top of page
Vyhledat

Revoluční hnutí v Íránu

Aktualizováno: 8. 5. 2023

Minulý rok 13. září byla v Íránu zatčena kurdská žena Jîna Emînî. Jîna Emînî

byla, společně s jejím bratrem, zatčena íránskou policií, následně mučena a v

pátek 16. září zemřela v nemocnici na následky zranění, která ji způsobila

íránská policie. Íránský režim po její smrti začal tvrdit, že zemřela na infarkt

způsobený srdeční nemocí.


Íránský režim udává jako důvod zatčení Jîna Emîn ten, že její hijab byl

nevhodný. Ať už je to pravda nebo ne, tak íránské policejní složky nemají žádné

právo někoho kvůli něčemu takovému zatýkat a mučit.


Poté co se informace o mučení a úmrtí Jîna Emîn dostaly na veřejnost, zdvihla

se revoluční vlna protirežimních demonstrací a stávek po celém Íránu. Pracující

společně s mládeží vyšli do ulic, aby společně bojovali se zločinným

kapitalistickým režimem Íránské islámské republiky. Na demonstracích byly

slyšet hesla jako “Ženy, život a svoboda” nebo “Smrt diktátorům”. V mnoha

městech byly organizované stávky na podporu protirežimního hnutí.


Obrázek: Darafsh

Role mládeže


Mládež a studentstvo bývají tou nejrevolučnější částí proletariátu, a to se

ukázalo i minulý rok v Íránu. I přes obrovskou represi, které mládež v Íránu čelí,

jejich odpor k režimu přetrvává a nazývá demonstrace revolucí.


Mládež byla schopná se ve velkých městech střetnout s bezpečnostními

íránskými složkami a vytlačit je z určitých částí měst. Studentstvo se také

vzepřelo proti okupaci univerzit íránským režimem, které zabraňovaly

studentským stávkám a shromážděním. V Kurdských městech Marivian,

Mahhbad a Sandandaj mládež dokonce založila revoluční mládežnické rady.

Během demonstrací a stávek byla snaha podobnou energii přenést i do řad

pracujících, ale pokusy o založení dělnických rad tváří v tvář režimní represi

selhaly.


Kurdská revoluční mládežnická rada města Sanandaj vydala následující

prohlášení, ve kterém vyzývá, aby se podobné metody začaly používat v praxi v

celém Íránu:


Nyní nastal čas, abychom naše komunikační sítě a vazby, které jsou výdobytkem našich bojů v tomto období, proměnili v rozvinutější organizaci. Nyní je čas přemýšlet o vytvoření sousedských výborů a rad a studentských rad na univerzitách a ve školách. Naší výzvou ostatním částem společnosti je vytvořit výbory a rady na pracovištích a v jednotlivých čtvrtích. Zda budou tyto formy organizace tajné, nebo otevřené, záleží na poměru sil, který může určit revoluční mládež a svobodomyslní lidé na místní úrovni. Hnutí rad a úsilí o jejich vytvoření dává našemu hnutí takovou sílu, která spolu s odvahou a oběťmi mládeže a lidu povzbuzuje naději na vítězství, ztěžuje represe utlačovatelům a snižuje náklady na boj.

I přesto, že tyto rady jsou obrovským krokem vpřed, samy o sobě nestačí. Musí

totiž existovat jednotné revoluční vedení, které bude schopné propojit a

koordinovat lokální revoluční síly v boji proti kapitalistickému režimu Íránské

islámské republiky.


Íránská mládež dosáhla během revoluční vlny mnoha úspěchů a v boji proti

režimu ukázala obrovskou odvahu a jejich snaha zničit íránský režim je

úctyhodná. Mládež samotná ale není schopná íránskému režimu zasadit smrtící

ránu, to může totiž udělat pouze pracující třída, a i přesto že například odbory

jsou v boji proti režimu také aktivní, širší vrstvy íránského proletariátu musí být

do boje ještě vtaženy.


Odbory a stávky


Odbory v Íránu hrají již od vzniku protirežimního hnutí významnou roli. Existují

dokonce i tendence k organizování generální stávky, která by zasadila tvrdou

ránu íránskému režimu. Některé dělnické organizace již od začátku vyhrožovaly

generální stávkou, jako například Rada pro organizování protestů smluvních

pracovníků na těžbu ropy, pracovníci Haft Tappeh, pracovníci Teheránské

autobusové společnosti nebo Koordinační výbor učitelů.


Všechny dosavadní stávky ale zatím trvaly jen pár dnů a byly brzy po jejich

začátku potlačeny bezpečnostními složkami a většina zúčastněných proletářů

zatčena. Některé stávky byly dokonce rozpuštěny dobrovolně, a to kvůli tomu

že zúčastnění proletáři se obávali, že dopadnou podobně a budou stejně jako

jejich soudruzi zatčeni. Potlačeny byly dokonce i stávky, které nevyzývaly ke

svržení režimu.


V Kurdských městech je však situace o něco jiná. Kurdským pracujícím a

studentům se podařilo zorganizovat několik lokálních generálních stávek, a dokonce se jim povedlo odrazit útoky íránských bezpečnostních složek, avšak

tyto stávky byly od zbytku Íránu naprosto izolovány což nakonec vedlo k tomu,

že se bezpečnostním složkám podařilo stávky potlačit. Zkušenost kurdských

pracujících a studentů výborně ukazuje limity lokálních stávek a ukazuje co se

stane, když revoluční hnutí nemá žádné celostátní vedení.


V Íránu zatím neproběhla žádná celostátní generální stávka a důvodem proč se

tak nestalo není to, že by pro něco takového v Íránu nebyla podpora. Jediným

důvodem, proč k zorganizování celostátní generální stávky ještě nedošlo je ten,

že v Íránu chybí revoluční vedení, které by bylo schopné koordinovat útoky

proti íránskému režimu a zároveň do boje vtáhnout širší vrstvy íránského

proletariátu.


Absence revolučního vedení a revolučního programu


Jak již bylo řečeno, hnutí v Íránu postrádá revoluční vedení a bez jakéhokoliv

vedení se jako jediná alternativa proletariátu nabízí Reza Pahlavi, syn

Mohammeda Reza Pahlaviho, jehož monarchistický režim byl v Íránu svržen v

roce 1979 během revoluce. Reza Pahlavi se označuje za liberálního demokrata,

kterému jde pouze o dobro íránského lidu.


Tímto tvrzením ale ze sebe Reza Pahlaví dělá absolutního pokrytce, protože

naprosto ignoruje fakt, že režim jeho otce uvěznil, mučil a zabil tisíce lidí, a to

ani nemluvme o skutečnosti, že Pahlavímu se dostává obrovské podpory ze

strany Saudské Arábie, která se ve světě v podstatě stala symbolem islámského

fundamentalismu a zároveň je zemí která pošlapává všechny svobody jejího

obyvatelstva. Mezi podporovatele Páhlavího se ovšem řadí také západní

imperialisté, kteří drželi Írán a jeho lid ve svém područí dlouhé dekády a kteří

na Írán uvalili sankce v takovém rozměru, že se v podstatě jedná o obležení.


Reza Pahlavi / obrázek: Gage Skidmore

Absence revolučního vedení dala monarchistům v čele s Pahlavím prostor se

prezentovat jako jedinou organizovanou alternativou ke stávajícímu režimu.

Íránská mládež a pracující ale nevyšli do ulic na zavolání Pahlaviho a jeho

poskoků, ale protože již nadále nechtějí snášet otřesné životní podmínky

kapitalismu a íránské diktatury. Íránský proletariát si totiž uvědomuje že

Pahlaví není žádná alternativa a že výměna jednoho diktátora za druhého nic

nevyřeší.


V Íránu nikdy neexistovala lepší chvíle na budování revolučního vedení, než

právě teď, kdy ty nejradikálnější části proletariátu jsou v ulicích a získávají

zkušenosti. Dlouhá léta ovládal kapitalismus íránskou společnost a ukázal se jako neschopný ve vedení společnosti vpřed. To bylo také podmětem Íránské

revoluce roku 1979 proti monarchistické diktatuře a stejně je tomu i dnes.

Nejdůležitějším úkolem íránských komunistů je tedy vybudovat revoluční

stranu vedenou na marxistické teorii a vést proletariát k vítězství. To je jediný

způsob, jak zabránit poražení revolučního hnutí a přebrání iniciativy v hnutí

monarchisty.


Společně s absencí revolučního vedení má hnutí v Íránu další problém, a to je

neexistence revolučního programu a požadavků. Ve stávající chvíli je hnutí

vedeno v duchu boje za práva žen, práva menšin a obecně za demokratická

práva. Tyto věci je nutné specifikovat na následující body:


  • Zrušení mravnostní policie a ostatních státních polovojenských organizací

  • Osvobození všech politických vězňů

  • Zavedení svobody slova

  • Svobodné a spravedlivé volby, které budou organizovány radami, které byly vytvořeny proletariátem

  • Rovnost všech obyvatel před zákonem, nehledě na rasu, náboženství nebo pohlaví


Zavedení základních práv a zorganizování svobodných voleb ovšem nestačí.

Hnutí musí požadovat, aby mzdy pokrývaly životní minimum, které bude

stanoveno proletáři, všechny soukromé podniky musí být znárodněny a stejně

tak všechny banky. Kontrola nad všemi státními podniky musí být následně

předána do rukou proletariátu a ekonomika musí být organizována na základě

demokratického ekonomického plánu, který bude vypracován samotným

proletariátem.


Vytvoření takového programu by byl obrovským krokem vpřed pro íránské

hnutí. Takový program by totiž dokázal do boje vtáhnout většinu proletariátu,

který je každý den drcen strastmi kapitalistického vykořisťovatelského systému.


Zkušenosti pro marxisty z celého světa


Zkušenosti íránského proletariátu v boji proti jejich buržoazní diktatuře přináší

pro marxisty z celého světa mnoho užitečných poznatků. Hrdinství íránského

lidu v boji proti režimu ukazuje, že pokud proletariát chce, je schopný otřást

základy i těch nejtvrdších buržoazních diktatur.


Nicméně ukazuje ještě jednu a mnohem důležitější věc a to tu, že bez

revolučního vedení, které by bylo páteří revolučního hnutí, bez vedení

složeného z těch nejvzdělanějších proletářů a bez vedení, které je schopné vést

proletariát a koordinovat jeho útoky je každé revoluční hnutí, byť hrdinštější,

odsouzeno k porážce a nezdaru. Každá revoluce je totiž tak silná, jak silné je

její vedení a pokud revoluce žádné vedení nemá, je odsouzena k zániku a

porážce, vždy a všude. Kdyby v Íránu existovala kádrová komunistická strana,

už dávno by byla íránská buržoazní diktatura zadupaná do země a místo ní by

existovala diktatura proletářská.


Politické krize nejsou kapitalismu cizí, a to co se teď děje v Íránu se může za pár

let odehrávat i u nás. Naším úkolem je v současné době budovat revoluční

stranu, která bude schopna se v době politické krize postavit do čela

proletariátu a vést ho v boji proti buržoazii a v boji za proletářskou diktaturu.


Napsal Pavel Lebeděv

147 zobrazení
bottom of page