Kdysi dávno existovala země, kde bylo zlegalizováno manželství mezi osobami stejného pohlaví. Operativní změna pohlaví byla nejen dostupná, ale dokonce i financovaná státem. Transgender osoby mohly otevřeně sloužit v armádě, ministrem zahraničních věcí byl otevřeně homosexuální muž a změna příslušnosti k pohlaví v oficiálních dokumentech byla jednoduchou administrativní záležitostí. Kde bylo toto úžasné místo? Kdy byly tyto zákony přijaty, které byly ohledně práv LGBTQ+ lidí mnohem dále než v případě jakékoliv jiné dnešní země? A co je nejdůležitější, proč nejsou dnes tyto zákony zavedeny všude?
Pro marxisty není žádným překvapením, že touto zemí bylo Sovětské Rusko, a že zmíněné zákony byly prosazeny během vzestupné fáze revoluce mezi lety 1917 a 1926, pod vedením Lenina (který zemřel roku 1924) a Trockého.
Kariéra George Čičerina, komisaře zahraničních věcí mezi lety 1918 a 1930 je ukázkovým příkladem. Když se po bolševické revoluci vrátil do Ruska, byl zvolen zástupcem Trockého při jednáních, které vedly k Brestlitevskému míru. Rovněž pracoval s Trockým jako komisař zahraničních věcí v květnu 1918. V této funkci Čičerin, otevřeně homosexuální muž, působil jako zástupce sovětského státu na světové scéně. Mimo jiné významné činy také podepsal Rapallskou smlouvu jménem sovětského státu a projednával postavení katolické církve v Rusku s Eugeniem Pacellim, mužem, který se stal později papežem Piem XII. Nicméně i přes Čičerinovy workoholické návyky a diplomatické dovednosti byl jeho ‚okázalý styl‘ pro Stalinův režim něco příliš za čárou a od roku 1928 byl stále více odsouván na vedlejší kolej. Čičerin byl muž, který v určitém smyslu reprezentoval celou LGBTQ+ populaci v Rusku: byl v politickém exilu za carského Ruska, dostal šanci uplatnit svůj talent za dob bolševismu a byl odsunut za stalinismu. Život a dílo Čičerina však byla pouze střípkem toho, co bylo dosaženo Říjnovou revolucí roku 1917.
Za carismu byla homosexualita nelegální. Rovnoprávnost stejnopohlavního manželství tedy ani nebyla brána v úvahu, jednotliví členové LGBTQ+ komunity se mohli dostat do vězení jen kvůli jejich existenci a svěřování se nesprávné osobě. Situace se okamžitě změnila, když se k moci dostali bolševici. Ačkoli staré carské zákony nebyly zcela zlikvidovány do roku 1922, homosexualita zmizela z nového trestního zákoníku a bylo zlegalizováno manželství osob stejného pohlaví. Neexistuje sebemenší důkaz o tom, že by od 7. listopadu 1917 byly tyto staré zákony prosazovány. Ve skutečnosti byl celý carský zákoník vyhozen do koše bezprostředně po tom, co se k moci dostala dělnická třída.
Operace změny pohlaví byly dotované státem a byla snaha provádět je na požádání pacienta – bez výrazných úspěchů – přeci jen, jednalo se o Rusko ve 20. letech. V roce 1926 revoluce poznala realitu genderfluidních jedinců (proměnlivá preference pohlavního sebevyjádření – pozn. překl.) tím, že jedincům umožňovala změnit gender v úředních dokumentech bez nutnosti podstoupení operace, psychologického vyšetření nebo jiného podobného požadavku. Státem placený výzkum začal zkoumat intersexuální záležitosti, které by mohli přispět ke zmizení binárního pojetí biologického pohlaví. Budoucnost se zdála býti světlou pro všechny dříve opomíjené pohlaví, gendery a sexuální identity. Marxistická strategie Bolševiků vedla stranu, aby do značné míry přijala správný postoj k těmto záležitostem a Sovětský svaz se bezpochyby stal svědkem toho, jak svoboda queer lidí vzkvétala více, než se komukoli předtím snilo.
Odříznuto od zbytku světa a izolováno v podmínkách extrémní technické a produktivní zaostalosti, zpustošeno imperialistickou válkou, občanskou válkou a hladomorem, však bojovalo sovětské Rusko a jeho bolševická vláda o přežití. Kontrarevoluční stalinská byrokracie rozvíjející se v rámci sovětského státu a samotné strany působila jako rakovina. Od roku 1924, kdy zemřel Lenin, až do roku 1928, kdy byl Trocký vyhoštěn a Levá opozice rozdrcena, se v Sovětském svazu konal proces vedoucí k diktatuře byrokracie vedené Stalinem a proces škrcení Sovětské demokracie, i když v rámci znárodněného plánovaného hospodářství. Stalinistická byrokracie nakonec zlikvidovala všechny sociální a politické výdobytky a zanechala jen plánovanou ekonomiku, jakožto zásadní ekonomický pokrok revoluce, dokud i toto nezmizelo s kolapsem Stalinismu pod tíhou jeho vlastní byrokratické váhy a rozpadem Sovětského svazu v devadesátých letech minulého století.
Politická kontrarevoluce začala oživovat zastaralé a opuštěné ‚morální hodnoty‘ buržoazie, přičemž se je snažila obléknout do ‚marxisticko-leninistické‘ terminologie. V roce 1933 byla homosexualita zakázána a podléhala trestu několika let nucených prací. Stalinistická propaganda demagogicky přirovnávala homosexuální chování k fašismu. V roce 1936 ministr spravedlnosti Nikolai Krylenko shrnul oficiální postoj prohlášením, že anti-homosexuální paragraf 121 trestního zákoníku byl zaměřen na starou vládnoucí třídu a to ve spojení homosexuality s dřívější carskou aristokracií a ruskou buržoazií. Jelikož se byrokratizace Kominterny odehrávala ruku v ruce s byrokratizací SSSR, ruští stalinisté mohli šířit svou homofobii a transfobii do oficiálních komunistických stran po celém světě. Rovnoprávnost LGBTQ+ komunity byla vyřazena z programů všech těchto stran.
Bolševici tedy přistupovali k problematice LGBTQ+ komunity z hlediska odbourávání veškerého útlaku a započali proces tvorby světa, ve kterém by se lidstvo mohlo rozvíjet bez omezování ze strany třídní společnosti. O tom, na jaké úrovni společenského pokroku bylo Rusko za dělnicko-sovětské vlády před 100 lety svědčí srovnání, že Spojené státy plně nelegalizovaly tkzv. ‚sodomie‘ až do roku 2003!
V dnešních Spojených státech zrovnoprávnění stejnopohlavního manželství možná uspělo, ale boj pokračuje problematikou ochrany základních demokratických práv transsexuálů na pracovištích, používáním toalety a jiných veřejných zařízení, aniž by je někdo obtěžoval, spletl si jejich pohlaví, nebo se stali terčem násilí. Marxisté stojí za utlačovanými v těchto bojích stejně jako ve všech ostatních a jsou nekompromisní v boji proti homofobii a transfobii.
Sovětské Rusko do nástupu Stalina nám v této věci dokazuje, jak může proletářská revoluce udělat v praxi mnohokrát více pro vrstvy utlačovaných než samostatně vydávané reformy. Je jen obyčejnou pomluvou, že se marxisté zajímají pouze o ekonomické podmínky zaměřující se výhradně na třídu a to bez ohledu na postavení lidí různých ras, pohlaví a sexuálních orientací. Nic nemůže být od pravdy dál. Marxisté vysvětlují, že různé formy útlaku nevznikají z izolovaných příčin, a že třídní vykořisťování a útlak jsou jejich základem.
To znamená, že je nutné bojovat proti různým formám útlaku, ale zároveň také, že boj proti nim vyplývá ze sjednoceného boje proti třídnímu útlaku - nyní buržoaznímu. To neznamená, že sexismus, rasismus, homofobie nebo transfobie automaticky zmizí přes noc skrze dosažení socialismu, ale že nebude možné dosáhnout socialismu, pokud nebudeme bojovat jednotně proti společnému třídnímu utlačovateli. Bolševici toto pochopili, a to jak před, tak i po uchopení moci a vrhali se do boje na straně utlačovaných a vykořisťovaných. Z jejich počínání je třeba vzít si příklad.
Smeťte třídní společnost a všechny staré předsudky a útlak se začnou hroutit!