Parlamentní volby 2025: rozklad buržoazní moci a absence revoluční levice

Letošní volby potvrdily, že česká politika už dávno nefunguje jako střet idejí, ale pouze jako správní soutěž různých frakcí vládnoucí třídy. Zatímco Babišovo hnutí ANO získalo přes 34% a pravděpodobně znovu povede vládu, tzv. demokratický blok v čele s Fialovým SPOLU se rozložil pod tíhou vlastní nekompetence. Vítězství Babiše se ale nesmí brát jako nějaký znak důvěry v ANO, je pouze znakem toho že voliči měli plné zuby Fialy spol. a volili raději menší zlo. Zkrátka se hlasovalo proti těm, kteří jsou nenávidění o něco více než zbytek.

Selhání STAČILO!

Samotná koalice STAČILO! se zrodila jako výsledek zoufalství bývalé KSČM a nechuti určité části obyvatelstva, která po desetiletích úpadku levice už nedokázala rozlišit mezi revolučním programem a populistickou náhražkou, ne však kvůli tomu že pracující jsou hloupý (jak teď někteří podporovatelé STAČILO! po prohře naznačují), ale protože jim nikdy žádný revoluční program nebyl představen. Nešlo o pokus obnovit levicové hnutí, ale o způsob, jak využít zklamání lidí pro osobní prospěch několika kariéristů. STAČILO! zneužilo frustraci mas k tomu, aby z ní udělalo zdroj politického kapitálu, nikoli prostředek emancipace pracujících.

Z hlediska třídní analýzy nejde o nějakou levici, ale o parazitický subjekt, který neslouží ničemu jinému než k likvidaci posledních zbytků KSČM. Místo obrody komunistické strany představuje STAČILO! konečnou fázi její degenerace, tedy moment, kdy se původní strana zcela vzdává své komunistické identity ve prospěch spolupráce s nacionalistickou pravicí a oligarchou Jandejskem.

Na otázku, proč se STAČILO! nedostalo do parlamentu je vcelku jednoduchá odpověď. Je to totiž pouze strana, která se tváří že je „levicová“ a „antisystémová“, ve skutečnosti je to ale jen špatná pravice v rudém obalu. Namísto třídního programu přinesla marketing, místo internacionalismu navázala spojenectví s nacionalisty a konzervativci a místo útoku na kapitalisty a kapitalismus jako takový přinesla pouze slib, že bude „slušnějším“ správcem systému. Není se ani čemu divit, cílem STAČILO! totiž nebylo zorganizovat pracující a mládež k boji, ale pouze dostat se ke korytům v parlamentu a vládě. To je také důvod proč se tak úzkostlivě vyhýbají slovu komunismus a čemukoliv co jen zavání třídním bojem, aby nemuseli čelit antikomunistické palbě.

Výsledek byl tedy docela nevyhnutelný: pracující raději zvolí dobrou pravici než špatnou „levici“. Proč volit napodobeninu, když originál je hned vedle a má větší šanci na úspěch a tím pádem i sílu prosadit to co slibuje? 

Další důležitou věcí je finanční situace KSČM.  KSČM si na kampaň půjčila milionové částky s vírou, že po překročení prahu přijde státní příspěvek a dluh se bezpečně zalepí. Volby pro STAČILO! ale skončily propadem pod 5 %, takže žádná injekce nepřišla. Je tedy možné že v blízké budoucnosti potká stranu naprostý finanční bankrot, ve kterém přijdou o část své infrastruktury.

Pokud má levice znovu získat důvěru pracujících, musí se distancovat od všech podobných experimentů. Je třeba se vrátit k základům: k marxismu, k dialektice a k otevřené třídní válce proti kapitalistům. Ne k pokrytecké hře na „vlasteneckou levici“, ale k jasné revoluční orientaci. Cesta k socialismu totiž nevede skrze kompromisy s demagogy, ale skrze jejich naprostou likvidaci.

Vítězství sólisty Babiše

Vítězství Andreje Babiše není vítězstvím lidu, ale výsledkem rozkladu buržoazní politiky. Kapitalismus je v hluboké krizi a třída, která z něj těží, ztrácí schopnost udržet společenskou stabilitu. Volby, které byly kdysi nástroj upevnění moci, se už dávno změnily ve frašku a rituál zoufalství, v němž se vybírá menší zlo. Babiš z této bezvýchodnosti těží dokonale. Nestaví se totiž proti systému, ale využívá jeho rozkladu ke svému vlastnímu prospěchu.

Buržoazie jako celek ztrácí kontrolu nad státem. Dlouhá léta měla v rukou svůj ideální politický nástroj, tj. liberální blok SPOLU, který hájil zájmy kapitálu, zahraničních investorů a finančních skupin. Jenže kapitalismus se drolí i uvnitř svých vlastních struktur. V momentě, kdy se společenské protiklady prohlubují a zisky stagnují, začínají se i mezi kapitalisty otevírat trhliny. Podobně jako Trump, tak ani Babiš není reprezentantem této kapitalistické třídy jako celku, je pouze jejím produktem a zvířátkem, které se vymklo kontrole. Hraje jako sólista a chrání především své impérium nikoliv dlouhodobé zájmy systému.

Tím se stává nebezpečím i pro samotnou vládnoucí třídu. Zatímco SPOLU plnilo funkci poslušného správce kapitálu, Babiš je chaotický živel, který vnáší do politiky pouze nestabilitu. Dá se proto očekávat, že proti němu bude opět vybudována umělá, „demokratická“ opozice, která bude podpořená médii, nevládními organizacemi a všemi strukturami, které kapitál používá k obraně svého státu. Vznikne masové protibabišovské hnutí, které se bude tvářit jako občanská revolta, ale bude mít jediný cíl, a to obnovit pořádek ve prospěch kapitálu.

Tento konflikt mezi frakcemi vládnoucí třídy může otevřít prostor pro něco, čeho se buržoazie bojí víc než samotného Babiše a tím je vznik skutečně revoluční síly. Pokud by se kormidla chopila komunistická alternativa, která by dokázala oslovit zklamané pracující a mladé lidi, může se stát, že rozklad moci se promění v její úplné zhroucení. Buržoazie proto raději povede kontrolovanou válku mezi „slušnou pravicí“ a „populistickým oligarchou“, než aby riskovala, že do hry vstoupí organizovaný proletariát.

Babiš se mezitím prezentuje jako ochránce lidu. Jeho rétorika je směsicí populismu a marketingu: mluví o důchodech, slevách a nájmech, ale nikdy se nedotkne příčin chudoby. Všechny jeho sociální sliby končí u rozpočtových kompenzací, které udržují status quo. Žádné znárodnění, žádné zvýšení moci odborů, žádná demokratizace ekonomiky.

Proto je potřeba jasně říci: Babiš není alternativa, je mechanismus přežití systému. Jeho úkolem není odstranit bídu, ale oddálit explozi kapitalistického systému. Skutečnou odpovědí je zlikvidovat samotný kapitalismu, a ne pouze obměňovat jeho manažery. V momentě, kdy si to pracující třída uvědomí a přestane skákat, jak buržoazie píská, bez milosti jejich třídní panství rozdrtí.

Rozklad vládní koalice

Výsledek koalice SPOLU ve volbách 2025 je otevřeným přiznáním, že éra její hegemonie skončila. Získala 23,36 % hlasů a 52 mandátů, což představuje ztrátu 19 křesel oproti roku 2021, kdy měla ještě 71. Tím se z kdysi dominantní síly pravice stala jen další prasklina v rozpadající se zdi buržoazní stability. Žádná PR strategie, žádný apel na „slušnost“ a „odpovědnost“ už nedokázal zakrýt, že většina společnosti žije v realitě, kde se šetří na lidech, ale nikdy ne na ziscích kapitalistů.

Petr Fiala po volbách oznámil, že už nebude kandidovat na předsedu ODS. Formálně z osobních důvodů, fakticky proto, že buržoazie potřebuje novou tvář, potřebuje někoho, kdo bude prodávat tu samou politiku pod jiným obalem. Fialova vláda čtyři roky „zachraňovala“ rozpočet škrty, zatímco reálné mzdy klesaly a inflace drtila domácnosti. Výsledkem je, že voliči neodmítli jen jednotlivce, ale celý koncept „rozpočtové zodpovědnosti“, která ve skutečnosti znamená udržování zisků kapitálu a přenášení krize na pracující.

SPOLU neprohrálo proto, že by udělalo chybu ve strategii, právě naopak. Prohrálo, protože dělalo všechno správně z pohledu své třídy a sloužilo kapitálu přesně tak, jak mělo – chránilo jeho majetek, rozbíjelo sociální jistoty a trestalo jakýkoli odpor.

SPOLU utrpělo strategickou porážku a to tím, že ztratilo pozici hlavního garanta buržoazní politiky. Oligarchové, finanční skupiny i média se začínají rozhlížet po jiných figurách, které by dokázaly zajistit klidné pokračování vykosťování dělnické třídy. Rozpad jednotné pravice znamená, že se kapitál štěpí do konkurenčních frakcí, které mezi sebou soupeří o vliv. Babiš v tom hraje roli individualisty, který buržoaznímu bloku přetahuje nejen voliče, ale i část byznysu. Pro vládnoucí třídu je to alarm, protože ztrácí nástroj, skrze který dříve vládla docela bez odporu.

Politicky to znamená, že SPOLU se stalo zbytečným i jako ideologický projekt. Jeho fráze o „evropských hodnotách“, „demokratickém Západu“ a „obranné odpovědnosti“ už nezabírají na nikoho mimo jejich voličské antibabišovské jádro. Je to koalice, která hájí systém, jenž se před očima rozpadá, a zároveň potlačuje všechny, kdo ten rozklad pojmenují. Ne náhodou právě tahle vláda schválila novelu trestního zákoníku, která kriminalizuje „propagaci komunismu“. Nejde o reakci na bezprostřední hrozbu revolučního hnutí, ale o preventivní opatření v době rozpadající legitimity a vládnoucí třída si tím pojišťuje mantinely pro případ sociálních otřesů.

SPOLU tedy neprohrálo kvůli taktické chybě. Prohrálo, protože systém, který bránilo, už není možné bránit slovy o nějaké odpovědnosti. Kapitalismus v krizi už nikoho neinspiruje, a proto potřebuje strach ze změny, z extrémismu, z Ruska nebo z komunismu. Koalice SPOLU, která se prezentovala jako „záruka stability“, nakonec skončila pouze jako symbol úpadku.

Pokud se buržoazie po porážce SPOLU rozhlíží po „novém Fialovi“, nejlogičtější vitrínou je STAN s Rakušanem v čele. Volební výsledek mu na to dává slušnou startovní dráhu: samostatně vzal 11,23 % a 22 křesel, takže zůstává třetí silou, která je dost velká, aby se bez ní hůř skládala „proevropská“ kulisa proti Babišovi. Rakušan navíc splňuje přesně to, co kapitál u svého šaška chce: technokratický klid, schopnost mluvit v jazyce procesů a dotací a dlouhé municipální kořeny, které dávají dojem „kompetence“. Je to člověk, kterého média umí prodávat jako odpovědného správce kapitálu, a vláda ho čtyři roky vystavila v roli ministra vnitra i šéfa hnutí, což z něj dělá garanta kapitalistického řádu.

Po eurovolbách 2024 se jejich dvojice (Nerudová, Farský) usadila ve frakci EPP, tedy v hlavním proudu konzervativního středu, jejímž jediným smyslem je držet stabilitu a hlídat fiskál. Ideologicky bezpečná skládka, odkud se dobře křičí kecy o odpovědnosti a šetří se na všech, jen ne na ziscích buržoazie. Z hlediska byznysu je to skutečně báječné, domácí tvář bez zbytečných emocí, evropský dres bez výkyvů.

Celou scénu rámuje fakt, že Babiš vyhrál a má 80 mandátů, zatímco SPOLU padlo na 52 a přišlo o auru hegemona. Fiala po výsledku oznámil, že v ODS už znovu kandidovat nebude a když jedna figurka vyhoří, kapitál nehledá hned novou etiketu, kterou může přelepit tu starou. Na té etiketě teď svítí STAN.

Piráti si po roce 2021 (4 kusy v koalici PirSTAN) napravili reputaci a letos vytáhli 8,97 % a 18 mandátů. Symbolicky porazili SPD a splnili si vlastní „hlavní cíl“, jak se hned po sečtení pochlubil předseda Zdeněk Hřib.

Programově prodávají „kompetenci s lidskou tváří“, digitální stát, transparentnost a především bydlení. Slíbili 200 tisíc nových domovů a tvrdší zásah proti spekulacím, ale dělají to v mezích trhu a bez útoku na vlastnictví kapitalistů. Přesně v takové chvíli ale sociální sliby narazí na zisky. Zkušenost s vládnutím v Praze to jen potvrzuje: Piráti tam měli roky možnost reálně jednat, ale proti spirále nájmů a spekulací neudělali ani zlomek toho, co slibovali ve volebních spotech.

SPD a Motoristé: pouhé ventily frustrace

SPD je politický septik systému. Odtéká do něj legitimní naštvání pracujících na drahotu, nájmy a rozbité služby, ale místo útoku na zisky a renty se hněv přesměruje na cizince, „Brusel“ a NATO. Výsledkem je poté pouze zvrácená kulturní válka, ve které je kapitál daleko za frontovými liniemi.

SPD v kampani jela osvědčený manuál a místo útoků na kapitalismus a vládnoucí třídu jela linii o národní suverenitě, obrany rodiny, a nakonec migrační paniku. Tohle je pro kapitál velmi užitečné. Když je špatně, SPD nabídne výklad, který vypadá radikálně, ale systémové vztahy nechá na pokoji.

Velká část voličů SPD jsou přitom ekonomicky zbídačení pracující, kteří už mají plné zuby škrtů a toho, jak na ně Fialova vláda kašlala, toto představuje skutečný potenciál. Jako komunisté musíme těmto lidem ukázat kdo skutečně může za jejich problémy a že skutečným nepřítelem není ukrajinský dělník, ale český kapitalista. Musíme jim ukázat, že co se třídních zájmů týče mají mnohem blíže k Ukrajincům (či jiným menšinám), kteří sem utíkají před válkou než k českým kapitalistům, kteří je vykořisťují.

Strana motoristů na druhé straně představuje pouze parkoviště pro maloburžoazní frustraci a lobbing ropného a automobilového kapitálu. Ve finále rétorika je kopie SPD, jen se nestřílí po migrantech, ale po Green Dealu a po všem, co by mohlo stát peníze majitele automobilového byznysu: emisní normy, nízkoemisní zóny, daně paliv nebo regulace parkování. Místo třídní politiky člověk dostane katalog nepřátel z oblasti klimatu a městské dopravy.

Tuto linii nejlépe ztělesňuje Petr Macinka, který veřejně popírá klimatickou krizi a má úzké finanční vazby na uhlobarona Pavla Tykače. Současně se proti Motoristům zvedl okamžitý veřejný odpor. V Praze proběhly demonstrace namířené proti svěřování resortu životního prostředí Motoristům a konkrétně proti nominaci Petra Macinky. Zaznívala hesla typu „Žádný lobbista fosilního průmyslu na MŽP“ a „Kdo brání přírodě, nemá řídit její ochranu“. Akce propojily klimatické iniciativy, studenty, vědce i obyvatele dotčených regionů. Je to další důkaz, že Motoristé nejsou „hlasem řidičů“, ale hlásnou troubou úzkého kapitalistického zájmu, který je v přímém střetu se zájmem proletářské třídy na ochraně přírody.

Iluze mládí a kosmetická obnova systému

Po volbách se média předhánějí v oslavách, že ve sněmovně sedí „nejvíce žen a nejmladších poslanců v historii“. Působí to jako nový začátek, jako generační proměna politiky. Jenže skutečnost je mnohem prozaičtější: nejde o revoluci, ale o výměnu tváří v systému, který zůstává beze změny. Je to kapitalismus, ne „nedostatek mladých politiků“, co ničí budoucnost mladých lidí.

Mladí poslanci, které voliči vnímají jako „hlas své generace“, přicházejí do parlamentu, který je již dávno nastaven tak, aby hájil zájmy kapitálu, nikoli mladých lidí. Můžou mluvit jinak, oblékat se jinak, používat sociální sítě a vyprávět o „moderní politice“, ale když dojde na podstatu, jejich úkolem je nadále spravovat systém, který produkuje chudobu, stres a nedostupné bydlení. Jejich věk nic nemění na faktu, že jsou mladými správci starého buržoazního řádu.

Stejná iluze platí i pro ženské zastoupení v parlamentu. Kapitalismus, který stojí na vykořisťování, není o nic méně patriarchální, když u stolu sedí žena. Skutečná emancipace žen se neodehrává v parlamentních lavicích, ale v socialistické revoluci. Politika, která se ohání feministickými slogany, ale nezasahuje do majetkových vztahů, je pouze marketingem a rozhodně žádnou emancipací.

Generační výměna se tak stává nástrojem konzervace systému. Každá mladá tvář slouží jako zástěrka, která má přesvědčit veřejnost, že „tentokrát to bude jiné“. Ale nic jiné nebude, dokud kapitalismus určuje limity všech politických rozhodnutí. Ti, kdo dnes slaví mladé poslance, si neuvědomují, že jejich úloha není bourat starý svět, ale udržet iluzi, že je možné ho reformovat.

Mladí lidé neprohrávají kvůli nedostatku mladých v politice, ale kvůli systému, který proměňuje jejich práci, vzdělání i bydlení v komoditu. Dokud se neobrátí proti samotné logice trhu, žádný mladý politik jejich situaci nezmění. Skutečná změna totiž přijde až s generací, která pochopí, že politika buržoazního státu je jen prodlouženou rukou kapitálu a že její vlastní budoucnost začíná až tam, kde tento systém skončí.

Mají komunisté kandidovat v buržoazních volbách?

Parlament není neutrální půda. Je to instituce stvořená buržoazií, ovládaná buržoazií a udržovaná buržoazií pro její vlastní zájmy. Každý, kdo do něj vstupuje, musí počítat s tím, že bude působit ve velmi nepřátelském terénu – v místě, kde dominuje kapitál, intriky, oportunismus a iluze o možnosti "spravovat systém lépe". V žádném případě to není místo, kde se tvoří revoluce, ale zároveň to není místo, které bychom měli ignorovat.

Marxisté nikdy neodmítali parlamentní boj dogmaticky. Naopak, jak Marx, tak Lenin opakovaně upozorňovali, že právě skrze volební kampaně a vystoupení v parlamentu může revoluční strana oslovit masy, které jinak zůstávají stranou. Lenin jasně psal, že účast v buržoazních institucích má význam právě tehdy, pokud je používáme jako tribunu k šíření našich idejí, k rozkrývání iluzí o kapitalistické demokracii a k tomu, abychom masy vedli ke skutečnému pochopení třídního boje.

Otázka tedy není, jestli kandidovat, ale jak a za jakým cílem. Kandidatura má smysl pouze tehdy, pokud je přímým prodloužením mimo-parlamentního boje. Pokud je kandidatura jen o tom, "mít zástupce", "někoho ve sněmovně", nebo "nechat o sobě slyšet", ale bez spojení s reálným bojem tak je to jen další slepá ulička.

Když revoluční strana kandiduje, nesmí nikdy slíbit, že „zlepší správu státu“. Jejím úkolem totiž je říkat otevřeně, že tento systém nelze opravit a musí být nahrazen. Musíme vždy odmítnout buržoazní logiku kompromisu, „odpovědnosti“ a „správy“. Nejsme správci kapitalismu, my jsme jeho hrobaři.

Zkušenost z KSČM, která postupně zradila vlastní program, opustila třídní pozice a dnes se krčí v náručí oligarchů a nacionalistů, ukazuje, co se stane, když přizpůsobení parlamentu převládne nad revolučním programem. Přesně před tím varovali Marx, Engels i Lenin. Parlamentní boj může být nástrojem, ale nikdy nesmí být cílem. Jakmile se z něj stane cíl sám o sobě, vede to k degeneraci, oportunismu a nakonec ke zradě.

Pokud mají komunisté kandidovat, musí to být kandidatura, která odmítá jakoukoli iluzi o možnosti „spravedlivého kapitalismu“. Musí být kandidatura, která mobilizuje k boji mimo parlament. Musí to být kandidatura, která nevede k odcizení se dělnické třídě, ale k jejímu zapojení do boje.

V každém případě naším konečným cílem není kosmetická reforma systému, ale jeho zničení. Jen socialistická revoluce, vedená organizovanou, disciplinovanou a třídně vědomou silou, je schopná smést kapitalistické třídní panství a nahradit ho mocí pracujících. Žádné volby, žádná vyjednávání se starým pořádkem nemohou osvobodit ty, kteří jsou jeho oběťmi. Buď zničíme tento systém, nebo systém zničí nás.

Pavel Lebeděv