Florián O.
Drtivá část dosavadního lidského vědomí a poznání pracovali s předměty jejich zkoumání jako s neměnnými pevnými a trvalými kategoriemi od sebe naprosto oddělenými, bez ohledu na místo a čas kde se nacházejí a existují. Pro funkčnost matematiky a klasické logiky je pravidlo že “A” se vždy rovná “A” naprosto klíčovým. Ovšem toto základní pravidlo neodpovídá realitě objektivního světa.
Toto pravidlo implikuje že například litr vody se bude vždy rovnat druhému litru vody, což ale při dostatečně přesném pozorování není pravda. Oba dva litry existují v prostoru a čase a v závislosti na nich se neustále mění. Tímto pozorováním tedy nesledujeme dva stejné objekty, nýbrž objekty konstantně se měnící a naprosto cizí. Vědecké poznatky jako například teorie evoluce, vytvoření tabulky chemických prvků a nebo teorie chaosu toto potvrzují. Právě základní pravidla logiky při analýze těchto vědeckých poznatků jsou naprosto nedostatečná.
Svět není statickou reflekcí nějakého pevného řádu a uspořádání, naopak je pohybem neustále se měnících sil. Toto poznání, tato dialektika, nehledě na to co je předmětem našeho zkoumání, naprosto vyvrací předešlé filosofie a myšlenkové směry založené právě na předpokladu existence nějaké pevné transcendentní struktury a řádu podle něhož by se svět řídil a dal klasifikovat.
Dialektika chápe svět jako nestálý výsledek neustále se měnících protichůdných sil. Tyto síly proti sobě vystupují jako teze nebo-li tvrzení a antiteze nebo-li negace, z nich pak vyrůstá syntéza. Ona konstantní změna je charakterizována přeměnou kvantitativních vlastností do vlastností kvalitativních. Akumulací kvarků vzniká atom, dostatečným dodáním energie tedy zahříváním, se z tekutiny stává pára, jakákoliv masa je složena z určitých atomů od nichž se ale liší a její vlastnosti jsou přímo podmíněny kvantem těchto částic. Dialektické poučky je možné v přírodě najít kdekoliv, někde je proces jednoduchý, někde je zase extrémně složitý.
Toto je ale pouze jedna část základu marxistické filosofie.
Immanuel Kant, Johann Fichte a Georg Hegel, kteří položili základy pro myšlenku moderní dialektiky, pracovali s abstraktními idealistickými pojmy jako například duch nebo svoboda. Hegel sám navázal na mnohé náboženské koncepty a chápal dějiny jako cestu Ducha tedy teze a různých záporů tedy antiteze, jejíž výsledkem je sebepoznání ducha samého. Tento idealismus ale v druhé polovině devatenáctého století utržil smrtelnou ránu a tímto se dostáváme k druhé části naprosto zásadní součásti marxismu.
Dialektický materialismus tento způsob uvažování zásadně odmítá a za prvotní považuje hmotu ze které až následně při správné konstelaci vyrůstá myšlení a poté různé “nehmotné” koncepce jako duše nebo bůh, které se až do nedávna snažily vysvětlit podstatu čistě materiálního světa. Toto přesvědčení nevychází jen tak z ničeho, ale je založeno na vědeckém pozorování okolního světa a na skutečně objektivních vědních poznatcích, které v průběhu času přibývají a marxistický vědní materialismus dále potvrzují a rozšiřují.
Shlukem kvarků a antikvarků vznikly hadrony, z nich atomy, z atomů anorganické sloučeniny, z těchto sloučenin zase sloučeniny organické, z organiky vznikly buňky, ze shluku buněk nervy, ze shluku nervů mozek a z mozku myšlení, které plodí ideje a koncepty s cílem pochopit svou existenci. Myšlení a jeho produkty jsou podmíněny materiálními podmínkami, jež se v nich reflektují.
Právě na základě materiálních podmínek a jejich historie jsme schopni vysvětlit odlišný vývoj veškerých zkoumaných subjektů. Rozdíly mezi kulturami a (když použiji ne úplně bezchybného pojmu) “civilizacemi” se vysvětlují právě na tomto základě. Nejsou to ideje a myšlenky, které rozdíl vytvořily, jedná se o rozdílnou materiální realitu, rozdílné kultury a filosofie jsou pouhou reflekcí tohoto stavu.
Toto naprosto nezbytné zasazení materialismu do celé koncepce dialektiky je zásluhou právě otců marxismu, tedy Karla Marxe a Friedricha Engelse.
Dialektický materialismus ze své podstaty striktně neguje jakoukoliv snahu o dogmatismus, čímž do značné míry odporuje určitému dogmatismu pozdějšího Stalinismu a následně Maoismu.
Dialektický materialismus poskytuje proletariátu veledůležitou zbraň vůči buržoazním ideologiím o neměnnosti světa a jeho cyklickému opakování se, je to nástroj pro zkoumání společnosti a vývoje třídního boje. Mimo to taktéž uvádí do kontextu výsledky jiných vědních disciplín ve kterých dále nalézá své uplatnění.