Tato slova byla napsána počas invaze Izraele do Gazy. Naše mysl je s miliony nevinných obětí imperialismu jak v Gaze, tak po celém světě. Vojákům, kteří toto čtou: doufáme, že tento text budete vnímat jako inspiraci, jak předejít takovým hrozným událostem. Ruští, američtí, britští a francouzští vojáci, kteří se v letech 1917 a 1919 vzepřeli, rozhodně věřili, že je to správná cesta.
/Socialist Revolution
Největší událost v lidské historii začala ženami a skončila vojáky. Vzhledem k tomu, že je fyzická síla to, co v konečném důsledku řeší každou politickou otázku, musíme jako marxisté pochopit, jak se to vyvíjelo. Únorová revoluce začala masovou demonstrací pracujících žen za chléb a palivo. Ale revoluční proces vyvrcholil rozhodujícím úderem ozbrojených rudých gard a vojenských jednotek bolševiků v hlavním městě během říjnové revoluce. To bylo možné pouze díky tvrdé práci a organizování uvnitř armády.
Ruští sociální demokraté nezačali organizovat vojáky a námořníky v roce 1917. Byl to průběžný proces začínající více než deset let předtím. Jeden z prvních vojáků, kteří dezertovali k sociálním demokratům, byl kadet Antonov-Ovseenko. Tajně se přidal k SDDSR v roce 1902, ale byl zatčen v roce 1905 během povstání v Polsku.
Na svém třetím sjezdu v roce 1905 si SDDSR stanovila cíl dostat letáky a své agitátory mezi vojáky. Toto organizování je vždy vnímáno extrémním podezřením ze strany vládnoucí třídy. Získání sympatií vojáků je sice sekundární v porovnání se získáním sympatií mas, protože vojáci nakonec budou následovat masy, ale bylo by mechanické si myslet, že se vojáci jednoduše postaví do našich řad. Masy, a tedy i vojsko, nemohou následovat vedení, které neznají nebo nerespektují. Kvůli tomu si musí pracující třída postupně vybudovat vazby se členy ozbrojených sil.
I když existují různé překážky, které je třeba překonat, organizování mezi vojáky není zásadně odlišné od organizování mezi pracujícími. Hlavní obtíž spočívá v tom, že jejich životní podmínky a role ve společnosti slouží k oslabení organických vazeb širší pracující třídy. Navíc, protože jsou jejich mzdy garantovány státem, kapitalistické krize na ně nemají stejný vliv jako na zbytek pracující třídy. Nicméně v dobách intenzivní krize, zejména během válek, budou pociťovat tlak více než zbytek společnosti a za určitých podmínek mohou být náchylní k revoluční propagandě. Komunističtí propagandisté dlouhodobě usilovali o využití těchto příležitostí k rozdělení ozbrojených sil podle třídních linií.
Vládnoucí třída bere zradu a vzpouru velmi vážně. V roce 1918 zatkla americká federální vláda Eugena Debse za to, že vyzýval mladé pracující, aby se vyhnuli odvodu. Debs zůstal ve vězení až do roku 1921.
Eugene Debs
Německý revolucionář Karl Liebknecht byl zatčen dvakrát a odveden kvůli své protiválečné aktivitě. Nicméně Liebknecht plně využil svůj čas v uniformě. Bylo mu zakázáno účastnit se politiky mimo jeho aktivity v parlamentu, ale přesto strávil svůj čas hledáním vojáků, kteří by se přidali ke Spartakovcům, a rozšiřoval jejich řady. Při svých pokusech organizovat vojáky spolupracoval Liebknecht a USPD s Revolučními odborovými výbory, aby demonstrovali před kasárnami vojáků.
Existuje důvod, proč tito skvělí bojovníci pracující třídy usilovali o kontakt s vojáky. Ve své podstatě je stát "speciální orgán ozbrojených lidí" a cílem marxistů je získat na svou stranu ty, kteří váhají ve své podpoře stávajícího stavu. Všechny soudy, státní zástupci, ministři a zástupci jsou pouhou výlohou vládnoucí třídy. Ve srovnání s těmi, kteří mají zbraně v rukou, nejsou hlavní funkcí a skutečným základem státu. Kapacita státu pro používání násilí mu poskytuje skutečnou moc a používání této síly proti mobilizované pracující třídě je jeho poslední obrannou linií. Proto jsou vzpoury mezi vojáky tak nebezpečné pro bohaté a mocné.
Rozdělení státního aparátu podle třídních linií není jednoduchý úkol, ale usnadňuje ho skutečnost, že velmi málo skutečných kapitalistů zastává skutečné pozice ve státě. Stát více než kdy jindy závisí na běžných pracujících k plnění svých funkcí.
Až do druhé světové války byli američtí vojenští důstojníci obvykle buržoazního nebo maloburžoazního původu. Pro získání hodnosti důstojníka byl třeba doporučující dopis od prezidenta, viceprezidenta, poslance nebo senátora. Vybraní příslušníci nižších hodností mohli obdržet doporučení od důstojníka, ale to bylo vzácné. Před druhou světovou válkou byli většinou důstojníci povýšeni po absolvování vojenských akademií, jako jsou West Point nebo Námořní akademie USA. Během druhé světové války, vzhledem k počtu potřebných důstojníků, se rovnováha přesunula k důstojnické škole a většina důstojníků začala pocházet z řad příslušníků nižších hodností. Jednoduše řečeno, bylo příliš mnoho úřadů a nedostatek dobrovolníků z maloburžoazní vrstvy.
/nmaahc.si.edu
Po válce se Američané snažili vrátit k systému vojenských akademií, ale války v Koreji a Vietnamu to nakonec znemožnily. Nakonec, po roce 1974, se Ministerstvo obrany rozhodlo pro Výcvikový program důstojníků v záloze a Důstojnickou školu jako hlavní zdroje pro povýšení důstojníků. To znamenalo, že poprvé v dějinách USA pocházela většina důstojníků z pracujících rodin. To, spolu s historickým úpadkem amerických farmářů, znamená, že složení US Army je v současné době tvořeno přibližně z 95 % pracující třídou, z čehož 82 % jsou příslušníci nižších hodností a 18 % jsou důstojníci.
Nicméně, jak jsme již jinde dříve vysvětlovali, navzdory jejich třídnímu původu jsou tito vojáci vystaveni obrovskému tlaku jim nepřátelských tříd. Někteří vstupují do služby jako liberálové a odcházejí jako libertariáni. Mnozí vojáci opravdu brání a podporují vládnoucí třídu. Starší příslušníci nižších hodností jsou vybíráni a školeni tak, aby hráli roli dozorců nižších hodností. A většina starších důstojníků jsou hlasitými obránci statutu quo. Téměř každý má strach neuposlechnout rozkazy kvůli obavám o svou kariéru nebo pohodlí.
Z těchto důvodů vládnoucí třída ví, že vojenské jednotky jsou nástrojem poslední instance ve třídním boji. Vojáci jsou schopni extrémního násilí, ale když jsou ozbrojené síly obráceny proti vlastní domácí populaci, dějí se podivné věci. Nakonec jsou vojáci stejně náchylní k společenským tlakům jako pracující, a to znamená, že v konfrontaci mezi nimi se režim dostává do nebezpečné situace. Každý civilní politický vůdce musí vyvažovat potřeby vládnoucí třídy s politikou zabíjení neozbrojených civilistů. Za takových okolností došlo k masakru na Krvavou neděli během revoluce v roce 1905 a k únorové revoluci. Obojí mělo katastrofální následky pro carský režim.
Jak vysvětloval Trockij ve své knize Historie ruské revoluce:
"Nicméně na předvečer tohoto dne došlo k incidentu, který navzdory své epizodické povaze maluje novým odstínem všechny události 26. února. Ke konci odpoledne došlo k vzpouře čtvrté roty pavlovského pluku carské gardy. Ve zprávě policejního inspektora je kategoricky uveden důvod vzpoury: „Pohrdání výcvikovou četou stejného pluku, která během služby na Něvské třídě střílela do davu.“
"Kdo informoval čtvrtou rotu o této události? Záznam náhodou zůstal zachován. Asi kolem druhé hodiny odpoledne se skupina dělníků rozběhla k kasárnám pavlovského pluku. Přerušujíce se navzájem, vyprávěli o střelbě na Něvské třídě. „Řekněte svým druhům, že i Pavlovci na nás střílejí – viděli jsme vojáky ve vaší uniformě na Něvské.“ To byla palčivá výtka. Plamenná výzva. „Všichni vypadali rozrušení a bledí.“
Podobný případ sdělují dělníci, kteří věřili, že když kozáci uslyšeli o vzpouře a byli poslaní k potlačení dělníků, tak na ně jeden z nich mrkl místo toho, aby je bil. Tento vnímaný mrk posílil odhodlání dělníků. Věřili, že kozáci jsou na jejich straně nebo minimálně nebudou poslouchat rozkazy jejich nadřízených.
Klasický příklad vzpoury je též z Ruska. Křižník Potěmkin představoval zastaralou třídu bitevních lodí, umístěnou v Černém moři, jehož posádku tvořili nespokojení námořníci a protivní důstojníci. Na této lodi již vřela třídní nenávist před rusko-japonskou válkou. Když se na loď dostaly zprávy o prohrané bitvě u Tsušimi, morálka na lodi klesla o to prudčeji. Samozřejmě, toto nebyli běžní námořníci, jelikož se na lodi nacházelo mnoho sympatizantů RSDLP. V těchto dobách byli sociální demokraté revoluční marxisté, a mnozí z nich se následně stali komunisty.
Když byl na lodi podáván boršč s červivým masem, posádka odmítla jíst. Druhý nejvyšší důstojník Hipolit Giliarovskij byl paranoidní a zlý důstojník, dokonce i podle kapitána lodi. Giliarovskij považoval odmítnutí konzumace za akt vzpoury, a vyhrožoval zastřelením každému, kdo jídlo odmítl. Jednajíce v sebeobraně, posádka Giliarovského zabila, s ním i polovinu důstojníků, a převzala kontrolu nad lodí. Afanasi Matušenko, poddůstojník a revoluční socialista převzal vládu nad lodí a pomohl vytvořit radu, která řídila loď.
/veřejná doména
Abyste dostali konečný historický příklad, většina amerických učebnic naznačuje, že to byly hladové nepokoje v Německu, které ukončily první světovou válku. Ačkoliv to byl určitě důležitý faktor, největší dopad měla vzpoura námořníků v Kielu. Vzpouru vedli revoluční socialisté inspirovaní probíhající ruskou revolucí. I když byli do jisté míry zmatení, nakonec učinili vědomé rozhodnutí vztyčit rudou vlajku nad Kielem a převzít kontrolu nad námořní základnou a městem. Tato vzpoura se rozšířila po celém Německu a hrozila převrátit všechny existující společenské vztahy.
Trockij se o takových procesech vyjadřuje jako o "molekulárním procesu revoluce". Marx vysvětluje, že historie nemá vlastní vůli. Jsou to muži a ženy, kdo tvoří historii. Děláme to v mezích naší současné existence. A naše současná existence je založena na neustálých válkách, krizích a nestabilitě. Pokud existuje něco jako "lidská povaha", je znázorněna v touze po stabilitě a bezpečí – což je něco, co kapitalismus nemůže většině lidí poskytnout.
V posledních letech se podle článku Jaclyn M. Johnsonové, s názvem Věci se rozpadají: Určovací faktory vojenských vzpour, zvyšují frekvence těchto vzpour, zatímco puče na kvantitě klesají. Její článek tvrdí, že vojáci, stejně jako jakákoli populace, mají své vlastní stížnosti a nesplnění těchto stížností může mít za následky vzpoury. Článek je zajímavý, ale nedokáže vysvětlit nejzřejmější ukazatel vzpoury: sociální krizi. Byla to obecná sociální krize, která pronikala Černomořským loďstvem v roce 1905 a inspirovala vzpouru na lodi Potěmkin.
S rostoucí sociální krizí rozpadajícího se kapitalismu budeme svědky intenzivnějšího napětí mezi vojáky. Stejně jako my všichni, mají i oni stížnosti na současný stav. Zatímco vojenské složky dobře izolují vojáky od obecné společnosti, nejsou zcela uzavřeni. Intenzivní sociální krize nakonec prolomí veškerá izolační opatření přijatá ministerstvem obrany. Imperialisté jasně chápou hrozbu, kterou představují stížnosti vojáků.
V boji za lepší život se pracující třída musí snažit rozštěpit stát podle třídních linií. Historie ukazuje, že se k tomu vyvinou příležitosti z okolností. Za tímto účelem by měli organizace pracujících komunikovat s příslušníky ozbrojených sil, aby vytvořili rozkol mezi nimi a jejich nadřízenými. Pamatujte, že dnešní vojenské složky jsou mnohem více proletářské a i mladší důstojníci se mohou radikalizovat událostmi. Tento proces má přímý vztah k civilní společnosti. Jak se kapitalistická krize prohlubuje, vojáci budou cítit větší sympatie s pracující třídou. Fraternizace s vojáky na začátku nebude snadná. Může to trvat roky, než se mezi vojáky a námořníky prosadíme, ale je to možné - a naprosto nutné.