finančního sektoru. Evropské státy nahromadily obrovské dluhy a rozpočtové schodky a byly nuceny zavést úsporná opatření. Dělnická třída byla nucena platit cenu za krizi kapitalismu.

Vládnoucí třída v panice reagovala rozsáhlým programem kvantitativního uvolňování, tedy nalitím obrovského množství peněz do ekonomiky a bezprecedentním snížením úrokových sazeb na nulu nebo dokonce do záporu. To ale nepřineslo ozdravení ekonomiky, neboť běžné domácnosti byly zatížené dluhem. Nebylo kam produktivně investovat, takže přebytečná likvidita nafoukla bubliny v cenách akcií, kryptoměn apod.

Vládní úsporná opatření vedla v roce 2011 ke masových hnutí po celém světě: revoluce v severní Africe a na Blízkém východě, hnutí Occupy v USA, hnutí „indignados“ ve Španělsku, hnutí na náměstí Syntagma v Řecku atd.

To odráželo rostoucí nespokojenost s kapitalismem, který nutil dělnickou třídu platit cenu za záchranná opatření pro banky, což vedlo k diskreditaci všech buržoazních institucí. Tato změna v uvědomění – jak jsme viděli – našla politický výraz ve vzestupu nového typu levicového reformismu kolem roku 2015: Podemos, Syriza, Corbyn, Mélenchon, Sanders a „progresivní vlády“ v Latinské Americe.

Masy k nim přitahovala jejich zdánlivě radikální opozice vůči úsporným opatřením. Tento proces skončil, když se projevily omezení reformismu: zradou vlády Syrizy v Řecku, podporou Clintona ze strany Sanderse, kolapsem corbynismu a vstupem Podemos do koaliční vlády ve Španělsku.

V zemích ovládaných imperialismem jsme viděli masová povstání a vzpoury (v Portoriku, Haiti, Ekvádoru, Chile, Súdánu, Kolumbii atd.).  Masové mobilizace během boje za republiku v Katalánsku v letech 2017 a 2019 byly také součástí tohoto obecného trendu.

Nedostatek vůdčího aparátu však znamenal, že žádná z nich neskončila svržením kapitalismu, ačkoliv by to bylo možné.

Pandemie COVID-19 v roce 2020 představovala pro ekonomiku vnější šok v době, kdy už stejně směřovala k nové recesi (nikdy se plně nevzpamatovala z krize 2008). To nakonec světovou ekonomiku definitivně uvrhlo do propasti.

Vládnoucí třída znovu v panice sáhla k zoufalým opatřením, aby zabránila sociální explozi. Vládnoucí třída opět v panice přistoupila k zoufalým opatřením, aby zabránila sociální explozi. V rozvinutých kapitalistických zemích byly pracujícím státem vypláceny příspěvky, aby zůstali doma, což znamenalo obrovské náklady pro veřejné finance, které již byly zatíženy dluhy z předchozí krize.

Během posledních 15 let opakované pokusy o oživení světové ekonomiky prostřednictvím masivního vpichování likvidity do systému prostřednictvím kvantitativního uvolňování, rekordně nízkých úrokových sazeb (2009–21) a dalších podobných opatření naprosto selhaly.  Kapitalisté, přestože byli zahrnuti penězi, neinvestovali.

Klíčovým faktorem bylo, že kapitalisté potřebují trh, kde mohou prodávat své výrobky, aby realizovali zisky. Masivní akumulace dluhu znamená, že domácnosti a podniky nejsou schopny podporovat spotřebu.

Celkový světový dluh domácností, států a firem dohromady dosáhl asi 313 bilionů dolarů, tedy 330 % světového HDP, oproti 210 bilionům před deseti lety.

Dluh odráží skutečnost, že limity systému byly nataženy na hranici prasknutí a nyní působí jako obrovská překážka jakéhokoli dalšího rozvoje. Kombinace vysokého státního dluhu a vyšších úrokových sazeb už přivedla řadu závislých zemí na pokraj propasti. Další budou následovat.

Pandemie měla dopad i na vědomí lidí, když odhalila neschopnost kapitalistického systému soukromého zisku zvládnout zdravotní krizi, a ukázala, že farmaceutickým gigantům šlo o zisky spíš než o lidské životy.

V 90. letech a na počátku 21. století došlo k určitému růstu světové ekonomiky, i když jeho tempo bylo výrazně nižší než během poválečného boomu 1948–1973, kdy došlo k významnému rozvoji výrobních sil. Ekonomický růst před krizí 2008 byl navíc založen na expanzi úvěrů a globalizaci. To umožnilo systému částečně a dočasně překročit své limity. Globalizace znamenala expanzi světového obchodu, snižování celních bariér, zlevňování spotřebního zboží a otevírání nových trhů a investičních oblastí v zemích ovládaných imperialismem.

Nyní se všechny tyto faktory obrátily ve svůj opak. Expanze úvěrů a likvidity se proměnila v horu dluhů.

Globalizace (rozšíření světového obchodu) byla jedním z hlavních hnacích motorů hospodářského růstu po celé období po zhroucení stalinismu v Rusku a obnovení kapitalismu v Číně a jejím začlenění do světové ekonomiky. Dnes ale máme celní bariéry a obchodní války mezi všemi hlavními ekonomickými bloky (Čína EU a USA), z nichž každý se snaží zachránit svou ekonomiku na úkor ostatních.

V roce 1991 představoval světový obchod 35 % světového HDP, což je číslo, které se od roku 1974 v podstatě nezměnilo. Poté nastalo prudké období růstu až na vrchol 61 %  v roce 2008. Od té doby stagnuje.

Před poslední vlnou cel Mezinárodní měnový fond předpokládal, že světový obchod poroste ve střednědobém horizontu jen o 3,2 % ročně, což je výrazně méně než průměrný růst 4,9 % v letech 2000–2019. Expanze světového obchodu už není hnacím motorem hospodářského růstu jako dřív. Celý proces se nyní obrátil.

Tendence k protekcionismu, symptom krize kapitalismu, se budovala už delší dobu. V roce 2023 vlády po celém světě zavedly 2500 protekcionistických opatření (daňové pobídky, cílené dotace a obchodní omezení), což je trojnásobek počtu oproti počtu před pěti lety.

Během prvního Trumpova prezidentství zaujaly Spojené státy agresivní protekcionistický postoj, a to nejen vůči Číně, přičemž tato politika pokračovala i za Bidena. Biden podepsal řadu zákonů (CHIPS, tzv. zákon o snížení inflace aj.) a opatření zaměřených na podporu americké výroby na úkor dovozů ze zbytku světa. Od znovuzvolení Donalda Trumpa všechny tendence k protekcionismu prudce zrychlily a nyní vedly k otevřené obchodní válce.

Nárůst protekcionismu a zavedení cel představují pro globální ekonomiku další šok navazující na pandemii a válku na Ukrajině. To přispěje k přetrvávajícím inflačním tlakům v ekonomice – kromě deficitního financování, vojenských výdajů, demografických změn a změny klimatu – a zároveň oslabí poptávku.

Ekonomická situace je však velmi vratká. v nadcházejícím období je možný nástup nové krize a nelze vyloučit ani možnost deprese.

Trumpova cla

Trumpův ostrý obrat k protekcionismu a otevřené obchodní válce s Čínou je symptomem krize amerického kapitalismu. Znamená to uznání, že americké výrobní firmy nejsou schopny na globálním trhu konkurovat bez státních zásahů. Zároveň je protekcionismus způsob, jakým si rivalské kapitalistické země nechávají ostatní země platit za krizi. „America First“ nutně znamená „všichni ostatní až na posledním místě“.

Svými rozsáhlými protekcionistickými opatřeními Trump sleduje několik cílů. 1) Penalizovat dovoz průmyslových výrobků a tím přivést pracovní místa v průmyslu zpět do USA. 2) Zastavit vzestup Číny jako ekonomického rivala. 3) Použít výnosy z cel ke zmírnění rozpočtového deficitu USA, aby mohl zachovat daňové škrty. 4) Použít cla jako vyjednávací nástroj k vynucení politických a ekonomických ústupků od jiných zemí.

Je pravda, že některé společnosti oznámily investice v USA, aby obešly cla a udržely si přístup na americký trh (největší spotřební trh na světě). Ale zřizování nových továren je proces, který potrvá nějakou dobu, a jakýkoli přínos v podobě nových pracovních míst bude pravděpodobně vyvážen krátkodobým dopadem cel na dodavatelské řetězce.

Dnes, po 30 letech globalizace, jsou dodavatelské řetězce extrémně protáhlé a různé země se specializují na různé části výrobního procesu. Automobilový průmysl v USA, Mexiku a Kanadě je vysoce integrovaný, díly překračují hranice několikrát, než jsou postupně sestavovány v různých zemích. Jakýkoli krok ke zkrácení dodavatelských řetězců bude mít okamžitý narušující dopad na ekonomiku, což povede k dražším nebo dokonce nedostatkovým výrobkům. Nejistota způsobená Trumpovým používáním cel jako vyjednávacího nástroje má také škodlivý dopad na investiční rozhodnutí.

Americká a čínská ekonomika jsou hluboce propojené a vzájemně závislé. Pro USA v současnosti neexistuje životaschopná náhrada za čínskou výrobu – čínské zboží je zároveň levné a kvalitní. Snaha o jeho odstranění z amerického trhu, jak prosazuje Trump, by pravděpodobně způsobila vážné ekonomické škody dávno předtím, než by vůbec mohlo dojít k oživení americké výroby, pokud k němu vůbec někdy dojde.

Jakýkoliv pokus o rozvázání tohoto vztahu bude mít negativní důsledky pro světovou ekonomiku jako celek. Vzpomeňme si, že po roce 1929 to byl právě protekcionismus, který přesunul svět z ekonomické recese do hospodářské krize. Objem celosvětového obchodu se propadl o 25 procent mezi lety 1929 a 1933 a slušná část tohoto poklesu byla přímým důsledkem zvýšených obchodních bariér.

Po celou dobu globalizace povolovala kapitalismu částečně a dočasně překráčet limity národního státu. Protekcionismus představuje pokus o vrácení produktivních sil zpět do úzkých hranic národního státu, aby mohl znovu prosazovat dominanci amerického imperialismu nad ostatními. Jak Trocký varoval již ve 30. letech 20. století:

“Na obou stranách Atlantiku se nemálo mentální energie mrhá na úsilí  řešení fantaskního problému, jak zahnat krokodýla zpět do slepičího vejce. Ultramoderní ekonomický nacionalismus je neodvolatelně odsouzen k zániku svou vlastní reakční povahou; zpomaluje a snižuje produktivní sílu lidstva.” (Nationalism and Economic Life, 1934).

Jak se dalo čekat, odboroví předáci všude na světě reagují na protekcionismus tím, že se staví za své vládnoucí třídy „na obranu pracovních míst“ ve svých vlastních zemích. Komunisté musí mít internacionalistický, nezávislý pohled na věc. Pravý nepřítel pracujících je vládnoucí třída, především ta doma, ne pracující ostatních zemí.

Čelíc zavíráním továren bychom měli prosazovat heslo okupace. Namísto dalších státních záchranných balíčků pro soukromé firmy požadujeme otevření účetních knih a znárodnění pod kontrolou pracující třídy. Jestliže továrny nemohou za kapitalismu fungovat se ziskem, měly by být vyvlastněny, přepracovány, a to tak aby splňovaly společensky prospěšné účely v rámci demokratického plánu výroby.

Ani volný obchod, ani protekcionismus není v zájmu pracujících. Jsou to pouze dvě rozdílné ekonomické politiky, skrz které se vládnoucí třída snaží vypořádat s krizemi kapitalismu. Naše alternativa je svrhnout systém, který je způsobuje.

Krize legitimity buržoazních institucí

Krize kapitalismu jakožto ekonomického systému, jenž je nyní neschopen rozvíjet výrobní síly v jakékoliv významné míře a tím pádem zlepšovat životní podmínky z jedné generace na druhou, se ocitl v hluboké a rostoucí krizi legitimity všech buržoazních politických institucí.

Existuje nehorázná polarizace bohatství, kdy hrstka miliardářů zvyšuje své jmění, zatímco rostoucí počet pracujících má stále větší problémy se svým finančním zabezpečením a čelí úsporným opatřením, poklesu kupní síly mezd kvůli inflaci, zvýšení cen energií, bytové krizi, atd.

Média, politici, politické strany, parlamenty, soudnictvi, jsou všichni vnímáni jako reprezentace zájmů malé privilegované elity, jež činí rozhodnutí pro obranu svých vlastních sobeckých zájmů místo toho, aby sloužila potřebám většiny.

Toto je extrémně důležité, jelikož  vládnoucí třída v normální době vládne prostřednictvím těchto institucí, které jsou obecně přijímány a považovány za zástupce „vůle většiny“. Toto je nyní rostoucími vrstvami společnosti stále zpochybňováno.

Spíše než obyčejný systém buržoazní demokracie, který slouží ke zmírnění třídních rozporů, je stále více přijímaná myšlenka přímé akce k dosažení svých cílů. Článek v Le Monde varoval francouzského prezidenta Macrona, že zabráněním straně s nejvyšším počtem zvolených poslanců ve vytvoření vlády, riskuje, že lidé dojdou k závěru, že volby nemají smysl. Ve Spojených státech se každý čtvrtý občan domnívá, že politické násilí může být ospravedlnitelné, jestliže jde o „spásu“ země, což je nárůst oproti 15 % v předchozím roce. Je také důležité zdůraznit nárůst teroristických tendencí v USA. Během několika měsíců jsme byli svědky vraždy generálního ředitele United Healthcare Luigim Mangione, která měla být protestem proti zneužívání velkých soukromých zdravotnických společností, vraždy dvou zaměstnanců izraelské ambasády ve Washingtonu pro-palestinským aktivistou a vraždy demokratické kongresmanky a jejího manžela v Minnesotě, stejně jako dalšího útoku ve stejný den na demokratického senátora, též v Minnesotě. Tyto poslední činy spáchali pravicoví fanatici. Tento opakující se jev politického terorismu v USA vyjadřuje hluboké nepokoje a obrovské rozpory, jež otřásají americkou společností.

Vzestup demagogů proti establishmentu je znak eroze legitimity buržoazní demokracie a jejích institucí. V minulosti, pokud došlo k diskreditaci pravicové vlády, byla jednoduše nahrazena sociálně-demokratickou “levicovou” vládou, a pokud byla diskreditována i ta, byla znovu nahrazena vládou konzervativní. Jenže toto již není automatický proces.

Namísto toho dochází k prudkým výkyvům nalevo a napravo, jenž jsou charakterizovány v médiích jako růst „politického extrémismu“. Ale sílící extrémy v politické sféře jsou pouze způsobem vyjádření procesu sociální a politické polarizace, která je odrazem sílícího třídního boje. Výsledný kolaps politického centra je to, co naplňuje vládnoucí třídu hrůzou. Přejí si daný jev zastavit jakýmkoliv způsobem, který jim je k dispozici, ale ve skutečnosti jsou bezmocní.

Důvod pro daný jev není těžké rozpoznat. Pravicové i levicové vlády v dnešní době v podstatě vykonávají stejnou politiku škrtů a úsporných opatření. To vede k obecnémé diskreditaci politiky, stabilnímu nárůstu neúčasti a vytvoření různých alternativ třetích stran, často prchavé povahy. Pravicoví demagogové dokázali těžit z existujících anti-establishmentových nálad, neboť „levice”  nebyla schopna nabídnout žádnou jinou alternativu.

Neustálý povyk a křik od liberálně-kapitalistického establishmentu o „nebezpečí fašismu” a „hrozbě krajní pravice” slouží k vyvinutí podpory pro ideu „voleb pro menší zlo”, ideu toho, že bychom se všichni měli „spojit a společně bránit demokracii“, že bychom měli „bránit zemi“.  Tohle se děje ve stejný čas, kdy ve většině zemí to jsou právě liberálové, kteří provádí útoky na pracující, rozdmýchávají militarismus…, a napadají demokratická práva.

Trump je tedy nazýván „fašistou” nebo „autoritářem”, když se prosazuje politiku vyhošťování cizinců, kteří podporují Palestinu. Jak ale tedy potom máme nazývat jednotlivé vlády evropských zemí, které zakázaly a brutálně potlačily pro-palestinské demonstrace? Jak máme nazývat zatýkání a deportaci cizinců v Německu a Francii, kteří ukázali svou podporu Palestině?

Liberálové používají soudy k implementaci nedemokratických kroků, aby zabránili politikům, kteří se jim nelíbí, kandidovat ve volbách (např. Le Pen ve Francii) nebo jako v případě Rumunska zrušení voleb, jakmile se jim nezamlouvají výsledky! A poté se otočí a skandují pro „jednotu pro ochranu demokracie” a „sanitární kordón proti krajní pravici”.

Tohle je zločinná politika, která fakticky slouží ke zvýšení podpory pravicových demagogů, kteři potom mohou říci: „Vidíte, levice nebo pravice, všichni jsou stejní.”

Komunisté budou bojovat proti jakýmkoli reakčním opatřením, která jsou proti zájmům pracujících a proti demokratickým právům.  Bylo by ale fatálním být jakkoliv viděn jako podpora „demokracie” obecně (tzn. podpora kapitalistického státu) nebo být mísen s liberály v rámci jejich útoků na pravicové demagogy.

Ve skutečnosti přitažlivost pravicových demagogů vždy odhalí svůj iluzivní charakter podle toho, do jaké míry se dostane do rozporu se skutečnou situací. Trump je už ve Spojených státech u moci. Učinil už mnoho slibů. Sází na očekávání milionů lidí, kteří si myslí, že „učiní Ameriku znovu skvělou”. Nicméně to je čirá deluze. Pro pracující třídu „učinit Ameriku znovu skvělou“ znamená mít decentní, dobře placenou práci. Znamená to nemuset žít od výplaty k výplatě, nebýt nucen mít hned několik prací nebo prodávat svou krevní plazmu.

Miliony lidí v USA mají iluze o tom, že Trump vrátí „staré dobré časy” poválečného období. Jestli je jedna věc jistá, tak je to, že tak se nestane. Krize kapitalismu znamená, že návrat do zlatých časů poválečného období nebo bouřlivých dvacátých let je zásadně vyloučen.

Není vyloučeno, že některé z těchto opatření - např. cla, která podporují průmyslový rozvoj v USA na úkor ostatních zemí – mohou mít krátkodobě určitý vliv. Mnozí budou Trumpovi alespoň po určitou dobu prostě důvěřovat. [Trump] může taky použít argument, že je to právě establishment, „deep state”, jenž mu nedovoluje uplatňovat svou politiku.

Ale jakmile se ocitneme zpět v realitě a tyto iluze budou rozptýleny, hluboce zakořeněné anti-establishmentové nálady, které dostaly Trumpa k moci, povede zase naopak k prudkému posunu na druhou stranu politického spektra. Mohli bychom být svědky stejně tak rázného výkyvu nalevo.

Existuje článek Trockého s názvem „Kdyby Amerika šla cestou komunismu“, ve kterém mluví o americkém temperamentu, jenž popisuje jako „energický a násilný”: „Bylo by to v rozporu s americkou tradicí provést zásadní změnu bez vybírání stran a ostrých sporů.“

Americký dělník je praktický a požaduje konkrétní výsledky. Je připraven jednat, aby dosáhl cílů. Farrell Dobbs, vedoucí velké Minneapolské stávky Teamsterů v roce 1934, rovnou přešel z republikána v trockistického vůdce. Ve své zprávě vysvětluje proč. Pro něj byli trockisté ti, kteří nabízeli nejvíce praktické a efektivní řešení problémů, kterým dělníci čelili.

Radikalizace mládeže

Je pravdou, že svět je doslova nabitý revolučním potenciálem. Vlna povstání v letech 2019–2020 byla sice přibržděna lockdowny během pandemie COVID-19, ale příčiny, které ji vyvolaly, nezmizely. V roce 2022 na Srí Lance masy docílily svrhnutí prezidenta poté, co obsadily prezidentský palác. V roce 2023 masové stávky proti důchodové reformě ve Francii srazily vládu na kolena. V roce 2024 zase dav v Keni, vedený revoluční mláděží, obsadil parlament a vynutil stažení nepopulárního finančního zákona. A v Bangladéši studentské protesty proti brutální represi přerostly v celonárodní povstání a svržení nenáviděného Hasinova režimu.

Společným jmenovatelem všech těchto událostí je vedoucí role mládeže. Generace mladší 30 let prožila celý svůj politicky uvědomělý život v situaci poznamenané krizí z roku 2008, pandemií COVID-19, válkou na Ukrajině a masakrem v Gaze.

V poslední době jsme byli svědky významných masových hnutí také v Turecku, Srbsku a Řecku. V Řecku rozzuřil lidi pokus vlády zamést pod koberec železniční katastrofu v Tempi. V kombinaci s léty chudoby a trvalými škrty to vyústilo v generální stávku a největší demonstrace od pádu diktatury. Masivní charakter generální stávky, do které se zapojila nejen dělnická třída, ale i další vrstvy společnosti (malí obchodníci atd.), ukazuje skutečné rozložení sil v moderní kapitalistické společnosti. To ukázalo, že když se dělnická třída pohne, dokáže  s sebou strhnout celé všechny utlačované vrstvy společnosti.

V Srbsku zase protesty kvůli zřícení střechy na nádraží v Novém Sadu přerostly v největší demonstrace v historii země. Studenti zde sehráli klíčovou roli -  obsadili univerzity, svolávají masová shromáždění a vědomě se snaží rozšířit hnutí mezi dělnickou třídu a širokou veřejnost prostřednictvím zborovi, masových shromáždění ve městech i na některých pracovištích. I přes veškerou snahu režimu Vučiće se protesty drží už déle než devět měsíců a každý pokus o jejich potlačení je naopak ještě posílil.

Tyto příklady ukazují dvě klíčové charakteristiky současné situace: na jedné straně obrovský potenciál dělnické třídy a její dominantní společenský vliv, na druhé straně extrémní slabost subjektivního faktoru.

Mládež se navíc radikalizuje i v v otázkách demokratických práv, hnutí žen proti násilí a diskriminaci (Mexiko, Španělsko), práva na potrat nebo za jeho obranu (Argentina, Chile, Irsko, Polsko), manželství osob stejného pohlaví (Irsko), proti policejní brutalitě (USA, Británie) atd.

Klimatická krize přidala další rozměr pro radikalizaci nevé generace mladých, kteří mají velmi silný a zcela oprávněný pocit, že pokud se nic zásadního nezmění, bude ohrožen samotný život na Zemi. A dobře chápou, že vinu nese tento systém.

Pokrytectví a dvojí metr imperialismu v souvislosti s masakrem v Gaze, takzvanými „mezinárodními pravidly“ a policejním potlačováním hnutí solidarity s Palestinou jim otevřely oči ohledně povahy kapitalistického státu, kapitalistických médií a mezinárodních institucí.

Ve všech těchto hnutích se setkáváme s celou řadou myšlenek, včetně feminismu, reformismu, stalinismu nebo nacionalismu. Naším úkolem je prosazovat třídní postoj, který jasně vyniká v moři maloburžoazního zmatku. Jedná se však vždy o konkrétní otázku, vycházející z myšlenek, s nimiž se setkáváme, jakož i z úkolů a otázek, které vyvolává samotné hnutí. V závislosti na okolnostech obvykle začínáme přátelským způsobem, nejprve se zaměřujeme na věci, na kterých se shodneme, a poté poukazujeme na to, jak jsou navrhovaná řešení nedostatečná, a propojujeme je s širšími úkoly boje za socialismus. Jak to vyjádřil Lenin v dubnu 1917: je potřeba „trpělivě, systematicky a vytrvale vysvětlovat chyby jejich taktiky, a to zejména s ohledem na praktické potřeby mas“.

Zároveň je zřejmé, že rostoucí část mládeže se ztotožňuje s myšlenkami komunismu jako s nejradikálnější alternativou proti kapitalistickému systému a je možné je naším programem oslovit. Nejedná se o většinu, ani mezi mládeží, ale rozhodně jde o významný vývoj.

Od pádu stalinismu uplynulo již 35 let, takže pro tuto generaci nemá propaganda vládnoucí třídy o „selhání socialismu“ již velký význam. To, co je znepokojuje a co přímo pocítili na vlastní kůži, je selhání kapitalismu!

Krize vedení

Krize kapitalistického systému ve všech svých projevech vyvolává jedno revoluční povstání za druhým. Takzvaný liberální světový řád, který po desetiletí utvářel svět, se nám rozpadá před očima. Obrat k protekcionismu a obchodním válkám způsobuje obrovské ekonomické turbulence.

Otázka, kterou si musíme položit, není, zda v období, které se před námi otevírá, dojde k revolučním hnutím. To je jisté. Otázkou je, zda tato hnutí skončí vítězstvím dělnické třídy.

V posledních 15 letech jsme byli svědky řady revolučních hnutí a povstání. Tyto události prokázaly obrovský revoluční elán a sílu mas. Dokázaly překonat brutální represe, stavy nouze, informační blokády a nejrepresivnější režimy. Ale nakonec žádné z nich nepřivedlo dělnickou třídu k moci.

 Vždy chybělo organizované revoluční vedení, které by bylo schopné dovést hnutí k logickému závěru. Revoluce v roce 2011 na Blízkém východě a v severní Africe skončila represivními bonapartistickými režimy (Egypt, Tunisko) nebo ještě hůře, reakčními občanskými válkami (Libye a Sýrie).  V Chile bylo hnutí odvedeno do bezpečných mezí ústavy.  Súdánská revoluce také skončila zcela reakční občanskou válkou.

Trocký v Přechodném programu napsal, že „historická krize lidstva se redukuje na krizi revolučního vedení“. Jeho slova jsou dnes pravdivější než kdy jindy. Subjektivní faktor – tedy organizace revolučních kádrů zakořeněných v dělnické třídě – je ve srovnání s kolosálními úkoly, které před nás klade historie, extrémně slabý. Desítky let bojujeme proti proudu a jsme odráženi zpět mocnými objektivními proudy.

To nevyhnutelně znamená, že nadcházející revoluční krize nebudou vyřešeny v krátkodobém horizontu. Čeká nás období vzestupů a pádů, vítězství i porážek. Ale skrze ně se budou pracující učit a jejich předvoj sílit. Proud dějin se pomalu obrací naším směrem a my budeme moci plavat s proudem, nikoli proti němu.

Naším úkolem je být součástí těchto bojů, bok po boku s dělnickou třídou, a propojovat hotový program socialistické revoluce s touhou po zásadní změně, která se mezi lidmi rodí.

Založení Revoluční komunistické internacionály v roce 2024 bylo v tomto směru velmi významným krokem a neměli bychom podceňovat to, čeho jsme dosáhli: vzniku mezinárodní organizace pevně zakotvené v marxistické teorii. V poslední době se naše řady výrazně rozrostly. Nicméně musíme zachovat smysl pro proporce: naše síly jsou stále zcela nedostatečné pro úkoly, které před námi leží.

Slabost subjektivního faktoru nevyhnutelně znamená, že v příštím období se radikalizace mas projeví vzestupem a pádem nových levicových reformistických formací a vůdců. Některé z nich mohou dokonce používat velmi radikální jazyk, ale všechny narazí na základní omezení reformismu: jejich neschopnost položit základní otázku svržení kapitalistického systému a nástupu dělnické třídy k moci. Z tohoto důvodu je zrada reformismu neodmyslitelná. Ale po určitou dobu budou některé z těchto formací a vůdců vyvolávat nadšení a získávat masovou podporu.

Proto je nutné budovat organizaci s vědomím naléhavosti. Není totéž mít 100, 1 000 nebo 10 000 členů, když znovu vypuknou masová povstání. Organizace s 1 000 vyškolenými kádry na počátku bolívarské revoluce ve Venezuele nebo organizace s 5 000 kádry s kořeny v dělnické třídě, když Corbyn zvítězil ve volbách předsedy Labouristické strany v Británii, mohly situaci změnit. Přinejmenším by se s správnou politikou a přístupem k masovému hnutí mohly stát významnou silou v rámci dělnického hnutí a referenčním bodem pro širší vrstvy.

I relativně malá organizace se může  za správných podmínek v žáru událostí rychle proměnit v masovou sílu a získat vedoucí roli. To je úkol budoucnosti. Teď je na řadě trpělivá práce získávat nové lidi, vychovávat a školit kádry, především mezi pracujícími a mládeží.

Organizace zakořeněná mezi masami a vyzbrojená marxistickou teorií dokáže pružně reagovat na rychlé změny a prudké zvraty. Ale revoluční vedení nelze narychlo vymyslet, když už události propuknou, musí být připraveno předem. To je dnes náš nejnaléhavější úkol. Na našem úspěchu nebo selhání nakonec závisí vývoj celé situace. A právě tato myšlenka musí být hnacím motorem veškeré naší práce, obětí i úsilí. S dostatkem odhodlání a vytrvalosti uspějeme.

Revoluční komunistická internacionála