Program Komunistické Avantgardy

Dnešní kapitalistická společnost se nachází v hlubokém rozkladu. Ekonomická krize, ekologická katastrofa, války a bída nejsou výjimkou ale pravidlem a přirozeným důsledkem kapitalistického způsobu výroby, kde se zisk hromadí v rukách nejbohatší hrstky, zatímco zbytek společnosti bojuje o drobky. Mezi tím, co miliardy lidí žijí v naprosté chudobě a bídě, buržoazní třída si užívá ovocí práce proletářské třídy, kterou vykořisťuje a která nemá žádnou kontrolu nad svým politickým a ekonomickým životem.

Morální apely a reformy na „kapitalismus s lidskou tváří“ již dávno nestačí. Reformistické strany pouze prodlužují agónii tohoto zkorumpovaného systému. My, revoluční komunisté, nabízíme jinou cestu: cestu revolučního svržení kapitalistického systému, která povede k beztřídní společnosti – světu bez útlaku a bez soukromého vlastnictví výrobních prostředků.

Tento program není v žádném případě nějaký všeobecný manifest pro “širokou levici”. Je to program pro dělnický stát budoucnosti, který bude stát na ruinách kapitalistického světa a buržoazní moci, a který vydláždí cestu pro přechod ke komunistické společnosti. Vychází ze širokých a cenných zkušeností minulých revolucí a je určen těm, kteří již nechtějí jen nečině stát a přihlížet zvrácenému fungování dnešní společnosti a chtějí aktivně bojovat za radikální změnu na jejímž konci dojde ke končenému osvobození celého lidského druhu.

„Je svrchovaný čas, aby komunisté otevřeně před celým světem vyložili své názory, své cíle a své snahy a proti báchorkám o strašidle komunismu postavili manifest strany samé.”— Karel Marx a Bedřich Engels, Manifest Komunistické strany

1) Za vyvlastnění buržoazie, upuštění od tržního systému a plánování ekonomiky proletářskou většinou společnosti!

2) Nahrazení policie a stálé armády dělnickými milicemi!

3) Vyvlastnění prázdných a investičních bytů – bydlení pro všechny, konec bezdomovectví!

4) Zestátnění všech soukromých bank – monetární politika pod správou proletářské třídy!

5) Za odvolatelnost politiků a dělnickou mzdu – konec politickému kariérismu!

6) Zničení buržoazní diktatury – vpřed k proletářské demokracii!

7) Tvrdá a nekompromisní protikorupční opatření.

8) Konec útlaku na základně pohlaví, rasy, národnosti a sexuality!

9) Pryč s vykořisťováním dělnické třídy – za zničení okovů námezdního otroctví!

10) Za skoncování s nesmyslným vykořisťováním přírody pro kapitalistické zisky – za racionální využívání zdrojů v zájmu lidstva!

11) Zničme kapitalismus a třídní společnost – vpřed ke komunistické společnosti!

1) Za vyvlastnění buržoazie, upuštění od tržního systému a plánování ekonomiky proletářskou většinou společnosti!

Dnešní svět je světem buržoazní třídy – třídy, která vlastní továrny, banky a celou světovou ekonomiku. Společně s kontrolou výrobních prostředků ovládá i celé fungování společnosti. Ekonomická rozhodnutí nejsou činěna na základě užitku celé společnosti, ale výlučně s cílem obohatit buržoazii. Zatímco proletářská třída vytváří veškeré bohatství, nevidí z něj prakticky nic a je zbavena kontroly nad jeho využitím. 26 nejbohatších lidí momentálne vlastní víc než 4 miliardy lidí dohromady.

Proletářská třída, jejíž práce je zdrojem v podstatě veškerého společenského bohatství, je tak postavena do pozice námezdního otroka, který většinu pracovní doby nevytváří hodnotu pro sebe, ale pro kapitalistu. Pracující třída je kapitalismem zbavována jakékoli autonomie a žije jako moderní otrok v chaotickém systému, kde je výrobce ovládán výrobkem. Proletariát nemá žádnou kontrolu nad tím, co se vyrábí, jak se vyrábí, komu to slouží, ani kam putuje přebytek jeho práce – nadhodnota.

Tržní systém, který je nám představován jako manifestace efektivity a svobody, je ve skutečnosti pouze chaotickou, slepou a ničivou silou, která cyklicky generuje krize a plýtvá zdroji. Věci se nevyrábějí kvůli svému užitku a proto, že je lidé potřebují, ale pouze proto, že je lze se ziskem prodat. Kapitalistický způsob výroby nevyhnutelně vede ke krizím z nadvýroby, kdy továrny chrlí zboží, ale společnost nemá dost kupní síly, aby je skoupila. Kapitalisté pak ničí neprodejné zásoby, propouštějí pracovníky a zavírají továrny, nikoli kvůli neefektivitě výroby, ale kvůli absenci zisku. Volný trh ani není schopný alokovat vyrobené zboží tam, kde je nejvíce potřeba. Lidstvo každoročně vyprodukuje dostatek jídla pro více než 10 miliard lidí, přesto přibližně 10 milionů lidí ročně umírá hladem. To je skutečná „efektivita volného trhu“, kterou nám buržoazní ekonomové neustále předhazují.

Tento systém není pouze ekonomicky iracionální, je i společensky ničivý. Tím, že kapitalismus nutí jednotlivé podniky k nekonečné konkurenci o zisk, nutí je zároveň k neustálému snižování nákladů na úkor mezd, pracovních podmínek, ekologické udržitelnosti i samotného lidského života. Přes technický pokrok a růst produktivity má kapitalismus strukturální problém se ziskovostí, protože „mrtvá práce“ (stroje) nemůže vytvářet novou hodnotu, zatímco „živé práce“ (lidské práce) ubývá.

Jediným logickým východiskem je vyvlastnění buržoazie a kompletní zrušení tržního systému, který je neefektivní, nehospodárný a nelidský. Je nutné jej nahradit centrálně plánovanou ekonomikou, založenou na racionálním a demokratickém rozhodování pracujících samotných. Jen taková ekonomika může zajistit efektivní využívání zdrojů, odstranit chudobu a hlad a uvolnit lidský potenciál od okovů zisku.

„Obrovské úspěchy v průmyslu, nesmírně slibné začátky v zemědělství, mimořádný růst starých průmyslových měst a budování měst nových, rychlý nárůst počtu dělníků, vzestup kulturní úrovně a kulturních požadavků – to jsou nepopiratelné výsledky Říjnové revoluce, v níž proroci starého světa viděli hrob lidské civilizace. S buržoazními ekonomy už nemáme o čem polemizovat. Socialismus prokázal své právo na vítězství ne na stránkách Kapitálu, ale v průmyslové aréně, která pokrývala šestinu zemského povrchu – ne jazykem dialektiky, ale jazykem oceli, cementu a elektřiny.”

— Lev Trockij, Zrazená revoluce

2) Nahrazení policie a stálé armády dělnickými milicemi!

Stát není ničím jiným než produktem a projevem nesmiřitelnosti třídních protikladů. Stát vznikl v momentě, kdy společnost dospěla do bodu, kdy už nebylo možné udržet stabilitu a jednotu společnosti bez donucení. Z třídního antagonismu tedy vznikla zvláštní moc, která stojí nad samotnou společností a prosazuje zájmy jedné třídy vůči ostatním společenským třídám. Touto zvláštní mocí je právě stát a jeho základní ozbrojené složky, policie a armáda.

Stejně jako v otroctví a feudalismu, ani v kapitalismu není stát jakýmsi neutrálním prostředníkem, jak se nám buržoazní ideologové snaží namluvit. Není ničím jiným než nástrojem buržoazie, jenž jej používá k udržení její nadvlády nad třídou vykořisťovaných, tj. proletářskou třídou. Policie a armáda tedy neexistují kvůli ochraně společnosti jako celku, ale kvůli ochraně soukromého vlastnictví výrobních prostředků a udržení stávajícího kapitalistického společenského řádu.

Státní aparát nelze jen jednoduše převzít z rukou kapitalistů a používat ho pro svou vlastní potřebu, je zapotřebí ho nemilosrdně rozmetat a nahradit vlastním. Stálá armáda a policie musí být zrušena, protože jejich existence je založená na oddělení donucovací moci od společnosti, která tuto moc nemá pod kontrolou.

Nahrazení těchto struktur dělnickými milicemi znamená, že ozbrojená moc již nebude oddělenou institucí, která stojí nad společností, ale vznikne přímo z řad proletářské třídy. Její organizace, velení a nasazení budou podléhat demokratické kontrole. Příslušníci těchto milicí nebudou mít žádné zvláštní výsady, budou pobírat dělnickou mzdu a jejich velení bude vždy odvolatelné. Nepůjde o zrušení pořádku, jak tvrdí kapitalistická propaganda, ale o překonání třídního násilí ze strany buržoazní třídy. Dělnická třída musí mít nástroje obrany a třídního útlaku ve vlastních rukou, jinak bude její revoluce poražena.

„Stát je výtvorem společnosti na jistém stupni vývoje; je doznáním, že společnost zabředla do neřešitelného rozporu sama se sebou, rozštěpila se na nesmiřitelné protiklady, jež není s to zvládnout. Aby však tyto protiklady, třídy s protichůdnými hospodářskými zájmy, nezničily sebe i společnost v neplodném boji, stala se nutnou mocí, která stojí zdánlivě nad společností a má tento konflikt tlumit a udržet v mezích ‚pořádku‘. A touto mocí, která vzešla ze společnosti, ale staví se nad ni a stále více se jí odcizuje, je stát.“

— Friedrich Engels, Původ rodiny, soukromého vlastnictví a státu

3) Vyvlastnění prázdných a investičních bytů – bydlení pro všechny, konec bezdomovectví!

Bydlení je jednou ze základních lidských potřeb. Bez střechy nad hlavou není možné důstojně žít, pracovat, a ani se podílet na chodu společnosti. A přesto i v těch nejvyspělejších kapitalistických zemích žijí statisíce lidí na ulici, v provizorních ubytovnách, nebo v extrémním stresu kvůli vysokým nájmům. Bezdomovectví není selháním jednotlivce, ale selháním systému.

Kapitalismus proměnil bydlení z lidské potřeby na komoditu a investici. Byty nejsou stavěny proto, aby v nich lidé žili, ale aby přinášely zisk. V České republice podle odhadů z roku 2024 je více než 600 000 prázdných bytů, z nichž velká část slouží jako investice nebo spekulativní rezerva. Zatímco lidé se zadlužují nebo končí na ulici, kapitalisté nechávají byty prázdné, aby maximalizovali zisk.

Tento stav je nelidský a ekonomicky naprosto absurdní. Ve velkých městech je dostatek bytů na to, aby se okamžitě vyřešila bytová nouze, a to racionálním využitím a vyvlastněním těchto bytů. Taková opatření bude proletariát po revoluci schopný provést stejně snadno jako jakékoli jiné vyvlastnění, které bude v jeho třídním zájmu.

Vyvlastněné byty a domy musejí přejít do společenského vlastnictví a společně s tím být zavedeno regulované nájemné, které si bude schopný bez problémů dovolit každý. Toto regulované nájemné nebude sloužit k produkování zisku, ale jako prostředek správy. Rozdělení bytů bude podléhat demokratické kontrole, nikoliv slepému diktátu trhu nebo byrokracie. Cílem není jen eliminace bezdomovectví, ale naprostá likvidace bytového trhu.

Situace v České republice je perfektním příkladem, jak kapitalistická transformace zlikvidovala veřejné bydlení. Po roce 1989 došlo k masivní privatizaci bytů, která byla prezentována jako “osvobození” nájemníků, ve skutečnosti však šlo pouze o otevření dveří spekulaci, investičním fondům a developerům. Deregulace nájemného a likvidace státní výstavby vedly ke stavu, kdy je vlastní bydlení pro mladou vrstvu pracující třídy něco prakticky nedosažitelného. Bydlení přestalo být právem a stalo se luxusem, a pro buržoazní třídu se stalo výnosným byznysem.

Bydlení se musí stát právem, nikoliv privilegiem, kterým je dnes. Boj za bydlení je válkou mezi těmi, kteří v bytech žijí, a těmi, kteří je vlastní pro zisk z nájemného. Dělnický stát bude jednat rozhodně a nekompromisně, zabaví prázdné a investiční byty, zruší trh s bydlením a vytvoří systém plánovaného a dostupného bydlení pro všechny.

„Nesporné je jedno, a to, že nyní je ve velkoměstech dosti obytných budov, aby bylo racionálním využitím těchto budov okamžitě odpomoženo jakékoliv skutečné bytové nouzi. To může být přirozeně provedeno jedině vyvlastněním dnešních majitelů, případně tím, že do jejich domů budou nastěhováni dělníci bez přístřeší nebo dělníci bydlící nyní v přeplněných bytech. A jakmile proletariát dobude politické moci, bude možno takové opatření, diktované veřejným blahem, provést stejně snadno, jako jiná vyvlastnění a zabrání dnešním státem.“— Bedřich Engels, K bytové otázce

4) Zestátnění všech soukromých bank – monetární politika pod správou proletářské třídy!

Bankovní sektor je jedním z nejdůležitějších nástrojů kapitalistické třídy. Proudí přes něj kapitál, rozhoduje se v něm o investicích, o výrobě a bydlení, v podstatě o osudu celé společnosti. Přesto je tento sektor v rukou soukromých vlastníků, kteří rozhodují podle zisku, nikoliv podle potřeb celé společnosti.

Buržoazní třída vlastní nejen továrny a nemovitosti, ale i samotný krevní oběh ekonomiky. Banky udělují úvěry a půjčky, financují korporace, spekulují na burzách, vytvářejí cenné papíry a v krizích jsou „zachraňovány“ veřejnými penězi, aby mohly dál sloužit třídě, která je dovedla svou hamižností ke krachu. Zatímco jsou obyčejní lidé stíráni z kůže bankami na splácení hypoték, úrocích a poplatcích, vyplácejí banky dividendy miliardářům a pokračují vesele ve spekulacích.

Krize z roku 2008 ukázala pravou podstatu buržoazního bankovního systému. Finanční elity vytvořily spekulativní bublinu založenou na rizikových hypotékách, kterou následně prodávaly jako bezpečnou risk-free investici. Když bublina praskla a systém se zhroutil, přispěchaly na pomoc buržoazní vlády po celém světě a nalily během bail-outů miliardy do záchrany bank, ale nikoliv do lidí, kteří kvůli hamižnosti a nezodpovědnosti bank přišli o střechu nad hlavou. Ztráty byly zkolektivizovány a zisky privatizovány. Vlády zachránily bankovní sektor a účet zaplatila proletářská třída svými úsporami, ztrátou práce, daněmi a střechou nad hlavou. Soukromé bankovnictví je zlo, které musí být smazáno ze zemského povrchu.

Centrální banky se snaží prezentovat jako nezávislé, a skutečně nezávislé jsou — avšak ne od kapitalistů, ale od dělnické třídy. Úrokové sazby, kontrola inflace a emise peněz jsou využívány ke stabilizaci nefunkčního tržního systému, nikoliv ke stabilizaci života obyčejných pracujících.

Toto není chybou systému, ale opět pouze jeho podstatou. Moderní banky v sobě spojují monopolní koncentraci moci a naprostou anarchii tržního systému. Bankovní sektor je schopný organizovat ty největší monopolní giganty, ale zároveň i nezaměstnanost, bídu a zhroucení celé ekonomiky.

Proto musí dojít ke znárodnění všech soukromých bank bez jakékoliv náhrady. Celý bankovní sektor se musí sjednotit do jedné veřejné a demokraticky řízené instituce, jež bude pod správou proletariátu. Jejím smyslem bude podpora centrálního plánování a potřeb obyvatelstva, nikoliv tvorba zisku. Měnová politika bude pouze sloužit jako prvek centrálního plánu, nikoliv jako nástroj burz a investorů.

Zestátnění bank rozhodně neznamená konfiskaci úspor pracujících. Znamená to pravý opak — jedině centrální banka řízená proletářskou třídou bude schopná vytvořit lepší podmínky pro drobné střadatele a poskytovat levné úvěry.

Pokud dělnický stát nebude schopný ovládnout bankovní sektor, bude odsouzen k záhubě a sen o emancipaci proletářské třídy zůstane jen snem.

„Bez sjednocení všech bank v jedné centrální bance, která by byla pod kontrolou proletariátu, není možné mluvit o žádné skutečné kontrole nad kapitálem.“ — V. I. Lenin, Dětská nemoc levičáctví v komunismu

5) Za odvolatelnost politiků a dělnickou mzdu – konec politickému kariérismu!

Politici tvoří oddělenou vrstvu společnosti, která je naprosto odtržená od běžného života většiny lidí. Nezáleží na tom, zda patří k pravici či „levici“, pohybují se v uzavřeném systému vládních institucí a lobbystických sítí, které rozhodují o osudu milionů lidí, ale přitom nejsou zodpovědní za svá politická rozhodnutí.

Tito tzv. zástupci lidu se nikdy nemuseli rozhodovat, zda zaplatí nájem, nebo jídlo pro své děti, i přesto ale rozhodují o životech lidí, pro které je tento způsob života realitou. Rozhodují o platech, důchodech, daních nebo válce. Jejich bohatě placené pozice jsou zajištěné stranickými strukturami, médii a lobbystickými penězi. I když volby občas změní jména, vládnoucí – buržoazní – třída, kterou tito politici reprezentují, zůstává stejná.

Stačí se podívat na Českou republiku. Zatímco průměrná mzda je kolem 43 tisíc korun, základní plat poslance je téměř 100 tisíc korun měsíčně. Tito lidé si navrhují vlastní platy, zvyšují si je sami a nikdy se nemusí obávat ztráty příjmu, ani když zradí důvěru voličů a neplní své sliby.

Nikdo tyto lidi nemůže mezi volbami odvolat, nebo je nahradit. Celý politický systém je postavený tak, aby chránil buržoazní politickou vrstvu. Buržoazní demokracie není vládou lidu – je vládou státních manažerů, korporátů a bank, jinými slovy, vládou loutek buržoazní třídy.

Proto jasně říkáme: žádná privilegia, žádný politik nad dělníka! Ve společnosti, kterou má pod pevnou rukou pracující třída, bude každý zvolený veřejný činitel kdykoliv odvolatelný lidem, který si jej zvolil. Veřejné mandáty musí být kontrolovatelné a kdykoliv zrušitelné. Dále požadujeme, aby zvolení zástupci nepobírali vyšší plat, než je mzda běžného proletáře. Člověka nesmí do politiky táhnout chuť po moci a penězích, ale potřeba sloužit společnosti.

„Zastupitelé musí být kdykoliv odvolatelní a jejich platy nesmí převyšovat platy běžných dělníků. Tak Komuna zamezila přeměně úřadu ve výsadu.“ — Karel Marx, Občanská válka ve Francii

6) Zničení buržoazní diktatury – vpřed k proletářské demokracii!

Stát je produktem třídního antagonismu, a tím pádem je výrazem určité třídní moci. V dnešní kapitalistické společnosti je to diktatura buržoazie, tj. vláda kapitalistů nad pracujícími. Nezáleží vůbec na tom, jakou formu vlády si buržoazie zvolí, ať už jde o parlamentní demokracii nebo konstituční monarchii – pokud přetrvává soukromé vlastnictví výrobních prostředků, je stát nástrojem třídy kapitalistů.

Tato třídní diktatura se může projevit jako otevřená tyranie nebo policejní stát, většinu času se ale maskuje jako „demokracie“. Tato demokracie ale není skutečnou vládou většiny, jde pouze o formu vlády buržoazní třídy a jejích stran, které kontrolují parlament, donucovací složky, média a justici. Pracujícím sice je umožněno každých pár let zvolit si svou vládu, ale není jim, jakkoliv umožněno rozhodovat o dění ve státu. Místo politické moci má proletářská třída akorát možnost si každých pár let vybrat nové zástupce vykořisťující třídy. Buržoazní demokracie se tedy spíše jeví jako obřadní volení správců kapitálu.

Navíc ve stávajících podmínkách, kdy kapitalistická třída buď přímo, nebo nepřímo kontroluje hlavní média, zdroje informací a vzdělání, je pro každého proletáře v podstatě nemožné si svobodně vytvořit svůj politický názor a rozumně ho projevit ve volbách. Celý život je jim totiž pouze předhazována ideologie a politické názory té nebo oné vrstvy vládnoucí třídy, která je utlačuje a vykořisťuje.

Proletářská třída nemůže jednoduše převzít tuto buržoazní diktaturu a státní mašinerii. Musí ji nemilosrdně rozmetat na prach během komunistické revoluce a vytvořit si svou vlastní, proletářskou státní mašinerii a orgány dělnické moci. Toto uspořádání společnosti se nazývá diktaturou proletariátu a stojí jako mezistupeň mezi přechodem od kapitalismu ke komunismu.

Co myslíme „diktaturou proletariátu“? Rozhodně ne vládu jednotlivce či stranické byrokracie. Půjde čistě o politickou moc samotných pracujících. Proletariát bude vládnout prostřednictvím dělnických rad, výborů a milic. Tyto orgány moci nebudou oddělené od společnosti, ale budou z ní vyrůstat. Jejich členové budou volení, kdykoliv odvolatelní a nebudou pobírat vyšší mzdu než běžný dělník.

Po vytvoření diktatury proletariátu bude skutečně a poprvé v historii zrealizována vláda většiny nad menšinou, tj. vláda většinové proletářské části společnosti nad menšinovou buržoazní třídou. Bude to skutečná demokracie, která místo vykořisťovaných vyloučí vykořisťovatele.

Proletářská demokracie bude představovat obrovské rozšíření demokratických práv a svobod pro naši třídu, ale zároveň omezí svobodu a práva těm, kteří až doposud vládli a využívali svobodu k vykořisťování a útlaku. Bývalí vykořisťovatelé nebudou mít právo znovu budovat svou moc a rozsévat propagandu.

Tato třídní moc ale nemůže vzniknout skrze volby nebo nějaké postupné reformy uvnitř kapitalistického systému. Buržoazní stát nelze přetvořit nebo upravit – musí být zničen. Toho lze dosáhnout pouze skrze násilnou komunistickou revoluci, vedenou organizovaným proletariátem. Vykořisťující kapitalistická třída se nikdy nevzdá své moci dobrovolně. Jejich odpor musí být zlomen, a toho nelze dosáhnout pravidelným výletem k volební urně.

„Demokracie pro obrovskou většinu lidu a násilné potlačení vykořisťovatelů, utiskovatelů lidu, tj. jejich vyloučení z demokracie – to je modifikace demokracie za přechodu od kapitalismu ke komunismu.“ — V. I. Lenin, Stát a revoluce

7) Tvrdá a nekompromisní protikorupční opatření

Korupce je v kapitalistické společnosti prezentována jako individuální selhání jednotlivce, jako selhání jeho morálky, slabost osobnosti nebo výjimka v jinak dobře fungujícím systému. Skutečnost je ale taková, že se jedná o naprosto přirozený produkt systému, kde se moc koncentruje v rukou menšiny a kde je zisk důležitější než prospěch celé společnosti.

Tam, kde se koncentruje moc a peníze, tam nevyhnutelně vzniká i korupce. To platí dvojnásob v buržoazním státě, kde korupce není nehodou, ale formou vládnutí. Od lobbingu, veřejných zakázek až po státní investice do soukromého sektoru ekonomiky je korupce pouze mechanismem, který buržoazii slouží pro zajištění poslušnosti a privilegií.

Buržoazní stát je korupční ze své podstaty. Kapitalisté si kupují zákonodárce, státní zakázky se přidělují těm, kteří mají známé nebo kapitál. Protikorupční otázku proto nelze oddělit od třídní otázky. Nejde jen o jednoduché zavedení transparentnosti a zprůhlednění systému, ale o zničení systému, který korupci potřebuje k přežití. Skutečný boj proti korupci nelze vést skrze buržoazní policii nebo soudy, ale pouze skrze otevřenou válku proti buržoazní moci.

Po revoluci bude zavedena plná transparentnost a veřejné zakázky budou pod neustálým dohledem pracující třídy. Jakákoliv forma zpronevěry, úplatku, zneužití moci či korupce bude nemilosrdně trestána okamžitým odvoláním z funkce.

8) Konec útlaku na základně pohlaví, rasy, národnosti a sexuality!

Kapitalistická společnost se neudržuje při životě pouze skrze ekonomické vykořisťování a politický útlak, ale také skrze atomizaci pracujících. Rasismus, sexismus, homofobie a nacionalismus jsou zbraní vládnoucí třídy, která jimi udržuje svůj systém a štěpí proletariát zevnitř.

Buržoazie vládne pomocí taktiky „rozděl a panuj“. V jednoduchosti to znamená, že skupině, která je rozdělená a zaneprázdněná vnitřními boji a nenávistí, se mnohem lépe vládne. Namísto jednoty pracujících je nám vnucováno uměle vytvořené nepřátelství: žena proti muži, běloch proti Romovi, Čech proti migrantovi, heterosexuál proti LGBTQ. Tímto způsobem kapitalisté zajišťují, že místo boje proti kapitalismu se pracující třída obrací proti sobě samé.

Buržoazní stát se snaží prezentovat jako garant rovnosti, ale skutečnost je taková, že to právě on udržuje struktury nerovnosti, které vyplývají z výrobního systému. Ženy tvoří většinu nízkopříjmových profesí a vykonávají neplacenou péči. Romové a další menšiny čelí diskriminaci v práci, školství i bydlení. LGBTQ komunita je stigmatizována, šikanována a napadána.

Jako komunisté bojujeme za ukončení všech forem nenávisti a diskriminace, které rozdělují proletářskou třídu. Bojujeme za překonání všech identit, které jsou propagovány za účelem rozdělení. Rasové a národnostní identifikace pouze brání proletariátu v uvědomění si, že jsou jedním druhem a jednou třídou se společnými zájmy.

Naším cílem je sjednocení celé dělnické třídy bez ohledu na jazyk, původ, barvu pleti, náboženství, pohlaví nebo sexualitu. Musíme budovat třídní vědomí a identitu pracujících celého světa – ne jako Čechů, Arabů, bělochů, Asiatů nebo Ukrajinců či Rusů, ale jako členů jedné celoplanetární rodiny: lidského druhu.

Sjednocení proletariátu v komunistické straně, komunistické revoluci a následně v nově vytvořeném dělnickém státě je to jediné, co nám pomůže překonat rasismus a xenofobii. Světová socialistická revoluce, následné vytvoření Světové socialistické republiky a sjednocení celého lidstva pod rudou vlajkou bude konečný krok, kterým se lidstvo konečně odpoutá od okovů národních a rasových identit. V nové společnosti nebude nikdo druhotný nebo méněcenný, protože každý člověk bude svobodný jako součást sjednoceného lidstva.

„Cítím se doma na celém světě, všude, kde jsou mraky, ptáci a lidské slzy.“ — Rosa Luxemburgová

9) Pryč s vykořisťováním dělnické třídy – za zničení okovů námezdního otroctví!

V srdci kapitalismu nelze najít nic jiného než námezdní otroctví. Miliardy proletářů každý den dřou od rána do večera, jen proto, aby vytvářely zisk pro někoho jiného než pro sebe, pro kapitalistu. Proletariát vytváří v podstatě veškeré bohatství společnosti, ale výsledky jeho práce si přivlastňuje někdo jiný.

Za každou mzdou se schovává krádež – proletář nedostává plnou hodnotu toho, co stvořil, ale jen tolik, aby přežil a další měsíc mohl přijít znovu a nechat se opět vykořisťovat. Zbytek hodnoty, kterou nedostane, se nazývá nadhodnota a přivlastňuje si ji kapitalista ve formě zisku, dividend či spekulace.

Kapitalistické třídě je umožněno vykořisťovat právě proto, že vlastní výrobní prostředky (továrny, stroje, půdu, technologie atd.). V kapitalismu platí, že ten, kdo vlastní prostředky výroby, ovládá práci ostatních.

Pracovní vztah tedy není rovný, ale vykořisťovatelský. Čím méně kapitalista zaplatí, čím více zintenzivní práci, tím vyšší má zisk. Dělnická třída nemá žádnou kontrolu nad tím, co vyrábí, jak to vyrábí, komu to slouží, a ani kam její práce mizí.

Výsledkem není nic jiného než odcizení. Toto odcizení není jen zvláštním pocitem, ale materiální skutečností, kde je pracující cizincem ve světě, který svou prací buduje. Výsledkem tohoto odcizení poté není nic jiného než psychické a společenské mrzačení.

Tento systém není reformovatelný. Kapitalismus nemůže existovat bez vykořisťování, a z toho důvodu musí být zničen. Nepožadujeme zavedení lidštější formy námezdního otroctví, ale požadujeme jeho úplné ukončení.

Ve společnosti, kde budou výrobní prostředky společným vlastnictvím, přestane být práce prostředkem útlaku a přežití. Místo toho se stane svobodnou a smysluplnou činností, která bude plánována kolektivně podle potřeb celé společnosti, a ne podle zisku. Proletáři budou rozhodovat o tom, co se stane s hodnotou, kterou jejich práce vytvořila.

10) Za skoncování s nesmyslným vykořisťováním přírody pro kapitalistické zisky – za racionální využívání zdrojů v zájmu lidstva!

Přírodní zdroje, půda, voda a další suroviny jsou věci, na kterých závisí naše přežití a rozvoj. Nejsou to žádné svaté entity, ale ani bezedná studna. Jsou to materiální prostředky, které musí být využívány racionálně a ve prospěch lidstva, nikoliv k hromadění bohatství pro úzkou třídu vlastníků.

Kapitalistický způsob výroby není schopen s přírodou racionálně zacházet. Jeho jediným motivem je nekonečné hromadění zisku, a to za jakoukoliv cenu. Těžba, výroba a spotřeba nejsou řízeny rozumem ani plánem, jsou řízeny trhem a krátkodobým profitem. Výsledkem tohoto jednání není nic jiného než plýtvání přírodními zdroji a riziko ekologického zhroucení, které ohrožuje nejen lidstvo, ale i samotné základy života na naší planetě.

Tohle opět není chyba systému, ale jeho nedílná součást. Kapitalistická třída kácí lesy, vysušuje řeky a oceány zamořuje plastem. Neděje se to kvůli potřebě či nutnosti, ale kvůli ziskuchtivosti. Zboží se nevyrábí proto, že je potřeba, ale proto, že se dá prodat. K devastaci naší planety nedochází kvůli přežití lidstva, ale kvůli profitu menšiny.

Jako komunisté neusilujeme o „návrat k přírodě“ v duchu primitivismu. Naším cílem není podřídit člověka přírodě, ale přírodu podřídit rozumu. Lidstvo je jedinou silou, která je schopná vědomě řídit své hospodaření se zdroji, překročit slepou anarchii trhu a nahradit ji demokratickým, dlouhodobým plánováním.

Pod vládou pracující třídy budeme o využívání přírodních zdrojů uvažovat v horizontu staletí, nikoliv kvartálních zisků. Energie, suroviny, voda i krajina budou využívány v souladu s potřebami společnosti a životního prostředí, nikoliv ničeny kvůli luxusu hrstky kapitalistů.

11) Zničme kapitalismus a třídní společnost – vpřed ke komunistické společnosti!

Kapitalismus je posledním stádiem třídní společnosti, civilizace, která byla vybudována na vykořisťování člověka člověkem. V dnešní době je kapitalismus již pouze překážkou a zpátečnickou silou, která vede celou lidskou rasu pomalu, ale jistě do záhuby. Kapitalismus ničí přírodu, vytváří chudobu, hlad a způsobuje nespočet válek.

Jediným možným východiskem je komunismus. Společnost bez tříd, vykořisťování, soukromého vlastnictví a anarchie trhu. Společnost, ve které výroba neslouží soukromému zisku, ale potřebám a přáním všech. Bude to společnost, ve které člověk poprvé převezme svůj osud a budoucnost do vlastních rukou.

Kapitalismus se nezhroutí sám od sebe a buržoazní třída se nikdy nevzdá bez boje. K obraně své moci použije všechen arzenál, který má k dispozici: stát, média a armádu. Jen skrze organizovanou a násilnou komunistickou revoluci je možné rozdrtit panství buržoazní třídy a nastolit diktaturu proletariátu – přechodné období mezi kapitalismem a komunismem.

Nastolení komunismu ale neznamená pouze konec kapitalismu a vykořisťování. Pro lidský druh to bude začátek nové éry. Ekonomika bude řízena potřebami lidstva, věda bude osvobozena od vojenských a korporátních zájmů, vzdělání nebude sloužit k otesávání budoucích proletářů, ale k rozvoji potenciálu každého jednotlivce.

Komunistická společnost nebude znamenat konec soutěže, ale pouze její přeměnu. Tam, kde dnes vládne konkurence mezi firmami, vznikne soutěž myšlenek, projektů a umění. Vzniknou skupiny ne podle tříd, ale podle různých vizí společnosti – jak regulovat klima, jak postavit město, jaký styl hudby či architektury má převládnout. Tato soutěž a souboj ale nebude postaven na kapitalistické hamižnosti a ziskuchtivosti. Bude to soutěž idejí ve světě, kde všichni budou sdílet stejný zájem – posunout lidstvo vpřed.

Taková společnost nepřinese konec individuality, ale právě naopak, individualita konečně rozkvete. Místo tříd, bídy a útlaku nastoupí na scénu všelidská kultura, kreativita a spolupráce. Nový komunistický člověk bude silný, tvůrčí a svobodný.

Toto je naším konečným cílem, za který bojujeme. Za svět, kde člověku bude plně umožněno naplnit svůj potenciál a dospět do vlastní velikosti.

„Komunistický život nebude vznikat slepě, jako korálové ostrovy, ale bude budován vědomě, bude podroben kritice a řízen. Život přestane být živelný, a proto i stagnující. Člověk, jenž se naučí přesouvat řeky a hory, stavět paláce lidu na vrcholech Mont Blancu i na dně Atlantiku, nebude jen obohacovat svůj život o lesk a intenzitu, ale přidá mu i dynamiku nejvyššího stupně. Skořápka života sotva stihne ztuhnout, a už bude praskat pod tlakem nových technických a kulturních vynálezů a výbojů. Budoucí život nebude jednotvárný…“ — Lev Trockij, Trotsky on the Society of the Future