O třídní nadvládě se nehlasuje aneb Volební cirkus 2025 a potřeba revoluční strany

Kapitalismus je v současnosti neudržitelný systém způsobující bídu v každém koutě světa. Proč tedy za každých voleb hlasujeme znovu a znovu pro správce toho samého systému? Poněvadž je nám předkládán falešný výběr. Následující odstavce se pokouší odhalit skutečný charakter parlamentních stran, jejich úlohu v obraně zahnívajícího společenského řádu, a vyzývají k jedinému skutečně účinnému řešení - k organizovanému boji za překonání systému, jenž nás vykořisťuje.

Letos 3. a 4. října opět proběhnou volby do Poslanecké sněmovny. Pro pracující většinu populace již však nejsou nadějí, nýbrž rituálem zoufalství. Jedná se stále o ten samý cirkus - kampaně plné slibů, gladiátorské zápasy při televizních debatách a házení lístků do uren. Po něm přichází návrat k tíživé realitě. Tento text není dalším komentářem volebních preferencí. Je to analýza pro ty, kteří pracují, ale nevládnou - z pohledu těch, kdo vlastní čistě svou sílu tvořit hodnotu, nikoliv však moc o nich rozhodovat.

Pro všechny kandidující parlamentní strany bez výjimky platí jedna společná zásada, a sice nevystupovat vůči systému kapitalistické třídní nadvlády, nebo jak je tomu u buržoazních stran, panství kapitalistické třídy otevřeně podporovat. To platí jak pro vládní koalici Spolu, tak pro opozici včetně samozvaných antisystémových subjektů, jako je koalice Stačilo! Nikdo z nich nezpochybňuje základní pilíře kapitalismu. V jejich kampaních neslýcháme, co znamená tržní výroba a její anarchie, co znamená soukromé vlastnictví výrobních prostředků a odcizení práce, či co znamená diktatura kapitálu nad potřebami lidí.

Ve prospěch systému, v rámci něhož své kampaně pořádají, vnášejí do našeho povědomí zmatek. Zveličují projev problému na úroveň příčiny, kdy např. tvrdí, že za vše může předchozí vláda, že za vše mohou migranti, zlí obchodníci, zlí Rusové, atp. Z protikladů kapitalismu, které je třeba vyřešit, si vybírají jen některé, zatímco ty ostatní, jež ohrožují status quo, zamlčují. Ne proto, že by nevěděli (to se týká až jejich sympatizantů), ale protože vědí až příliš dobře, že většinu problémů nelze v rámci kapitalismu vyřešit účinně. Místo toho určí výhodnějšího viníka, či uměle přenesou odpovědnost na individuum. Systém, který generuje zisk na základě neplacené práce druhých, nemůže být spravedlivý, a stát, který existuje k jeho obraně, nemůže být z pohledu utlačovaných spolehlivý.

Ekonomická bída jako norma

Podle STEM se skoro polovina českých domácností (46 %) domnívá, že má potíže vyjít se svými příjmy a téměř milion obyvatel žije pod hranicí chudoby. Oficiální tvrzení, že je na tom Česko nejlépe v EU, o realitě pracujících neříká nic a skutečnost, že chudoba dnes nemusí vzhledem k technologické vyspělosti lidstva existovat vůbec, se ignoruje. Tento paradox je důsledkem ekonomiky ovládané volným trhem - honbou za ziskem ku prospěchu vytlačení konkurence. Všechno, co zisku odporuje - bydlení pro všechny, důstojné mzdy a ceny, zdravé životní prostředí, atd. -  je nutně likvidováno.

V rámci tohoto systému neexistuje žádná opravdu účinná politika, která by situaci zásadně změnila. Je třeba útočit na moc kapitálu, a právě to žádná z kandidujících stran nedělá. Ba naopak, kapitál a buržoazní třídu podporují a hájí její zájmy ve vládě, parlamentu i senátu. Političtí představitelé těchto stran tedy nejsou zástupci lidu, ale pouze státní manažeři bank a korporací.

Koho máme „na výběr“?  

S hesly „Teď jde o všechno.“a „Teď je čas stát na správné straně“ hájí koalice Spolu tvrzení, že za ekonomické potíže může výhradně rozpočtová „nezodpovědnost“ a jako řešení nabízí škrty. Ceny zboží ani nájmů neklesají, zadlužení domácností rovněž, ale koalice stále razí politiku úspor, aniž by se dotkla zisků nejbohatších. Zatímco Daniel Křetínský, nejbohatší český kapitalista, vlastní majetek v hodnotě téměř 400 miliard korun, a zbrojař Strnad za jediný rok navýšil svůj majetek o 175 miliard, veřejné výdaje čelí škrtům. Tato politika, ať je prezentována jakkoliv, ve skutečnosti tempo dalšího zadlužování státu jen zpomaluje. Dlouhodobě se dluh státu neustále zvyšuje, aby udržel chod systému, který plodí nerovnost a krize.

Koalice Spolu tento základní fakt ignoruje. Zamlčuje, kam potřebné finance tečou. Její volební kampaň nás nabádá k důvěře, že škrty vyřeší vše. Ve skutečnosti tím jen maskuje službu kapitálu, nikoliv lidu. Řešením není „lépe spravovat“ systém, který selhává, nýbrž postavit se proti jeho logice. Státní dluh, stejně jako krize bydlení, inflace, sociální bída, ale i imperialismus, jenž si vynucuje financování armád, je nevyhnutelným důsledkem kapitalismu ve své vrcholné fázi, a jen jeho překonáním lze tyto problémy účinně vyřešit.

Populismus s tváří technokracie představuje ANO. Jejich billboardy se slogany „Za nás bylo líp“ pracují se srovnáváním cen (za pivo, vejce, nájem), ale opět neřeší příčinu. ANO je strana velkého byznysu, která vládne ve jménu zisku, nikoliv potřeb lidu. Netřeba připomínat ústřední figuru strany kapitalistu Andreje Babiše známého též jako „pana dotačníka“ a všechny ty kauzy okolo jeho střetu zájmů. Stejně jako nynější vláda, i ANO zadlužovalo stát, aniž by měnilo strukturu třídního systému ve prospěch skutečné emancipace pracujících a jejich příznivějších podmínek k životu bez rizika tržní nestability.

Hráči, jako je SPD, zaměřují svou pozornost na migraci a politiku EU. Místo kritiky kapitalismu útočí na jeho symptomy a z utlačovaných menšin činí umělé nepřátele. S tváří spasitele národní kultury odmítá tolerovat LGBT komunitu či pomoc migrantům. Ačkoliv za současné vlády vystupuje jako opozice, liší se opět čistě taktikou, nikoliv strategií. Každá strana přistupuje k symptomům nemoci různě - jedna tolerantně, druhá opovrhovaně, ale žádná z nich neléčí nemoc a její symptomy využívá k odvrácení pozornosti od nutnosti mezinárodního třídního boje. Ten jediný má však potenciál vybudovat takový svět, který nebude nikde nutit pracující migrovat, který nebude závislý na tradičním konceptu rodiny včetně útlaku ženy či LGBT komunity atd. To vše nastane teprve tehdy, až v první řadě pracující osvobodí to nejzákladnější, čím disponují - vlastní práci a její výsledky.

,,Probíhající nelegální imigrace je počáteční fází konfliktu, který v konečném důsledku ohrozí svobodu, demokracii i samotnou existenci České republiky a našeho národa. Nehlásáme nenávist k žádnému národu, rase, kultuře, nebo náboženství. Naše společnost má národní tradice vycházející z kořenů židovské, antické a křesťanské kultury a civilizace. Tyto hodnoty budeme chránit. Jsou základem demokracie, svobody a lidských práv. Probíhající islamizace evropských zemí je s těmito hodnotami neslučitelná.”

-úryvek z dlouhodobého politického programu SPD

SocDem zkouší známou kampaň proti drahotě. Volá po levnějších lécích a dostupnějším bydlení. Zároveň však také nesahá na logiku trhu. Nechce znárodňovat, demokratizovat výrobu ani posílit moc pracujících. Pracujícímu člověku nabízí jen sympatičtější tržní regulace či daňová pravidla a ten, omámen jednoduchým slibem své politické úsilí vydá v podobě hlasovacího lístku do urny. 

SocDem nechce změnu systému, chce ho jen spravovat - to je ale za stávajících podmínek kapitalistické krize naprosto nereální.  Jakmile ono skvěle znějící opatření narazí na limity trhu, který nikdy nebyl a nikdy nebude SocDem ochoten překonat, a dojde ke zdražování, ztrátě konkurenceschopnosti zboží až třeba odlivu kapitálu a nutnosti reformu omezit, pracující přijdou o iluzi a důvěru v tuto stranu. To nám již ukázaly volby roku 2017. Proč znovu svěřovat této straně důvěru, když se ani po takových zkušenostech neodpoutá od jízdního řádu buržoazie?

,,Máme vizi státu ekonomicky silného a stabilního. Státu, ve kterém se na veřejných službách podílejí všichni spravedlivým dílem a podle svých možností. Nové daňové výnosy nesmí pocházet z kapes střední třídy, ale těch, kteří díky pracující většině vytvářeli ohromné zisky, ale do společné kasy toho vracejí jen velmi málo. Tedy od velkých korporací a úzké skupiny těch nejbohatších.”

-úryvek z programu SocDem

Koalice Stačilo! se rovněž prezentuje jako alternativní síla, avšak její program odhaluje limity levicového reformismu v mezích kapitalismu. Ačkoli vystupuje ostře proti současným škrtům, militarizaci a posílání zbraní na Ukrajinu, zůstává v mezích systému. Volání po mírových jednáních s imperialisty není cestou k trvalému míru, neboť konflikty mezi kapitalistickými mocnostmi vycházejí z logiky kapitalismu samotného. Ten, ve fázi kdy nenachází profit doma, překonává hranice národních trhů - to je podstata imperialismu. Jedinou cestou k trvalému míru je změna této podstaty skrze vzpouru zdola - skrze mezinárodní revoluční třídní boj, jenž nahradí hospodářskou soutěž plánováním.

Odpor Stačilo! ke Green Dealu, jenž pohrdavě označují jako „zelené blouznění“, vychází z obrany národní ekonomické základny. Opět ale neútočí na samotnou logiku zisku, ačkoliv ta za ekologickou destrukcí stojí. Nenabízí nám tak žádné řešení klimatické krize a pouze chrání zájmy kapitálu. Podobně jejich důraz na ekonomickou soběstačnost neznamená únik z kapitalistických vztahů. Je to hlavně čistá utopie. Každá země má jiné podmínky, pro růst obilovin, chov zvěře atd. Místo izolování se spolupráci zemí se společným plánem. Zároveň i soběstačný stát může být kapitalistickým státem, v němž budou pracující nadále vykořisťováni. Jde o historii dobře známý sociálšovinismus, usilující o ochranu národního trhu pod záminkou ochrany pracujících, jejichž domácí buržoazie se jim pak má odvděčit údajně pokrokovými kompromisy. Ona záminka však ve skutečnosti vždy hájila - stále hájí -zájmy buržoazie vyklepané z revoluční nálady mas, jejichž sílu se tak pokouší rozptýlit.

Volání po důstojné minimální mzdě, dostupném zdravotnictví či míru je sice namístě, ovšem v podání koalice Stačilo! prázdné, neboť není spojeno s bojem proti kapitalistické třídě doma ani vně. Reformy bez revoluční perspektivy vždy zůstanou uvnitř systému a skončí stejně jako všechny předchozí - porážkou a frustrací.

Z výše uvedeného plyne postup, jenž je dnes znám mnoha lidem - volíme ne proto, že bychom věřili, nýbrž proto, že se bojíme „většího zla“. Volba „menšího zla“ se tak stává symbolem stavu beznaděje. Tato odevzdanost je výhrou pro vládnoucí třídu, která nadále vykořisťuje pracující v masce tzv. demokracie a politické plurality. Sama si dovede skrze své bohatství zařídit, aby v čele jejího vlastního státu stála strana hájící její zájmy nejpoctivěji.

Marxismus a úloha státu

Marxismus nás učí dějiny lidské společnosti chápat jako proces střetávání zájmů společenských tříd. Kapitalismus byl na úplném počátku své existence pokrokový. Zasloužil se o zefektivnění výroby, rozvoj světového trhu, proletarizaci, ústup náboženství a vzestup vědy. Dnes však, kdy výrobní prostředky ovládá malá skupina extrémně bohatých, jejichž zájmy se stále více vzdalují potřebám pracujících, vidíme rostoucí rozdělení společnosti. Linie mezi privilegovanými a utlačovanými je čím dál zřetelnější a v období krize si utlačovaní začínají svou nesvobodu více uvědomovat.

Stát není žádným nadspolečenským orgánem. Je nástrojem třídy, jež má v procesu výroby výsadní postavení, a tím pádem i peníze, čas a hlavně důvod v podobě strachu z utlačovaných k tomu, aby si všemi drápy držela moc. Úlohou státu je chránit soukromé vlastnictví výrobních sil a monopol na vykořisťování skrze právo a násilí. To vše během konstituční monarchie, fašismu, policejního státu nebo jak tomu je dnes nejčastěji: pod rouškou údajné demokracie a vlády lidu.

Stávající státní uspořádání ale není skutečnou demokracií či dokonce vládou lidu, jak je nám do hlav vštěpováno již od základních škol. Moderní český stát je třídní diktaturou buržoazní třídy, která si demokracii uzurpuje čistě pro sebe, zatímco většinová - proletářská - společnost je z této demokracie vyloučena. 

Buržoazní politici tvoří naprosto oddělenou vrstvu společnosti, které jsou problémy obyčejných pracujících naprosto cizí. Díky svým tučným mzdovým páskám a lobbistické podpoře nikdy nemuseli řešit riziko ztráty střechy nad hlavou nebo nedostatek peněz na jídlo. Tyto lidi nemůže během volebních období nikdo odvolat (nepočítejme buržoazní třídu), celý politický systém je totiž postavený tak aby tuto politickou paži buržoazie chránil.

I přesto, že se tady zatím lidé nezavírají do vězení za kritiku vlády, neznamená to, že to tak bude věčně. Buržoazní třída bude tato politická a “demokratická” práva hájit dokud to pro ni bude prospěšné. Jakmile ale vycítí, že je pro ní demokracie, byť buržoazní, překážkou, nebude váhat ani minutu s jejím zahození do propasti historie, aby si uhájila svou moc a bohatství.

Všemožné řeči o svobodě slova a právu na názor, které buržoazní ideologové vydávají za pilíře demokracie, působí směšně ve chvíli, kdy si uvědomíme, kdo vlastní hlavní média, vzdělávací instituce a další kanály formující veřejné mínění. Většinu těchto nástrojů ovládá (přímo či nepřímo) úzká vrstva kapitálu. Právě ta rozhoduje, jaké názory dostanou prostor a jaké budou umlčeny. Kritika kapitalismu je buď démonizována, nebo zcela ignorována. Průměrnému pracujícímu není umožněno svobodně se rozhodnout ani racionálně projevit svůj názor ve volbách, protože si může vybírat jen z těch názorů, které mu kapitalistická třída předem schválila.

„Utlačovaným je umožněno jednou za několik let rozhodnout, kteří konkrétní zástupci utlačující třídy je budou zastupovat a potlačovat je v parlamentu.“

Karel Marx

Revoluce čas

Volby nás nespasí. Dokud budeme stát v roli přihlížejících, dokud budeme věřit, že změna přijde shora přes lístky v urně, budeme neustále a nadále zrazováni.

Jedinou alternativou je organizace pracujících a studentů v revolučních organizacích, které odmítají soukromé vlastnictví jako základ. Nejde o to mít „lepší správce“ kapitalismu. Jde o to mít systém, jenž ty „horší správce“ neplodí a nestaví je do vlastního čela.

Buržoazní stát musí být nemilosrdně rozmetán na kousky komunistickou revolucí, která dá vzniknout diktatuře proletariátu - skutečné demokracii pro většinu. V této demokracii se veřejní činitelé budou skutečně zodpovídat svým voličům a pokud ztratí jejich důvěru, budou kdykoli odvolatelní. Dále bude pro politiky zavedena průměrná dělnická mzda, která napomůže tomu, aby se zabránilo kariérismu a politika se nestala cestou k osobnímu obohacení, ale nástrojem služby společnosti.

Jde o boj za společnost, v níž budou výrobní prostředky vlastněny kolektivně, kde se bude vyrábět na základě demokratického plánování v souladu s potřebami lidu, nikoliv se soukromým profitem.

Takovou organizaci budujeme a vítáme v našich řadách každého, kdo to s revoluční cestou a věcí světového proletariátu myslí vážně. Nejsme jen svědky dění. Jsme i jeho tvůrci!

Nevolme si správce otroctví! Organizujme se k jeho překonání!