V souvislosti se vznikem Československa, ke kterému došlo před sto lety, se dnes často zapomíná na obrovskou roli, kterou v něm sehrálo revoluční hnutí. Založení nezávislého československého státu předcházela dlouhá léta bojů a rozhodně se nejednalo o pouhý „převrat“ nebo „zásah shora“.
Karl Marx kdysi přirovnal revoluci ke „starému krtkovi“. Vytrvale podrývá založené řády, po dlouhé roky pracuje v podzemí, a na povrchu nemusí být patrná vůbec žádná změna. Ale až přijde správný čas, znenadání se vynoří. Lev Trocký zase přirovnal revoluci k „molekulárnímu procesu“. Jen pokud je vztek davu kombinován ve správném poměru s masovým hnutím, pokud je přítomen realistický program a řešení, existuje schopné revoluční vedení, které dokáže revoluci koordinovat a bránit, může hnutí uspět. I současný marxista Alan Woods rád tvrdí, že revoluce „je jako zemětřesení“. Neexistuje žádný senzor, který by dokázal předpovědět její místo, čas a rozsah. Jisté je jen to, že masy v podzemí jsou v pohybu a neodvratně spějí ke kolizi. Podobné jsou i sociální revoluce. Revoluce neprobíhají každý den, není možné je spontánně naplánovat nebo předem připravit. Stává se, že se skutečně revoluční situací ve společnosti se každý z nás setká jen jedinkrát za život. Je ale nesporné, že tyto revoluční mechanismy se v roce 1918 rozběhly na plné obrátky napříč celou Evropou, od Ruska až po Německo. Zde všude vznikala revoluční hnutí, která usilovala o radikální změnu. Ani České země nebyly roku 1918 výjimkou.
Během první světové války tvořili Češi a Slováci zhruba 25 % mužstva rakouské armády. První světová válka ochromila ekonomiku a zásobování země. Se stupňujícím se řáděním války kladla stále větší část obyvatel odpor, ať už aktivní nebo pasivní. Sociálně demokratický politik František Soukup poznamenal:
"U českého mužstva není pozorovati žádné nadšení pro věc monarchie. Není jediného člověka, který by projevoval radost, že smí bojovat za císaře a vlast; naopak skoro každý hledí vojenské povinnosti uniknout, žádá o zproštění, hlásí se nemocným… Mezi lidem rozšiřují se parodie na Rakouskou hymnu, urážky císaře jsou na denním pořádku a ze všech stran slyšeti přání, aby Rakousko padlo…"
Situace v Československu byla tak naléhavá, že generální armádní inspektor arcivévoda Bedřich navrhoval, aby byla v Čechách zavedena vojenská diktatura. Armádě mělo být podřízeno soudnictví, měla být zavedena nekompromisní cenzura všech tiskovin včetně dopisů, zákaz spolkové činnosti a rozšíření stavů četnictva. Na návrh arcivévody Bedřicha však nakonec nebylo přistoupeno.
V sociálně-demokratických kruzích se otevřeně diskutovalo o okamžitém ukončení války a o svržení monarchie. Podle zpráv zemského velitele v Praze se situace v království stávala ze dne ke dni kritičtější a vedení se právem obávalo, že by mohla vypuknout revoluce podobně jako v Rusku roku 1917.
Se začátkem ledna 1918 hrozilo, že ve Vídni dojdou do konce měsíce zásoby chleba. I situace v Praze eskalovala, ženy a mládež začaly drancovat obchody s potravinami. Čeští dělníci, pracující v rakouských podnicích, přecházeli do stávky. V průběhu ledna se stávky šíří celým Rakouskem. Zásluhou vůdců socialistických organizací však nedošlo k úplné generální stávce, byl udržen alespoň provoz železnic a elektráren.[1]
Důvěra v monarchii ochabovala i v armádě. V únoru 1918 došlo v Boce Kotorské, v hlavním přístavišti Rakousko-Uherské flotily, k povstání námořníků a dělníků z loděnic, kteří odmítali nadále snášet neúnosné životní podmínky. Vzpoury v Boce Kotorské se zúčastnilo mezi třemi až šesti tisíci námořníky, kteří na se zmocnili 40 lodí a vyvěsili na nich rudé vlajky.[2] Vzpoura byla ale potlačena a čtyři její vůdci včetně Čecha Františka Rasche skončili na popravišti.
Prvomájové průvody roku 1918 byly po celých Čechách velmi početné, jen v Praze se jich zúčastnilo na 100 tisíc lidí. Na Kladensku se při manifestacích začaly bouřit davy a docházelo k rabování mlýnů a sýpek. Některým politikům připomínaly nepokoje „počátky bolševické revoluce v Rusku“[3]. Kladenské rebelie byly potlačeny zavedením stanného práva a neprodlenou mobilizací vojenských jednotek.
Vývoj událostí nabíral nepředpověditelnou rychlost. Dne 6. října byla v Praze ustanovena Socialistická rada, coby společný orgán československých socialistů. Po vzoru pražské organizace začaly podobné rady spontánně vznikat i v jiných českých městech a na venkově. Socialistická rada na pondělí 14. října vyhlásila celostátní generální stávku. Cílem mělo být zastavení vývozu potravin z českých zemí, a na stávce měla být zároveň vyhlášena samostatná Československá socialistická republika. Hlavními požadavky stávky bylo také rovné volební právo a vyvlastnění klíčových odvětví průmyslu.
V neděli 13. října, den před manifestací, však vedení Socialistické rady obdrželo zprávy, že v Praze budou na devětadvaceti místech rozmístěny strojní pušky a do města rovněž pochodovalo pět set vojáků z Českých Budějovic a Lince, osm set z Chebu a maďarský pluk byl uveden v pohotovost. Vedení Socialistické rady se obávalo krveprolití a na poslední chvíli se snažilo akci odvolat a úplně se od ní distancovat. František Soukup ze Socialistické rady ihned vydal rozkaz své síti telefonistů, cyklistů a běžců, aby zkontaktovali všechna česká města a zítřejší stávku odvolali. Napsal do redakce novin Právo lidu a dal vymazat celou její titulní stránku, která měla informovat o stávce a vyhlášení socialistické republiky. Toho večera tak Právo lidu vyšlo s prázdnou přední stranou:
K masovým stávkám 14. října nakonec sice došlo napříč celým českým územím, ale revoluční hnutí se ocitlo bez vedení. V některých městech, jako například v Ostravě, kam se rozkaz Socialistické rady včas nedostal, došlo při pondělní stávce k vyhlášení socialistické republiky, ale zůstalo jen u nenaplněných výroků. Do dalšího dění již Socialistická rada výrazněji nezasáhla. Lze jen spekulovat, jak by se dějiny Československa a Evropy vyvíjely, pokud by v říjnu 1918 skutečně vznikla socialistická republika.[4]
Proč tedy roku 1918 selhala revoluce v Československu? Historik a publicista Karel Pacner popsal situaci velice výstižně: vůdcové zmeškali převrat. Samotná skutečnost, že Socialistická rada vznikla jen několik dní před plánovanou generální stávkou znamenala, že nebylo vůbec možné se na vyhlášení samostatnosti jakkoliv připravit. Nebylo možné naplánovat převzetí kontroly nad sklady se zbraněmi a důležitými vládními budovami. Na neúspěchu převratu roku 1918 se podepsala i nerozhodnost a slabost vůdců, kteří na poslední chvíli celou akci odvolali. Absence revolučního vedení a dobře organizované struktury se jeví jako klíčový důvod selhání zmeškané revoluce roku 1918.
Dodnes zůstává obtížně zodpověditelnou otázkou, zda byla revoluce v říjnu 1918 opravdu uskutečnitelná. Podobných otazníků je historie ostatně plná. Pokud by ale národní revoluce v Československu roku 1918 uspěla, znamenala by vznik první socialistické republiky ve střední Evropě. Rozvinutý československý průmysl spolu s takřka nevyčerpatelným přírodním bohatstvím nově vznikající Ruské sovětské republiky by dal vzniknout silnému politickému bloku, o jehož vlivu můžeme dnes pouze spekulovat.
Zanedlouho po stávce 14. října činnost Socialistické rady oslabuje a orgán se zanedlouho rozpadá úplně. Jako daleko aktivnější se ukázala tzv. Mafie, přesněji skupina československých politiků pracující převážně z exilu. Byl mezi nimi profesor Tomáš Garrigue Masaryk, advokát Edvard Beneš i Rastislav Štefánik. Dokázali jednat pohotověji než jejich protějšky doma a na zahraniční půdě vyjednali samostatnost pro budoucí Československou republiku. Vznik samostatného Československa byl deklarován 28. října provoláním Národního výboru: „Lide československý, tvůj odvěký sen se stal skutkem…“.
Poznámky
[1] Trausmuth, Gernot „Austria: “Let’s make it like in Russia” – 100 years since the January 1918 general strike“, marxist.com.
[2] Marek, Jindřich „Piráti svobody: Čeští námořníci v letech 1918 – 1921“, (Svět křídel: 2002), s. 28.
[3] Král, Václav „Vznik ČSR“, (Melantrich: 1987), s.141.
[4] Pacner, Karel „Osudové okamžiky Československa“, (Brána: 2012), s. 78-82.