Tento článek je věnovaný desítkám milionů občanů Sovětského svazu, Rudoarmějcům, partyzánům a bojovníkům komunistického odboje, kteří obětovali mnohé při boji a poražení nacismu.
Před 80 lety, v neděli 22. června 1941, nacisté zahájili proti SSSR dosud největší vojenskou invazi v lidských dějinách. Do listopadu téhož roku, se Hitlerova armáda byla schopná dostat před brány Moskvy, okupovat celou Ukrajinu a Bělorusko a zahájit obléhání Lenigradu, srdce Říjnové revoluce. Z celkového počtu 5,3 milionů vojáku Rudé armády, se do konce roku 1941 stane 4,5 milionů oběťmi Hitlerova válečného stroje. Přibližně 40 procent populace SSSR padne pod nacistickou okupaci společně se zemědělsky a průmyslově nejproduktivnějšími regiony SSSR.
Ted Grat v dopise pro britské trockisty v červenci 1941 napsal:
„Největší střet v historii světa na frontě dlouhé 1 800 mil uvrhl celou internacionální situaci do stavu toku („a state of flux“ - stav nejistoty ohledně toho, co by se mělo udělat). Tento imperialistický útok na první dělnický stát, již není pouhá marxistická vyhlídka, ale tvrdá a chmurná realita.“
Tyto katastrofické ztráty připravily půdu pro dlouhou a brutální „válku ve válce“, která bude utvářet průběh 20. století. Fronta, na které se odehrával nemilosrdný boj mezi Nacistickým Německem a Sovětským svazem, mezi lety 1941-1945, byla rozhodujícím dějištěm 2. světové války, která sama o sobě byla krvavým pokračováním první imperialistické války z let 1914-1919. Z celkových 13 milionů nacistických ztrát, bylo 10,7 milionů způsobeno při boji s Rudou armádou.
Hned mezi prvními dny války, ukázal sovětský lid ohromnou statečnost při hrdinském partizánském boji proti nacistickým okupantům. Rudá armáda zasadila drtivé údery nacistickým a fašistickým silám při bojích ve Stalingradu, Kursku a během operace Bagration, která se ukázala jako největší vojenský postup v historii. Tyto vojenské úspěchy později vyvrcholily v dobytí Berlína, Varšavy, Prahy a Budapeště, což položilo základy Stalinistické moci ve východní Evropě, které zde přetrvaly až do roku 1989. Rudá armáda byla také zodpovědná za osvobození desítek tisíc vězňů, kteří byli věznění v nacistických táborech smrti, včetně tech z Osvětimi.
Byl to tedy sovětský lid, který byl zodpovědný za poražení Hitlerova Německa, které před tím, než upřelo svůj pohled smrti na Sovětský svaz, bylo schopné dobýt kapitalistické mocnosti západní Evropy a přivést Britské Impérium na kolena. Znárodněná a plánovaná ekonomika Sovětského svazu byla hlavní opěrou Sovětského svazu při boji s Nacistickým Německem, jenž byla do roku 1943 schopná překonat válečnou produkci Nacistického Německa a vybavit Rudou armádu oborským množství zbraní a materiálu.
Nicméně zásluha za tyto úspěchy Sovětského svazu nenáleží Stalinovi. Ten, společně se sovětskou byrokracií, Hitlerovi usnadňoval jeho úspěchy, a to včetně jeho nástupu k moci, jeho nadvlády nad Evropou, a dokonce i samotný pochod do samého srdce Sovětského svazu. Devastující údery, které Nacistické Německo zasadilo Sovětskému svazu v roce 1941 byly výsledkem více než dvou dekád politických, diplomatických a vojenských selhaní, za které nese vinu Stalin, jeho režim a vedoucí kruhy Komunistické Internacionály. Čtyři roky brutální a devastující války a více než 20 milionů mrtvých byla daň, kterou musel lid Sovětského svazu zaplatit za neúspěchy stalinismu a chyb, jichž se v roli vůdce dopustil sám Stalin.
Obrana revoluce: světová revoluce nebo „socialismus v jedné zemi“?
Když Leninova a Trockého bolševická strana přivedla v listopadu 1917 ruskou dělnickou třídu k moci, velice dobře znala obtíže, kterým bude sovětská moc při obraně proti světovému imperialismu vystavena. I přesto, že Sovětský svaz si během občanské války vybudoval silnou Rudou armádu, pod vedením Trockého, tak i nadále zůstával hlavním prostředek obrany revoluce její revolučně-internacionalistický přístup k proletariátu v imperialistických mocnostech. Celá perspektiva bolševiků na udržení moci, závisel na vítězných revolucích proletariátu v imperialistických zemích, a to hlavně v Německu.
Lenin při projevu k sovětům v červenci 1918 řekl:
„Nikdy jsme nevěřili iluzi, že síla proletariátu a revolučního lidu jedné země, jakkoliv heroického, organizovaného a disciplinovaného, by mohl porazit světový imperialismus. Něco takového může být provedeno pouze společným úsilím proletariátu celého světa…Nikdy jsme se nenechali oklamat myšlenkou, že něco takového může být provedeno jednou zemí. Věděli jsme, že naše činy budou vést ke světové revoluci a věděli jsme, že vlády imperialistických mocností, které tuto válku (1. světovou válku) započali, jí nebudou schopné ukončit. Tato válka může být ukončena pouze společným úsilím všech proletářů; a když jsme se chopili moci, bylo naším úkolem, jako proletářské komunistické strany, v době, kdy v ostatních zemích ještě přetrvávala vláda kapitalistické buržoazie, udržet tuto nabytou moc, tuto pochodeň socialismu, aby mohla rozptýlit co nejvíce jisker a rozšířit tak plamen socialistické revoluce“
Diplomacie mladého sovětského státu byla zaměřena na dosažení tohoto síle. Trocký, při jednání o Brest-litevské smlouvě, věnoval své projevy spíše proletářům v Německu, Rakousko-Uhersku a proletářům z ostatních zemí světa spíše než generálům, kteří seděli na druhé straně konferenčního stolu. Komunistická propaganda podnítila vlnu vzpour, které ochromily armády a loďstva, jež byla poslána imperialistickými mocnostmi, aby rozdrtily revoluci. Stávky sympatizujících dělníků po celém světě zastavily dodávky zbraní, které byly vyráběny pro Bílou armádu a přiměly imperialistické vlády, aby si v obavách z revoluce doma rozmyslely, zda zasáhnou do občanské války v Rusku.
Během občanské války se revoluce rozšířila do Finska, Maďarska, Německa, Itálie a Mongolska. Proletariát celého světa byl radikalizovaný, organizovaný a inspirovaný vítězstvími jejich soudruhů v Rusku. Bolševici, v roce 1919, založili Komunistickou Internacionálu, která měla pomáhat proletariátu z celého světa v rozvíjení jejich vlastních komunistických stran a koordinovat boj proti imperialismu a kapitalismu ve světovém měřítku.
Imperialistické mocnosti světa, včetně USA, Velké Británie, Francie, Japonska, Německa atd., vyslaly své armády, aby rozdrtily revoluci a podpořily reakcionářskou Bilou armádu. Rudá armáda byla proletářskou, rolnickou a internacionalistickou silou, založenou zpočátku na partyzánských oddílech a dělnických milicích Rudé gardy vybudovaných v průběhu roku 1917.
Trockému bylo dáno za úkol z Rudé armády udělat moderní a profesionální bojovou sílu. Ta zahrnovala dobrovolníky a brance z řad sovětské dělnické třídy a rolnictva i internacionalistické bojovníky z celého světa. Zásadní bylo, že Rudá armáda využila zkušených a profesionálních „vojenských expertů“ – bývalých důstojníků carského vojska, kteří byli dosazeni do služby pod dohledem sovětských politických komisařů. Z občanské války se vynořilo mnoho klíčových osobností mezi válčené éry a éry 2. světové války, včetně Tuchačevského, Žukova, Budyonna, Vorošilova a dalších.
Při projevu na prvním světovém kongresu Komunistické internacionály, v roce 1919, Trocký jako Lidový komisař války prohlásil:
„Pokud na mapě nakreslíte přímku vyzařující z Moskvy do jakéhokoliv směru, naleznete všude ruského rolníka, ruského dělníka, jenž stojí se zbraní v ruce v této chladné noci na hranicích socialistické republiky, kterou tak urputně brání. A já vás mohu ujistit, že dělnící-komunisté, kteří tvoří páteř této armády, cítí, že nejsou pouze strážným plukem Ruské socialistické republiky, ale také Rudou armádou Třetí internacionály.“
Sověti byli úspěšní a Bilou armádu a imperialistické armády porazili, ale za velkou cenu. To, co bylo nyní Sovětským svazem, bylo nepřetržitě ve válce mezi lety 1914-1922 a destrukce, která byla způsobená 1. světovou válkou a občanskou válkou, zapříčinila rozpad ekonomiky, společnosti a dělnické třídy jako takové. Očekávané revoluce v imperialistických zemích, kvůli vedení dělnických stran třídními kolaboranty, selhaly a naděje na vnější pomoc pohasla. Za těchto podmínek začala dělnická demokracie, která charakterizovala rané období ruské revoluce, degenerovat. Vyčerpaná dělnická třída, po letech obětování a utrpení, nebyla nadále schopna se prosadit v sovětské vládě.
Po Leninově smrti, v roce 1924, sovětská moc ustoupila vládě státní byrokracie, jejichž přímá část byla přímo zděděna po carismu. Zprvu opatrně, ale se zvyšující sebedůvěrou, začal zájmy byrokracie ve vedení vlády zastupovat Josef Vissarionovič Stalin. Konzervativní byrokracie nechtěla o bolševickém plánu na světovou revoluci ani slyšet. Místo toho, aby byrokracie hledala cestu z bezvýchodně situace, které země čelila, se byrokracie spokojila s řízením znárodněné a plánované ekonomiky na zádech sovětských dělníků a rolníků, zatímco si posilovala své privilegované postavení.
Proletářko-internacionalistické elementy v Komunistické straně čelily brutálnímu útlaku ze strany Stalina, který upevňoval své postavení. Nakonec byly desetitisíce lidí vyloučeny ze strany, propuštěny ze zaměstnání, zatčeny, vyhnány nebo zavražděny. Trocký, vůdce Levé opozice a Stalinův největší sok v Komunistické straně, byl poslán do exilu ze Sovětského svazu v roce 1929 a v roce 1940 byl zavražděn agentem Stalina.
Světový imperialismus strávil 20 léta zotavováním z devastace světové války a dal Sovětskému svazu nějaký čas na oddych. I přes degeneraci strany v Sovětském svazu, byli dělníci organizovaní v Komunistické internacionále, a byli připraveni bojovat za lepší svět. Během dvacátých a třicátých let se v mnoha zemích objevily revoluční příležitosti, ale stalinistické vedení bylo naprosto nekompetentní a žádné z těchto příležitostní nevyužilo. Porážka čínské revoluce v letech 1926-27, kdy Stalinův spojenec Čankajšek zradil a zmasakroval čínské komunisty, byla těžkou ranou pro morálku sovětské dělnické třídy a posílila její pocit izolace. Nic však nepřipravilo cestu k obnovení imperialistické agrese proti Sovětskému svazu tak, jako opakované porážky německé revoluce.
Porážky stalinismu v Německu
Rozsáhlou analýzu německé revoluce byla marxisty provedena již v jiném článku. Mezi lety 1918 a 1933 se německým dělníkům nabízelo mnoho příležitostí ke svržení kapitalismu, zničení vznikajícího nacistického hnutí a ke vzkříšení plamene evropské revoluce. Avšak stalinistické vedení Komunistické internacionály žádné této příležitosti nevyužilo.
Během německé revoluce v roce 1923, vyvolala francouzská okupace Porýní krizi, která dala komunistické straně možnost k organizování povstání. Kvůli stoupající inflaci a požadavku Francie, jež nutila Německo k zaplacení válečných reparací, zapříčinilo rozhořčení v řadách německého proletariátu. V Německu se začínaly objevovat dělnické milice a Německo zaplavily stávky. Trocký v té době naléhal na německé komunisty, aby využili příležitosti a stanovili datum na povstání.
Vůdci německé komunistické strany začali plánovat demonstrace a požádaly o radu Komunistickou internacionálu. Vzhledem ke zhoršujícímu se Leninovu zdraví a indispozici Trockého a dalších klíčových bolševických vůdců, však bylo k dispozici jen několik vůdců Internacionály, kteří mohli rozhodnout o dalším postupu v této zásadní záležitosti. V dopise Zinověvovi, vyjádřil Stalin svou konzervativní nedůvěru v revoluční sílu německého proletariátu „můj názor je takový, že Němci musejí být drženi na uzdě a ne podněcováni“
Tento postoj nakonec zvítězil ve vedení Komunistické internacionály, i když podmínky pro revoluční ofenzívu rychle dozrávaly. Německým komunistům bylo na poslední chvíli doporučeno zrušení plánované generální stávky a povstání, což vyústilo v demoralizující fiasko.
Ekonomická a politická krize ve Výmarské republice zničila základy stabilní buržoazní demokracie. Německý proletariát se znovu vydal na cestu boje, zahajoval mnoho stávek a byl obdarovaný obrovskou podporou od sociálních demokratů a komunistů té doby. Tradiční německé buržoazní strany nedokázaly zkrotit bojovnou energii dělnické třídy. Vystrašená buržoazie, která se bála revoluce v samotném srdci Evropy, začala hledat alternativy a cestu ven z této krize. Nacisté, kdysi perzekuovaná skupina na okraji německé společnosti, se stali nejlepší nadějí kapitalistů na zničení revolučního potenciálu německého proletariátu. Podporována kapitalisty z Evropy a z celého světa, byla Hitlerova strana schopná získat ohromnou podporu, na konci dvacátých a na začátku třicátých let, a byla schopná mobilizovat zruinovanou a rozběsněnou drobnou buržoazii.
Naneštěstí, síla proletariátu byla tváří v tvář této hrozbě rozdělena. Reformističtí sociální demokraté by nevedli proletariát k moci a v boji proti Hitlerovi, takže to zůstalo na komunistech. Avšak v této době, již plně stalinizovaná Kominterna přijala tezi „Třetího období“, která očekávala blížící se „finální krizi kapitalismu“. Tato chybná myšlenka ospravedlňovala chybné závěry, že reformistické dělnické organizace, jako například SPD (Sociálnědemokratická strana), jsou „sociální fašisté“. Němečtí komunisté, pod vedením Moskvy, přijali tuto chybnou myšlenku, že sociální demokraté jsou hlavní nepřátele Komunistické strany.
Reformističtí vůdci vždy hráli prohnilou a kontrarevoluční roli a sloužili jako jeden z hlavních pilířů kapitalistické stability, zatímco stalinistická politika sloužila jen k tomu, aby vrážela hlubší klín mezi samotné komunistické a socialistické dělníky. Jediným východiskem z hrozící katastrofy byla proletářská revoluce. Ta je však možná pouze tehdy, pokud komunisté získají důvěru rozhodující části mas v boji.
K poražení Hitlera byla zapotřebí společná fronta mezi komunisty a socialisty. Obě strany měly nejen velkou podporu proletariátu, ale také měly své vlastní milice, které byly schopné bojovat proti Hitlerovi. Jak hrozba Hitlera rostla, Trocký a Levá opozice vyzvala komunisty, aby se spojili se socialistickými dělníky a společně bojovali proti Hitlerovi. Boj s nacismem mohl být příležitost, jak dostat sociálnědemokratické dělníky na svou stranu.
Stalinisté udělali pravý opak. Poté, co udělali ze sociálních demokratů „hlavní nepřátele“, komunistická strana v podstatě vytvořila s Hitlerem koalici. V roce 1931, komunisté podpořili nacisty iniciované referendum proti sociálně demokratické vládě v Prusku, čímž skandalizovali sociálnědemokratické dělníky. Pomocí sloganů jako „vyžeňte sociální fašisty z jejich prací v továrnách a odborech!“ a „vyžeňte je z továren, pracovních úřadů a odborných škol“, komunističtí bojovníci aktivně kolaborovali s nacistickými chuligány a fyzicky útočili a ničili schůze odborů, které byly iniciované SPD.
Tato sebe destruktivní politika zahubila německý proletariát, zatímco Hitler získával čím dál tím větší moc. S dělnickými stranami, které bojovali proti sobě, měla střední třída a rolnictvo pouze Hitlera a jeho slib národní spásy. Když se Hitler stal kancléřem, byl jeho první krok útok na komunisty, socialisty a odboráře. Nacisté použili požár Říšského sněmu jako záminku k zakázání komunistické strany a již v březnu 1933 se Hitler stal diktátorem. Kvůli paralýze a rozepři mezi dělnickými stranami se pak Hitler mohl chlubit tím, že se k moci dostal v podstatě mírumilovně.
Stalinova zahraniční politika
Díky Hitlerově nadvládě byla válka mezi SSSR a Nacistickým Německem nevyhnutelná. Fanatický a militantní antikomunismus je jednou z klíčových charakteristik nacismu, takže nebylo žádným tajemstvím, že Hitler si chce podrobit Východní Evropu a udělat z ní životní prostor pro Němce.
Stalinistická politika socialismu v jedné zemi, vedla celosvětové komunistické hnutí k porážce za porážkou. Selhání „Třetího období“ vytvořila cestu k politice popoular-forntismu a k podřízení proletariátu buržoazním liberálům. Komunistická internacionála sehrála kompletně reakcionářskou roli, když se španělský proletariát postavil na odpor vojenskému puči, který byl vedený Francem v roce 1936.
Místo mobilizování proletariátu za účelem svržení kapitalismu ve Španělsku, jako prostředek podkopání základny podpory fašismu, stalinisté udělali vše, co mohli, aby boj nepřekročil hranice buržoazního republikanismu. Stalin viděl alianci s kapitalistickými demokraciemi z Francie a Británie - nikoli internacionalistickou revoluci – jako nejlepší způsob, jak omezit fašistickou expanzi. Komunisté se proto museli chovat co nejlépe, aby nevystrašili případné spojence Sovětů. Avšak, zatímco Hitler a Mussolini posílali vojáky a vybavení do Španělska, Francouzští a Britští imperialisté zůstali neutrální.
Stalinisté se tedy byli pouze takový policisté proletářské třídy, jak je vidět v jejich roli při potlačování anarcho-syndikalistů a POUM ve jménu kapitalistické republiky, během májových dnů roku 1937. Když byl proletariát utlumen, tak se revoluční iniciativa, která byl nutná k poražení Franca, rozplynula a v Evropě byla vytvořena další fašistická diktatura.
I přes nečetný počet příležitostí, se Stalinistické vedení SSSR připravilo o všechny možnosti k vytvoření přátelské dělnické vlády kdekoliv na světě. Zatímco Hitler nabíral na síle, Stalin vložil své naděje do buržoazního pacifismu, Ligy Národů a do „přátel míru“, které viděl v britském, francouzském a americkém imperialismu. Když nacisté vyhrožovali anexí Československa, Stalin se opět pokusil vytvořit alianci s britským a francouzským imperialismem a zašel tak daleko, že v rámci demonstrace síly částečně mobilizoval Rudou armádu. Hloupost tohoto přístupu se později sama ukázala, když imperialističtí „demokraté“ Stalinovi zdvořile naslouchali a pak jednoduše akceptovali Hitlerovi požadavky.
Do roku 1939 bylo všem jasné, že se Evropa řítí do války. Stalin se dopustil dalšího závažného zločinu, když s Hitler uzavřel Molotov-Ribbentrop pakt na konci srpna 1939. Stalin, zbavený podpory na mezinárodní scéně, se rozhodl, že bude lepší zajistit si dočasný mír a rozdělení východní Evropy. Tento krok však úplně eliminoval SSSR jako potencionální hrozbu pro Hitlerovi plány, čímž Stalin vydláždil cestu pro nacistické dobývaní po celé Evropě, a to hlavně pro dobytí Francie mezi lety 1939 a 1941.
Marx v roce 1871 rozuměl tomu, že Pruské dobytí Francie otevře dveře „rasové válce“ mezi Germány a Slovany. Tato základní myšlenka byla ztracena u empiristy Stalina, který neměl v těle ani špetku skutečného marxismu. Rozčílený Trocký v mediích komentoval podepsání tohoto paktu takto „Stalin se ze všeho nejvíce bojí války… Stalin nemůže vést válku s nespokojenými rolníky, dělníky a bezhlavou Rudou armádou… Německo-Sovětský pakt je kapitulace Stalina před fašistickým imperialismem s cílem zachovat sovětskou oligarchii.“
Pakt vytvořil vlnu neshod a pochybností v řadách komunistů po celém světe, kteří museli, v podstatě přes noc, vyměnit svůj anti-Hitlerismus za uznávání Nastického Německa jako spojence SSSR.
Roky před Barbarossou Stalin uzavřel řadu obchodních dohod s Hitlerem, aby si zajistit „mír“. Stalinovi se pouze podařilo ozbrojovat a zásobovat fašistické vojáky, zatímco si podmaňovali proletariát od Polska až po Británii. Do roku 1941 bylo sovětské dřevo, guma, fosfáty, azbest, chrom, mangan, nikl a ropa důležitými součástmi německého válečného průmyslu. Poslední dodávka těchto surovin do Německa dorazila pouze hodiny před tím, než 22. června začaly nacistické bomby dopadat na sovětská města.
Rozvoj Rudé armády
Na konci třicátých let se Rudá armáda stala jednou z nejsilnějších armáda na světě. Sovětské pětiletky kladly důraz na těžký průmysl a obranu. Cílem byla obrana země před imperialistickými útoky a obrana privilegované byrokracie před sovětskými masami. Celý svět záviděl SSSR jeho letectvo. Tanky, letadla a artilerie se v obrovský množstvích valily z nově vybudovaných průmyslových komplexů. V roce 1941, víc než 14 milionů sovětských občanů podstoupilo základní trénink a byli připraveni k mobilizaci v případě války.
Roky tvrdé války, v časech revoluce, vytvořily důstojnický sbor Rudé armády, který zahrnoval jedny z nejlepších vojenských teoretiků té doby. Hlavním z nich byl Michail Tuchačevskij, nejúspěšnější generál Rudé armády v době občanské revoluce. Během konce dvacátých a začátkem třicátých let, Tuchačevskij a jeho spolu myslitelé vyvinuli koncept Deep Battle, který se později vyvinul do velkolepějšího schématu Deep Operations. Deep Operations kladly důraz na koncentraci sil, mobilitu, kombinovaný boj se zbraněmi a systém echelon, který má přemoci nepřítele v klíčových bodech, proniknout do jeho zadních oblastí, narušit logistiku a posily a obklíčit jejich síly. Tato metoda je zakládaná na zkušenostech z konce první světové války a ruské občanské války a byla důkladně modernizovaná do nové éry industrializovaných a mechanizovaných vojenských operací. Nová doktrína dokázala svou efektivnost po prvním období Německo-Sovětského konfliktu a byla základem každé velké ofenzívy Rudé armády.
Tento důstojnický sbor nepochybně sehrál svou roli v byrokratické degeneraci ruské revoluce. Během samotné občanské války se vytvořila takzvaná „vojenská opozice“, která kritizovala - někdy dokonce narušovala - politiku Lenina a Trockého. Ačkoli zahrnovala různé osobnosti a názory, vojenská opozice se obecně stavěla proti centralizovanému vojenskému velení založenému na bývalých carských vojenských profesionálech, proti partyzánským metodám a extrémnímu spoléhání na „ofenzivní“ a „manévrovací“ taktiku. Jednalo se především o intelektuální proud ve vyšších armádních kruzích; zahrnoval však také vrstvu komisařů a velitelů kolem Stalina, kteří během ruské občanské války působili v oblasti u Caricynu (později přejmenovaného na Stalingrad).
Po válce tento důstojnický sbor stále více zaujímal výsadní postavení v armádě i v samotném sovětském státě, stejně jako zbytek byrokracie. Většina z nich se sama stala „vojenskými experty“. V roce 1935 zavedla Rudá armáda v důstojnickém sboru stratifikovanou hierarchii a povýšila vedoucí osobnosti jako Tuchačevského, Vorošilova, Budyonného a další do hodnosti maršála Sovětského svazu.
Stalin stíná Rudou armádu
Ačkoli byl nyní plně v sedle, Stalin měl k vojenským expertům stále nedůvěru. Po krvavé porážce opozičních proudů v komunistické straně, označil Stalin za nejbezprostřednější hrozbu pro svou vládu důstojnický sbor Rudé armády, který si udržoval určitou nezávislost na civilní vládě a měl přímý přístup k ozbrojeným silám. V rozporu s duchem svobodné diskuse a kritiky, který v Rudé armádě panoval během revoluce, se Stalin snažil dostat vojenský aparát pevně pod svou kontrolu.
Počátkem roku 1937 začala NKVD zatýkat nižší důstojníky Rudé armády s obviněním z "kontrarevolučních trockistických názorů". Do června dosáhly čistky vrcholných představitelů Rudé armády a spolu s mnoha dalšími vyššími důstojníky si vyžádaly i Tuchačevského, který byl díky své roli během občanské války považován za člověka úzce spojeného s Trockým. Vorošilov, sovětský maršál, který měl blízko ke Stalinovi od jejich společných dnů v Caricynu, tvrdil, že v Rudé armádě existuje „zrádná kontrarevoluční vojensko-fašistická organizace“, která působí „přísně konspirativním způsobem“ a páchá „podvratnou rozvratnou a špionážní činnost.“
V letech 1937 až 1941 čistky zpustošily celou Rudou armádu. Decimování pokračovalo i v prvních měsících nacistické invaze. Ačkoli byla skutečně popravena jen poměrně malá část důstojníků, desetitisíce z nich skončily ve vězení nebo na nucených pracích, zatímco další byli cenzurováni nebo donuceni odejít do výslužby. Někteří spáchali sebevraždu. Rozsáhlými čistkami v této době prošlo také sovětské letectvo, zpravodajské služby, úřady průmyslového plánování a samotná NKVD. Nejvyšší soud SSSR později dospěl k číslu 54 714 celkových obětí čistek v Rudé armádě, konečný počet obětí však zůstává neznámý.
Podlézavci, kteří měli ke Stalinovi blízko již od dob jejich společného působení v Caricynu, jako Budyonnyj a Vorošilov, se čistkám vyhnuli a zaujali vedoucí funkce. Jednalo se o jednostrannou občanskou válku proti sovětským ozbrojeným silám, vedenou z čistě cynických politických důvodů. V prvních zoufalých měsících po nacistické invazi, Rudá armáda rychle vrátila mnoho obviněných důstojníků zpět do svých řad, mezi nimi i Rokossovského, který pak sehrál důležitou roli ve válce. To ukazuje, jak se obvinění z neloajality a zrady nezakládala na pravdě a že Stalinovy útoky na velitele Rudé armády měly zběsilý a svévolný charakter.
Nakonec se v předvečer invaze stali obětí čistek tři z pěti maršálů Sovětského svazu, 80 % velitelů divizí a sborů, všech 16 velitelů vojenských okruhů a mnoho dalších klíčových pracovníků. Důstojníkům hrozilo zatčení na základě jakéhokoli spojení s jiným obviněným důstojníkem. V mnoha jednotkách se v letech předcházejících válce neustále střídali noví velící důstojníci, přičemž každý z nich nahradil posledního „neloajálního“ velitele. To vedlo k předvídatelnému rozkladu disciplíny a koordinace. V nastalém chaosu nesmírně utrpěly řady Rudé armády. Morálka a bojová připravenost prudce poklesly, dramaticky vzrostl počet sebevražd, opilství a nehod.
To vše se dělo před zraky imperialistických mocností. Německý náčelník generálního štábu von Beck v roce 1938 napsal, že sovětskou armádu „nelze považovat za ozbrojenou sílu“, protože čistky „vyčerpaly morálku a změnily ji v nečinný vojenský stroj“. Během plánování operace Barbarossa, Hitler uklidňoval obavy svých generálů z velikosti Rudé armády prostým konstatováním, že „armáda je bez vedení“. Čistky učinily ze Sovětského svazu lákavý cíl nacistické agrese.
K čistkám se přiklonila i sovětská vojenská praxe. Deep Operations sice zůstaly oficiální vojenskou doktrínou, ale byly úzce spojeny s Tuchačevským a vrstvou důstojníků kolem něj, kteří je pomáhaly rozvíjet. Po svém pádu do nemilosti byl Tuchačevskij vyslýchán, mučen, odsouzen ve vykonstruovaném procesu a bez okolků zastřelen. Čistky do značné míry zničily důstojnický sbor odpovědný za výcvik armády v metodě Deep Operations. V tomto prostředí začali sovětští váleční plánovači rušit specializované mechanizované formace, které Deep Operations vyžadovaly pro úspěch, a rozhodli se rozdělit sovětské obrněné síly rovnoměrněji mezi pěší jednotky. To, v kombinaci s nedostatkem důstojníků vyškolených v této metodě, bránilo účinnému uplatňování metody Deep Operations v roce 1941.
Jak vysvětluje David Glantz, přední historik nacisticko-sovětské války: "Nic nemělo na předválečnou Rudou armádu tak oslabující vliv jako vojenské čistky, které začaly v roce 1937 a pokračovaly v nezmenšené míře až do roku 1941."
Rudá armáda se snažila zaplnit vzniklé mezery rychlým povyšováním nekvalifikovaných nižších důstojníků a předčasným ukončením studia vojenských kadetů. Průměrný věk velících důstojníků se v letech před nacistickou invazí výrazně snížil. Na rozdíl od zoceleného důstojnického sboru z dob občanské války, který armádu budoval od základů, mělo relativně málo velitelů, kteří čelili nacistickému náporu, nějaké bojové zkušenosti. V červnu a červenci 1941 šli do boje proti nacistickým velitelům, kteří předchozí dva roky strávili porážením nejlepších armád v západní Evropě.
Trockismus a obrana Sovětského svazu
Někteří představitelé stalinistické levice dodnes opakují lež, že se Trocký zapletl do spiknutí s Nacistickým Německem a císařským Japonskem proti Sovětskému svazu. To byla také podstata obvinění proti mnoha důstojníkům Rudé armády, kteří přišli o život při Stalinových čistkách. Nic nemůže být vzdálenější pravdě. Skutečnost, že se v japonských a německých archivech nikdy nenašly žádné důkazy, je němým svědectvím proti tomuto absurdnímu tvrzení. Po válce zorganizovala Britská revoluční komunistická strana energickou mezinárodní kampaň s cílem využít Norimberského procesu jako příležitosti k veřejnému křížovému výslechu vysokých nacistických představitelů v otázce údajného Trockého "spiknutí" s nimi, imperialistické mocnosti jí však nevyhověly.
Ve skutečnosti Trocký strávil velkou část posledního období svého života usilovnou prací, aby přesvědčil některé své vlastní stoupence o nutnosti bránit Sovětský svaz v případě války s imperialistickými mocnostmi.
V září 1939 Trockij napsal:
„Předpokládejme, že Hitler obrátí své zbraně proti východu a napadne území obsazené Rudou armádou. Za těchto podmínek partyzáni Čtvrté internacionály, aniž by jakkoli změnili svůj postoj ke kremelské oligarchii, budou jako nejnaléhavější úkol této hodiny prosazovat do popředí vojenský odpor proti Hitlerovi. Dělníci řeknou „Nemůžeme Hitlerovi přenechat svržení Stalina, to je náš vlastní úkol.“ Válka se stane jejich úkolem.“
Trockého analýza, kterou potvrdil historický proces, spočívala v tom, že subjektivní role Stalina a sovětské byrokracie způsobila, že Sovětský svaz byl tváří v tvář nacistické agresi méně, nikoli více bezpečný. Trockisté kladli revoluční svržení bonapartistické byrokracie sovětskou dělnickou třídou a obnovení mezinárodního komunistického hnutí, jako nezbytnou podmínku úspěšné obrany Sovětského svazu. V případě útoku se však trockisté bezpodmínečně postavili za obranu SSSR a jeho znárodněného plánovaného hospodářství před nacistickým barbarstvím.
Během války bojovali trockisté v odboji proti nacistické okupaci. Ti, kteří se ocitli v řadách imperialistických armád, vedli revoluční propagandu a agitaci proti svým vládám a bojovali za přeměnu konfliktu v revoluční dělnickou válku proti fašismu a kapitalismu. Trockisté tvrdili, že k porážce nacistů je nutná dělnická vláda, a že dělnické strany musí přerušit „spojenectví“ se „svou“ vládnoucí třídou, aby za takovou vládu (dělnickou vládu) mohly bojovaly. Internacionalistický přístup mohl získat na svou stranu některé části německé armády a podnítit revoluci v samotném Německu.
Když nacisté v červnu 1941 udeřili na Východ, bojovala zdecimovaná Rudá armáda statečně proti obrovské přesile, často do posledního vojáka. Miliony vojáků Rudé armády se však kvůli neschopnosti a nezkušenosti svých velících důstojníků dostaly do skutečně nevýhodných pozic.
Podle Davida Glantze:
„Mnohé z počátečních sovětských porážek byly přímým důsledkem nezkušenosti přeživšího sovětského důstojnického sboru. Polním velitelům chyběly praktické zkušenosti, aby se dokázali přizpůsobit taktické situaci, a měli tendenci uplatňovat stereotypní řešení, například rozdělování podřízených jednotek podle učebnicových schémat bez ohledu na skutečný terén. Výsledkem byly síly, které se nesoustředily a nekoncentrovaly na nejpravděpodobnější cesty německého postupu a útočily a bránily se tak stylizovaným a předvídatelným způsobem, takže pro zkušené Němce bylo snadné čelit sovětským úderům a vyhýbat se jim.“
Později v roce 1941 sovětský generální štáb cítil potřebu vydat rozkaz podřízeným velitelům, aby jednoduše nerozdělovali dělostřelecké zbraně rovnoměrně po sektorech, za které byli zodpovědní. Sovětský náčelník generálního štábu Georgij Žukova musel dokonce výslovně zakázat frontální útoky do týla nepřátelské obrany. Nedostatek velitelských kompetencí, který zůstal po čistkách, způsobil, že takovéto základní pokyny ze samého vedení byly nezbytné. Kromě fyzické absence kvalifikovaných velitelů, čistky vyvolaly také atmosféru strachu a rezignace mezi přeživšími důstojníky. Vzhledem k tomu, že čistky pokračovaly i během nacistické invaze, sovětští důstojníci se pochopitelně zdráhali odchýlit od nepružných stálých rozkazů nebo učebnicových schémat z obavy, že budou udáni NKVD, jejíž agenti hledali jakoukoli záminku, aby uspokojili své šéfy v Moskvě. Miliony bojovníků Rudé armády položilo své životy ve službě za těchto tragických okolností.
Ve jménu odplevelení neexistujícího „kontrarevolučního trockistického spiknutí“ zasadil Stalin vlastní rukou první zničující rány Rudé armádě počínaje rokem 1937. Žádné spiknutí, které kdy bylo vymyšleno, nemohlo poškodit sovětské válečné úsilí proti nacismu více, než jak to udělaly Stalinovy čistky.
Cesta do války
Přestože si sovětské vedení dobře uvědomovalo, že čistky ochromily ozbrojené síly, Stalin v předválečném období tlačil Rudou armádu do akcí proti zemím, jako je Finsko, Polsko a Rumunsko. Na základě podmínek paktu Molotov-Ribbentrop, Sovětský svaz také obsadil a později anektoval pobaltské země Estonsko, Lotyšsko a Litvu. Stalin považoval tyto kroky za nezbytné k vytvoření nárazníku mezi sovětským srdcem a rostoucí Nacistickou říší. Ve skutečnosti tyto akce pouze poprvé vytvořily společnou hranici s Německem a ve válce se tento "nárazník" v krátké době vypařil.
Zimní válka proti Finsku v letech 1939-40 byla trapnou příhodou, která odhalila mnohé nedostatky Rudé armády. Navzdory relativně malé velikosti, armáda Finska snadno odrazila první sovětský postup a způsobila těžké ztráty. Jednotky z Ukrajiny byly v subarktickém Finsku nasazeny bez zimního vybavení, což vedlo k jejich zničení z rukou slabých finských sil. Sovětskému průzkumu se nepodařilo identifikovat hlavní finské obranné pozice severně od Leningradu a následovala jatka. V lednu 1940, Trocký v dopise pohrdavě ocenil tento debakl jako příklad, který ukazuje, „[...] do jaké míry vládne v Kremlu hloupost a demoralizace“. Obnovený sovětský útok dopadl lépe a donutil Finy přistoupit na sovětské mírové podmínky, ale škody na sovětské morálce a prestiži byly vážné.
Sovětští vojenští plánovači reagovali na katastrofu ve Finsku a zároveň varovně přihlíželi dechberoucím německým vítězstvím v Beneluxu a ve Francii jen o několik měsíců později. Mezi zimní válkou a nacistickou invazí prošla Rudá armáda několika reorganizacemi a horečně se snažila napravit situaci ještě před německým útokem. Když útok konečně přišel, zasáhl Rudou armádu uprostřed další z opakovaných chaotických reforem. V červnu 1941 bylo více než 75 % velitelů Rudé armády u svých jednotek méně než jeden rok.
Navzdory jasným indiciím o německém vojenském posilování ve východní Evropě, a dokonce i zpravodajským zprávám, které přesně určovaly den útoku, zaujaly sovětské síly v pohraničních oblastech v červnu 1941 zcela netečnou pozici. Stalin, obávající se konfliktu, se především snažil vyhnout případné provokaci s Hitlerovými silami podél hranic. Tato starost ho vedla k tomu, že ignoroval skutečnost, že Němci evakuovali své velvyslanectví a že všechny lodě plující pod německou vlajkou opustily sovětské přístavy. V týdnech před útokem vstoupilo do sovětského vzdušného prostoru více než 300 nacistických průzkumných letů, které však zůstaly zcela bez odezvy.
Komunističtí železničáři ve Švédsku také posílali sovětské vládě varování před hromaděním vojenských sil, ale bezvýsledně. Hrstka sovětských velitelů vzala na vědomí rostoucí vojenskou aktivitu na nacisty okupovaném území a uvedla své síly do vyššího stavu pohotovosti. Naprostá většina sovětských jednotek podél hranic, však byla 22. června zcela nepřipravená, což vedlo k jejich rychlé porážce.
Cílem nacistických válečných plánů bylo zničit Rudou armádu v rychlé sérii obkličovacích manévrů v blízkosti hranic. Hitler očekával, že rychlá a ohromující porážka vyvolá v Sovětském svazu politickou krizi, která povede k rozpadu stalinského režimu, v obdobnému procesu, který vedl k pádu carismu a vystoupení Ruska z první světové války. Nacistická rozvědka však zcela podcenila obrovskou velikost Rudé armády, houževnatost sovětského lidu a obrovskou mobilizační schopnost SSSR. To učinilo nacistické plány na rychlé vítězství nerealizovatelnými a přinutilo je vpadnout hlouběji do sovětského nitra.
Katastrofa
22. června 1941 ve tři hodiny ráno, překročily letky německých dálkových bombardérů sovětskou hranici, aby bombardovaly vzdálená města jako je Leningrad a Sevastopol. Dělostřelecká palba začala ve 3:15. Za úsvitu se nad sovětskými letišti na hranicích objevily roje německých letadel, které zničily více než 1 200 letadel Rudého letectva, většinou ještě na zemi. Nacisté ovládali nebe nad bojištěm po celé první rozhodující týdny své ofenzívy, což jim umožnilo beztrestně drtit sovětské posily, logistiku a bombardovat pozice Rudé armády.
Více než tři miliony německých bojových jednotek, podporované půl milionem spojeneckých vojáků, vpochodovaly na území ovládané Sověty. Nacistické síly postupovaly rychle a vytrvale. V čele svých obrněných jednotek uplatňovali němečtí generálové svou strategii bleskové války s maximálním účinkem. Jejich odvážné obkličovací manévry rozbily nepřipravené síly Rudé armády. Celé armády se jednoduše rozplynuly v ubíjející palbě nacistického útoku.
V prvních dnech války selhalo sovětské spojení a z Moskvy nebylo možné získat přesné informace o podmínkách na frontě. Stalin vydal v noci invaze, v souladu se sovětskými předválečnými plány, neproveditelný rozkaz ke generálnímu protiútoku. Nedostatečná připravenost armády v kombinaci se zuřivostí nacistického postupu odsoudila k neúspěchu ty jednotky, které se pokusily tento rozkaz splnit.
Po několika dnech se sklíčený Stalin na dva týdny stáhl z činnosti. Když se koncem června stáhl na svou osobní daču, řekl Stalin svým podřízeným: "Všechno je ztraceno. Vzdávám se. Lenin založil náš stát a my jsme to posrali." Sovětský lid se o válce poprvé dozvěděl z krátkého Molotovova rozhlasového vysílání večer 22. června, ale od samotného Stalina se dozvěděl až 3. července.
Sovětští generálové se první týdny války narychlo snažili dát dohromady obranu a zorganizovat plánované protiúdery proti německé armádě, ale téměř na každém kroku byli obelstěni a přemoženi. Nacistická ofenziva byla nejúspěšnější v severním a centrálním sektoru útoku. Minsk, hlavní město Běloruska, padl 26. června poté, co německé bombardéry proměnily velkou část města v trosky. Během tří týdnů se nacistická vojska přehnala přes pobaltské republiky a připravovala postup na Leningrad. Sovětské síly se v jižním sektoru držely o něco lépe, částečně proto, že jejich první obranné linie odpovídaly řece Bug, a také proto, že zde sovětští plánovači před válkou rozmístili více sil.
Nacističtí generálové se radovali. Jeden z nich, Halder, 3. července napsal, že zničení Rudé armády podél hranic znamená, že celá válka byla vyhrána během dvou týdnů. Nacistické armády postoupily na sovětské území o více než 600 kilometrů a způsobily Rudé armádě více než 750 000 ztrát, přičemž zničily více než 10 000 tanků a téměř 4 000 letadel. Německé ztráty byly poměrně malé
V polovině července však Hitlerova vojska, která očekávala, že v sovětském vnitrozemí narazí na malý odpor, začala narážet na obrovské sovětské formace, o jejichž existenci německá rozvědka neměla tušení. Tyto jednotky nebyly vedeny o nic efektivněji než sovětské jednotky u hranic, ale alespoň byly mobilizovány k boji. Rostoucí obavy Němců vyvolávala také otázka logistiky a zásobování.
Mezi nacistickými veliteli se objevil pojem „ruský kilometr“, a to kvůli velkému rozdílu v infrastruktuře mezi západoevropským bojištěm a Sovětským svazem, který měl jen málo zpevněných cest. Německá vozidla se v těchto podmínkách častěji porouchávala, což brzdilo postup. Sovětské železniční tratě také používaly jiný rozchod než zbytek Evropy, což nacistům znemožňovalo používat na sovětském území vlastní nákladní vozy bez rozsáhlých úprav. Trocký v roce 1936 napsal, že hlavní výhodou SSSR ve válce bude jeho rozsáhlé území a obrovský počet obyvatel, a tyto dva faktory se opravdu začaly projevovat.
Okupace
Nacistická okupace byla krutá a brutální. Trocký předpokládal, že v případě invaze nebudou hlavní hrozbou pro sovětský systém samotné imperialistické armády, ale objem levného zboží, které si sebou přivezou. To by posloužilo k podkopání křehkého základu plánovaného hospodářství, které bylo nefunkční, a to kvůli žalostně špatnému řízení ze strany byrokracie. Nacisté však neměli zájem přeměnit Sovětský svaz v nový trh, ale vylidnit jej a kolonizovat. Heinrich Himmler si stanovil cíl snížit počet slovanských obyvatel na 30 milionů a Herman Göring se Mussoliniho ministru zahraničí chlubil, že v roce 1941 zemře v Rusku hlady 20-30 milionů lidí. Moderní odhady skutečných obětí této politiky uvádějí, že během války zemřelo na následky hladu 4,4 milionu sovětských občanů.
Samotná Barbarossa měla být první fází tohoto plánu. Nacistické armády se měly částečně uživit systematickým drancováním sovětských zásob potravin, dobytka, dřeva a dalšího materiálu. Do konce války byly téměř tři miliony sovětských občanů donuceny k otrocké práci v německém průmyslu. Nacistické jednotky po obsazení města běžně popravovaly několik lidí, aby zastrašily obyvatelstvo a přiměly je k poslušnosti. Podle nacistických rozkazů nebylo pro velitele povinné trestat německé vojáky, kteří byli přistiženi při týrání okupovaného obyvatelstva.
Rozkaz, vydaný 19. května 1941, vyzýval k „bezohlednému a energickému postupu proti bolševickým agitátorům, sabotérům, Židům a k totální likvidaci veškerého aktivního i pasivního odporu“. Tento rozkaz uděloval nacistickým jednotkám oprávnění vraždit Židy, kdekoli je najdou. Zahrnutí Židů do tohoto rozkazu také ukazuje, do jaké míry se v té době antisemitismus a antikomunismus prolínaly, což platí dodnes.
Po válce se někteří revizionističtí obhájci pokoušeli „obnovit čest“ německého wehrmachtu jako profesionálních vojáků, kteří se odpoutali od nacistické ideologie. Některé studie však ukázaly, že až 29 % německých důstojníků v invazní armádě, bylo osobně členy nacistické strany, a dále, že to byli právě tito důstojníci, kteří udávali tón celému vojsku.
Antikomunismus byl základem nacistické politiky na okupovaných územích. Hitler požadoval „zničující rozsudek nad bolševismem“. Nechvalně proslulý „komisařský rozkaz“ stanovil, že zajatí komisaři Rudé armády nebudou mít běžná práva válečných zajatců a mají být okamžitě popraveni. Nacistické síly si však tento rozkaz pravidelně vykládaly tak, že se vztahoval na všechny členy komunistické strany. Specializované jednotky SS, které byly vysílané do Sovětského svazu, byly vybírány na základě jejich osobních antikomunistických referencí. Jednalo se o dobrovolníky, kteří byli vybráni ze společenských vrstev včetně bývalých vojáků Freikorps, bývalých policistů, kteří se v období Výmarské republiky podíleli na rozehnání stávek a útocích na levičáky, a nacistických hnědých košil.
To vše ukazuje, jak bláhové bylo očekávání nacistů, že politická krize svrhne stalinskou vládu. Jejich politika se zdá být záměrně zaměřena na to, aby vehnala obyvatelstvo do Stalinovy náruče. I když jistě existovali pravicoví a nacionalističtí kolaboranti, kteří invazi vítali, a to zejména v pobaltských republikách a na Ukrajině, byla jich menšina. Tváří v tvář volbě mezi vyhlazením z rukou nacistů a nepochybným pokrokem, kterého revoluce dosáhla od roku 1917 - navzdory zločinům byrokracie - se drtivá většina dělníků a rolníků v krátké době přidala na stranu Sovětského svazu.
Masivní nacistické obkličovací manévry v počáteční fázi války přinesly obrovské množství sovětských zajatců. Tito muži trpěli nepopsatelnými osudy. Nacisté neměli žádný plán, jak se s takovým množstvím zajatých vojáků vyrovnat. Sovětským zajatcům bylo odepřeno jídlo a čekaly je nucené pochody smrti na západ. Nacističtí vojáci měli rozkaz střílet sovětské zajatce, kteří se zhroutí. Mnoho sovětských válečných zajatců bylo nahnáno do otevřených železničních vagónů a dopraveno do koncentračních táborů. Oficiální nacistické zprávy z roku 1941 odhadovaly, že 25 až 70 procent sovětských zajatců zemřelo cestou na západ. Nacisté také využívali zajatce k plnění úkolů, jako bylo pochodování přes minová pole, aby se tak uvolnila cesta pro německé jednotky.
Do konce roku 1941 zemřelo více než 300 000 sovětských zajatců. Do konce války se tento počet vyšplhal na 3,3 milionu, což bylo odhadem 56 procent z celkového počtu sovětských válečných zajatců. Pro srovnání: v sovětském zajetí zemřelo 18 procent nacistických zajatců. Na konci války se do SSSR vrátilo více než 1,5 milionu sovětských zajatců. Vzhledem ke Stalinovým rozkazům z prvních fází války, však byli všichni sovětští zajatci, kteří se vzdali, považováni za zrádce. Tito vojáci Rudé armády čelili v SSSR rozsáhlé diskriminaci a mnozí se po propuštění z nacistické internace ocitli v gulazích. Sovětští váleční zajatci byli právně rehabilitováni až v roce 1994.
Stalinova katastrofální role
Koncem července došlo v okolí Smolenska na ose Minsk-Moskva k prudkým bojům, které dočasně zastavily nacistický postup. Zatímco Německo stále dosahovalo taktických úspěchů, nové množství sovětských sil kladlo tužší odpor a německé zásobovací linie se stávaly přetíženými.
Hitlerovi generálové naléhali na obnovení postupu na Moskvu s cílem zničit tuto dosud nerozpoznanou sílu Rudé armády. V srpnu se však Hitler rozhodl postup zastavit, aby přesunul své obrněné síly k útokům na Leningrad a na jih, aby zničil sovětské síly na Ukrajině a zmocnil se zemědělského bohatství republiky.
Jak bylo uvedeno, síly Rudé armády se v jižním sektoru držely lépe než na zbytku fronty a představovaly hrozbu pro německé jižní křídlo, pokud by se nacisté pokusili o postup na Moskvu. Tato hrozba se však týkala i jednotek Rudé armády na Ukrajině, které se v případě německého útoku na jih z centrálního sektoru mohly ocitnout v pasti proti silám Osy útočícím z Rumunska. Velitelé Rudé armády si byli vědomi nebezpečí, které hrozilo jejich jednotkám na Ukrajině, nicméně Stalin očekával, že nacisté budou pokračovat v útoku směrem na Moskvu.
Žukov 29. července, navrhl stažení sovětských sil z Kyjevské oblasti, aby posílil centrální sektor a zkrátil obrannou frontu Rudé armády, což by jí umožnilo lépe soustředit vyčerpané síly. Za tento rozumný návrh Stalin odvolal Žukova, svého nejschopnějšího velitele, z funkce náčelníka generálního štábu. Stalin se obával, že opuštění Kyjeva, hlavního města Ukrajiny, by bylo špatným signálem pro jeho britské „spojence.“ Stalinovi tedy více záleželo na jeho postavení v očích „demokratického“ imperialismu, který by v této fázi nebyl schopný udělat vůbec nic, aby Hitlera zastavil, než na bezpečnosti Moskvy a obrovského počtu vojáků Rudé armády, kteří se měli stát obětí Hitlerova plánu.
Nacistický postup na Kyjev, v jehož čele stály elitní tankové jednotky, začal počátkem srpna. Ostatní rudí důstojníci začali volat po ústupu, ale Stalin trval na tom, že Kyjev musí být udržen za každou cenu. Bitva o Ukrajinu se protáhla až do září a situace byla stále zoufalejší. Dokonce i oddaní stalinští důstojníci jako Buďonnyj, který na Ukrajině velel, začali požadovat taktický ústup. Dne 13. září poslali místní velitelé telegrafy sovětskému velení, v nichž varovali před katastrofou. Stalin tyto varování smetl ze stolu jako „panická hlášení“ a nařídil armádě na Ukrajině, aby zastavila omezený ústup.
Dne 16. září nacistické síly dokončily obklíčení jednotek Rudé armády u Kyjeva. Rozkaz sovětského velení k ústupu nakonec přišel, ale příliš pozdě. Obklíčené síly se pokusily probojovat z pasti. Z více než 750 000 vojáků Rudé armády, kteří 1. září bojovali u Kyjeva, jich uniklo pouze 15 000 - včetně Buďonnyje a budoucího sovětského premiéra Nikity Chruščova, tehdy komisaře.
Zničení Rudé armády na Ukrajině znamenalo naprostou pohromu, která otevřela jižní linii pro nadcházející postup na Moskvu a připravila obklíčené obránce Rudé armády v centrálním sektoru o tolik potřebné posily. Ztráty, které Rudá armáda utrpěla, přesáhly ztráty v červnových bojích na hranicích. Všichni velitelé Rudé armády tuto katastrofu předvídali. Pouze jediný muž - Josif Stalin - jim zabránil, aby s tím něco udělali.
Průmysl, proletariát a válka
Znárodněné plánované hospodářství SSSR bylo neocenitelnou výhodou v boji proti Německu. Avšak s dekapitací Rudé armády, která se ocitla na kolenou, a se sovětskými vůdci, kteří zpackali vojenskou situaci, byly ohroženy působivé průmyslové úspěchy pětiletých plánů. Zde však plánované hospodářství nabízelo řešení.
Koncem června, Státní výbor pro obranu zřídil Radu pro evakuaci, která měla za úkol přesunout průmyslové závody ze západní části Sovětského svazu, kde sídlila většina sovětského průmyslu, na Ural a Sibiř. Jednalo se o obrovské a složité úsilí, které koordinovala státní plánovací agentura GOSPLAN. Vzhledem k tomu, že válečná výroba rostla, bylo třeba, aby elektřina zůstala zapnutá až do poslední chvíle, než budou závody sbaleny a odvezeny. Evakuace si vyžádala 1,5 milionu železničních vagonů.
Nakonec bylo do listopadu 1941 přesunuto na východ více než 1 500 továren. Vyrábět začaly téměř okamžitě, často v improvizovaných srubech nebo dokonce pod širým nebem za svitu obrovských ohňů. To je působivější vzhledem k teplotám pod bodem mrazu, při nichž se většina z nich odehrávala.
Ty zdroje, které nebylo možné přesunout, jako vodní přehrady a doly v oblasti Donbasu, byly zničeny, aby je nacisté nemohli využít. Sovětské úřady podnikly plošné ničení úrody na venkově. Německé hospodářské orgány byly nepříjemně překvapeny nedostatkem zdrojů, které jim zůstaly k drancování, když jejich armády postupovaly hlouběji do SSSR. To byla pro nacistické plány těžká rána. Zkušenost z kapitalistické Francie, která nechala celý svůj zbrojní průmysl padnout do rukou nacistů v nezměněné podobě, ukázala, že opatření, která byla provedena v SSSR, jsou v soukromém tržním hospodářství nemožná.
Sovětská byrokracie se jako bonapartistická vládnoucí klika mohla opřít o sovětskou dělnickou třídu mnoha způsoby. Stejně jako v jiných zemích, které čelily fašistické nadvládě, dělníci dobrovolně podstupovali delší směny v továrnách, aby mohli vyrábět válečný materiál. Při průmyslových evakuacích byly statisíce sovětských dělníků přesunuty z měst do vzdálených oblastí SSSR. V odlehlých městech a vesnicích v sovětském vnitrozemí se počet obyvatel téměř přes noc zdvojnásobil nebo ztrojnásobil. Sovětské úřady také zapojily městské obyvatelstvo do budování zákopů, bunkrů, minových polí a dalších obranných zařízení, která měla pomoci Rudé armádě v obranných bojích.
Miliony dělníků byly záložníky Rudé armády a rychlá mobilizace je odvedla přímo z továren do uniforem. Jak se situace stávala stále zoufalejší, vznikaly desítky divizí Lidových milic, které se skládaly převážně z militantních průmyslových dělníků. Lidové milice absolvovaly pouze několikatýdenní výcvik, měly k dispozici nedostatečnou výzbroj a často jim chyběla fyzická výdrž, jenž byla zapotřebí v boji. Lidové milice se zapojily především do obrany průmyslových měst, jako byla Moskva a Leningrad, a utrpěly těžké ztráty.
Bitva o Moskvu
Nacistická vojska koncem září dokončila obklíčení Leningradu a uzavřela tak rodiště ruské revoluce. Zoufalé sovětské jednotky pod Žukovovým velením zastavily závěrečný německý útok na předměstí města pomocí těžkých tanků, které právě sjely z montážních linek ve městě. Tváří v tvář tomuto odporu, a v touze pokračovat v postupu na Moskvu, Hitler nařídil svým jednotkám, aby se usadily k blokádě a nepřetržitému bombardování města, zatímco obrněné jednotky, které se útoku zúčastnily, stáhl zpět do centrálního sektoru. Obléhání Leningradu trvalo 872 dní a zahynuly při něm téměř dva miliony sovětských civilistů a vojáků.
Po neutralizaci sovětských sil na Ukrajině a obléhání Leningradu, se Hitler opět soustředil na Moskevskou frontu. Nacisté shromáždili síly čítající téměř dva miliony mužů, 1 000 tanků, 14 000 děl a 1 390 válečných letadel. Ty narazily na vyčerpané a ochromené síly Rudé armády u Smolenska, Via'zmy a Brianska - o síle 1,2 milionu vojáků, kteří mohli shromáždit pouze 990 tanků a 667 letadel, tyto stroje byly povětšinou zastaralé. Když nacistické síly vyrazily vpřed, Stalin opět vydal nekompromisní rozkaz, aby armáda držela své pozice, což vedlo k další drtivé porážce. Při této operaci, nazvané Tajfun, bylo ztraceno více než milion vojáků Rudé armády a 688 000 jich bylo zajato.
Po této katastrofě měla Rudá armáda k dispozici jen málo prostředků na obranu přímých přístupů k Moskvě. Sovětské úřady vyhlásily ve městě stanné právo a vláda se připravovala na evakuaci na východ. V polovině října však přívalové deště proměnily ruské silnice v řeky bahna a učinily je pro německé mechanizované jednotky téměř neprůjezdnými. To značně zpomalilo německý postup a poskytlo Rudé armádě více času na shromáždění posil před městem. Tyto posily přišly z celého Sovětského svazu - včetně mongolské jízdy a zkušených jednotek z Dálného východu, které byly povolány na frontu až v tuto pozdní hodinu. Žukov převzal velení obrany Moskvy.
Koncem listopadu začalo sněžit. Nacističtí vojáci se museli běžně vyhrabávat z více než metrové vrstvy sněhu, aby se mohli pohybovat jakýmkoli směrem, což nesmírně ztěžovalo operace obrněných divizí. Na začátku prosince klesly teploty až na -34 stupňů Celsia. Jednalo se o jednu z nejchladnějších ruských zim v zaznamenané historii. Tankové motory musely zůstat neustále zapnuté, aby nezamrzly, a nacistické zásoby paliva se rychle vyčerpávaly. Němečtí vojáci, kteří očekávali, že zimu stráví v okupované Moskvě, se ocitli v táboře pod širým nebem. Invazní armády, které nebyly připraveny na přírodní podmínky, postihly omrzliny a infekce.
Nacistickým jednotkám se podařilo překročit Volžsko-moskevský kanál a některé průzkumné jednotky postoupily na dohled od věží Kremlu. To byl nejzazší dosah nacistického pokusu o obsazení Moskvy.
Dne 1. prosince, když Rudá armáda vycítila vyčerpání svých protivníků, zahájila mohutnou protiofenzívu proti nacistickým silám před Moskvou. V této chvíli se již síly protivníka vyčerpaly, a to hlavně v důsledku posledních záchvěvů Hitlerovy ofenzívy, na 240 000 nacistů proti 380 000 sovětům.
Rudá armáda měla nyní převahu. V těchto jedinečných podmínkách se archaická sovětská převaha jezdectva stala výhodou nad nyní nepohyblivými Němci, protože koně se snáze pohybovaly ve sněhových závějích na rozdíl od nacistických tanků. Některé jednotky Rudé armády měly také lyže, což jim umožňovalo manévrovat s větší lehkostí než jejich protivníkům. Sovětští výsadkáři, považovaní za elitu Rudé armády a často rekrutovaní z komsomolských komunistických mládežnických organizací, se v rámci tohoto útoku vrhali do nacistických týlových oblastí. Žukovovy jednotky odřízly a zničily nacistická předmostí severně a jižně od Moskvy a v polovině prosince začala sovětská ofenziva podél celé Moskevské fronty.
Sovětská protiofenzíva vyvolala krizi v nacistickém velitelském štábu. Hitler, který dlouho nedůvěřoval svému vyššímu důstojnickému sboru, v rychlém sledu kopíroval Stalinovy chyby: vytrvale zakazoval ústupy, propouštěl kompetentní velitele, jako byl Heinz Guderian, a nakonec sám převzal přímé velení nad svými armádami. Mezi listopadem 1941 a lednem 1942 utrpěli čtyři vysocí němečtí velitelé - Reichenau, Rundstedt, von Brauchitsch a Bock - infarkt, protože byli pod tlakem sovětské ofenzívy a Hitlerových nesplnitelných požadavků. Po několika týdnech bojů, bez zásobování ve sněhu a mrazu, se morálka nacistických vojsk zhroutila. Jednotky Rudé armády hlásily, že i jednotky SS prchají před postupem Rudé armády.
Po Moskvě
Stalin, nadšený počátečním úspěchem protiofenzívy u Moskvy, nařídil počátkem ledna 1942 generální ofenzívu na celé frontě. Bohužel místo toho, aby Rudá armáda mohla soustředit své síly proti většině armády Osy, která uvízla ve sněhu před Moskvou, přinutil tento přístup Sověty rozprostřít vyčerpané lidské síly podél celé rozsáhlé fronty. Tato chyba poskytla nacistům drahocenný čas na přechod z neúspěšné ofenzivy proti Moskvě do defenzivy, což nakonec umožnilo většině invazní armády přežít sovětský protiúder.
Jak válka postupovala, přeživší důstojnický sbor Rudé armády si bolestně osvojoval zkušenosti z prvních porážek. Velitelé, kteří se osvědčili pod palbou, stoupali v hodnostech a Rudá armáda se v zápalu boje znovu reorganizovala a v průběhu války dosahovala lepších výsledků. Stalin pokračoval v mikromanagementu armády až do rozhodující bitvy u Stalingradu, po níž ho kompetence a úspěchy Žukova a dalších sovětských velitelů konečně přesvědčily, aby nechal válku vést skutečnými vojáky. Žukov dále vedl vojska Rudé armády do Berlína v roce 1945 - a také k rozbití maďarské dělnické politické revoluce proti stalinismu v roce 1956.
Přemístěné sovětské továrny na Uralu a Sibiři do jara 1942 vyrobily více než 4 500 tanků, 3 000 letadel a 14 000 dělostřeleckých kusů. Naproti tomu Hitler uznal potřebu podřídit celou německou ekonomiku vojenské výrobě až v březnu 1942. Do té doby se však situace stabilizovala, SSSR byl mobilizován k válce a karta se obrátila. Sovětský lid a ekonomika pokračovaly v přemáhání nacistů během dalších tří let industrializované totální války.
Neschopnost stalinismu svrhnout kapitalismus v jedné zemi za druhou během revolučních období dvacátých a třicátých let odsoudila Sovětský svaz - a celý svět - k hroznému utrpení, které později rozpoutal Hitler. Stalin ochromil Rudou armádu v předvečer tohoto titánského konfliktu a pak ji v prvních měsících války vedl od katastrofy ke katastrofě. Pouze ty výdobytky ruské revoluce, které přežily stalinskou degeneraci SSSR - bojovný proletariát, Rudá armáda, a především znárodněné plánované hospodářství - dokázaly zastavit neúprosný postup fašismu.
Osmdesát let od Barbarossy marxisté stále bojují za ukončení systému, který dal vzniknout této hrůze. Nejlepším způsobem, jak uctít ty, kteří padli v boji proti Hitlerovi, je dokončit boj bolševiků za mezinárodní socialistickou revoluci, abychom mohli navždy skoncovat s fašismem, imperialismem, genocidou, vykořisťováním a útlakem ve všech jeho podobách.
Preložil súdruh Pavel Bláha