Všichni reakcionáři si prozpěvují. Donald Trump vyjádřil své výjimečné potěšení nad výsledkem britských voleb.
„Gratulace Borisi Johnsonovi k jeho velkému VÍTĚZSTVÍ!“ napsal americký prezident na svůj Twitter.
„Johnson zajistil zdrcující vítězství ve volbách Spojeného království,“ radoval se Financial Times, jak libra rostla na devizových trzích.
Johnsonovi Konzervativci (toryové), společně s miliardářským tiskem ovládli tyto dny. I když je to pro labouristy nezdar, pokud se jedná o počet křesel, počet hlasů pro konzervativce se zvýšil pouze o 300,000, ve srovnání s rokem 2017 – těžko se tedy dá nazvat toto vítězství „zdrcujícím“
Komentátoři se opakovaně pokoušejí zveličovat tento obraz tvrzením, že je to nejhorší výsledek Labour od 30. let, což není pravda. Ačkoliv má nyní strana méně křesel, labouristé tentokrát získali vyšší podíl hlasů než v roce 1982 a Corbyn nyní získal více hlasů, než získal Blair v roce 2005.
Nicméně, toryovská média a blairité se pokouší použít tento nezdar k vykolejení Corbynovi revoluce. Používáním té nejvíce jedovaté řeči se domáhají, aby předseda labouristů okamžitě odstoupil. Této pasti je třeba se vyhnout.
Nechávajíce skotskou otázku stranou, toryům se podařilo ukořistit všeobecné volby a transformovat je na volby Brexitu, s Johnsonem slibujícím „Dokončení Brexitu“. Toto posloužilo jako filtr všeho a do značné míry určilo výsledek voleb.
A proto není žádným překvapením, že labouristé přišli o řadu křesel na severu, v Midlands a Walesu. Toto zahrnovalo i taková místa jako Blyth Valley, držený labouristy od roku 1935; a Wakefield, držen labouristy od roku 1932. Na těchto místech bylo mnoho voličů z řad pracující třídy zoufalých, aby byl Brexit dokončen, a bylo přistoupeno k řešení dalších akutních otázek.
Ponaučení
Je zřejmé, že jsou miliony lidí, zejména mladých, hluboce zklamáni a zdrceni výsledky voleb. Pátek třináctého prosince bude pamatován jako „Černý pátek“: den, kdy se Johnsonovi podařilo vplazit se zpět do Čísla 10 (pozn. Překladatele: Číslo 10 je číslo budovy kanceláře předsedy vlády Velké Británie). Byl však jeden filozof, Spinoza, který řekl, „Na nás není plakat ani se smát, ale učit se“. Musíme se poučit z této porážky.
Labouristé měli všechny šance tyto volby vyhrát, ale Brexit se prokázal jako extrémně polarizujícím z hlediska společnosti. Předem jsme říkali, že čím více budou třídní otázky v manifestu Labour zakývány, tím pravděpodobnější bude Johnsonova výhra. Byla to obrovská hora k překonání.
V roce 2017, labouristé přijali výsledek Brexitu a hovořili o hájení práv pracujících. Tento postoj si získal mnoho lidí volících odchod z EU. Labouristé tenkrát bojovali ve volbách s radikálním manifestem, spolu s Corbynem – jako labouristickým předsedou. Tato kampaň dosáhla největšího úspěchu při hlasování pro Labouristy od roku 1945. Je tedy zřejmě, že tehdy viditelně pro voliče nebyli problémem Corbyn, Brexit,, a levicová politika.
Co se tedy změnilo? Hlavní změnou bylo postavení Labour party jako strany pro setrvání v EU, slibující druhé referendum. To umožnilo toryům vyobrazit Labouristy jako blokátory Brexitu, vzdorující demokratickému rozhodnutí. Poslanci byli považováni za ignorující demokracii, což vedlo k rostoucí frustraci a hněvu.
Toto na oplátku umožnilo konzervativcům, aby se sami tvářili jako skutečná strana pro Brexit, co se snaží uskutečnit vůli lidí. To naneštěstí vizuálně umístilo labouristy do tábora establishmentu, který chtěl Brexit zastavit. Konzervativcům také byl ochotně nápomocen Farage se svou novou Stranou Brexitu, se kterým společně pokořili tkzv. „rudou zeď“ (hranice podpory Labour v Británii, pozn. překl.) a odsáli hlasy labouristů v severní části země.
Brexit
Tato katastrofální změna vizáže byla na Labour Party uvalena nejpředněji pravým křídlem strany, a blairitskými poslanci (podle Tonyho Blaira pozn. překl.), kteří vedli hlasitou kampaň s cílem zavázání strany k druhému referendu. Poté se úspěšně spojili s Liberálními demokraty a dalšími, aby Brexit mařili.
Odpovědnost za tuto porážku tudíž leží na bedrech pravicově orientovaných labouristů, počínaje Sirem Keirem Starmerem. Způsobili uvnitř i vně strany maximální zmatek – a to hlavně za účelem diskreditace Corbyna, který se poté bude jevit jako slabý a nečitelný.
Bohužel jim v tom pomáhali i někteří levičáci – postavy jako je Clive Lewis, Emily Thornberry, Paul Mason, Owen Jones a další, kteří se účastnili demonstrací za tzv. „Hlasování lidu“. To platilo také o Johnu McDonellovi, který dovolil, aby byla strana více tlačena do anti-brexitního směřování.
Toto vše napomohlo připravit půdu pro současnou porážku. Ti, kteří volali po druhém referendu byli slepí k faktu, že hlasování pro Brexit v roce 2016 bylo částečně volání neprivilegovaných po zásadní změně. Tito lidé vnímali Brexit jako zoufalé řešení jejich problémů. Chtěli dosáhnout zlepšení upadající kvality vlastních životů.
Labouristé se měli držet svého postoje z roku 2017 a vysvětlovat, že by se na kapitalistické bázi, ať už uvnitř či vně EU, nic zásadního nezměnilo. Pracující třída bude i nadále vykořisťována a utlačována, dokud nedojde k překonání kapitalismu, a zásadně nezměníme společnost podle socialistických linií.
Brexit tudíž rozhodl o těchto volbách, protože si mnoho z předchozích voličů labouristů drželo nos, a propůjčovali své hlasy konzervativcům, aby byl Brexit dokončen.
Je zbytečné říkat, že myšlenka toho, že konzervativci mohou vyřešit problémy, kterým čelí komunity pracující třídy je pouhou iluzí. Toryové naše problémy nevyřeší; ve skutečnosti je ještě zhorší. Toryové jsou u moci už celé poslední desetiletí – celé desetiletí škrtů a upadající životní úrovně. Nyní se budou připravovat na zcela nové útoky proti pracující třídě.
Pomluvy
Tyto volby byly pravděpodobně ty nejšpinavější za několik posledních generací. Corbyn byl vystaven lavině pomluv, a došlo k tomu nejodpornějšímu překrucování ze strany establishmentu, a jeho mediálních hlásných trubek.
BBC bude navždy známá jako „British Bullshit Corporation“, jakožto spolehlivý hlas miliardářské třídy. Komentátoři, jako je Laura Kuenssbergová, hráli nechutnou roli v útocích na labouristy a na Corbyna, kdežto zároveň toryům dláždili cestu k vítězství.
Jako vždy se k nim připojila každodenní sabotáž od blairitů v parlamentní Labour party. Tito kariéristé působí ve straně jako „páté kolo u vozu“. Jejich jedinou úlohou je udržovat Labour party bezpečnou pro kapitalismus.
Pravé křídlo labouristů útočilo na Corbyna od dob jeho zvolení, vždy s plným pokrytím ze strany
kapitalistických médií. V roce 2016 zahájili převrat, aby se Corbyna zbavili, přičemž 80% parlamentní Labour party – 172 labouristických poslanců – hlasovalo pro jeho sesazení. Puč uboze selhal, avšak to jim nezabránilo v pokračování jeho diskreditace.
Pokaždé, když byste si zapnuli televizi, byl by tam ten či onen poslanec labouristů útočící na Corbyna. Doufali, že když na Corbyna budou házet dostatek špíny, tak na něm nějaká zůstane. Proto o něm hovořili jako o sympatizantovi terorismu, poskoku Moskvy; českém špionovi; a (samozřejmě) antisemitovi.
Pomlouvání Corbyna jako antisemity se týkalo nejen blairitů, ale také hlavního rabína (který prohlásil, že Corbynovo zacházení s antisemitskými tvrzeními ho činí „nevhodným pro vysoký úřad“), arcibiskupa z Canterbury a náboženských vůdců hinduistů a muslimů. Dokonce i Centrum Simona Wiesenthala varovalo, že Corbyn představuje pro Židy největší globální hrozbu!
Židovské dělnické hnutí (JLM) bylo též použito k útoku na předsedu labouristů, na základě úniku vymyšlených antisemitských prohlášení do Komise pro rovnost a lidská práva, která skandálně vyšetřuje Labouristickou stranu pro její údajný antisemitismus. JLM, údajně přidružené s Labour party, dokonce vydalo veřejné prohlášení, ve kterém se odmítli zapojit do kampaně za Corbynovu vládu. Ve výsledku místo toho otevřeně podporovali konzervativní vládu!
Toto všechno může být považováno jen za zradu a sabotáž ze strany blairitů a jejich přátel. Měli v tom plnou podporu kapitalistických médií a tisku, kteří důsledně poskytovali Konzervativní straně munici k útokům na Corbyna.
K dovršení jejich zrádné pozice oznámili přední blairité, že možná nebudou moci volit Labour party s Corbynem v čele. Blair prohlásil, že ačkoli bude ještě volit Labour party, tak jiní možná budou chtít přejít k Liberálním demokratům, nebo toryům. Lord Mandelson, jeden z klíčových architektů projektu New Labour, vyzval k nahrazení Corbyna.
Předtím, než se odloučil od strany, řekl odpadlík, bývalý poslanec Labour party John Woodcock: „Nikdy nebudu hlasovat tak, abych udělal z Jeremyho Corbyna Britského premiéra“. On i bývalý poslanec Labour party, Ian Austin, naleháli na lidi, aby podpořili Borise Johnsona a varovali je, že Corbyn by představoval riziko pro národní bezpečnost.
Tento postoj podporoval i Jon Ashworth, stínový ministr zdravotnictví za Labour party, který v nedávno uniklých nahrávkách projevil naprosté pohrdání vůči Corbynovi. Ve skutečnosti jednoduše říkal to, čemu věří i ostatní poslanci pravicového křídla Labouristické strany.
Jedná se bezpochyby o pravicové spiknutí, zahrnující miliardářský establishment a jeho blairitské přátele. Jeho cílem je zničení Corbyna a podkopání Labour party.
Zrady
Reakce nyní cynicky útočí na levicový manifest labouristů, jako na „nejdelší dopis sebevraha v historii“, i když ve skutečnosti, (spolu s ohromnou masovou kampaní strany) byl jedinou věcí bránící větší porážce.
Dalším důvodem labouristické porážky – navzdory úžasné kampani aktivistů, mobilizujících se v jednomandátových volebních obvodech – je shnilý odkaz New Labour. Ten se dostává hluboko do mnoha komunit dělnické třídy.
Zrady blairitů vedly k hluboké nedůvěře k Labouristům. Mezi mnoha dělníky, kteří se pochopitelně stali nedůvěřivými ke všem politikům a jejich slibům, zůstává vysoký skepticismus. „Nemůžeš jim věřit“. „Všichni jsou stejní“. „Všichni jsou sami za sebe“ - to byl běžný refrén, který byl během těchto voleb slyšen u tolika prahů.
Toto je výsledek pravicové nadvlády ve straně, zejména v místních radách, kde labouristé pomohli prosadit škrty. Toto je zejména případ Skotska, kde blairité stranu nejvíce potopili.
Opětovný výběr poslanců
Je třeba, aby se členové Labour party postavili proti poslední kampani pro vyhnání Corbyna. Labouristický lídr by neměl kvůli tomuto tlaku odstupovat. My říkáme: zastavte hon na čarodějnice namířený proti Corbynovi!
V celém hnutí by rozhodně měla existovat důkladná diskuse a vyšetřování porážky vedené členstvem. Nicméně všechny důkazy ohledně ní poukazují na nechutnou roli blairitů.
Corbynova revoluce není kompletní. Pravé křídlo labouristů doufá, že zničí Corbynovo hnutí a opět získá kontrolu. Vedení labouristů si donekonečna snažilo usmířit blairity a nabídnout jim ústupky. Obávají se odchodu těchto zrádců. Ale toto byla a je velká chyba. Strana se potřebuje očistit od všech kariéristů a konzervativních infiltrátorů.
Na labouristické konferenci z roku 2018 chtělo 90% delegátů z místních stran postupovat k představení mandatorního opětovného výběru (otevřeného výběru) poslanců. Došlo však k blokaci ze strany vůdců odborů. Toto podporoval i Jon Lansman, samozvaný lídr organizace Momentum.
Ale skutečná demokratická zodpovědnost by udělala velký rozdíl v třídění pšenice od toryovského plevele. Sjednotila by Parlamentní Labour party (PLP) za Corbynem a spojila ho s masovým hnutím kolem něj. Sjednotila by stranu proti Johnsonovi a Konzervativcům.
Tuto práci je však stále třeba udělat. Tato volební porážka - a hysterie blairitů – dokazují, že se jedná o urgentní úlohu. Měla by být zařazena na pořad jednání všech zasedání Labouristické strany v novém roce. I odbory je třeba zapojit. Odbory Unite the Union mají stanovisko ve prospěch opětovného výběru mandátů. Je jen třeba ho realizovat v praxi.
Organizujte se!
Marxismus sleduje věci z dlouhodobé perspektivy. Analyzuje procesy jako celek. Historie nepostupuje přímočaře. Celé období je enormně nestálé. Politická středovost mizí. Příčinou toho je hluboká krize kapitalistického systému.
Během dalšího vývoje budeme pozorovat radikální skoky vpravo. Ty však vydláždí cestu pro ještě větší skoky doleva. Tyto zmatené skoky budou pokračovat, dokud dělnická třída nenajde cestu ven, rozchodem s kapitalismem.
Dnes všichni reakcionáři slaví. Ale jedná se o krátkou oslavu. Podle slov sira Roberta Walpola teď mohou toryové zvonit svými zvonky, ale zítra budou lámat svýma rukama. Nyní mají velkou parlamentní většinu, a tak nemají žádné výmluvy. Budou sklízet o to větší bouři.
Tato Johnsonova toryovská vláda bude vládou krize. Nebude trvat celé své funkční období. Přichází nové prohloubení kapitalistické krize, které radikálně změní situaci.
Dělnická třída, blokována na politické frontě, bude mít tendenci dívat se směrem k průmyslové frontě. To lze již vidět v bojích pracujících v poštovních a železničních službách. Pracující a mládež budou jednat na pracovištích a na ulicích.
Události, události a další události změní uvědomění. Neexistuje žádná možnost stability, jak vidíme na mezinárodní úrovni, kde vypukly revoluce od Chile přes Sudán až do Libanonu.
Naléhavě potřebujeme vybudovat síly marxismu, aby poskytly hnutí páteř. Aby bylo dosaženo zajištění odhodlanosti a perspektivy ke změně společnosti. Potřebujeme upřímný a pevný program. Potřebujeme třídní analýzu, aby nás vedla. Potřebujeme budovat marxistický hlas pracujících a mládeže. Apelujeme na Vás, abyste se k nám připojili a pomohli nám toto vybudovat.
Úspěch toryů se vypaří jako kapka vody na horkém sporáku. Dojde k vydláždění cesty pro masivní skok doleva – a nakonec pro socialistickou transformaci společnosti. Musíme budovat naší organizaci, a připravit potřebné síly abychom takových cílů dosáhli.
Překlad: Josef E., Mirko H.
Původní text: Rob Sewell