Zvýšení věku odchodu do důchodu a zpomalení valorizace důchodů je jedním z návrhů Národní ekonomické rady vlády (NERVu), které mají docílit zlepšení bilance příjmu a výdajů státu a také mají dosáhnout udržitelnosti důchodového systému.
Každý starobní důchod by měl být během mimořádné valorizace důchodů v červnu navýšen o 400 korun a k tomu o 2,3 % podle výše důchodu, v průměru to tedy znamená, že průměrný starobní důchod se zvýší o 760 korun. Společně se zpomalením valorizace důchodů má přijít také prodloužení odchodu do důchodu, jehož hranice se může dosahovat až na 68 let.
Důsledky na třídy kapitalistické společnosti
Je asi jasné, že kroky jako snížení valorizace a posunutí odchodu od důchodu jsou dost razantní opatření. Pro každou třídu to ale znamená něco jiného. Pro proletariát to bude logicky znamenat prodloužení pracovního života, kdy velká většina z nás, kterým je ve stávající chvíli pod 40 let, bude chodit do práce mnohem déle než naši rodiče, kdy se náš odchod do důchod může posunout již na zmíněných 68 let.
Prodloužení pracovního života se samozřejmě musí negativně projevit i na zdraví proletářské třídy, kdy velká část z ní bude muset v době, kdy by už dávno měla být v důchodu, muset pracovat, a to i přes to, že jejich těla na to už dávno nebudou stavěná. Po nějaké době, kdy už se tato část populace konečně dostane do důchodu, bude muset velká část z nich kvůli zpomalení valorizace a celkové reformě důchodového systému nadále pracovat a vystavovat se tak riziku pracovního vytížení, protože by se jinak tito důchodci neměli šanci uživit. Zpomalení valorizace důchodů totiž může vést k oslabení kupní síly důchodců a může je tak dohnat na okraj chudoby. Je nutné také poznamenat, že už dnes se podstatná část důchodců nachází pod hranicí příjmové chudoby. V roce 2019 se pod ní nacházelo 16,6 % důchodců, což znamená že cca. 350 tisíc důchodců muselo na měsíc vyžít s částkou, která je menší než necelých 13 tisíci korun. Pokud se podíváme i na samostatně žijící důchodce, zjistíme že příjmová chudoba ohrožovala 41,2 % z nich. Zpomalení valorizace tuto situaci akorát zhorší, a ještě více důchodců nažene pod hranici příjmové chudoby.
Co se týče zdravotních následku takového opatření, tak jistě ničemu nepomůže, další zvažovaný návrhu NERVu, který si pohrává s myšlenkou znovuzavedení nadstandardu ve zdravotnictví. Takové opatření by klidně mohlo vést k tomu, že lidem, kteří nebudou mít dostatek peněz nebude zdravotní péče poskytnutá včas. Kdy už teď je u některých zdravotních zákroků čekací lhůta až moc dlouhá. Na artroskopie si můžete počkat klidně i 8 týdnů, u náhrady kyčelního kloubu je to i už 52 týdnů.
Dopady pro buržoazní třídu budou ale úplně jiné. Zatímco velká část proletariátu bude nucena i v důchodovém věku pracovat, aby se uživili a neskončili na ulici, tak buržoazii se tyto následky úplně vyhnou. Nadále si budou většinu času žít bezstarostně ve svém honosném přepychu, zatímco zbytek společnosti se bude prát o drobky jejich bohatství. Reforma důchodového systému bude mít pro buržoazii v podstatě jen pozitivní efekt.
Jedním z důvodu, proč se pořád zvyšuje věk odchodu do důchodu a zpomaluje valorizace je ten, že do budoucna množství lidí v aktivní věku, kteří budou moct pracovat, razantně ubyde, zatímco lidí, kteří půjdou do důchodu drasticky přibude (viz. obrázek níže). To ve výsledku bude znamenat, že do systému skrze daně bude připlouvat méně peněz, protože lidí v aktivním věku velkým způsobem ubude. Úbytek lidí v aktivním věku by nutně znamenal nedostatek pracovní síly na trhu a nedostatek proletářů, které by kapitalista mohl zaměstnat a vykořisťovat. Pokud kapitalista nebude mít dostatek zaměstnanců, nebude jeho podnik vydělávat a mohl by mu hrozit krach. Aby tedy v takové situaci zajistil zaplnění pracovních míst a udržel chod svého podniku, bude muset potencionální zaměstnance do své firmy nějak přilákat (a to i třeba od jiných kapitalistů) a to tím, že bude lákat na benefity, vyšší mzdy atd. To by pro kapitalistu znamenalo vyšší náklady na výrobu a tím pádem méně zisku pro něj. V takové situaci by se kapitalisté předháněli, kdo pracujícím nabídne lepší benefity a mzdu. Pokud by ale společně s aktivním obyvatelstvem (které by odcházelo do důchodu později) bylo na trhu práce statisíce důchodců, kteří by byli nuceni si i v důchodovém věku najít práci, protože jejich důchody jim na živobytí nebudou stačit, bude na trhu práce stále mnoho lidi, které bude moct kapitalista zaměstnat a vykořisťovat, a to, aniž by musel potencionální zaměstnance lákat na různé benefity nebo vyšší mzdy. Tímto způsobem by byla zajištěna stálá a obrovská rezervní armáda nezaměstnaných.
Mezigenerační solidarita
Od buržoazních politiků můžeme často slýchat, že pokud by nedošlo ke zpomalení valorizace a zvýšení věku odchodu do důchodu, tak by tím prý byla porušena tzv. mezigenerační solidarita. Pravicový politici Fialovi vlády totiž velice rádi tvrdí, že pokud by neprovedli žádnou důchodovou reformu (tj. nezvýšili by důchodový věk a valorizace by nezpomalila), musela by si stávající vláda (a stejně tak i budoucí vlády) na důchody každý rok půjčovat čím dál tím více peněz a zvyšovat tímto způsobem zadlužení státu. Dluh, který by z tohoto důvodu vznikl, by v budoucnu musela v podstatě splácet dnešní mladší generace. Opravdu by ale dnešní mladší generaci bylo ublíženo, pokud by nebyl důchodový věk zvýšen a valorizace zpomalena? Dost pravděpodobně ne, odhlasování důchodové reformy bude pro dnešní mladou generaci mnohem horší, než kdyby žádná taková reforma ani nevznikla.
Ve výše zmíněném textu je popsán proces při, kterém je díky zvyšování důchodového věku udržována a popřípadě i rozšiřována rezervní armáda nezaměstnaných. Co to ale v praxi znamená pro dnešní studenty, kteří se v budoucnu ocitnou na trhu práce? Znamenalo by to, že trh práce by byl doslova přehlcený nezaměstnanými lidmi, kteří si hledají práci. Taková situace by snižovala cenu práce a brala lidem možnost vyjednávat o výši své mzdy. Kapitalista by prostě neměl žádnou motivaci nabízet vysoké mzdy, když je trh práce plný lidí, kteří nutně hledají práci a on si v podstatě může zaměstnance vybírat, jako kdyby listoval v nějakém akčním letáku ze supermarketu. Je také pravděpodobné, že by zde bylo velké množství lidí, kterým by se zkrátka nedařilo, si nějakou práci najít, tito lidé by poté v obrovském množství pobírali podporu v nezaměstnanosti. To by samozřejmě velkým způsobem zatěžovalo státní rozpočet a mohlo by klidně dojít k tomu, že by se podpora v nezaměstnanosti mohla snížit nebo nějakým způsobem omezit.
Chabá reakce opozice a odborů
Stávající opozice, složená ze stran SPD a ANO, má od posledních parlamentních voleb, které ANO a SPD prohrálo, velkou potřebu sebe představovat jako bojovníky za obyčejný pracující lid, kteří chrání práva obyčejných občanů před zlou Fialovou vládou. Když ale přišlo hlasování o důchodové reformě tak, jediné, na co se opozice zmohla byly série obstrukcí v parlamentu v podobě několika hodinového blábolení před řečnickým pultem, které ničeho nedosáhlo.
Reakce odborů, v čele s Josefem Středulou, byla nutno přiznat o trochu sofistikovanější. Reakce odborů se totiž neomezovala na pouhé blábolení, ale zahrnovala i pár demonstrací, které ale byly organizované v úplně nesmyslné hodiny (např. od 12:00) a byly lokalizované na místech, kde se bylo v podstatě nemožné sejít v nějakém velké počtu lidí. To je ale vše na co se naše odbory, které mají být první obrnou linií proletářské třídy, zmohly. Neproběhly žádné stávky, velké demonstrace, zkrátka nic.
Naše odbory by si v tuto chvíli měly vzít příklad z francouzských odborů. Francie je v tuto chvíli totiž ve velice podobné situaci jako my. Macronova vláda zvýšila důchodový věk z 62 let na 64 let. Je také nutné dodat že to bylo provedeno protiústavně, podobně jako u nás, kdy Fialova vláda musela zneužít stavu legislativní nouze, aby vůbec byla schopná dostat důchodovou reformu skrz parlament. Jaká ale tedy byla reakce francouzských odborů? Dá se říci že naprosto přiměřená, v celé Francii byly napříč různými sektory ekonomiky vyhlášeny stávky a po celé Francii se pořádají demonstrace. Například v Paříži se popeláři rozhodli stávkovat a celá Paříž je teď kvůli tomu zaplavená hromadou odpadků, které nikdo neuklízí. Stávky se organizovaly i v železniční dopravě nebo zdravotnictví. Když srovnáme reakci českých a francouzských odborů na velice podobnou situaci, můžeme hezky vidět zrádnost Středulovo vedení a jeho oportunismus, kdy místo toho, aby se Středula choval jako odborář, se spíše chová jako loutka a poslušný pejsek, který na slovo polosuchá své páníčky z vládnoucí třídy. Nicméně je nutné dodat, že ani francouzské vedení odborů není úplně perfektní, to je ale téma na úplně jiný článek.
Čas na reakci
Již dávno není pochyb, že stávající Fialova vláda, je čistě pro-kapitalistická a že jí vůbec nejde o život proletářské třídy. Nicméně snaha posunout odchod do důchodu na 68 let, zpomalit valorizaci a uvažovaní o zavedení dalších návrhů NERVu (např. zavedení školného na vysokých školách a znovuzavedení nadstandardů ve zdravotnictví) jak stabilizovat státní rozpočet je přímým útokem na proletariát. To vše, zatímco se rozpočet na obranu zvýšil na 1,52 % HDP, což představuje 111,8 miliard korun, s tím že do budoucna by vláda ráda zvýšila rozpočet až na 2 % HDP a nadále uvažuje o nákupu 24 stíhacích letounů F-35 jejichž cena vyjde přibližně na 90 milionů dolarů za kus. Je tedy vidět, že aktuální vládě jde více o nové hračičky pro českou armádu než o živobytí jejich občanů.
V tuto chvíli musí proletáři, kteří jsou členy odborů požadovat sesazení Josefa Středuly z funkce jakožto šéfa odborů. Josef Středula nadále ukazuje, že je pouze loutka vládnoucí třídy a že v žádném případě není v jeho zájmu bojovat za práva proletariátu. Na jeho místo poté musí být dosazen kompetentní člověk, který se bude zajímat o potřeby proletářské třídy a bude za proletariát skutečně bojovat a jako odpověď na důchodovou reformu začne organizovat celostátní generální stávku.
Lidé musí také požadovat snížení rozpočtu na armádu a zastavit jeho další zvyšování na plánovaná 2 % HDP. Dále musí požadovat znárodnění českých bank, které jen za rok 2022 dosáhly rekordního zisku 104,1 miliard korun. Musí se také zavést progresivní daň na nejbohatší Čechy, kdy těch nejbohatších 8 z nich za rok 2021 zbohatlo o 216 miliard korun. Peníze získané z těchto kroků poté mohou být použity na zlepšení bilance výdajů a příjmů státu a také na udržení sociálního státu, a to bez jakýchkoliv škrtů.
Progresivní zdanění ale nesmí být náš konečný cíl, našim konečným cílem nesmí být nic jiného než socialismus. Jen socialismus je schopný nám zajistit kvalitní život, kde se nikdo nebude muset strachovat, že mu jeho důchod nevystačí na nájem nebo že kvůli vysoké inflaci nebude mít dostatek peněz na jídlo.
Pavel Lebeděv