V kapitalismu diktuje produkci a celkově kapitalistickému podnikání existující výrobní způsob. Co nedokáže vytvářet dostatečný zisk a nacházet kupní sílu ochotnou platit nevyhnutelně dříve či později zaniká, a proto na pozadí existující anarchie zbožní výroby existuje množství firem kde se uplatňují stejné metody a vzniká stejná morálka. Ziskuchtivost a celkově zájem nepřijít o chleba ve prospěch někoho druhého všude tlačí kapitalisty k budování železné disciplíny na pracovištích a zkoumání metod toho, jak vytřískat z pracovní síly co největší zisky. Ovšem jak jsem se přesvědčil v minulé práci v jednom miniaturním pražském skladu, kde jsem strávil posledních šest let – kapitalistický výrobní způsob produkuje i takové charaktery lidí, pro které je zisk až druhotnou motivací při jejich podnikání.
Do jednoho malého pražského skladu jedné malé firmy jsem jako řidič a skladník nastoupil na jaře roku 2018. Zjistil jsem, že majitel této firmy, ročník 1950, mě a novou fakturantku musel přijmout poté, co mu jeho předešlý personál odešel až po desítkách let práce zde kvůli neshodám ohledně mzdy. V čase mého příchodu se firma skládala ze 3-4 lidí – majitele, mě, fakturantky a účetní, která zde byla najatá externě, a objevovala se na firmě jen pár hodin dvakrát týdně. Později byla přijatá ještě jedna fakturantka, jelikož tehdy firma relativně prosperovala.
Moje práce spočívala v balení zboží podle objednávek, a předávání balíků kurýrovi, s tím že některé jsem vozil já sám dodávkou. Sklad byl založen na čisté spekulaci s hobby zbožím, v podobě jeho nakupování a prodávání ho dál, zejména obchodním řetězcům. Na práci mi vyhovovala volnost jakou jsem v ní měl. Majitele takřka nezajímalo co dělám, pokud sklad tak nějak fungoval. Daleko více ho zajímalo popíjení kávy a kouření cigaret s oběma mladými fakturantkami. Vzhledem k tomu i jeho věku bylo spíše katastrofou, pokud se do mojí práce montoval, a čím méně se mi snažil „pomáhat“ tím lépe.
Někdy jsem měl celý den při zhruba šestiapůlhodinové směně solidní fofr, jindy jsem zase měl za pár hodin vše hotovo, a dále jsem si četl knihu či se nudil na sociálních sítích. Záleželo v mnohém na mně, jak si vše zorganizuji. Muselo to ale vypadat, že něco dělám, jinak měl majitel tendenci vymýšlet mi nesmyslné a zbytečné činnosti. Tedy jsem několik zim mrzl schoulený a nabalený na bednách s knihou či mobilem v ruce s našpicovanýma ušima abych slyšel, zda do skladu kde jsem byl jinak sám, nevstupuje majitel, který tak občas za nějakým účelem činil.
Majitele příliš nezajímala ziskovost firmy z toho prostého důvodu, že to byl osamocený starý vdovec, kterému během mého prvního roku v této práci zemřel i pes. Tato firma pro něj tak byla a ještě dosud je takřka jediným spojením se světem. Jak jsem během prvního roku zde zjistil, tato firma tak byla zejména nástrojem jeho sociálního vyžití a pocitu, že není na tomto světě zbytečný. Smutnou auru této firmy doplňovala i zvadlá růže ve váze na poličce, která zde byla ponechána od pohřbu jeho ženy.
I přes maloburžoazní třídní zázemí a z toho nevyhnutelné osobnostní deformace tento majitel nebyl nějaké záludné povahy. Byl povahou spíš takovým hodným a celkem i vstřícným, i když senilním staříkem, který chce být s každým zadobře. To způsobovalo i tu skutečnost, že měl tendenci podepisovat nevýhodné smlouvy třeba s odběrateli, kteří této jeho povahy využívali, což se snažili tlumit ostatní lidé ve firmě mající zájem zde pracovat ještě o něco déle. Komunistu nedělá komunistou třídní nenávist. I kapitalista může být v podstatě dobrý a srdečný člověk. Cílem komunisty je skrze revoluci a organizování se na straně proletariátu ukončit rozpory, které staví mezi lidi třídní společnost, a tím základnu pro třídní nenávist ukončit, revolučním svržením vlády kapitalistické třídy.
Vydržel jsem zde tak dlouho právě proto, že v porovnání s mými předchozími pracovními zkušenostmi zde buzerace byla malá, podmínky na poměry volné, pracovní doba příznivá, a v mé životní situaci jsem se dokázal spokojit i s celkově nízkou mzdou, která se za celých šest let i kvůli postupnému úpadku firmy skoro nezvýšila, i přes krize, pandemie, inflace atd. V konečné fázi mého působení zde bylo takřka nemožné za vyšší mzdu bojovat, pokud člověk chtěl zde pracovat co nejdéle než firma zkrachuje, což jsem chtěl.
Tento nezájem majitele o firmu vedl ke zcela absurdním situacím. Jeho sympatie u něj neměl ten, kdo ve firmě poctivě pracoval, ale kdo se s ním bavil a kouřil cigarety. Tedy v první řadě obě fakturantky, z nichž jedna, říkejme jí třeba Žaneta, byla absolutně nespolehlivá, a po nějaké době byla schopná mít klidně i přes deset neomluvených absencí v práci měsíčně. Ta o něco spolehlivější zároveň po necelých pěti letech sama odešla a byla nahrazena jinou, pracovitou, ovšem nekuřačkou, která byla nucena dělat práci za oboje fakturantky. Žaneta přitom měla oproti nové fakturantce zcela protekční postavení, jelikož dávala šéfovi přesně to, co chce, tedy sociální vyžití, a jejich vztah připomínal spíše vztah mezi otcem a dcerou, než mezi šéfem a zaměstnancem. Majitel měl zároveň nulový přehled o tom, co se na skladě vůbec nachází, a když bych chtěl, mohl bych zde krást jako straka a nikdo by se nic nedozvěděl. Po pár letech jsem měl dokonce důvěru takovou, že jsem měl od celé firmy, která nebyla pod kamerami, své klíče. Některé neprodané „nové“ zboží zároveň bylo na tomto skladě ještě z minulého tisíciletí!
Žaneta sama byla smutným případem. Její chování i přes ročník 1989 připomínalo chování teenagerky a její zodpovědnost byla snad ještě nižší než u středoškoláka. Tato práce pro ní byla spíše takovým krytím. Její skutečný příjem i z důvodu její relativní pohlednosti plynul z několika různých mužů, se kterými udržovala povrchní vztahy, a kteří se průběžně měnili s tím, jak měli zájem Žanetě dávat peníze. I kvůli její nezodpovědnosti si vyrobila enormní dluhy, které absolutně neřešila a spoléhala se čistě na své sponzory. Ideální sponzor byl samozřejmě pro Žanetu co nejvíce zámožný a podprůměrně inteligentní.
Žanetu se ale nehodí odsuzovat a dívat se na ní skrze prsty. Ani ona nebyla povahově nijak zlou. Byli jsme podobného věku a vídal jsem jí častěji než svou sestru, takže jsme si za těch šest let též vybudovali určitý vztah, i když rozhodně ne takový, jako měla ona se svými sponzory. Ona vlastně dost změnila způsob toho, jak jsem se díval na ženy vyhledávající bohaté protějšky. Dřív jsem takové ženy odsuzoval, ale člověk musí pochopit, že v kapitalismu je žena přímo vedena k přímé či skryté prostituci. Možnost zajistit si důstojné živobytí je pro ženu v kapitalismu těžší než pro muže, čímž je žena nucena vázat se na muže materiálně, z čehož tato deformace partnerských vztahů vyvěrá. Žaneta prostě o sobě věděla že je pohledná, což jí v kapitalismu umožňuje dosáhnout určité pro ní žádoucí životní úrovně i jinak, než prací.
Svoje zaměstnání zde jsem ukončil v lednu roku 2024 v době, kdy se firma zjevně dostala do konečného stádia své existence. Kontradikce mezi požadavky kapitalistického výrobního a potažmo směnného způsobu a nezájmem stárnoucího majitele se promítly do milionových dluhů firmy, která již nemá peníze ani na výplaty. Jelikož jsem měl v tomto malém kolektivu velmi dobrý přehled o financích firmy, dokázal jsem přesně vytipovat čas, kdy odejít, aby mi to nezpůsobilo větší problémy.
Tento text o mých zkušenostech mi přišlo na mysl napsat zejména proto, abych ukázal, jaké příběhy lidí kapitalismus píše, a jak pokřivuje jejich osudy a chování za účelem naplnění jejich potřeb. V případě mého bývalého šéfa je to smutný příběh o osamění v kapitalismu a potřebě se těžce zadlužit, aby se udržel v duševní pohodě, a v případě Žanety je to příběh o ponížení ženy v kapitalistické společnosti, kde se ženy stávají komoditou, a jsou přímo podmínkami vedeny k takovémuto ponižujícímu chování.