V druhé polovině roku 2020 se v české společnosti rozvířila významná debata ohledně otázky zrušení takzvané „superhrubé mzdy“. Ve svém důsledku se jedná o změnu v algoritmu výpočtu daně z příjmu fyzických osob, která skutečně bude znamenat momentální zlepšení podmínek pracujících, kterým naroste poměr čisté mzdy vůči mzdě hrubé. Ovšem pracující člověk nepotřebuje nijak zvlášť velké množství životních zkušeností aby věděl, že v kapitalismu není žádná sleva zadarmo, a to zvláště ta, která nevznikla důsledkem boje pracujících, ale libovůle výkonného výboru kapitalistické třídy v podobě vládnoucích politiků. Důvěryhodnosti této finanční operace nepřidává ani to, že jí vládnoucí ANO v parlamentu prosadilo společně s opoziční ODS a SPD. Důležitější otázkou než „kolik na mzdách dostaneme?„ je totiž otázka „kdo tyto výdaje ve skutečnosti zaplatí?“ a „jaký mají účel?“. Privatizovaný kapitalistický stát ve skutečnosti nemá jiné významné zdroje příjmů, vedle financí daňových poplatníků. A pokud stát tyto výdaje nesebere z kapes bohatých, což bez tlaku mas neučiní, potom je toto snížení daní pouhým úvěrem pro pracující, který bude dříve nebo později nějakou formou třeba zaplatit. Jakožto marxisté vítáme každé snížení daňové zátěže vůči pracující třídě, přičemž si uvědomujeme, že jsou to pracující, kteří tvoří hodnoty v současné společnosti, a podle našeho soudu by měli mít i právo tyto hodnoty čerpat, aniž by ze svých mezd ještě dopláceli na veřejné zdravotnictví, školství a sociální stát.
Dosavadní zdanění práce
Až do letošního roku platil v ČR daňový algoritmus vyplývající z dalekosáhlé reformy veřejných financí, kterou prosadila vláda Mirka Topolánka za ODS v roce 2007. Charakter této reformy spočíval v dalším snižování daňového zatížení kapitalistů, kterým se daň z příjmu právnických osob snížila postupně z 24% na 19%. Považme přitom, že v roce 1993 byli kapitalisté zatížení daňovou sazbou ve výši 45%, a po celá devadesátá léta se výše této daně nikdy nedostala pod 30%. Dalším významným bodem této reformy byl nárůst nepřímých daní – což vyústilo v dalekosáhlé zdražování, a konečně – změna výpočtu daně z příjmu fyzických osob a její srovnání do jednotné výše. Trend této reformy tedy pokračoval v přenášení čím dále tím větší daňové zátěže směrem od kapitalistů k pracujícím, což bylo tehdy kritizováno opoziční ČSSD a KSČM, jenž tehdy měli ze zjevných příčin podstatně větší podporu pracujících.
Daň z příjmu byla do té doby vypočítávána ze mzdy hrubé, snížené o povinné pojištění, a to v daňové progresi mezi 12% a 32%. Reforma veřejných financí fakticky tuto progresi v této rovině odstranila, a nově byla sazba daně počítána v jednotné míře 15% nikoliv ze samotné hrubé mzdy, ale ze mzdy tkzv. „superhrubé“ – tedy z hrubé mzdy v součtu s povinnými odvody kapitalisty za zaměstnance. Zvýšení hodnoty základu pro výpočet daně tedy fakticky vyústil v to, že z původního 12-32 procentuálního rozmezí zdanění se daňová sazba ustálila na 23,1% původního základu daně z hrubé mzdy.
Od doby reformy veřejných financí však světový kapitalismus dosáhl značných změn. V roce 2008 přišla dosavadní největší ekonomická krize světového kapitalismu, jejíž podstata dodnes nebyla vyřešena, a místo toho nyní světový kapitalismus propadá do krize nové, a ještě hlubší.
Profesor Ústavu ekonomiky VUT v Brně Oldřich Rejnuš je jedním z mála českých ekonomů, který je schopen analyzovat současnou krizi, a zároveň se nebojí upřímně a veřejně ve svých přednáškách na současné ekonomické problémy poukazovat. Tím se značně liší od mnohých dalších ekonomů, konzervativních ve svých vystoupeních, kteří vystupují podle kapitalismem vyžadované, i když poněkud zastaralé neoliberální mantry o tom, že je kapitalismus nejlepším a jediným možným systémem, přičemž jsou jimi novodobá ekonomická opatření často prezentována jako další zdokonalování tohoto světového systému. Profesor Rejnuš rovněž za hranice kapitalismu ve svých analýzách nenahlíží, a jeho pád si ve své mysli spojuje s výjevy ryze dystopickými, ovšem jeho buřičství spočívá v tom, že místo opakování manter a chlácholení společnosti je schopný na základě svého fundovaného pozorování nazývat věci pravými jmény, a nebojí se upozorňovat společnost na ekonomická nebezpečí spjatá se současným vyčerpaným ekonomickým systémem, který se profesor Rejnuš nebojí přirovnávat k drogově závislému jedinci, jemuž jsou podávány čím dále tím silnější a odpornější drogy, jen aby byl udržen o něco déle při životě, které jej ovšem činí stále závislejším a nezdravějším. Celkový rozsah těchto podávaných drog vzrostl od roku 2007 do nebývalé míry, přičemž příchod nové krize v roce 2020, dlouhodobě předpovídané Oldřichem Rejnušem, způsobil jejich opětovný a dosud nevídaný boom. Současný kapitalismus změnil podobu vůči kapitalismu před patnácti, respektive šedesáti lety.
Ve své „zlaté éře“, to znamená v období od padesátých do sedmdesátých let, světový kapitalismus dokázal v rozvinutých zemích zajišťovat skrze boj jejich organizací pracujícím relativní sociální jistotu. Bylo to období nízké nezaměstnanosti, rostoucích mezd, oproti dnešku vysokého zdanění kapitálu, a masivních investic do sociálního státu, včetně programů zajišťujících lidem dostupné bydlení, školství a zdravotnictví. Kvalita života se v tomto období značně zvýšila. Průměrný Brit, Francouz, či Američan byl roku 1970 v kontrastu s rokem 1950 běžně vlastníkem osobního automobilu, ledničky, televize, a dalších dříve nedostupných komodit, přičemž tyto komodity samy prodělaly značný technologický pokrok. Jen srovnejte pokrok v západních kapitalistických zemích mezi lety 1950-1970 s pokrokem v těch stejných zemích mezi lety 2000-2020! Starší generace Američanů, Britů a Francouzů tak s láskou vzpomínají na toto období „starých dobrých časů“, kdy i tamní strany pracujících jsou dodnes značně ovlivněny tímto obdobím, majíce falešnou představu toho, že se tyto časy uplatňováním těch stejných keynesiánských metod dají navrátit zpět.
Vývoj daně z příjmu právnických osob USA v poměru k celkovému HDP
Co je však největší drogou kapitalistického systému, bez kterého jako takový nemůže existovat? Co je jeho hnacím motorem? Je to soukromý profit. Všechny ostatní drogy zmiňované profesorem Rejnušem jsou ve skutečnosti spíše nástroje a způsoby, jak si tuto drogu uměle opatřit, když už se jí v potřebné míře nedostává. A historie kapitalistického systému, zejména historie posledních 150ti let, je historií téměř konstantního pádu všeobecné míry zisku, který je uměle zachováván válkami, likvidací „přebytečné výrobní kapacity“ v podobě krachů (výrobních sil, které vůbec nejsou ve skutečnosti přebytečné, a produkují věci, které se mnohým nedostávají, ale musí z trhu zmizet, aby byl zachován profit ostatních), a konečně snižováním daňového zatížení kapitálu, snižováním úrokových sazeb, a konečně současným přímým dotováním soukromého kapitálu z veřejných peněz.
Vývoj všeobecné světové míry zisku (Esteban Maito)
Současná státní asistence soukromému byznysu nám jasně říká, že neoliberalismus je po smrti. Anarchokapitalistické a celkově libertariánské vlhké sny o imaginárním světě nulových daní, ač posilovány krátkozrakým poznatkem o tom, že „snižování daňové zátěže kapitálu v současnosti zachraňuje ekonomiku“, ztrácí celkově jakoukoliv argumentační hodnotu při pohledu na dlouhodobý historický trend vývoje tohoto profitu. Kromě té podstatné skutečnosti, že svět nulových daní je zcela mimo realitu povahy kapitalistického systému, který pro svou existenci potřebuje stát, tak ani zcela hypotetické nulové daňové zatížení nedokáže změnit směr vývoje kapitalistické všeobecné míry zisku.
A reformismus, limitovaný zužujícími se hranicemi možností kapitalismu je nucen upouštět od příliš „radikálních“ požadavků ve prospěch pracující třídy aby byl kapitalismu prodloužen život, kdy se s těmito zužujícími mantinely stávají příliš „radikálními“ i požadavky reformistů, které dříve byly zcela reálné. Reformistická malá česká strana Levice může zcela jistě prosazovat progresivní zdanění. Může zcela jistě například prosazovat opětovné zdanění kapitálu sazbou daně z příjmu v hodnotě 45%, jako tomu ostatně bylo v ČR v roce 1993 – a my bychom jí v tomto boji podporovali – nicméně realita současného kapitalismu takovou míru zdanění zkrátka při současné všeobecné míře zisku bez okamžitého příchodu jeho krize neumožňuje, a proto by zcela jistě Levice jako čistě reformistická strana dříve či později od takto „radikálního“ požadavku upustila. Byla by „přivedena k rozumu“ stejně jako dnešní čelní představitelé řecké SYRIZy, stejně jako čelní představitelé ČSSD, KSČM a odborových organizací, kteří na každém kroku zrazují zájmy pracujících, kteří se v těchto organizacích nacházejí, případně je volí, a proto tyto strany ztrácejí podporu třídy, jejíž zájmy by měly hájit.
Jak vzniká profit?
Zbývá tedy zodpovědět zásadní otázku, spjatou s požadavkem uvedeným v nadpisu tohoto článku. Kde se bere soukromý profit – tato životní energie kapitalistického systému? Odkud se bere nová hodnota, která je následně podle určitého klíče společensky dělena? Světoví ekonomové již stovky let přemýšlejí nad touto otázkou. A chápání této otázky v určitém čase bylo dáno rozvojem tehdejšího trhu a rozvojem sil, které tento trh produkuje. Zatímco ekonomové merkantilistické školy považovali za zdroj nové hodnoty samotnou směnu, fyziokraté půdu a práci v agrikultuře, klasičtí ekonomové raného kapitalismu dospěli k důležitému objevu, že zdrojem hodnoty je lidská práce jako celek.
I zrodila se pracovní teorie hodnoty, dnes tolik paradoxně nenáviděná současnými kapitalisty, ačkoliv je sama jejím produktem. Ovšem tuto teorii bylo nejdříve třeba „postavit na nohy“. A podobně jako Karl Marx postavil na nohy hegeliánskou dialektickou filosofii tím, že jí postavil na materialistickou základnu, tak ten stejný revolucionář rozšířil Smithovu a Ricardovu pracovní teorii hodnoty tím, že jí analyzoval ve společenském kontextu výrobních vztahů, a na základě pozorování kapitalistických zákonitostí dokázal i předpokládat následný historický vývoj výrobních sil, a společenské nadstavby v podobě samotné formy společnosti, kultury, morálky atd.
Nová hodnota tedy vzniká prací. Prací tedy zákonitě musí vznikat i profit, který je realizován při směně těchto hodnot – těchto zboží. Ovšem prostou směnou lecjakého jednoho zboží za jiné ještě nerealizujeme soukromý profit, pokud se nám tedy nepodaří někoho napálit. Zcela jistě můžeme například koupit levné pivo, a přelepit jeho etiketu na etiketu Plzeňského prazdroje, a prodávat jej za přemrštěnou cenu neznalým turistům, ale tím nevytváříme žádnou novou hodnotu, a navíc prodej toho stejného zboží za přemrštěnou cenu pouze způsobuje inflaci, která se jeho výrobcům bumerangově vrátí, pokud si například tovární výrobci „plzně“ budou následně chtít předraženou „plzeň“ sami koupit.
Profit jako takový nevzniká okrádáním jednoho člověka druhým člověkem. Profit vzniká na základě jednoho tajemství, které v sobě lidská práce skrývá. Lidská práce jako taková je zbožím. Má svou směnnou i užitnou hodnotu, tj. je velmi užitečná a jako zboží žádaná, a podle určitého klíče se dá směňovat za jiné zboží – třeba za peníze reprezentující nekonečnou řadu dalších hodnot v nich obsažených. Ale na rozdíl od všech ostatních zboží je práce výjimečná v tom, že dokáže vytvářet větší hodnotu, než je její vlastní hodnota.
„Kouzlo“ produktivní práce
Pracující člověk dostává ve své práci za tuto svou schopnost pracovat, kterou kapitalistovi prodává, zaplaceno podle toho, jaká je její momentální hodnota, a v návaznosti na ní tržní poptávka a nabídka. Není tedy okrádán. Ale jaká je tedy hodnota jeho práce? Jaká je směnná hodnota zboží jako celku ? Pracovní teorie hodnoty nám říká, že zboží, tedy nějakým způsobem užitečná věc, která je předmětem směny, má svou hodnotu v sobě obsaženou z pravidla na základě množství společensky nutné práce, která byla na jeho výrobu vynaložena. Diamant má obrovskou hodnotu právě proto, že je třeba tak velkého množství společensky nutné práce k tomu, aby se ho alespoň kousek vytěžil, i když sám o sobě má (kromě toho že nabývá vlastnosti platidla) jen nízkou užitečnost. Kromě toho se však dá i poměrně jednoduše vyrobit krystalizací uhlíku z kovových slitin i umělý diamant, který je často dokonce užitečnější než sám originál, ale přesto je tento umělý diamant nepoměrně méně hodnotný v otázce jeho směny právě na základě toho, že je třeba menšího množství společensky nutné práce na jeho produkci.
Pracovní síla má stejně jako diamant dánu svou hodnotu nutnou společenskou dobou na její regeneraci, čili každodenní výrobu této schopnosti. Pracující člověk dostává svou mzdu kvůli tomu, aby se někde vyspal, něco snědl, a vytvořil a uživil novou generaci proletářů, kteří jej jednou při prodeji této pracovní síly kapitalistovi nahradí. Jeho mzda má tedy účel regenerace pracovní síly, jeho zboží kterým disponuje a prodává, jako takové. Kvalifikovaní pracující samozřejmě mají vyšší hodnotu své práce danou větší nutnou dobou společenské práce na získání dané kvalifikace. Krom toho mohou pracující ještě navýšit hodnotu své vlastní práce na základě třídního boje, kdy mohou přinutit kapitalistu navýšit jim mzdy, a kapitalistům je tak znemožněno vyplácet pracujícím méně, než kolik si vybojovali, což poté tvoří novou hladinu hodnoty jejich pracovní síly.
Pracující člověk prodávající svou pracovní sílu, za kterou je zaplacen, však vytváří větší hodnotu, než kterou prodal kapitalistovi. Pracovní sílu prodává její nositel v měrné jednotce času, stejně jako se cukr směňuje v kilech, látka v metrech atd. Ovšem hodnota, kterou pracující člověk vyrobí za osmihodinovou pracovní dobu, může klidně i několikanásobněkrát převýšit hodnotu, kterou získá na mzdě, jako protihodnotu za tuto pracovní sílu. Tento poměr mezi hodnotou jeho mzdy a celkovým objemem hodnoty výsledku jeho produkce je variabilní, na základě rozvoje výrobních sil a hodnoty jeho pracovní síly, kdy tato hodnota vyrobená proletářem nad hodnotu jeho mzdy se nazývá přiléhavě "nadhodnota", která je počas pracovní doby z proletáře získávána na základě kořisti kapitalisty, z důvodu jeho vlastnictví výrobních sil - tedy vykořisťováním. A tato nadhodnota se dále dělí mezi celou třídu kapitalistů, kdy kapitalista který realizoval nadhodnotu na základě vykořisťování tuto dále dělí například v platbách za nájem užívané půdy a prostor, za nové stroje a suroviny, případně bankéřům za úvěr atd.
Vzpoura strojů
Když si kapitalista koupí do továrny nový stroj, tak pouze na jeho základě nikdy nemůže profit (pokud by nevznikl spekulací s tímto strojem) realizovat. Stroj nikdy sám od sebe nevyrobí větší hodnotu, než je jeho vlastní hodnota. Pouze postupně přenáší svou hodnotu do vyráběného produktu. Tento stroj naopak ztrácí svou hodnotu od prvního dne koupě. Ale pouze v součinnosti s lidskou prací je schopen vytvářet profit.
A co je možná ještě zajímavější - ani při modernizaci továrny tyto nové stroje nedokáží vytvářet větší směnnou hodnotu, než vytvářeli původně ty staré. Kapitalista, pokud modernizuje své stroje, sice na určitý čas realizuje superprofit tím, že předstihl konkurenci ve vývoji užívaných výrobních sil a modernizací snížil náklady produkce - společensky nutnou dobu na výrobu jednotlivého kusu vyráběného zboží - ale to pouze přesně do doby, kdy tak učiní i jeho konkurence. V okamžiku kdy i konkurenční kapitalisté zavedou moderní stroje, klesne cena vyráběného zboží opět na jeho směnnou hodnotu, a boj za dosažení superprofitu modernizací začíná nanovo. A co více - v rámci tohoto boje narůstá společenská výrobní kapacita do té míry, kdy to samotným kapitalistům škodí, protože modernizované stroje najednou dokáží vyrábět miliony párů bot místo původních tisíců - s tím i narůstá i několik problémů – hodnota těchto jednotlivých párů bot neustále klesá s klesající nutnou pracovní dobou jejich výroby, a čím dál více se stává palčívější otázka komu tyto stále nové a nové boty prodat?
Proto je růst výrobních sil nevyhnutelně doprovázen cyklickými kapitalistickými krizemi, které mají svůj původ v nadvýrobě, a nemožnosti při snížené hodnotě jednotlivých kusů vyráběného zboží realizovat dostatečný profit - což je i současný problém před kterým kapitalismus stojí, a důvod proč se ruší superhrubá mzda.
Rušení superhrubé mzdy jako zoufalý tah kapitalistů
Jelikož pracující třída vytváří větší hodnotu než je hodnota pracovní síly kterou kapitalistům prodává, nastává zásadní problém v tom, že si tato pracující třída nemůže z trhu nikdy koupit zpět to, co pro něj vyrobila. Existence vykořisťování je v tomto ohledu velmi jednoduše dokazatelná a měřitelná - stačí pohlédnout na poměr hodnoty celkově vyrobeného zboží a hodnoty, která byla vyplacená na mzdách.
Kapitalisté však znají způsob, jak tuto základní kontradikci dočasně upozadit. Udělají to, že vezmou tuto nadhodnotu, kterou realizovali, a investují jí zpět do produkce nového zboží, nových hodnot a ještě “silnějších“ výrobních sil, které musí kapitalisté ve své bratrovražedné konkurenci neustále inovovat - čímž z trhu tuto nadhodnotu opět skupují. Ovšem toto mohou dělat jen za jedné důležité podmínky - pokud tato jejich investice může vytvořit nový profit. Žádný kapitalista nebude investovat do rozvoje strojů, pokud si bude myslet, že mu tato investice nic nepřinese. A v souladu s tím, jak výrobní síly „sílí“, a stroje spolu s lidskou prací vyrábějí ohromné množství zboží, které zaplavuje trhy, se tento profit vytrácí.
Pokud je na trhu ohromné množství aut, které nikdo nekupuje - a kapitalista ztrácí důvěru, že z této výroby dokáže realizovat směnou dostatečný profit - proč by kapitalista investoval do nové výroby? Současný systém tak leží na obrovské hoře mrtvých peněz. Na miliardách kapitalistů, které jsou produktem práce pracující třídy, které ovšem nemohou být investovány do ekonomiky zpět, což má i za následek dnešní fenomén snahy nahradit tuto nízkou profitabilitu ve výrobě profitabilitou ve spekulaci, kdy kapitalisté ukládají své zisky třeba do nemovitostí, místo do nové produkce, čímž narůstají na trhu nové a nové bubliny.
A kapitalistický stát, závislý na kapitalistickém výrobním procesu se neustále snaží kapitalistům ve snaze dosáhnout profitu asistovat. Dnešní vyčerpaný kapitalismus, stojící na kontradikci masivní existující společensky vytvořené výrobní síly v poměru ke stále se zmenšující skupině jejích bohatnoucích vlastníků, a chudnoucí drtivé většině obyvatelstva, jen v Česku za dva roky spolyká okolo jednoho bilionu korun z veřejných rozpočtů, které jsou kapitalistům rozděleny ve slevách na úrocích z úvěrů se státní garancí, na daňových úlevách, i na vyplácení jejich zaměstnanců formou "kurzarbeitu". Současnému kapitalismu se tak ještě musí z veřejných, tj. našich, peněz platit za to, aby nás mohli dále kapitalisté vykořisťovat - čímž se liší od kapitalismu let minulých, a stává se tak ještě barbarštějším systémem než kdy dříve.
Pro zvýšení kapitalistického profitu jsou zároveň pracující neustále motivováni se zadlužovat - tzn. konzumovat přebytečné zboží z trhu nad limit svých vlastních možností, případně odkupovat státní dluhopisy. A samotné rušení superhrubé mzdy je opatření, které jde přesně v těchto šlépějích. Jeho motivací není pomoc pracující třídě. Jeho motivací je zoufalá snaha o navýšení schopnosti pracující třídy konzumovat pro zachování těžce zkoušeného kapitalistického profitu, uměle zachovávaného "drogami" profesora Rejnuše. A tyto peníze, které dnes budou chybět ve státním rozpočtu, budou zítra třeba nějak nahradit. Státní dluh není statický, neustále se mění jeho struktura, a dřív nebo později jsou jeho různé složky třeba zaplatit. S tím přichází i logická otázka - kdo? Kdo bude tento dluh platit?
Marxisté nejsou milovníci daní!
Autor tohoto textu z výše uvedených důvodů silně pochybuje o tom, že tento dluh bude dán současnou vládou k úhradě kapitalistům. Že dojde k tomu, že se chudým dá, aby se následně bohatým sebralo, třeba vyšším zdaněním kapitálu.
Zatím jsme ve fázi, kdy se pouze chudým dalo. To samozřejmě podporujeme. Ale jelikož hodnota nevzniká jako dar z nebes, ale procesem, který byl v tomto textu rovněž popsán, tak je jasné, že se musí i následně někde vzít. A pokud se pracujícím dá, aby se na čas odložila krize, s motivací pracujícím následně opět (a ještě více) vzít ve formě přiškrcení státních výdajů do školství, zdravotnictví a sociálního státu až bude dluhová situace příliš kritická, potom je zrušení superhrubé mzdy skutečně jen pouhým úvěrem pro pracující na zatím nespecifikovanou dobu, se zatím nespecifikovaným úrokem.
Když se podíváme na obrovskou sumu hodnot, kterou pracující třída v historii kapitalismu vytvořila, tak nás to vede k zamyšlení. Vede nás to k zamyšlení ohledně toho, jak je možné, že když jako světová společnost máme ve skutečnosti obrovské zdravotnické kapacity - proč jich nemůže být i společensky bezplatně užíváno? Proč když máme obrovskou světovou nadvýrobu v potravinářském průmyslu - proč musí na této planetě existovat hlad? Proč když máme přebytek volných příbytků - proč musí existovat bezdomovectví? A proč když se současnými technologiemi můžeme létat do vesmíru, stavět domy ve 3D tiskárnách a pohybovat s částicemi hmoty téměř rychlostí světla - proč musíme jako pracující třída ještě doplácet ze svých mezd na základní životní potřeby v podobě školství, zdravotnictví a sociálního systému, když jsme hodnoty v nich obsažené sami vytvořili? Dokonce i stalinismem deformované dělnické státy v historii měly buď velmi nízké případně nulové daňové zatížení pracující třídy.
Ať platí bohatí! Celé naše životy pracujeme pro jejich konta a je na nás je tedy přinutit tyto konta použít pro náš vlastní prospěch! A pokud to není v možnostech současného kapitalismu zavést takové zdanění bohatých, aby mohli být pracující od daňové povinnosti celkově osvobozeni - no co už - my kapitalisty k našim životům nepotřebujeme. Nepotřebujeme slyšet nad našimi hlavami svištění jejich bičů, abychom se sami uživili. To oni potřebují nás. Pracující třída je produktem kapitalistického systému - budiž tedy i jeho katem, a vyvlastnitelem třídy kapitalistů pro celkový profit společnosti.
Někteří reformisté si dokonce ve své zrádnosti dovolí hovořit o "nesolidárnosti pracující třídy". O tom, že tato daňová úleva ve skutečnosti ublíží těm nejslabším v naší společnosti. To je naprostá kapitulace před dominancí kapitalistického profitu, a ve skutečnosti odmítání snahy jej vůbec pozorovat a analyzovat kde vzniká.
Proto je pro nás tolik důležité nazývat věci tak jak jsou a používat k tomu terminologii, která odpovídá realitě a dokáže jevy okolo nás vysvětlovat. Reformisté spolu s reakcí vyskakují dva metry ke stropu, když slyší pojmy jako "třída", "třídní boj", "proletariát", "vykořisťování" atd. Jejich cílem je znemožnit pracující třídě vůbec v pravém slova smyslu pozorovat své vlastní okovy. Ale pouze touto schopností analyzovat může pracující třída dojít v čele s marxisty, koncentrujícími revoluční zkušenost třídního boje ve formě revoluční teorie a revoluční organizace, svého vlastního osvobození!
Použijme tedy tohoto úvěru, který nám kapitalistická třída poskytuje, k nákupu lana na kterém tento systém popravíme!
Mirko H.