O komunismu minulém a budoucím

Za normálních okolností běžným lidem připadá nepředstavitelné, že by současný politický systém a řád měl jednou zaniknout, a že by mohl být nahrazen řádem jiným. Snaží se v něm naučit žít, čímž ho nevyhnutelně minimálně dočasně akceptují a přizpůsobují se jeho logice a morálce, ačkoliv patří často mezi zástupce třídy porobené. Bouří se teprve až když v něm žít nejde, či pokud je jejich vlastní boj povznese natolik, že mohou nahlédnout za jeho hranice. Komunisté tak nevyhnutelně v běžných časech i u třídy kterou chtějí vést získávají pověst utopistů. Pověst vykladačů pohádek o zcela jiném a lepším světě, jehož představě se běžná konzervativní lidská mysl brání, a snaží si vymyslet ospravedlnění, proč takový svět nemůže fungovat, což důsledně živí třída vládnoucí. A i tak komunismus jednou nevyhnutelně zvítězí, bude-li dále lidstvo existovat. Tento výrok nepoužíváme jako součást sentimentálního sebechlácholení, ale protože jako uživatelé materialistické dialektiky rozumíme dynamice lidských dějin.

Konec dějin?

Představu, že kapitalismus tu již bude navždy a že ve skutečnosti již lidské dějiny skončily rozvinul v 90. letech americko-japonský spisovatel Francis Fukuyama. Jeho pojetí sepsané v knize „Konec dějin a poslední člověk“ vychází z předpokladu, že statisíce let lidských dějin směřují k jedinému cíli – k dosažení současné kapitalistické společnosti, která pádem SSSR definitivně zvítězila, přičemž režimy v zemích jako je Kuba nebo Severní Korea představují jen určitý historický anachronismus, který dříve či později padne. Porovnával své myšlenky s myšlenkami Karla Marxe, kterému přisoudil představu určitého konce dějin v komunismu.

Ale v idejích Karla Marxe nenajdeme nic jako představu určitého konce dějin. Vůbec největším historickým přispěním Karla Marxe byl jeho objev dialektického materialismu, a vlastně ani ne tak objev samotný, jako skutečnost, že se tímto filosofickým náhledem dokázal podívat na svět. Všechny ostatní jeho ideje vychází z této skutečnosti.

Základem dialektického vnímání světa je dokázat vnímat svět v jeho neustálém pohybu. Jako něco, co se nedokáže zastavit, protože je nekonečně vnitřně rozporný, kde kvantitativní změny skokově přerůstají do změn kvalitativních, a kde je vše existující nevyhnutelně předem odsouzeno ke svému zániku. Jedinou věcí, která nedokáže vzniknout ani zaniknout je sama hmota, která je zdrojem veškeré existence, včetně existence idejí.  

Negace negace a lidská společnost

Nic však nezaniká jako celek. Zaniká jen určitá kvalita, která se transformuje typicky skrze chaos do kvality nové. Každý chaos tak předznamenává nový rodící se řád. A tato původní kvalita zůstává do budoucna možností dalšího vývoje na odlišné úrovni v odlišných podmínkách.

Když hormony stromu začnou reagovat na jarní teplotu a světlo, aktivují bez varování meristémy, coby zásobárny dělivých buněk, které z pupenů začnou produkovat nové listy. To je samo o sobě přechodem kvantity v kvalitu, kdy strom náhle přechází ze stavu zimního vegetativního klidu do stavu vegetativní aktivity. Pozvolné kvantitativní změny růstu teplot a denního světla tak způsobí náhlou změnu kvality stromu, či přesněji jeho stavu. Stejně tak podzimní nižší teploty a kratší denní doba způsobují, že pigment fytochrom v určitý moment vyšle stromu signál, že přichází zima, načež strom reaguje návratem do vegetativního klidu.

Strom se tak dokola na jaře zelená a a na podzim opadává, a mohlo by se zdát, že jeho vývoj probíhá v kruhu, ode zdi ke zdi. Není tomu tak. I když se stromy jako je dub dožívají i tisíce let, jsou to každým rokem jiné duby, existující v odlišných podmínkách. A když tento dub jednou zahyne, nezanikne jako celek, ale jeho shnilé dřevo poslouží jako přirozené hnojivo pro možný růst nových dubů.

A co platí pro duby, platí i pro lidskou společnost. V historii jsme pozorovali několik společenských formací, které podobně jako listy dostaly impuls ke svému vzniku, následně se zelenaly, až najednou začaly žloutnout, zahnívat, až nakonec náhle opadly.

Jak fungoval komunismus?

Byli to sami buržoazní antropologové, jakým byl třeba Lewis Henry Morgan, kteří v 19. století v době rozvoje kapitalismu objevili tu skutečnost, že po drtivou většinu své existence lidstvo žilo v beztřídní, komunistické společnosti lovců a sběračů, kde neexistovalo soukromé vlastnictví ani třeba podřízení ženy muži, nebo jakákoliv forma diktatury. L.H. Morgan tak objevil i na základě svého studia způsobu života amerických indiánů, u kterých si uvědomoval, že jejich původní společnost žila na podobné úrovni technologického rozvoje jako společnost pravěká. Počínal si tedy vědecky a materialisticky. Následně jeho objevy zpracoval Friedrich Engels, když napsal své dílo „O původu rodiny, soukromého vlastnictví a státu“, kdy je zpracoval na vyšší, historicko-materialistickou úroveň, vědom si dalšího dialektického vývoje současné třídně rozdělené společnosti.

Tato původní komunistická společnost ani nemohla být třídně rozdělená, protože třídní nadvláda musí být materiálně podmíněná. Moc vyžaduje majetek a majetek moc. Teoreticky je jistě možné, aby třeba fyzicky silnější člověk uplatňoval svou moc nad fyzicky slabším člověkem. Ale to není aplikovatelné na celou společnost, protože stačí, aby se dva slabší spojili proti jednomu silnějšímu, a nadvláda silnějšího končí. Aby bylo možné jako jednotlivec nebo jako malá skupina uplatňovat moc nad většinou, je k tomu třeba stabilní majetek, kterým je možné třeba vyplácet ozbrojené síly tuto nadvládu chránící.

Nestačí se ani zaštiťovat povolaností od božstev, protože božstva jsou vždy konec konců produktem lidské mysli, a člověk si do nich promítá své představy o mravnosti. Něšlo jen říct „Poslouchejte mě, nebo vás pán Bůh potrestá“, a nemít k tomu majetek co by tuto moc podmiňoval. Chudí měli vždy odlišná božstva oproti bohatým. Je to velmi dobře vidět na vývoji křesťanství, které z původního tak říkajíc „komunistického náboženství“ přerostlo v náboženství stojící pevně na straně třídních vládců. Zatímco v Novém zákoně je možno si přečíst, že „Snáze projde velbloud uchem jehly, než aby bohatý vešel do Božího království“, tak dnes takzvaní „Křesťanští demokraté“ v Česku pevně stojí na straně bohatých vlastníků ve Fialově vládě.

Stejně tak bohatství vyžaduje moc, protože jinak o toto bohatství budete nevyhnutelně přicházet ve prospěch chudších, případně ostatních bohatých. To proto oligarchové skupují sdělovací prostředky a ovládají politické strany.

Původní komunismus tak byl nutně „komunismem z nedostatku“ – kdy nebylo možné vyprodukovat dostatečné bohatství, aby zaštiťovalo jakékoliv třídní či jiné panství.

Přesto existovali vojevůdci či náčelníci, ale jejich funkce byla funkcí čestnou a autoritativní. Náčelníkem se člověk nestal aby někomu diktoval, ale protože měl respekt celého svého kmene a byl schopen tento kmen držet pohromadě, a usměrňovat různé společenské pohyby v něm v pohyb jediný – prospěšný pro celý kmen. Byl takzvaným „primus inter pares – prvním mezi rovnými“. Autorita náčelníka kmene na tomto stupni vývoje byla nesrovnatelně vyšší než autorita takového Fialy, kterého aktuálně nesnáší asi 80-90% české společnosti. Už samotná volba náčelníka byla volbou konsensuální a nikoliv demokratickou.

A tyto pravěké kmeny samy žili jako lovci a sběrači, postupně vytěsňující pokrevní příbuznost z jejich způsobu reprodukce. Lov byl doménou mužů, a sběr žen. Nikoliv proto, že by na tom panovala nějaká předchozí dohoda, ale zejména proto, že ženy produkovaly i vzhledem k tehdejší mortalitě daleko více dětí než dnes. Těhotenství a péče o děti je tedy držely doma, kdy udržovaly oheň a sbíraly z okolí potřebné předměty a plody. Měly zároveň výsadní postavení, protože byly jednak vnímány jako dárkyně života, a taktéž zatímco se muži někdy vraceli z lovu s prázdnou, sběr zajišťoval většinu potřebné potravy. Dánský profesor Casper Worm Hansen z univerzity v Kodani třeba ve svém díle „Moderní genderové role a zemědělské dějiny: Neolitické dědictví“ tvrdí, že sběračství zajišťuje 60-80% stravy v kmenech Sanů.

Na různých místech tomu bylo samozřejmě procentuálně odlišně, a zároveň taktéž existovaly v některých případech i ženy-lovkyně či muži-sběrači, ale to nemění matrilineární výsadní postavení žen v těchto společenstvech, vycházející ze způsobu života těchto lidí. Morálka a způsob života jsou dvě identické věci.

Nikdo nic soukromě nevlastnil. Jednak proto, že toho nebylo moc k vlastnění, a také proto, že existovalo pouze osobní vlastnictví, kdy se uznávalo že člověku přísluší to, co potřebuje k plnění své role v rámci klanu. Celkově bylo hamounství či sobectví věcí krajně společensky nepřijatelnou, protože aby klan přežil, musel držet pohromadě, a nesměly ho rozdělovat či oslabovat individuální zájmy jednotlivců. Kdo nepodřídil své zájmy zájmům společenským, byl exkomunikován z klanu, což se rovnalo rozsudku smrti, protože člověk není vybavený k tomu, aby přežil na vlastní pěst. Nemohl se tak dochovat žádný „sobecký gen“, který někteří pseudovědci člověku přisuzují.

Rozhodovací proces taktéž nebyl demokratický ale konsensuální. Lidé měli sice různé pohledy na různé věci, ale všechny spojoval kolektivní zájem přežít a žít co nejkvalitněji, který nebyl třídně rozdělen. Nediktovala zde většina menšině, která by se musela většině demokraticky přizpůsobovat. Při rozhodování se daly dohromady veškeré argumenty a dostupná fakta a bylo vybráno jen takové řešení problému, které mohlo co nejlépe uspokojit zájmy a získat souhlas všech, protože sám konsenzus byl společenským zájmem. Cílem rozhodování nebylo přehlasovat menšinu ale dosáhnout shody. Donucovací moc co by nutila menšinu se přizpůsobit většině neexistovala.

Zděšení kapitalistické vědy z vlastních objevů

V okamžiku kdy seriozní buržoazní věda provedla tyto objevy ohledně pravěkého společenského uspořádání, tak zároveň vyvolala zděšení u zastánců současnému systému. Kapitalistická propaganda se nám snaží neustále vštěpovat, že současný systém je ten člověku nejpřirozenější a nejadekvátnější, kde je zdrojem pokroku konkurence a nikoliv spolupráce, a kde probíhá zuřivý zvířecký boj o kořist na všech úrovních. „Jinak to být nemůže a nikdy nebylo!“ posloucháme.

Úpadek kapitalismu se tak nevyhnutelně projevuje i úpadkem kapitalistické vědy, kdy je u současných prominentních antropologů cílem teorii o primitivním komunismu za každou cenu vyvrátit. Nikoliv pravdivými argumenty, ale kapitalistickým světonázorem, kterému se musí jejich objevy podřizovat. Na stejné úrovni fungují v česku instituce jako Paměť národa či Ústav pro studium totalitních režimů. Jejich úkolem je ospravedlnit existenci současného kapitalistického zřízení, a tomu se musí veškeré jejich analýzy přizpůsobovat, ať už budou jakkoliv nevědecké, a jak budou vytrhávat vybrané věci z jejich kontextů.

Současná antropologie tak připomíná do značné míry dětský seriál Flintstoneovi, snažíce se fakticky dokázat, že současný systém tu existoval i v pravěku, i když na nižší úrovni. Antropologové jako Malinowski, Lowie a Boas se snažili dokázat, že společnosti nejsou nikdy postaveny na společenských zájmech ale na zájmech jednotlivců, že místo sdílení probíhá v klanech spíše směna, a snažili se misinterpretovat Morgana s Engelsem poukazujíce na přítomnost náčelníků, či poukazováním na existenci osobního vlastnictví, a jeho zaměňováním s vlastnictvím soukromým. Sklízeli u toho chválu jak vládnoucí třídy, tak i církve, a pašovali idealismus do vědy. Přesto analýzu Morgana a Engelse nikdy nevyvrátili, kterou potvrzují nové a nové objevy.

Komunismus skončil a zůstal budoucí možností

Primitivní komunismus však přestal po desítkách tisíc let existovat. A přestal existovat relativně velmi náhle. Jeho další pokračování bylo znemožněno vznikem dostatečného společenského nadproduktu ke stabilnímu zajištění existence soukromého vlastnictví a následně i společenských tříd. Určitý nadprodukt vznikal již i dříve. Nicméně jeho výskyt byl ojedinělý a nepravidelný. Rozdělil se mezi klan nebo uchoval jako kolektivní poklad na horší časy.

Jakmile však vznikl nadprodukt stálý, vznikla s ním i otázka kdo ho bude vlastnit. Vlastnictví je potřeba chránit, a dá se směňovat. Vzniklo v první řadě rozvojem výrobních sil, který byl umocněn vznikem rozšíření společenské dělby práce, zejména na následnou práci fyzickou a duševní.

Rozdělení práce podle specializace umožnilo rozvoj řemesel a možnost vyrobit víc. Duševní práce umožnila rozvoj písma, vědy a filosofie. Ti co disponovali věděním stáli nevyhnutelně nad společností. Egyptští kněží pozorovali souvislost mezi výskytem ranní hvězdy Sirius na obloze a blížícím se časem povodní na Nilu. Vedli taktéž záznamy o výšce vody, na základě čehož mohli předpovídat úrodnost roku. Prostí lidé tak nevyhnutelně věřili, že kněží jsou jejich spojnicí s Bohy, a dokáží jim díky tomuto spojení zajistit úrodu. Chrámová společenství byla typickým rysem této autority.

První kdo ovšem začal vůbec nadproduktem disponovat byli muži, kteří jej začali přetavovat na soukromé vlastnictví. Původně muži zajišťovali lov. Když se však specializovali na zemědělství a pastevectví, začali být pro klan daleko významnějšími než ženy, co se týče jejich ekonomického přínosu. Jejich práce zajišťovala bohatství, které nakonec rozbilo původní formy rodiny a klanu. Různé klany a nakonec i různí muži byli jinak schopní v těchto řemeslech, někteří měli k dispozici lepší půdu. Tento rozdíl byl přesně to co stimulovalo rozvoj soukromého vlastnictví. „Tohle je moje, a ne Tvoje.“ 

Žena se stala otrokem muže poté, co se s rozvojem ekonomického přínosu mužů začaly rodové linie určovat nově po meči. Jeho domácím nástrojem plození jeho dědiců, na který byla uvalena monogamie. Žena pracovala uzavřena v domácnosti a muž se staral o dobytek a půdu, případně obchodoval a zajišťoval kontakty s venkem. Práce to však byla úmorná. Starat se o dobytek a pole sám s primitivními nástroji nezajišťovalo velké bohatství. Proto přišli později na řadu otroci, coby zajatci nebo dlužníci, kteří mohli být přinuceni k práci, a jimi vytvořený nadprodukt jim mohl být odňat. Už otrokáři objevili to, co dnes činí současné kapitalisty bohatými – Že pracovní síla dokáže vyprodukovat větší hodnotu, než je její vlastní hodnota.

To dovršilo nevyhnutelné rozdělení společnosti na třídy a vytvořilo potřebu státu, který bude určovat a silou zajišťovat práva pro třídu vládnoucí, a povinnosti pro třídu porobenou. Stát nikdy nepředstavoval žádnou „smlouvu mezi občany“, jak bohužel tvrdí i dnešní straníci za KSČM. Představoval a dodnes představuje diktát jedné třídy vůči druhé. Už není možné vládnout na bázi konsenzu, protože třídní zájmy jako šrám rozdělují společnost ve dví.

Ale rozvoj výrobních sil se nezastavil s příchodem otrokářství. Ba přesně naopak. Pokračoval, až narazil na hranice možností otrokářského výrobního způsobu samého a tento výrobní způsob musel být nahrazen výrobním způsobem feudálním, a když i ten začal být výrobním silám těsný, přišel kapitalismus.

V této několikatisícileté lidské historii široké masy vždy vytvářely bohatství, které jim bylo různými způsoby odnímáno ve prospěch různých vládnoucích tříd, které nad nimi jeho prostřednictvím upevňovali svou moc. Po tyto tisíce let nebylo s dostupnými výrobními silami ani možno, aby se mohl zajistit blahobyt všem. Blahobyt tak zůstával privilegiem vyvolených, který je pozvedal ze zvířeckého stavu denního strachu o vlastní přežití, a umožnil jim v období rozkvětu těchto různých forem třídních společností rozvíjet lidské poznání.

Kapitalismus činí komunismus možným a nutným

Kapitalismus, jakožto nejvyšší forma třídní společnosti však poprvé vytvořil historicky zcela unikátní a kvalitativně odlišnou situaci. Rozvinul společenské výrobní síly natolik, že denní strach o vlastní přežití začal být zcela zbytečným pro jakéhokoliv člověka, ne jen pro společenskou minoritu či dokonce většinu.

V roce 2024 světová produkce potravin vyprodukovala okolo 2800-3100 kcal na člověka a den. Člověku však přitom stačí okolo 2100-2300 kcal. Neexistuje tedy racionální důvod, aby kdokoliv na světě byl vystaven hladu, a muselo na něj každý rok zemřít okolo devíti milionů lidí. A to se bavíme jen o výrobních silách, které byly v kapitalismu uvedeny do chodu pro produkci potravin, ne o celkových současných výrobních silách a jejich možnostech produkce potravin bez ohledu na motivaci ziskem. Ještě zvrácenější je třeba situace v ohledu bezdomovectví, kdy na každého evropského bezdomovce připadá asi deset již existujících volných příbytků. Je tedy nesmyslem šířeným developery, že by klíčem k dostupnému bydlení byla další bytová výstavba. Je potřeba odstranit soukromé vlastnictví a motivaci ziskem pro vyřešení tohoto problému.

Výrobní síly této společnosti jsou v držení obscénně bohatých miliardářů diktujících společnosti jejich řád a nároky. To oni ovládají politickou scénu, média i veřejné mínění. Způsob produkce pod jejich kontrolou vede k extrémní neefektivitě, třeba v ohledu vynakládání ohromných a rostoucích industriálních kapacit na zbrojení, a taktéž k nadvýrobě či plýtvání dostupnou pracovní silou, udržováním stabilního množství nezaměstnaných.

Současný systém pod jejich kontrolou stagnuje v ohledu vědy, filosofie, ekonomiky i kultury právě proto, že naráží na kontradikci rozvoje výrobních sil v poměru k možnostem výrobního způsobu. Právě proto, že toho kapitalismus vyrobil „příliš mnoho“ a vytvořil „příliš silné“ výrobní síly, tak není kam investovat aby to přinášelo nové zisky a nový společenský rozvoj. Zisk je přitom jediným důvodem produkce v kapitalismu. Je to síla výrobních sil která určuje jakým způsobem je třeba vyrábět. Ovšem současný výrobní způsob je silně profitabilní pro hrstku oligarchů u moci, kteří se svých privilegií na úkor společnosti dobrovolně nevzdají. To podmiňuje nutnost revoluce.

Komunismus se tak neobjevuje jako možnost, ale jako nutnost a podmínka dalšího společenského rozvoje. Kapitalismus a třídní společnost zkrátka musí zaniknout, pokud se společnost nechce utápět v hlubším a hlubším barbarství, které je podmíněno vyčerpaností současného systému. Podobné barbarství zapříčiněné tím stejným problémem jsme pozorovali na konci otrokářské i feudální společnosti.

Co je třídní společnost?

Co je tedy třídní společnost? Třídní společnost je relativně krátké historické období mezi dvěma typy komunismů, kdy jsou výrobní síly rozvinuté příliš na to, než aby mohl existovat komunismus z nedostatku, ale zároveň nedostatečně rozvinuté aby mohl existovat komunismus založený na dostatku pro všechny.

Je to období, kdy sice existuje společenský nadprodukt, ale je potřeba se o něj stále rvát, a zajišťovat si přístup k němu na základě útlaku a státního násilí.

Jedná se tedy o období mezi komunismy na různém stupni vývoje, které mezi sebou mají kvalitativní odlišnosti. Například i v primitivním komunismu existuje potřeba válek a násilí. Pokud nějaký klan příliš vyrostl, než aby se dokázal uživit z okolních zdrojů, musel nevyhnutelně rozšiřovat vlastní teritorium, a to i na základě násilí vůči kmenům jiným. Primitivní komunismus vyžadoval války, které měly často vyhlazovací charakter.

Obecně už není potřeba se rvát kvůli přežití

Toto však již dnes není potřeba. Třídní společnost rozvinula výrobní síly natolik, že již není potřeba se o životní zdroje rvát a tolerovat existenci státu legitimizujícího přístup ke zdrojům pro výhradně vládnoucí menšinu, když je zdrojů dost pro všechny. Tuto iracionální potřebu vytváří pouze sám kapitalismus. Můžeme se jako celá společnost posunout nad tento zvířecí stav. Je to paradoxně sám kapitalismus, který stimuluje a expanduje třídní konflikt a činí komunismus možným, a dokonce nevyhnutelným, pokud se chce lidstvo dále rozvíjet. V komunistické společnosti zároveň kontradikce nezaniknou, budou dosahovat nejrůznějších a v současnosti těžko představitelných forem, ale bude překonána jejich třídní podstata. Nikdo zároveň nebude muset geneticky modifikovat člověka a odstraňovat u něj nějaký „sobecký gen“. Ten nikdy neexistoval a člověk dokázal zcela v pohodě žít v komunistické společnosti po drtivou většinu času své existence.

Kapitalismus ale nepadne sám od sebe jako uschlá hruška. Bude se držet těla společnosti jako infekční klíště, kterého na tomto pomyslném těle drží třídní zájem hrstky oligarchů vládnoucích v této společnosti, kteří na něm skrze násilí a útlak extrémně profitují.  V případě neorganizovanosti mas proti němu může současný kapitalismus klidně zapříčinit i dlouhodobé období temna eskalujícího násilí, bídy, stagnace a útlaku. Komunisté přitom stojí na straně pokroku a odporu vůči takovýmto podmínkám, a jsou tedy silou mající zájem toto klíště i přes odpor kapitalistů vykroutit a spálit nad sporákem.

Mirko Krieger