OTEVŘENÝ DOPIS ČLENŮM A SYMPATIZANTŮM LEVICE, BUDOUCNOSTI, KSČM I SOCDEM

Nám, vedení Komunistické Avantgardy, coby československé skupiny internacionály RCI, přišlo na mysl sepsat otevřený dopis členům a sympatizantům stran a organizací širší levice v Česku, jelikož jsme přesvědčeni, že je letošní rok 2025 skutečně zlomovým, co se týče její vlastní existence. Tento dopis nemá za cíl žádnou ze stran lacině poškodit, ani nutně být nástrojem přebírání členů a kontaktů. Ty si dokážeme objevovat sami, a u případných přeběhlíků si potřebujeme být o to více jistí, zda souhlasí s našimi idejemi. Myslíme si však, že v Česku výrazně chybí skutečná revoluční komunistická strana, která by v současném období nejhlubší kapitalistické krize stavěla samu sebe na nezávislé třídní pozici proletariátu, a tedy nepodléhala tlakům kapitalistů, a tím pádem ani stalinskému překrucování revolučního programu. Pozorujeme svět prohlubující se bídy, majetkových rozdílů, nejistoty, zbrojení, i utahování kohoutů občanských svobod, kde dochází k čím dále tím většímu nárůstu tržního protekcionismu, který je ospravedlňován nacionalistickými demagogiemi, což může každou chvíli způsobit krach dosud nevídaných rozměrů, přesahující svými důsledky burzovní krach z roku 1929. Ukazuje se, že kapitalismus již dále nedokáže ekonomicky propojovat svět a celkově hrát pro lidstvo jakoukoliv progresivní úlohu, a tím se čím dále tím více ve společnosti objevuje otázka jeho překonání. Pro reformisty je tato otázka zcela mimo mísu. Při prvních příležitostech zrazují své voliče ve prospěch špinavých kompromisů s kapitalisty, a proto i oni nevyhnutelně ztrácí podporu. Je naprosto nezbytné budovat novou funkční a bojovnou obrannou linii proti všemu co se na nás vládnoucí třída pokusí uvrhnout, jelikož taková v Česku přestala existovat, která by byla následně schopna přejít i do útoku v nekompromisním boji za práva proletariátu. V čele takové linie musí stát revoluční komunistická strana, kterou se zde Komunistická avantgarda snaží vybudovat.

V posledních letech zažíváme největší kapitalistickou krizi v historii. Mladá generace nezná nic jiného než svět pandemií, energetických krizí, škrtů, ale také války, genocidy a enviromentální katastrofy. Čím dál více mladých lidí je proto oprávněně naštvaných a s dobrým úmyslem hledají prostředky k řešení těchto problémů. Například se organizují v politických stranách či se stávají jejich sympatizanty. Jak ale jde čas tak se zdá, že je řešení v nedohlédnu. Doslova každý týden ve světě vznikají nové problémy a organizace, ve kterých se tito odhodlaní jedinci organizují, vlastním lidem nenabízí příliš validní odpovědi. Jako revoluční komunisté chápeme, že se mnohým těmto odhodlaným lidem zdá vše v chaosu a že věci již nemusí dávat smysl. Chápeme to stejně, jako když jsme kdysi současné krize předvídali, jako nyní předvídáme i další války, větší protekcionismus a rozsáhlejší útoky na práva a svobody studentů a pracujících. A jelikož se mezi námi organizují lidé, kteří si všímají těchto problémů a hodlají je nekompromisně ukončit, a protože si myslíme, že jako jediní dokážeme stát s úsměvem na tvářích čelem těmto výzvám a plně využít éry úpadku kapitalismu ve svůj prospěch, rozhodli jsme se sepsat otevřený dopis všem odhodlaným přátelům-bojovníkům organizovaných v reformistických stranách! Pokusíme se v tomto dopisu zodpovědět základní otázky toho, proč tyto strany jsou v situaci, jaké jsou a v čem se od nich lišíme.

Krize kapitalismu je i krizí reformismu

Z aktivistů, kteří se dříve považovali za „radikální levici“ jsou už dnes jenom přívrženci levice, případně se vůbec bojí k levici hlásit, a de facto přestávají být levicí jak obsahem tak i formou. Drtivou většinu lidí, se kterými jsme se dříve potkávali na různých demonstracích již přestalo demonstrování bavit, či přesněji řečeno jim správně došlo, že jen pouhým věčným demonstrováním se nic zásadně nezmění, a místo toho aby svou aktivitu posunuli smysluplnějším směrem, tak prostě jen politicky odumřeli. Rovněž i parlamentní levice vyklidila poslanecké lavice, a nové malé strany, které vznikly na truc vůči tehdejší ČSSD a KSČM, které se prostituovaly Babišovi nyní, nevěda kudy kam, neváhají s KSČM i SOCDEM spolupracovat. Dnes dokonce i ze zoufalství lákají do svých stran odpadlíky od Pirátů, a existují spíše jen ze setrvačnosti poté, co jejich představitelé po sérii ponižujících debaklů dávno ztratili iluze v možnost dosažení úspěchů a mnozí z nich již jejich lodě opustili. Pánové Hausknechtové, Juřicové a další…

Vypadá to na první pohled nepochopitelně. Vždyť nyní máme očividnou krizi kapitalistického systému! Vedle spirálovitě rostoucího tempa bohatnutí superbohatých životní úroveň pracujících upadá, a zejména evropský průmysl je čím dál více zatlačován do kouta, což v některých regionech Česka vrací do hry nejistotu ohledně zaměstnání. Narůstá množství zadlužených domácností, návštěvníků potravinových bank, ale i lidí v energetické chudobě, nemluvě o destrukci klimatu. Neměla by být právě toto živná půda pro levici? 

Problém je v tom, že levici nikdo nevěří, a není pro to vlastně jediný důvod. Levice okolo nás je vesměs postavena na reformismu. Tedy na utopické představě toho, že kapitalismus není třeba svrhnout, ale že je možno jej učinit jiným, lepším, jako to dokázal Limonádový Joe se zpěvačkou Tornado Lou. 

My komunisté jsme připraveni podpořit každou reformu, která skutečně povede k vylepšení postavení pracující třídy. Však už jen úspěšný boj za reformy posiluje bojové sebevědomí a uvědomění si vlastní síly pracujících do dalších bojů, včetně těch revolučních. Ovšem v kapitalismu je alfou a omegou nestálý soukromý zisk, kterému se musí celá společnost podřizovat, má-li kapitalismus pokračovat ve své existenci. Však nejlépe se kapitalismu začne dařit, když přijde někdo jako Javier Milei který vládou silné ruky zadusí práva pracujících, a akceleruje soukromý zisk. Proto v současnosti nejsou reformisté lepšími managery kapitalismu než pravičáci. V současném období krize zkrátka již neexistuje prostor pro vylepšování pozice pracujících na kapitalistickém základě. Proto též žijeme v časech jak krize, ale tak i válek a revolucí.

Reformismus ve službách kapitalistů

Aby bylo možno reformistickou utopickou iluzi udržet, je třeba degradovat svou schopnost analyzovat problém v celé jeho šířce, a tak s reformismem ruku v ruce postupuje i jeho odpor k teorii. Výsledkem je i to, že zarytí reformisté nevyhnutelně pohlížejí na nás komunisty jako na blázny, kteří si zřejmě fetišizují oheň, meč a revoluční násilí, zatímco podle nich jde přeci dosáhnout blahobytu pro proletariát i jinak - záchranou kapitalismu samého před sebou! Reformisté se tak stávají místo buřičů manažery kapitalismu podobně jako jejich pravicoví kolegové, obhájci systému před „extrémisty“ a říkají o sobě, že jejich politika je „reálná politika“ v kontrastu s pošetilostí revolučních dobrodruhů! Podle této jejich politiky masy nemusí v podstatě dělat vůbec nic – jen volit ty správné reformistické politiky a blahobyt se automaticky dostaví. A to se za normálních okolností mnohým lidem hezky poslouchá, a zároveň kapitalisté potřebují spící masy. Ovšem znamená to i tu skutečnost, že reformisté poté cílí na ty méně uvědomělé masy, které jsou ochotny této iluzi podlehnout. Skvělou ukázkou této logiky jsou kupříkladu sliby Progresivního zdanění napříč reformistickými stranami. Jako komunisté jsme samozřejmě pro tento požadavek. Ptáme se ale našich přátel reformistů: Jak toho chcete dosáhnout a co hodláte udělat poté, kdy se kapitalisté rozhodnou svoji výrobu převést do jiného státu pro zachování co největší ziskovosti jejich podniků? Nedostává se nám žádné odpovědi. Přirozenou odpovědí, pakliže tuto otázku chceme jednou provždy vyřešit, je zespolečenštění strategických sektorů ekonomiky, a to BEZ NÁHRAD! Jinak jsme odsouzeni opět k neustálému tlačení kamene na vrchol kopce.

Tato ideologická vyprázdněnost nakonec vede k jakékoliv absenci pevných pozic a zásad. Pokud nás například zajímá oficiální pozice Sociální demokracie vůči konfliktům na Blízkém východě obecně a genocidě Palestinců ze strany izraelské buržoazie za podpory i naší vlády konkrétně, marně hledáme. Nalezneme asi jedno video Lubomíra Zaorálka, přičemž nevíme, zda se jedná o pozici strany či jeho osoby. V dobách nedávného Šmardova předsednictví jsme navíc mohli na jeho profilu na platformě X nalézt příspěvky vyjadřující podporu státu Izrael proti útokům Íránu, zcela ignorující Izraelské provokace a snahy o regionální válku. K tomu žádné slovo proti zabíjení Palestinců. V jiných případech vidíme vyprázdněný pacifismus s naivní důvěrou v imperialisty vytvořené instituce a „řády“, které sami neustále porušují. Takový přístup rovněž podporuje jejich zakořeněnou nedůvěru vůči schopnosti mas, na které se obrací maximálně pro zisk hlasů.

Širší masy však v současnosti čím dále tím méně důvěřují systému, a tak propast mezi masami a levicí narůstá místo toho, aby se zmenšovala. Kromě toho kdykoliv levice působila v parlamentu, tak to nikdy nebylo ve prospěch pracujících. Sociální demokracie v této zemi privatizovala stejně, jako tomu činila ODS, bylo to za její vlády, kdy Česko vstoupilo do NATO, a zejména ona pomohla Babišovi se vytáhnout a udržet ve vysoké politice. I proto nemají miliardáři jako Jan Barta problém sociální demokracii finančně podporovat miliony korun, kdy ani není zamlčován záměr toho, aby byly volební hlasy nespokojených pracujících a studentů směřovány pro oligarchii neškodným, tj. reformistickým směrem. 

Reformismus nevyhnutelně vede ke zradě

Ovšem zrada patří k reformismu jako Becherovka k Zemanovi. Není to dáno ani tak charakterovými vlastnostmi reformistů, jako zužujícími se mantinely, v rámci, kterých reformismus hraje. 

Jedinou motivací pro produkci a rozvoj v rámci kapitalismu je soukromý zisk. Pokud buržoazní politici a ekonomové hovoří o prosperující ekonomice, mají tím na mysli, že existuje dostatek zisku pro kapitalisty v rámci dané ekonomiky. Bez zisku není produkce, přichází krize, padají ceny včetně mezd kvůli úpadku poptávky, roste nezaměstnanost, státní dluh, neinvestuje se do rozvoje výrobních sil, kdy toto vše bývá doprovázeno mnoha dalšími sociálně patologickými jevy. 

Objem zisku však není jednou pro vždy daný. Kapitalismus je vysoce dynamický systém a jeho rozpor mezi vysokou plánovitostí výroby v rámci jedné fabriky a neplánovitostí v rámci celého objemu výroby vede nevyhnutelně k cyklickým krizím, které mají tendenci s rozvojem kapitalismu být stále drakoničtějšími, až téměř zcela vytlačují období ekonomických prosperit. Tyto krize přitom vznikají z nadprodukce. Nikoliv z nedostatečné konzumace, jak tvrdí reformisté. Větší konzumace proletariátu hrazená ze zisků kapitalistů by sama o sobě byla demotivující pro další investice, kdy zároveň větší konzumace na bázi úvěrů a dluhů jen umožňuje další eskalaci skutečného problému nadprodukce.

Problém pro reformismus je však ten, že je úzce spjat právě s kapitalistickým ziskem. Musejí být zkrátka dostatečně velké hromady, ze kterých je možné hodit i něco proletariátu, aby reformistická politika mohla dočasně fungovat. V takové situaci mohou být reformisté skutečně lepšími managery kapitalismu než pravice, protože je možné ukonejšit masy reformami, a dále zachovat fungování kapitalismu. Tak tomu bylo třeba v období poválečného boomu na západě. I v kapitalistické krizi je sice možno bojovat za reformy ve prospěch proletariátu, ovšem jednak se v takové situaci stává tento boj výrazně obtížnějším, jelikož kapitalistická třída v takové situaci klade tuhý odpor, ale hlavně se tyto reformy stávají dlouhodobě v rámci kapitalistických mezí neudržitelnými, protože snižují kapitalistický zisk, a tím pádem zhoršují i celkovou ekonomickou situaci.

Jak píše Marx ve Mzdě, ceně a zisku ohledně krizí a mezd:

„Ve fázi poklesu tržních cen a ve fázích krize a stagnace si dělník může být jist, že nebude-li ze zaměstnání vůbec vyhozen, sníží mu alespoň mzdu. Nechce-li přijít zkrátka, musí se i při takovémto poklesu tržních cen dohadovat s kapitalistou o to, do jaké míry se stalo snížení mezd nezbytným. Kdyby nebojoval za zvýšení mezd už ve fázi prosperity, kdy se shrabují mimořádné zisky, nedostal by v průměru za celý průmyslový cyklus ani svou průměrnou mzdu čili hodnotu své práce.“

Současná situace přezrálého kapitalismu se projevuje tak, že je všeobecný zisk snížen, ale o to více koncentrován mezi nejbohatšími jednotlivci. Vedle úpadku průmyslové výroby roste řada tržních bublin s tím, jak narůstá i zoufalá snaha vytvořit zisk i mimo ní. 

A reformisté vidí jen část tohoto problému. Vidí jen to, co chtějí vidět, aniž by dokázali problém analyzovat. Jejich mínění je takové, že pokud třeba Křetínský loni vydělal 173 miliard, potom je možné mu část vzít na rozvoj sociálního státu. Sympatické. Ovšem jak již bylo uvedeno – motivací investic a produkce je zisk. Obírat Křetínského o zisk znamená demotivovat jej v Česku investovat, což v případě tak velké ryby a v situaci obecného nedostatku zisku znamená vážný dopad na českou ekonomiku.

Reformisté jsou tak vždy ve finále konfrontováni s kapitalistickou realitou, které se nutně podřizují v neprospěch proletariátu, což se poté projevuje v úpadku popularity reformistů. Jen si vzpomeňme na řeckou Syrizu. Její počáteční odbojností vůči plánům Troiky a připuštěním mas k rozhodování v rámci referenda o platbách dluhů si Syriza získala značný respekt, ovšem již zpočátku deklarovala své jasné reformistické přesvědčení, že kapitalistické dluhy se musí platit, a jde jen o to získat od Troiky lepší platební podmínky. Revoltující masy otevřené revolučním myšlenkám řekly v referendu své jasné ne v otázce platby dluhů, ovšem reformista Tsipras postaven před dilema revoluce či záchrany kapitalismu ve finále přijal ještě horší návrh Troiky, než mu byl původně nabízen. Z více nedávných příkladů si můžeme uvést Die Linke, jež nedávno vstala z mrtvých a dostala druhou šanci od studentů a pracujících, kteří slyšeli na radikální rétoriku a chtěli bojovat s narůstajícími pravicovými demagogy i politickým establishmentem. Jen chvíli po vstupu do sněmovny však byly výzvy „Na barikády!“ ta tam, kdy navíc její poslanci podpořili ústavně pochybný návrh na zrušení rozpočtové brzdy a podpořili své oponenty v jejich demagogické přezbrojovací mánii, zahazujíc svoji druhou šanci.

I čeští reformisté přispěchají kapitalismu na pomoc, kdykoliv mu teče do bot. Dobrým příkladem je třeba situace za tuhého covidu, kdy se plně prokázala neschopnost kapitalismu čelit této pandemii, jelikož zdroje na efektivní boj proti ní byly v soukromých rukou. Tou dobou vládla ČSSD spolu s ANO a stala se tak komplicem v zadlužování státu ve prospěch kapitalistům, kterým byly sanovány jejich ztráty z veřejných rozpočtů. Miliardy, které se nacpaly soukromníkům se následně objevily na trhu když lockdownová opatření povolila, a způsobily masivní inflaci, kterou zaplatili v první řadě běžní pracující, důchodci, studenti, a celkově neprivilegovaní. A tyto dluhy platíme dodnes. 

Jiné to nebylo ani s údajně „radikálnější“ stranou Levice, která si dala požadavek „Pomoc jen firmám, které řádně daní“. Tedy nikoliv jít tam, kde miliardy jsou, tedy do kapes miliardářů, aby se vyřešil tento problém. Ale do kapes v první řadě proletariátu – ale nebojte! Naše miliardy dostanou jen „ti hodní“ kapitalisté co v Česku řádně daní! Lepší to nebylo ani s ukrajinskou válkou, kde Levice okamžitě zaujala stranu západního imperialismu a podpořila slovy Jana Májíčka zbrojení jako „nutné zlo“. Kdo toto zbrojení platí? Není třeba odpovídat…

Tyto zrady a dlouhodobá paměť voličstva jsou jedním z primárních důvodů, proč kupříkladu pozorujeme nárůst pravicových demagogů. Není to proto, že by „pracující byli příliš pravicovými“, ale proto, že se tito demagogové ještě nestačili u moci zdiskreditovat a působí dojmem protisystémových elementů. Reformisté po Evropě si z tohoto „převratu“ neberou poté poučení, že se lidé se chtějí zbavit systému, ale namísto toho se snaží sami adoptovat tuto demagogickou rétoriku. V Británii, Skandinávii či Německu poté máme potíže i rozlišit, která strana je která, když sociální demokraté přebírají protimigrantskou rétoriku a společně s německými zelenými a Die Linke volají po samopalech. Situace a pracující si žádají radikální řešení, ne jinou stranu stejné mince!

Fetiš volebního výsledku a jednota levice 

Nejsme tu však od toho, abychom tu dělali nějaký výčet alotrií stran širší levice. Takový text by byl poté opravdu dlouhý. Pro nás je důležité tady ukázat, jak tito levičáci reformističtí vůdci uvažují, a k jakým tragickým závěrům které nyní pozorujeme to vede.

Co je například velmi typické pro strany širší levice je fetišizace volebních výsledků. Volební výsledek je všechno. To, jestli poté něco pozitivně změníme je už věc druhořadá, která se bude řešit možná někdy v daleké budoucnosti. Už jsme tu uváděli, že reformisté necílí na nejprogresivnější pracující schopné analyzovat situaci. Naopak se ale čím dál častěji stává, že tito lidé cílí na ty vůbec nejzaostalejší vrstvy společnosti, které lze opít rohlíkem, a narychlo z nich vytřískat nějaký volební výsledek. Tato politika je dlouhodobě typická třeba pro KSČM, kdy dále eskaluje s koalicí a hnutím Stačilo!, coby nástrojem definitivní likvidace komunistické strany. 

Stejnou chorobu ale najdete i v malé straně Budoucnost, která si cíleně udržuje svou ideovou a analytickou vyprázdněnost s přesvědčením o tom, že tím něčeho lépe dosáhne. Používání marxistické analýzy světa okolo je pro Budoucnost nepřijatelné, údajně například i kvůli slovníku, kterým je nutné takovouto marxistickou analýzu vyjádřit. Ve slovníku newspeaku Budoucnosti nenajdete nic o pracující třídě, kapitalistech a často ani o levici. Argumentem pro osekávání jazyka této strany je to, že těmto výrazům lidé nerozumí, a tak je prostě lepší je nepoužívat. Podstatou této politiky je tedy dělat z lidí idioty a cílit primárně na ty méně pokrokověji uvažující neschopné tyto výrazy pochopit. Toto je i ospravedlňováno určitou politikou dvou fází, kdy je prý potřeba nejdříve vrátit levicová témata do společnosti, a potom možná někdy za sto let bojovat za nějakou konkrétní alternativu. Lenin vždy vyzýval k trpělivému vysvětlování. Jestliže chceme získat pozornost pracujících, je třeba z nich nedělat hlupáky, snažit se mluvit sprostě ve snaze je zaujmout, jak to kupříkladu činil Lubomír Zaorálek na adresu vlády v předvečer eurovoleb, či je jinak podceňovat a redukovat si vlastní program. Je klíčové se s těmito lidmi bavit jako rovný s rovnými, spojit se s úrovní jejich vědomí a propojit s jejich aktuálními problémy vlastní program.

Výsledkem je samozřejmě to, že kromě „akceptovatelných“ frází, velmi podobným frázím pravice, tyto strany nemají ani co nabídnout, kdy jsou nestravitelným mišmašem všech různých levičáckých pohledů na svět. Výsledek je podobný, jako když pejsek a kočička vařili dort. Velmi často tyto workeristické iluze vedou různé levičáky k domnění, že lidé nesnáší komunismus a proto je třeba se mu vyhnout, a potlačit jej třeba na shromážděních které organizují. Antikomunistická komanda na takových akcích potom pracují efektivněji než ministerstvo vnitra a již jsme s nimi měli několik konfliktů. Nikoliv s řadovými účastníky, ale s levicovými organizátory.

Laciný přístup k teorii vede i k lacinému pohledu na členství. Existuje stále ještě silná iluze o tom, že se levice musí spojit, a to ji prý posílí a vrátí zpět do sedla, či přesně řečeno jí to zajistí dobrý volební výsledek. Levice je však velmi široký a do značné míry i obecný pojem. Je definována kladením důrazu na rovnost lidí a odvozena od zasedacího pořádku ve Francouzském revolučním Národním shromáždění. Existuje velké množství proudů a názorů ohledně toho, jak k této rovnosti lidu dojít, a když se dají dohromady, tak nevyhnutelně vznikne rozhádaná vesnická zábava, která se štěpí při každé příležitosti. 

Aby tato umělá jednota mohla vůbec vzniknout, musí být postavena na masivním obrušování hran a kompromisech takového charakteru, že je celkově znemožněno společně prosazovat jakýkoliv ucelený program. Vše je redukováno do frází, na kterých se dokáží shodnout všichni, které však ve výsledku nejsou nepodobné frázím čistě buržoazních stran. Taková jednota sice v některých případech umožňuje dosažení dobrého volebního výsledku, ovšem pozitivní změny ve prospěch pracujících nikoliv. 

Mnozí členové Levice a Budoucnosti vytýkají Konečné, že je kvůli volebnímu výsledku ochotna se spojit v rámci koalice Stačilo! i s ďáblem. Přitom jejich vlastní strany vznikly na bázi podobného, akorát ne až tak širokého kočkopsu, který v minulosti tmelila tatáž iluze dosažení volebního výsledku. Je tomu už pět let, kdy Petr Pávek z Levice objížděl republiku ve snaze vyhrabat kde se dá lidi identifikující se za levičáky a dostat je do partaje. A výsledek? I když se mnoho z těchto levičáků na čas skutečně v Levici spojilo, každá větší otázka vede k vnitřnímu otřesu a ukazuje nestabilitu této jednoty. Levice nemá jednotné stanovisko takřka na nic. Ať už je to válka na Ukrajině, v Palestině, či spojenectví se Stačilo!, ke kterému, zcela oportunisticky a po sérií veřejných kritik vůči vlastní straně, přešel tehdejší místopředseda Vítek Prokop. Strana Levice je tak oním biblickým domem postaveným hlupákem na písku, který se složí při každém otřesu.

“Každý, kdo slyší tato má slova a činí je, bude tedy podoben muži prozíravému, který postavil svůj dům na skále. A spadl déšť a přihnaly se vody a zaduly větry a udeřily na ten dům -- ale nezřítil se, neboť byl založen na skále. A každý, kdo slyší tato má slova a nečiní je, bude podoben muži pošetilému, který postavil svůj dům na písku. A spadl déšť a přihnaly se vody a zaduly větry a udeřily na ten dům -- a zřítil se a jeho pád byl veliký.” A stalo se, že když Ježíš dokončil tato slova, byly zástupy ohromeny jeho učením, neboť je učil jako ten, kdo má pravomoc, a ne jako [jejich] učitelé Zákona.“

-Matouš, Bible

Naše priority při budování strany

Náš přístup je oproti těmto stranám zcela odlišný. To na čem je Komunistická Avantgarda postavena není idea jednoty levice za každou cenu. Komunistická Avantgarda staví svůj dům na pevné skále marxistické teorie, která je skutečně velmi bohatá a představuje koncentrovanou zkušenost proletariátu z jeho minulých bojů i schopnost vidět svět v jeho skutečných pohybujících se protikladech. Bez ní nemá naše práce smyslu.

Lidé v Ekvádoru, Kazachstánu, Bangladéši, na Srí Lance, v Keni a dalších zemích celkem nedávno zahnali své vládnoucí třídy na ústup, v některých případech je přiměli i na čas prchnout ze země. V takové situaci však musí někdo moc uchopit ve prospěch pracujících, a pokud nebude existovat silné revoluční vedení, moc se vždy vrátí do rukou tou či onou cestou jejím původním vlastníkům.

A aby někdo mohl vést proletariát a převzít moc, musí k tomu být jako kádr vybaven. Zároveň musí být vybaven i k tomu, aby dokázal naší revoluční stranu efektivně rozvíjet. Mnoho věcí které se zdají být zkratkou při takovémto budování jsou ve skutečnosti cestou do pekla, jak už jsme si ukázali třeba na příkladu budování umělé jednoty levice.

Kromě toho zatímco strany širší levice kladou důraz na utopickou „jednotu levicovosti“, tak nikdy nebudují demokratickou jednotu v rámci svých vlastních struktur.  Faktická ideová nejednota těchto stran zamezuje fungování jakéhokoliv demokratického centralismu. Demokratický centralismus by totiž znemožnil politikaření jednotlivých frakcí v rámci těchto stran proti sobě navzájem. 

Pro nás je demokratický centralismus založen na co nejširší diskuzi a následné jednotě po přijetí kolektivního rozhodnutí, kterému se každý musí podřídit, ať už se toto rozhodnutí týká čehokoliv. Ano, jsme internacionálou řízenou shora, kdy jednou z hlavních funkcí řídících institucí je i přijetí zodpovědnosti za to, aby byla kolektivní rozhodnutí realizována. U nás demokratický centralismus členům umožňuje v případě podezření na vznik problémů v rámci strany se obrátit na své vůdce regionálních skupin, případně na vedení organizace, pokud to člen považuje za nutné, aby byl tento problém v rámci strany seriozně diskutován a řešen. Oproti tomu nejen u členů strany Levice neustále pozorujeme, jak místo používání demokratického centralismu své pochybnosti vůči straně vyjadřují na svých osobních stránkách, případně i kritickými komentáři na profilech samotné strany Levice!

Vše neživotaschopné se musí buď změnit, nebo odumřít

V tomto dopisu jsme si ukázali, jak vnitřní rozpory těchto stran v podobě absence jasné ideologie a demokratického centralismu stejně jako rozpory vnější v podobě nemohoucnosti reformismu v časech kapitalistické krize rozežírají tyto strany, a redukují je často do malých sekt. Ale ani my nedáváme nikomu záruku, že naše práce povede k revolučním výsledkům. Na to jsou život a společnost příliš komplikované záležitosti. Opíráme se však o to, co je životaschopné. 

Dialektika nás učí, že vše neživotaschopné musí odumřít. Tento zákon platí stejně krutě jak třeba pro živočišné druhy, tak pro politické strany. A abychom porozuměli jak globálnímu trendu vymírání ledních medvědů tak třeba i levicových stran, musíme tyto věci umět správně analyzovat. A naopak, pokud někde pozorujeme posílení reformistických stran, jako jsme to viděli v Řecku, musíme též umět analyzovat čím to bylo zprostředkováno a zda je toto posílení dlouhodobě životaschopné. 

Koalice Stačilo! voličsky posiluje, což je zprostředkováno zoufalstvím lidí, demagogiemi a absencí viditelné a životaschopné alternativy. Toto posílení však není životaschopné v otázce faktického a dlouhodobého vylepšení pozice proletariátu v Česku, což se nevyhnutelně s časem prokáže. Ovšem ani být proti Stačilo! jako tomu činí část levice není samo o sobě zárukou jakéhokoliv úspěchu. Kromě toho co nedělat je zkrátka třeba i vědět co dělat, v čemž levice okolo nás naprosto tápe.

Tedy proto věnujeme tolik energie budování naší dosud malé i když sílící revoluční organizace. Uvědomujeme si zároveň, že tento náš dopis není určen všem na levici, ale pokud mají ostatní levicové strany stále vesměs větší dosah než my mohl by se dostat do rukou všem upřímným revolučním bojovníkům za lepší svět, kterým v úspěšné praxi brání balast spojený se stranami, kterým dříve poskytli svou důvěru. Lepší svět totiž nepřijde pouze s volbou té či oné politické strany, ale na základě aktivního zapojení všech těch, kteří chápou potřebu budování autentické revoluční komunistické strany!

Napsal a schválil Výkonný výbor Komunistické Avantgardy