top of page
Vyhledat

Armáda NATO v listopadu napadla dvě suverénní země

Od konce února 2022 v otázce válčení světová buržoazní media upínají svojí pozornost na Ukrajinu, jako kdyby tamní válka byla jedinou, která za poslední léta probíhala, a jako kdyby byl Putin jediný válečný štváč ve 21. století. Paralelně s válkou na Ukrajině však probíhají i další konflikty, jako je invaze Arabské koalice proti Hutíjům do Jemenu za podpory NATO, včetně České Republiky, a zároveň i turecká agrese proti Kurdům v Sýrii a Iráku, kde si síly tureckého imperialismu za mlčení západu dělají co chtějí. Tato situace vyobrazuje v plné šíři pokrytectví severoatlantického imperialismu, kdy se zároveň i ukazuje, že místo tolik v současnosti proklamované bezpečnosti nám členství v NATO přidělává nepřátele po celém světě.




Římský filosof Cicero jednou prohlásil, že „Válku je třeba začínat tak, aby bylo zřejmé, že se neusiluje o nic jiného než o mír.“ Přesně tímto heslem se dodnes řídí všechny imperialistické mocnosti, které se při svých výbojích vždy zašťiťují snahou o „nastolení míru“ a „obranou proti agresi“. Jednoho napadá otázka – Jak je možné, že když mají takřka všechny země světa ministerstva obrany a nikoliv ministerstva války, že neustále probíhají válečné konflikty? Mezinárodní smlouvy jako je ta Severoatlantická nebo jako Charta Spojených národů se ovšem nevyhnutelně stávají bezcenným cárem papíru, jelikož válečné ambice jsou diktovány imperialistickými zájmy světových mocností, které si vždy najdou či vyrobí vhodný casus belli, kterým svou válku ospravedlní.


Nejinak tomu je i v případě krizí sžíraného Turecka, které již po několik let podniká jako člen NATO vojenské výboje v sousední Sýrii a v Iráku, které v noci na 20. listopadu 2022 pokračovaly leteckým ostřelováním strategických cílů, při kterých bylo zabito nejméně 31 lidí. Při náletech byla zlikvidována elektrárna, sklady s obilím, a byly způsobeny škody i v Kurdy obývaném městě Kobani.


Turecký režim má nehledě na členství v NATO svoje dlouholeté imperialistické ambice hledící jihovýchodním směrem, pokoušejíce se využívat co nejvíce pohnuté situace v Sýrii a v Iráku ve svůj prospěch, kdy se snaží jednak učinit tyto země na sobě závislými kontrolou vodních toků Eufrat a Tigris, a také používá kurdskou kartu ve snaze vytvořit iluzi domácího ohrožení, kterým ospravedlňuje vojenskou přítomnost a operace na druhých stranách svých jihovýchodních hranic.


Mezitím, co však Erdogan ukazuje celému světu svá ramena, jeho režim neustále slábne. Léta ekonomického rozvoje Turecka vzala za své s počátkem minulého desetiletí, přičemž letošek se odehrával ve znamení největší stávkové aktivity pracujících od sedmdesátých let minulého století. Ti reagují zejména na pádivou inflaci, kterou nezávislá organizace ENAG odhaduje na 156,86%. Inflaci v Turecku živí srážení úrokových sazeb, které je nutné pro dočasné zabránění bankrotům mnohých společností a předejití odchodu investorů z Turecka. Zoufalství a strach ze svého svržení následně žene Erdogana za přihlížení jeho západních spojenců k upevňování totalitářských praktik vládnutí, a ke snaze získat si podporu nacionalistické a konzervativní části turecké společnosti úspěšným bojem proti Kurdům, kdy je i motivován k masivním deportacím milionů syrských utečenců, kteří sice slouží tureckým kapitalistům jako zdroj levné pracovní síly, nicméně jejich zaopatřování něco stojí, a lépe by Erdoganovi posloužili jako zdroj etnického napětí v nárazníkovém protektorátním pásmu, které by rád vytvořil podél syrsko-irácké hranice.


Záminkou k Tureckým náletům se stal teroristický útok v Istanbulu ze 13. listopadu, při kterém zemřelo 6 lidí, a ze kterého vláda Turecka okamžitě obvinila Kurdskou stranu pracujících, a zadržela několik desítek lidí v čele se syřankou Ahlam Albašír, která měla údajně vypovědět o svém napojení na tuto stranu, a o tom, že přišla do Turecka přes Afrín na severozápadě Sýrie.


Kurdská strana pracujících (PKK) však jakékoliv zapojení do teroristického útoku popírá. Upřímně řečeno existuje mnoho pochybností o případném motivu PKK takovýto útok proti tureckým civilistům organizovat. Místo toho PKK podle svých slov upozorňuje na to, že za posledních sedm měsíců turecké letectvo uskutečnilo jen na Irák přes 3600 útoků. Mezitím na sever Iráku svými raketami útočí i Írán, pod záminkou potření exilové kurdské opozice, který ovšem má s Tureckou vládou protichůdné zájmy co se týče zájmů o zisk vlivu v regionu.


Vlády v Iráku a Sýrii protestují proti vojenským intervencím cizích států na svém území, ale chybí jim svaly k tomu, aby s tím mohli cokoliv v praxi udělat. Turecko této situace využívá k tomu, že si na cizích územích na severu Iráku a Sýrie buduje vojenské základny vzdálené desítky kilometrů od hranic, kde je rozmístěno několik desítek tisíc tureckých vojáků.



Turecko okupuje severní Irák budováním vlastních vojenských základen


Erdogan navíc šikovně využívá geopolitické situace, kdy drží západ v šachu tím, že blokuje ruským lodím průplav Bospor a Dardanely, zatímco si uvědomuje, že má Putin dost starostí na Ukrajině. Kromě toho také turecká vláda blokuje jednání o vstupu Švédska a Finska do NATO, poukazujíce na to, že zejména Švédsko poskytuje azyl Kurdským imigrantům, přičemž tvrdí, že chrání teroristy. Ve Švédsku však mezitím vznikla nová vláda s podporou krajní pravice, která proti imigraci brojí, a za kterou se její ministr zahraničí Tobias Billström vyjádřil, že „není kurdskou otázkou tolik zatížena jako levicoví předchůdci.“ V praxi je tak švédská vládnoucí třída ochotná obětovat životy statisíců Kurdů, jen aby se Švédsko dostalo do NATO.


Jak již bylo naznačeno výše, situace doma je však pro Erdogana daleko méně příhodná. V létě 2023 by měly Turecko čekat parlamentní volby, do kterých půjde Erdogan zásadním způsobem oslaben. Jeho popularita byla úzce spjata s růstem ekonomiky, který se nyní již pohybuje okolo bodu mrazu, kdy ve třetím čtvrtletí roku 2022 došlo poprvé k ekonomickému propadu, od počátku roku 2020. Postavení tureckých pracujících a rolníků se zhoršuje, mnoho z nich ohrožuje hlad, turečtí důchodci berou důchody ve výši pod linií hladu, zatímco mezi listopadem 2020 a listopadem 2021 přibylo v Turecku 181 000 nových milionářů. Lidé jsou v Turecku čím dále tím více nespokojení se svou vládou, a dávají to čím dále tím více najevo.


Hospodářský růst Turecka


Erdogan navíc vládne na základě koalice s krajní pravicí, se kterou se spojil v roce 2015, kdy je od té doby na její podpoře závislý. Ta jej nyní čím dále tím více otevřeněji kritizuje, a zpochybňuje oficiální čísla inflace. Krize tureckého kapitalismu přímo způsobuje krizi ve vládoucí Erdoganově Straně spravedlnosti a rozvoje (AKP), ze které odešli její zakládající členové Ahmet Davtoglu a Ali Babacan, a založili si strany nové – Stranu Budoucnosti a Stranu demokracie a pokroku, ke kterým se nyní přidávají odpadlíci z Erdoganovy AKP. Zásadní je též pro Erdogana ztráta podpory domácích kapitalistů, kdy se od něj odvrací i tamní hosporářská komora TUSIAD, která jej otevřeně politicky kritizuje.


Za hlavní Erdoganovu opozici, či spíše rezervní vládu pro vládnoucí třídu se dá v Turecku považovat „Národní aliance“ vedená kemalistickou Republikánskou stranou lidovou. Tato koalice je sloučením sociálních demokratů, nacionalistů, islamistů a konzervativců. Jejich reálná popularita nenarůstá, jelikož nepředstavují žádnou alternativu pro pracující. Jejich takřka jedinými požadavky pro Turecko jsou návrat k parlamentarismu a ukončení vlády jednoho muže v podobě Erdogana. V otázce vyvedení Turecka z krize se chtějí spoléhat na „experty“. Po počátečních snahách mobilizovat masy v ulicích, kdy se jim na jedné demonstraci loni na podzim podařilo mobilizovat asi 20 000 lidí, se rychle zase stáhli ze strachu z mas nazpět, kdy pracujícím již nenabízejí alternativu mobilizovat se v ulicích, ale „jít k volbám a změnit vládnoucí stranu“.


Daleko radikálnějí požadavky vůči vládě má momentálně v Turecku levicová koalice vedená kurdskou stranou HDP. Ta požaduje národnostní a náboženské svobody, ukončení Erdoganových válek proti Kurdům, konec útlaku žen, růst minimální mzdy každé tři měsíce, 250kW elektřiny zdarma do každé domácnosti, odpuštění studentských dluhů, pokrytí nákladů rolníkům, či třeba růst důchodů.


Navzdory svému potenciálu oslovit široké kurdské i turecké masy však HDP vyhledává spojenectví s Národní aliancí, připravena podpořit jejího prezidentského kandidáta proti Erdoganovi. Národní aliance však není přítelem HDP a už vůbec ne turecko-kurdských pracujících. Stejně jako kdysi Erdogan je i Národní aliance připravena využít podpory Kurdů k zisku moci, aby následně otočila o 180 stupňů proti jejich zájmům o národnostní sebeurčení, a celkově proti zájmům pracujících.




Co Turecko ve skutečnosti potřebuje, je vybudování takové revolučně socialistické strany, která by se opírala pouze o zájmy a podporu pracující třídy, a tureckých rolníků. Přesně v tomto pořadí. Momentálně v Turecku vzniká nová skupina Mezinárodní Marxistické Tendence (IMT), která má před sebou řadu úkolů. Po zisku dostatečného politického kapitálu by se měla snažit politicky působit v koalici vedené stranou HDP, a působit zde jako tendence tlačící tuto koalici k revolučním pozicím, s motivací zisku vlivu a sil uvnitř ní. Měla by zde též odrazovat od spolupráce s Národní aliancí. Tato skupina by měla co možná nejvíce intervenovat v různých stávkových a jiných protestních hnutích a budovat svou sílu a politický kapitál k tomu, aby jí turecko-kurdští pracující a rolníci přijali za svou skutečně revoluční alternativu v boji proti válce a tureckému kapitalismu.


Situace na jihovýchodě Turecka plně vyobrazuje pokrytectví buržoazních liberálů, Anarchistické federace a některých dalších jednotlivců v rámci české a slovenské levice, kteří na Rusko-Ukrajinskou válku pohlížejí jako na něco zásadním způsobem neobvyklého v moderní světové společnosti. Tito lidé při vojenském napadení Ukrajiny urputně mávají ukrajinskými vlaječkami do omrzení, zcela ignorujíce totalitní povahu Zelenského režimu, i další imperialistické ofenzívy na této planetě vedené západním imperialismem. Podle špatné logiky Anarchistické federace by nyní tato měla přispěchat na pomoc Bašáru Asadovi s křikem o nutnosti boje proti „tureckému fašismu“. To se však nestane, jelikož místo toho již buduje lidovou frontu s imperialismem NATO, čímž se staví proti zájmům kurdských pracujících a rolníků.


Válka ovšem není v moderní společnosti výsledkem působení fašismu. Je výsledkem působení imperialismu, jímž je současný světový kapitalismus prosycen. Svět je rozdělen na sféry vlivu tří supervelmocí, jejichž satelity si lokálně budují svou sílu a stávají se velmocemi v regionech, jako Turecko na Blízkém východě. Dosud byly vojenské výboje dominantou hlavní síly světového imperialismu – USA a jejích spojenců v rámci NATO. USA a západní imperialismus ovšem slábnou, kdy se snaží imperialistickou iniciativu převzít Rusko i Čína.


Pokud tedy chceme ukončit války, nemůžeme vstoupit do žoldu Zelenského, Putina ani Asada. Musíme se postavit na stranu zájmů světové pracující třídy, svrhnout naše pány a dosáhnout světové socialistické společnosti, která války uloží do muzea staré veteše, hned vedle kolovratu a bronzové sekyry!

349 zobrazení

Comments


bottom of page