Prague pride 2024: Co je rodina?

Když pijete kávu, která je příliš černá, to znamená příliš silná, tak ji naředíte mlékem. Po určitém množství ředění však dochází ke kvalitativní změně, kdy vlastně vůbec už nepijete kávu. Nápoj úplně ztratí její chuť. Stejně tak je to s pochody hrdosti sexuálních menšin. Ačkoliv jako komunisté podporujeme boj za práva těchto menšin, nemůžeme si nepovšimnout, že se odpor změnil v korporátní cirkus pod křečovitou kontrolou kapitálu. Tomu samozřejmě odpovídá i účelová ideová vyprázdněnost celé akce.

Lukáš Bíba pro Prague Pride

Když nalijete vodu do konve, pojme tvar konve

To, co začalo jako militantní antikapitalistický odpor proti policejní šikaně sexuálních menšin v USA, se dnes změnilo na oslavu amerického imperialismu a světového kapitalismu. Bojové zástavy nahradily vlajky s logy nadnárodních korporací. V čele průvodu se objevují americké vlajky a šíří se propaganda USA skrze americkou ambasádu, která se na organizaci současných pridů podílí. 

Toto není náhodou. Kapitalistická vládnoucí třída má přirozený strach z masových hnutí. Kapitalisté totiž nereprezentují masy a jejich zájmy. Kapitalismus sám je založen na extrémním individualismu. Kapitalistická produkce není nikdy řízena kolektivním zájmem společnosti, ale individuální honbou za soukromým ziskem, společnosti navzdory. Kapitalistické války jsou opět vedeny nikoliv pro blaho a obranu zájmů domácích obyvatel, ale pro rozšíření či udržení sfér vlivu domácích vládnoucích tříd.

Tedy když už masové hnutí vznikne a kapitalisté jej nemohou jen tak zlikvidovat – tak si jej přivlastní. Dosadí do jeho čela své lidi, které různými způsoby korumpují, cíleně posilují jejich ideovou zmatenost, a postupně tak nad masovým hnutím přebírají kontrolu. To je o to snadnější, pokud je už původní vedení těchto masových hnutí ideově zmatené a nepevné. Děje se tak u klimatického hnutí, dělo se tak u hnutí na obranu práv Afroameričanů a děje se tak samozřejmě i u hnutí za práva sexuálních menšin. 

Ne náhodou jsou následně kapitalisté velmi citliví na jakýkoliv odpor vůči nim v rámci těchto hnutí. Jinak nenápadný piket v angličtině volající po zapálení policie Molotovem vynesl v roce 2019 mladé anarchistce v Praze rok podmínky. Téměř každoročně potom můžeme číst komentáře různých „velmi inteligentních a objektivních“ žurnalistů ohledně participace levicových aktivistů, snažíce se je otevřeně i za pomocí urážek dehonestovat, jako tomu učinil třeba loni redaktor CNN Prima News Marek Veselý, který napsal článek, kde je označoval, pravděpodobně za hranou zákona, za antisemity.

Stonewall riots a historie pochodů hrdosti

Málokdo si už vzpomene, že pochody hrdosti byly původně pochody proti aparátu státu USA, který systematicky dehumanizoval sexuální menšiny, a který zcela dekriminalizoval homosexualitu teprve až v roce 2013. Celá éra McCarthysmu byla v USA ve znamení pronásledování homosexuálů a jejich vyhazování ze zaměstnání, kdy se tito lidé považovali za stoupence komunismu. V této době a v následujících dekádách bylo zakázáno společné tancování lidí stejného pohlaví, bylo zakázáno homosexuálům podávat alkohol, a též nebylo legální se oblékat do jiného ošacení, než jaké bylo přisouzeno tomu či onomu pohlaví. Policejní brutalita vůči zástupcům sexuálních menšin byla v USA na denním pořádku.

Toto společenské napětí vyvolané útlakem americké policie a státu našlo své vyjádření koncem 60. let, v časech masového odporu proti válce ve Vietnamu, a v době kdy se rojilo velké množství dalších aktivistických hnutí, jako byla třeba Strana Černých panterů, na sebeobranu. Důležitým místem obratu se stal bar Stonewall Inn v New Yorku, který byl pod kontrolou italské mafie, a byl jedním z mála gay barů v zemi, ačkoliv výraz „gay bar“ není úplně přesný. Spíše se jednalo o místo, kde vyhazovači tolerovali přítomnost homosexuálů a jejich společné tancování. Proto také homosexuálové tvořili majoritu zákazníků, a proto byl též tento bar vystaven častým policejním nájezdům. Policie pravidelně dehumanizovala zákazníky baru, kdy při nájezdu na bar nechala rozsvítit světla, což způsobilo, že se stejnopohlavní tančící páry od sebe rychle oddělily, a následně neváhala zkoumat, kdo má jaké pohlaví, aby posoudila, zda jsou lidé správně oděni.

Tyto policejní provokace dlouho zůstávaly bez odezvy. Situace se však změnila koncem června roku 1969, kdy při jednom takovém policejním nájezdu bylo chování policie ještě více nevybíravé než obvykle. Lidé byli nuceni se před policisty v baru svlékat do naha, aby prokázali své pohlaví, mezitímco homosexuální ženy byli policií sexuálně obtěžovány. To vyvolalo roztržku, jež pokračovala venku před barem a která se vzápětí proměnila v otevřené nepokoje poté, co se k zákazníkům baru začali přidávat lidé žijící v okolí. Vzduchem létaly lahve a policejní obušky. Situaci zpacifikovaly až přivolané policejní posily. 

Konflikty s policií u baru však probíhaly i v následujících dnech, a i když se nakonec situace okolo baru uklidnila, uplynulé události daly motiv ke vzniku novým hnutím v čele s Gay Liberation Front (GLF). Jednalo se o radikální hnutí, které si dalo za cíl restrukturalizovat americkou společnost společně s dalšími radikálními hnutími té doby, jako byli otevřeně komunističtí Černí panteři. Toto hnutí se dokonce vymezovalo i vůči tradičním tzv. „homofilním aktivistům“, jako byli Frank Kameny a Barbara Gittings, kteří se místo boje za osvobození sexuálních menšin spíše snažili přesvědčovat americké konzervativce, že homosexuálové nejsou nebezpečím pro americkou tradiční rodinu. Bylo to právě na první výročí nepokojů, tedy 28.6. 1969, kdy byl uspořádán první pochod hrdosti jako projev odporu sexuálních menšin vůči americkému establishmentu.

Razii v baru Stonewall Inn připomíná každoroční pochod Gay Pride (zdroj: ČTK)

Konzervativní politici jako přátelé gayů a leseb?

Toto historické okénko je důležité pro pochopení kontrastu se situací dnes. Jak zvráceně vedle toho vypadá skutečnost, že letošní Prague pride 2024 probíhá za podpory americké ambasády a politiků současné pravicově konzervativní vládní koalice, která s uhlobarony za zády zhoršuje životy pracující většině příslušníků sexuálních menšin? Celkem se letošní pride koná pod záštitou dvou politiků z TOP 09, dvou od Pirátů, jednoho od Starostů, jednoho z ODS a jednoho z Praha sobě, tedy celkem pod šesti politiky vládní koalice, bez participace těch, co tu nazýváme „opozicí“.

Tady je dobré se zastavit. Znamená to snad, že se američtí političtí představitelé a čeští konzervativci „poučili“, že mlátit homosexuály a vyhazovat je z práce je špatné? A teď že snad reprezentují sílu pokroku oproti těm „zlým“ konzervativním politikům, kteří ještě nebyli přesvědčeni o tomto „novém přístupu“? 

Pokud je to tak, pak otázka míří například k tomu, jak je možné, že italská premiérka Giorgia Meloni, která má dlouhou historii působení v italské fašistické scéně, tolik obdivuje Fialovu vládu, kdy se po vyhraných volbách v roce 2022 vyjádřila, že chce vládnout „jako naši přátelé v ČR a Polsku“? Meloniina strana je společně s Fialovou ODS představitelkou europarlamentní frakce ECR – frakce „konzervativců a reformistů“. Fiala sám Meloniovou označuje za svou blízkou spojenkyni s velmi podobnými názory. Meloniová přitom dlouhodobě bojuje proti právu žen na potraty, ale též proti manželství pro všechny a adopci dětí osobami stejného pohlaví. V historii se třeba vyjádřila, že by nechtěla mít homosexuální dítě, a silně kritizovala představení homosexuálního páru ve filmu Ledové království II.

13.5. 2024: Giorgia Meloni vítá Petra Fialu v Římě (zdroj: Novinky, ČTK)

A co třeba takový Javier Milei, který Česko coby prezident Argentiny koncem června „poctil“ svou návštěvou, kde si notoval s Fialou a prezidentem Pavlem, zatímco doma bojuje proti tomu, co nazývá „LGBT lobby“ jako součást „socialistické agendy“? Donald Trump, kterého Fiala ještě v roce 2016 obhajoval, když vyhrál v USA prezidentské volby? Výčet „zlobivých kamarádů“ naší konzervativní (ale jinak velmi progresivní!) pětikoaliční vlády je vskutku dlouhý. 

Skutečnost je taková, že politika české vládní koalice je v podobných otázkách víceméně náhodná. Jednak na ně neexistuje v samotné vládní koalici jednotný názor, čehož se snaží využívat Babišova opozice při svých pokusech vládní koalici více rozeštvat, jednak se má hra na parlamentní koalici a opozici tak, že pokud Babiš řekne A, musí Fiala říct B, aby si pokryli svůj vlastní elektorát. Pokud Babiš nebo Okamura těží z demagogie zaměřené proti LGBT komunitě, nebo tento prostor dostatečně nevyužívají, potom bude mít vláda tendenci se pokrytecky tvářit jako přítel LGBT lidí. Přeci jen navzdory snahám zastáncům kapitalismu mají dnes i sexuální menšiny volební právo, a tak by byla škoda nechat jejich hlasy ležet ladem. Nicméně otázka zní: Pokud původní radikální členové GLF pojímali nedůvěru k systémovým homofilním aktivistům své doby, jak by se asi tvářili na záštitu Pekarové Adamové nad pridem?

Vnucená ideová sterilizace hnutí

Kromě toho si kapitalistická vládnoucí třída našla způsoby, jak původně radikální hnutí hrdosti sexuálních menšin sterilizovat natolik, aby nejen přestalo představovat pro kapitalisty jakékoliv nebezpečí, ale aby se i sami kapitalisté a jejich politici mohli postavit do jeho čela. Po desítky let můžeme pozorovat nával kapitalistickými státy podporované reakční filosofie šířící se zejména z akademického prostředí. 

Cílem těchto subjektivně idealistických filosofií je zmást každého skutečného bojovníka proti útlaku. Podle těchto filosofií a idejí prý každý cítí útlak jinak, a proto není možné se proti němu sjednotit. Prý nemůžeme ani pochopit kořen tohoto problému, natož najít jeho řešení. Každý kdo přichází s jakýmkoliv uceleným řešením je utlačitel a doktrinář. Zároveň jsou podle těchto idejí gender ale i pohlaví člověka pouhými sociálními konstrukty, které může kdykoliv změnit jen na základě toho, jak se cítí. Místo organizování se a boje proti kořenu problému tedy tito lidé přicházejí s tvrzením, že útlak lze zlikvidovat pouze změnou osobního životního stylu, myšlení, jazyka a rozdělením lidí do nekonečného množství identit s protichůdnými zájmy a s různou úrovní údajného společenského privilegia a penalizací. Boj proti útlaku je podle jejich uvažování nejen nemožný, ale i nežádoucí. 

Podstata těchto filosofií a idejí je stejná jako u idejí rasistických či homofobních. Co spojuje tyto ideje dohromady je zájem vládnoucí kapitalistické třídy znemožnit sjednocení miliard neprivilegovaných proti jejich vládě a proti skutečnému původci problému v podobě jejich systému.

Dá se vytvořit rodina s rybičkou?

Přesně v tomto duchu se nese i ideová koncepce letošního festivalu Prague pride 2024, jehož hlavním tématem je „rodina“. Podívejme se, co organizátoři letošního pridu o rodině píší:

„Rodina jsou ti*y, které jsme si vybrali*y, aby naší rodinou byli*y. Rodina je náš pes, naše kočka, naše morče, naše rybička.“

To, co zní na první pohled progresivně, na pohled druhý zastírá skutečný kořen problému, se kterým se tento text potýká. Podle organizátorů pridu je zjevně rodina něčím, co můžeme vytvořit nebo zničit jen tím, jak se cítíme. Cítíte, že je Vaše rybička součástí Vaší rodiny? Gratulujeme, právě jste vytvořil rodinu!

Pokud se však bavíme o útlaku sexuálních menšin a otázce „co je rodina?“, potom nesmíme k věci přistupovat pedantsky, ale tak, aby nám získané informace poskytly návod k tomu, jak útlak sexuálních menšin překonat. Homosexuálním i jiným párům či skupinám je ve skutečnosti zcela jedno, jestli jsou nebo nejsou právoplatnou rodinou, pokud kvůli své orientaci čelí ponižování urážkám, útlaku a násilí. To, jestli jsou nebo nejsou rodinou nijak nesnižuje význam jejich lásky a nemělo by to ani omezovat jejich práva.

Historie rodiny

Rodina je základní biosociální společenský útvar, ve kterém se člověk reprodukuje, a který mění svou formu podle toho, jak se mění materiální podmínky, v nichž existuje. Jelikož historicky mohlo vznikat nové potomstvo vždy pouze sexuálním stykem muže se ženou, byly formy existující rodiny též odrazem vztahu těchto dvou pohlaví, z nichž vycházely platné a měnící se genderové role. Homosexualita doprovázela vždy tento vývoj uvnitř rodin, a stejně tak i genderové role realizované jiným pohlavím. 

Rodina se vyvinula pouze u člověka z původního promiskuitního opičího houfu. Její velikost byla odrazem dostupnosti zdrojů v okolí. Musela být veliká tak akorát, aby dokázala přežít, zajistila si své životní potřeby, ale zase aby je nespotřebovávala moc rychle. Byla důležitým mezníkem vývoje v rámci polidšťování původní opice, při čemž její vznik znamenal omezení sexuální rivality a otevřel možnost skupinám lidí společně žít a spolupracovat. Na jejím počátku byl zejména zájem žen, coby dárkyň života, nastavit přiměřená pravidla reprodukce uvnitř klanu.

Vznik rodiny se datuje ve stejnou dobu jako vznik lidské morálky. Na základě negativních populačních zkušeností spojených s příbuzenským křížením se nejdříve stalo amorálním mít sexuální poměr mezi pokrevními příbuznými podle generací. Syn přestal mít možnost plodit potomky se svou matkou. Hned na to byl vyloučen i sexuální styk mezi dalšími pokrevními příbuznými v rámci jedné generace, a vytvořila se celá společenská struktura rodů a kmenů za účelem překonat negativní dopady příbuzenského křížení. Rodina v tomto období měla skupinový charakter, kdy se spolu oddávala sesterstva a bratrstva, při čemž bratrstva mužů přicházela z jiných rodů pro zabránění příbuzenskému křížení. Děti zůstávaly uvnitř rodu matek stejně jako majetek v případě matčina úmrtí.

Soukromé vlastnictví a proměna rodinných svazků v okovy

Párová rodina vznikla až mnohem později, kdy vývoj nástrojů umožnil alespoň částečně samostatné přežití párů. Byla však zároveň předzvěstí podřízení a zotročení ženy. Ženy dříve měly výsadní společenské postavení kvůli tomu, že byly jako jediné známy coby rodičky dětí. Otec znám nebyl. Taktéž velký význam tvořila jejich péče o domácnost, zatímco muž obstarával lov, jehož výsledky byly víceméně náhodné. Toto rozdělení genderových rolí bylo dáno tím, že kvůli vysoké úmrtnosti dříve ženy plodily takřka celý život, a byly tak vázány na domov daleko více než muži. To samozřejmě nepopírá skutečnost, že existovaly i případy žen lovkyň, nicméně materiální podmínky rozdělily tyto prapůvodní genderové role právě takto.

Když byl však lov nahrazen chovem dobytka a sběr usedlým zemědělstvím, vše se obrátilo ve svůj protiklad. Zdokonalením způsobu obživy, pracovních nástrojů a růstem produktivity nad rámec spotřeby se zvýšil tlak na otázku vlastnictví. Muž, který nově pracoval s většinou těžších nástrojů a tím vytlačoval ženu z výrobního procesu, začal disponovat majetkem, u něhož chtěl, aby ho zdědil právě jeho potomek. Potřeboval si tedy ženu přivlastnit a podřídit. Vlastnictví dětí se začalo určovat po meči a na ženu byla uvržena monogamie. Stala se pouhým nástrojem muže na reprodukci dětí a zajišťování chodu jeho domácnosti. Její postavení nebylo výrazně odlišné od otroků, kteří se tehdy též počali objevovat, když muž objevil, že lidská pracovní síla toho dokáže vytvořit více, než sama nutně musí spotřebovat pro své přežití.

S vývojem třídní společnosti rodina mnohokrát proměnila svou formu, ovšem její monogamní párový charakter s dominancí muže přetrval. Kapitalismus následně upravil existující rodinu až do dnešní podoby, kdy od sebe oddělil generace v rámci rodiny, kdy staří zůstávali na venkově a mladí se stěhovali za prací do rozvíjejících se měst. Tak vznikla nukleární rodina, kterou kapitalisté nazývají tradiční, ačkoliv její existence trvá ani ne tři staletí, a která je parodována v seriálech jako jsou Simpsonovi, Ženatý se závazky, nebo Kopečkovic. 

Kapitalismus potřebuje tuto nukleární jednotku rodiny, jelikož potřebuje reprodukovat a vychovávat nové generace proletářů, kteří podobně jako starověcí otroci slouží jejich soukromému zisku na základě schopnosti vytvářet víc, než sami spotřebují. Proletářů musí být dost, aby byl každý nahraditelný a zbytečně nestoupala cena jejich pracovní síly. Ženy tedy musí pro kapitalisty a jejich stát plodit a vychovávat, zatímco od mužů se očekává, že budou rodinu zajišťovat materiálně. Homosexuální vztahy tedy nevyhnutelně bude minimálně část vládnoucí třídy vždy vnímat jako nežádoucí úchylku vůči nukleární formě rodiny a stejně tak bude vždy vnímat i právo žen na potrat.

Komunisté a práva LGBT

Stejně tak stalinská byrokracie, kterou do značné míry SSSR zdědil z původního carského státu, když se dostala k moci po smrti Lenina v časech úpadku ruské revoluce a její izolace v zaostalé zemi, přijala řadu opatření, které kriminalizovaly homosexualitu, a to v údajném zájmu industriální výstavby země. Proti této Stalinově politice protestovali mnozí komunisté po celém světě, které ovšem Stalin neváhal označovat za degeneráty. A jelikož tuto kriminální politiku poté přijaly další komunistické strany po celém světě, znamenalo to odcizení komunistů od bojů za práva sexuálních menšin, což se promítlo i při samotných událostech okolo a po Stonewall riots. Někteří lidé v čele tohoto hnutí sice byli komunisté, nicméně tvořili výraznou menšinu v poměru k dezorientovaným aktivistům, kteří toto hnutí přivedli tam, kde je teď.

Byla to však předtím právě Říjnová revoluce, která znamenala obrovský pokrok, co se týče práv sexuálních menšin. Ačkoliv se homosexualitě v tehdejších dobách plně nerozumělo, byla skutečnými komunisty považována za něco, co nesmí být nástrojem štěpení pracující třídy. Po Říjnové revoluci byla tedy v Rusku dekriminalizována, a to skoro sto let předtím, než byla dekriminalizována v USA. Lidovým komisařem pro zahraniční věci se následně v roce 1918 stal homosexuální muž Georgij Čičerin. 

Již na přelomu 19. a 20. století vznikaly v hnutí pracujících tendence pro dekriminalizaci homosexuality, kdy velký význam měla petice Magnuse Hirschfielda za dekriminalizaci homosexuality z roku 1898, kterou podporovala tehdy největší socialistická strana světa – německá SPD. Autority SSSR se následně ve 20. Letech též zajímaly o Hirschfieldovu instituci pro výzkum sexuality, kdy navštívili i její kongres pro sexuální reformu v roce 1921, a to v časech, kdy ekonomická situace SSSR byla po dekádě válek katastrofální, a doma nebylo co jíst.

Kongres Ligy pro sexuální reformu v Berlíně roku 1921

Srovnejme to s dnešní Kateřinou Konečnou a jejím novým konzervativním kamarádem Ondřejem Dostálem, se kterým se dostala do europarlamentu, a který tvrdí, že téma práv sexuálních menšin není tak důležité, když máme hospodářskou krizi! Být Lenin dnes naživu, napsal by jistě proti Konečné velmi ostrý text a udělal vše pro to, aby jí vyhnal z její funkce a veřejně deklaroval její zrádnost. On to uměl.

Osvobození LGBT se neobejde bez osvobození proletariátu!

Co je závěrem skutečně to nejdůležitější, co by si měl každý čtenář odnést z tohoto textu je to, že je nemožné zlikvidovat předsudky vůči sexuálním menšinám na kapitalistickém základě. Kapitalismus nukleární jednotku rodiny potřebuje, a tak nevyhnutelně budou někteří kapitalističtí politici považovat homosexualitu za jim nepřátelskou zvrhlost, zatímco druzí se budou demagogicky tvářit jako největší přátelé sexuálních minorit pro zisk politických bodů a převzetí jejich hnutí pod svou kontrolu, ač nebudou mít absolutně žádný problém se přítelíčkovat se světovými politiky představujícími zásadní nebezpečí pro práva sexuálních menšin. 

Proto jsme zde analyzovali co je rodina. Ne, abychom se homosexuálům vysmáli, že spolu nemohou plodit děti. Ale proto, abychom vědecky odhalili kapitalistický systém s jeho nukleární rodinou, a vztahy založenými na osobním prospěchu a nutnosti přežití, kde o vhodném partnerovi rozhoduje velikost jeho peněženky a společenské postavení. Se svržením kapitalismu vznikne pro lidstvo možnost budovat vztahy bez kapitalistických předsudků na bázi čisté lásky, kde se ani vztahy ani společenská produkce nebudou podřizovat překotné tvorbě obscénních zisků několika málo miliardářů.

Homosexualita není zvráceností, ale současný kapitalismus ano!