top of page
Vyhledat

Pedagogové, zaměstnanci a studenti vysokých škol v ulicích

Aktualizováno: 15. 4. 2023

Současná krize kapitalismu dopadá na všechny pracující, čím dál tím více z nich se začíná ozývat. Nejdříve se mohli setkat s demonstracemi proti vládě, stávkou v Nexenu, po ní dokonce i s první stávkou kurýrů, jež se odehrála ve Woltu. Nyní však začali protestovat i vysokoškolští zaměstnanci (nejen) z humanitních oborů, jejichž podmínky jsou v mnoha ohledech katastrofální. Mezitím co vláda investuje miliardy do svých imperialistických snů na Ukrajině a využívá ekonomických reforem pro co největší prospěch kapitalistů, jsou proletáři, na jejichž bedrech spočívá řešení krize, neustále přesvědčováni o tom, že jsou na jedné lodi spolu s vládou a kapitalisty. A zatímco rétorika jedné lodi trvá, probíhají ze strany vlády SPOLU masivní útoky na práva pracujících. Škrty nyní nemíří pouze na důchody, ale intenzivně se soustředí i na školství.



Proč se část pedagogů rozhodla vyjádřit svůj protest?


Prvním z problémů je dlouhodobá podfinancovanost humanitních fakult, kdy za problémem stojí nejen nedostatek investic ze strany státu, ale také nerovnoměrné rozdělování prostředků v rámci univerzit. Ministerstvo školství, mládeže a tělovýchovy (MŠMT) kromě nedostatečných financí navíc ještě tyto finance nerovnoměrně odesílá podle klíče, jenž se odvíjí od různých parametrů – kupříkladu dle kvalit vědeckých výsledků (zajímavou otázkou poté je, jak kapitalismus hodnotí, co je kvalitnější práce), počtu studentů a jiné. Součástí tohoto klíče je také koeficient ekonomické náročnosti (KEN), jenž měl balancovat mezi rozdílnou náročností různých oborů a brát ji v potaz. Ukazuje se však, že KEN je součástí problému, jelikož nezohledňuje potřeby humanitních vědců (protože archeolog, podle logiky tohoto systému, jistě nepotřebuje další přístup do jiných databází, ale postačí mu bohatě štěteček tužka a papír).


Mzda akademiků na pražské filozofické fakultě se odvíjí od výše státem zaručené mzdy (tak jako u jiných fakult), kdy kupříkladu profesorům je zde garantována mzda 34 600,- Kč hrubého (29 441,- Kč čistého). Argumentem mnohdy bývá, že tito akademici navíc získávají i granty. Na granty ale nedosáhnou všichni a úspěšnost akademiků, kteří si o něj zažádají, je pouze okolo 20 %.Mohlo by se taktéž zdát, že by si akademici mohli vydělávat publikováním odborné literatury. Pravdou ale je, že od vydavatele nevidí jedinou korunu a sami musí mnohdy usilovat o získání podpory k tomuto vydání. Pro zajímavost, průměrná měsíční mzda v roce 2023 se pohybuje okolo 40000 Kč.


Akademici nejsou jedinými vědeckými pracovníky, kterých se podfinancovanost týká. Fakulty se pokouší udržovat svoji prestiž i tím, že si odchovají a udrží některé studenty, ze kterých se poté stanou doktorandi, kteří budou vykonávat na půdě univerzity vědeckou práci. Byť oficiálně nejsou zaměstnanci fakult, získávají za svůj výzkum odměnu. Ta se již od roku 2018 pohybuje v částce 11 500,- Kč. Pro srovnání činí minimální mzda k dubnu 2023 částku 17 300,- Kč. Nelze se tedy divit, že si doktorandi buď hledají další práci anebo opouští svoji pozici. Není se také čemu divit, když jim ani hodnota grantu nevynahradí prostředky, které investovali do výzkumu.


Nyní se zdá, jako by se protesty týkaly pouze pedagogů a vědců, nicméně je důležité poznamenat, že se současná finanční situace poznamenává i na úřednících, kteří na humanitních fakultách zajišťují (nejen) jejich chod. Vlivem této situace jsou sami mnohdy nuceni odházet. Ti, co zůstávají, se dostávají do značného tlaku, který se poté odráží na správě samotných fakult.


Twitter @HodinaPravdy


Nedostatečné a nerovnoměrné financování univerzit nezvyšuje pouze riziko odlivu mladých pedagogů a vědců z prostorů českých univerzit do zahraničí, ale taktéž nutí vedení fakult k dalším škrtům. Škrty mají vliv i na pokračování různých oborů. O svoji existenci nyní bojují takové obory, jako jsou sociální práce, portugalistika, indologie a mnoho dalších. Takové škrty tedy přímo zasahují i samotné studenty, které potom tato pozice motivuje k odporu.



Jak odpovídali na kritickou situaci buržoazní vláda a její lokajové?


Vláda SPOLU se snažila dodnes vyhnout zodpovědnosti zuby nehty a soustavně svádí vinu na rozpočtovou politiku jednotlivých univerzit a jejich akademické senáty. Je pravda, že tomuto tvrzení přikyvuje kupříkladu i samotné vedení Univerzity Karlovy, což není ničím překvapivým u orgánu, jenž působí jako management univerzity. Můžeme taktéž slýchat různé úvahy o zavedení školného, které lze mimochodem spatřit na „meníčku“ potenciálních škrtů z pera vládního NERVu. Útoky na akademické svobody univerzit ze strany buržoazie, jejích médií a vlády nejsou v současné době restaurovaného kapitalismu v Česku novým jednáním. Je jasné, že jsou univerzity nejen v Česku ve spárech kapitalismu. Jeho umírající filozofie je protkána skrze univerzity, kdy zároveň kapitalisté pokračují v prohlubování svých snah o šlechtění nové poslušné pracovní síly. To ale kapitalistům nikdy nepostačí a usilují o zisk většího vlivu. Takové snahy můžeme vidět na spolupráci mezi Danielem Křetínským a právnickou fakultou UK, či v neúspěšném pokusu již zesnulého nejbohatšího českého kapitalisty Kellnera, během něhož se pokoušel získat svůj vliv na Univerzitě Karlově. Útoky na akademické svobody a volené orgány jsou však další formou tohoto neutuchajícího zájmu kapitalistů podřídit fakulty sobě a svým společnostem.


Vzpomeňme si například na protesty, které vypukly proti navrhované reformě, jež vyšla z kabinetu vlády Petra Nečase. I zde probíhaly viditelné snahy o oslabení akademických svobod, kupříkladu degradace rolí akademických senátů na pouhé bezzubé poradní orgány. Reforma si kladla za cíl provázat univerzity o to více s kapitálem, kdy v podstatě navrhovala nové vedení univerzit, ve kterém by měli zastoupení i podnikatelé, kdy by slova studentů a pedagogů opět o něco více ztratila na váze. Nakonec se z reformy uchovaly jen části. Nyní však má NERV a hlasné trouby buržoazie opět odvahu hovořit o možné participaci na školném.



Dnes, stejně jako za Nečasovy vlády, probíhá ofenziva proti akademickým svobodám, další snaha o užší provázání univerzit s průmyslem a posílení samotné role průmyslu na akademické půdě. V buržoazních médiích se šíří komentáře, které jsou samy součástí této ofenzivy. Například komentář ze Seznam zpráv využívající excesů děkana Ševčíka k útokům na akademické svobody. (https://www.seznamzpravy.cz/clanek/domaci-zivot-v-cesku-komentar-sevcik-je-priznakem-bidy-vysokeho-skolstvi-227694) Je až ironií, jak moc na tato média sázelo (alespoň pražské) vedení Hodiny pravdy.



Hodina pravdy


Dlouhou dobu nečinily odbory a akademické senáty odpor, byť na problematickou situaci dlouhodobě upozorňovali. Vedení vysokoškolských odborů se klepalo z pomyšlení, že by odbory vstoupily do nelegální stávky. Po dlouhou dobu panovala politika odborářské byrokracie, která problémům pouze přihlížela. Ale i navzdory bezzubosti vysokoškolských odborů se k nim začalo přidávat stále větší množství zaměstnanců vysokých škol, což jen podtrhává nespokojenost těchto zaměstnanců se současným stavem. Akademické senáty se snažily domlouvat s děkanáty a rektoráty, ale taktéž mnoho nezmohly, kdy se například rektorát Univerzity Karlovy (jak bylo zmíněno výše) připojil k vládní rétorice.


Nakonec ale odbory a akademické senáty byly tlakem zaměstnanců i studentů nuceny k činům. Mezi jednotlivými (nejen) humanitními fakultami v republice zahájily odbory a akademické senáty komunikaci a snahy o koordinovanou akci. Ta začala nést název Hodina pravdy. První protestní akce se uskutečnila až na Den učitelů, což mělo nést symbolický význam, avšak reálně toto rozhodnutí jen oddálilo boj.


Protestní akce probíhaly na univerzitách v podobném duchu. Část dne byla věnována přednáškám o významu jednotlivých oborů na fakultách, kdy byly tyto přednášky záměrně přístupné veřejnosti. Další části poté byly na každé univerzitě poněkud odlišné. Na některých se odehrály symbolické manifestace podporující větší protesty, které se odehrály např. v Praze a Olomouci, do kterých se sjížděli protestující i z univerzit z jiných měst (mj. z Brna a Ostravy). V Praze proběhl protestní pochod, čítající přes 1000 studentů a akademiků, jenž započal projevy na Náměstí Jana Palacha. V čele pochodu se valil symbolický Sisyfův kámen, jenž měl symbolizovat neustálou tíhu, které jsou akademici a další univerzitní pracovníci vystavováni.



Zde se však setkáváme s prvními problémy. Tím prvním byla přílišná snaha organizátorů pražské buňky HP zalíbit se buržoazním médiím. Byl zde pokus o cenzuru, která se nesla v podobě zákazu bannerů a materiálů politických stran se slabým odůvodněním, aby vláda pochopila vzkaz protestujících. Podobné snahy jsme mohli sledovat i u vedení Univerzit za klima (UZK), které (stejně jako v případě Hodiny pravdy) doufalo, že si jich takto média více všimnou a že pro ně bude snazší se zviditelnit, a případně poté i snáze jednat se zástupci vlády. Nejen UZK, ale i Hodina pravdy se zviditelnily, otázkou je, v jaké podobě. UZK se setkalo s intenzivním a agresivním grilováním v pořadu DVTV, a to na bodu diskuse ani nebylo řeči o marxistech. Zástupci současné vlády, stejně jako té předchozí, se tedy rozhodli si se zástupci UZK sednout k jednomu stolu. A výsledky byly opět nulové.Stejně si zatím vedlo i vedení Hodiny pravdy. O protestu se sice v buržoazních médií píše i mluví, ale samotná vláda se drží svého stanoviska.


Cenzura veřejného prostoru tedy měla ryze opačný, a tedy reakční výsledek. Pokusila se zamezit diskusi mezi účastníky a politickými organizacemi, poskytování možných alternativ, aby poté samotné vedení HP stálo před prázdným Úřadem vlády a apelovalo na „politologa“ Fialu, aby jim naslouchal. Zde je nutné se zamyslet a položit si následující otázku: Nemohla by tedy být přítomnost opozičních stran a organizací naopak přínosným nátlakovým prostředkem k prosazení požadavků akademického personálu a studentstva? To by mohla být, pakliže by se jednalo o boj za tyto požadavky. Zatím však samotné vedení působí snahou se domluvit, byť proklamuje, že se jedná teprve o symbolický začátek boje. Podlézavé apely některých organizátorů v rámci HP jsme mohli zaznamenat například v článku od Aktuálně.cz, ve které, se zračí tvrzení předsedy Vysokoškolského odborového svazu Petra Baierla, že "Toto ale není protivládní demonstrace. Pedagogové vysokých škol jsou často voliči této vlády"(https://zpravy.aktualne.cz/domaci/demonstrace-pedagogu-organizator/r~0da5c292ccb411edba63ac1f6b220ee8/).


Samotný vedoucí účastník protestního pochodu tedy šel proti cenzurním požadavkům, neboť zde již sám začal hovořit o politické orientaci části protestujících bez ohledu na to, že podstatná část protestujících takto protest vnímala. Takové jednání se poté jeví, jako pouhá snaha vedení Hodiny pravdy se domluvit s ryze nepřátelskou vládou a tlumit nespokojenost studentů a akademiků nežli za své požadavky skutečně bojovat. Jako marxisté tedy tuto cenzuru a přístup ze strany vedení HP razantně odmítáme!




Pochod samotný poté pokračoval na Pražský hrad, kdy se masy protestujících sešly okolo sochy Tomáše Garrigue Masaryka, kde proběhly další projevy. Okolo sochy se postavili studenti s cedulemi, které na sobě nesly nápisy jako „sociolog“ či „filozof“, jimiž se snažilo vedení protestu upozornit na pokrytectví lidí, kteří označují studenty humanitních oborů za parazity, ale nedají dopustit na „tatíčka“ Masaryka. Poté,v rámci několika projevů, začalo symbolické promlouvání některých vystupujících vůči soše TGM, což, pakliže se zamyslíme nad jednáním a chováním Masaryka, působilo poněkud komicky až smutně. Pozitivním momentem k závěru byla vystupující odborářka, jež vyzvala k tomu, aby se nejen akademici začali po právu nazývat pracujícími. Vedení protestu poté ubezpečovalo přítomné protestující, že se jedná o pouhý začátek boje. Vzhledem k dosavadnímu postupu vedení HP však lze vůči tomuto prohlášení z pochopitelných důvodů zastávat jistou míru skepticismu. Otázce vedení, která je v tomto článku častokrát zmiňována, bude níže ještě věnována pozornost.



Reakce vlády


Pomohla tedy cenzura k předání jasného pochopitelného vzkazu vládě? Vláda bezpochyby pochopila, o co akademici a studenti usilují, stejně jako pochopila, že vedení HP nesjednotilo i další pracující a že se v médiích nesnaží působit jako hrozba vládě. Vláda tedy zareagovala stejně jako dříve – nechce přidat ani korunu. Začíná se hovořit o tom, že by MŠMT zaslalo 900 milionů Kč na podfinancované obory, ale stále se jedná o výsměch, co se celkové problematiky podfinancovanosti školství týká. Ministr školství Vladimír Baláš (STAN) i předseda vlády Petr Fiala (ODS) stále vyzývají univerzity, aby nejdříve představily své návrhy, týkající se změn svého fungování. Premiér Fiala se vyjádřil k situaci takto: „„Není mi ta oblast vzdálená, ale musíme najít řešení pro humanitní a společenskovědní fakulty dlouhodobé a efektivní. Nepomůže teď rozhodnutím vlády přidat nějakou částku. To nevyřeší vůbec nic,“ a poté pokračoval „Je třeba si taky uvědomit autonomii vysokých škol i při utváření mezd. Akademické senáty určují mzdovou politiku. Není to jen v rukách vlády“ (https://www.novinky.cz/clanek/veda-skoly-dal-uz-ani-korunu-vzkazala-vlada-akademikum-40427285). S čím se zde opět setkáváme je úmyslné zdržování, prostřednictvím něhož vláda doufá, že se protestující studenti a akademici i vlivem svého ne zcela militantního vedení unaví – podobnou strategii prosazuje kupříkladu i ministr práce a sociálních věcí Marián Jurečka (KDU-ČSL) spolu s předsedou ČMKOS Josefem Středulou. Dále zde opět spatřujeme útoky na akademické senáty. Senáty se ale vyjádřily jasně, když upozornily na celkové podfinancování vysokých škol, což dokazuje i pokles financí pro vysoké školy v rozpočtu MŠMT 12 procent (za poslední dekádu klesl z 18 procent) (https://echo24.cz/a/HWmJk/zpravy-domaci-financovani-vysokych-skol-platy-ucitelu-penize-veda-studium).



Facebook:Petr Fiala / denik.cz




Otázka vedení


O den později, tedy 29. 3., proběhl před úřadem vlády další protest, ten byl veden odboráři z OS Kovo proti zvyšování věku k odchodu do důchodu.Není k zamyšlení skutečnost,že se mohly tyto protesty a jejich požadavky spojit? Věk odchodu do důchodu se zvyšuje všem,nejen dělníkům, ale i akademickým pracovníkům. Taková sjednocená síla by byla trnem v oku buržoazní vládě, neboť to poslední, co by si nyní přála, je vidět sjednocené hnutí pracujících s podporou studenstva.


Takové spojení by mělo i další efekt. I když buržoazní média z části medializují protest studentů, stále se setkáváme s názory různých pracujících, že humanitní obory se jim zdají zbytečné. Co více by tedy mohlo přesvědčit samotné pracující o opaku než samotná participace ve společném hnutí, ve kterém by zjistili, že jsou jejich třídní zájmy totožné? Ale k takovému myšlení není vedení HP ani OS Kovo otevřeno. Vedení OS Kovo má stále nádech středulovského byrokratismu, který se pokouší o co nejmenší škody na straně svých pánů buržujů na úkor pracujících – stále je však více a více pracujícími nuceno jednat. Ale podpůrný krok protestu proti zvyšujícímu se věku odchodu do důchodu mohlo učinit vedení HP. Vedení HP ale zaostává za masami, nedokáže se postavit nad ně a efektivně je vést. Jistě bychom se setkali s komentáři, že symbolika dne učitelů je důležitá, či že by bylo problematické koordinovat takovou akci. Nicméně protest OS Kovo byl ohlášen dávno předtím, než HP vůbec vznikla. Další překážka by poté souvisela s cenzurou, která podle HP měla zajistit jasné pochopení vlády vůči požadavkům protestujících studentů a akademických zaměstnanců (+ dalších zaměstnanců těchto fakult).


Dá se plně porozumět situaci, ve které je vedení HP. Je pod enormním tlakem, nedokáže a má strach vystoupit nad masy a vést je, kdy se pokouší o domluvu. Jestliže však chceme prorazit status quo a případně si vybojovat ještě více, je třeba vedení, které se dokáže postavit před masy a nikoli za nimi zaostávat, a vést je do tvrdého boje. Pouze to je cesta k získání výdobytků.Síly akademiků by byly o to početnější, kdyby se rozhodli spojit svůj boj i s bojem „kováckých“ odborářů.


Otázka vedení je tedy důležitá v mnoha aspektech. Od malých protestů, přes stávky až k revoluci. Vidíme letošní generální stávku ve Francii, zintenzivňující se stávky v Británii, nepokoje pracujících v Číně, a i stávky v Česku. To, že zůstávají „pouhými“ stávkami je důsledkem absence revolučního vedení, které by proletáře mohlo provést revolucí.



Cesta vpřed


Z naší působnosti na stávkách dělníků v žateckém Nexenu a kurýrů ze společnosti Woltv Praze sledujeme, jak i menší vítězství pracujících motivuje ostatní proletáře a proletářky k akci. Po protestu HP se začínají ozývat i učitelé nižšího stupně vzdělávání, kdy nyní i školské odbory upozorňují na celkovou podfinancovanost školství a nenaplněné sliby vlády. Ze strany těchto odborů dokonce zaznívají i úvahy o stávce. Co je tedy další výzvou pro odbory nejen humanitních fakult, ale i akademické senáty a vedení HP, je pokusit se koordinovat síly se školskými odbory, které sledují stejný cíl, propojit své požadavky a postavit se před masy. Nemohou se ale spoléhat na buržoazní média, která vždy budou sloužit svým vlastníkům z řad buržoazie. Mohou se spolehnout pouze na pracující odhodlané bojovat za své mzdy a lepší pracovní podmínky.


Facebook: Marxist Student Federation


Vláda bude argumentovat, že nemá peníze a společně s rektoráty budou házet klacky pod nohy protestujícím. Naštvaní pracující a studenti nejsou naivní hlupáci a moc dobře vidí, do čeho vláda investuje. Domluvit se s takovou vládou a všeobecně s buržoazií přináší vždy riziko chabé výhry. Jako marxisté plně podporujeme protestující akademiky, doktorandy a další studenty; sami jsme přeci jejich součástí. Vždy však v boji budeme pro pracující žádat více, neboť si uvědomujeme že vedení protestů mnohdy pod tlakem tíhne ke snaze složit zbraně už před bojem a submisivně touží po domluvě s otrokářem, a že je naopak třeba boje a kvalitního a schopného vedení, které dokáže vybojovat požadavky zaměstnanců. Víme, že tyto požadavky ale v současném systému vždy budou nedostatečné a neustále v ohrožení, uvědomujeme si, že potencionální stávky jsou tedy pouze krátkodobým a limitovaným řešením.


Skutečný a trvalý úspěch bude znamenat až proletářská revoluce, jež přinese zánik kapitalismu, a která umožní osvobodit univerzity od kontroly buržoazie a dusícího vlivu kapitálu, všech jeho nerovných tyranií (např.v podobě metrik v hodnocení pedagogů) a konečně uvolní brzdy bránící pokroku. V takovém systému, ve kterém přežitý trh nahradí centrální plánování, postavené na demokratickém centralismu a poptávce všech, jenž bude schopné zajistit prostředky k masivnímu rozvoji vědy a vzdělávání.


Jestli jste student, akademik či pedagog a bojovat o kousky chleba vás unavuje, přidejte se k Marxistické Alternativě a zapojte se k boji o celou pekárnu!


Josef Erleček


148 zobrazení

Comments


bottom of page