Na konci září jeden z nejstarších a největších center pro výzkum Země a oceánu na světě, Scripps Institution of Oceanography, zveřejnil článek poukazíjící na smutnou realitu: „Již nyní můžeme bezpečně dospět k závěru, že měsíční hodnoty neklesnou tento rok, ani v nejbližsí době, pod 400 ppm [počet částic oxidu uhličitého v atmosféře na milion].“ Označení roku za rekordně nejteplejší v jeho půlce znamená, že se planeta přibližuje hladině oxidu uhličitého, kterou nezažila tři miliony let.
Stručně řečeno, podle Ralpha Keelinga, jednoho z předních světových odborníků v této věci, „rychle ztrácíme možnost udržet klima pod tím, co si lidé mysleli, že jsou přípustné mezní hodnoty.“ James Butler, ředitel globální divize v Americké národní oceánografické a atmosférické správy, načrtl jednoduchou analogii v komentáři k deníku Guardian pro ilustraci kvalitativního kroku, který zůstane bez povšimnutí a bude popleten parlamentními šarlatány a hlupáky ve Washingtonu: „Je to jako ležet v posteli pod vyhřívanou přikrývkou nastavenou na třetím stupni a zvednout ji na sedm – nebude vám horko hned, ale bude vám horko. A to je to, co děláme.
Pro srovnání, hladiny CO2 činily v době ledové asi 200 ppm a před průmyslovou revolucí, kdy rozvoj průmyslu začal uvolňovat skleníkové plyny v bezprecedentním množství, 280 ppm. Podle Mezivládního panelu pro změnu klimatu, svět s hodnotou 400 ppm znamená zvýšení hladiny moře o 50 až 82 stop, nárůst teplot o 4 – 5 stupňů a změnu půd o velkých rozlohách v močály. Měsíčník Nature climate change oznámil, že následkem bude drastické snížení nebo dokonce zánik dvou třetin všech rostlin a živočichů na naší planetě.
Tato zpráva také prosazuje, co jsme opakovaně zdůrazňovali: enviromentální hnutí takové, jaké je v současné době, naprosto selhalo. Hnutí Billa McKibbena, 350.org je skvělý příklad, už samotný název poukazuje na 350 ppm jako bezpečnou horní hranici, aby se předešlo zlomovému bodu změny klimatu. Po této zprávě bychom mohli panu McKibbenovi pokorně navrhnout, aby zvážil nové jméno a nový přístup.
Přestože enviromentalisté nedávno poukázali na klad v podobě takzvané Pařížské dohody OSN, která má velmi závažné nedostatky. Spolupodepsalo jí pouhých 60 národů, což představuje země, které produkují pouze 47,76% celosvětových emisí.
Fakt, na který IMT upozornila ve svém dokumentu World Perspectives 2016, se s každým dnem stává pravdivější: „Dobře smýšlející reformátoři vyzvali světové vůdce, aby řešili problémy nerovnosti, diskriminace a sociálního vyloučení stejně jako klimatické změny i dalších palčivých otázek, kterým lidstvo čelí. Ale nikdy nebylo vysvětleno, jak dosáhnout těchto zázraků v kapitalismu. Summity a konference přicházejí a odcházejí. Proslovy jsou plamenné, usnesení stoprocentně platné, ale nezmění se nic.“
Historicky vyčerpaná struktura kapitalistické společnosti a materiální zájmy vládnoucí třídy činí systém neschopný řešit tento existenční problém. Společnost je omezena dvěma stěžejními překážkami na cestě k pokroku: národní stát a soukromé neziskové organizace na trhu.
Změna klimatu je mezinárodním jevem. Je jasně vidět, že okyselení oceánů a smog nerespektují ani námořní právo, ani hranice. Bez ohledu na to, čeho prozatímní dohody čistě teoretický dosáhly, jsou vznášeny další otázky. Kdo platí a kdo redukuje produkci emisí? A kdo prosazuje změnu? Političtí představitelé, kteří jsou placeni velkými společnostmi, včetně nesmírně mocných průmyslů vydávajících fosilní paliva. Pokud jde o současnou úrodu pro-kapitalistických odborových předáků, i oni otevřeně ignorují životní prostředí, v poslední době hlavně podporou plynovodu Dakota Access. Vedení odborů musí skoncovat s kapitalismem a začít bojovat v zájmu všech pracujících, což zahrnuje nutnost bojovat o prostředí, které udržuje lidský život po mnoho staletí.
Další překážkou v boji proti změně klimatu je anarchický trh, který ze své podstaty „externalizuje“ škody na životním prostředí do té míry, jak je ziskový. Ve skutečnosti je institucionálně povinen se takto chovat. Známý monetarista Milton Friedman popisuje ekonomické externality jako „efekt transakce mezi dvěma stranami na straně třetí, která nedala souhlas, ani nehrála žádnou roli při přechodném období.“ Poté uvedl, že není pochyb o tom, že toto představuje problémy v této oblasti.
Nejedná se o morální selhání, stejně jako se vrozený instinkt k jedení masa u tygra nedá označovat morálním selháním. Je to to, co kapitalismus přirozeně dělá a vždycky si najde způsob, jak to dělat bude, stejně jako tygr, kterému je podáváno zelí, využije příležitosti vrhnout se na první dostupnou kořist.
V případě, že by opatření k ochraně životního prostředí vešla v platnost, se mnoho pracujících obává, že přijdou o svou obživu. Nicméně, není třeba kompromisů. Dělníkům budující plynovody, horníkům, pracovníkům ropného průmyslu a dalším by měly zůstat jejich platy a benefity a měli by být bez vlastních nákladů přeškoleni – ve firemních pokladnách je na to peněz dost. Dělníci, instalatéři, elektrikáři a další mohou vytvářet spoustu dalších užitečných věcí – stavět domy, školy, rekreační střediska, nemocnice a tak dále. Pokud by dělnické hnutí bojovalo za toto všechno jako za součást plánovaného přechodu od fosilních paliv, pak by se samo ocitlo v čele boje proti klimatické změně. A zrušením obou stran velkých podniků a budováním dělnické strany by měly být přijaty zákony, které by chránily všechny pracovníky i životní prostředí.
Při příležitosti stého výročí od prohlášení, slavný výrok Rosy Luxembourgové z pamfletu Junius nikdy nebyl pravdivější. Volby, který lidstvo čelí, jsou „přechod k socialismu nebo regrese k barbarství“. Vzhledem k rychlosti, kterou činíme naši planetu neobyvatelnou, je možná přesnější říct „přechod k socialismu nebo regrese do vyhynutí“.Lidským úkolem není pouze svrhnout kapitalismus s cílem vytvořit mezinárodní, udržitelné, plánované hospodářství, které může posouvat společnost kupředu, ale dosáhnout tohoto cíle neodkladně, chceme-li zmírnit extrémní poškození, které bylo napáchané a je nadále pácháno každým dnem tak, že systému je umožňováno ovládat naše životy.
Pouze bojem za socialismus a racionálně plánovanou ekonomiku lze odstranit nezaměstnanost, zvýšit výrobu na dosud nevídanou úroveň bez ničení životního prostředí a bojovat proti klimatické změně a tak zachovat planetu pro budoucí generace.