Nová strana Jeremyho Corbyna: co to znamená, a jak by se k ní komunisté měli postavit?

Čtvrteční oznámení Jeremyho Corbyna a Zarah Sultany o nové straně vyvolalo silnou vlnu podpory a nadšení. Samo o sobě toto nebylo překvapením. Reakcionářská politika Starmerovy vlády byla políkem do tváře miliónům lidí, kteří volili Labouristickou stranu a doufali ve změnu.

V pozoruhodně krátkém čase se Starmer od svého drtivého vítězství ve volbách stal nejméně populárním premiérem všech dob.

Je obzvláště nenáviděn takzvanou levicí, která ho oprávněně považuje za zrádce prakticky nerozeznatelného od Toryů a Liberálů.

Nalevo od Labouru se otevřela zející propast, obrovské politické vakuum, které se dříve nebo později muselo zaplnit.

Vzhledem ke slabosti současně přítomných sil skutečného Marxismu toto vakuum mohlo být zaplněno pouze nějakou levicovou reformistickou alternativou.

Bylo tedy docela přirozené, že bylo zaplněno bývalým lídrem Labouristické strany a levicovým reformistou, Jeremym Corbynem.

Kdokoliv se sebemenší znalostí současné britské politiky nebyl tímto výsledkem překvapen. Byl totiž naprosto předvídatelný.

Během několika hodin se tisíce lidí hlásily k vstupu do nové strany. Vzhledem k totální absenci jakékoli schůdné alternativy ani toto nebylo překvapivé.

Nálada pesimismu

Již dlouho byli britští i mezinárodní levičáci paralyzováni sklíčeností a pesimismem.

Ze všech stran viděli pouze reakcionářství. Bez jakékoliv znalosti dialektiky mohli rozpoznat pouze povrch událostí, ale byli slepí vůči skutečným probíhajícím procesům radikalizace. To platí pro Jeremyho Corbyna stejně jako pro kohokoli jiného.

Přestože chválíme jeho rozhodnutí konečně založit novou stranu, musíme také dodat, že tento vývoj byl dlouho brzděn jeho neustálým kolísáním a váháním ohledně tohoto rozhodného kroku.

Ale zatímco byla levice ponořena do nálad hlubokého pesimismu, mezi masami panuje nálada hněvu, frustrace a zoufalství, která neustále nabývá na intenzitě.

Kamkoli se člověk podívá, najde ten samý pocit palčivého hněvu. V současné době existuje ve všech zemích. Rychle se šíří myšlenka, že ti, kteří jsou u moci, nás nereprezentují.

Toto je kolosální krok směrem k revoluční transformaci.

Situace, jíž čelí miliony lidí, je stále zoufalejší.

Ve svém zoufalství hledají cestu z krize a obracejí se nejprve k jedné možnosti, pak k další.

Organizace a jejich lídři jsou jeden po druhém podrobeni zkoušce, shledáni nepoužitelnými (a horšími než nepoužitelnými) a zavrženi.

Pravicoví demagogové jako Trump se mohou náhle objevit a na čas dosáhnout určitého úspěchu.

Sektářští imbecilové a levicoví reformisté, kteří si nevidí dál než na špičku svého nosu, to interpretují jako vzestup fašistické reakce. Nic takového to není. Je to projev extrémní volatility na volební úrovni, charakterizované prudkými výkyvy.

Tito pravicoví demagogové nevyhnutelně narážejí na rozpory kapitalismu, na které nemají odpověď. Zhroutí se stejně náhle, jako se objevili, a připraví tak cestu pro ještě násilnější spád doleva.

Tato volatilita představuje vážnou hrozbu pro zavedený řád. To vysvětluje paniku hraničící s hysterií, s níž stratégové kapitálu vnímají současnou situaci.

Náhlé změny

Náhlé a neočekávané změny jsou implicitní v celé situaci, především náhlé a rychlé změny vědomí.

Působí zde mocné odstředivé síly, které ženou třídy do otevřené války. Důvodem, proč toto okamžitě nevede k revolučnímu vývoji, je absence jakékoli životaschopné alternativy na levici.

Pokud taková alternativa nebude existovat, nevyhnutelně se dočkáme prudkých výkyvů ve volební rovině – jak nalevo, tak napravo.

Ale tendence k socialistické revoluci není automatická.

Vzhledem k naprostému bankrotu takzvané levice se frustrace mas projevuje ve všelijakých zvláštních politických útvarech.

Slabost subjektivního faktoru nevyhnutelně znamená, že v příštím období se radikalizace mas projeví ve vzestupu a pádu nových levicových reformních útvarů a vůdců.

Někteří z nich budou používat velmi radikální jazyk, ale všichni narazí na základní omezení reformismu: jejich neschopnost klást základní otázku svržení kapitalistického systému a nástupu dělnické třídy k moci.

Oznámení o vzniku nové levicové strany v Británii nepochybně přináší komunistům nové možnosti. Tato skutečnost představuje nejdůležitější aspekt současné situace.

Je jasné, že pro Revoluční komunistickou stranu Británie nyní existuje mnoho příležitostí. Musíme je proto pečlivě zvážit a rozhodnout se, jaký by měl být náš postoj.

Rekord levicového reformismu

Založení nové strany nám otevírá nové a potenciálně plodné pole působnosti. Ale to, zda uspějeme, či nikoli, závisí na vypracování správné taktiky.

Každému myslícímu člověku by mělo být jasné, že taktiku Revoluční komunistické strany nelze určovat dočasnými náladami nadšení mas – náladami, které mohou mít pomíjivý charakter.

Musíme si za všech okolností zachovat chladnou hlavu a nepodléhat náhlým popudům. Zejména v oblasti taktiky je nutné pečlivě zvážit situaci a analyzovat pro a proti, než podnikneme jakýkoli rozhodný krok.

Spěch je - v politice stejně jako ve válce - vždy špatným rádcem.

Zejména musíme mít pevně na paměti ponaučení z minulosti ohledně levicového reformismu. Máme zkušenosti s Tsiprasem v Řecku, Podemosem ve Španělsku, Sandersem v USA a v neposlední řadě s Jeremym Corbynem ve Velké Británii.

V každém z těchto případů se vůdci objevili náhle a dosáhli obrovské úrovně podpory a nadšení na základě prosazování radikální politiky – alespoň slovy.

Všichni se zpočátku těšili značné míře nadšení. Nakonec to ale všechno skončilo v slzách, protože před establishmentem kapitulovali.

V případě Británie se Jeremy Corbyn objevil z ničeho nic a katapultoval se do vedení Labouristů jednoduše proto, že předložil poměrně mírný reformní program.

Jeho úspěch vůbec nebyl zásluhou jeho vlastní osobnosti, politického přesvědčení nebo plánovacích schopností. Byl zcela způsoben tím, že rozsáhlá nespokojenost, která ve společnosti existovala, hledala referenční bod, jenž našla v Corbynovi.

Je pravdou, že jeho strana, ještě než byla řádně založena, získala již stovky tisíc podpisů. To je samozřejmě velmi významný ukazatel, že stejná nespokojenost, jež existovala tehdy, existuje i teď.

Ve skutečnosti byla odezva, kterou tehdy zažil, pravděpodobně ještě větší, než podpora, které se mu dostává nyní. Byl v pozici, ze které mohl potenciálně změnit celou situaci v Británii.

V parlamentní Labouristické straně se však okamžitě setkal s odporem pravého křídla, které mu s podporou pravicových médií okamžitě vyhlásilo válku.

Corbyn mohl tento problém velmi snadno vyřešit tím, co jsme tehdy naléhavě požadovali: mobilizací mas, aby byla rozdrcena parlamentní Labouristická strana a odmítnuta nominace pravicových poslanců.

Corbyn toto však odmítl. Levicoví reformisté se vždy drží pravicových reformistů, protože se obávají rozkolu. Pravicoví reformisté, kteří jsou otevřenými agenty velkého byznysu v řadách Labouristů, takové zábrany neměli.

Pokračovali ve své sabotáži a nakonec se jim podařilo porazit Corbyna, který nebyl připraven pokračovat v boji až do konce. Jeho porážka byla proto naprosto nevyhnutelná a byla přímým důsledkem jeho vlastní levicové reformní politiky.

V současné době je naprosto nezbytné mít toto na paměti a nenechat si zatemnit úsudek nadšením, které bylo vyvoláno jeho oznámením o založení nové strany.

Jak Trockij vysvětlil, náš přístup spočívá v „nepřekrucování, tendenčním výběru, nepřikrášlování, ale upřímném říkání toho, co je.“

Jak bychom měli přistupovat k nové straně?

Co je hlavním úkolem komunistů v současné době? Je to účastnit se bok po boku s masami dělnické třídy a propojit hotový program socialistické revoluce s nedokončenou touhou nejpokročilejších elementů po zásadní revoluční změně.

Měli bychom novou stranu podpořit? Na tuto otázku je snadné odpovědět. My komunisté vítáme vznik nové levicové strany v Británii s veškerým možným nadšením.

Je příliš brzy na to, abychom mohli říci, jaké bude skutečné vzezření nové strany.

Je stále v zárodečné fázi. První náznaky ukazují, že - jak by se dalo očekávat - bude prosazovat řadu radikálních reforem v oblastech jako je zdravotnictví, bydlení a další oblasti životně důležité pro pracující třídu — za toto vše také bojujeme.

Zásadní otázkou však je, zda si vedení této strany skutečně klade za cíl zásadní transformaci společnosti. Tím myslíme zrušení kapitalismu a převzetí moci dělnickou třídou.

Na tuto otázku nemůžeme předem odpovědět, ale s největší pravděpodobností ho jeho levicová reformní povaha přikloní k postoji, že je možné řešit problémy dělnické třídy bez radikálního rozchodu s kapitalismem a soukromým vlastnictvím výrobních prostředků. Tomu nasvědčuje skutečnost, že se úvodní tvrzení omezuje na zdanění bohatých.

Pokud je tomu tak, všechny slíbené reformy v praxi nebudou mít velký význam.

Zde máme zásadní dělicí čáru mezi skutečně socialistickou politikou prosazovanou komunisty a vágním a nejednoznačným programem levicového reformismu.

Znamená to, že poctivá a bratrská spolupráce mezi Revoluční komunistickou stranou a Corbynovou stranou je vyloučena? Ne. Nic takového to neznamená.

Revoluční komunistická strana stojí na programu socialistické revoluce, ale také chápeme, že bez každodenního boje za pokrok v kapitalismu by socialistická revoluce byla nemožnou utopií.

Rozdíl mezi námi a reformisty nespočívá v tom, že my reformy neobhajujeme.

Naopak, zastáváme se nejmilitantnějšího zákroku v boji za jakoukoli smysluplnou reformu, která slouží zájmům pracující třídy.

Naše kritika pravicových reformistů spočívá právě v tom, že za reformy účinně nebojují. V každém případě se staví proti stávkám a dalším akcím pracujících, jejichž cílem je dosáhnout zlepšení jejich životní úrovně. A nevyhnutelně kapitulují pod tlakem kapitalistů a provádějí politiku tzv. úsporných opatření – tedy drastických škrtů v životní úrovni – protireform.

Rozdíl mezi levicovými a pravicovými reformisty spočívá v tom, že pravicoví reformisté otevřeně hájí zájmy bankéřů a kapitalistů, zatímco ti levicoví věří, že je možné dosáhnout ambiciózních reforem a zlepšení životní úrovně v mezích kapitalistického systému. To je však nemožné.

Naše podpora nové strany proto nemůže být bezpodmínečná. Musíme si vždy zachovat principiální postoj a pevně se držet programu zásadní transformace společnosti – socialistické revoluce.

Nabízíme přátelství členům strany. Jelikož jsme příliš slabí na to, abychom kandidovali ve volbách, budeme s jejími členy pracovat bok po boku na zvolení jejích kandidátů. A budeme ji bránit před útoky reakčního tisku, které proti ní budou nevyhnutelně vzneseny.

Naše podpora však nikdy nemůže být nekritická. Předpokladem plodné a poctivé spolupráce s levicovými reformisty je vytyčení jasných hranic od samého začátku.

Kdykoli Jeremy Corbyn udělá krok správným směrem, podpoříme ho. Ale kdykoli udělá krok zpět, kdykoli projeví dvojznačnost a váhání (což již udělal při mnoha příležitostech), vyhrazujeme si právo ho důrazně, ale soudružsky kritizovat.

Pouze tak si můžeme zachovat naši politickou nezávislost, prosazovat skutečnou politiku komunismu a vést plodný dialog s členy nové strany.

Vyzvali jsme naše členy, aby stranu podporovali a byli v ní i v jejím okolí aktivní do té míry, do jaké je to pro nás možné.

Nemůžeme však akceptovat žádná omezení naší svobody agitovat ve prospěch komunismu a revolučního programu. Nechceme bránit levicovým reformistům v otevřené a čestné obhajobě jejich pozic a očekáváme od nich stejný respekt.

Jedna věc musí být naprosto jasná. Nepřichází v úvahu likvidace Revoluční komunistické strany – jediné skutečné záruky zachování skutečného programu socialismu.

V této otázce nemůže být kompromisu.

Revoluční potenciál

Nadšená reakce na Corbynovo prohlášení je jen malým ukazatelem skutečné nálady společnosti.

Pod zdánlivě klidným povrchem se připravují prudké bouře.

Propast mezi bohatými a chudými dosáhla extrému, jaký tu nebyl za posledních 100 let.

Nedávné události v Británii a dalších zemích ukazují, že třídní vědomí začíná dozrávat, ale aby bylo možné najít skutečnou cestu k vítězství, dojde k mnoha chybným začátkům.

Objektivní situace je pro revoluci stále zralejší. Subjektivní faktor však za událostmi značně zaostává.

Na vyřešení tohoto rozporu bude záviset celý běh budoucích dějin.

Londýn, 26. července 2025