top of page
Vyhledat

Prohlášení IMT – Pryč s pokrytectvím! Braňme Gazu!

Následující stanovisko Internacionální Marxistické Tendence oznamuje naši solidaritu s Palestinským lidem. Je odpovědí na nechutné pokrytectví a vypočítavost západního imperialismu a jeho lokajů, kteří podporují reakční izraelský stát, jenž po překvapivém útoku Hamásu (7. října) rozpoutal krvavou pomstu v Gaze. Dále v textu vysvětlujeme, proč národní svoboda Palestinců může být dosažena pouze socialistickou revolucí, která smete veškerý zatuchlý kapitalistický „pořádek“ a morálku v celém regionu.


/Socialist Appeal


Bleskový útok, rozpoutaný Hamásem ve středu 7. října, způsobil otřesy ve všech zemích po celém světě. Setkal se ihned s hlasitým žalozpěvem odsouzení, především ze strany západních vlád.


Útok byl neprodleně a hrůzostrašně prezentován v médiích. Západní veřejné mínění bylo důkladně profiltrováno tím, co je komicky označováno jako náš „svobodný tisk“, aby se postavilo na určenou stranu konfliktu, který je jako obvykle líčen soubojem sil dobra a zla. Ovšem v této falešné tragikomedii jsou role uměle obráceny. Oběti se staly agresory a agresoři naopak oběťmi. Tyto mediální lži jsou podporovány neustálým proudem morálního odsuzování násilí, zabíjení a všech ostatních zavrženíhodných atributů terorismu.


Ve Washingtonu se podle novin New York Times, prezident Biden “ježil hněvem“ když tyto činy označil za “ryzí zlo“, a přislíbil jednoznačnou a nekritickou podporu Izraeli ve válce proti terorismu. Prezident jedné z nejbohatší a nejsilnější země světa neztrácel ani chvilku času v oznámení záměru, že USA urychlí exportování dalších bojových zařízení, zdrojů a munice pro Izrael, stejně tak zaslání nejnovější vyspělé letadlové lodi spolu s plnou skupinou úderných lodí do Středozemního moře.



Imperialističtí pokrytci, aneb relativita morálky



Zabíjení mužů a žen je něco, co vyvolá pocit znechucení u většiny zdravých lidí. Jsme neustále upomínáni biblickým příkazem “nezabiješ.“ Toto přikázání zprvu vypadá jako by platilo absolutně. Nicméně při důkladném prozkoumání a zasazení do kontextu se naskytne pohled pro mnohé překvapivý a stěží uvěřitelný – a to ten, že averze vládnoucí třídy a médií k násilí nebo zabíjení není vůbec absolutní, ba naopak je zcela relativní a tendenční.


Když běžný člověk vyjadřuje své rozhořčení nad zvěrstvy, o kterých čte v periodicích, je naprosto přirozenou zdravou reakcí, že s tímto rozzlobením souzníme. Jiná situace ovšem nastává, pokud jdou tyto slova z úst prezidenta Spojených států amerických, jehož ruce jsou pokryty krví nespočtu nevinných lidí. Nad tímto pak můžeme jen pokrčit rameny a odplivnout si znechucením.


/Humberto Patrick, Wikimedia Commons


Imperialističtí šmejdi, kteří nyní předstírají údiv nad násilím, opakovaně stojí za spouštěním agresivních válek. Neváhali započnout krvavé invaze do Iráku a Afganistánu, trvající dvě dekády, ani na nejmenší moment. Během tohoto napadání, ve jménu demokracie, umřely statisíce civilistů. Bombardovali Sýrii, Libyi, Súdán a Srbsko bez ohledu na nevinné oběti.


Možná nejotřesnějším případem ze všech byla v nedávné době válka proti lidem Jemenu - jedné z nejchudších zemí na světě, vedena Saudskou Arábií s plnou podporou USA, Británie a dalších imperialistických mocností. Pokud lze nějakou válku označit za genocidní, Jemenská jí bez pochyb byla. Podle OSN bylo přes 150 000 lidí zabito, přičemž je následovalo 227 000 mrtvých jakožto výsledek otřesného hladomoru vytvořeného Saúdy a jejich výše zmíněnými spojenci. Všichni bez výjimky byli rovněž zodpovědní za destrukci nemocnic a zdravotnických zařízení. Tato čísla ani zdaleka nereflektují opravdové počty obětí, které lidu Jemenu způsobili Saúdové s jejich imperialistickými podporovateli.


Nicméně nikde jsme nepostřehli odsouzení útočníků za tyto zvěrstva. Kde je odsouzení za toto barbarství? Kde jsou protesty z Washingtonu a Londýna? A kde jsou nepřehlédnutelné nadpisy křičící o sprostém terorismu? Jsou potichu, protože západní vlády byly aktivně zapojeny v této vyhlazovací válce proti chudým utiskovaným lidem.


Nemají sebemenšího práva na osočování jiných za teroristy. Všichni moc dobře známe ono přísloví: „Potrefená husa nejvíc kejhá.“ Když dojde k válce je už zbytečné apelovat na morální hodnoty civilizované společnosti. Válka je o zabíjení lidí a nikdy v historii nenastala válka humanitární.


Je to pouze cynická fráze, pohodlný fíkový list, který dnes používají agresoři k ospravedlnění své agrese před veřejným míněním.



Gaza a Ukrajina, aneb relativita “práva na sebeobranu“


Dvojí metr imperialistických států se nám v plné kráse ukazuje u práva Izraele na sebeobranu. Pokud jde třeba o Ukrajinu, po zuby ji vyzbrojili, aby byla schopna bojovat proti Rusku jejich jménem se záštitou, že lidé v okupaci mají právo se bránit.


Když najednou dojde na Palestince, tak se toto dříve nezcizitelné právo zcela vytratí. Místo aby imperialisté bránili utlačované, tak vyzbrojují a zásobují utlačovatele. Mimochodem, podle zvrácené logiky dnešního imperialismu se zařídil i ukrajinský prezident Volodymyr Zelenskij, který přirovnal ruskou invazi do své země k Hamásu a k tomu jako třešničku na dortu přidal svůj chraplavý hlásek k chóru hájícímu ,,absolutní právo Izraele na obranu“! Je snad potřeba ještě nějaký důkaz o reakční povaze tohoto pána?


/veřejná doména


Očekávaně, Zelenskij obvinil Rusko, že je jejich záměrem, aby válka na Blízkém východě podkopala mezinárodní podporu Ukrajině, v komentářích které odrážejí obavy, že válka mezi Izraelem a Hamásem by mohla odvrátit pozornost od boje vlády v Kyjevě.


Řekl: ,,Rusko má zájem na vyvolání války na Blízkém východě, aby se vytvořil nový zdroj bolesti a utrpení, který podkope jednotu světa a zvýší neshody a rozpory a pomůže tak Rusku zničit svobodu v Evropě,". Zelenskij je zoufalý člověk, který se uchýlí ke všemu, o čem si myslí, že mu zajistí přísun zbraní a peněz poté, co Ukrajina utrpěla drtivou porážku na bojišti a existují jasné známky kolísající podpory spojenců, včetně USA, Slovenska a Polska.



Pomsta


Jakmile přijmeme teorii relativity aplikovanou na morálku, je ospravedlnění vraždy - pokud ji provádí "naše strana" - snadné. Tuto pohodlnou morální relativitu vidíme v akci právě teď. Odpověď Izraele na sobotní útok Hamásu byla rychlá a brutální. Benjamin Netanjahu prohlásil, že Izrael je ve válce. Slíbil, že z Gazy udělá "pustý ostrov".


Na okupované pásmo útočí stíhačky, které srovnávají se zemí výškové budovy v obytných oblastech a bez rozdílu zasahují školy, nemocnice a mešity. Přímý zásah dostala například škola provozovaná Agenturou OSN pro palestinské uprchlíky, kde se nenacházeli žádní "bojovníci". A mnoho obytných bloků se stalo terčem útoku bez předchozího varování.


Izrael pokračoval v masakrujících náletech na Gazu a z některých budov se staly pusté zchřadlé trosky. Úředníci v Gaze uvedli, že byly zasaženy nemocnice a školy a že bylo zabito již 900 Palestinců, včetně 260 dětí (údaj z 11.10.2023). To vše nemá žádné dočinění se sebeobranou, ale jen s touhou po krvavé pomstě. Není to poprvé, co se izraelský stát snaží potrestat obyvatele Gazy za činy svých vůdců záměrným útokem na civilisty. Izraelský ministr obrany Yoav Gallant nařídil "úplné obléhání" pásma Gazy:


„Nařídil jsem úplné obléhání pásma Gazy. Nebude tam žádná elektřina, žádné potraviny, žádné palivo, vše je už uzavřeno.“

Připravit muže, ženy a děti o jídlo, vodu a elektřinu má být podle "mezinárodního práva" zločin. Dokonce i ubohá Organizace spojených národů považovala za nezbytné znovu připomenout Izraelcům tuto „drobnost,“ ačkoli výsledky tohoto zdvořilého připomenutí byly podle očekávání nulové.



Lidská zvířata


Jak to vše ospravedlňují? Velice jednoduše.


Izraelský ministr obrany Yoav Gallant se opět vyjádřil velmi jasně:


"Bojujeme proti lidským zvířatům a podle toho také jednáme."

Tento jazyk je nám dobře známý. Je běžnou praxí imperialistů ospravedlňovat vraždění odlidštěním nepřítele. Pokud se smíříme s tím, že naši nepřátelé nejsou lidé jako my, ale pouhá zvířata, cítíme se oprávněni zacházet s nimi, jak se nám zlíbí.


Připomeňme si, že Židé byli po desetiletí považováni nikoli za lidi, ale za podlidi. To znamenalo, že mohli být biti, mučeni, hladovět a být vražděni. Koho to zajímá? Vždyť jsou to "jenom zvířata" nebo "lidská zvířata". Rozdíl je čistě sémantický. Dnes používají tu stejnou logiku, která byla uplatňována na nich.


Obyvatelé pásma Gazy však nejsou žádná zvířata. Jsou to lidské bytosti, stejně jako jsou lidmi obyvatelé Izraele. A všechny lidské bytosti mají právo na stejné a rovné zacházení.



Sbor pokrytců


Političtí představitelé po celém světě jako by v dobře naplánovaném souznění spěchali s prohlášením o své bezpodmínečné podpoře "práva Izraele na obranu". Pravice i „reakční levice“, republikáni i demokraté – všichni hlasitě zpívají ze stejného znásilněného chvalozpěvu.


/Fars News, Wikimedia Commons


Stejná média, která mlčela o zločinech imperialismu, také velmi laxně informovala o zločinném teroru, který izraelský stát po mnoho desetiletí páchal na Palestincích. Ti jsou obětí neustálých násilných provokací ze strany ultrapravicových židovských osadníků. A tyto provokace mají zjevně v případě reakce Palestinců poskytnout hmotnou podporu právu Izraele „bránit se“ tím, že rozpráší malý pruh země zaplněný dvěma a půl miliony chudých utlačovaných lidí. Naprosto právoplatně je tento pruh označován za největší vězení pod širým nebem na světě.


Celý imperialistický tábor stojí za Izraelem, který masakruje Palestince v Gaze. A pro případ, že by bomby, dělostřelecké granáty a rakety nezabily dostatečně velký počet Palestinců, zlikviduje Evropská unie několik dalších hladem. EU oznámila, že pozastavuje finanční pomoc Palestincům, na níž jsou silně závislí, pokud jde o jejich přežití. Toto rozhodnutí bylo natolik skandální, že bylo později zrušeno.


Zde vidíme v několika řádcích shrnutou ryzí esenci toho, co se vydává za „západní civilizaci“. Nepřekvapuje, že se k tomuto pokryteckému chóru okamžitě přidali svými pronikavými hlasy pravicoví „labourističtí“ vůdci, jako je sir Keir Starmer ve Velké Británii. Tyto dámy a tito pánové již dávno zaprodali své duše ďáblu. Nejsou ničím jiným než psy imperialismu.


Pravicoví reformisté však nejsou jedinými viníky. K jejich hanbě se k odsouzení přidalo i mnoho „levicových“ reformistů (Sanders, Ilhan Omar, AOC, francouzská „komunistická“ strana a další).


Není to poprvé, co tito tzv. levičáci projevili svou naprostou zbabělost a nedostatek zásadovosti. Okamžitě se pod tlakem kapitalistických masmédií a buržoazního veřejného mínění prohnuli a nakonec se nahnuli až k linii vládnoucí třídy.


Mezinárodní marxistická tendence se nepřidá k pokryteckému sboru imperialistů a jejich patolízalů.



Za čím si tedy stojíme?


V každé válce se válčící strany vždy ohánějí příběhy o zvěrstvech – ať už skutečných, nebo vymyšlených – aby ospravedlnili nutnost svých vlastních násilných činů a vražd. Postoj komunistů k válce nemůže být nikdy založen na senzacechtivé propagandě, která je cynicky využívána k ospravedlnění jedné či druhé strany. Válku nelze ospravedlnit ani tím, kdo udeřil první. Náš postoj k válce musí spočívat na zcela jiných základech.


A náš postoj je velmi jednoduchý:


V každém boji budeme vždy stát na straně chudých utlačovaných lidí, nikdy na straně bohatých a mocných utlačovatelů.


V daném případě je třeba si položit otázku: Kdo jsou utlačovatelé a kdo utlačovaní? Jsou to Palestinci, kteří utlačují Izraelce? Tomu nikdo se zdravým rozumem nevěří. Nejsou to Palestinci, kdo okupuje zemi, která jim nepatří, a drží ji násilím. Nejsou to oni, kdo vyhání izraelské osadníky z půdy, kterou po generace okupovali, ale je to právě naopak.


Nejsou to oni, kdo upírá izraelským občanům ta nejzákladnější práva, kdo je vystavuje brutálním blokádám a kdo z nich dělá vyvrhele v jejich vlastní zemi. Je snad nutné vyjmenovávat dlouhý seznam zločinů, které reakční izraelský stát spáchal na Palestincích?


/Image: Humberto Patrick, Wikimedia Commons


Nemáme prostor zmiňovat tyto zločiny, které pokračují den za dnem, měsíc za měsícem a rok za rokem a mění život Palestinců v peklo. Palestinci se dostali do postavení, které se příliš neliší od otroctví. A otroci, zbavení všech svobodných práv, se mohou uchýlit pouze k jedinému právu, které jim zbývá: k právu na vzpouru.


V průběhu dějin byly vzpoury otroků obvykle doprovázeny akty extrémního násilí, které byly pouze odrazem extrémního útlaku, jemuž byli sami vystaveni ze strany otrokářů.


To je politováníhodná skutečnost. Nezbavuje nás však povinnosti bránit vzpouru otroků proti otrokářům. Marx se touto otázkou zabýval v článku z roku 1857, v němž odpovídá na články v britském tisku, které zdůrazňují zvěrstva spáchaná během indického povstání proti Britům:


„Zločiny, jichž se vzbouření Sepojové v Indii dopustili, jsou vskutku děsivé, ohavné, nevýslovné - takové, s jakými se lze setkat jen ve válkách povstání, národnostních, rasových a především náboženských; jedním slovem takové, jakým úctyhodná Anglie tleskala, když je páchali Vendové na "modrých", španělští partyzáni na nevěřících Francouzích, Srbové na svých německých a maďarských sousedech, Chorvati na vídeňských povstalcích, Cavaignacova Garde Mobile nebo Bonapartovi děkabristé na synech a dcerách proletářské Francie.
„Jakkoli je chování Sepojů neslavné, je jen koncentrovaným odrazem chování samotné Anglie v Indii, a to nejen v epoše vzniku jejího východního impéria, ale dokonce i v posledních deseti letech dlouholeté vlády. K charakteristice této vlády stačí říci, že mučení tvořilo organickou instituci její finanční politiky. V lidských dějinách existuje něco jako odplata: a je pravidlem historické odplaty, že její nástroj neukovává uražený, ale sám pachatel.“ K. Marx, (Indická vzpoura)


Podporujeme Hamás?


Naši nepřátelé a odpůrci řeknou: „pak tedy podporujete Hamás.“ Na toto obvinění odpovíme: „nikdy jsme Hamás nepodporovali. Nesdílíme jeho ideologii ani neschvalujeme metody, které používá.“ Jsme komunisté a máme své vlastní ideje, program a metody založené na třídním boji mezi bohatými a chudými, utlačovateli a utlačovanými. Právě to určuje náš postoj v každém případě.


Ale naše rozdíly s Hamásem, i když jsou zásadní, nejsou zdaleka tak důležité jako rozdíly, které nás oddělují od amerického imperialismu – nejreakčnější síly na planetě – a jeho spolupachatelů zločinu, izraelské vládnoucí třídy. Naši kritici se budou ptát: „souhlasíte se zabíjením tolika nevinných civilistů?“ Odpovíme, že jsme nikdy nic takového neobhajovali. Ani je neschvalujeme.


Naším prvním úkolem, abychom citovali Spinozu, není ani plakat, ani se smát, ale pochopit. Morální úvahy jsou pro vysvětlení čehokoli naprosto zbytečné. Abychom pochopili, co se děje, je třeba položit otázku jinak: Co vedlo Hamás k útoku?


Lze to oddělit od desítek let útlaku, násilí a okupace Palestiny reakčním státem Izrael?


Ovšem že ne.


Izrael je mocný a bohatý stát, který po desetiletí Palestince vyvlastňuje a utlačuje kombinací hrubé síly a ekonomických sil. A musíme také vidět řetězec událostí, které přímo vedly k současné situaci. Nespadla z čistého nebe, jak se po nás chce, abychom věřili.



Zrada


Imperialisté slíbili Palestincům spravedlnost – jen kdyby ještě chvíli počkali. Tak čekali a čekali a jediným výsledkem bylo další ničení jejich vlasti a další ztráta práv.


Když se trpělivost utlačovaných vyčerpá, dříve či později se vrhnou proti svému utlačovateli. V takových chvílích nevyhnutelně dojde k excesům a brutalitě. Toho je přirozeně třeba litovat. Ale ještě přirozenější je pátrat po tom, kdo je za to vše skutečně zodpovědný?


Pokud se muž nebo žena dopustí chladnokrevné vraždy, je to nepochybně zločin a jako takový je potrestán a musí být potrestán.


Pokud je však žena po mnoho let vystavena brutálnímu násilí ze strany svého manžela a jednoho dne se proti svému trýzniteli obrátí a zabije ho, většina lidí by řekla, že by se mělo přihlédnout k okolnostem, které ji k jejímu jednání vedly.


Vraťme se k tomuto případu. V týdnech před výbuchem docházelo k neustálým provokacím ze strany židovských náboženských fanatiků. Vtrhli do areálu mešity Al-Aksá – jednoho z nejposvátnějších míst islámského světa. Jednali pod policejní a vojenskou ochranou.



Provokace


Netanjahu je ve spojenectví se sionistickou krajní pravicí, z níž někteří jsou otevřeně fašisté. Jejich deklarovaným cílem je vyvolat novou Nakbu – to znamená fyzicky odstranit Palestince ze země, kde nyní žijí, počínaje Jeruzalémem a Západním břehem Jordánu.


/Tasnim News Agency, Wikimedia Commons


Tato politika není nová a v posledních měsících se vystupňovala. Osadníci, dovezení především z USA a rekrutující se z řad nejextrémnějších náboženských fundamentalistů, vybudovali na Západním břehu osady.


Ty jsou propojeny sítí vojensky chráněných silnic, které rozčleňují území formálně pod kontrolou palestinského území.


Reakční osadníci se cítí být povzbuzováni a chráněni ultranacionalistickou izraelskou vládou.


Ozbrojené bandy náboženských fanatických osadníků provádějí pogromy na Palestince s otevřenou nebo skrytou podporou izraelské armády a policie. Tyto zábory půdy mají být podle „mezinárodního práva“ nezákonné. Všechny zbožné rezoluce, které OSN přijala, však nijak nepřispěly k zastavení těchto zločinů.


Za těchto podmínek se nikdo nemůže divit, že se Palestinci brání. Utlačovaní lidé mají právo na odpor. Jenom pokrytci budou tvrdit, že vinu nesou obě strany, protože obě použily násilí. Formálně je toto tvrzení pravdivé. Jeho obsah je však v zásadě nepravdivý. Násilí jedné strany nelze ztotožňovat s násilím druhé strany. Mezi oběma stranami neexistuje absolutně žádná utvrzující ekvivalence.


Na jedné straně máme moderní vyspělou kapitalistickou zemi, vybavenou jadernými zbraněmi, stíhačkami vyzbrojenými výkonnými raketami s vyspělou technologií a sledovací technikou, která počítá s plnou materiální a finanční podporou nejmocnější imperialistické země světa.


Na druhé straně máme utlačované Palestince, kteří bojují s jakýmikoliv zbraněmi, jež se jim dostanou do rukou. Být překvapen nedávnými událostmi je ve skutečnosti nesmírně pošetilé. Za těchto okolností byl nějaký výbuch situace naprosto nevyhnutelný, i když jeho čas a obsah nemohly předvídat ani izraelské tajné služby.



Ponížený Izrael


K válce je třeba přistupovat podle jejích vlastních podmínek a nezavádět do ní odcizené úvahy, které jsou zcela mimo mísu. To, co vyvolalo zuřivost v izraelské vládnoucí třídě, není množství lidí, kteří přišli o život. Jejich obavy jsou čistě praktického rázu.


Z čistě vojenského hlediska byl útok úspěšný. Nečekaný bleskový útok naprosto zaskočil opěvované izraelské zpravodajské služby. Dobře vyzbrojené skupiny komand pronikly do izraelské obrany, prolomily linii, která měla být nedobytná, a způsobily izraelským silám těžké ztráty.


/veřejná doména


Když se toto stalo, vyvolalo to v Izraeli očekávanou vlnu paniky a strachu, protože úřady předtím ukolébaly obyvatelstvo přesvědčením, že je chrání neprolomitelná obranná linie. Víra lidí v mýtus nezranitelnosti byla přes jedinou noc zničena. Tato skutečnost bude mít pro budoucnost nedozírné následky.


Naopak v ulicích mnoha arabských metropolí se zpráva o útoku oslavovala. Masy byly povzbuzeny skutečností, že mocný izraelský stát konečně utrpěl ponižující porážku. Ve srovnání s touto skutečností se všechny ostatní úvahy zdály být druhořadé.


Netanjahu se cítí nadmíru sebevědomě, protože má pevnou podporu amerického imperialismu, který Izraeli dodává nekonečné množství dolarů a smrtících zbraní.


Přestěhovaly své velvyslanectví do Jeruzaléma – což je přímá facka všem Palestincům. Toto provokativní rozhodnutí přijal už prezident Trump. Prezident Biden ho však nezvrátil. Záleží mu na tom, aby si zajistil hlasy Židů ve volbách v příštím roce a také aby si udržel jednoho z mála zbývajících neochvějných spojenců v regionu.



Mírumilovný nebo násilný?


Naši nepřátelé nás velmi často konfrontují s otázkou: „Jste pro násilí?“ Stejně tak by se nás mohli ptát, zda jsme pro dýmějový mor, tato otázka je stejně prázdná jako její skutečný obsah.


Existují otázky, které odpovídají samy na sebe, a ty jsou právě tohoto druhu. Ale pouhá záporná odpověď je zcela zbytečná. Museli bychom vysvětlit konkrétní okolnosti, za nichž se násilí používá: „za jakým účelem? A v čím zájmu?“ Bez těchto informací je skutečně nemožné poskytnout přesnou odpověď. Tak je tomu v každém konfliktu, a tak je tomu i nyní.


Mnozí „levičáci“ se (jako obvykle) omezují na odsouzení násilí obecně a vyzývají k „mírovému řešení“ prostřednictvím „jednání“ a zásahu „mezinárodních institucí“. To je však neproveditelná iluze.


Již 75 let probíhají nekonečná jednání a rozhovory, a zatím to neposunulo věc palestinské svobody ani o píď. Takzvaná Organizace spojených národů po desetiletí přijímala rezoluce odsuzující izraelskou okupaci palestinských území v roce 1967, ale nic se nezměnilo. Ve skutečnosti se situace ještě mnohem zhoršila.


Současná eskalace konfliktu je ve skutečnosti důsledkem naprostého selhání dohod z Osla. Myšlenka vytvoření palestinského státečku vedle Izraele na kapitalistickém základě byla nevyhnutelně odsouzena k nezdaru, jak jsme již tehdy varovali.


Cílem Izraele bylo přenechat policejní dohled nad Palestinci Palestinské národní správě vedené buržoazními nacionalisty z Fatahu, kteří byli zcela demoralizovaní a organicky neschopní vést palestinský národně osvobozenecký boj.


Posledních 30 let ukázalo, že řešení dvou států, které Palestincům vnutil americký imperialismus a izraelský kapitalismus, žalostně selhalo.


Není divu, že v nedávném průzkumu veřejného mínění 61 % Palestinců uvedlo, že se mají hůře než před Oslem, a 71 % uvedlo, že podepsat dohodu byla chyba.


Navzdory tomu tvrdošíjní levicoví pacifisté tvrdí, že Palestinci by měli používat pouze mírové prostředky boje. Ale když se o to pokusili, jaký byl výsledek?


Protestní pochod v roce 2018 uskutečnili neozbrojení civilisté. Izraelská armáda použila ostrou munici, která zabila stovky lidí a přes deset tisíc jich zranila, včetně dětí, žen, novinářů a zdravotníků.


Právě to přesvědčilo Palestince, že jedinou možnou cestou vpřed je čelit násilí násilím. Toho lze litovat, ale je to jediný možný závěr, který lze od Palestinců očekávat. A za to nese stoprocentní odpovědnost izraelský stát a jeho imperialističtí podporovatelé.


Podle téhož průzkumu se 71 procent dotázaných domnívá, že řešení dvou států již není kvůli rozšiřování osad praktické, 52 procent podporuje rozpuštění Palestinské samosprávy a 53 procent si myslí, že jediným způsobem, jak se dostat ze slepé uličky, je ozbrojený boj.



Imperialistické plány v troskách


Před událostmi 7. října probíhal tzv. normalizační proces, což v podstatě znamená, že Izrael naváže normální diplomatické a hospodářské vztahy s arabskými zeměmi (zejména se Saúdskou Arábií), v důsledku čehož je palestinský problém prohlášen za ukončený.


To bylo zdůrazněno Netanjahovým vystoupením na Valném shromáždění OSN v září, kde ukázal mapu regionu, na níž byl znázorněn Izrael a země, s nimiž normalizuje vztahy... jenomže Izrael na mapě zahrnul do smírčí diplomacie jen Golanské výšiny, Gazu a Západní břeh Jordánu, přičemž Palestina zůstala zcela mimo obraz!


Tento do očí bijící cynismus ukázal bezcitný přístup nejen Netanjahua a jeho reakční bandy, ale také takzvaných imperialistických demokracií, které ve svých machinacích s malými národy zacházejí jako s drobnými.


Toto monstrózní porcování mělo být provedeno za zády Palestinců. Jejich existence je považována za otravnou nepříjemnost. Jejich neustálé stížnosti lze s klidem ignorovat, zatímco nepříjemný, ale nezbytný úkol udržet je v klidu lze svěřit holínkám izraelských ozbrojených sil.


Taková byla teorie. Ale život má bohužel ve zvyku popírat i ty nejlepší teorie. A této konkrétní tkvěla ve středu jedna díra. Předpokládali, že Palestinci jsou tak zbabělí, tak naprosto zdrcení, že nebudou schopni skutečného boje. Tento předpoklad byl v sobotu 7. října rozbit na padrť.


Řada zdrojů ukázala prstem na Írán. Navzdory popírání ze strany Teheránu to může být pravda. Obratné provedení útoku a způsob, jakým rychle pronikl silnou izraelskou obranou, ukázaly takovou míru profesionality, že ji těžko může mít na svědomí Hamás.


Írán měl navíc na jejich úspěchu eminentní zájem. Bezprostředním důsledkem bylo zmaření Netanjahuova plánu navázat úzké vztahy se Saúdskou Arábií. Reakční parta v Rijádu byla docela dobře připravena prodat Palestince a uzavřít s Izraelem dohodu.


Tyto plány – které byly přirozeně podporovány Spojenými státy – však ztroskotaly. Mohammed bin Salmán se důrazně odmítl připojit ke sboru podporujícímu „právo Izraele na sebeobranu“. Ohrozil by samotnou monarchii, kdyby se odvážil jít proti pocitům saúdského lidu, který bude horlivě podporovat Palestince.


/Кабінет Міністрів України, Wikimedia Commons


Deník Guardian zveřejnil článek s názvem: „Útok Hamásu náhle změnil obraz blízkovýchodní diplomacie“. Tato slova vystihují věc velmi pěkně. Patrick Wintour, diplomatický redaktor deníku Guardian, píše:


„Írán chce znemožnit Saúdské Arábii uzavřít dohodu s Izraelem, zatímco ostatní v regionu si nemohou dovolit chaos v Gaze.“

To je správně. Arabští vůdci si to nemohou dovolit kvůli hluboce zneklidňujícímu dopadu na masy v jejich vlastních zemích. Hrozba vzpoury v ulicích je stále přítomna v myslích arabských vládnoucích klik, které nezapomněly na lekci z masových povstání známých jako arabské jaro.


To je noční můra jak pro arabské vládce, tak pro Washington. Nová verze arabské revoluce je však jedinou nadějí na trvalé řešení palestinské otázky.


Utlačovaný palestinský lid nesmí důvěřovat slibům zahraničních vlád. Jejich jediným zájmem je vydávat prázdná prohlášení o podpoře Palestinců a přihřívat si polívčičku nad solidaritou s utlačovanými, která je v jádru falešná.


Je samozřejmé, že sliby imperialistů jsou zcela bezcenné, stejně jako slepé rezoluce, které běžně přijímá takzvaná Organizace spojených národů.


Palestinský lid se může osvobodit pouze vlastním úsilím. A jedinými spolehlivými spojenci, na které se mohou spolehnout, jsou dělníci a rolníci v regionu i na celém světě, kteří jsou utlačováni a vykořisťováni stejně jako oni sami.



Izrael kráčí po nebezpečné cestě


Je tu ještě jeden faktor, který nelze ignorovat. Dokud se izraelský stát může opírat o podporu většiny židovského obyvatelstva, bude velmi obtížné dosáhnout jeho svržení. To bude reálné pouze tehdy, pokud se stát Izrael třídně rozdělí.


Za současných okolností se tato varianta jeví jako nepravděpodobná. Částečně je to dáno extrémní omezeností ideologie a metod Hamásu, které přesvědčují mnoho izraelských občanů o tom, že jejich životy jsou ohroženy palestinskými „teroristy“.


Bohužel nedávný útok a zabíjení civilistů přesvědčilo mnoho Izraelců, že jediným řešením je spojit se v tuhle chvíli s vládou. To bylo podpořeno skandálním chováním tzv. opozice, která okamžitě upustila od všech námitek proti reakční politice Netanjahuovy vlády a přispěchala s nabídkou vstupu do tzv. vlády národní jednoty. To je katastrofální směr jednání.


Izraelci si musí položit následující otázku: Jak je možné, že po tolika letech konfliktů, tolika válkách a tolika vojenských vítězstvích se nyní cítí nejistěji než kdykoli od založení státu Izrael? Všechna důmyslná opatření, která údajně měla zaručit jejich bezpečnost, v okamžiku pravdy nic nezaručila.


Je pravda, že Izrael se svou obrovskou vojenskou silou a palebnou převahou může Hamás snadno vojensky porazit. Pozemní invaze do Gazy s jejími úzkými ulicemi, nesčetnými tunely a nepřátelským a rozhořčeným obyvatelstvem se však neobejde bez vážných ztrát na životech na obou stranách. Co potom, až bude Gaza proměněna v Sodomu a Gomoru? Nemáte dostatek sil, abyste obsadili a udrželi Vám nepřátelské obyvatelstvo čítající 2,3 milionu lidí po dobu neurčitou. Dříve nebo později dojde k novým výbuchům a krveprolití.


A tím věci zdaleka nekončí. Útlak Palestinců slouží k rozjitření nálad v celém arabském světě. Pokusy o navázání vztahů se Saúdskou Arábií nyní lehly popelem. Izrael se ocitá ve větší izolaci než kdykoli předtím. Izrael je ze všech stran obklopen miliony nepřátel a jeho vyhlídky jsou skutečně chmurné. A nedávná krvavá lázeň je vážným varováním, že pokud se v samotném Izraeli něco zásadního nezmění, může přijít ještě něco horšího.


Marx již dávno upozornil, že žádný národ nemůže být svobodný, dokud utlačuje a podmaňuje si jiný národ:


„Je zvláštním úkolem Ústřední rady v Londýně, aby si angličtí dělníci uvědomili, že národní emancipace Irska pro ně není otázkou abstraktní spravedlnosti nebo humanitárního cítění, ale první podmínkou jejich vlastní sociální emancipace.“ (Marx Sigfridu Meyerovi a Augustu Vogtovi, 1870)

V současné době je hlas rozumu v Izraeli umlčován dravým řevem kontrarevoluce. Ale ti, kdo obhajují spojení s reakčními silami Netanjahua a religiózních fanatiků, ženou Izrael přímo do propasti.



A co teď?


Palestinské masy po mnoho let znovu a znovu prokazovaly svou obětavost, odvahu a ochotu bojovat. Problém je v tom, že neměly vedení, které by se tomuto úkolu vyrovnalo.


Po tolika desetiletích zaprodávání a porušování slibů je trpělivost Palestinců již vyčerpána. Zdá se, že militantní palestinské mládeži, která chce bojovat proti mocnému izraelskému státu, poskytují rakety Hamásu jakousi odpověď a ztotožnění. Toto přesvědčení získalo v důsledku nedávných událostí silnou váhu.


Není pochyb o tom, že úspěch Hamásu, který prolomil izraelskou obranu, o níž se říkalo, že je nedotknutelná, a zasadil Izraeli údery, považují mnozí lidé v arabském světě, kteří toužili vidět Izrael pokořený, za vítězství.


/Whewes, Wikimedia Commons


Z krátkodobého hlediska to nesmírně zvýší „prestiž“ Hamásu. V dlouhodobém horizontu se však ukáže, že úspěch Hamásu je až příliš omezený. Vojenský poměr sil je v drtivé většině ve prospěch Izraele.


Bojovná mládež dospěla k závěru, že jedinou cestou vpřed nejsou rozhovory, ale revoluční boj. Ten zahrnuje masové akce, masové stávky a ano, v konečném důsledku musí boj proti státu Izrael znamenat ozbrojenou sebeobranu.


Je však důležité neztratit smysl pro proporce. Revoluční boj palestinských mas, pokud zůstane izolovaný, nebude stačit k poražení moci izraelského státu.


Bude to vyžadovat společné úsilí masového revolučního hnutí na celém Blízkém východě. V cestě však stojí obrovská překážka; reakční buržoazní arabské režimy podporují palestinskou věc pouze slovy, ale na každém kroku jsou připraveny Palestince zradit a uzavřít dohodu s imperialismem.


Pouze svržení těchto zkorumpovaných režimů může otevřít cestu k vítězství socialistické revoluce na Blízkém východě a ta je nezbytnou podmínkou pro osvobození Palestiny.


Pouze vytvoření jednotné fronty mezi palestinským lidem, dělnickou třídou a pokrokovými vrstvami izraelské společnosti vytvoří možnost rozdělit izraelský stát podle třídního klíče a otevřít tak cestu k trvalému a demokratickému řešení palestinské otázky.


To bude vedlejším produktem arabské revoluce, která může být úspěšná pouze tehdy, bude-li dovedena do konce. Svržení zkorumpovaných režimů je jenom polovičním řešením. Skutečného osvobození lidu lze dosáhnout vyvlastněním velkostatkářů, bankéřů a kapitalistů.



Socialistická revoluce –jediné řešení!


Blízký východ se svým kolosálním potenciálem, přírodními zdroji a obrovským, zatím nevyužitým, zdrojem přebytečné pracovní síly a vzdělaných mladých lidí byl příliš dlouho balkanizován – dědictví kolonialismu, který rozdělil region na malé státy, jež bylo možné snadno ovládat a vykořisťovat.


Toto jedovaté dědictví bylo živnou půdou pro nekonečné války, národnostní a náboženskou nenávist a další rozvratné síly. Palestinská otázka je jen nejzřetelnějším a nejobludnějším projevem této skutečnosti.


Dělníci nemají zájem dobývat cizí území nebo držet jiné národy v područí. Když je moc v rukou pracujícího lidu, lze všechny problémy, kterým arabský svět čelí, vyřešit mírovou cestou a demokratickou dohodou.


V rámci demokratické socialistické federace by bylo možné navázat bratrské vztahy mezi národy – Araby a Židy, sunnity a šíity, Kurdy a Armény, Drúzy a Kopty. Konečně by se otevřela cesta k trvalému a demokratickému řešení palestinské otázky.


Existuje dostatek území pro vytvoření skutečně autonomního, životaschopného a prosperujícího palestinského státu s plnou autonomií pro Araby i Židy, například po vzoru sovětských republik, které založili bolševici po Říjnové revoluci.


Malomyslní lidé budou tvrdit, že je to utopie. Ale stejní lidé vždy tvrdili, že socialismus je utopie. Tito samozvaní „realisté“ tvrdošíjně lpí na statutu quo, který je podle nich jedinou možnou realitou – pouze na základě toho, že náhodou existuje.


Podle této již zkrachovalé „teorie“ je revoluce nemožná. Ale vše, co existuje, si zaslouží zánik. A celá historie nám říká, že revoluce jsou nejen možné, ale i nevyhnutelné. Kapitalistický systém je prohnilý až do morku kostí. Starý zchřadlý mrzák potácející se světem a jehož základy se hroutí a třesou před jeho pádem.


Stačí ho jen pořádně popostrčit. A vůbec není vyloučeno, že k tomu může dojít novým povstáním v arabském světě. To je pro národy Blízkého východu jediná cesta vpřed. Palestinská revoluce buď zvítězí jako nedílná součást socialistické revoluce, nebo nezvítězí vůbec!


Londýn, 11. října 2023 Přeložil: Tadeáš Charvát






156 zobrazení

Comentarios


bottom of page