Po stoletém výročí říjnové revoluce v Rusku v roce 2017. nás v roce letošním (tj. v roce 2018) čeká další významné historické výročí, tentokrát týkající se přímo země ve které žijeme – stoleté výročí československé státnosti. Toto výročí budou zajisté oslavovat politici napříč celým spektrem. Media nás budou zahlcovat různými historickými pohledy, a také mimoparlamentní spolky budou přinášet svá stanoviska. Již dnes můžeme v českém i slovenském veřejném prostoru odposlechnout hlasy nacionalistů a malých fašistických sekt, volajících v rámci oslav po národním sjednocení a boji proti imigrantům, případně dělnickým organizacím, zatímco anarchisté a ultraleví na toto reagují svým bezprostředním odmítáním státu jako takového, bez historické třídní analýzy. Tento text se však pokusí přinést historický třídní pohled, který pravděpodobně mnoho jiných organizací či jednotlivců nepřinese. Pohled pracujících lidí, a jejich boj o získání moci v tomto státě, během československého dějinného vývoje. Budeme se přitom soustředit zejména na Česko, z důvodu mnoha historických odlišností dějinného vývoje na Slovensku.
Již na počátku 19. století platily české země za nejprůmyslovější část Rakouského císařství. Průmyslovými centry kromě Prahy byly i Plzeň, Mladá Boleslav, Chrudim či třeba Broumov, a postupně se rukodělná výroba přesouvala i do hornatých oblastí s výskytem vodních toků a vysokou hustotou obyvatelstva, kde byly zřizovány odborné školy. Na českém území té doby postupně vyrostly železárny, rafinerie cukru, uhelné doly, a fabriky na výrobu porcelánu, čokolády, sody, textilu atd. Ve velké části byl však kapitál původu cizího. Českých velkopodnikatelů příliš nebylo.
Přesto, že státní regulace trhu té doby byla velmi nízká, tak byl zpočátku vztah mezi českým dělnictvem a podnikateli téměř bezkonfliktní. Státem byla pouze omezena práce dětí, a existovaly předpisy o učních, noclehárnách dětí ve fabrikách a o zachovávání pracovního klidu nedělního a svátečního. Ziskovost výroby byla vysoká a zároveň byl nedostatek pracovních sil, což mělo pozitivní vliv na dělnické mzdy. Tato rovnováha však byla narušena ve 40. letech industrializací českého průmyslu. Mnoho dělníků nahradily stroje, což mnohé vedlo ke vzpourám. Tiskařská vzpoura ochromila velká česká města v letech 1843-1844, a byla potlačena až brannou mocí. Důsledkem toho bylo, že vláda zavedla tkzv. Gubernální komisi k vyšetření poměrů dělnických, což mělo za následek zpřísnění dozoru nad dodržováním práv zaměstnanců.
Po pražských svatodušních bouřích roku 1848 se v čechách projevovaly spíše snahy o národní charakter soukromého podnikání. Významějším se stalo až založení listu „Dělník“ roku 1867, který sloužil, jak už název napovídá, k obraně dělnických zájmů. Vyzýval ke spolčování dělnictva a ke vznikům družstev, kdy za vzor byl dáván blahobyt buržoazie. Jen několik dní po prvním vydání „Dělnika“ vzniklo potravinové družstvo „Oul“, jakožto masová organizace českého dělnictva, kde bylo dělnictvo jednak podnikatelem, jednak výrobcem a jednak i spotřebitelem. Do roku 1875 však „Oul“ i „Dělnik“ zanikají. Mezitím však vznikají v čechách sociálně demokratické tendence. Již roku 1869 vzniká na základě znechucení ze zbyrokratizování vedení Oulu list „Český dělník“, volající po regulaci pracovní doby a účasti dělníků v zákonodárných sborech, a téhož roku probíhají v zemi masové manifestace za tyto zájmy. V tomto období dochází rovněž k rozvoji odborových organizací a pravidelným stávkám (typografové, krejčí). Došlo zároveň k výraznému posunu internacionalistického myšlení dělnictva. Později se stal z „Českého dělníka“ opět „Dělník“ jakožto politicko-sociální časopis, a po zákazu dělnických táborů v Praze se konal tábor česko-německého dělnictva roku 1870 na Ještědu. České dělnické hnutí této doby se dělí na vlastenecké (volající opět po dělnické svépomoci s kladením důrazu na národní zájem) a na sociálně-demokratické (více internacionalistické, usilující o zásadní zlepšení politicko-sociálních práv dělnictva). Vlastenecký proud však po serii dalších družstevních neúspěchů upadá, a roku 1878 vzniká v rámci rakouské sociální demokracie i Sociálně demokratická strana českoslovanská.
Roku 1893 se strana osamostatňuje, a ač více internacionalistická než vlastenecký dělnický proud podporující stranu Mladočechů, zpochybňovala pojetí internacionalismu od Marxe a podporovala v rámci Druhé internacionály myšlenku separátních stran pro různé národnosti. Již roku 1897 se sociální demokraté dostávají do Říšské rady.
Během období První světové války se sociální demokraté ve velké míře odmítli zapojit do československého odboje, a ve válce zůstali loajální Rakousku-Uhersku. Československý odboj jak doma tak i v zahraničí se soustředil na naklonění si mocností Dohody k následnému poválečnému uznání vlastního státu. V armádách Dohody začaly vznikat československé oddíly. Během války však odpor ke starému mocnářství začínal narůstat, zejména kvůli jeho hospodářskému úpadku a sílícím policejním represím a kontrole. Koncem války se začaly objevovat dělnické tkzv. „hladové manifestace“, a při oslavách 1.máje 1918 se objevil požadavek socialistického státu. Rok předtím bylo při potyčkách mezi dělníky a armádou v Prostějově usmrceno 23 lidí. Československé obyvatelstvo rovněž nemělo zájem bojovat proti „slovanským bratrům“ z Ruska a Srbska. Největší naděje domácí odboj upínal k Rusku, jelikož zde byla fronta nejblíže, a ruská armáda se během Haličských bojů roku 1914 dostala až na východ Slovenska a do Slezska.
Čeští vojáci v rámci Rakousko-Uherské armády tedy počali masivně přebíhat na stranu Rusů. Myšlenkou těchto vojáků, stejně jako myšlenkou Československé národní rady bylo spolupracovat s Ruskou vládou pro válečné vítězství,a následné osamostatnění Československa, a takto je třeba i chápat i jejich odpor k bolševikům. Českoslovenští legionáři příliš nerozuměli vnitřním záležitostem Ruska, a zpočátku panovala domněnka, že Bolševici jsou překážkou k samostatnému Československému státu. Izolováni v Rusku neměli tito vojáci často jinou možnost, než poslouchat své masarykovské velení a nejvyššího velitele generála Gajdu, který se později stal v Československu hlavou Národní obce fašistické. Vynuceným brestlitevským mírem z března 1918 se zároveň Bolševici zavázali netolerovat na svém území žádné cizí bojové jednotky nepřátelské Německu – tedy ani čechoslováky. Do Rudé armády se přidal jen malý počet legionářů, a ostatní začali být stahováni na západní frontu. Bolševici však logicky neměli zájem na zasílání dalších posil armádám Dohody, která se v průběhu občanské války zapojila do bojů proti nim, a jejich snahou bylo čechoslováky buď rekrutovat, nebo jako sílu rozložit. Po vítězství Dohody ve válce, vzniku Československého státu a vítězení Bolševiků v občanské válce, však legionáři ztratili zájem proti Bolševikům bojovat, a tak byli postupně evakuováni z přístavu ve Vladivostoku.