Události srpna 1968 otřásly většinou společnosti. A samozřejmě se neobešly bez následků. Do konce roku 1968 odešly sice armádní jednotky všech menších států, ale sovětská vojska v Československu zůstala na základě dohody z října 1968 „o dočasném pobytu sovětských vojsk“. Tento vývoj sám o sobě radikálně změnil k horšímu vnímání vojáků Sovětské armády ze strany československých pracujících, od dob konce války. Ze sovětského vojáka „osvoboditele“ se stal pro pracující „okupant“. Téhož měsíce byl přijat zákon o federativním uspořádání Československa, který vytvořil federaci dvou států – České socialistické republiky a Slovenské socialistické republiky.
Posrpnový vývoj se neobešel bez prvotních prostestů, demonstrací i tragických reakcí jednotlivců. Na politické dění však tyto protesty neměly většího vlivu. V dubnu 1969 Alexander Dubček odstoupil z funkce tajemníka ÚV KSČ a na jeho místo se dostal Gustáv Husák, silně loajální k byrokratickému vedení Sovětského svazu. Funkce získali i další muži téhož ražení – Alois Indra, Vasil Biľak, Lubomír Štrougal a další. V roce 1970 na XIII. Sjezdu KSČ byl vydán souhrnný dokument „Poučení z krizového vývoje“, který konstatoval, že československá společnost je od začátku roku 1968 v krizi a zásah vojsk varšavské smlouvy byl zcela adekvátní a potřebný.
Nové poměry zasáhly i rozsáhlou základnu členů Komunistické strany. Proběhly důkladné prověrky, především ve vedoucích funkcích. Během čistek bylo z KSČ vyloučeno kolem 30.000 členů považovaných za stoupence reformního hnutí. Další odvážnější členové však v reakci na události okolo Pražského jara vystoupili ze strany sami. Celkově se vyloučení nebo vystoupení dotýkalo více než čtvrtiny stranické základny KSČ z roku 1968 – tedy několik set tisíc lidí. To vedlo k prohloubení neefektivity již tak byrokratismem deformovaného hospodářství, kdy do vedoucích funkcí byli dosazováni místo relativně schopných lidí loajální patolízalové. Vyloučení či vystoupení ze strany ale také často znamenalo ztrátu součansného zaměstnání, přestěhování do menšího bytu, někdy dopad pocítili i rodinní příslušníci. Došlo také k obnovení cenzury, rozpuštění některých zájmových spolků a k dalšímu „utahování šroubů“. Teď ale došlo i na ty, kdož v řadách KSČ dosáhli určitého postavení a funkcí a teď byli překvapeni, že mimo jejich sociální bublinu funguje svět takto a že jde o veřejné tajemství.
Došlo také k jevu masové emigrace, do podzimu 1969 opustilo Československo kolem 80.000 lidí, často z řad inteligence.
Potřeba „normalizace poměrů“ byla jakýmsi oficálním zdůvodněním celého tohoto souboru represivních opatření na počátku této éry, které se tak začalo říkat období normalizace. Termín normalizace pochází z Moskevského protokolu podepsaného v srpnu 1968 a „Poučení z krizového vývoje“ jej popisuje takto:
„Českoslovenští představitelé v tomto dokumentu vyjádřili své odhodlání dosáhnout normalizace poměrů v naší zemi na základě marxismu-leninismu, obnovit vedoucí úlohu strany a autoritu státní moci dělnické třídy, vyřadit kontrarevoluční organizace z politického života a upevnit mezinárodní svazky ČSSR se Sovětským svazem a dalšími socialistickými spojenci. (…) Na celkových pozitivních výsledcích moskevských jednání se z československé strany aktivně podíleli L. Svoboda, G. Husák, V. Biľak a další politici zaujímající jasné třídní internacionalistické pozice.“
Poslední masový protest proti intervenci vojsk Varšavské smlouvy nastal během prvního výročí okupace 21. srpna 1969. Avšak výše zmíněná opatření změnila náladu ve společnosti natolik, že tento protest byl na dalších 20 let posledním.
V květnu 1971 proběhl XIV. Sjezd KSČ, na kterém byl vyhlášen závazek budování reálného socialismu. Tento reálný socialismus měl přimět občany, aby socialismus přijali za svůj, avšak aby akceptovali reálné možnosti tohoto zřízení. Výsledkem bylo upadnutí společnosti do jakési letargie. Lidé se začali uzavírat do svých mikro-bublin, starali se jen o sebe a své blízké. Volný čas trávili sledováním televize, sportem. Díky zkrácení pracovního týdne na 5 pracovních dní v roce 1968 se také rozšířilo víkendové chataření a chalupaření.
Výkladní skříní reálného socialismu se staly velké stavební projekty. Započala výstavba jaderných elektráren Dukovany a Jaslovské Bohunice, budování přehrady Gabčíkovo, obnovila se stavba dálnice D1 z Prahy do Bratislavy. V Praze se občané dočkali výstavby metra a rozsáhlého neofunkcionalistického Paláce kultury, lidově nazývaného Pakul nebo Lidojem. Kulturní domy se také začaly stavět ve všech větších městech.
Normalizace 70. let byla obdobím nejsilnějšího sociálního státu. Investovalo se do bytové výstavby, což spolu s jistotou zaměstnání a systémem rodinných příspěvků vedlo k populační expolozi 70. let – rodily se tzv. Husákovy děti.
Na politickém poli došlo ke změně prezdenta. Ludvík Svoboda byl v roce 1975 vystřídán Gustávem Husákem, který tak opět spojil funkci prezidenta s funkcí generálního tajemníka ÚV KSČ.
Avšak prvotní úspěchy normalizovaného hospodářství se ke konci 70.let měnily ve větší či menší problémy. Růst HDP zpomaloval a centrálně řízené hospodářství nestačilo uspokojovat poptávku domácích obyvatel. Některé komodity se staly pro neprivilegovanou většinu společnosti nedostatkovými. Nedostatek některého zboží a potravin vedlo k černému trhu, úplatkářství a také k heslu „kdo nekrade, okrádá rodinu“, které bylo jen humorným vyjádřením trestného činu rozkrádání veřejného majetku.
Důsledkem rozmachu hutního průmyslu, který byl ve své době na špičkové úrovni se ale začala zhoršovat ekologická situace, především na severu republiky, která měla za následek rostoucí tendenci nemocnosti obyvatelstva i pokles průměrného věku dožití. Rozvoj brzdila i pro ekonomiku velice ztrátová industrializace východu Slovenska.
Je zajímavé si uvědomit, že socialismus tím, že ruší soukromé podnikání a zařazuje občana do zaměstnaneckého poměru, znemožňuje, aby kdokoliv stál úplně mimo tento systém. Velká část lidí proto v době byrokratické deformace socialismu žila jakýsi dvojí život – jeden veřejný, ve kterém bylo zbytečné jakkoliv provokovat vládnoucí elitu a druhý soukromý, ve kterém s režimem tiše nesouhlasila a hledajíce vůči němu alternativu poslouchala zakázaný rozhlas, Beatles a nosila džíny. Společnost tak navenek působí jako stabilizovaná, s jasně nastavenými pravidly hry a zákony, vyžadující klid na práci. Po hektických 60.letech je tento trend patrný i v ostatních zemích.
Ačkoliv se většina společnosti s průběhem normalizace smířila, čas od času vytryskl napovrch hlas nespokojených (především umělců, novinářů – označovaných za disidenty). Výsledkem bylo vydání Charty 77, která shrnovala stížnosti výše zmíněných na porušování lidských práv a svobod. KSČ samozřejmě přijala tuto Chartu negativně a její signatáře začala stíhat. V širší společnosti tato událost nerezonovala s očekávanou silou. Pro běžnou společnost to zkrátka nebyla jejich záležitost. Starosti hrstky intelektuálů v Praze byly odlišné od starostí dělníků, kteří v důsledku porážky Pražského jara často zkrátka neměli čas, sílu ani chuť se do této hry zapojovat.
Normalizace pokračovala i v 80. letech. V Sovětském svazu se tou dobou Michail Gorbačov snažil pod tlakem ekonomického zastarání a úpadku o reformu systému, nikoliv však směrem k socialismu. V Československu však ve vedoucích funkcích seděli lidé dosazení do funkcí po zkušenosti z roku 1968, kteří měli obavy jakkoliv společnost liberalizovat. K reformě zřízení tedy nedošlo a události listopadu 1989 ho následně z politického světa smetly.