Vyhledat
  • IMT

Proč komunisté nemohou být vlastenci

Již více než sto dní probíhá ruská vojenská invaze na Ukrajinu. Stovky tisíc vojáků tu spolu hrají na rozkaz svých bohatých pánů partii smrti, ve které nechybí prostor pro ty největší odpornosti proti člověčenství v podobě zabíjení, znásilňování, nenávisti, přespávání na holé zemi, mučení, hladu, bídy, mrzačení, vší, nemocí, špatné hygieny a dalších věcí. Zdá se, že jen skutečný úchyl by mohl za počínáním těchto pracujících v různých dresech vlastních vládnoucích tříd vidět nějaký vyšší princip, nějakou svátost. Každému soudnému člověku se příčí takovéto chování. Ovšem pokud svou nechuť toto dělat dá daný člověk příliš najevo, je konfrontován vlastními vladaři se slovy: „Copak nemiluješ svojí vlast?!“ Co je to ale ona „vlast“? Kdo jí vládne? A co je na ní tak hodnotného, abychom se kvůli ní chovali jako zvířata?




Mají dělníci vlast?


S otázkou vztahu mezi pracujícími a vlastí se potýká již základní programová brožura marxismu – Manifest komunistické strany. Někteří lidé označující se za marxisty však vytrhávají zdejší pasáže z kontextu, kdy věta „Dělníci nemají vlast.“ bývá často chápána mechanicky, nedialekticky, a tudíž omezeně. Přesně se zde píše:


„Komunistům se dále vytýká, že prý chtějí odstranit vlast a národnost.
Dělníci nemají vlast. Nelze jim vzít něco, co nemají. Protože proletariát musí nejprve dobýt politické panství, pozvednout se na národní třídu a konstituovat se jako národ, je sám ještě národní, třebaže nikterak ve smyslu buržoazie.“

Komunistický manifest vyšel roku 1848, téměř přesně 23 let předtím, než došlo ke sjednocení země původu Marxe a Engelse do jednolitého národního celku. Do roku 1871 bylo administrativní členění německých zemí reliktem feudalismu, kdy se tehdejší území současného Německa dělilo na různá království, vévodství, knížectví a svobodná města. Bismarckovo sjednocení Německa roku 1871 bylo v tomto ohledu významným krokem kapitalistické společnosti směrem kupředu, ke sjednocení výrobních sil na jednom územním celku, a vytvoření národní buržoazie. Tím došlo tohoto roku k završení první fáze národně demokratické revoluce v podobě tvorby moderních evropských států.



Mapa členských států Německého spolku před sjednocením Německa


Koncept „vlasti“ povýšením buržoazie na národní buržoazii nabyl reálných obrysů. Dnes se nám zdá idea vlasti, stejně jako mnoho dalších ideí, jako cosi věčného. Před tímto pokrokem národně demokratické revoluce však neexistovalo národní uvědomění v buržoazním slova smyslu. Lidé se daleko více identifikovali se svou vesnicí, městem, regionem, a hlavně panstvím. Feudalismu dominoval partikularismus – tedy dělení země podle vlastnictví šlechtou a lenních vazeb. Centrální moc panovníka bývala často velmi slabá, kdy byl tento nucen vykonávat vůli šlechty a lavírovat v otázkách jejích konfliktů.


Naše česká historie je plna důkazů. Své o tom věděl například Oldřich, syn knížete Soběslava I., který odmítl v roce 1173 české knížectví Fridrichu Barbarossovi právě kvůli nevoli šlechty. Stejně tak i Přemysl Otakar I., za jehož vlády získaly status měst Uničov, Bruntál či Opava, když přišel o podporu české šlechty, mohl se rozloučit s pokračováním své vlády poté, co se zprotivil císaři Jindřichu VI. účastí ve spiknutí proti jeho osobě.


Svržení šlechty však znamenalo i destrukci feudální státní superstruktury, a nahrazení její moci vládou buržoazie, o čemž píše Lenin ve svém dokumentu „Právo národů na sebeurčení“ následující:


„Pro kompletní vítězství zbožní výroby musí buržoazie ovládnout domácí trh, a musí zde existovat politicky propojená teritoria, jejichž obyvatelé hovoří stejnou řečí...V nich vznikají ekonomické základy národních hnutí…“
„Tendence každého národního hnutí směřuje k vytvoření národních států, pod kterými jsou tyto požadavky moderního kapitalismu nejlépe naplněny“

Tuto věc však nelze chápat mechanicky. Ačkoliv je pravdou, že národní státy vznikly typicky na územích se stejným jazykem a podobnou kulturou, což bylo formováno staletími různých válek a posunů hranic, tak existují i výjimky tohoto trendu v podobě mnohonárodnostního státu Velké Británie či vícejazyčné Belgie. Historie imperialismu nám zároveň ukazuje, že nové státy mohou vznikat i tam, kde dříve žádné vůči sobě odlišné národy nebyly. Tak je dnes svět arabského národa rozdělen až do desítek různých států podle toho, jak se dostaly pod nadvládu různých mocností.


Vznik národních států však znamená pouhé povýšení se dělníků na třídu národa. Neznamená to, že ona vzniklá vlast je jejich vlastí. Pokrok této události tkví v koncentraci výrobních sil a propojení nově vznikajícího proletariátu. Nicméně stát je pořád pod kontrolou ekonomicky dominující třídy, třídy kapitalistů, kdy je tedy boj za tuto vlast pouze bojem za zájmy třídy zájmově antagonické vůči proletariátu.


Degenerace Sovětského svazu stalinismem a celkově Kominterny však znamenala pozapomenutí této základní věci, kdy byly komunistické organizace celého světa stalinistickou byrokracií podřízeny v mnoha případech vlastním národním buržoaziím, například na základě stalinistické teorie dvou fází, či na základě popularfrontismu s buržoaziemi různých zemí. Důsledkem této věci je skutečnost, že máme dnes i v ČR komunistickou stranu, jejíž čelní představitelé se ohánějí vlastenectvím na každém kroku, jakoby hájení zájmů českého kapitalistického státu bylo jakoukoliv ctností. Degenerace třetí internacionály tak volně navázala na degeneraci internacionály druhé, kterou kritizoval nemilosrdně Lev Trocký ve svém komentáři ke Komunistickému manifestu v říjnu roku 1937 těmito slovy:


„Dělníci nemají vlast.“ Tato slova Manifestu se stala trhacím kalendářem pro mnohé agitující pseudorevoluční ignoranty. Ve skutečnosti tato slova poskytla proletariátu jedinou myslitelnou směrnici v otázce kapitalistické „vlasti“. Porušení této směrnice ze strany Druhé Internacionály způsobilo v Evropě nejen čtyři roky devastace, ale i současnou stagnaci světové kultury. S ohledem na blížící se novou válku, pro kterou vydláždila cestu zrada Třetí Internacionály, zůstává Manifest i dnes nejspolehlivějším poradcem v otázce kapitalistické „vlasti“.


Kandidát na prezidenta za KSČM Skála se ohání vlastenectvím na každém kroku. Dokonce je předkládán jako "člen tvrdého jádra KSČM". Ve skutečnosti však jeho přátelství s dřívějším kandidátem na předsedu Strany Svobodných Petrem Hamplem dokazuje pravou, třídně kolaborantskou povahu vlastenectví.


Vlastenectví a imperialismus


Koncentrace kapitálu však neskončila utvořením jednotlivých národních států. Národní státy se od doby svého vzniku staly rybníkem, kde kapitalistické piraně začaly nelítostně lovit kořist v podobě profitu – tohoto jediného důvodu existence produkce v kapitalismu. Ovšem profit jako takový není neměnný. Na základě kapitalistických kontradikcí, kdy dochází k pauperizaci pracující třídy, kupní síla nestačí rozvoji výrobních sil a profit má klesající tendenci. A v okamžiku kdy piraně neměly dostatek kořisti doma, musely nevyhnutelně začít hledat kořist v jiných rybnících. Tím začala éra imperialismu. Éra ovládání jednoho národa druhým, éra rasismu, dobývání trhů, zdrojů nerostných surovin a pracovní síly. Abychom dokázali, že toto není jen výmysl nějakého hloupého marxisty, nechme mluvit snad nejvýznamnějšího koloniálního představitele britského imperialismu, Cecila Rhodese:


„Byl jsem včera v londýnském East Endu (dělnická čtvrť) a navštívil jsem schůzi nezaměstnaných. Slyšel jsem tam rozhořčené řeči, které byly jen nepřetržitým voláním po chlebu. Když jsem o tom cestou domů uvažoval, utvrdil jsem se v přesvědčení o důležitosti imperialismu ještě více než předtím... Mým vroucím přáním je vyřešit sociální otázku, tj.: chceme-li zachránit 40 miliónů obyvatel Spojeného království před vražednou občanskou válkou, musíme my, koloniální politikové, získat nová území, abychom umístili přebytečné obyvatelstvo a získali nová odbytiště pro zboží vyráběné v našich továrnách a dolech. Vždy jsem tvrdil, že impérium je otázka žaludku. Nechcete-li občanskou válku, musíte se stát imperialisty.“

Po povýšení buržoazie a proletariátu na národní buržoazii a proletariát začal nevyhnutelně kapitalismus nabývat světového charakteru s tím, jak si rozvíjející se kapitalistické země rozdělily svět a povýšily se na světové supervelmoci. Poté co došel prostor k dobývání, začalo nevyhnutelné období světových válek za přerozdělení kontroly světa, kdy toto válčení volně pokračuje až do dnešní doby, například válkou na Ukrajině. Dominantní síly světového imperialismu sice již nemají podobu Velké Británie a Francie, jako spíše USA, Ruska a Číny, ale princip je pořád stejný. Z této věci pramení rasismus a pocit národní výjimečnosti, prosazovaný vládnoucími třídami daných mocností, a neustálá potřeba vlastenectví k obraně zájmů vládnoucí třídy daného impéria. Dříve jsme za císaře pána a jeho rodinu museli vybojovat Herzegovinu, dnes máme za Zelenského a NATO vybojovat východ Ukrajiny.




Smysl práva národů na sebeurčení


Snaha prosazovat vlastenectví skrze dělnické organizace je tedy nevyhnutelně reakční adaptací na tuto buržoazní morálku. A každým dnem se vlastenectví stává čím dále tím více reakčnějším s tím, jak se kapitál nadále koncentruje, globalizuje a propojuje všechny národy světa a jejich kulturu do podoby jednolitého lidstva. Jednolité síly, připravené svrhnout světový kapitál, jelikož s exportem kapitalismu vládnoucí třída exportuje i do celého světa svého vlastního kata. Vlastenci tedy nevyhnutelně hledají svůj ideální svět v minulosti a nikoliv v budoucnosti. Vrací se k zapomenutým feudálním obyčejům, kdy se oblékají do lidových krojů, zatímco si na mobilu anglicky píší s lidmi na druhé straně planety.


Nicméně ke společnosti bezstátní, tedy ke společnosti kde bude koncept národa jako takového překonán nevede přímá cesta. K otázce národů musí marxista přijmout dialektickou pozici, jelikož jinak hrozí fatální chyby. Ačkoliv se koncept národa a vlasti stává více a více vágním, tak žijeme neustále ve světě kde jedny národy utlačují druhé. Současný boj na Ukrajině je do značné míry bojem o to, kdo smí koho utlačovat. Zda ukrajinsky mluvící obyvatelstvo to ruskojazyčné, nebo zda Putin získá kontrolu nad celou Ukrajinou ve jménu ruského imperialismu. Rozdíly ve způsobech života, formě společnosti i v samotné řeči a kultuře jsou přitom mezi těmito lidmi naprosto marginální.


Nicméně je pravdou, že ukrajinské obyvatelstvo v historii Ruska dlouho zastávalo pozici utlačované menšiny, a to zejména za vlády Romanovců. Tuto pachuť útlaku nelze smýt přes noc. Proto Bolševici s Leninem v čele prosazovali právo národů na sebeurčení, kdy hned měsíc po Říjnové revoluci roku 1917 vznikla Ukrajinská sovětská socialistická republika, jako ústupek v dané situaci. Otázka práva národa na sebeurčení v historii vytvořila mnoho nedorozumění, například mezi Leninem a Rosou Luxemburgovou, která v této věci viděla ústupek buržoaznímu nacionalismu, se kterým měla ve svém životě velmi negativní zkušenosti.


Smyslem uznání práva Ukrajinců na sebeurčení však nebylo udržovat jejich národností autonomii, ale naopak vytvořit takové podmínky, ve kterých se sbratření národů stane nikoliv něčím naordinovaným, vnuceným, ale skutečným. Proletáři utlačovaných národů musí v první řadě sami pochopit, že jejich zájmy nejsou ničím exkluzivním v porovnáním se zájmy proletářů z národů dominantních. Občanská válka v Rusku k tomu do značné míry vytvořila podmínky, kdy pracující Ukrajinci i Rusové bojovali bok po boku proti návratu cara, vládě bílých generálů a ruskému fašismu.




Vlastenectví jako návrat k bronzové sekyře


Je proto naprosto idiotské považovat marxisty za někoho, kdo v současném konfliktu na východní Ukrajině fandí té či oné straně světového imperialismu. To, že se odmítáme připojit k rozvášněnému davu, který agresivně mává vlajkami, křičí „Sparta!“ a vrhá se do zbytečného boje dlažebními kostkami ještě neznamená, že jsme slávisté. Kolaboranti jsou ve skutečnosti ti, kteří na tuto hru přistupují, protože přidáním se na jednu stranu nevyhnutelně odhazují internacionalismus do dáli, ať už si pro podporu té či oné strany vymysleli tu či onu záminku, a přistupují na notu vlastenectví. Toho vlastenectví, které je na Ukrajině od roku 2014 účelově živeno až do krajnosti k tomu účelu, aby se Ukrajina mohla stát bojovou loutkou amerického imperialismu proti Rusku, aby potlačovala právo na sebeurčení ruskojazyčného obyvatelstva a dobrovolně krvácela na bitevním poli v tomto nesmyslném a bratrovražedném konfliktu.


V roce 2022 není žádný prostor pro vlastenectví. Pokud nám vlastenci tvrdí opak, a snaží se dokázat, že láska k vlasti je pro ně něčím jiným než láskou k vlastní vládnoucí třídě, potom se ptáme co tedy tolik milují? Kulturu své vlasti? Ale kultura se mění, vyvíjí a propojuje s rozvojem celé lidské společnosti, a kultura která byla dříve již dnes neexistuje. Milují svůj národ? Ale národy zanikají s tím, jak se kapitalismus propojuje na mezinárodní úrovni. Hájení českých národních zájmů od polovičního Japonce je fraškou samou o sobě. Milují českou krajinu ohraničenou čárami na mapách, které vznikly v důsledku imperialistického rozdělení světa? Ale tyto čáry na mapách do značné míry s propojováním trhů rovněž čím dále tím více pozbývají svého významu, a fetišistickou lásku k Pravčické bráně lze suplementovat láskou k hoře Mount Blanc. Milují svůj jazyk? I ten se vyvíjí. Hodně českých slov je zkomoleninou slov německých, a do češtiny se čím dále tím více prosazují slova třeba z angličtiny. Milují své hospodářství? A není snad současná ropná a plynová krize dostatečným důkazem o nesmyslnosti boje za národní ekonomickou svébytnost?


Nikoliv. V roce 2022 není pro vlastenectví mezi revolučními silami proletariátu prostor. Vlastenectví představuje minulost, a slouží pouze jako návnada pro pracující, aby se přidali na stranu své vlastní buržoazie. Je to trik určený k tomu, abychom kolaborovali, a vzdali se svých třídních zájmů. Po svržení kapitalismu se stane vlastenectví zcela neužitečné komukoliv s tím, jak prvním dnem revoluce začne umírat i samotný stát, ve prospěch svobodné organizace lidské společnosti bez tohoto vnuceného arbitra.


Pozice marxistů je internacionalistická. Jsme připravení postavit se na stranu proletariátu v jakékoliv zemi, ať už se jedná o proletariát ukrajinský, ruský, mongolský či etiopský v jeho boji proti kapitalistům. Čáry na mapách jsou pro nás v tomto našem boji barbarským přežitkem. Jen tato jednota světového proletariátu může ukončit vládu Fialů, Babišů, Putinů a Zelenských a přivést nás do společnosti dostatku na základě naší vlastní kontroly výrobních sil, kde se nebudeme cítit po nákupu pohonných hmot tak, jako by nás právě někdo sexuálně zneužil.



304 zobrazení0 komentářů

Nejnovější příspěvky

Zobrazit vše