V únoru jsme oslavili 75. výročí konce Bitvy o Stalingrad. Německé jednotky se vzdaly. Šlo o klíčový obrat v druhé světové válce, kdy bylo zabito nebo zajato asi 800 000 německých vojáků a vojáků Osy, včetně celé německé šesté armády a jejího velitele Pauluse – jaká to drtivá rána Hitlerovi.
Bitva u Stalingradu byla místem, kde byla po krvavém nekonečném zápase o kontrolu města Stalingrad (nyní Volgograd) na jihozápadě Sovětského svazu síla Wehrmachtu konečně zastavena. Vítězství Britů v bitvě u El Alameinu se vedle toho jeví jako procházka růžovým sadem.
Bitva začala 23. srpna 1942 a skončila až 2. února 1943. Celou dobu byli Němci a jejich spojenci uvězněni v divokém boji muže proti muži na rozbitých ulicích a ve zničených budovách města, ze kterého už zbývaly jen trosky.
Součet německých a sovětských obětí činil téměř dva miliony životů. Ohromné ztráty způsobené německé armádě rozhodně ovlivnily výsledek celé války. Po bitvě u Stalingradu už německé armády nikdy neobnovily svou sílu a bojovou morálku, zatímco triumfující Rudá armáda začala největší vojenský postup v historii.
To ještě více zdůrazňuje důležitou skutečnost, že do dnešního dne se západní historici zdráhají připustit, že druhá světová válka v Evropě byla ve skutečnosti obrovským konfliktem mezi Hitlerovým Německem podpořeným všemi zdroji Evropy a Sovětským svazem.
Až do posledního okamžiku Británie a Amerika zůstaly pouhými diváky evropského konfliktu. Vylodění v Normandii v roce 1944 bylo impozantní a nákladnou vojenskou operací, ale nelze jej srovnávat s velikostí ofenzivy Rudé armády na východě. To bylo zřejmé každému, kdo měl i ty nejmenší znalosti o průběhu války, včetně spojeneckých velitelů a vlád, které zastupovali. V srpnu 1942 sestavili náčelníci generálních štábů USA dokument, ve kterém se říká:
„Během druhé světové války zaujímá Rusko dominantní postavení a je rozhodujícím hráčem, který směřuje k porážce Osy v Evropě. Zatímco na Sicílii jsou síly Velké Británie a USA oponovány dvěma německými divizemi, ruská fronta čelí 200 německých divizí. Pokud spojenci otevřou druhou frontu na kontinentu, rozhodně to bude sekundární fronta vůči Rusku, která bude i nadále hlavním bojištěm. Bez Ruska ve válce nemůže být Osa v Evropě poražena a postavení Spojenců se stává nejistým.“ (V. Sipols, The Road to Great Victory, s. 133)
Tato slova přesně popisují skutečnou situaci v době vylodění v Normandii. Pravdou je, že válku proti Hitlerovi v Evropě bojoval především SSSR a Rudá armáda. Po invazi do Sovětského svazu v létě 1941 Moskva opakovaně požadovala otevření druhé fronty proti Německu. Ale Churchill nijak nepospíchal. Důvod pro to nebyl až tak vojenský jako politický. Politika a taktika britské a americké vládnoucí třídy v druhé světové válce vůbec nebyly diktovány láskou k demokracii nebo nenávistí k fašismu, jak chce oficiální propaganda, abychom věřili, ale třídními zájmy.
Skutečné válečné zájmy imperialismu
Když Hitler napadl SSSR v roce 1941, britská vládnoucí třída si spočítala, že Sovětský svaz by mohl být Německem poražen. Německo by se válkou tak vyčerpalo, že by bylo následně možné do tohoto konfliktu vstoupit a zabít dvě mouchy jednou ranou. Je pravděpodobné, že strategové ve Washingtonu přemýšleli víceméně podobně.
Konflikty mezi Churchillem a Rooseveltem o otázce vylodění v Normandii byly politické, nikoli vojenské povahy. Churchill chtěl omezit spojeneckou válku na Středozemní moře, částečně s ohledem na Suezský kanál a cestu do Britské Indie a částečně proto, že uvažoval o invazi na Balkán, aby tam zablokoval postup Rudé armády. Jinými slovy, jeho výpočty byly založeny výhradně na strategických zájmech britského imperialismu a potřebě bránit britskou říši. Churchill se navíc ještě zcela nevzdával naděje, že Rusko a Německo se vyčerpají a na východě dojde k patové situaci.
Zájmy amerického imperialismu a britského imperialismu byly v tomto ohledu naprosto protichůdné. Washington, který byl formálně londýnským spojencem, celou dobu usiloval o to, aby válku využil k oslabení postavení Británie ve světě a zvláště v Indii a Africe. Zároveň se snažil zastavit postup Rudé armády a po válce získat kontrolu nad oslabenou Evropou. To vysvětluje spěch Američanů k otevření druhé fronty v Evropě a Churchillův nedostatek nadšení pro totéž. Hlavní diplomatický zástupce Roosevelta Harry Hopkins si stěžoval, že Churchillova zpožďovací taktika „prodloužila trvání války“.
To, co opravdu vedlo k rovnováze sil, byla sovětská protiofenzíva v roce 1942, která kulminovala v bitvě u Stalingradu a později v ještě rozhodnější bitvě u Kursku. Po zuřivé bitvě se německý odpor zhroutil. K hněvu Hitlera, který nařídil šesté armádě „bojovat do posledního muže“, se generál Paulus vzdal sovětské armádě. Dokonce i Churchill, zběsilý antikomunista, byl přinucen připustit, že u Stalingradu Rudá armáda „vyrvala z německé armády všechnu kuráž“.
To byla pro německou armádu otřesná rána. Přestože přesné údaje nejsou k dispozici, zdá se, že polovina z 250 000 mužů šesté armády zemřela v boji nebo zimou, hladem a v důsledku nemocí. Přibližně 35 000 přežilo, ale z těch 90 000, kteří se vzdali, sotva 6000 vidělo znovu Německo. Ruské vítězství stálo asi 750 000 mrtvých, zraněných nebo nezvěstných. Celkový obraz byl ještě pochmurnější. Za pouhých šest měsíců bojů od poloviny listopadu 1942 ztratil Wehrmacht neuvěřitelných 1 250 000 mužů, 5 000 letadel, 9 000 tanků a 20 000 kusů děl. Více než sto divizí bylo buď zničeno, nebo přestalo existovat jako účinné bojové jednotky.
Martin Gilbert píše: „V prvních týdnech roku 1943 se zdálo, že vzkvétající Rudá armáda útočí všude. Operace Hvězda byla masivním sovětským postupem západně od řeky Don. Dne 14. února Rusové obsadili Charkov a od jihu se blížili k Dněpru. “ (M. Gilbert, Druhá světová válka). Daleko důležitější než vylodění v Normandii se ukázala bitva u Kurska v červenci 1943 – nejpodstatnější bitva druhé světové války. V tomto epickém boji německá armáda přišla o více než 400 tanků. Po této ničivé ráně začaly ruské armády tlačit Němce zpět na západ největší vojenskou ofenzívou v dějinách.
Druhá fronta
Během války bylo chování britských a amerických imperialistů diktováno nejen potřebou porazit fašismus a obranou demokracie, ale i cynickými úvahami o mocenské politice. Rozkol mezi Londýnem a Washingtonem vznikl, protože zájmy britského a amerického imperialismu byly různé a dokonce antagonistické. Americký imperialismus nechtěl aby Hitler uspěl, protože by se stal silným soupeřem USA v Evropě. Na druhou stranu bylo v zájmu amerického imperialismu oslabení Británie a jejího impéria, protože by po porážce Německa a Japonska nahradily Británii v čele světových mocností. Právě proto byla pozornost Churchilla upřena na Středozemní moře.
Avšak od konce roku 1943 bylo američanům jasné, že SSSR zvítězil ve válce na východní frontě, a pokud by nic neudělali, Rudá armáda by se prohnala Evropou. Proto Roosevelt naléhal na otevření druhé fronty ve Francii. Churchill se neustále hádal za vyčkávání, což vedlo k velkým třenicím mezi Londýnem a Washingtonem.
Obavy imperialistů byly otevřeně vyjádřeny na společném setkání britských a amerických náčelníků štábu, které se konalo v Káhiře dne 25. listopadu 1943. Poznamenali, že „ruská kampaň řekonala všechny naděje a očekávání [tj. naděje Rusů a očekávání jejich „spojenců“] a jejich vítězný postup pokračuje.“ Přesto Churchill dál bojoval za odklad operace Overlord.
Rychlý postup Rudé armády v Evropě nakonec přinutil Churchilla změnit názor. S pocitem neklidu v zádech se spojenci rychle rozběhli do akce. Strach ze sovětského postupu byl nyní hlavním poutem mezi Londýnem a Washingtonem.
Imperialisté měli takový strach, že vypracovali nový plán, Operaci Rankin, zahrnující nouzové přistání v Německu, pokud by mělo padnout nebo se vzdát. Byli rozhodnuti, že se dostanou do Berlína před Rudou armádou. „Měli bychom jít až k Berlínu […]“, řekl Roosevelt náčelníkům štábu cestou na setkání v Káhiře. „Sověti by pak mohli převzít území na východ od nich. Spojené státy by měly mít Berlín.“ (FRUS, Konference v Káhiře a Teheránu, 1943, s. 254.)
Navzdory úspěchům Rudé armády však Hitler stále disponoval značnými silami. Wehrmacht zůstal impozantním bojovým strojem s více než deseti miliony muži, z toho více než šest a půl milionu jich bylo v poli. Z nich ale dvě třetiny byly soustředěny na ruské frontě. Jediným přínosem Britů a Američanů byly bombardovací kampaně, které zničily německá města jako Hamburk a zabily obrovské množství civilistů, které však nedokázaly ani zničit německého bojového ducha, ani zastavit válku.
Německé síly na východní frontě disponovaly 54 000 děl a minometů, více než 5 000 tanků a útočných zbraní a 3 000 bojových letounů. Navzdory spojeneckým bombovým útokům Hitlerův válečný průmysl v roce 1944 zvýšil svou produkci. Vyráběli 148 200 děl oproti 73 700 v roce 1943. Výroba tanků a útočných pušek se zvýšila z 10 700 na 18 300 a bojové letouny z 19 300 na 34 100.
Následně spojenci rozhodli o otevření fronty v Itálii vedeni hlavně strachem, že by se po svržení Mussoliniho v roce 1943 italští komunisté ujali moci. Hlavním cílem Britů a Američanů bylo proto zabránit tomu, aby italští komunisté převzali moc. Takže v době, kdy na sebe Rudá armáda převzala plnou váhu Wehrmachtu v bitvě u Kursku, Britové a Američané se brodili na plážích Sicílie. Mussolini prosil Hitlera, aby mu poslal posily. Celá pozornost Hitlera byla ale zaměřena na ruskou frontu.
Proč zvítezil Sovětský svaz
Plány obou britských a amerických vládních kruhů byly zásadně chybné. Místo toho, aby byl poražen nacistickým Německem, Sovětský svaz bojoval a způsobil rozhodující porážku Hitlerových armád. Důvod tohoto mimořádného vítězství nemohou obhájci kapitalismu nikdy připustit, ale je to zřejmé. Existence znárodněného plánovaného hospodářství dala SSSR ve válce obrovskou výhodu. Navzdory kriminální politice Stalina, který téměř způsobil zhroucení SSSR na počátku války, byl Sovětský svaz schopen rychle se zotavit a obnovit svou průmyslovou a vojenskou kapacitu.
Rusové dokázali demontovat celý svůj průmysl na západě – 1 500 továren – dát je do vlaků a dopravit je na východ od Uralu, kde byly mimo dosah Němců. Za několik měsíců Sovětský svaz překonal Němce v množství vyprodukovaných tanků, děl a letadel. To ukazuje bezpochyby kolosální nadřazenost znárodněného plánovaného hospodářství, a to i za byrokratického režimu.
Jen v roce 1943 vyprodukoval SSSR 130 000 kusů děl, 24 000 tanků a samohybných děl, 29 900 bojových letadel. Nacisté se všemi obrovskými zdroji Evropy, které měly k dispozici, také zesílili výrobu, vyrobili 73 000 kusů děl, 10 700 tanků a útočných zbraní a 19 300 bojových letounů. (Viz V. Sipols, Cesta k velkému vítězství, str. 132.) Tato čísla hovoří sama za sebe. SSSR mobilizací obrovské síly plánované ekonomiky dokázal překonat mohutný Wehrmacht. To je tajemství jeho úspěchu.
Dalším důvodem byla impozantní bojová kapacita Rudé armády. Napoleon dávno zdůraznil rozhodující význam morálky v boji. Sovětská dělnická třída bojovala, aby bránila to, co zbylo z přínosů říjnové revoluce. Navzdory obrovským zločinům Stalina a jeho byrokracie představovalo znárodněné plánované hospodářství obrovské historické vítezství. Ve srovnání s barbarstvím fašismu – destilovanou podstatou imperialismu a monopolního kapitalismu, to byly věci, za které stojí za to bojovat a umírat. Pracující lidé Sovětského svazu udělali obojí – v tom nejděsivějším měřítku.
Dokonce ještě před tím, než byl Hitler poražen, se britský a americký imperializmus připravoval na nadcházející konflikt mezi Západem a SSSR. Proto v roce 1944 urychlili otevření druhé fronty, aby zajistily, že postup Rudé armády bude zastaven. George Marshall vyjádřil naději, že Německo „usnadní náš vstup do země, aby odrazilo Rusy“. (ibid., s. 135.).
Bitva u Kursku byla největší tanková bitva v historii. Němci disponovali kolem 3 000 tanků a útočných zbraní, 2 110 letounů a 435 000 mužů. Byla to jedna z největších koncentrací německé bojové moci, která se kdy shromáždila. A přesto to nestačilo. Rudá armáda zahájila obrovskou ofenzívu v pozdním prosinci roku 1943, a smetla vše, co jí stálo v cestě. Po osvobození Ukrajiny pak vytlačila německé síly z východní Evropy.
Způsob, jakým Sovětský svaz dokázal v červnu a srpnu 1943 potlačit Hitlerovy síly v bitvě u Kursku, způsobil v Londýně a ve Washingtonu poplach. V srpnu 1943 se Churchill a Roosevelt setkali v Quebecu nad výsledky sovětské ofenzívy. Sovětské vítězství ve Stalingradu a Kursku přinutilo Brity a Američany jednat. Bezstarostný sovětský postup přiměl Churchilla, aby přehodnotil svou pozici. Churchill se neochotně vzdal naléhavým požadavkům amerického prezidenta.
Faktem je, že Roosevelt i Churchill (nemluvě o Hitlerovi) Sovětský svaz podcenili. Ve skutečnosti se spojenci setkali s Rudou armádou, ne v Berlíně, ale hluboko uvnitř Německa. Kdyby nespustili operaci Overlord, tak by ji potkali u kanálu La Manche. To je důvod, proč proběhlo vylodění v Normandii kdy proběhlo. Kdyby v roce 1944 nezorganizovali vylodění v Normandii, setkali by se s Rudou armádou, nikoliv uprostřed Německa, ale na kanálu La Manche.
Hitler se ale také značně přepočítal. Stalin vyčistil sovětskou armádu od některých svých nejlepších velitelů. Hitler věřil, že toho využije jako své výhody a umožní mu to zamířit na východ a zničit Sovětský svaz i jeho plánovanou ekonomiku. Plánované hospodářství se však i v byrokratickém zřízení ukázalo jako mnohem odolnější. Jak jsme viděli, právě to dalo Sovětskému svazu sílu a schopnost bojovat.
Velkého vítězství Sovětského svazu a konečné zničení Hitlerovy kdysi tak mohutné válečné techniky navzdory veškeré mytologii, která byla následně stvořena o Stalinovi jako o „Velkém vůdci války“, se dosáhlo navzdory Stalinovi a byrokracii. Stalin a byrokracie přivedli Sovětský svaz na samý okraj katastrofy. Pouze odhodlání sovětských dělníků a vojáků k obraně SSSR a výdobytků říjnové revoluce a pozoruhodná nadřazenost znárodněného plánovaného hospodářství zachránily situaci.
Alan Woods – Londýn, 2. února 2013
Překlad Petra L.