Během posledního týdne se stalo obvyklé peklo, které denně prožívají palestinští obyvatelé pásma Gazy ještě více trýznivým. Gaza je místem, kde žije více než 5000 lidí, z drtivé většiny palestinských Arabů, kteří jsou sem vyháněni již od období Arabsko-Izraelské války, na jednom kilometru čtverečním. To je dvakrát větší hustota obyvatelstva než jakou má Praha. Tito lidé, uvěznění v tomto přelidněném ghettu, se od roku 2007 potýkají navíc s ekonomickou, námořní a humanitární blokádou, která z Gazy činí de facto koncentrační tábor, kde chybí kromě jiných věcí v dostatečné míře pohonné hmoty, lékařské potřeby i potraviny, a kde se nezaměstnanost pohybuje okolo míry 50%. Kromě toho na toto území právě nyní dopadají izraelské bomby, které zcela vůbec nezabíjejí nějaké teroristy, nýbrž místní civilisty, kdy se do pondělka 17.5.mezi 192 obětí izraelského bombardování započítalo celkem 58 dětí.
Tomio Netanjahu
Byl to řecký dramatik Aischylos, který v období okolo 500 let před naším letopočtem uvedl, že první obětí každé války je pravda. V tomto kontextu snad veškerá buržoazní media v České Republice informovala o vzniklé situaci tím způsobem, že se údajně teroristé z Hamásu a Islámského džihádu rozhodli zmasakrovat Izraelské obyvatelstvo jeho bombardováním, a tak se náš přítel a spojenec Izrael, co se týče obyvatel složený z Židů vůči kterým Arabové chovají bestiální nenávist, rozhodl právoplatně bránit a začal ostřelovat pásmo Gazy, vyhrožujíce slovy Benjamina Netanjahu pozemním útokem, který již byl proveden v roce 2014, kdy si vyžádal životy více než dvou tisíců Palestinců.
Válka je však něčím, co se velmi hodí právě izraelskému premiérovi Benjaminovi Netanjahuovi, který je zároveň předsedou pravicové sionistické strany Likud. Izrael se nachází v kotli politické krize. Za poslední dva roky zde proběhly čtyři parlamentní volby, kdy žádné z nich nepřinesly jasného vítěze, který by měl dostatečnou sílu a důvěru na sestavení pevné vlády. Kromě toho se Netanjahu potýká s obviněními z vlastních korupčních skandálů, které byly i motivem masových manifestací izraelských a palestinských pracujících a studentů v červenci loňského roku, které byly doplněny požadavky na dostatek pracovních míst a důstojnou životní úroveň, po čas současné kapitalistické krize. Tyto protesty byly zároveň ve znamení deziluze z politického působení původního kritika Netanjahuova premiérství Binjamina Gance se stranou Chosen le-Jisrael, který se v první polovině roku 2020 pustil společně s Netanjahuem do budování koaliční vlády, ve které se stal ministrem obrany a alternujícím premiérem.
Netanjahu zoufale potřebuje politickou podporu, aby se dále udržel v Izraeli u moci. A to zejména v situaci, kdy byl 5. Května prezidentem Rivlinem pověřen k sestavení vlády jeho rival Jair Lapid z centristické strany Ješ Atid.
Historicky prověřeným způsobem, jak získat na čas politickou podporu pro svou vládu, je vyvolání masového pocitu ohrožení, kdy se bude moci Netanjahu následně sám pasovat do pozice ochránce širokých mas. V České Republice známe podobné příklady, kdy si lidé jako Tomio Okamura demagogicky vybudovali svou voličskou popularitu na základě vyvolávání a živení hysterie a strachu z imigrantů, kdy se Okamura sám následně pasuje do pozice veřejného ochránce. Netanjahuovi však v jeho situaci k jeho demagogii slouží přiživování desítky let trvajícího Izraelsko-Palestinského konfliktu.
Izraelská letadlová loď Spojených států
Izrael se v současné geopolitické situaci nachází v situaci, kdy má zcela volné ruce pro pokračování v útlaku arabského etnika, které žije na území, které si nárokuje. Bývalý americký generál a ministr obrany za úřadu prezidenta Ronalda Reagana Alexander Haig již před dávnými časy označil Izrael jako „největší letadlovou loď Spojených států, kterou nelze potopit“. Izrael je již desítky let nejvěrnějším prosazovatelem zájmů amerického imperialismu na blízkém a středním východě. Na oplátku směrem ze Spojených států Amerických do Izraele proudí ohromné finanční příspěvky na ekonomickou a vojenskou konsolidaci země ve prospěch této supervelmoci.
Tato pozice Izraele ještě více posílila po pádu Sovětského svazu a posílení moci USA v regionu, kdy se mezi zdejší spojence zahraniční politiky USA počítá i Egypt, Saúdská Arábie, Jordánsko a další státy v oblasti Perského zálivu. Tyto státy společně s Izraelem v nedávné historii prosadily řadu mírových smluv, jako jsou nedávné Abrahamské dohody mezi Izraelem, USA, Spojenými Arabskými Emiráty a Bahrajnem, které dávají Palestincům žijícím na území nárokovaném Izraelem jasnou zprávu – „Na Váš boj jste sami.“
Obyvatelstvo druhé kategorie
Palestinský lid mezitím čelí v oblastech nárokovaným Izraelem apartheidu, jak uvádí i lidskoprávní organizace Human rights watch. Palestinci jsou sionistickým státem pasováni do pozice obyvatel druhé kategorie, kteří jsou omezováni ve svobodě pohybu, jsou jim zabírána jejich vlastní obydlí ve prospěch sionistických osadníků a jsou vyháněni do poloautonomních oblastí jako je Gaza, Východní Jeruzalém nebo Západní břeh Jordánu, které se neustále zmenšují s tím, jak Izraelští sionističtí osadníci stupňují své požadavky. Kromě toho se Palestinci nemohou spoléhat na žádné zastání Izraelského státního aparátu, který ve sporech téměř bezvýhradně nadržuje Izraelcům. Tak se tomu děje již od počátku existence státu Izrael na konci 40. Let, kdy v rámci Palestinského exodu (tkzv. Nakby) bylo násilně přesídleno téměř milion Palestinských Arabů. Toto etnické čištění pokračuje až do dnešních dob, kdy byl v roce 2018 prosazen za asistence Trumpovy legislativy v USA tkzv. „Základní zákon: Izrael – národní stát židovského lidu“, který vyloženě definuje Izrael jako stát s vládou Židovského obyvatelstva, vykonávajícího zde své právo na sebeurčení. Tento otevřený apartheid vůči Palestinskému obyvatelstvu je navíc doplňován provokacemi, jako když v roce 2018 přesunula USA za potlesku Trumpa své velvyslanectví do národnostně rozděleného Jeruzaléma, kdy kulisu tomuto „slavnostnímu otevření“ tvořila střelba do protestujících Palestinců, na základě které zemřely desítky lidí. Příkladu USA samozřejmě následovala i česká ambasáda za potlesku prezidenta Zemana.
Vyprovokovaný casus belli
Současné ostřelování Izraele ze strany fundamentalistického hnutí Hamás není něčím, k čemu by se Hamás rozhodl z dlouhé chvíle. Současné eskalaci konfliktu předcházely provokace ze strany Izraelského státu, u kterých lze v současné politické situaci úspěšně pochybovat o jejich nahodilosti. Sám Izrael si tak při nedostatečné síle organizacích pracujících v regionu pěstuje Hamás jako svého vítaného rivala, kdy větší útlak Palestinců v takové situaci samozřejmě znamená i větší pole působnosti pro fundamentalistické ímámy, získávající nové džihádisty na stranu Hamásu.
Před několika týdny posílil Izrael svoje územní nároky v Palestinské enklávě východního Jeruzaléma – ve čtvrti Sheikh Jarrah, odkud usiluje o vystěhování dalšího Palestinského obyvatelstva ve prospěch Židovských osadníků. Proti této Izraelské provokaci se vzedmula místní vlna masových protestů, která se setkala s brutální represí ze strany ozbrojených složek Izraelského státu a místních sionistických fašistů.
Ti se pod hlavičkou rasistické organizace Lahava během tohoto konfliktu vydali chráněni policií na pochod ulicemi Sheikh Jarrah, kde požadovali „Smrt Arabům“, vypálení jejich domovů a podněcovali k násilí vůči stoupencům levice. Jeden z vůdců těchto fašistů – Itamar Ben-Gvir, jakožto šéf fašistické organizace Otzma Yehudit při této příležitosti přestěhoval provokativně svou kancelář přímo do Sheikh Jarrah. Ben-Gvir je osobou, která bojuje za zrušení izraelského občanství Palestinským Arabům, stejně jako jejich práva volit.
Státní represe následně pokračovala během Ramadánu, kdy na jeho konci Izraelské autority bez zjevného důvodu odepřeli muslimům přístup do mešity Al Aqsá, což mělo za následek násilnosti, během kterých byly zraněny na stovky Palestinců.
Zejména tato poslední událost posloužila Netanjahuovi jako záminka k vyprovokování Hamásu. Hamás reagoval na obsazení Chrámové hory izraelskými ozbrojenci ultimátem, ve kterém ozbrojence vyzval k odchodu. Toto ultimátum vypršelo v pondělí 10. Května v 18:00. Poté začaly na Izraelské cíle dopadat rakety Hamásu, které byly ihned následovány protipalbou z Izraelské strany.
Nerovnováha sil
Palebná síla Hamásu se však s palebnou silou Izraele nemůže měřit. Zatímco Hamás disponuje pestrou sortou raket, většinou velmi nízké kvality, téměř domácké výroby a krátké délky doletu, tak je Izrael vyzbrojen moderními raketovými systémy, protiraketovou obranou „Iron dome“, která zachytí drtivou většinu střel Hamásu, kdy jsou i budovy ve velkých městech vystavěny z materiálu schopného slabým granátovým střelám odolat. Gaza je oproti Izraeli zcela bezbranná. Nedisponuje žádnou protiraketovou obranou a její přelidněný prostor znamená, že každý dopad izraelské rakety může najednou zabít až desítky civilistů. Tak dochází k tomu, že se v Gaze po zásazích Izraele hroutí mnohopatrové budovy, které jsou i díky blokádě a nedostatku stavebního materiálu daleko méně odolné, v jejichž sutinách umírají nevinní lidé, včetně žen a dětí. Bez zajímavosti není ani cílení Izraelské střelby proti budově novinářů z Al Jazeery, která byla srovnána se zemí.
Bez třídního boje za ukončení útlaku nemůže přijít mír!
Jak se ale s nastalou situací vypořádat? Buržoazní politici i buržoazní media, pokud vyloženě nepodporují apartheidní politiku Izraele a nevolají po větším přísunu bomb na hlavy Palestinců, se maximálně zmohou na prohlášení, že „je třeba ukončit násilí na obou stranách a obnovit mír.“ Mír je však v Palestině něčím, co nebolí o mnoho méně než válka. Mír v Palestině znamená konec intifady (povstání), a akceptaci brutální represe, se kterou se musí palestinské obyvatelstvo potýkat na každém kroku. Rovněž není řešením ani podpora hnutí BDS – hnutí usilujícího o bojkot zboží z Izraele a sankce vůči němu. Bojkot je maloburžoazní forma protestu, která pokud by byla uplatněna vůči Izraeli v masové míře, by znamenala pouze prohloubení ekonomické krize v Izraeli, kterou by zaplatili tamní pracující, zatímco by pozice Netanjahua nemusela být vůbec ohrožena. Už vůbec samozřejmě není řešením postavit se na stranu Hamásu, který svými aktivitami není přínosem k vyřešení dané krize, ale jen se, podobně jako Netanjahu, snaží získat ztracenou důvěru, tentokrát Palestinského lidu.
Požadavek „obnovy míru“ svým charakterem připomíná praxi zkorumpovaných odborových byrokratů (například Středuly), kteří při sporu mezi kapitalistou a pracujícími přispěchají na pomoc kapitalistům, aby pracující uchlácholili a varovali je před „přílišnou radikalitou“, ve snaze „nejdříve situaci uklidnit, a pak zasednout ke kulatému stolu“, kde již samozřejmě kapitalisté nebudou mít žádnou motivaci pracujícím ustupovat.
Mír pro Palestince znamená sedět se svázanými rukami na židli, a čekat odkud přiletí další facka sionistického státu a jeho spojenců. Jedinou skutečnou alternativou proti hrstce válečných štváčů je bojová jednota. Bojová jednota Izraelských a Palestinských pracujících. Je třeba ukončit raketový boj a rozvinout boj třídní. Tento boj na blízkém a středním východě za poslední léta nebývale zesílil. Po masových a velmi násilných protestech pracujících v Íránu, Iráku, Libanonu, Turecku a Egyptě je zřejmé, že pracující masy již vstoupili na scénu třídního boje. Lidé jako Netanjahu se je snaží stůj co stůj udržet rozdělené. Pamatuje si loňský rok, kdy proti jeho skandálům a zhoršujícím se životním podmínkám protestovali Izraelci a Palestinci společně, kdy byly desítky tisíc zejména mladých lidí při protestech vystaveny vodním dělům a snahám o jejich násilné umlčení. Mne si ruce, když vidí násilnosti, vesměs maloburžoazního charakteru, do kterých se však při nedostatečné síle dělnických organizací zapojují i někteří pracující, kdy na sebe navzájem útočí Palestinci a Izraelci.
Ať žije mezinárodní solidarita a bojová jednota pracujících!
Tato bojová jednota Palestinských a Izraelských pracujícím musí být postavena na programu revoluční alternativy, schopné oslovit široké masy studentů a pracujících, kdy je naším tvrzením, že je jediná životaschopná ta marxistická. Existence národnostního útlaku Palestinců je podpořena imperialistickým rozdělením světa, ve kterém Izrael hraje úlohu loutky USA, které ho naopak vyzbrojují k možnosti utlačovat nejen Palestinské, ale i Izraelské pracující. Musíme taktéž odmítnout, že existuje něco jako „Izraelské privilegium“. Izraelský pracující není žádným způsobem privilegován tím, že je Palestinský pracující utlačován. Ve skutečnosti útlak a degradace Palestinských pracujících hází těm Izraelským klacky pod nohy v tom ohledu, že je o to těžší vytvořit masovou sílu proti skutečnému a společnému nepříteli pracujících celého světa – proti vládnoucí buržoazní třídě. Ne každý Žid je sionista, a ne každý sionista je Žid.
Z tohoto pohledu je i velmi zdravé, když na příkoří vůči Palestinskému obyvatelstvu reagují pracující lidé celého světa svým vyjádřením solidarity. Například protesty v Torontu na podporu Palestinců tento víkendy přilákaly desítky tisíc lidí. Na samotném území nárokovaném Izraelem probíhají protesty Palestinců i Izraelců, například ve městech Afoula, Lod, Acre, či v Galileji. I v Praze se konala v pátek 14.5. demonstrace proti sionistickému útlaku, které se zúčastnilo asi 100 lidí, včetně zástupců Marxistické Alternativy, za přítomnosti zhruba poloviny narušujících reakcionářů. Další protestní akce bude následovat tento pátek 21.5. ve 14h v Praze na Klárově.
Je třeba skutečně vyvinout mezinárodní tlak proti Izraelské vládě, aby si nemohla dovolovat, co se jí zlíbí jako doposud. V tomto ohledu je ale klíčové se organizovat. Stejně jako všechna ostatní (například Fridays for future), i toto současné masové celosvětové hnutí proti Izraelské vládě jednou začne kulminovat. Je velmi důležité, aby po něm něco zbylo, a aby všechna ta práce s organizacemi protestů nepřišla vniveč. Nestačí se jen jednou do týdne sejít na ulici a plakat, křičet a nadávat. Je třeba se skutečně organizovat. Je třeba budovat bojovou sílu pracující třídy a studentů ve formě revoluční organizace, která se nebude bát vstoupit i na půdu oficiální politiky, a bude mít charakter ocelové pěsti pracující třídy proti všem těm, kteří by měli zájem profitovat na utrpení pracujících. Takovou organizaci, bojující i za práva utlačovaných národů a jejich práva na sebeurčení, se snaží budovat Marxistická Alternativa, a její internacionála – Mezinárodní Marxistická Tendence.
Pryč s Izraelem!
Za intifádu pracujících proti vládnoucí třídě!
Za Socialistickou federaci zemí Blízkého východu!