České revoluční perspektivy 2025

1. V kontextu současné situace ve světě, objektivně existující krize, společenského napětí i letošních parlamentních voleb se český kapitalismus dostává do značně svízelné situace.

2. Petr Fiala, nablýskaná loutka miliardářů, je v současnosti jedním z nejvíce nenáviděných světových lídrů, kdy v něj podle aktuálních průzkumů má důvěru asi necelých 17% lidí, přičemž rozhodná podpora jeho vládě se pohybuje dlouhodobě okolo dvou procent. Hůře je na tom snad už jen Dina Boluarte v Peru, která se dostala k moci pučem proti prezidentu Castillovi, a která vládne i skrze masakrování domácí opozice armádou. Dokonce i argentinský diktátor Milei se aktuálně těší asi třikrát větší důvěře než Fiala.

3. Mlčet doma

4. Navzdory této situaci, jsou média vlastněná oligarchy Lukačovičem, Bakalou, Křetínským, a dalšími ve svém zpravodajství vždy pevně na straně Fialovy vlády a jeho agendy. Informace jsou z jejich strany vždy předkládány takové a takovou formou, aby si čtenář vždy sám udělal právě takový názor, jaký vlastníci těchto médií chtějí. A netýká se to jen jednotlivých stran či jejich politiků a ospravedlňování a případné kritizování jejich činů, ale také třeba otázky rusko-ukrajinské války, genocidy v Gaze a mnohých dalších.

5. Úroveň svobody slova se v Česku v posledních letech rapidně snižuje. Pokud se chce člověk v Česku vyjadřovat k politickým tématům, potom musí zcela a bez sebemenších pochyb zastávat světonázor současných vládních představitelů. V opačném případě je na něj uvržen cejch. Důkazem toho je i nově senátem schválen „anti-komunistický zákon“, který zakazuje podporu komunistických hnutí a komunistickou symboliku. To je přímý útok na demokratická práva pracujících. Zákon přímo odhaluje pokrytectví vládnoucí třídy, která hovoří o svobodě slova a demokracií. Ve skutečnosti kriminalizuje všechny myšlenky, které destabilizují její vládnoucí hegemonii.

6. Tajná policie BIS v Česku a též i kapitalistická média a představitelé vlády celkem nově operují s pojmem „dezinformační scéna“, ke které jsou přiřazováni všichni ti, kteří nahlas vyjadřují odlišné pozice než jsou ty vládní k různým klíčovým otázkám. Cílem tohoto cejchu je vyřazovat ze společenské diskuze a z významnějších pozic osoby, které jej dostanou.

7. Stát se „dezinformátorem“ je obdobou bytí „ideozločincem“ jako v Orwellově díle 1984. Je to ten nejhorší zločin. Stát se dezinformátorem totiž automaticky znamená podporovat Rusko, a požadovat totalitu. Ovšem síly demokracie bdí, což dokazují i různé často nově a za podezřelých okolností vzniklé chuligánské skupiny, které nově i skrze násilí a páchání další trestné činnosti útočí na akce nepohodlých stran a uskupení, včetně Palestinského hnutí.

8. K lidem které „dezinformátorům“ naslouchají je poté přistupováno jako k nakaženým. Jsou prý deprivovaní, staří, zapšklí, frustrovaní – zkrátka nemocní. A je potřeba je vyléčit. Ideální medicínou je lež šířená v dobré víře, protože ta se podle vládního strategického komunikátora Foltýna stává podle jeho výroků legitimní. A dobrou víru mají všichni ti, kteří upřímně a slepě podporují současnou českou vládu.

9. Tak se i stalo, že v článku o Gaugázii s názvem „Hůř jsme se neměli.“ Gagauzie je ještě víc proti EU než proruský satelit“ na SeznamZprávách se můžete jednak dočíst o tom, že Evropská unie investuje do Moldavanů proto, aby jim pomohla, zatímco Rusko proto, aby zkorumpovalo tamní obyvatele. A to je jen kapka v moři sloužící jako příklad šířených narativů, kterým je třeba povinně věřit, či je alespoň nekomentovat.

10. Vládnoucí třída však v podobě Foltýna do nově vzniklé pozice strategického vládního komunikátora nastrčila figuru, která reaguje na vzniklou situaci velmi zbrkle a agresivně, a celkem i neuváženě. Legendárními se stávají jeho komunikační karty, které od něj dostávají všichni poslanci, na kterých je k různým záležitostem uváděno, „co si má poslanec o dané věci myslet“, a „co o ní má říct“. Argumentační podklad je přitom samozřejmě demagogicky osekaný do pár vět a zcela jednostranný.

11. Tato zbrklost se však netýká jen Foltýna. Mnohé české vládní loutky kapitalistického systému v poslední době získávají pocit, že si mohou dovolit téměř cokoliv, a to zejména díky oligarchickému krytí, a oslabení stran pracujících a odborů. Ovšem zapomínají, že oligarchie a stát reprezentuje jen malou část populace, a s každým neuváženým výrokem či provokací riskují protireakci mas, která třeba v současném Srbsku dosáhla revolučních rozměrů.

12. V tomto kontextu jsme mohli pozorovat chování pana starosty Řeporyjí Novotného, který si má momentálně před volbami odsedět tři měsíce za porušení podmínky za nebezpečné sledování, kterou propálil celkem 17cti dalšími přestupky, mezi něž patří i držení pervitinu a marihuany. Nicméně i další osoby, jako třeba primátorka Brna Vaňková, která byla vyfotografována jak na ulici nakupuje a konzumuje kokain dále zůstává ve své funkci. Též jsme mohli zaslechnout různé provokativní či nesnášenlivé výroky dalších loutek typu paní Pekarové-Adamové, Nerudové, Němcové či pana Jurečky. V neposlední řadě kauza pana Strnada z ODS, který se měl sexuálně stýkat s nezletilou.

13. A to je jen kapka v moři která prosákla provládními médii, a která poukazuje na skutečnost, že nám vládnou neuvěřitelně zvrácení, vulgární a chováním primitivní lidé, jejichž hříchy se prý mají pro vyšší cíle tolerovat, kterým se málokdy za jejich činy něco stane, a kteří získávají dojem, že si mohou dovolit cokoliv.

14. Skrze pana Foltýna vládnoucí třída dává poslancům jasně najevo, že oni tady nevládnou. Že jsou jen loutkami miliardářů, kteří mají pečlivě odříkávat naučený scénář. A běda jestli ne! V takovém případě se jim nemusí vyhnout veřejné urážky a zostuzení, které jsou Foltýnovou parketou, v horším případě přímo násilí, jako v případě diskuze v Novém Jičíně, když byl protestující divák napaden a lynčován osobami v publiku, přičemž se následně s pachateli lynče Foltýn vyfotil a o napadeném řekl, že by měl příště protestovat doma.

15. My jako komunisté nejsme podporovateli ani totality ani Putina. Ale rozumíme tomu, proč si podle oficiálních dat skoro třetina lidí myslí, že byl minulý režim lepší než ten současný, a proč dávají raději důvěru Putinovi než domácí vládě. Putin, i když zastupuje ten stejný systém jako je v EU, je zároveň jako zástupce ruského imperialismu nepřítelem představitelů evropského imperialismu, kterých už mají obyvatelé Evropy plné zuby. Mnoho lidí si pak nevyhnutelně ze zoufalství bude idealizovat třeba Putina, ačkoliv to na první pohled nemá opodstatnění. Stejně to však samozřejmě funguje i v Rusku, kde si mnoho lidí zase idealizuje Evropu. Není to tím, že by dotyční lidé byli „svině“ jak říká Foltýn, ani nutně že by byli hloupí. Největší hloupostí je totiž milovat ruku, která člověka bije.

16. Rekordní nedůvěra v pilíře kapitalismu

17. Není se proto co divit, že obecná důvěra ve sdělovací prostředky ale i v politické strany a parlament je i podle oficiálních statistik v Česku na velmi nízké úrovni. Zatímco v média důvěřuje oficiálně asi okolo 30% populace, důvěra v parlament a politické strany je na tom ještě hůř, kdy má současný parlament důvěru asi osmi procent lidí.

18. Rekordní množství lidí zatím též odmítá účast u letošních parlamentních voleb – přes tři miliony, což je číslo blížící se polovině oprávněných voličů, kdy mezi nimi dominují dřívější voliči vládní koalice. Čas ukáže jak a jestli vůbec se povede kapitalistům voliče vybičovat k tomu, aby šli volit jejich strany.

19. Tato věc vyobrazuje ve skutečnosti velmi jednoduchou skutečnost. Tyto instituce, které reprezentují strukturu moci v kapitalismu, nefungují v zájmu většiny populace a tato populace si toho je vědoma. Na tuto otázku nestačí idealistická odpověď mnohých žurnalistů, že je nízká důvěra v média dána některými výroky opozičních politiků na jejich adresu. Není to totiž odpověď na otázku, proč vlastně lidé věří spíše právě těmto opozičním politikům.

20. Tato skutečnost klesající důvěry v důležité pilíře kapitalistického systému nenechává vládnoucí třídu chladnou. Důkazem toho je i nově vzniklá instituce Strategické komunikace státu vedená výše již zmíněným Otakarem Foltýnem, kterého mnozí jistě ne neprávem považují za českého Goebbelse.

21. Tato skutečnost, spojená nízkou důvěrou v politické strany a parlament poukazuje na další důležitou skutečnost – Na absenci věrohodné alternativy. Ačkoliv je Fialova podpora extrémně nízká, tak to ještě vůbec neznamená, že SPOLU nemůže dosáhnout relativně dobrého volebního výsledku.

22. Klinická smrt sociální demokracie

23. Situace není nepodobná situaci na sklonku Nečasovy vlády, kdy se voličská popularita ODS pohybovala pod 10%. Ovšem existuje jeden velký rozdíl – Dnes již neexistují iluze v sociálnědemokratickou alternativu jako existovaly tehdy.

24. Současná SOCDEM se stihla za posledních 13 let totálně zdiskreditovat a ztratit více než 90% své voličské základny, a to zejména kvůli své kolaboraci s Babišem, a celkové neschopnosti řešit problémy pracující třídy. Stejně tak Babiš sám po osmiletém vládnutí nevzbuzuje větší iluze v širších masách. Ano, velmi pravděpodobně opět vyhraje volby, ale pouze na základě vědomí mas, že jejich situace za Babiše pořád nebyla tak strašná jako dnes. Nikoliv na bázi nějaké skutečné podpory.

25. SOCDEM tak skončila odhozena u cesty a do značné míry izolovaná s enormními dluhy, které dokázala ukočírovat pouze rozprodáním vlastního majetku a vstupem do žoldu oligarchů, jakým je třeba Jan Barta.

26. Pan miliardář Barta, stejně i jako jeho kolega miliardář Dušan Šenkypl navíc momentálně před volbami věnovali přímým darem stranám současné vládní koalice, včetně odhozených Pirátů, dohromady 15 milionů korun, přesněji tedy 3 miliony každé straně.

27. Kapitalisté sice nechtějí SOCDEM vyloženě u moci, ale někteří z nich si uvědomují rizika spjatá s absencí dělnické strany v parlamentu. Parlament představuje kapitalistické divadlo, a sociální demokraté jsou jeho důležitou figurkou, která mu má svou přítomností zajišťovat zejména před pracujícími diváky legitimitu.

28. V únoru tohoto roku určitou pozornost zároveň vzbudily i diskuze mezi SOCDEM a koalicí STAČILO! ohledně možností společné kandidatury. To co se zdálo od Bohumínského usnesení ČSSD z roku 1995 nemyslitelné začínalo být najednou něčím, na co byli někteří členové SOCDEM ochotni přistoupit, a v některých případech, jako v případě někdejšího místopředsedy SOCDEM Jana Tvrdého, došlo dokonce k přeběhnutí na kandidátku STAČILO!

29. Dohoda o spolupráci mezi SOCDEM a STAČILO! však během února neproběhla, a to zejména díky tlaku řadového členstva SOCDEM, kdy někteří uváděli v podstatě správný argument, že koalice STAČILO! je demagogický spolek kooperující s oligarchií, který nemá s levicí vlastně nic společného. Ovšem předvolební manévrování vedení SOCDEM ještě neskončilo, a není vyloučeno, že se SOCDEM nakonec upíše ANO, nebo naváže spolupráci s Přísahou kdy strana, bez sdělení tohoto úmyslu předem členstvu, opět zahájila další jednání o volební spolupráci s hnutím STAČILO! – byť přes viditelný odpor členstva.

30. Vedení Maláčové a Zaorálka je nuceno v této situaci manévrovat mezi členskou základnou, která z různých důvodů nechce většinou o spolupráci s ANO, STAČILO! či Přísahou ani slyšet, zatímco oportunistické vedení obsahuje skalní stranické kádry, které vyhrožují odchodem pokud nedostanou volitelné místo na nějakých kandidátkách.

31. Za posledních 12 let, v období propadu, opustilo SOCDEM zhruba 80% jejích členů, kdy se tato strana z necelých 25 000 členů smrskla na pouhých 4500. Přesto si tato strana udržuje určitou legitimitu u vrstvy levicově smýšlejících mladých lidí, kdy se její mládežnická organizace posunula celkově doleva, a to někdy i v rozporu s politikou samotné strany, kdy se třeba mladí sociální demokraté objevují na akcích na podporu Palestiny, ačkoliv samotná SOCDEM ke genocidě na středním východě nemá dlouhodobě jednoznačný postoj. Nárůst takového pohybu směrem od mateřské strany však není v současné podobě dlouhodobě stabilní. Mladí sociální demokraté sice mohou zastávat (oproti SOCDEM) radikálnější postoje, ale pouze do té míry, do jaké je toleruje „mateřská“ strana. Ta má nyní díky materiálním prostředkům – jako je tiskárna či finance – rozhodující slovo a v případě jakékoli „neposlušnosti“ může MSD utáhnout kohoutky. Toto umocňuje i jiný faktor a tím je absence jednotící teorie a organizačních struktur.

32. Ačkoliv se SOCDEM stala pro některé mladé lidi atraktivní, tak přesto těžko může pomýšlet v současné situaci na jakoukoliv masovější podporu. Její předchozí politika tuto stranu zcela diskreditovala, z těchto chyb nevzešlo jakékoliv seriozní poučení mezi jejími straníky, a její politika se pohybuje v reformistických mezích zcela mimo možnosti doby kapitalistické krize. I proto se program SOCDEM víceméně limituje na slogan „volte nás, vše vám dáme a budete se mít líp“.

33. Politická transformace KSČM

34. Ještě hlubší destrukce než v SOCDEM však v současnosti probíhá v KSČM. KSČM nakonec jako strana natolik zeslábla a zdegenerovala, že už nedokáže ani uhájit vlastní jméno. Je stěží představitelné, že by Komunistická strana mohla být zakázána v letech, kdy čítala stovky tisíců členů a měla skutečně masový dosah. Nyní však zredukovala na několik tisíců členů, z nichž většina je politicky vyhořelá, a má velmi omezený vliv v zemi. Z toho plyne, že může být zakázána bez jakéhokoliv váženějšího odporu, což se projevilo v přijetí novely zákona zakazujícího komunismus. Zde destrukce dospěla až do takové fáze, že KSČM přestala poprvé od založení KSČ v roce 1921 jako komunistická strana fakticky samostatně existovat a účastnit se voleb. Místo ní zde máme odpudivý slepenec s názvem STAČILO!, který neexistuje na bázi nějaké ucelené ideologie, ale na bázi parazitismu na odporu k Fialově vládě.

35. Tento slepenec obsahuje jak KSČM, tak i zástupce velkokapitalistů, zoufalé levičáky nevědoucí kudy kam v podobě Petry Prokšanové, podporovatele Trumpa z ČSNS a celou řadu oportunistů vidících představu koryt, jako je tomu třeba v podobě Vítka Prokopa, Jany Bobošíkové nebo Petry Rédové.

36. STAČILO! by nikdy nemohlo být tam kde je bez své lídryně a europoslankyně Kateřiny Konečné – v současnosti jedné z nejoblíbenějších političek v zemi. Ta k oslovení mas využila jejich zoufalství ze současné situace a zdánlivě antisystémovou rétoriku, přičemž ovládá kouzlo demagogie – říkat pravdy, které nikde jinde nezaznívají, a balit je do obalu iluzí k dosažení svých cílů.

37. Největší iluzí Konečné je, že hlavní problém představuje Fialova vláda. Nikoliv. Hlavní problém představuje světový kapitalismus, který se nachází v situaci klesající míry zisku, sílícího tržního protekcionismu, válečných konfliktů, extrémního rozevírání nůžek mezi bohatými a chudými a šířící se chudoby i hladomoru po světě.

38. Koalice STAČILO! má v současnosti i skrze popularitu Konečné mnohem větší popularitu než SOCDEM. Ale nejedná se ani tak o koalici „za něco“ jako „proti něčemu“, což zároveň naznačuje pravděpodobnost její krátké životnosti a to i s tím, že Fialova vláda tu nebude věčně. S jejím koncem se nevyhnutelně dříve či později projeví rozdílné zájmy aktérů STAČILO!, a to zejména v situaci, kdy začne být nouze o koryta. Poté bude následovat pravděpodobně definitivní konec KSČM či její zatlačení do pozice slovenské KSS.

39. Mezitím to co zbylo ze sektářské levice obchází pocit naprostého zmaru. Zatímco strana Budoucnost několik let po odchodu Filipa Hausknechta již sotva existuje, strana Levice je v úpadku i vůči svým neslavným začátkům. A to i navzdory zisku dvou pražských zastupitelů na svou stranu.

40. Absence solidního jednotícího programu i demokratického centralismu znamená, že na každé zásadnější otázce přichází nevyhnutelný vnitrostranický rozkol, který se projevuje jak v přístupu k válce na Ukrajině, tak i ke koalici STAČILO! či dokonce i k otázce Palestiny. Jejich neurčitá abstraktně levičácká politika téměř nikoho neoslovuje, a nejvíce je o těchto lidech slyšet pouze prostřednictvím lidových front i se zcela reakčními subjekty, jako v případě koalice „Společně proti rasismu a fašismu“, kde zjevně podle obsahu demonstrací hrají roli i antikomunističtí liberálové vystrašení Trumpem, případně příznivci turecké kemalovské opozice.

41. Zájmy velkokapitálu naráží na zájmy o koryta členů jejich stran

42. V jednoduché pozici se však nenachází ani vládní koalice SPOLU podporovaná většinou českých miliardářů. Tento slepenec funguje dál kolektivně zejména z toho popudu, že by jinak bylo velmi obtížné pro TOP 09 i KDU-ČSL proniknout samostatně ke korytům do sněmovny. Vládnoucí třída též potřebuje více tyto síly pohromadě, aby je mohla lépe kontrolovat jako jednotnou politickou sílu k prosazování vlastních zájmů.

43. Přesto však ve vládní koalici existuje napětí, které se projevilo nejdříve samostatnou kampaní STANu se sebekritickým videem zohledňující účast ve vládě a „Debatami bez cenzury“ a následně i obětováním Pirátské strany na podzim 2024. Zejména v případě Starostů a nezávislých bude zajímavé sledovat jejich předvolební kampaň, kdy je možno očekávat i výraznější snahy se odlišit od koalice SPOLU než dříve. Pokud se od SPOLU neodliší, Fialova nepopularita je může stáhnout dolů, ovšem pokud to udělají a budou kandidovat proti SPOLU, sdělovací prostředky na nich nenechají nit suchou. Podobně je to s Piráty, kteří nyní v opozici vystupují proti vládě, ve které donedávna sami působili a jejíž skandály dokázaly svým působením tolerovat. Sami přitom nezvládli dokončit ani digitalizaci stavebního řízení, kterým se chlubili a které skončilo naprostým fiaskem.

44. Ve všech stranách koalice SPOLU zároveň existuje napětí, kdy je na jedné straně širší zájem vládnoucí třídy, a na druhé zájmy řadových straníků. Zatímco vládnoucí třída se snaží udržet za každou cenu její loutky sjednocené, uvnitř TOP09, KDU-ČSL ale i ODS existují spory, které mají ambice ohrožovat stabilitu těchto stran a samotné koalice.

45. V KDU-ČSL eskalovalo napětí zejména po skandálu Mariána Jurečky v období střelby na FFUK, kdy se Jurečka tento večer a tuto noc bavil na vánočním mejdanu s cateringem za 400 000 korun na ministerstvu práce a sociálních věcí. I díky mobilizaci zejména jihočeské části KDU-ČSL proti jeho osobě toto vyústilo v jeho nahrazení Markem Výborným ve vedení této strany na jejím sjezdu na podzim 2024.

46. TOP 09 v posledním období nejvíce proslula zejména svými sexuálními skandály, kdy hned dva její někdejší členové, Feri a Libal, byli soudy odsouzeni za znásilnění. Ovšem existuje i napětí mezi členskou základnou a vedením, zejména ohledně rozdělení funkcí ve straně a též i ve vládě. Členská základna si uvědomuje skutečnost, že jejich šéfka Markéta Pekarová-Adamová, je pro své arogantní výroky jednou z nejvíce nepopulárních osobností v zemi, což ohrožuje i preference jejich strany.

47. V neposlední řadě rostou rozpory i v samotné potácející se ODS, kde až ke komičnosti narůstá rozpor mezi skutečnou popularitou předsedy Fialy, a snahám této strany i vládnoucí třídy jej prezentovat jako významnou osobnost. Výrazem těchto rozporů kvůli upadajícím preferencím je takzvaná „Olomoucká výzva“, ve které část strany kritizuje zejména setrvávání v koalici SPOLU, ale i údajný nedostatečně pravicově konzervativní kurs strany. Straně nepomáhají ani vlastní skandály typu praní špinavých peněz; ať už skrze Fialovu kampeličku či bitcoiny odsouzeného drogového dealera skrze samotné ministerstvo spravedlnosti (tehdy) vedeného Pavlem Blažkem z ODS.

48. Je třeba říci, že předkladatelé této výzvy nepatří k třídně uvědomělým zastáncům kapitálu. Jak již bylo řečeno, kapitalisté k pevnému uchopení moci potřebují kontrolovat vládní strany co možná nejvíce kolektivně. Nepotřebují aby se kvůli hlasům a korytům mezi sebou jejich strany a politici hašteřili. To by mohlo jednak vyvolávat pro kapitalisty nepříjemné společenské diskuze, a též by to znemožňovalo prosazovat třeba škrty na úkor pracujících.

49. Kromě toho ODS a celá SPOLU se nevyhnutelně v současné situaci musí tvářit alespoň na oko poněkud progresivněji, než je pro ní zvykem. Babišova opozice kritizuje SPOLU zejména zprava, v rámci konzervativní rétoriky. SPOLU tedy nevyhnutelně vyhledává voliče i třeba mezi buržoazními liberály, jelikož tento voličský trh Babiš neovládá. Proto různí konzervativní politici ze SPOLU podporují například takové akce jako je Prague Pride. Situace dokonce zašla tak daleko, že samotní politici vládní koalice, jako je kupříkladu ministr zahraničí Lipavský, pár měsíců před volbami hovoří o pomoci Palestincům, které svojí zahraniční politikou ve skutečnosti pomáhají vraždit v rámci podporování Netanjahuova genocidního tažení.

50. „Záchrana ekonomiky“ formou degradace většiny společnosti

51. Skutečným důvodem sporů uvnitř vládních stran jsou jejich klesající preference, které jsou reflexí jejich politiky škrtů, zbrojení a arogance moci. Toto vše vystupuje v příkrém kontrastu s obscénností rostoucího bohatství domácí oligarchie, kdy třeba zbrojaři a majiteli CSG Strnadovi v současnosti roste majetek díky profitování na utrpení druhých v průměru o okolo půl miliardy korun denně.

52. Škrty pociťují mimo jiných třeba státní zaměstnanci, jejichž reálná mzda se od nástupu Fialy do úřadu plošně snížila, kdy mezi nejvíc zasažené patří učitelé, jejichž reálná mzda klesla zhruba o pětinu, případně další nepedagogičtí pracovníci ve školách. Rovněž ovšem i státní úředníci, které kromě snižování reálných mezd ohrožuje i strach z vyhazovu poté, co jejich počty Fialova vláda redukuje po tisících. Ve velmi zajímavé situaci se kvůli krizi též ocitli ukrajinští uprchlíci. Z větší míry byli plně integrovány do české ekonomiky a aktivně zadělávají díry na trhu práce. Ze zoufalství souhlasí s jakýmkoliv zaměstnáním, často načerno a za takových podmínek, které k těm oficiálním mají velmi daleko. 42% ukrajinských imigrantů pracuje v obsluze strojů, 21% jako pomocná pracovní síla. Absurdita kapitalistického systému je v tom, že spousta těchto lidí má vysokoškolské vzdělání a patří do vysoce kvalifikované pracovní síly, například lékaři, však byrokratizace a zkorumpovanost celého státního aparátu jim nedovoluje se integrovat do systému, a proto lékař nakonec musí zametat chodník. Ukrajinský pracovník je tichý a vždy spokojený, je neustále přesvědčován, že i to co má, je milodar, nikdy se nebouří. Je to ideální dělník. Jakmile vyprchala euforie po začátku války a z ulic zmizely ukrajinské vlajky, s nimi se vypařila i celá fraška o lásce české vlády k uprchlíkům. Najednou se ukázal jednoduchý pragmatický zájem oligarchů získat levné námezdní otroky.

53. Další koho se významně dotkly škrty Fialovy vlády jsou důchodci. Zatímco dříve byly důchody v Česku vázané na inflaci, Fialova vláda prosadila mechanismus, který zrušil automatičnost mimořádných valorizací počas vysoké inflace, a nechal výši důchodů na libovůli vlády. Fialova vláda tak učinila za pomoci ohýbání sněmovního jednacího řádu a vyhlášení stavu legislativní nouze, aby co nejvíce omezila společenskou diskuzi o této věci.

54. Dále zatímco za minulého režimu byl maximální věk odchodu do důchodu u mužů 60 let a u žen podle počtu dětí i 53 let, nyní se má u mladší generace narozené po roce 1989 zvýšit až na 67 let, a to při zpomalování jejich růstu.

55. Toto je demagogicky ospravedlňováno vládou jako „pomoc mladým“. Tedy přesněji tvrzením, že pokud bude ponechán starý důchodový systém, tak poté nezbude dost peněz na důchody pro dnešní mladé. Vláda tedy prosazuje tyto reformy skrze umělé iniciování generačního konfliktu. Tato idea o „pomoci mladým“ je však zcela zcestná, jelikož omezení ekonomické soběstačnosti důchodců jen posílí nutnost, aby se o starší generace starali právě současní mladí.

56. Mladí jsou tedy konfrontováni se skutečností, že jsou jednak motivováni si spořit na své stáří a ještě by měli finančně podporovat své rodiče, což je v situaci nízkých mezd a extrémně vysokých nájmů, zatímco jde vláda na ruku těžařům, developerům, spekulantům s energiemi a dalším při nízkopříjmových profesích zcela nemožné, výsledkem čehož je i skutečnost, že 7% všech obyvatel ČR žije v exekucích.

57. Role odborů a aktivismus

58. V takové situaci není žádným velkým překvapením, že mnozí mladí lidé cítí odpor ke kapitalistickému systému či vůbec ke statutu quo, a to i navzdory totálnímu úpadku dělnických stran a levicových sekt. Mladí pozorují, jak jsou okrádáni o vlastní budoucnost, aroganci moci i podporu válek a genocid, a snaží se zaujímat vlastní stanoviska.

59. V rámci politických hnutí se toto projevilo například v rámci hnutí za Palestinu. Navzdory tomu, že je politická organizovanost na českých školách velmi slabá, tisíce mladých lidí si ze své vůle nachází cestu na demonstrace na podporu Palestiny, ačkoliv tyto demonstrace bývají ignorovány médii a připravovány jen pár dní předem bez velkého promování, a to i v situaci, kdy vedení těchto protestů již viditelně tápe kudy se svou aktivitou dál a též cenzuruje politické postoje podle své libovůle, třeba v podobě jimi vymyšleného zákazu vlajek některých politických organizací. Návštěvnost těchto shromáždění obvykle stále silně převyšuje aktivity sionistů, a to i navzdory vládnímu zastrašování, sionistickým provokacím a skutečnosti, že jsou akce sionistů podporované českou vládou.

60. Viděli jsme i akce vedené zejména sociálními pracovníky proti takzvané „superdávce“, kterou prosadila vláda. Ta sjednocuje celkem čtyři sociální dávky do jedné, a komplikuje mnoha lidem její dosažitelnost, a to zejména lidem na ubytovnách, ve vyloučených lokalitách, samoživitelům a pracovně nezařaditelným. Toto se odehrává zejména v kontextu toho, jak dosud rostl počet lidí, co byli na dávky odkázáni. Nyní na ně podle nového majetkového kádrování nedosáhnou zejména ti lidé, kteří již mají nějaké rezervy.

61. Letos proběhla taktéž úspěšná blokáda Pochodu pro život v Praze, které se účastnili stovky zejména mladých lidí, kteří tak dali najevo svůj odpor ke snahám některých lidí i vládních představitelů zasahovat ženám do jejich reprodukčních práv. Tato hnutí mají svůj velký význam zejména v kontextu nedávných masových stávek žen v Polsku, i omezování práv na interrupci v různých dalších zemích, jako třeba v USA. V tomto ohledu vidíme snahu různých zástupců kapitálu učinit z žen podhodnocené a nesvéprávné ploditelky budoucí levné pracovní síly.

62. O rostoucí militanci českých pracujících vypovídá i rostoucí počet stávkových pohotovostí, které se v Česku v posledním období vyskytly, a to od pohotovostí na úřadech práce, tak i v Pražských službách, nebo i na pražském letišti, ve veřejném sektoru, ale i v soukromých podnicích jako v Hyundaii v Nošovicích, kde proběhla v roce 2009 divoká stávka, která tehdy značně zaskočila korejské vlastníky této značky. Nejznámější se přitom stala stávková pohotovost iniciovaná ČMKOS vůči takzvané flexibilizační novele zákoníku práce. Pozoruhodné byly také demonstrace tisíců maloburžoazních farmářů, kteří v roce 2024 blokovali traktory dopravu a přístup do Prahy, aby vyjádřili nespokojenost se zhoršující se ekonomickou situací a nedostatečnou státní ochranou před rostoucími cenami energií a negativními důsledky Evropské zelené dohody, které ovlivnily jejich sektor.

63. Mnoho pracujících však už vedení ČMKOS a celkově odborům oprávněně nevěří. Podle výzkumů CVVM dokonce v Česku více lidí věří bankám, než právě jim. A není se čemu divit. Místo bojových organizací odbory v Česku spíše slouží jako tlumiče napětí pro vládnoucí třídu.

64. Když loni rostlo stávkové napětí v Liberty Ostrava kvůli útlumu výroby a finančním problémům hutí, odbory zorganizovaly protest. Tím však jejich aktivita ohledně této věci v podstatě skončila. Posloužily jako odpouštěč páry přesně ve stylu „vlk se nažral a koza zůstala celá“. Stejně tak stávkové pohotovosti slouží vedení odborů k tomu, aby pracujícím ukázali, že jejich napětí berou na vědomí, zatímco se snaží zuby nehty zabránit vyhlašování stávek, kdy často výsledkem jejich vyjednávání bývá špinavý kompromis prezentovaný jako odborové vítězství.

65. Nejinak tomu bylo ani u již zmíněné flexibilizační novele zákoníku práce, která zásadně oslabuje pozici pracujících. Odbory si u ní vzaly na mušku otázku výpovědí bez udání důvodů, a když tato část byla z této novely vyškrtnuta, odbory stáhly svou stávkovou pohotovost a začaly oslavovat vítězství. Ovšem novela obsahuje daleko víc problémů pro pracující. Jednak schvaluje dětskou práci pro 14ctileté, která je prezentována jako „rozšíření práv a svobod mladistvých“, a taktéž například prodlužuje zkušební dobu minimálně o jeden měsíc, což zvyšuje nejistotu stability příjmu pracujících.

66. Ohledně mladistvých je dobré také připomenout jeden z čerstvých škrtů, prezentovaných jako péče o jejich zdraví, týkající se stravování ve školních jídelnách. Zde se má zásadně snížit podávání masitých pokrmů a slazených nápojů, a místo toho se má podávat více zeleniny a k pití čistá voda, zatímco se ceny obědů ve školních jídelnách průběžně zvyšují. Oproti tomu vládnoucí politici o chlebu a o vodě být rozhodně nemusí. Jen za rok 2024 utratila vláda za pohoštění při různých příležitostech celkem rekordních 171 milionů korun.Odborářská byrokracie rovněž nepřímo pomáhá udržovat kapitalisty požadovanou rozdělenost pracujících a zejména útlak ukrajinských migrantů. Namísto snahy o integraci těchto utlačovaných zaměstnanců do odborů a boje i za jejich pracovní podmínky a zvyšování jejich třídního vědomí, byrokracie tuto otázku zcela záměrně ignoruje.

67. Potřeba jednoty pracujících pod komunistickou zástavou

68. Vidíme tedy, že se v Česku rozvíjí bojovnost mas na mnoha různých frontách, k čemuž můžeme připočíst i relativně nedávné stotisícové demonstrace proti Fialově vládě. Ovšem největší bolest těchto různých bojů je ta, že jsou roztříštěné podle jednotlivých záležitostí, přičemž největší, celkově protivládní proud dnes kontrolují lidé jako je Rajchl, Okamura, Konečná či Vrábel – tedy ryzí demagogové, neschopní spojit lidi pro něco skutečně progresivního.

69. Palestinské hnutí se soustředí na otázku Palestiny, klimatické na otázku klimatu, tisíce mladých lékařů se soustředí na otázku svých vlastních přesčasů, a chybí něco, co by tento boj politicky zastřešovalo. Platforma, na které by tyto boje v něco vyúsťovaly a spojovaly se v jeden. To je dáno jednak tím, že politika má v Česku špatné jméno, ale někdy i zbabělostí vedení daných hnutí pohlížet za rámec vlastního tématu.

70. To je však zcela zásadní věc pro možnost vybudovat nějakou skutečnou obrannou linii proti útokům kapitalistů na naše práva. Místo toho pozorujeme, jak jsou relativně nerušeně vládní škrty prosazovány za pomocí salámové metody, s přihlédnutím k tomu, aby utrpělo veřejné mínění co možná nejméně, a došlo k co nejmenší protireakci mas. A když už si někteří pracující někde něco vydupou, vláda může klidně druhým zase o to více sebrat právě z důvodu nejednoty pracujících.

71. Dluhová tíže a rostoucí geopolitické napětí

72. Tyto škrty se však samy sjednocují a prosazují na podkladu masivního dluhu, který tato i minulé vlády v Česku za 35 let vytvořily. Státní hospodářství se rozprodalo, peníze utratily nebo rozkradly, a nyní již zase stát nemá nic, zadlužuje se, a následně tyto dluhy hází na bedra pracujících a studentů. Protože nejhorší na dluzích v kapitalismu je to, že se musí platit, a to s úroky.

73. Přesto však ekonomické ukazatele Česka nevypadají na první pohled zas až tak špatně, a to zejména v porovnání s mnoha jinými zeměmi. Nezaměstnanost sice mírně roste, ovšem zůstává nízká, inflace též, mírně roste HDP, a úroveň čistých reálných mezd dorovnala po propadu úroveň z roku 2019, a i ten dluh, ačkoliv je obrovský a vyžaduje čím dále tím větší zásahy do našich peněženek, zůstává v poměru k HDP na podprůměrné úrovni v rámci zemí EU.

74. Toto se však děje na podkladu dramatických událostí odehrávajících se ve světě, které bezprostředně tuto křehkou stabilitu ohrožují. V první řadě je třeba si zejména uvědomit, že česká ekonomika je exportní ekonomika, která profituje ze sousedství s Německem, které sem masivně investuje, a též představuje asi třetinu českého exportu. Jak tvrdí ekonomové - „Když si Německo kýchne, Česko dostane rýmu“.

75. Nicméně v poslední době provázanost České a Německé ekonomiky mírně poklesla, kdy České firmy dováží čím dále tím více i do destinací mimo EU, typicky třeba do USA. Český export se k celkovému českému HDP pohybuje na úrovni okolo 70%.

76. Toto však představuje velký problém ve světě rostoucího tržního protekcionismu a obchodních válek mezi různými velmocemi. Každé zvýšení cel, zejména v rámci vývozu zboží EU do USA tvrdě dopadne na českou ekonomiku, a nepoškodí jenom přímý export z ČR do USA ale i export do Německa a do dalších zemí.

77. Český průmysl je zaměřen v první řadě na automobilový průmysl a produkci strojů, což tvoří samo o sobě téměř 50% českého průmyslu, na což navazuje řada dalších průmyslů jako je petrochemický, výroba energií atd.. Mnoho z dílů na automobily a stroje se dodává třeba do Německa, kde se montují na auta, která se nadále exportují, přičemž export Německa do USA představuje asi 10% jeho exportu.

78. A pokud projdou návrhy amerického prezidenta Donalda Trumpa ohledně zavedení až 50% cla na zboží z EU, bude to pro Českou ekonomiku katastrofa, jelikož momentálně jsou cla na úrovni 2,5%, kdy tedy visí ve vzduchu jejich až dvacetinásobné navýšení. Není se co divit, že akcie Evropských společností a zejména automobilek jsou nyní prudce nestabilní.

79. A jako by toho nebylo málo – Zatímco se z jedné strany snaží dostat evropskou ekonomiku na kolena Trump, z druhé strany se o to podobné pokouší Putin. Je bohapustá lež, že se Česko zbavilo závislosti na ruském plynu. To že ho neodebírá český stát jako instituce ještě neznamená, že ho neodebírá český průmysl. A v tomto hledisku naopak ruský plyn zažívá mohutný comeback na české trhy. Jak uvádí hlavní ekonom Trinity bank Lukáš Kovanda:

80. „Zatímco loni od ledna do října Česko dovezlo z Ruska 145,6 tisíce tun plynu, letos ve stejném období roku to bylo již 915,9 tisíce tun.“

81. A ano samozřejmě – v otázkách dodávek ropy a plynu na evropské trhy má Rusko prst na spoušti, kdy může využívat příležitostí a podřizovat své vůli jednotlivé vlády. Daleko více peněz z Česka proudí do Ruska za ropu a zemní plyn, než proudí peněz na podporu Zelenského režimu na Ukrajině.

82. Evropská unie, které je Česko členem, je sama o sobě nejednotný blok, kde na sebe naráží zájmy jednotlivých členských států, jak podle jejich ekonomické síly, tak i podle jejich imperialistických ambicí. Představuje sílu spíše na papíře, a v realitě pozorujeme tendence obcházet právo veta jednotlivých členských států, či jej přímo zrušit, k efektivnějšímu podmanění si malých ryb těmi většími.

83. A jelikož je nepříliš silná a jednotná EU obklíčena zájmy především Ruska, USA a Číny, tak se nevyhnutelně různé členské státy EU včetně Česka budou dostávat pod vliv té či oné supervelmoci, a Evropa se tak může stát dějištěm i dalších a větších konfliktů, než je Ukrajinsko-Ruská válka. Vlastně je téměř jisté, že pokud bude kapitalismus pokračovat, bude tato válka jen prvním výstřelem ve válce o rozdělení Evropy tím či oním způsobem.

84. Současná Fialova vláda zastává v EU spíše proamerický postoj, s existující iluzí budování vlastní síly a nezávislosti EU. Tato iluze však dříve či později padne a pak bude nutné si jasně vybrat stranu.Ekonomické zájmy zbrojařů a vládnoucí třídy jsou přehlušeny bubny válečného štvaní, strašení a naříkání. Současný prezident a generál Petr Pavel navíc přímo podpořil závazek k navýšení podílu HDP na „obranu“ až na 5 %. Na válečné výdaje je nyní vyčleněno před 160 miliard korun a v případě nového závazku by se mohlo jednat o částku okolo 430 miliard korun. Současná 2 % se sama o sobě velmi těžce plnila a samozřejmě se jí nevyhnuly skandály. Prvním z nich byl nákup stíhacích letounů F-35, jejichž celkový balíček má cenu přibližně 150 miliard korun, v Česku ale není infrastruktura ideální na tyto letouny, takže se bude muset vybudovat. S tím jsou spojené výdaje na trénink pilotů a údržbu letounů. Argument obrany je poté velice sporný vzhledem ke skutečnosti, že jsou systémy těchto stíhaček závislé na americké kontrole. V podstatě ministerstvo obrany vložilo otázku obrany do rukou USA, které se netají svým zájmem odejít z Evropy. Samotný nákup byl navíc v rozporu se samotnými cíli NATO, kterým nebyly drahé stíhačky v ČR, ale vybudování těžké brigády (kterou nemáme). Je proto namístě oprávněné podezření z korupce, spojené s touto objednávkou.Dále se tato procenta plnila například zakázkou na „kontejnerovou polní kuchyni“ v hodnotě téměř 66 milionů korun. Kuchyni měla dodat firma 4Army, kterou vlastní bývalý politik ODS Vlastimil Sehnal. Podobné vybavení by však mohlo stát řádově méně – v jednotkách milionů. Do dnešních dnů armáda tyto kuchyně nespatřila. Obrana v tomto celém kontextu znamená obranu zájmů kapitalistů, jejich přisluhovačů v parlamentu a jejich přátel – vše na úkor pracujících, studentů a seniorů.

85. Nejbližší úkoly komunistů

86. Pozice komunistů v Česku v nadcházejícím období bude plná výzev. Naše Komunistická Avantgarda teprve začíná být schopna fungovat jako seriozní organizace. A to v situaci, kdy se dá čekat v letošních parlamentních volbách vítězství ANO, a silný mandát koalice STAČILO! vedené KSČM.

87. Tyto strany velmi pravděpodobně budou společně tvořit příští vládu. A pokud taková situace skutečně nastane, bude to znamenat další obrovskou diskreditaci komunismu v očích veřejnosti.

88. Kromě toho, že bude tato vláda pod silným tlakem kapitalistů, kteří se jí podobně jako v případě té Ficovy budou snažit zbavit co nejdříve, tak nebude schopna v současné krizi kapitalismu řešit jakékoliv problémy pracujících.

89. Nenávist k této vládě může velmi rychle předehnat i nenávist k vládě Fialy. A pro nás bude samozřejmě o to obtížnější zastávat otevřeně komunistickou pozici, pokud zde údajní komunisté budou vládnout, či Babišovu vládu opět tolerovat.

90. Nenávist jakou politika KSČM může proti sobě vyvolat může vést až k ospravedlnění jejího zákazu ze strany kapitalistů před očima veřejnosti, a k výraznému ztížení i naší práce.

91. Ať tak či onak, naším nejbližším úkolem je odhalovat buržoazní pokrytectva, říkat nahlas pravdu a trpělivě vysvětlovat lidem toužícím po změně systému co skutečně komunismus znamená, a na této bázi pokračovat v budování Komunistické Avantgardy a tím i Revoluční Komunistické Internacionály!