Den žen neboli Den pracujících žen je dnem mezinárodní solidarity a dnem, kdy se hodnotí síla a organizovanost proletářských žen. Není to však zvláštní den pouze pro ženy. Osmý březen je historickým a památným dnem pro dělníky a rolníky, pro všechny ruské pracující a pro pracující celého světa. V roce 1917 v tento den vypukla velká únorová revoluce. Byly to petrohradské dělnice, které tuto revoluci zahájily; byly to ony, kdo se jako první rozhodly pozvednout prapor odporu proti carovi a jeho spolupracovníkům. A tak je pro nás Den pracujících žen dvojnásobným svátkem. Ale pokud je to všeobecný svátek pro všechny proletářky, proč mu říkáme „Den žen“? Proč tedy pořádáme zvláštní oslavy a setkání zaměřené především na dělnice a rolnice? Neohrožuje to jednotu a solidaritu dělnické třídy? Abychom si na tyto otázky odpověděli, musíme se ohlédnout zpět a podívat se, jak Den žen vznikl a proč byl organizován.
Jak a proč byl uspořádán Den žen?
Není to tak dávno, vlastně asi před deseti lety, co se vášnivě diskutovalo o rovnoprávnosti žen a o tom, zda se ženy mohou podílet na vládě vedle mužů. Dělnická třída ve všech kapitalistických zemích bojovala za práva pracujících žen: buržoazie tato práva nechtěla přijmout. Nebylo v zájmu buržoazie posílit hlas dělnické třídy v parlamentu; a ve všech zemích bránila přijetí zákonů, které dávaly právo pracujícím ženám.
Socialisté v Severní Americe trvali na svých požadavcích na volební právo s obzvláštní vytrvalostí. Dne 28. února 1909 socialistky v USA uspořádaly obrovské demonstrace a shromáždění po celé zemi, na nichž požadovaly politická práva pro pracující ženy. Jednalo se o první "Den žen". Iniciativa na uspořádání dne žen tedy patří americkým pracujícím ženám.
V roce 1910 na druhé mezinárodní konferenci pracujících žen Clara Zetkinová předložila otázku uspořádání Mezinárodního dne pracujících žen. Konference rozhodla, že každý rok by se měl ve všech zemích ve stejný den slavit "Den žen" pod heslem "Hlasovací právo pro ženy sjednotí naše síly v boji za socialismus".
V těchto letech byla zásadní otázkou demokratizace parlamentu, tj. rozšíření volebního práva a volebního práva žen. Ještě před první světovou válkou měli dělníci volební právo ve všech buržoazních zemích s výjimkou Ruska. Bez těchto práv zůstávaly pouze ženy a duševně nemocní. Současně však tvrdá realita kapitalismu vyžadovala účast žen na ekonomice země. Každým rokem se zvyšoval počet žen, které musely pracovat v továrnách a dílnách nebo jako služebné a námezdní dělnice. Ženy pracovaly vedle mužů a bohatství země bylo vytvořeno jejich rukama. Ženy však zůstávaly bez volebního práva.
V posledních letech před válkou však růst cen donutil i tu nejmírumilovnější hospodyňku zajímat se o politické otázky a hlasitě protestovat proti buržoaznímu plundrování hospodářství. "Povstání žen v domácnosti" byla stále častější a propukala v různých obdobích v Rakousku, Anglii, Francii a Německu. Pracující ženy pochopily, že nestačí rozbíjet stánky na trhu nebo vyhrožovat podivným obchodníkům: Pochopily, že taková akce životní náklady nesníží. Je třeba změnit politiku vlády. A k tomu je třeba, aby se dělnická třída postarala o rozšíření volebního práva.
Bylo rozhodnuto, že v každé zemi bude Den žen jako forma boje za to, aby pracující ženy mohly volit. Tento den měl být dnem mezinárodní solidarity v boji za společné cíle a dnem pro prověření organizované síly pracujících žen pod praporem socialismu.
První mezinárodní den žen
Rozhodnutí přijaté na druhém mezinárodním kongresu socialistů žen nezůstalo jen na papíře. Bylo rozhodnuto uspořádat první mezinárodní den žen 19. března 1911.
Naše německé soudružky si tento den vybraly kvůli jeho historickému významu pro německý proletariát. Devatenáctého března v roce revoluce 1848 pruský král poprvé uznal sílu ozbrojeného lidu a ustoupil před hrozbou proletářského povstání. Mezi mnoha sliby, které dal a které později nedodržel, bylo i zavedení volebního práva pro ženy.
Po 11. lednu se Německo a Rakousko snažily připravit na Den žen. O plánech na demonstraci informovaly ústně i v tisku. Během týdne před Dnem žen vyšly dva časopisy: V Německu vyšly dva časopisy: Hlas pro ženy a Den žen v Rakousku. Různé články věnované Dni žen důkladně rozebíraly otázku rovnoprávnosti žen ve vládě a ve společnosti. Všechny články zdůrazňovaly stejný bod: že je naprosto nezbytné, aby se parlament stal demokratičtějším rozšířením volebního práva na ženy.
První Mezinárodní den žen se konal v roce 1911. Jeho úspěch předčil všechna očekávání. Německo a Rakousko bylo na Den pracujících žen jedním vroucím, rozechvělým mořem žen. Všude se pořádala shromáždění – v malých městech, a dokonce i na vesnicích byly sály tak plné, že museli požádat pracující muže, aby uvolnili svá místa pro ženy. Byl to jistě první projev bojovnosti pracujících žen. Muži pro změnu zůstávali doma s dětmi a jejich ženy, zajaté hospodyně, chodily na schůze. Během největších pouličních demonstrací, kterých se účastnilo 30 000 lidí, se policie rozhodla odstranit demonstrantům transparenty: dělnice se postavily na odpor. V potyčce, která následovala, bylo krveprolití zabráněno jen s pomocí socialistických poslanců v parlamentu. V roce 1913 byl Mezinárodní den žen přeložen na 8. březen. Tento den všem připomněl bojovnost pracujících žen.
Je Den žen nezbytný?
Den žen v Americe a Evropě měl úžasné výsledky. Je pravda, že ani jeden buržoazní parlament nepomyslel na ústupky vůči dělnicím nebo na to, že by reagoval na požadavky žen. V té době totiž buržoazii nehrozila socialistická revoluce.
Den žen však přece jen něčeho dosáhl. Ukázal se především jako vynikající metoda agitace mezi méně politickými proletářkami. Ty si nemohly pomoci a obracely svou pozornost ke schůzím, demonstracím, plakátům, letákům a novinám, které byly Dni žen věnovány. I politicky zaostalá dělnice si říkala: "Tohle je náš den, svátek pracujících žen," a spěchala na schůze a demonstrace. Po každém Dni pracujících žen vstupovalo do socialistických stran stále více žen a odbory se rozrůstaly. Zlepšovaly se organizace a rozvíjelo se politické vědomí. Den žen plnil ještě jednu funkci; posiloval mezistátní solidaritu pracujících. Strany v různých zemích si při této příležitosti obvykle vyměňovaly řečníky: Německé soudružky jezdí do Anglie, anglické soudružky do Holandska atd. Mezinárodní soudržnost dělnické třídy se stala silnou a pevnou a to znamená, že vzrostla bojová síla proletariátu jako celku.
To jsou výsledky dne bojovnosti pracujících žen. Den bojovnosti pracujících žen pomáhá zvyšovat vědomí a organizovanost proletářských žen. A to znamená, že jeho příspěvek je zásadní pro úspěch těch, kteří bojují za lepší budoucnost dělnické třídy.
Den žen v Rusku
Ruské pracující ženy se poprvé zúčastnily "Dne pracujících žen" v roce 1913. Bylo to v době reakce, kdy carismus držel dělníky a rolníky ve svých spárech jako v kleštích. Na oslavy "Dne pracujících žen" formou otevřených demonstrací nemohlo být ani pomyšlení. Organizované pracující ženy si však mohly svůj mezinárodní den připomenout. Oba legální dělnické listy – bolševická Pravda i menševický Lojka – přinesly články o Mezinárodním dni žen: přinesly zvláštní články, portréty některých účastnic dělnického hnutí a pozdravy soudruhů, jako byli Bebel a Zetkin.
V těchto bezútěšných letech byly schůze zakázány. Ale v Petrohradě na Kalašajkovské burze uspořádali ty dělnice, které patřily ke straně, veřejné fórum na téma "Ženská otázka". Vstupné bylo pět kopějek. Byla to ilegální schůze, ale sál byl naprosto plný. Mluvily členky strany. Sotva však tato živá "uzavřená" schůze skončila, zasáhla policie, znepokojená takovým jednáním, a mnoho řečníků zatkla.
Pro dělníky celého světa mělo velký význam, že se ženy v Rusku, které žily pod carským útlakem, připojily a nějak se jim podařilo akcí uznat Mezinárodní den žen. Bylo to vítané znamení, že se Rusko probouzí a že carská vězení a šibenice jsou bezmocné, aby zabily dělnického ducha boje a odporu.
V roce 1914 byl "Den pracujících žen" v Rusku lépe organizován. Oslavou se zabývaly oba dělnické listy. Naši soudruzi vynaložili na přípravu "Dne pracujících žen" velké úsilí. Kvůli policejnímu zásahu se jim nepodařilo zorganizovat demonstraci. Ti, kdo se podíleli na plánování "Dne pracujících žen", se ocitli v carských věznicích a mnozí byli později posláni na chladný sever. Heslo "za volební právo pracujících žen" se totiž v Rusku přirozeně stalo otevřenou výzvou ke svržení carské samovlády.
Den žen během imperialistické války
Vypukla první světová válka. Dělnická třída ve všech zemích byla pokryta válečnou krví. V letech 1915 a 1916 byl "Den pracujících žen" v zahraničí slabou záležitostí – levicové socialistky, které sdílely názory ruské bolševické strany, se snažily proměnit 8. březen v demonstraci pracujících žen proti válce. Ale tito představitelé socialistické strany v Německu a dalších zemích nedovolili socialistickým ženám organizovat shromáždění; a socialistickým ženám byly odmítnuty pasy pro cestu do neutrálních zemí, kde chtěly pracující ženy uspořádat Internacionální shromáždění a ukázat, že navzdory přání buržoazie žije duch internacionální solidarity.
V roce 1915 se podařilo uspořádat mezinárodní demonstraci ke Dni žen pouze v Norsku; zúčastnily se jí zástupkyně Ruska a neutrálních zemí. V Rusku nemohlo být na uspořádání Dne žen ani pomyšlení, protože zde byla moc carismu a vojenské mašinérie neomezená. Pak přišel velký, velký rok 1917. Hlad, zima a válečné útrapy zlomily trpělivost ruských dělnic a rolnic. V roce 1917, 8. března (23. února), na Den pracujících žen, vyšly odvážně do ulic Petrohradu. Ženy – některé byly dělnice, jiné manželky vojáků – požadovaly "Chléb pro naše děti" a "Návrat našich mužů ze zákopů". V této rozhodující době představovaly protesty pracujících žen takovou hrozbu, že se ani carské bezpečnostní složky neodvážily učinit obvyklá opatření proti vzbouřencům, ale zmateně přihlížely rozbouřenému moři lidového hněvu.
Den pracujících žen v roce 1917 se zapsal do historie jako památný. V tento den ruské ženy pozvedly pochodeň proletářské revoluce a zapálily svět. Únorová revoluce si od tohoto dne připomíná svůj počátek.
Naše výzva k boji
"Den pracujících žen" byl poprvé uspořádán před deseti lety v rámci kampaně za politickou rovnoprávnost žen a boje za socialismus. Tohoto cíle se podařilo dělnickým ženám v Rusku dosáhnout. V sovětské republice nemusí pracující ženy a rolnice bojovat za volební právo a za občanská práva. Tato práva si již vybojovala. Ruské dělnice a rolnice jsou rovnoprávnými občankami – v jejich rukou je mocná zbraň, která jim usnadňuje boj za lepší život – právo volit, účastnit se práce v sovětech a ve všech kolektivních orgánech.
Ale samotná práva nestačí. Musíme se je naučit využívat. Volební právo je zbraň, kterou se musíme naučit ovládat pro svůj vlastní prospěch a pro dobro dělnické republiky. Za dva roky sovětské moci se život jako takový absolutně nezměnil. Jsme teprve v procesu boje za komunismus a obklopuje nás svět, který jsme zdědili z temné a represivní minulosti. Okovy rodiny, domácích prací a prostituce stále těžce doléhají na pracující ženu. Pracující ženy se mohou této situace zbavit a dosáhnout rovnosti v životě jako takovém, a nejen v právu, jen pokud vynaloží veškerou svou energii na to, aby se Rusko stalo skutečně komunistickou společností.
A abychom tento příchod urychlili, musíme nejprve napravit rozvrácenou ruskou ekonomiku. Musíme zvážit vyřešení dvou nejbližších úkolů – vytvoření dobře organizované a politicky uvědomělé pracovní síly a obnovení transportu. Bude-li naše dělnická armáda dobře pracovat, budeme mít brzy opět parní stroje; železnice začnou fungovat. To znamená, že pracující muži a ženy dostanou chléb a dříví, které zoufale potřebují. Znovuobnovení dopravy urychlí vítězství komunismu. A s vítězstvím komunismu přijde i úplné a zásadní zrovnoprávnění žen. Proto musí být poselstvím letošního "Dne pracujících žen": "Pracující ženy, rolnice, matky, manželky a sestry, veškeré úsilí na pomoc dělníkům a soudruhům při překonávání chaosu na železnici a obnovení dopravy. Všichni v boji o chléb, palivové dříví a suroviny".
Heslo loňského Dne pracujících žen znělo: "Všichni k vítězství Rudé fronty". Nyní vyzýváme pracující ženy, aby zmobilizovaly své síly na nové nekrvavé frontě – Frontě práce! Rudá armáda porazila vnějšího nepřítele, protože byla organizovaná, disciplinovaná a připravená k sebeobětování. Díky organizaci, tvrdé práci, sebekázni a sebeobětování dělnická republika přemůže vnitřního nepřítele – rozvrácení dopravy a hospodářství, hlad, zimu a nemoci. "Všichni k vítězství na nekrvavé dělnické frontě! Všichni k tomuto vítězství!"
Nové úkoly Dne pracujících žen
Říjnová revoluce zrovnoprávnila ženy s muži, pokud jde o občanská práva. Ženy ruského proletariátu, které byly ještě nedávno těmi nejnešťastnějšími a nejutlačovanějšími, mohou nyní v Sovětské republice s hrdostí ukazovat soudruhům v jiných zemích cestu k politické rovnosti prostřednictvím nastolení diktatury proletariátu a sovětské moci.
Zcela jiná je situace v kapitalistických zemích, kde jsou ženy stále ještě přepracované a neprivilegované. V těchto zemích je hlas pracující ženy slabý a neživý. Je pravda, že v různých zemích – v Norsku, Austrálii, Finsku a v některých státech Severní Ameriky – si ženy vybojovaly občanská práva ještě před válkou. V Německu se po svržení císaře a nastolení buržoazní republiky v čele s "kompromisníky" dostalo do parlamentu šestatřicet žen – ale ani jedna komunistka!
V roce 1919 byla v Anglii poprvé zvolena poslankyní žena. Ale kdo to byl? "Dáma". To znamená statkářka, aristokratka. Také ve Francii se v poslední době objevuje otázka rozšíření volebního práva na ženy. Ale k čemu jsou tato práva pracujícím ženám v rámci buržoazních parlamentů? Dokud je moc v rukou kapitalistů a vlastníků majetku, žádná politická práva pracující ženu z tradičního otrockého postavení v domácnosti a společnosti nezachrání. Francouzská buržoazie je tváří v tvář sílícím bolševickým myšlenkám mezi proletariátem připravena hodit dělnické třídě další šidítko: je připravena dát ženám volební právo.
Pane kapitalisto, už je pozdě!
Po zkušenostech z ruské říjnové revoluce je každé pracující ženě ve Francii, v Anglii i v dalších zemích jasné, že pouze diktatura proletariátu, pouze moc sovětů může zaručit úplnou a absolutní rovnost, konečné vítězství komunismu strhne staleté okovy útlaku a nedostatku práv. Jestliže dříve bylo úkolem "Mezinárodního dne pracujících žen" tváří v tvář nadvládě buržoazních parlamentů bojovat za volební právo žen, nyní má dělnická třída nový úkol: organizovat pracující ženy kolem bojových hesel Třetí internacionály. Namísto účasti na práci buržoazního parlamentu naslouchejte výzvě z Ruska:
"Pracující ženy všech zemí! Organizujte jednotnou proletářskou frontu v boji proti těm, kdo drancují svět! Pryč s buržoazním parlamentarismem! Vítáme sovětskou moc! Pryč s nerovností, kterou trpí pracující muži a ženy! Budeme bojovat společně s dělníky za vítězství světového komunismu!"
Toto volání zaznělo poprvé uprostřed zkoušek nového řádu, zazní v bojích občanské války a zazní i v srdcích pracujících žen jiných zemí. Pracující žena bude naslouchat a uvěří, že toto volání je správné. Donedávna si myslely, že když se jim podaří vyslat několik zástupců do parlamentu, bude jejich život snazší a útlak kapitalismu snesitelnější. Nyní už vědí, že je to jinak. Jedině svržení kapitalismu a nastolení sovětské moci je zachrání před světem utrpení, ponížení a nerovnosti, které tak ztěžují život pracující ženy v kapitalistických zemích. "Den pracující ženy" se ze dne boje za volební právo mění v mezinárodní den boje za úplné a absolutní osvobození žen, což znamená boj za vítězství sovětů a za komunismus!
Pryč se světem vlastnictví a moci kapitálu! Pryč s nerovností, nedostatkem práv a útlakem žen – dědictvím buržoazního světa! Vpřed za mezinárodní jednotu pracujících žen a pracujících mužů v boji za diktaturu proletariátu – proletariátu obou pohlaví! Napsala Alexandra Kollontajová
Přeložil Jan D.
Comments