Kapitalismus se nachází ve své historicky nejhlubší krizi. Je to krize ekonomická, sociální a politická, která se dnes projevuje politickým zmatkem a rostoucím třídním bojem napříč celým světem. Zatímco se vládnoucí třída snaží Marxismus pohřbít, ve skutečnosti nebyl nikdy tak relevantní jako dnes. V tomto aktualizovaném článku Alan Woods vysvětluje podstatu Marxismu a jeho úlohu v dnešních dnech.
V roce 1992 Francis Fukuyama publikoval knihu s názvem “Konec dějin a poslední člověk”, která se okamžitě stala bestsellerem. V této knize hlasitě proklamuje ústup socialismu, komunismu a Marxismu a definitivní vítězství tržní ekonomiky a buržoázní demokracie. Pád Sovětského Svazu znamenal, že od té doby byl možný jen jediný system: kapitalistická tržní ekonomika a tímto měly dějiny končit.
Tato myšlenka se zdála být potvrzena zřejmým úspěchem tržního hospodářství, zvýrazněným úspěšnými léty rostoucích zisků a prakticky nepřetržitého ekonomického růstu. Politici, bankéři a manažeři z Wall Street byli přesvědčeni, že konečně zkrotili cyklickou povahu kapitalistického vývoje.
Ale historie se nedá tak snadno zničit. Od té doby se kolo dějin otočilo o 180 stupňů. Pouhých 16 let po publikaci Fukuyamovy knihy přinesla krize v roce 2008 celou konstrukci globálního kapitalismu ke kolapsu a ponořila svět do nejhlubší krize od 30. let minulého století. A ještě stále i dnes se svět snaží dostat z té propasti.
Každá z Fukuyamových sebejistých předpovědí byla vyvrácena reálnými událostmi. Před kolapsem v roce 2008 se buržoázní ekonomové chlubili, že svět se už nadále nebude zmítat ve vlnách prosperity a kolapsů, protože tento cyklus byl přerušen. Vytvořili nádhernou novou teorii, kterou nazvali “Teorie efektivních trhů”, která tvrdí, že trh vyřeší vše.
Na této myšlence ale není nic nového. Je to vlastně zopakování staré myšlenky obsažené v Sayově zákoně trhů (Say´s Law), že nabídka a poptávka v tržním hospodářství budou v rovnováze, což znemožňuje krizi z nadprodukce. Marx tento nesymsl vyvrátil již před sto lety. K tvrzení, že “dříve nebo později” tržní síly vše vyřeší, dodal John Maynard Keyens slavnou odpověď, že “v dlouhodobém měřítku jsme všichni mrtví.”
Dnes už ze starých luzí nezůstal kámen na kameni. Buržoazie a její stratégové jsou ve stavu nejhlubší deprese. Ve třicátých letech Trockij řekl, že buržoazie "se řítila do katastrofy se zavřenýma očima". Tato slova jsou přesně použitelná pro současnou situaci. Jako by byla napsána včera.
Je stále jasnější, že kapitalismus vyčerpal svůj progresivní potenciál. Namísto rozvíjení průmyslu, vědy a techniky je stále podkopává. Nikdo už nevěří neustálému ujišťování, že jsme na pokraji hospodářského oživení. Výrobní síly stagnují nebo klesají, továrny jsou zavírány, jako by byly jen krabicemi a miliony pracujících jsou propouštěny z práce.
To vše jsou příznaky, které ukazují, že vývoj výrobních sil v celosvětovém měřítku přesáhl úzké hranice soukromého vlastnictví a národního státu. To je fundamentální důvod pro současnou krizi, která odhalila bankrot kapitalismu v jeho nejčistším slova smyslu.
Všude se příznaky krize projevují ekonomicky, sociálně a politicky. Obrovská čínská ekonomika, která hrála důležitou roli při posílení světového obchodu a hospodářského růstu, prudce zpomaluje, zatímco Japonsko stagnuje. Takzvané rozvíjející se ekonomiky jsou do určité míry v krizi. USA prochází sociální a politickou krizí, která v moderní době nemá žádný precedens.
Na druhé straně Atlantiku je evropský kapitalismus v kritickém stavu. Situace v Řecku názorně potvrzuje nemocný stav evropského kapitalismu. Portugalsko a Španělsko na tom nejsou lépe. A Francie a Itálie nejsou daleko za nimi. Po svém rozhodnutí o vystoupení z EU se Británie, která byla považována za jednu z nejstabilnějších zemí v Evropě, dostala do klesající spirály hospodářské krize, klesající libry a chronické politické nestability.
Buržoazní ekonomové a politici, a především všichni reformisté, zoufale hledají známky oživení, aby se dostali z této krize. Dívají se na obnovu hospodářského cyklu jako na spásu. Vůdci dělnické třídy, vedoucí odborové organizace a vůdci sociálně demokratických stran se domnívají, že tato krize je něco dočasného. Představují si, že je možné jí vyřešit úpravou stávajícího systému, že jediné, co je potřeba, je více kontroly a regulace a že je možný navrát k předchozím podmínkám.
Ale tato krize není normální krizí, není dočasná. Znamená zásadní bod zlomu v procesu. Bod, ve kterém se kapitalismus dostal do slepé uličky. To nejlepší, co můžeme očekávat, je slabé oživení, doprovázené obrovskou nezaměstnaností a dlouhým obdobím úsporných opatření, škrtů a klesající životní úrovně.
Krize buržoazní ideologie
Marxismus je v první řadě filozofií a pohledem na svět. Ve filozofických spisech Marxe a Engelse nenajdeme uzavřený filozofický systém, ale řadu brilantních pohledů a narážek, které by, pokud by byly dale rozvíjeny, poskytly cenný přírůstek do metodologické zbrojnice vědy.
Nikde není krize buržoazní ideologie zřetelnější než v oblasti filozofie. V raných fázích, kdy buržoazie bojovala za pokrok, byla schopná produkovat velké myslitele, kterými jsou například Hobbes a Locke, Kant a Hegel. Ale v době jejího senilního úpadku není buržoazie schopna produkovat velké myšlenky. Ve skutečnosti není schopná produkovat vůbec žádné nové myšlenky.
Vzhledem k tomu, že moderní buržoazie není schopná smělých zobecnění, popírá samotný pojem ideologie. Proto postmodernisté mluví o "konci ideologie". Popírají koncept pokroku prostě proto, že v rámci kapitalismu není další pokrok možný. Engels jednou napsal: "Filozofie a studium současného světa k sobě mají stejný vztah jako onanie a fyzická láska." Moderní buržoazní filozofie upřednostňuje to první před druhým. Ve své posedlosti bojovat proti marxismu, přetáhla filozofii zpět do nejhoršího období své staré, opuštěné a sterilní minulosti.
Dialektický materialismus je dynamickým pohledem na pochopení fungování přírody, společnosti a myšlení. Vzdálen zastaralým myšlenkám 19. století, je to nápadně moderní pohled na přírodu a společnost. Dialektika se zbavuje pevného, rigidního a neživého způsobu, jak se dívá na věci, který byl charakteristický pro starou mechanickou školu klasické fyziky. Ukazuje, že za určitých okolností se věci mohou stát svým protikladem.
Dialektická představa, že postupné hromadění malých změn může být v kritickém bodě přeměněno na gigantický skok, získala pozoruhodné potvrzení v moderní teorii chaosu a jeho derivátů. Teorie chaosu ukončila ten typ úzkého mechanického redukčního determinismu, který dominoval vědě přes sto let. Již v 19. století byla marxistická dialektika očekáváním toho, co teorie chaosu nyní vyjadřuje matematicky: vzájemná souvislost věcí, organická povaha vztahů mezi různými entitami a procesy.
Studium fázových přechodů představuje jednu z nejdůležitějších oblastí současné fyziky. Existuje nekonečný počet příkladů stejného jevu. Přeměna kvantity na kvalitu je univerzálním zákonem. Ve své knize "Ubiquity" ukazuje severoamerický vědec Mark Buchanan, že jsou to fenomény tak různorodé jako infarkty, laviny, lesní požáry, vzestup a pád populací zvířat, burzovní krize, války a dokonce i změny v módě a uměleckých směrech. Ještě překvapivější je, že tyto události mohou být vyjádřeny jako matematický vzorec známý jako mocninný zákon.
Tyto pozoruhodné objevy předvídali dávno Marx a Engels, kteří postavili dialektickou filozofii Hegela na racionální (tj. materialistickou) základnu. Ve své Logice (1813) napsal Hegel: "Stalo se běžným žertem historie, že male příčiny mohou plodit velké důsledky”. A to dlouho předtím, než kdokoliv slyšel o "motýlím efektu". Stejně jako výbuchy sopky a zemětřesení jsou revoluce výsledkem pomalé akumulace rozporů po dlouhou dobu. Proces nakonec dosáhne kritického bodu, ve kterém nastane náhlý zvrat.
Historický materialismus
Každý sociální systém věří, že představuje jedinou možnou formu existence pro lidské bytosti, že jeho instituce, náboženství a morálka mají poslední slovo. To je to, čemu kanibalové, egyptští kněží, Marie Antoinetta i car Mikuláš tak horlivě věřili. A to je to, co chtěl Francis Fukuyama ukázat, když nás ujišťoval, bez jakýchkoliv důkazů, o tom, že takzvaný systém "svobodného podnikání" je jediný možný systém – a to právě ve chvíli, kdy ten se začínal potápět.
Stejně jako Charles Darwin vysvětluje, že živočišné druhy nejsou neměnné a že mají minulost, přítomnost a budoucnost, měnící se a vyvíjející se, tak Marx a Engels vysvětlují, že daný společenský systém není něco pevně daného a neměnného. Analogie mezi společností a přírodou je samozřejmě pouze přibližná. Společnost, stejně jako příroda, zná dlouhé období pomalých a postupných změn, ale tento vývoj může být přerušen výbušnými vývojovými skoky - válkami a revolucemi, v nichž je proces změny velice zrychlen. Ve skutečnosti jsou tyto události hlavní silou historického vývoje.
Hlavním důvodem revolučních změn je skutečnost, že daný socioekonomický systém dosáhl svých hranic a není schopen rozvíjet výrobní síly jako dříve. Marxismus analyzuje skryté myšlenky, které leží za vývojem lidské společnosti od nejstarších kmenových společností až po současnost. Materiální koncepce dějin nám umožňuje pochopit historii, ne jako sérii nespojených a nepředvídaných událostí, ale spíše jako součást jasně pochopeného a vzájemně propojeného procesu. Jedná se o řadu akcí a reakcí zahrnujících politiku, ekonomiku a celé spektrum sociálního rozvoje.
Vztah mezi všemi těmito jevy je komplexní dialektický vztah. Velmi často dochází k pokusům diskreditovat marxismus tím, že se uchýlí ke karikatuře jeho metody historické analýzy. Obvyklé zkreslení spočívá v tom, že Marx a Engels "zrekudovali vše na ekonomiku". Tato zjevná absurdita byla mnohokrát vysvětlena samotnými Marxem a Engelsem, jako v následujícím výňatku z Engelsova dopisu Blohovi:
„Podle materialistické koncepce historie, maximálním určujícím prvkem v historii je produkce a reprodukce života. Nic víc netvrdí ani Marx, ani já sám. Z toho plyne, pokud toto někdo překroutí do tvrzení, že ekonomický element je jediným určujícím, transformuje tento výrok do nesmyslné, abstraktní fráze.“
Komunistický manifest
Nejmodernější knihou, kterou lze dnes číst, je Komunistický manifest, napsaný v roce 1848. Je pravda, že sem tam by nějaký detail musel být změněn, ale ve svých základech jsou dnes myšlenky komunistického manifestu stejně relevantní a pravdivé jako v době, kdy byly napsány. Naproti tomu obrovská většina knih napsaných před stopadesáti lety jsou dnes už jen historickým artefaktem. Co je skutečně úžasné, je, jak jen málo z toho, co Manifest nabízí, potřebuje pozměnit za jeden a půl století od jeho zveřejnění. Naopak, naši moderní "odborníci" by se měli stydět, když si dnes přečtou, co napsali včera.
Nejpozoruhodnější na Manifestu je způsob, jakým předvídá základní jevy, které v současné době přitahují celosvětovou pozornost. Podívejme se na jeden příklad. V době, kdy psali Marx a Engels, byl svět velkých nadnárodních společností stále hudbou velmi vzdálené budoucnosti. Navzdory tomu vysvětlily, jak "svobodné podnikání" a konkurenční prostředí nevyhnutelně vedou ke koncentraci kapitálu a monopolizaci výrobních sil.
Je upřímně řečeno komické si přečíst prohlášení obránců "trhu" o údajném omylu Marxe v této otázce, když ve skutečnosti to byla právě jedna z jeho nejgeniálnějších a nejpřesnějších předpovědí. Dnes je absolutně nespornou skutečností, že proces koncentrace kapitálu předpokládaný Marxem nastal, dochází k němu a v posledních několika desetiletích skutečně dosáhl nebývalé úrovně.
Po desetiletí se buržoazní sociologové pokoušeli tato tvrzení vyvrátit a "dokázat", že se společnost stala rovnější, a že v důsledku toho se třídní boj stal tak zastaralým jako tkalcovský stav a dřevěný pluh. Tvrdí, že dělnická třída zmizela a všichni se stali střední třídou. Pokud jde o koncentraci kapitálu, budoucnost vidí v malých podnicích a přeci "co je malé, to je hezké".
Jak ironicky zní tato tvrzení dnes! Celosvětovému hospodářství nyní dominuje bezmála 200 obřích společností, z nichž velká většina sídlí v USA. Proces monopolizace dosáhl nebývalých rozměrů. Největší světové korporace mají bohatství, které výrazně převyšuje bohatství mnoha národních států - což je nápadná ukázka rostoucí síly velkých podniků. Studie nestátní neziskové organizace zabývající se problematikou chudoby Global Justice Now zjistila, že počet podniků ve 100 nejvýznamnějších hospodářských subjektech v roce 2015 vyskočil na 69 z 63 v předchozím roce.
Jen 147 firem, které tvoří "superzdroj", má kontrolu nad 40% světového bohatství. Tyto mega-korporace jsou skutečnými vládci globální ekonomiky. Deset největších společností - včetně společností Walmart, Apple a Shell - vytváří více peněz než většina zemí světa. Hodnota 10 největších korporací činila 285 triliónů dolarů, což je více než 280 triliónů dolarů v celkem 180 nejchudších zemích, včetně Irska, Indonésie, Izraele, Kolumbie, Řecka, Jižní Afriky, Iráku a Vietnamu.
Lenin poukázal na to, že v imperialistickém (monopolně-kapitalistickém) vývojovém stupni je ekonomická moc soustředěna v rukou velkých bank. Tato analýza je zcela potvrzena současnou situací. Světové ekonomice dominuje finanční kapitál. Švýcarský federální institut (SFI) v Curychu vydal studii nazvanou " Network of Global Corporate Control", která dokazuje, že malé konsorcium firem - především bank - řídí svět.
Mezi nejmocnější banky patří:
• Barclays • Goldman Sachs • JPMorgan Chase & Co • Vanguard Group • UBS • Deutsche Bank • Bank of New York Mellon Corp • Morgan Stanley • Bank of America Corp • Société Générale
Spekulativní aktivity těchto silných finančních institucí, které jsou úzce spjaty s komplexní sítí investičních systémů, derivátů apod., byly katalyzátorem globálního finančního kolapsu. James Glattfelder, teoretik komplexních systému v SFI, vysvětluje: "V podstatě méně než jedno procento společností dokázalo ovládat 40 procent celé sítě."
Koncentrace kapitálu je doprovázena stálým nárůstem nerovnosti. Ve všech zemích je podíl na zisku v národním důchodu na rekordně vysoké úrovni, zatímco podíl na mzdách je rekordně nízký. Globální nerovnost roste, přičemž polovina světového bohatství je nyní v rukou pouze 1% populace.
Stejně jako tlupa nenasytných kanibalů se tyto obrovské společnosti neustále navzájem požírají ve fúzích a změnách majitelů, kdy jsou miliardy dolarů zbytečně promrhány ve snaze o zvětšení a zvýšení ziskovosti velkých monopolů. Tato horečná činnost neznamená skutečný vývoj výrobních sil, ale pravý opak. Tento podnikový kanibalismus je nevyhnutelně následován rozprodáváním firem, uzavíráním továren a propouštěním – což znamená úplné a zbytečné zničení výrobních prostředků a obětování tisíců pracovních míst na oltář zisku.
Zatímco je kázáno o potřebě úsporných opatření, bankéři a kapitalisté se neustále obohacují a získávají od dělnické třídy rekordní množství nadhodnoty. V USA dělníci vyrábějí v průměru o třetinu více než před deseti lety, avšak reálné mzdy stagnují nebo klesají. Zisk vzkvétá a bohatí jsou stále bohatší na úkor dělnické třídy.
Globalizace
Podívejme se na další, ještě výraznější příklad: globalizace. Drtivá nadvláda světového trhu je nejdůležitějším projevem naší epochy, což je pokládáno za nedávný objev. Ve skutečnosti ale globalizaci předpověděli a vysvětlili Marx s Engelsem už před více než 150 lety. V preambuli tohoto pozoruhodného dokumentu (Komunistický manifest) čteme následující:
„Tím, že těží ze světového trhu, učinila buržoazie výrobu a spotřebu všech zemí kosmopolitickou. K veliké žalosti reakcionářů vzala průmyslu pod nohama národní půdu. Prastará národní průmyslová odvětví byla zničena a jsou denně dál ničena. Jsou vytlačována novými průmyslovými odvětvími, jejichž zavedení se stává pro všechny civilizované národy životní otázkou, takovými odvětvími, která už nezpracovávají domácí suroviny, nýbrž suroviny dovážené z nejodlehlejších končin zeměkoule, a jejich tovární výrobky se spotřebovávají nejen ve vlastní zemi, nýbrž zároveň ve všech světadílech. Místo starých potřeb, uspokojovaných výrobky vlastní země, vznikají nové potřeby, jejichž uspokojení si vyžaduje výrobky nejvzdálenějších zemí a podnebních pásem. Místo staré místní a národní soběstačnosti a uzavřenosti nastupuje všestranný styk a všestranná závislost národů na sobě navzájem. A to jak v materiální, tak v duševní produkci. Plody duševní činnosti jednotlivých národů se stávají obecným majetkem. Národní jednostrannost a omezenost se stává stále nemožnější a z četných národních a místních literatur se vytváří světová literatura.“
Dnes je tato analýza skvěle potvrzena. Drtivá nadvláda světového trhu je jedním z nejdůležitějších rysů současné epochy. Přesto, když byl napsán Manifest, neexistovaly prakticky žádné empirické údaje na podporu takové hypotézy. Jedinou skutečně rozvinutou kapitalistickou ekonomikou byla Anglie. Nevyvinutý průmysl Francie a Německa (které ještě ani neexistovaly jako jednotná entita) se v té době stále ještě nacházel za vysokými hradbami - což je dnes běžně zapomínáno, a západní vlády a ekonomové důrazně promlouvají ke zbytku světa o potřebě otevřít své ekonomiky.
Takzvaná globalizace je výrazem nevyhnutelné tendence kapitalismu překračovat úzké hranice národního trhu a rozvíjet a zintenzivňovat mezinárodní rozdělení práce. To otevírá oslnivou perspektivu budoucí prosperity a spolupráce mezi všemi národy světa. Ale v rámci kapitalismu je tento ohromný potenciál lidského rozvoje svázán do svěrací kazjky výroby pro zisk. Namísto posílení vyhlídek na hospodářský a sociální pokrok se stává hotovým receptem na vydrancování celé planety v zájmu obřích korporací. A namísto zmírnění rozporů a snížení rizika válek a konfliktů je zintenzivňuje a způsobuje jednu válku za druhou.
Ve světovém měřítku jsou výsledky globalizované "tržní ekonomiky" děsivé. V roce 2000 mělo nejbohatších 200 lidí tolik bohatství jako 2 miliardy nejchudších. Podle údajů OSN žije 1,2 miliardy lidí za méně než dva dolary denně. Z toho osm milionů mužů, žen a dětí umírá každý rok, protože nemají dost peněz na to, aby přežili. Všichni souhlasí s tím, že vražda šesti milionů lidí v nacistickém holokaustu byla strašlivým zločinem proti lidskosti, ale zde máme tichý holokaust, který každoročně zabíjí osm milionů nevinných lidí a nikdo k tomu nemá co říct.
Oproti té nejhorší bídě a lidskému utrpení stojí orgie obscénního vydělávání peněz a ostentativního bohatství. Podle Bloomberg Billionaires Index nejbohatších 30 lidí na světě ovládá ohromující část světové ekonomiky: 1,23 trilionu dolarů. To je více než roční HDP Španělska, Mexika nebo Turecka.
Osmnáct lidí z této skupiny pochází z USA. Osm nejbohatších miliardářů světa ovládá dohromady stejné bohatství jako nejchudší polovina populace zeměkoule, což je nejpozoruhodnější příznak stále rostoucí a nebezpečnější koncentrace bohatství. Mezinárodní charitativní organizace Oxfam, která tato data publikovala, uvedla, že je "groteskní", že hrstka bohatých mužů v čele se zakladatelem společnosti Microsoft Billem Gatesem vlastní 426 miliard dolarů (350 miliard liber), což odpovídá bohatství 3,6 miliardy nejchudších lidí světa, tedy 50% světové populace.
Vedle Gatese tvoří tuto skupinu Amancio Ortega, zakladatel španělského módního řetězce Zara a Warren Buffet, velký investor a generální ředitel skupiny Berkshire Hathaway. Dalšími na seznamu jsou Carlos Slim Helú, mexický telekomunikační magnát a majitel konglomerátu Grupo Carso; Jeff Bezos: zakladatel Amazonu; Mark Zuckerberg: zakladatel Facebooku; Larry Ellison, generální ředitel americké technologické firmy Oracle; a Michael Bloomberg, bývalý starosta New Yorku a zakladatel a majitel zpravodajské a finanční informační služby společnosti Bloomberg.
Za racionalizaci výrobních procesů
Potřeba harmonizovat rozsáhlé zdroje naší planety prostřednictvím racionalizace výrobních procesů se stala absolutní nezbytností. Kapitalistický systém je anarchický systém založený na chamtivosti a neustálém hledání nových způsobů využívání a znásilňování planety, aby se zvýšilo bohatství a síla několika málo. Velké korporace prokázaly bezohledné přehlížení životního prostředí. Ve svém zběsilém hledání zisku zničily deštné pralesy, otrávily moře, vyhubily některé druhy rostlin a zvířat a kontaminovaly vzduch, který dýcháme, vodu, kterou pijeme, a jídlo, které jíme. Pokračování kapitalistického systému představuje smrtící hrozbu pro planetu, v níž žijeme, a pro budoucí existenci lidské rasy.
Objektivně řečeno, pro všechny problémy, kterým čelíme, existují podmínky k jejich řešení. Lidská rasa drží v ruce veškeré potřebné technologické a vědecké prostředky k vymýcení chudoby, nemocí, nezaměstnanosti, hladu, bezdomovectví a všeho ostaního zla, které způsobuje nekonečné bídy, války a konflikty. Pokud se tak nestane, není to proto, že to nelze udělat, ale proto, že jsme dosáhli limitů ekonomického systému založeného výlučně na zisku.
Potřeby lidstva nevstupují do skutečných výpočtů bankéřů a kapitalistů, kteří vládnou planetě. To je ústřední otázka, jejíž odpověď bude určovat budoucnost lidské rasy. Organizace Oxfam volá po novém ekonomickém modelu, který by zvrátil neúprosný trend směřující k nerovnosti. Ale to, co je zapotřebí, není záplatování děr současného systému, ale jeho úplné svržení.
Historickým úkolem buržoazie bylo odstranit všechny překážky, které brání rozvoji výrobních sil v rámci feudalismu: místní daně, měnové a celní bariéry, mýtné, které bránilo svobodnému rozvoji obchodu, primitivnost venkovského života. Velkým úspěchem buržoazie bylo založení národního trhu a na jeho základě národního státu v moderním slova smyslu.
Vývoj výrobních sil v rámci kapitalismu však již dávno překročil úzké hranice národního trhu, který se v minulosti stal překážkou hospodářského rozvoje, stejně jako staré místní zvláštnosti feudalismu. Příchod globalizace je pouze vyjádřením skutečnosti, že národní stát přežil svou užitečnost a stal se překážkou na cestě lidského pokroku.
Dvě hlavní překážky rozvoje lidstva jsou: na jedné straně soukromé vlastnictví výrobních prostředků a na straně druhé zastaralý pozůstatek barbarství, národní stát. Je historickým úkolem proletariátu odstranit tyto překážky pokroku civilizace. Soukromé vlastnictví bude nahrazeno demokratickým výrobním procesem. A národní stát skončí na smetišti dějin.
Socialistická revoluce odstraní všechny národní překážky a osvobodí obrovský potenciál pro rozvoj výrobních sil tím, že vytvoří Světovou Socialistickou Federaci, která bude sdružovat neomezené zdroje naší planety plánovaným a harmonickým způsobem, aby uspokojila potřeby celého lidstva, nikoliv chamtivost několika super-bohatých parazitů.
Třídní boj
Historický materialismus nás učí, že podmínky určují vědomí. Idealisté vždy představovali vědomí jako motor celého lidského pokroku. Ale dokonce i nejpovrchnější studium dějin ukazuje, že lidské vědomí má vždy tendenci zaostávat za událostmi. Není revoluční, je vrozeně a hluboce konzervativní.
Většina lidí nemá ráda jakoukoliv změnu a ještě méně násilné otřesy, které mění stávající podmínky. Mají tendenci se držet známých myšlenek, známých institucí, tradiční morálky, náboženství a hodnot stávajícího společenského řádu. Ale dialekticky se věci mění ve svůj opak. Dříve nebo později se vědomí uvede do souladu s realitou. Právě to je revoluce.
Marxismus vysvětluje, že klíčem ke společneskému vývoji je rozvoj výrobních sil. Dokud bude společnost kráčet vpřed, tedy dokud je schopna rozvíjet průmysl, zemědělství, vědu a technologii, je pro většinu lidí dobrým místem k životu. Za takových podmínek muži a ženy nezpochybňují stávající společnost, její morálku a zákony. Naopak je vnímají jako něco přirozeného a nezbytného: tak přirozeného a nezbytného jako východ a západ slunce.
Velké události jsou potřeba, aby masy mohly odhodit těžké břemeno tradice, zvyku a rutiny a přijmout nové myšlenky. Takovou pozici zaujímají materialistické koncepce dějin, kterou Karl Marx skvěle vyjádřil ve slavné frázi "společenská bytost určuje vědomí". Je zapotřebí velkých událostí, aby odhalily nevratnost starého řádu a přesvědčily masy o potřebě jeho úplné svržení. Tento proces není automatický a nějaký čas trvá.
V poslední době to vypadalo, že třídní boj v Evropě je záležitostí minulosti. Ale nyní vyplouvají napovrch všechny nahromaděné rozpory, které připravují cestu k zažehnutí třídního boje všude. Všude, včetně Spojených států, se připravují bouřlivé události. Ostré a náhlé změny jsou v této situaci bezpodmínečně nutné.
Když Marx a Engels psali Manifest, byli to dva mladí muži ve věku 29 a 27 let. Psali v temném období reakce. Pracovní třída byla zdánlivě nehybná. Samotný Manifest byl napsán v Bruselu, kam se byli jeho autoři nuceni uchýlit jako političtí uprchlíci. A v ten okamžik, kdy Komunistický manifest poprvé spatřil světlo světa - v únoru 1848, vybuchla revoluce v ulicích Paříže a během následujících měsíců se rozšířila jako nezkrotný požár prakticky po celé Evropě.
Vstupujeme do nejvíce křečovitého období, které bude trvat několik let, podobně jako ve Španělsku od roku 1930 do roku 1937. Zažijeme porážky a překážky, ale v těchto podmínkách se masy učí velmi rychle. Samozřejmě nesmíme přehánět: stále jsme na úplném začátku procesu radikalizace. Ale je více než jasné, že jsme svědky počátku změny vědomí mas. Stále více lidí zpochybňuje kapitalismus. A jsou otevřeni myšlenkám marxismu tak, jak tomu nebylo nikdy předtím. V následujících letech budou myšlenky, které byly omezeny na malé skupiny revolucionářů, dychtivě následovat miliony lidí.
Můžeme tedy odpovědět panu Fukuyamovi takto: Dějiny neskončily. Ve skutečnosti sotva začaly. Když se budoucí generace podívají zpět na naši současnou "civilizaci", budou mít přibližně stejný postoj, jaký máme my ke kanibalismu. Předpokladem pro dosažení vyšší úrovně lidského rozvoje je ukončení kapitalistické anarchie a vytvoření racionálního a demokratického výrobního procesu, ve kterém muži a ženy mohou své životy a osudy vzít do vlastních rukou.
"To je nemožná utopie!", řeknou nám samozvaní "realisté". Ale to, co je naprosto nereálné, je představa, že problémy, kterým čelí lidstvo, lze vyřešit na základě současného systému, který přivedl svět do jeho současného lítostného stavu. Říkat, že lidstvo není schopno nalézt lepší alternativu k zákonům džungle, je obrovská urážka lidské rasy.
Využíváním obrovského potenciálu vědy a techniky, osvobozením od ohavných vazeb soukromého vlastnictví a národního státu, bude možné vyřešit všechny problémy, které utlačují náš svět a hrozí jeho zničením. Skutečná lidská historie začne teprve tehdy, když muži a ženy skončí kapitalistické otroctví a podniknou první kroky směrem ke svobodě.
Alan Woods
Londýn, 16. června 2010