Minulý rok 13. září byla v Íránu zatčena kurdská žena Jîna Emînî. Jîna Emînî
byla, společně s jejím bratrem, zatčena íránskou policií, následně mučena a v
pátek 16. září zemřela v nemocnici na následky zranění, která ji způsobila
íránská policie. Íránský režim po její smrti začal tvrdit, že zemřela na infarkt
způsobený srdeční nemocí.
Íránský režim udává jako důvod zatčení Jîna Emîn ten, že její hijab byl
nevhodný. Ať už je to pravda nebo ne, tak íránské policejní složky nemají žádné
právo někoho kvůli něčemu takovému zatýkat a mučit.
Poté co se informace o mučení a úmrtí Jîna Emîn dostaly na veřejnost, zdvihla
se revoluční vlna protirežimních demonstrací a stávek po celém Íránu. Pracující
společně s mládeží vyšli do ulic, aby společně bojovali se zločinným
kapitalistickým režimem Íránské islámské republiky. Na demonstracích byly
slyšet hesla jako “Ženy, život a svoboda” nebo “Smrt diktátorům”. V mnoha
městech byly organizované stávky na podporu protirežimního hnutí.
Role mládeže
Mládež a studentstvo bývají tou nejrevolučnější částí proletariátu, a to se
ukázalo i minulý rok v Íránu. I přes obrovskou represi, které mládež v Íránu čelí,
jejich odpor k režimu přetrvává a nazývá demonstrace revolucí.
Mládež byla schopná se ve velkých městech střetnout s bezpečnostními
íránskými složkami a vytlačit je z určitých částí měst. Studentstvo se také
vzepřelo proti okupaci univerzit íránským režimem, které zabraňovaly
studentským stávkám a shromážděním. V Kurdských městech Marivian,
Mahhbad a Sandandaj mládež dokonce založila revoluční mládežnické rady.
Během demonstrací a stávek byla snaha podobnou energii přenést i do řad
pracujících, ale pokusy o založení dělnických rad tváří v tvář režimní represi
selhaly.
Kurdská revoluční mládežnická rada města Sanandaj vydala následující
prohlášení, ve kterém vyzývá, aby se podobné metody začaly používat v praxi v
celém Íránu:
Nyní nastal čas, abychom naše komunikační sítě a vazby, které jsou výdobytkem našich bojů v tomto období, proměnili v rozvinutější organizaci. Nyní je čas přemýšlet o vytvoření sousedských výborů a rad a studentských rad na univerzitách a ve školách. Naší výzvou ostatním částem společnosti je vytvořit výbory a rady na pracovištích a v jednotlivých čtvrtích. Zda budou tyto formy organizace tajné, nebo otevřené, záleží na poměru sil, který může určit revoluční mládež a svobodomyslní lidé na místní úrovni. Hnutí rad a úsilí o jejich vytvoření dává našemu hnutí takovou sílu, která spolu s odvahou a oběťmi mládeže a lidu povzbuzuje naději na vítězství, ztěžuje represe utlačovatelům a snižuje náklady na boj.
I přesto, že tyto rady jsou obrovským krokem vpřed, samy o sobě nestačí. Musí
totiž existovat jednotné revoluční vedení, které bude schopné propojit a
koordinovat lokální revoluční síly v boji proti kapitalistickému režimu Íránské
islámské republiky.
Íránská mládež dosáhla během revoluční vlny mnoha úspěchů a v boji proti
režimu ukázala obrovskou odvahu a jejich snaha zničit íránský režim je
úctyhodná. Mládež samotná ale není schopná íránskému režimu zasadit smrtící
ránu, to může totiž udělat pouze pracující třída, a i přesto že například odbory
jsou v boji proti režimu také aktivní, širší vrstvy íránského proletariátu musí být
do boje ještě vtaženy.
Odbory a stávky
Odbory v Íránu hrají již od vzniku protirežimního hnutí významnou roli. Existují
dokonce i tendence k organizování generální stávky, která by zasadila tvrdou
ránu íránskému režimu. Některé dělnické organizace již od začátku vyhrožovaly
generální stávkou, jako například Rada pro organizování protestů smluvních
pracovníků na těžbu ropy, pracovníci Haft Tappeh, pracovníci Teheránské
autobusové společnosti nebo Koordinační výbor učitelů.
Všechny dosavadní stávky ale zatím trvaly jen pár dnů a byly brzy po jejich
začátku potlačeny bezpečnostními složkami a většina zúčastněných proletářů
zatčena. Některé stávky byly dokonce rozpuštěny dobrovolně, a to kvůli tomu
že zúčastnění proletáři se obávali, že dopadnou podobně a budou stejně jako
jejich soudruzi zatčeni. Potlačeny byly dokonce i stávky, které nevyzývaly ke
svržení režimu.
V Kurdských městech je však situace o něco jiná. Kurdským pracujícím a
studentům se podařilo zorganizovat několik lokálních generálních stávek, a dokonce se jim povedlo odrazit útoky íránských bezpečnostních složek, avšak
tyto stávky byly od zbytku Íránu naprosto izolovány což nakonec vedlo k tomu,
že se bezpečnostním složkám podařilo stávky potlačit. Zkušenost kurdských
pracujících a studentů výborně ukazuje limity lokálních stávek a ukazuje co se
stane, když revoluční hnutí nemá žádné celostátní vedení.
V Íránu zatím neproběhla žádná celostátní generální stávka a důvodem proč se
tak nestalo není to, že by pro něco takového v Íránu nebyla podpora. Jediným
důvodem, proč k zorganizování celostátní generální stávky ještě nedošlo je ten,
že v Íránu chybí revoluční vedení, které by bylo schopné koordinovat útoky
proti íránskému režimu a zároveň do boje vtáhnout širší vrstvy íránského
proletariátu.
Absence revolučního vedení a revolučního programu
Jak již bylo řečeno, hnutí v Íránu postrádá revoluční vedení a bez jakéhokoliv
vedení se jako jediná alternativa proletariátu nabízí Reza Pahlavi, syn
Mohammeda Reza Pahlaviho, jehož monarchistický režim byl v Íránu svržen v
roce 1979 během revoluce. Reza Pahlavi se označuje za liberálního demokrata,
kterému jde pouze o dobro íránského lidu.
Tímto tvrzením ale ze sebe Reza Pahlaví dělá absolutního pokrytce, protože
naprosto ignoruje fakt, že režim jeho otce uvěznil, mučil a zabil tisíce lidí, a to
ani nemluvme o skutečnosti, že Pahlavímu se dostává obrovské podpory ze
strany Saudské Arábie, která se ve světě v podstatě stala symbolem islámského
fundamentalismu a zároveň je zemí která pošlapává všechny svobody jejího
obyvatelstva. Mezi podporovatele Páhlavího se ovšem řadí také západní
imperialisté, kteří drželi Írán a jeho lid ve svém područí dlouhé dekády a kteří
na Írán uvalili sankce v takovém rozměru, že se v podstatě jedná o obležení.
Absence revolučního vedení dala monarchistům v čele s Pahlavím prostor se
prezentovat jako jedinou organizovanou alternativou ke stávajícímu režimu.
Íránská mládež a pracující ale nevyšli do ulic na zavolání Pahlaviho a jeho
poskoků, ale protože již nadále nechtějí snášet otřesné životní podmínky
kapitalismu a íránské diktatury. Íránský proletariát si totiž uvědomuje že
Pahlaví není žádná alternativa a že výměna jednoho diktátora za druhého nic
nevyřeší.
V Íránu nikdy neexistovala lepší chvíle na budování revolučního vedení, než
právě teď, kdy ty nejradikálnější části proletariátu jsou v ulicích a získávají
zkušenosti. Dlouhá léta ovládal kapitalismus íránskou společnost a ukázal se jako neschopný ve vedení společnosti vpřed. To bylo také podmětem Íránské
revoluce roku 1979 proti monarchistické diktatuře a stejně je tomu i dnes.
Nejdůležitějším úkolem íránských komunistů je tedy vybudovat revoluční
stranu vedenou na marxistické teorii a vést proletariát k vítězství. To je jediný
způsob, jak zabránit poražení revolučního hnutí a přebrání iniciativy v hnutí
monarchisty.
Společně s absencí revolučního vedení má hnutí v Íránu další problém, a to je
neexistence revolučního programu a požadavků. Ve stávající chvíli je hnutí
vedeno v duchu boje za práva žen, práva menšin a obecně za demokratická
práva. Tyto věci je nutné specifikovat na následující body:
Zrušení mravnostní policie a ostatních státních polovojenských organizací
Osvobození všech politických vězňů
Zavedení svobody slova
Svobodné a spravedlivé volby, které budou organizovány radami, které byly vytvořeny proletariátem
Rovnost všech obyvatel před zákonem, nehledě na rasu, náboženství nebo pohlaví
Zavedení základních práv a zorganizování svobodných voleb ovšem nestačí.
Hnutí musí požadovat, aby mzdy pokrývaly životní minimum, které bude
stanoveno proletáři, všechny soukromé podniky musí být znárodněny a stejně
tak všechny banky. Kontrola nad všemi státními podniky musí být následně
předána do rukou proletariátu a ekonomika musí být organizována na základě
demokratického ekonomického plánu, který bude vypracován samotným
proletariátem.
Vytvoření takového programu by byl obrovským krokem vpřed pro íránské
hnutí. Takový program by totiž dokázal do boje vtáhnout většinu proletariátu,
který je každý den drcen strastmi kapitalistického vykořisťovatelského systému.
Zkušenosti pro marxisty z celého světa
Zkušenosti íránského proletariátu v boji proti jejich buržoazní diktatuře přináší
pro marxisty z celého světa mnoho užitečných poznatků. Hrdinství íránského
lidu v boji proti režimu ukazuje, že pokud proletariát chce, je schopný otřást
základy i těch nejtvrdších buržoazních diktatur.
Nicméně ukazuje ještě jednu a mnohem důležitější věc a to tu, že bez
revolučního vedení, které by bylo páteří revolučního hnutí, bez vedení
složeného z těch nejvzdělanějších proletářů a bez vedení, které je schopné vést
proletariát a koordinovat jeho útoky je každé revoluční hnutí, byť hrdinštější,
odsouzeno k porážce a nezdaru. Každá revoluce je totiž tak silná, jak silné je
její vedení a pokud revoluce žádné vedení nemá, je odsouzena k zániku a
porážce, vždy a všude. Kdyby v Íránu existovala kádrová komunistická strana,
už dávno by byla íránská buržoazní diktatura zadupaná do země a místo ní by
existovala diktatura proletářská.
Politické krize nejsou kapitalismu cizí, a to co se teď děje v Íránu se může za pár
let odehrávat i u nás. Naším úkolem je v současné době budovat revoluční
stranu, která bude schopna se v době politické krize postavit do čela
proletariátu a vést ho v boji proti buržoazii a v boji za proletářskou diktaturu.
Napsal Pavel Lebeděv