Následující dokument byl diskutován a upravován v rámci naší organizace. Mnoho našich členů se pod něj podepsalo. Je vysvětlením, proč pro nás komunismus znamená budoucnost, a nikoliv minulost.
Stalinismus je antikomunismus
Když se psal rok 1989, tak si lidé, kteří žili v tehdejším Československu, dokázali představit pod slovem „komunista“ zejména byrokrata – člověka, který se nestaral o jejich zájmy, rdousil každou iniciativu za demokratizaci společnosti, a hlídal si svoje společenské postavení a moc. Představovali si člověka, který sice neustále mluví o tom, jak bojuje za pracující, ale ve skutečnosti kdykoliv pracující a studenti projevili vlastní iniciativu jemu navzdory, byrokrat povolal státní složky k jejich rozprášení. Generace lidí, která tehdy žila v tom takzvaném „socialismu“, poznala pod jeho jménem cenzuru, obušky, neefektivní plánování ekonomiky, vynucování souhlasu a povýšenou vrstvu právě oněch byrokratů.
Rovněž žijeme v zemi, do které provedli v srpnu roku 1968 invazi sovětské tanky a vojska Varšavské smlouvy, při které se jedna tehdejší vrstva československých byrokratů zcela podřídila vůli Moskvy a vyzývala pracující a studenty, aby se podvolili s nimi, a druhá vrstva dokonce sepsala k invazi zvací dopis. Jak agresoři, tak i zrádci československého lidu ohánějící se revoluční symbolikou sami sebe nazývali komunisty.
Není se tedy vůbec čemu divit, že generace lidí, která nezažila systémy a události před rokem 1948 pocítila ke slovu „komunista“ odpor, který vygradoval v Československu událostmi roku 1989. A za tento odpor lidu a pád revolucí můžeme poděkovat právě těmto stalinistickým byrokratům, kteří myšlenku revoluce znásilnili, zdeformovali a odcizili lidu.
Bída kapitalismu přišla zadním vchodem
Bojovali ale roku 1989 lidé za návrat kapitalismu? Je sice pravdou, že mnoho lidí již tehdy nemělo přímou zkušenost s bídou první republiky. Ale lidé si spíše dychtivě přáli pozitivní změnu, nikoliv kapitalismus. Lidé jako Václav Havel a další osoby, které později návrat kapitalismu zajistily, se musely uchýlit k vědomým lžím a bláhovému malování obrazu budoucí prosperity, aby si získaly pro svůj program podporu.
Podívejme se na některé výroky Václava Havla tehdejší doby:
„Slibuji vám, že funkci prezidenta vezmu na jedno volební období, ale pak bych se chtěl věnovat práci dramatika. Také vám slibuji na svou čest, že pokud se za mého volebního období nezlepší životní úroveň v ČSFR, sám odstoupím z funkce.“
- Z balkonu Melantrichu 1989
„Ptáte se s údivem, jestli bude inflace, jestli bude zdražování? Mnohokrát a jasně tato vláda řekla ve svém programovém prohlášení včetně dalších dokumentů, a ministři na svých tiskových konferencích, že jejich úsilím je, aby přechod od NEekonomiky k ekonomice byl pokojný, bez sociálních aspektů, bez návaznosti nezaměstnanosti, bez jakýchkoliv sociálních krizí nebo podobně. Jestli se sem tam pohne cena cigaret nebo něčeho, to v této chvíli nevím, zatím je snaha, aby se nehýbalo nic, alespoň v nejbližších měsících. Žádné gigantické zdražování nebo dokonce nezaměstnanost, jak to panikáři systematicky šíří, nic takového nepřipravujeme.“
-Na tiskové konferenci po přijetí zákona o volbách na dotaz novinářů (1990)
V roce 1991 zdražování a inflace vyrostly na 56,6%. A zatímco míra nezaměstnanosti koncem roku 1990 dosahovala ještě 0,7%, koncem roku 1991 to již bylo 4,1%. Počet nezaměstnaných se tak za jediný rok více než zpětinásobil. Když Havel opouštěl prezidentský úřad v roce 2003, celorepubliková míra nezaměstnanosti již překračovala hranici 10%, zatímco v určitých regionech jako bylo tehdejší Mostecko, dosahovala téměř 25%. Kromě všeobecné drahoty a rostoucí nejistoty ohledně zaměstnání začal v 90. letech i útok na sociální benefity obyvatelstva v rámci takzvané politiky „Utahování opasků“, jak jí nazývali politici ze strany ODS pod jejím tehdejším předsedou Václavem Klausem. A zatímco hovořili o nutnosti uskromnění se v případě rodin s dětmi, důchodců, nemocných a dalších, sami jezdili v drahých autech a měli své rostoucí platy a jisté funkce. Toto vše se odehrávalo v kontrastu doby, ve které se raketovou rychlostí prohlubovaly třídní rozdíly, privatizovaly dříve státní podniky, vytvořila se nová porevoluční vrstva podnikatelů, často restituentů, mezi kterými začala bujet kriminalita, která se za deset let od pádu stalinismu zčtyřnásobila.
Lidé se tedy velmi rychle zklamali i v Havlovi, v původním předsedovi Občanského fóra Klausovi, a dalších lidech, když se jejich ukolébávání stalo nepravdivým, a aniž by si to přáli, tak se probudili v kapitalismu. V něčem co si nepřáli, a přesto to přišlo. Mnoho lidí si poté v 90. letech pokládalo otázku „Kam dál?“. To, co znali pod slovem komunismus, si již většinou nepřáli, přestože s nástupem nového systému ztratili mnoho ze svých sociálních jistot, který jim předchozí deformovaný a nedemokratický systém stále dokázal poskytnout. Spoustu lidí upadlo do cynismu řkouc, že změna není možná. Spousta mladých lidí se vzhlédlo v anarchistických myšlenkách a různých kontrakulturách. Jiní lidé začali masivně podporovat Miloše Zemana a ČSSD, který hovořil o nutnosti budování a obrany sociálního státu. Ultralevicové sektářství anarchismu a reformismus sociálních demokratů však pouze zavedl spoustu lidí do bludných kruhů a slepých uliček, přičemž ani jeden směr nebyl schopen nabídnout kvalitní a celistvé řešení na existující problémy. Neschopní vůdci pouze prohloubili v masách cynismus a pocit, že revoluční změna není možná. To je důvod, proč zde dnes sektáři a reformisté hovoří o „krizi levice“, která je však pouze jejich vlastní krizí.
Historické revoluční perspektivy
O co ale ve skutečnosti komunista usiluje? Roku 1919 se jeden z nich stal spoluautorem dokumentu, který obsahoval mimo jiné tyto principy:
1.) Svobodné a demokratické volby s právem odvolatelnosti
2.) Žádný funkcionář nesmí dostávat mzdu vyšší, než je mzda vyučeného dělníka
3.) Místo ozbrojené armády – ozbrojený lid
4.) Žádný prostor pro permanentní byrokracii! – Každý jednotlivec nechť má možnost zastávat ty nejvyšší funkce.
Tímto komunistou byl Vladimir Iljič Lenin, a dokument se nazýval Program strany Bolševiků. Lenin v roce 1917 vedl revoluci, o které my jako komunisté hovoříme jako o nejvýznamnější události lidských dějin. Započal tak v praxi společenský proces, založený na učení revolučního socialismu filosofů 19. století Marxe a Engelse. Po dlouhých letech strádání ruského lidu pod carismem lidé neměli jinou možnost, než se svým pánům postavit. V únoru roku 1917 zoufalá válečná situace přiměla petrohradské ženy k povstání, které svrhlo cara a nastolilo buržoazní republiku. Tato republika však nebyla schopná naplnit požadavky lidu na mír, chléb a půdu, a místo toho její vláda plánovala další frontální útoky proti německé armádě. Situace do konce roku dospěla do té fáze, že bylo naprosto nutné aby bolševici převzali moc, jinak by zde zavládl ruský fašismus s vládou generálů jako byl Kornilov či Krasnov, kteří po pokojné Říjnové revoluci rozpoutali v zemi jatka občanské války.
Ruská revoluce následně dokázala, že je možné mít funkční ekonomiku bez bankéřů, kapitalistů a velkostatkářů a dosahovat přitom excelentních výsledků. I přes byrokratickou deformaci pod stalinistickým vedením bylo dokázáno, že centrálně plánovaná ekonomika je funkční alternativou vůči kapitalistickému volnému trhu. Sovětský svaz po revoluci přeměnil v pozoruhodně krátkém čase zaostalou polofeudální zemi bez konce v industriální supervelmoc, která dokázala i po válečné pohromě dlouho vítězit se svými technologiemi ve vesmírných závodech a produkovat více vědců, než USA, Británie, Francie, Německo a Japonsko dohromady. A to vše za situace, kdy neexistovala nezaměstnanost, bezdomovectví a nájmy byly na směšně nízké úrovni, přičemž zahrnovaly elektřinu a plyn zdarma. Rovněž bylo vybudováno špičkové a dostupné zdravotnictví. Co se týče vzdělání – Země východního bloku dosahovaly celosvětově nejvyššího poměru vysokoškolsky vzdělaných k celkové populaci mladých lidí. Nejlepších statistik v tomto ohledu na konci 60. let dosahovalo Bulharsko (Alan Woods, In defence of October revolution), které je dnes v kapitalismu zdrojem levné pracovní síly pro celou Evropu. Nezapomeňme rovněž, že to byla Říjnová revoluce roku 1917, která plně zrovnoprávnila v ruské společnosti muže se ženami a rovněž legalizovala homosexualitu.
I přesto však tento systém padl. Protože si zasloužil padnout. Bylo to jeho neodvratným osudem, jak předpovídal ve své knize Zrazená revoluce z roku 1936 revolucionář Lev Trocký, kterého později stalinská byrokracie nechala zavraždit. Podobně jako Napoleon Bonaparte využil výdobytky Francouzské revoluce ve svůj prospěch a pro udržení své moci, tak i stalinská byrokracie po smrti Lenina využila výdobytků Říjnové revoluce k upevnění si vlastního mocenského postavení na úkor pracujících. Pracující však nejsou slepí. Postupem doby si uvědomovali čím dále, tím více zradu leninských ideálů a bolševického programu. Ve skutečnosti to byli komunisté, které nechal Stalin jako první popravit. Hroby významných strůjců Říjnové revoluce jako Trockého, Kameněva, Zinovjeva, Raskolnikova, Rykova, Bucharina a mnoha dalších jsou toho němými důkazy. Ve vedení SSSR a následně zemí východního bloku se tak střídali pouze byrokratičtí patolízalové, kteří o sobě tvrdili, že jsou komunisté, ale s myšlenkami Marxe a Lenina neměli nic společného.
2018: Sílící aktuálnost Marxových myšlenek
Nyní v roce 2018 však svět opět citelně hledá revoluční změnu systému. Celková krize systému prostupuje náš každodenní život, a mnoho lidí po celém světě vůči němu hledá alternativu. Pryč jsou nadšené vize světové buržoazie z počátku 90. let, že po pádu východního bloku vstupujeme do období prosperity a míru. Tyto vize definitivně zemřely s nástupem krize roku 2008. Místo míru zde máme nikdy nekončící války. Terorismus, jakožto produkt předchozí imperialistické politiky USA, prostupuje jako rakovina společností na Blízkém a Středním východě, přičemž se dotýká i životů lidí v USA, či Evropě. Prosperita je redukována na prosperitu pro bohaté na úkor chudých. Země východní Evropy, včetně ČR, se staly pouhými montovnami a zdrojem levné pracovní síly pro bohatou buržoazii ze západu, kde jsou dnes obrovské problémy s nezaměstnaností, a útoky na sociální benefity jsou na denním pořádku.
Čeští vysokoškolsky vzdělaní lidé se stěhují za lepším, zatímco zanechávají české zdravotnictví a školství v dezolátním stavu. Nájemné dosahuje astronomických výšin, přičemž jeho cena plodí stále nové a nové bezdomovce, často mladého věku. Společensky nejohroženější skupinou se stali důchodci – většinou lidé, co celý život tvrdě pracovali. Věk odchodu do důchodu se přitom rovněž stal absurdním. Dále jsou též ohroženou skupinou matky samoživitelky, přičemž se dítě stalo luxusem, který si mladé páry stejně jako bydlení nemohou dovolit. Nůžky mezi bohatými a chudými jsou absurdně rozevřeny a nadále se s velkou rychlostí rozevírají. Ekosystém naší planety úpí pod anarchií zbožní výroby, kdy dochází k obrovské nadvýrobě. Dochází k absurdní situaci, kdy na jedné straně máme na světě obrovskou nadprodukci potravin a téměř všeho, a zároveň miliardu lidí, co se přímo potýká s problémem hladu a podvýživy. Množství produkce nedává žádný důvod k tomu, aby kdokoliv musel hladovět a živořit, ale neprivilegovaní lidé mají jeden zásadní problém – nemají na jídlo peníze, a tak ho podnikatelé raději vyhazují, což se jim vyplatí více než snížit trvale jeho cenu.
I proto lidé v ČR volí zejména protestní strany. Řeči o zásadních změnách vynesly do poslaneckých lavic takové partaje jako jsou liberální Piráti, buržoazně-nacionalistická SPD a strana ANO oligarchy Babiše. Po zradách stalinistů a reformistů lidé tápou a chytají se zoufale jakékoliv možné alternativy. Liberálové, oligarchové ani nacionalisté však nebudou naše práva hájit. To již bylo dokázáno na příkladech stran jako byly Věci Veřejné nebo Úsvit. Jedinou alternativou vůči současnému systému tak zůstává socialismus.
Za co komunista bojuje?
Pod slovem socialismus si jakožto marxisté představujeme společnost, kdy se společenskou nestane pouze jen výroba sama, ale i zisky z ní. Společnost, kde nejen že se budeme podílet s dalšími pracujícími kolektivně na vyrobeném produktu jako dnes, ale kde i budeme výsledný produkt naší práce kolektivně vlastnit, profitovat z něj a demokraticky o něm rozhodovat, stejně jako o výrobně samé, stejně jako o společnosti jako celku, bez parazitujících kapitalistů, kteří si dnes produkt naší společné práce přivlastňují pouze na základě jejich soukromého vlastnictví výrobních prostředků. A stejně tak bez stalinistické byrokracie budující si vlastní pozice v rámci dělnického státu.
Bojujeme také za společnost, kde centralizovaný plán nahradí anarchii volnotržní zbožní výroby, která v současnosti zásadním způsobem přispívá k devastaci ekosystému naší planety. Moderní technologie nám dnes dávají větší možnosti než kdykoliv dříve plánovat naší produkci tak, aby již nikdo nemusel žít v nedostatku, a zároveň nedocházelo k masivní likvidaci nadvyrobených produktů. Jak již bylo napsáno, mnoho z produktů jsou dnes „nadvyrobené“ pouze jen v logice volného trhu a ve skutečnosti je mnoho lidí na této planetě životně potřebuje, ale chybí jim kupní síla pro jejich obstarání. Bojujeme tedy za společnost, kde se produkce bude odvíjet od potřeb obyvatelstva a nikoliv v rámci nutnosti skutečnosti, že zboží musí nabýt vlastnosti kapitálu, aby mohla produkce vůbec existovat. V rámci našeho boje dále potíráme fašismus, rasismus, homofobii, sexismus a všechny další nástroje buržoazní třídy k rozdělení pracujících v jejich třídním boji. Uvědomujeme si zároveň, že kapitalismus a jeho vliv v kultuře zásadním způsobem prohlubuje dekadenci naší společnosti, což nám dává do budoucna pouze dvě možnosti – socialismus nebo barbarství.
My jako skuteční komunisté hovoříme o socialismu odlišném od jeho zdegenerované a nedemokratické stalinistické podoby. Navazujeme v našem učení a činnostech na myšlenky Karla Marxe, Friedricha Engelse, Vladimira Lenina a Lva Trockého. Vzpomínáme přitom i na odkaz českých komunistů, jakými byli třeba Alois Neurath, Záviš Kalandra či Josef Guttman, kteří Stalinovu politiku prohlédli a tvrdě kritizovali, za což byli perzekuováni. Uvědomujeme si, že systém, ve kterém žijeme, je již připravený na to, aby byl překonán. Při objemu produkce a technologickém rozvoji dnes již není jediný důvod, aby kdokoliv musel žít v nedostatku. Jediný důvod bídy dnešních pracujících je tak kapitalismus sám. Bojujme tak společně za jeho překonání!
Mirko Honcović, Václav Bulín, Vojtěch Junger, Světlana Kupčíková, Petra P., A. Dniester, <mš>