Komunisté a Druhá světová válka: Kdo osvobodil Československo?

Před osmdesáti lety skončila jedna z největších tragédií lidských dějin – Druhá světová válka. Vyžádala si okolo 60 milionů mrtvých a přinesla nezměrné utrpení většině z těch, kdo jí přežili, a kdo žili v zemích zúčastněných v této válce, zejména sovětským občanům. V první řadě z jejich strany bylo prokázáno ohromné hrdinství, které v historii nemá obdoby v rámci boje za lepší svět – Za socialistický svět bez fašismu. Mnozí lidé se dnes záměrně snaží tuto historii zjednodušovat a tím i přepisovat z rozličných důvodů. Z důvodu nenávisti ke komunismu, k Rusku či Rusům. Ulehčuje jim to skutečnost, že válečných veteránů již žije naprosté minimum, a s nimi tedy i osobní historická zkušenost v paměti lidí. Proto máme v každé vesnici a v každém městě množství válečných památníků. Lidé co je stavěli, věděli, že jednou zemřou, a chtěli, aby tato historická zkušenost žila i po jejich smrti, a aby se nemohla již nikdy opakovat. Proto jsou tyto pomníky dnes trnem v oku vládnoucí třídě, která jednou rukou osekává sociální stát, zatímco druhou háže miliardy zbrojařům a válečným propagandistům. Demagogové mají rádi věci jednoduché. Ovšem otázka války a osvobození Československa je přecijen trochu složitější, než si představuje paní Nerudová a její souputníci. 

Revoluce v Rusku zastavila válku

Jednou z největších tragédií ohledně této války je ta, že se jí dalo předejít, ale nepředešlo. V tomto ohledu je třeba znát skutečný důvod pro její vypuknutí. Nezačala proto, že by se v Rakousku narodil nějaký nacionalistický křikloun s knírkem ani kvůli dohodě Ribbentrop-Molotov mezi Sovětským svazem a Třetí říší. 

Jejím skutečným důvodem byl obyčejný kapitalistický imperialismus. Jak psal Lenin ve svém významném díle „Imperialismus jako nejvyšší stádium kapitalismu“ za války v roce 1916 – Poté co rozvíjející se domácí kapitál začal narážet na těsné hranice národního trhu a státu, začal po celém světě tyto národní hranice překonávat a kolonizovat svět. První v tom byla Velká Británie, následovaná Francií, Německem, a postupně i Japonskem, Rakousko-Uherskem, Ruskem či Spojenými státy. Poté co byl svět definitivně rozdělen velkými imperialistickými mocnostmi, začal nevyhnutelně boj o jeho přerozdělení spolu s tím, jak různé mocnosti sílily nebo slábly. Rostoucí majetek totiž vyžaduje i rostoucí moc.

První světová válka byla přímým důsledkem tohoto vývoje. Celá její náplň byla o rozdělení moci a majetku mezi německý a britský velkokapitál. Nikdy v ní nešlo o napadené Belgičany, útlak slovanských národů či celkově o lidi. Ti byli používáni jen jako tupé nástroje dosažení moci svých pánů, a za tímto účelem byli zabíjeni po milionech. A to až do té doby, než se tomu sami vzepřeli. 

Ruská únorová revoluce 1917 byla prvním úspěšnějším takovýmto vzepřením. Znamenala obrovskou emancipaci mas, které se už nechtěly nechat tupě zabíjet ve válce, kterou nerozpoutaly, a která nebyla v jejich zájmu. Zaznamenala velké sympatie napříč vojáky všech válčících stran, ale jelikož sama o sobě nesplnila masami žádaný účel a Kerenského vláda plánovala nové vojenské ofenzívy, přišla revoluce Říjnová, která dala moc vyloženě do rukou pracujících, a započala proces socialistické transformace ruské společnosti. Jatka první světové války ukončila právě tato revoluce, kdy vzbouření ruských mas následovalo i vzbouření německých námořníků, a celkově všeho lidu zúčastněného v této válce. 

Francouzský pěchotní desátník Louis Barthas to tehdy v dopisu své ženě komentoval slovy:

"Zatímco píšu, v Rusku probíhá revoluce. Slovanští vojáci, kteří dodržovali železnou disciplínu, a nechali se masakrovat jako neteční otroci zpřetrhali své řetězy. Ale naši sympatizanti se musí mít na pozoru. Stačí nevhodné slovo a je z toho polní soud. Veškerou poštu cenzurují."

Poté co se světovému kapitálu nepodařilo rodící se Sovětský svaz vojensky i jinak zničit tak byl zejména po vzniku Třetí internacionály zatlačen do defenzívy. Třetí internacionála byla silou světové socialistické revoluce, která sdružovala miliony pracujících celého světa, kteří se vydali na pochod, na kterém nebylo pro kapitalisty vůbec snadné je zastavit, a před strachem ze ztráty veškeré moci museli masám poskytovat jeden ústupek za druhým. I proto Československo nevzniklo jako monarchie, jak chtěl původně „procarský kolaborant“ T.G. Masaryk a i proto se třeba všeobecné volební právo žen v mnoha zemích datuje od roku 1918, 1919 a následujících letech. V roce 1921 vzniklá KSČ následně představovala solidní sílu, na počet obyvatel i výrazně silnější než byla německá KPD.

Třetí internacionála byla právě tou silou, která poučena z kolapsu Druhé internacionály již měla jednou provždy zajistit to, že se kapitalistům nepodaří již žádnou další válku rozpoutat. Ovšem navzdory defenzivě kapitalistů byla světová socialistická revoluce odražena. Výraznou ranou byla zejména porážka revoluce v Německu, kde nepřipravené vedení nedokázalo převzít moc, a ke slovu se tak dostala reakce, která zavraždila vůdce KPD Liebknechta s Luxemburgovou. Poražena byla navzdory prvotním úspěchům i revoluce ve Finsku, v Maďarsku, na Slovensku, i v českých zemích v roce 1920.

Stalin s nacistickým ministrom zahraničných vecí Ribbentropom.

Degenerace SSSR a Komunistické internacionály

Sovětský svaz se stal téměř izolovaným, kromě spojenců v Tuvě a v Mongolsku. Země byla zničena desítkami let válek, a její obyvatelstvo vyčerpané a hladové. V těchto podmínkách začala nevyhnutelná degenerace SSSR do podoby stalinistického totalitářského státu, kde byli jeho původní vůdci a představitelé revoluce postupně odstraněni od moci a z velké části popraveni a s tím byla zaškrcena i demokracie ve straně a v sovětech. Místo komunistických revolucionářů začala SSSR vládnout thermidoriánská reakce, která měla úplně jiné zájmy, než široké masy, či než Lenin a Trocký. 

Stalinistická byrokracie nechtěla žádnou světovou revoluci. Chtěla klid. Klid k upevnění vlastní totalitní moci nad mladým sovětským státem. Každý revoluční otřes a dosažení dělnické demokracie v podobě diktatury proletariátu by bezprostředně stavěl zpátečnictví její moci na piedestal a ohrožoval jí. Tak byla světová revoluce obětována teorii o „budování socialismu v jedné zemi“ a různé strany v rámci Kominterny byly místo zaujímání nezávislé třídní pozice pracujících vedeny k podřizování se té či oné vrstvě buržoazie, kterou stalinistická byrokracie zrovna označila za progresivní. Tak vznikly i teorie „Třetího období“, které izolovaly strany Kominterny od širších mas i teorie dvou fází, či o „mírové na nemírové“ buržoazii. 

Příznaky této degenerace se projevily ještě za Leninova života. Lenin byl v té době účelově izolován pod záminkou jeho zdravotního stavu od politického dění, kdy jeho poslední boj byl právě bojem proti stalinistické byrokracii. Roku 1923 nastala vážná situace v Německu, kdy západní spojenci přikročili k okupaci Porůří a německá ekonomika se zhroutila. Masy v Německu se postavily na stranu komunismu a bylo třeba plánovat převrat. Lídr KPD Brandler tehdy na schůzi výkonného výboru Kominterny poukazoval na to, že většina německých pracujících stojí za KPD. Ovšem Stalin jako generální tajemník KSSS byl zásadně proti povstání. Místo aby sázel na sílu proletariátu a uvědomil si, že SSSR nemůže bez světové revoluce přežít, projevil svou nedůvěru v německé masy a dobytí moci pracujícími bylo znemožněno. Výsledkem byl i vzestup fašistického hnutí okolo Adolfa Hitlera.

V Číně ve dvacátých letech probíhala národní revoluce za její sjednocení po pádu dynastie Čching, ve které hrála svou roli i mladá Komunistická strana Číny, která z pouhých 50ti členů v roce 1921 vyrostla během šesti let na 60 000. Sympatie ke komunismu v Číně tedy tehdy byly na velmi strmě rostoucí tendenci. I v takto velké zemi tedy mohli čínští komunisté získat velký ohlas mas, když by zaujali třídně nezávislou pozici. Ale to se nestalo. V rámci své politiky „dvou fází“ stalinisté vyzbrojili a vycvičili nacionalistický Kuomintang, kterému komunisty podřídili, a motivovaly členy komunistické strany dokonce do Kuomintangu vstupovat a ovlivňovat jej ve prospěch stalinistů. Výsledkem této politiky „dvou fází“ podle které je nejdříve třeba nechat a podpořit buržoazii v tom, aby dokončila sama buržoazní revoluci, a možná za x let poté budeme moci přemýšlet o socialismu byl masakr komunistů a odborářů v Šanghaji v roce 1927 s tisíci oběťmi. Kuomintang následně začal být až do vpádu Japonců zbrojen a cvičen nacistickým Německem.

Poté co si stalinisté takto v Číně spálili prsty, přišli s masivní perzekucí takzvaných trockistů, tedy lidí kteří na chyby stalinistů a jejich totalitářskou náturu poukazovali a bojovali proti ní, a s teorií „Třetího období“, kdy měla být prvotní epocha revolucí a následného oživení kapitalistických ekonomik vystřídána obdobím konečné krize kapitalismu, ve které je každá nekomunistická síla nepřátelská. Skuteční komunisté okolo trockistické Mezinárodní levé opozice již tehdy tvrdili, že neexistuje nic jako „poslední krize kapitalismu“, že se kapitalismus vždy dostane i z té nejhlubší krize, za cenu obětí proletářů, a že jediný způsob konce kapitalismu je jeho svržení proletariátem.

Nejvýznačnější charakteristikou politiky Třetího období bylo to, že v ní byli i třeba němečtí sociální demokraté Kominternou označeni za „sociální fašisty“. To způsobilo jednak zmatení mas ohledně toho, kdo je skutečný fašista, a hlavně to znemožnilo získat na svou stranu proti Hitlerovi miliony pracujících Němců, kteří stále ještě měli v SPD iluze. Německá pracující třída byla v tomto období jednou z nejsilnějších na světě, kdy měly SPD a KPD okolo patnácti milionů přívrženců. Zatímco se ale sociální demokraté a členové KPD rvali v ulicích mezi sebou, mohl mezitím Hitler víceméně nerušeně dosáhnout pozice říšského kancléře v roce 1933, a následně zlikvidovat obě tyto strany. Aniž by se stalinisté poučili, aplikovali podobnou politiku následně i ve Francii, kde byli členové komunistické strany dokonce instruováni, aby se účastnili ozbrojených demonstrací fašistů proti liberální vládě.

Stalin pomáhal fašistické hrozbě růst

Hitlerův vzestup k moci byl vydlážděn jednak miliony z kapes světových kapitalistů, ale také deziluzí německé maloburžoazie z pozic komunistů již od roku 1923. Maloburžoazie nemůže v kapitalismu zastávat nezávislou pozici. Buď je na straně velkokapitálu nebo na straně proletariátu. V Rusku se miliony rolníků správnou politikou Lenina a Trockého podařilo získat pro věc socialistické revoluce. V Německu se ta stejná maloburžoazie stala základnou fašistického hnutí, které KPD fakticky zlikvidovalo a odsunulo do ilegality.

Oslabení pozic Kominterny vedlo k panice mezi jejím stalinistickým vedením. To v roce 1934 následně vedlo k opětovnému ideologickému kotrmelci, kdy stalinisté začali prosazovat politiku širokých lidových front. Najednou už sociální demokraté nebyli převlečení fašisté, ale spojenci, a kromě nich i liberálové a další. Tato politika neměla nic společného s politikou jednotné fronty prosazované Trockým a levou opozicí, jejichž cílem bylo skrze jednotný boj pracujících proti fašismu získat tyto masy pod revoluční korouhev. Stalinisté byli naopak ochotni ustupovat z komunistických požadavků, jen aby tato politika mohla dále „fungovat“.

Katastrofální důsledek měla tato politika ve Španělsku. Zde po sérii revolučních otřesů padla v roce 1931 monarchie, a přišla buržoazní republika a vláda lidové fronty s participací stalinistů. Buržoazie ve Španělsku však nedokázala vyřešit jediný problém mas. Pracující třída ve městech hladověla v důsledku hospodářské krize, zatímco venkov hladověl v důsledku absence pozemkové reformy, která by dala půdu nemajetným. Ale když se pracující a rolníci stavěli na odpor proti této vládě, a to i pár měsíců před fašistickým pučem Franca, bylo jim stalinisty diktováno, aby zbytečně neprovokovali jejich partnery v lidové frontě. Klesající popularita vlády lidové fronty společně s perzekucí odporu proti ní a odmítání stalinistů převzít moc pod kontrolu pracujících usnadnila pozici Francovi, který na svou stranu získal Maury, a mnohé maloburžoazní elementy ve Španělské společnosti. 

Každý kdo se odmítal vládě lidové fronty v tomto i následném válečném období podřídit a prosazoval revoluční program jako byly dělnické milice a kontrola pracujících nad průmyslem a státem byl stalinisty označován za fašistu. Na to doplatilo mnoho přívrženců anarchistů i strany P.O.U.M., kteří se sice chybně postavili na stranu lidové fronty, ovšem požadovali více než jen buržoazní republiku a odmítali koncept toho, že nejdříve se bude bojovat proti Francovi na bázi obrany kapitalistické republiky, a potom možná někdy v budoucnosti přijde na přetřes otázka revoluce. Mnozí POUMisté skončili spolu s anarchisty zavražděni či perzekuováni, a nízká podpora buržoazní republiky ve finále vedla spolu s posilami z Itálie a Německa k vítězství Francova fašismu.

Jak mohla být situace odlišná, když by moc získala pracující třída, provedla pozemkovou reformu, zajistila právo koloniálním národům na sebeurčení, zrušila kapitalistickou armádu a nahradila jí ozbrojeným lidem, a předala průmysl pod kontrolu pracujících? Jakákoliv základna pro frankistický fašismus by se rozplynula ve větru! Místo toho ale vláda lidové fronty ani neprovedla řádnou čistku v armádě po svržení monarchie a ponechala tam ty stejné reakční generály! Ale jak bylo řečeno – tohle nikdy nebylo záměrem stalinistů, jelikož by to přímo ohrožovalo jejich moc.

V Československu stalinisté tváří v tvář Hitlerově hrozbě podřídili KSČ kapitalistům v plánech na vlasteneckou obranu země. Místo aby prosazovali revoluční program, který by mohl získat na stranu KSČ i sudetské, maďarské či polské pracující, tak tyto pracující a revoluci samotnou hodili přes palubu. Přitom pouze na bázi revoluční a nikoliv vlastenecké obrany Československa se bylo možno Hitlerovi ubránit, podobně jako se ubránila mladá Sovětská republika proti intervenci dvaceti zahraničních armád v roce 1918. Národnostní menšiny byly v mnohonárodnostním Československu utlačovány, a neměly žádný zájem podporovat české kapitalisty v boji s těmi německými. Česká buržoazie navíc stokrát raději bez boje předhodila československé pracující Hitlerovi, než aby se pracující třída dostala k moci, či se vůbec jen posílil vliv SSSR. Taková „vlastenecká jednota“ byla předem odsouzena k záhubě.

Když ovšem Hitler získal kontrolu nad Československem, tak přišel další ideový veletoč ze strany stalinistů – pakt Ribbentrop-Molotov. Po letech, co se byli ochotni stalinisté spojit s ďáblem, a zříci se veškerých revolučních tendencí jen aby udrželi tyto lidové fronty proti fašismu, tak najednou z hodiny na hodinu veškerá antifašistická rétorika přestala platit, a Třetí říše spolu se SSSR podepsala dohodu o neútočení, o hospodářské spolupráci, a o rozdělení si vlivu ve východní Evropě. Ne všichni komunisté však slepě poslechli tyto Stalinovi direktivy. Zatímco z Československa špičky KSČ v časech vzniku Druhé republiky emigrovaly, zbylí členové v čele s Eduardem Urxem se odmítli podřídit vnucené pasivitě vůči následné nacistické okupaci, a organizovali velmi silné odbojové hnutí vedené ilegální komunistickou stranou i následně partyzánskými bojovými oddíly. V dalších zemích, jako třeba v USA, tento Stalinův obrat vedl k masivnímu odlivu členstva z komunistických stran.

Německo útočí, Stalinovy iluze se rozplývají

Stalin si mezitím mnul ruce a myslel si, jak Hitlera přelstil. Domníval se, že si chce Hitler jen zajistit zadní vrátka aby mohl válčit se západem, mezitím se vyčerpá, což potom umožní posílení pozic stalinistů ve světě. Do poslední chvíle tak popíral jakékoliv zprávy o přípravách německého útoku na Sovětský svaz. 

Šéf Kominterny Dimitrov si 7.září 1939 napsal do deníku tyto Stalinovy výroky:

"Válka se vede mezi dvěma skupinami kapitalistických států za rozdělení světa…my nejsme proti, když se vzájemně pěkně servou a oslabí. Není špatné, když bude německýma rukama podlomena pozice nejbohatších kapitalistických zemí. Hitler, aniž by o tom věděl a sám si to přál, podlamuje kapitalistický systém. ... My můžeme manévrovat a štvát jednu zemi proti druhé, aby se více porvali. Pakt o neútočení pomáhá jistým způsobem Německu. V následující chvíli postrčíme zase druhou stranu..."

Tedy nikoliv o sílu a organizovanost světového proletariátu se opíral Stalin, nýbrž o vypočítavost a diplomacii s různými vrstvami kapitalistů, která se nakonec ukázala jako zcela mylná. Bezprostředně před invazí 17.června 1941 Stalin reagoval na zprávy o plánované invazi takto:

"Soudruhu Merkulovovi: Ten svůj "zdroj" ze štábu německého letectva můžete poslat k "j**noj matěri". To není "zdroj", ale dezinformátor."

Hitlerova pozice byla jiná než se Stalin domníval. Chtěl si nerušeně zabrat průmyslovou část Polska bez hrozby sovětské reakce. Přecijen byl Wehrmacht v roce 1939 výrazně slabší než v roce 1941. Když německá armáda zaútočila 1. září 1939 na zaskočené Polsko, vyhlásili západní spojenci Německu válku, a Sovětský svaz si zabral východní část Polska a začal k sobě násilím přidružovat i pobaltské země. Koncem roku ještě stalinisté podnikli invazi do Finska, která však skončila fiaskem. Místo snadného vítězství pro sovětskou stranu se válka změnila v krvavý masakr, ve kterém houževnaté finské jednotky dlouho odrážely útoky špatně vycvičených a na zimu nevybavených sovětských sil. Rudá armáda nakonec postoupila, a Finsko se bylo nuceno vzdát některých území, ovšem Rudá armáda zaznamenala těžké ztráty. 

Stalin zdecimoval Rudou armádu bezprostředně před válkou

Jedním z hlavních důvodů tohoto fiaska byla sama stalinistická totalita, která si vyžádala drastické čistky ve vedení Rudé armády. Kromě toho, že se stalinisté báli sovětských mas a zejména bolševických revolucionářů z roku 1917, kterým zorchestrovali takzvané „moskevské procesy“, což byli vykonstruované soudní procesy, kde se prostřednictvím mučení, vydírání a různých nabídek museli obvinění doznávat ke zločinům, které nespáchali, načež byli mnozí z nich popraveni, tak se báli i špiček Rudé armády, kterým vystrojili roku 1937 vlastní čistku.

Tato čistka vyústila ve skutečnost, že takřka 90% nejvyššího velení Rudé armády bylo buď popraveno nebo posláno do Gulagu, a to především hrdinové občanské války jako byl Tuchačevskij, Yakir, Dybenko či Bljucher. Jejich odbojnost, kterou prokázali v boji s reakcí a zahraniční intervencí již nebyla potřeba, a tuto vlastnost nahradilo ve velení Rudé armády patolízalství. Generál byl dobrý pokud byl slepě loajální Stalinovi a jeho lidem, a jeho vojenské schopnosti byly až druhotné. Tak došlo k drastickému oslabení Rudé armády přímo v předvečer německé invaze.  

Jinými slovy – Stalinisté udělali vše proto, aby druhé velké válečné přerozdělování světa mohlo proběhnout, a aby pokud možno co nejvíce oslabili SSSR před jeho vypuknutím. Potopili Kominternu, zrazovali revoluční hnutí celého světa, oslabili Rudou armádu a vytvořili společnou hranici s Třetí říší, kterou před invazí řádně nazásobili nerostnými surovinami jako byla ropa, mangan, nikl, železná ruda a další, aby se Hitlerovi lépe zbrojilo. Stalin navíc ostentativně popíral zprávy rozvědčíků o německých přípravách na sovětských hranicích jako dezinformace, takže Wehrmacht zaskočil v červnu roku 1941 Rudou armádu v nedbalkách.

Hitlerovy a Churchillovy plány zhatil Říjen 1917, nikoliv Stalin

Postup Wehrmachtu byl rychlý. Za několik měsíců se podařilo Němcům postoupit asi o 700 kilometrů, byl obklíčen Leningrad a započalo obléhání Moskvy. Konec Sovětského svazu se stal nevyhnutelným, což si z počátku války myslel i sám Stalin, který bezprostředně po invazi odjel na svou daču, a slyšet o něm bylo až dva týdny poté v jeho projevu k národům SSSR.

Hlavně si to ovšem mysleli západní spojenci, kteří ve skutečnosti přivítali útok Wehrmachtu na Sovětský svaz s nadšením. Jejich plán byl celkem prostý. Jejich cílem bylo dosáhnout zničení Sovětského svazu, kdy věřili, že se to Wehrmachtu povede. Potřebovali však zároveň, aby tato válka trvala pokud možno co nejdéle, aby došlo k zásadnímu opotřebení německých sil, které by poté bylo možno snáze porazit a ustanovit tak západní dominanci nad světem. Tedy byla jejich představa v určitém ohledu velmi podobná představě Stalina z roku 1939. Za tímto účelem byla ze strany západních spojenců pečlivě kalkulována pomoc Sovětskému svazu v podobě válečných dodávek.

Američané s Brity se však přepočítali. Rudá armáda nebyla jako žádná jiná armáda světa. Její logistickou páteř totiž tvořila centrálně plánovaná ekonomika, dobytá revolucí v roce 1917. To umožnilo přesouvat celé průmyslové komplexy podle válečné potřeby a s tím i efektivně využívat všech dostupných zdrojů pro úspěch v této válce. Ano, Německo sice mělo k dispozici prakticky celý průmysl Evropy, a v prvních dnech války došlo k destrukci všech končetin sovětského těla.

Ale tato logistická páteř zůstala zachována a za chvíli dokázala zbrojit rychleji než celé Německo, obnovit své polámané končetiny a drtit příval německých sil. Kde jinde než v centrálně plánováné ekonomice která nepodléhá individuálním zájmům kapitalistů je možno naložit celé továrny na vlaky, přesunout je mimo dosah německých bombardérů, a nadále přesunout hlavní těžiště industriální produkce právě na zbrojení? Důkazem o superioritě tohoto způsobu produkce je i fakt, že Britové v okamžiku ohrožení německou invazí též přebrali vojenský sektor produkce pod kontrolu státu a začali vytvářet i přímo státní továrny na výrobu zbraní, takzvané Royal ordnance factories. 

Stalin v této válce nebyl žádným geniálním generalissimem, jak se ho snaží často jeho pohrobci, třeba ruská komunistická strana, vykreslovat. Jak už bylo řečeno, německou invazí se mu zcela zhroutily jeho výpočty, kdy se v červnu 1941 dokonce nechal slyšet:

 „Lenin nám odkázal stát a my jsme všechno prosrali.“

Sovětský svaz bylo třeba bránit na bázi leninismu, nikoliv stalinismu

Když mu německé nezdary, třeba v podobě dlouhodobé neschopnosti Němců dobýt pevnost Brest nalily zpět trochu krve do žil, jeho rétorika neměla nic společného s rétorikou komunisty. Místo internacionalistického apelu na německé vojáky podobně jako v roce 1918 se stalinistická vládnoucí klika omezovala na nacionalistickou a šovinistickou rétoriku, na řeči o „vlastenecké obraně země“, či o „kolektivní vině všech Němců“. Tento šovinismus Stalina byl vyobrazen i ve skutečnosti, že se v tomto období podtitulek novin Rudé armády „Rudá hvězda“ změnil z věty „Proletáři všech zemí, spojte se!“ na „Smrt německým okupantům!“.

Po celé její období vedl Stalin tuto válku nikoliv jako internacionalista, ale jako člověk, který více či méně spoléhal na přátelství s Američany a Brity. A internacionalistické slogany o jednotě pracujících v boji proti fašismu a za socialismus mu v tom jednoduše překážely. Zašlo to až tak daleko, že stalinisté mimo Sovětský svaz po čas války zcela podřídili své strany válečné propagandě a politice domácí buržoazie.

V Británii komunistická strana vytvořila faktickou neoficiální lidovou frontu s Churchillem kdy bojovala proti jakýmkoliv stávkám britských pracujících. Britští zbrojaři, ačkoliv stát více zasahoval do jejich byznysu významně bohatli, zatímco životní úroveň a svobody pracující třídy upadaly. To vedlo k řadě stávek, jako třeba ke stávce horníků v Jižním Walesu roku 1944, ve které stalinisté fungovali fakticky jako stávkokazi. My trockisté jsme tehdy tyto stávky podporovali, čímž jsme si od těchto zrádců pracujících nejednou vyslechli, že jsme agenty Hitlera, což ostatně neměli stalinisté problém říkat i o samotném Lvu Trockém. Opět i zde vidíme reformistickou a nikoliv revoluční podstatu stalinismu, který se daleko raději „realisticky“ opíral o údajně „přátelskou buržoazii“ a nikoliv o sílu pracujících mas, které obecně nedůvěřoval.

Skutečný internacionalistický apel na německé vojáky mohl mít ovšem dalekosáhlé důsledky. Nebylo náhodou, že se němečtí oficíři na frontě nejvíce báli sovětských politických komisařů, kteří byli zastřeleni, pokud padli do německého zajetí. Možná až třetinu vojáků Wehrmachtu tvořili bývalí voliči KPD a SPD z řad pracujících, kteří měli ve skutečnosti Hitlera plné zuby, ale kteří často odhodlaně bojovali ze strachu, že sovětské vítězství přinese novou pohromu pro Německo jako v případě smlouvy z Versailles. Navíc i během války probíhala v Německu nejen odbojová, ale i stávková činnost.V roce 1944 jsme mohli pozorovat masové stávky horníků v Sársku, či povstání pracujících v Drážďanech, po kterém nacisté nechali pro výstrahu na ulici ležet stovky mrtvých.

Zároveň však Stalin nebyl ve své vypočítavosti úplný idiot. Nemohl si nevšimnout, že americká pomoc nedosahuje výšin, které mu byly přislíbeny. V březnu 1942 si stalinisté stěžovali, že americká pomoc dosahuje sotva půlky dříve přislíbených dodávek, což vedlo k určitým obratům v jejich politice. Zatímco zpočátku války sovětská propaganda šířila nenávist k Němcům, v průběhu roku 1942 byla tato propaganda poněkud pozměněna. V rámci Stalinova rozkazu číslo 55 tehdy zaznělo:

„Bylo by pošetilé spojovat Hitlerovu kliku s německým lidem a německým státem. Zkušenosti z historie nám dokazují, že Hitlerové přicházejí a odcházejí, zatímco německý lid a německý stát zůstává.“

Stalin ani kapitalisté nebojovali proti fašismu. Masy ano.

Na základě předchozích okolností nehodnotíme tento Stalinův obrat jako obrat k internacionalismu. Pro stalinisty byla válka s Německem nepříjemným narušením jejich nadvlády nad sovětským lidem, které se snažili ukončit co možná nejdříve pro svůj vlastní prospěch a získat zpět ztracená území, a to klidně i spojením se s nějakou přátelštější, nehitlerovskou klikou v Německu. Porážka fašismu, natož revoluce v Německu nebyla pro stalinisty nikdy až tak důležitá, jako spíše právě návrat ke „klidu a míru“. Revoluce byla ve skutečnosti něčím, čemu se snažili zabránit.

Důkazem této skutečnosti je i fakt, že Stalin v roce 1943 neslavně ukončil bez diskuze s řadovým členstvem existenci Kominterny jakožto nástroje světové revoluce. Učinil tak proto, aby se učinil důvěryhodnějším pro západní kapitalisty v dalším jednáním s nimi ohledně rozdělení Evropy, aby tento argument použil jako kartu proti spojenecké invazi na Balkán, kdy se od té doby i zvýšil objem spojeneckých dodávek do Sovětského svazu. Stalin tím řekl v podstatě to, že definitivně nemá zájem usilovat o světovou socialistickou revoluci – tím méně na území pod kontrolou Britsko-Americké koalice. Stejně tak byla symbolicky v roce 1944 zrušena internacionála jako oficiální hymna Sovětského svazu, a byla nahrazena novou, více patriotickou skladbou.

Dlouho odkládaná druhá fronta v Evropě vznikla až v létě 1944, tedy přesně v časech, kdy bylo již zřejmé, že Sovětský svaz válku vyhraje, a kdy začal vstupovat na území, která dříve nebyla pod jeho kontrolou. Západní spojenci tím vstoupili do vyhrané války, kdy jim šlo zejména o to, aby se nestřetli s Rudou armádou u kanálu La Manche. 

Stejně jako Stalinovi, tak západním imperialistům nikdy nešlo ve skutečnosti o porážku fašismu, nýbrž o porážku Německa. Britsko-Americké síly neměly jediný problém spolupracovat s kolaboranty fašistických režimů, jako byl třeba bývalý vichistický admirál Francois Darlan, či generál Henri Giraud, což budilo značné kontroverze zejména mezi francouzským odbojem. Ještě více kontroverzí však budilo ponechání Pietra Badoglia jako premiéra Itálie a Victora Emmanuela III. jako italského krále, po jejím dobytí Američany. Badogliovu vládu navíc Stalin následně uznal za právoplatnou. Tito lidé byli čelními představiteli italského fašistického režimu, kdy maršál Badoglio proslul třeba svými válečnými taženími proti Habešanům, ve kterých se zasadil pro používání chemických zbraní. Američané v Itálii používali fašisty, válečné zločince a mafiány jako prostředníky k upevnění vlastní moci proti revoltujícím masám v čele s komunisty. A nejen tam.  

Co platilo o revoltující Itálii, platilo dvojnásobně i o Německu, kde se díky angloameričanům „bývalí“ fašisté stávali starosty v okupovaných městech. Zde americká okupační správa nahradila jeden útlak druhým. A to nikoliv aby porazila fašismus, který měl ve skutečnosti velmi malou podporu, ale aby umlčela revoltující masy, které začaly zaujímat vlastní stanoviska. V okupovaných územích byl spojenci zaváděn zákaz vycházení, zákaz produkce tiskovin a letáků, zákaz shromažďování, zákaz držení zbraní, a také zákaz kontaktu spojeneckých vojáků s civilním obyvatelstvem. Řadoví vojáci měli v zájmu bojovat s fašismem, nikoliv utlačovat Němce, a zjištění skutečnosti, že mají stejný zájem jako němečtí pracující by Churchillovi s Rooseveltem vůbec nepomohlo.

Podstata lží Nerudových, Foltýnů, Kalousků a dalších

Jak je tedy vidno i z délky tohoto textu, otázka osvobození Československa a vůbec světa od fašismu je poněkud více komplikovaná, než si představuje paní Nerudová a její epigoni se svým výrokem o tom, že „Československo osvobodili Američané“. Paní Nerudovou k jejímu tvrzení vede neskrývaná nenávist k Sovětskému svazu a dnešnímu Rusku. Rusko nenávidí z důvodu kolidujících zájmů jeho imperialismu a imperialismu západoevropského, který paní Nerudová hájí. Ovšem její nenávist k Sovětskému svazu není založena na nenávisti ke stalinismu, totalitě, či vůbec na lítosti nad jeho oběťmi, ale na nenávisti k ohromné lidské emancipaci, kterou Sovětský svaz symbolizoval dokonce i v časech jeho totalitářského úpadku. Její nenávist je založena na tom, že Sovětský svaz představoval skutečnost, že pokrok lidstva a překonání kapitalismu jsou nejen možnými, ale zároveň extrémně efektivními. I přes stalinismus se ze sovětského Ruska, které bylo původně extrémně zaostalé s 80% negramotností stal průmyslový gigant, který za půl století od svého vzniku jako první poslal člověka do vesmíru.

Nejde ovšem samozřejmě jen o paní Nerudovou. S umírajícími pamětníky se rozvíjí celý demagogický průmysl, který produkuje lži o druhé světové válce na skutečně průmyslové úrovni. Existuje spoustu fantastických lží o tom, že Prahu neosvobodila Rudá armáda, nýbrž Vlasovci – ruští kolaboranti s fašismem, kteří dva dny bojovali v rámci pražského povstání s cílem dostat se do amerického zajetí, a kteří odebírali pražanům ukořistěné zbraně pro sebe. Nebo že Rudá armáda ve skutečnosti Československo okupovala, ačkoliv se bezprostředně po jejím stažení stal prezidentem opět Beneš, a revoluce v Československu v roce 1948 proběhla bez účasti vojáků Rudé armády. Nebo se vymýšlejí fantastické lži o hromadném znásilňování žen a dívek, kdy se vyfabulovala cifra 20000 znásilněných Čechoslovenek, která nemá jedinou oporu v jakýchkoliv relevantních zdrojích. 

Ačkoliv se delikty Rudoarmějců nepochybně děly, a bylo jim velmi těžké zabránit poté, co viděli spoušť jakou Wehrmacht napáchal v jejich zemi, existovaly zároveň velmi přísné tresty pro vojáky, kteří se zvěrstev dopouštěli. Za znásilňování i rabování mohl voják Rudé armády dostat i trest smrti, což bylo nejednou uplatněno. Zajímavé též je, co o chování Rudoarmějců na osvobozených územích psaly tehdy britské noviny jako The News Chronicle. Ten dne 22.září 1944 napsal:

„Rudá armáda se při postupu na Berlín chovala k civilnímu obyvatelstvu naprosto slušně a nepochybně v tom bude pokračovat.“

V roku 2020 Praha odstránila bronzovú sochu sovietskeho maršala Koneva

Jako stoupenci Čtvrté internacionály jsme po celý čas války stáli na straně obrany Sovětského svazu proti fašismu. Sovětský svaz jsme ale chtěli bránit na základě leninských a nikoliv stalinistických metod, které ve finále vedly k jeho rozpadu v roce 1991. Sovětský svaz si pro své přežití vyžadoval politickou revoluci, která by svrhla totalitářskou byrokracii, a dosadila do jeho čela revoluční masy se svým organizovaným vedením, které by zrušilo všechny výsady byrokracie a její permanentní držení moci, s tím i neúčelné výsady generality v Rudé armádě, vrátilo politickou svobodu do strany a do sovětů, a hlavně navrátilo sílu a prestiž Komunistické internacionále. 

Svou urputnou snahou přepsat historii však dnešní kapitalisté neprokazují svou sílu, ale svou slabost. Vědí, že jejich systém je v koncích. Již dávno nedokáže představovat jakýkoliv pokrok, a místo toho se stal jeho brzdou, a zároveň i přímým nástrojem utrpení proletářů celého světa v podobě živení stovek válek na jejich úkor, militarismu, a především parazitické a extrémně rychle bohatnoucí oligarchické vrstvy, která třímá skutečnou moc, a je jí zcela ukradený rostoucí světový hladomor či utrpení lidí ve válkou a chudobou rozvrácených zemích. Stamiliony lidí po celém světě přichází k poznání o skutečné povaze tohoto systému, a k závěru že je třeba tento systém svrhnout. Aktuální dění v Srbsku, kdy tamní studenti a pracující vytvářejí „zborovi“ jako místní rady sovětského typu a alternativní nástroje moci je toho příkladem. I v Česku je důvěra v systém a vládu extrémně nízká, a nevíme dny ani hodiny, kdy dojde k podobnému výbuchu jako v Srbsku.

Kapitalismus ve své smrtelné křeči musí zoufale potírat vše pokrokové, včetně obsahu existujících státních svátků. Proto se Mezinárodní den žen změnil pod kapitalismem z boje za ženskou emancipaci ve vykradený svátek darování květin. Proto se První máj neslaví jako svátek práce, ale jako abstraktní „svátek lásky“, což je zaštiťováno verši od Karla Hynka Máchy. A nyní si systémová propaganda vzala do hledáčku i Den osvobození. Není se co divit. Jedna z loutek kapitalistů v podobě Miroslava Kalouska dokonce nepřímo útočí na svátek Den upálení Mistra Jana Husa, když veřejně přirovnává husity k bojovníkům Islámského státu.

My komunisté musíme přijmout ono husitské heslo „Pravda vítězí“, se kterým nejen tito středověcí bojovníci, ale i českoslovenští vojáci na straně Rudé armády prolévali krev v boji proti útlaku. Musíme dokázat masám pravdu předestřít, i když je složitější než jednoduchá systémová demagogie a musíme okolo ní budovat pevnou organizaci v podobě revoluční komunistické strany, která se stane předvojem utlačovaných mas v nadcházejících třídních střetnutích!