Při pohledu na složení českého parlamentu si obyčejný člověk připadá, jako by pozoroval velmi podprůměrné kabaretní vystoupení, složené z postav, které by svými charaktery klidně mohly vystupovat v románech Oscara Wilda. Kromě skalních agentů oligarchie napříč politickým spektrem zde máme Japonsko-Moravského nacionalistu, agresivního a násilnického popírače očkování, konzervativce bránícího jeho představu „přirozeného kmenového cítění“ proti „socialistickému Bruselu“, které je stejně tak pokřivené, jako jeho obličej, „komunistu“ jehož heslem je „nechme živnostníky podnikat!“, poněkud submisivního předsedu sociálních demokratů, a ještě nedávno násilníka, který zdrogovává mladé ženy, aby s nimi mohl mít sex. Tomuto ansámblu vévodí trestně stíhaný koblihový oligarcha, který si z českého státu buduje štít pro své podnikatelské aktivity. Celkový výčet těchto dekadentních osobností by mohl být daleko delší, ovšem zbytečně by prodloužil tento perex. A jako před čtyřmi lety, tak i letos před nás tyto osobnosti předstupují, a žadoní o naší voličskou důvěru, šíříce představu o tom, že si jako studenti a pracující nemůžeme vládnout sami, a potřebujeme je k našim životům. Ale ať už budeme volit kohokoliv z nich, realita je taková, že naše hlasy skončí u toho či onoho oligarchy za kterého daná strana přímo kope, nebo kterému se se svým vedením zaprodává. Tento text však nemá za účel šířit negativistické ultralevé postoje o tom, že je volební účast zbytečná. Jeho účelem je analyzovat současnou volební situaci a dokázat, že je třeba se organizovat k tomu, aby měl v těchto strukturách pracující člověk své skutečné zastání.
Římský exkurz
V historii se často stává, že instituce, které dávno vyčerpaly historické oprávnění k pokračování vlastní existence, přežívají dále podobně jako zombie, vykleštěny o svůj původní obsah. Nejinak tomu bylo s římským senátem. Římský senát existoval již od raných počátků římského království, kdy se během doby jeho existence zásadním způsobem měnilo jeho složení, jeho pozice v římské společnosti a jeho samotný význam.
První římský senát měl podle legend antických autorů svolat již mýtický zakladatel Říma – Romulus. Senát v období římského království tvořil jakýsi poradní orgán římského krále (rex), který byl složen ze stovky a více hlav římských šlechtických rodů – tedy nejvýznamnějšími otrokáři. Tvořil tak jakousi radu starších, která však neměla nad římským králem žádnou moc, a byl to král, který vydával zákony.
S vyhnáním králů však superstruktura římské společnosti prodělala hluboké změny. Místo království přišla republika, kdy se senát stal ústřední institucí římského společenského života. Vydával zákony, kontroloval veřejné finance, odvolával úředníky a rozhodoval v otázce mezinárodních vztahů. Svou mocí a povahou byl senát tehdejší doby nejvyšším ochráncem společenských mravů a pořádku, který se v dobách své největší slávy rozšířil až na téměř tisíc členů – ctihodných mužů římské společnosti. Moc krále byla nahrazena mocí konzulů, kteří vzájemně dohlíželi na svá politická rozhodnutí.
Již samotný vzhled římských senátorů z této doby dokazoval jejich politickou moc – tedy bílá tunica clava s širokým purpurovým pruhem, a zlatý prsten. Senát této doby symbolizoval obrovský pokrok, jakého tehdy římská otrokářská společnost dosahovala v oblasti kultury, technologií a vědy, který byl potvrzen i v masivním rozšíření římského impéria, které na konci období republiky ovládalo téměř celé území okolo Středozemního moře, Ibérii, Galii, Dacii, Helvétii a taktéž Řecko.
Konec období římské republiky byl však ve znamení intenzifikace třídního boje, který byl nerozlučně spjat s vývojem výrobních sil římské společnosti, čímž se zásadním způsobem změnil i charakter a pozice samotného senátu. Římská říše byla otrokářská společnost, která s tím jak rostla, potřebovala přísun nových a nových otroků – jediné produktivní třídy římské společnosti – kteří však byli efektivní jen pokud byli nasazováni ve velkých množstvích v dolech a zejména pak v latifundiích. A tyto rostoucí zemědělské latifundie byly v přímém kontrastu se zájmy drobných rolníků, kteří trpěli nedostatkem půdy, ze které by se mohli uživit, a tak odcházeli do měst, kde byli lumpenproletarizováni. Stali se plebejskou chudinou, žijící z dávek státu – z práce otroků – která však zároveň byla v třídním konfliktu s patricii – urozenými právoplatnými občany Říma.
Mohl by do českého parlamentu kandidovat i kůň?
Rozvíjející se úpadek Říma, zosobněný i v obrovském počtu otroků v poměru k patricijům a plebejům plně prokázalo Spartakovo povstání, které bylo roku 71 před naším letopočtem brutálně potlačeno poté, co se nedokázalo spojit právě s městským lumpenproletariátem proti otrokářskému systému. Otroci a půda se následně stávali čím dál tím více vzácnými a vojáci pro jejich získávání nedostatkovými. To způsobilo skutečnost, že začali být do římské armády přijímáni i plebejští bezzemci za příslib půdy. Ti byli poté ze své pozice věrní nikoliv Římu, ale generálovi, který jim zajišťoval kořist, ženy, půdu a otroky. A byla to tato rostoucí moc generálů, která ukončila Římskou republiku.
Moc senátu a konzulů upozadil Principiát – vláda prvního občana ve státě – císaře, arciotrokáře. Během moci těchto císařů, v časech prohlubujícího se úpadku říše, se stal senát vyprázdněnou institucí patolízalských individuí, kteří, ač stále mnozí pocházeli ze vznešených rodů, kdy byli jejich předkové autoritami římské společnosti, tak tito sami stále více začali zosobňovat morální úpadek říše. Mnozí místo zasedání raději odcházeli na své statky rozeseté po celé říši, a sami císaři si mohli dělat se senátem co chtěli. Tak se stalo, že Julius Caesar nechal do senátu dosadit občany galského původu, což bylo dříve nemyslitelné, kdy Caligula dokonce plánoval udělat senátora ze svého koně.
Když se podíváme na složení českého parlamentu, tuto buržoazní obdobu římského senátu, a na to, kdo do něj kandiduje, tak si musíme připadat jako v roce 40 našeho letopočtu. Pouze koně Incitatuse nahrazuje osobnost vzhledem více připomínající člověka, v podobě Lubomíra Volného, někdejšího obchodníka s chudobou, který v ostravském Přívozu ubytovával ve zchátralých domech Romské rodiny za neúměrné nájemné. Tato podobnost se senátem v době úpadku otrokářské společnosti však není náhodná. Stejně jako otrokářský řád, tak i kapitalismus měl své historické období, kdy byl velkým pokrokem lidské společnosti, zejména v oblasti vědy, rozvoje výrobních sil, filosofie a umění, a stejně jako u otrokářského řádu se toto období u kapitalismu dnes již vyčerpalo, a místo kapitalismu zosobňující lidský pokrok od tmářství feudální společnosti tu máme stagnující, krizový kapitalismus, který se stal pokroku lidské společnosti překážkou. A zatímco období rozkvětu vyžaduje velkých mužů v čele společnosti, jakými byli v době existence francouzského Konventu v období Velké Francouzské buržoazní revoluce Robespierre, Marat, Saint Just a Danton, období úpadku potřebuje v čele společnosti pány Volné, Babiše, Bárty, Okamury, ale i třeba Trumpy, Bolsonary či Johnsony.
Podobně jako v období římského principiátu, je i dnes buržoazní parlament pouhou loutkou, složenou z patolízalů toho či onoho kapitalisty, ovšem v celku celého kapitalistického systému. Někteří kapitalisté jako Okamura a Babiš přitom přímo vedou své strany do parlamentního zápolení. Jiní, jako král hazardu Ivo Valenta, Danuše Vítková a majitel Jablotronu Dalibor Dědek sponzorují nebo sponzorovali ODS, respektive STAN z povzdálí. S tím, jak se kapitalistická společnosti čím dále tím vulgárněji polarizuje na bohaté a chudé, tím více je viditelné, jak je „moderní státní moc jen výborem, který spravuje společné záležitosti celé buržoazní třídy.“, jak píší Marx s Engelsem v Komunistickém manifestu. Moc lidu je v dnešních dobách čím dále tím viditelněji nahrazována mocí peněz, a to až do bodu, kdy díky zrádcům v čele dělnických stran nemá pracující třída v českém parlamentu skutečné zastání.
Mládež se aktivizuje
Kapitalistická krize ovšem burcuje celou společnost, a zejména mládež k politické aktivitě. Tak tomu dříve nebývalo. Zejména poslední volební období toto plně dokázalo, kdy se neustále procentuálně zvyšuje podíl prvovoličů v samotných volbách, a zároveň jsme zaznamenali aktivitu různých protestních hnutí mladých lidí, v čele s Fridays for future, kde tito lidé zaujímali radikální politická stanoviska směřovaná proti samotným základům kapitalistického systému. Za povšimnutí stojí rovněž i v éře novodobého kapitalismu v Česku nevídaná studentská okupace Filosofické Fakulty Univerzity Karlovy v období 30. Výročí Sametové revoluce, které jsme se jako marxisté aktivně a za přátelského přijetí studentů zúčastnili, z čehož tehdy české reakci vstávaly hrůzou vlasy na hlavě.
Pro marxisty není nic nového, že zejména v časech systémové krize bývají mládež a inteligence barometrem společenského napětí. Zejména pro marxisty české. Vždyť kdo stál u počátků revolučních událostí z let 1968 a 1989? Studenti a spisovatelé. Kdo stál u zrodu KSČ v roce 1921? Desítky tisíc mladých marxistů napříč národnostmi žijícími v Československu tehdejší doby. Mladí zkrátka pozorují materiální, společenský i kulturní rozklad současného světového systému, a čím dále tím více si uvědomují, že v něm nemají zájem trávit svou budoucnost. Jednou je jejich nespokojenost projevena v otázkách klimatu, jindy v otázkách rasismu, jako v případě protestů Black Lives Matter, někdy v otázkách obrany práv žen, a jindy například v otázkách imperialistického národnostního útlaku, jako při protestech na obranu práv Palestinců vůči Izraelské agresi.
Nemůžeme mít přitom těmto mladým lidem dnešních dob vůbec za zlé, že se jejich politická praxe často projevuje v duchu značného množství politické naivity, a nikoliv na bázi uvědomělého boje marxistických militantů. Jak by také mohla, když byrokraté a zrádci v řadách KSČM plně navazují na zrádnou, stalinistickou a oportunistickou politiku vedení KSČ z minulého režimu, kdy tuto zrádnost posouvají téměř každý den na novou, neslýchanou úroveň, čímž odcizují současnou generaci mladých od marxistického revolučního řešení, které pokládá autor tohoto článku za jediné životaschopné? Současná krize kapitalismu spouští naplno buržoazní tlampače antikomunistické propagandy, kdy jim samotní byrokraté v řadách KSČM přizvukují svými zrádnými činy. Ovšem samy masy studentů a mladých pracujících vůči marxismu vůbec nepřátelští nejsou. Jde jen o to, aby si k nim skuteční marxisté s korektní ideologií dokázali najít svou cestu, a získali je na svou stranu. Této praxi se Marxistická Alternativa věnuje ze všech svých sil.
Do té doby však nevyhnutelně bude odpor mladých sváděn na scestí různými pochybnými politickými subjekty, jako je v současné době stále do značné míry například Pirátská strana. Do té doby budou mít prostor postmodernisté, anarchisté a movementisté, aby odrazovali masy mladých od budování pevné revoluční organizace schopné oslovit širší masy a politicky prosazovat konkrétní řešení, a do té doby bude nevyhnutelně přicházet politické zklamání mnoha mladých lidí z porážek hnutí zabývajícími se jednotlivými systémovými problémy na bázi pouhého demonstrování, pochybných přímých akcí, a naivním vyjednáváním s pány Babiši a dalšími, kteří si na těchto lidech budou maximálně tak budovat své PR.
Buržoazní způsob vedení kampaně
Pro období před volbami je charakteristické, že mají PR a reklamní agentury plné ruce práce, aby voličům v co nejlepším světle ukázaly své klienty v podobě politických stran, které v tomto období do takovýchto předvolebních kampaní investují miliony korun, o které se následně perou v podobě státních příspěvků za počet obdržených hlasů.
Přesto tento buržoazní způsob vedení kampaně, který se snaží získat voliče bigboardy se smějícími se vymodelovanými tvářemi, lacinými slogany a případně propiskami, omalovánkami, zmrzlinami či koblihami má letos určité odlišnosti od minulých let. Současný styl vedení předvolebních kampaní připomíná milenecký pohlavní život po několikaletém vztahu, kdy se sobě již oba partneři okoukali, a tak musí přijít s něčím novým, aby si okořenili své milenecké radovánky. Široké masy jsou již zkrátka přesyceny a znechuceny těmi pořád stejnými sliby a lacinými gesty, které jim nikdy nepřinesly nic pozitivního. A tak se stále častěji stává, že do volebního kolbiště vstupují strany, které mají kromě těchto laciných slibů, letáčků a úsměvů i něco navíc v podobě připraveného příběhu, v němž zejména čelní představitelé těchto stran hrají nějakou zásadní roli.
Po Vítovi Bártovi a Věcech Veřejných přinášejícím nám přímou demokracii a boj proti politickým dinosaurům to byl hlavně Andrej Babiš, který v časech totální společenské diskreditace spasil českou pravici před rokem 2013 tím, že se pasoval do role úspěšného podnikatele, co bude řídit stát jako firmu a my všichni z jeho efektivní práce budeme mít profit. V těchto volbách je to zase Robert Šlachta, který hraje roli „hodného poldy“ který v sobě našel odvahu, a po letech ve službách tohoto státu se jde postavit korupci a zločinu v nejvyšších patrech české politiky se svou stranou s názvem Přísaha. Zlí jazykové si přitom všímají toho, že zatímco Babiš tvrdil, že bude řídit stát jako firmu, tak kampaň Šlachty připomíná snahu řídit stát „jako fízlárnu“.
Vláda bez podpory a neexistující opozice
I přes dílčí úspěchy takovýchto kampaní se však dnes nachází politická situace ve slepé uličce. Nikde se nedá pozorovat voličské politické nadšení pro masovou podporu té či oné strany. Spíš než komu věřit, dnes studenti a pracující řeší, kdo jim bude nejméně škodit, pokud mu ve volbách odevzdají svůj hlas. Podle dat Centra pro výzkum veřejného mínění z června 2021 poslanecké sněmovně nedůvěřuje 73% české populace. (1)
Přesto, že Babišova strana ANO v roce 2017 získala v parlamentních volbách 1,5 milionu voličů, tak neexistuje snad vůbec nikdo, kdo by považoval Babiše za autoritu hodnou následování. Buržoazní komentátoři si jeho volební úspěchy zpravidla nedokáží vysvětlit, a sklouzávají k tvrzením, že ANO volí hloupí lidé, kteří se nechají koupit od Babiše za koblihu. Realita je však zcela jiná. ANO se nevolí proto, že by mu lidé důvěřovali za pečivo zdarma. ANO se volí proto, aby se k moci nedostali ti, co se v současné době nazývají „demokratickou opozicí“. Pracující lidé zkrátka nejsou hloupí, a moc dobře si pamatují vládu ODS v čele s pány Nečasy a Kalousky, kteří během krize 2008 útočili se svými škrty na jejich sociální postavení, a kterých se velmi těžko zbavovali v období zintenzivněného třídního boje v letech 2012-2013.
A co hůře, při pohledu na současný parlament je zřejmé, že v něm Babiš žádnou skutečnou opozici prosazující jinou politickou cestu nemá. Má jen konkurenty v podobě jiných oligarchů, kteří by na půdě sněmovny rádi prosazovali svou vůli místo něj. Programem opozičních stran není nějaká zásadní politická alternativa, ale kritika Babiše a vlády. Cokoliv Babiš udělá je pro tuto pseudoopozici špatně, a zároveň prostředek k budování si svého vlastního PR za účelem usnadnění si cesty ke korytům. A tak se často stává, že mají „opoziční“ politici často zcela protichůdné kritiky a požadavky vůči vládě. Příkladem může být to, jak „opozice“ na jednu křičí, jak vláda nedostatečně podporuje české kapitalisty v době covidu, kdy na druhou stranu pokud tak vláda činí, tak ti stejní lidé láteří nad tím, jak vláda navyšuje státní dluh. Příkladem za všechny je Jiří Pospíšil za TOP 09 (2) (3)
Letošní parlamentní volby jsou zároveň ve znamení budování volebních koalic, které v konečném důsledku nejsou ničím více, než „manželstvími z rozumu“. Samotná koalice SPOLU je koalicí tří stran, kdy nejsilnější ODS dlouhodobě nedosahuje takové podpory, aby byla v pozici vítěze voleb a mohla sestavovat vládu, kdy její partneři v podobě TOP 09 a KDU-ČSL balancují na hranici pěti procent, a tak se jim koalice s ODS jeví jako vhodný způsob jak si pojistit účast u koryt.
Koalice Pirátů a Starostů je na tom podobně, kdy ovšem tyto dvě strany sází rovněž na svou „neposkvrněnost“, která se však čím dále více jeví jako iluzorní s tím, jak se politici za Piráty i za STAN vehementně angažují v podpoře NATO, Evropské Unie, a v nenávisti vůči Rusku, kdy tím stále více zjevněji na geopolitické úrovni reprezentují zájmy nikoliv studentů a pracujících, ale zájmy západní oligarchie proti té východní. Například poslanec za Pirátskou stranu Jan Lipavský na svém Facebooku otevřeně horuje v současném období pro navýšení státních výdajů na zbrojení až na 2% českého HDP do roku 2026, kdy zároveň podporuje i nasazení českých vojáků v Afghánistánu a Iráku. Těžko říct, zda měl za svůj 36ti letý život vůbec možnost osobně poznat, co válka vůbec obnáší. Jisté však je, že pro investice na zbrojení by musel někde vzít prostředky. A komu by tyto prostředky byly utrženy od úst ve prospěch hry na vojáčky si není těžké domyslet.
Pirátská strana po dobu své existence, kdy započala svou činnost jako skupina protivládních aktivistů bojujících proti autorskému zákoníku, zcela zjevně změnila svou podobu, kdy čím více se tato strana blíží moci, tím více láká ke vstupu různé kariéristy a oportunisty, vnímající příležitost k tomu, aby se na politicky vyprázdněném obsahu této strany přiživili. Je zároveň i dobré připomenout předešlé několikaleté manželství mezi STANem a TOP 09. Všechny tyto faktory ve finále napomáhají k tomu, že volební podpora koalici Pirátů a Starostů kolísá s tím, jak kolísá odpor k samotné vládě. Motivace lidí volit Piráty a STAN tak opět není založena na nějaké přehnané důvěře v jejich ochotu zastupovat zájmy studentů a pracujících, ale čím dále tím více pouze na chabé důvěře v to, že by snad tato koalice byla ve vládě lepší než Babiš, případně koalice zastupující jinou oligarchii – koalice SPOLU.
Že letošní volby budou o soubojích koalic buržoazních stran dokládá i vznik koalice ryze maloburžoazního střihu – koalice ultrakonzervativní Trikolory, libertariánských Svobodných a Soukromníků. Na této zdánlivě nesourodé koalici je ve skutečnosti velmi zajímavé to, jak se úsměvným způsobem nechtěně ukazuje pravá povaha „libertariánské“ a „anarchokapitalistické“ ideologie. Anarchokapitalisté, kterým bývá strana Svobodných ideově nejblíž, jsou pouhými ultrakonzervativci v přestrojení, což vychází z ryze maloburžoazní nátury jeho ideologů. Koalice Svobodných s Trikolorou je tak ve své podstatě překvapivá jen zdánlivě. A aby charakterů do politického obludária pro nadcházející volby nebylo málo, tak svou vlastní stranu zakládá ve svém megalomanství i anarchokapitalistický guru Urza, který se ani neobtěžuje zakrývat to, že to dělá jen proto, aby se zviditelnil.
Krize levice?
V situaci jako je tato má ve skutečnosti autentická revoluční alternativa obrovský prostor k manévrování. ANO je kolos na hliněných nohách, který se drží u moci jen proto, že je jeho „opozice“ mnohdy politicky ve své podstatě úplně stejná, či ještě horší. Bojová marxistická strana stavící svůj program a činnost na nezávislé třídní pozici studentů a pracujících by mohla v současném období explozivním způsobem dosahovat masové podpory ze strany této třídy, která v této kapitalistické krizi hledá skutečnou, radikální a životaschopnou alternativu, která by pevně a neochvějně reprezentovala jejich zájmy, zatímco jsou jim předhazovány politické šunty a demagogické podnikatelské projekty typu SPD, ke kterým není možné pojímat reálnou dlouhodobou důvěru, ale pouze doufat, že nebudou tak hrozné jako to, co je právě u moci. Souboj různých oligarchických bloků o kořist je tak zjevně něčím, do čeho by se neměla autentická strana pracujících zapojovat tím způsobem, že bude uzavírat s nějakou z těchto stran alianci. Ovšem tohle je přesně to, co ČSSD i KSČM zcela zločinným způsobem dělají.
Když se psal rok 2018, a Andrej Babiš měl se svou stranou ANO jako vítěz voleb po relativně dlouhou dobou problém sestavit vládu, nabídli mu ČSSD i KSČM svoje služby. Miloš Zeman tehdy dokonce navštívil sjezd KSČM, aby tam tuto stranu vyzval k podpoře Babišovy vlády. Tato nepokrytá cesta k vládním korytům byla tehdy ospravedlňována ze strany byrokratů KSČM a ČSSD tím, že budou tyto dělnické strany ve skutečnosti držet Babiše zkrátka, budou ho kontrolovat, a přinutí ho prosazovat program ve prospěch pracujících, zatímco udrží ODS dále od moci. Taková situace však nikdy nenastala.
Místo toho si Babiš uvázal obě strany na řetěz jako své poslušné psíky, kdy pokaždé pokud došlo ke sporu, se ČSSD i KSČM stáhli zpět ospravedlňujíce svou zbabělost a snahu udržet se u koryt „udržováním politické stability země“. Zcela nedůstojnými se staly například v roce 2019 tahanice o post ministra kultury, kdy předseda ČSSD Hamáček přistoupil na diktát osy Babiš-Zeman, byla stažena nominace Michala Šmardy, a místo něj byl přijat Zemanovi sympatičtější Lubomír Zaorálek, aniž by ČSSD dodržela svá ultimáta o odchodu z vlády. Tímto podřízením KSČM a ČSSD oligarchii došlo k definitivnímu odcizení obou stran širším masám pracujících, které zcela oprávněně vnímají tyto strany jako zrádcovské, oportunistické, a jako Babišovy lokaje. Vážně, který antikapitalista by dnes volil KSČM, když tato strana podporovala vládu jednoho z největších kapitalistů v této zemi? Nic na tom nezmění ani trapné hry parlamentního klubu KSČM, který se tváří, že si po třech letech všiml, že Babiš nemá absolutně žádný zájem se podřizovat požadavkům KSČM, a tak slovně ukončil podporu vlády, aniž by za její konec hlasoval. Je až trapně očividné, jak se vedení KSČM snaží těsně před volbami tvářit, že ve skutečnosti nejsou Babišovými poskoky.
Bohužel pro obě tyto strany – pracující lidé a studenti nejsou hloupí, a po sérii zcela evidentních zrad se nenechají opít předvolebním rohlíkem který pro ně jak ČSSD tak i KSČM nyní chystají. Tento předvolební rohlík je navíc pouhou lacinou kopií kampaní buržoazních stran.
Nejsilnější zbraní, kterou komunista při získávání podpory má, je jeho revoluční teorie, na které staví svůj program, který se nebojí následně prezentovat přímo tam, kde jsou studenti a pracující, tj. na studentských kolejích, univerzitách, na pracovištích, či třeba na veřejných shromážděních. Je přímo úkolem komunisty se nestydět za svoje postoje a najít si k masám cestu. Program KSČM, jehož součástí je i snaha finančně podporovat kapitalisty, buržoazní policii, neefektivní ekonomická soběstačnost, stabilizace kapitalistického trhu a útoky proti „nepřizpůsobivým“ a migrantům jsou však něčím, za co se není možné nestydět, a není divu, že KSČM s tímto programem mezi lidi nejde. Místo toho se omezuje na bohapusté rozdávání propisek, omalovánek, a laciné slogany o programu „Pěti Priorit“, kterému ve skutečnosti nikdo nedůvěřuje, jelikož se dosud o jeho body, jako je minimální mzda 20 000 nikdo v parlamentním klubu KSČM skutečně nezasazoval.
Facebookové statusy ČSSD i KSČM ohledně například garantovaného odchodu do důchodu v 65ti letech či boji proti asociální politice ODS a ANO jsou tak studentům a pracujícím k poněkud hořkému smíchu, kdy pokud se již odváží s podobnými sliby zejména ČSSD sponzorovat své příspěvky, tak místo podpory schytá vlnu výsměchu, a to i od svých bývalých voličů.
Komunistická strana bude mimo parlament, dříve či později
Komunistická strana Československá vznikla v roce 1921 po rozkolu se zrádci proletariátu v řadách sociálně demokratické strany jako vůbec největší komunistická strana na světě v poměru k počtu obyvatel. To o její tehdejší pozici říká hned několik věcí. Na jednu stranu si KSČ v době svého vzniku vydobyla masovou podporu, která byla doložena i jejím prvním volebním výsledkem v podobě druhého místa ve volbách v roce 1925, se ziskem téměř milionu hlasů. Jednalo se tehdy o autentickou stranu zejména mladých pracujících, kteří u zrodu této strany stáli poté, co se chvíli před založením spojila sociálně demokratická mládež všech velkých národností Československa o síle 40 000 lidí, aby se stala mládeží komunistickou.
Na straně druhé však KSČ od počátku chyběla jakákoliv větší kádrovost, charakter avantgardní strany, a tím i pevnější bojová forma. V prvních letech KSČ tuto skutečnost suplementovala živá zkušenost při pozorování revoluce pod vedením Bolševické strany v Rusku, která sama o sobě vybízela k otevření bran strany. Ovšem v okamžiku nástupu stalinistické byrokracie k moci, se tato situace velice rychle začala obracet ve svůj protiklad, kdy široké masy politicky různorodých a čerstvých straníků nedokázali na tuto nastalou situaci správně reagovat a došlo k dezorientaci, která vedla až ke stalinizaci strany pod vedením byrokraty ovládané Kominterny po V. sjezdu KSČ v roce 1929.
Současná KSČM je tak dědičkou této stalinistické deformace, která nastala v komunistické straně již ve 20. letech, a která se nyní projevuje až do svých úplných důsledků – do úplného odcizení studentů a pracujících vůči této straně, a to i navzdory skutečnosti, že je v roce 2021 pracující třída na Českém území podstatně silnější než v roce 1921.
V roce 2021 není po kádrovosti ve straně ani památky. Do strany může vstoupit absolutně kdokoliv s jakýmikoliv politickými přesvědčeními, a nikdo po něm ani nebude chtít, aby na sobě jakkoliv politicky pracoval. KSČM se stala v posledních letech rájem pro kariéristy, zejména mladšího věku, po kterých tato strana sahá při svém věkovém průměru nad 70 let všemi deseti. Autor pod zkratkou ANA dokonce na webu Komunistického svazu mládeže uvádí, že si například Hana Aulická Jírovcová své místo v parlamentu vydupala proti vůli svých spolustraníků v Ústeckém kraji, kdy měla vyhrožovat, že z partaje odejde, pokud nebude na volitelném místě pro parlamentní volby v roce 2017.
Na základě výpovědí našich kontaktů i krátkodobé zkušenosti autora textu s KSČM můžeme říci, že jakákoliv bojová morálka této strany je tatam. KSČM ve svém vystupování ignoruje naprosto všechny elementární aspekty marxistické teorie a komunistického programu, a její program je odporná demagogická směska, jejíž autoři doufají, že jsou lidé dostatečně hloupí na to, aby jí podporovali. Strana sama uvádí, že má přes 30 000 členů, kdy ovšem velkou část z toho tvoří lidé, se kterými není udržován absolutně žádný kontakt, kteří neplatí členské příspěvky, a mnozí dokonce ani sami nevědí, že v této straně jsou. Navzdory tomu, že by ze své podstaty měla komunistická strana být stranou získávající si revoltující mládež, tak KSČM velice rychle vymírá, neschopna zaujmout téměř nikoho. Krom toho existuje mohutná propast mezi vedením strany a řadovým členstvem, jeho nulová zodpovědnost za své činy, a velmi špatná úroveň demokratického centralismu, kdy se Filipovské vedení drží ve svých pozicích úpadku strany navzdory, a každý kdo proti těmto poměrům aktivně vystupuje je nazýván pučistou a rozbíječem jednoty strany.
V takovéto situaci není absolutně možné, aby se KSČM v parlamentu dlouhodobě udržela. Pokud letos z parlamentu odejde, bude to znamenat i masový odliv byrokratů, kteří již nebudou moci využít tuto stranu jako prostředek dosažení koryt, ale zároveň i zostření útoků proti komunistickému hnutí jako celku, ze strany vládnoucí třídy. Dokud měla KSČM podporu stovek tisíc obyvatel a zastoupení v nejvyšších patrech politiky, bylo těžké usilovat o její zákaz, a celkově potlačovat marxismus jako takový. Nyní však můžeme očekávat, že v době sílící kapitalistické krize reakce tento strach ztratí, a to třeba i do té míry, že se komunistické hnutí bude muset samo o sobě přesunout do hlubšího undergroundu. Současný vyčerpaný kapitalismus je totiž čím dále tím méně kompatibilní s buržoazní demokracií, a přímo motivuje buržoazii k bonapartistickému způsobu vládnutí, podobně jako byl Řím v dobách svého úpadku závislý nikoliv na senátu, ale na vládě silné ruky „prvního muže ve státě - prvního mezi rovnými“.
Je otázkou, zda je odchod KSČM z parlamentu při úrovni její deformace spíše výhodou nebo pohromou. Autor tohoto textu soudí, že se jedná daleko více o pohromu, a to ze tří základních důvodů:
1.) Jak je uvedeno výše, odchod KSČM z parlamentu usnadní buržoazii podnikat útoky na celé komunistické hnutí.
2.) Veškerá budovatelská práce, kterou v celé staleté historii této strany tvořili mnohdy i uvědomělí marxisté bude definitivně ztracena.
3.) Skuteční marxisté přijdou i o teoretickou možnost se v rámci strany organizovat a vyvíjet tlak proti vedení strany i zástupcům KSČM v parlamentu, aby hájili práva pracujících.
Chabé naděje sektářských stran
Úpadek kapitalismu znamená zákonitě i úpadek reformismu. Je to dáno tím, jak se pro ekonomické reformy ve prospěch pracujících vytrácí prostor, z důvodu nedostatečné existence tržního profitu, ze kterého by mohly být věci jako vyšší důchody či sociální bydlení financovány. Tím jsou reformistické strany ve svých požadavcích přinuceny dříve či později „přicházet k rozumu“ aby nenarušovaly samotnou stabilitu kapitalistického trhu, který se snaží udržet při životě.
A na úpadek dělnických stran, které v současné době staví svou praxi na reformismu, reagovalo několik skupinek na české levici tím, že začaly vytvářet strany nové, a to hned tři – Levici, Budoucnost a Idealisty. Zatímco praxe Idealistů má prachmálo společného i se samotným reformismem, prezentují se daleko více jako klasická toxická liberální strana a samo o sobě se zdá, že jejich strana skončila dříve než vůbec začala, tak praxe a „teorie“ Levice a Budoucnosti jsou takřka identické.
Navzdory tvrzením o vlastní „autentické levicovosti“ není možné definovat jakýkoliv zásadní rozdíl, či jasnou demarkační linii, která by tyto dvě strany oddělovala od praxe ČSSD a KSČM. Ano, věkový průměr těchto stran je výrazně nižší, jejich působení aktivnější, a v jejich řadách je kladen větší důraz na liberalismus. Ovšem ani jedna z těchto nových stran neohrožuje současný kapitalismus o nic více, než jejich starší sestry. Strana Levice otevřeně deklaruje, že vnímá volný trh jako jeden ze tří pilířů její vysněné ekonomiky, kdy tedy není pro překonání kapitalismu, ale pro změnu poměru množství družstev vůči privátnímu sektoru. (4) V jiných příspěvcích se zase naopak tato strana proti kapitalismu v rozporu s těmito ideami staví. (5) Toto je dáno kromě nulových požadavků na ideové a praktické schopnosti členů a vlastní politické nevyhraněnosti i tím, že je do této strany, úplně stejně jako u KSČM a ČSSD, přijímám zcela kdokoliv, a tím se ve finále ztrácí, opět stejně jako u KSČM a ČSSD, i to nejdůležitější – jasný, konkrétní a životaschopný program postavený na pevné teorii, kterým by šlo někoho reálně oslovit.
Jejich pozice je sektářská, jelikož je založená na představě budování strany mimo hnutí studentů a pracujících, a to v malém izolovaném kolektivu „osvícených“, ke kterému se ostatní přidají. Jejich šance někoho oslovit je velmi nízká (i když existující, pohleďme na demagogické projekty typu SPD), z důvodu absence jasného a smysluplného politického programu. A jejich kampaň je ve finále kampaní buržoazního formátu, která je místo životaschopného programu založená na slibech, které se dají shrnout klasickou a tisíckrát omletou frází, kterou používají všichni ostatní, ve stylu „volte nás, budete se mít líp“. Kladení důrazu na nutnost „jednoty levice“ je přitom tím stejným neživotaschopným, kontraproduktivním a byrokratickým nástrojem a prázdným sloganem, který používá i současná KSČM. Jak psal V.I. Lenin ve svém textu „O Jednotě“ z roku 1912:
„Jednota je skvělá věc a skvělý slogan. Ovšem co dělnický boj vyžaduje je jednota marxistů, a ne jednota mezi marxisty a oponenty a překrucovateli marxismu.“
Co nás čeká a nemine?
Marxisté nedisponují žádnou věšteckou koulí, která by jim dokázala zcela přesně předestřít budoucnost. Dokáží ovšem na základě svého dialektického pozorování analyzovat pohybující se procesy, které na základě dialektických zákonitostí vedou ke kvalitativním výsledkům.
Současný kapitalismus má podobu vetchého agresivního staříka nad hrobem, který se vší silou ohání svou holí, aby odehnal mladíka v podobě socialismu, který má zájem ho nahradit. Jeho senilita je daná ztenčujícím se všeobecným profitem světových kapitalistů, který je dán všeobecnou nadprodukcí, a který musí být kompenzován z kapes samotných pracujících, aby tento systém mohl dále fungovat.
Profit je základní životadárnou esencí kapitalistického systému, kdy při jeho vyšším výskytu v ekonomice je snadné bojovat za vylepšení životní úrovně pracujících, ovšem při jeho nedostatku je tomu naopak. S tím, jak se rozvíjejí výrobní síly, a obrovské moderní továrny jsou schopny chrlit obrovské množství levného zboží, aniž by ho pracující z tohoto trhu vůbec dokázali vykoupit, se ztenčuje prostor pro investice do produkce zboží nového, a tím jsou ohrožena i pracovní místa samotných pracujících. Aby kapitalisté dále investovali, a systém mohl dále fungovat je třeba buď zlikvidovat tuto „přebytečnou výrobní kapacitu“, na což výborně kapitalistům historicky sloužily třeba války, nebo oddálit tuto nevyhnutelnou krizi tím, že se jim zlevní výdaje v poměru s klesajícím profitem. Tedy třeba snížením daní, zlevněním pracovní síly, snížením úrokových sazeb na dostupné úvěry atd. To však samozřejmě způsobuje koncentraci bohatství na straně jedné a bídy na straně druhé, a zároveň společenský, politický i kulturní úpadek systému, který přímo motivuje pracující třídu, která se během rozvoje kapitalismu rozšířila do celého světa, tento systém překonat a užít již vytvořených výrobních sil pro profit společenský a nikoliv soukromý.
Současný kapitalismus se nachází ve své nejhlubší krizi již od roku 2008, po které byla mizivá ekonomická obnova utnuta příchodem pandemie koronaviru, která za rok a půl připravila o život přes čtyři miliony lidí, a jejíž konec se zdá v nedohlednu. A to i s tím, jak se kapitalisté snaží za každou cenu i během průběhu pandemie udržovat za existence podinvestovaného veřejného zdravotnictví kapitalistický profit v chodu, který je ovšem zároveň i masivně dotován z veřejných peněz.
Toto období pandemie je tak nejlepší vizitkou vyčerpanosti a zpátečnictví současného světového kapitalismu, kdy kromě počtů mrtvých stoupají i státní dluhy do astronomických výšin. Tyto astronomické dluhy bude ovšem muset někdo dříve či později zaplatit, a můžete si tipnout, na koho budou vrženy, zda na třídu kapitalistů nebo pracujících.
Budoucí česká vláda, stejně jako vlády v jiných zemích světa budou vedeny k útokům na elementární práva pracujících, které si v historii třídních bojů vydobyli. Ať už bude v Česku u vlády ten či onen oligarcha tak je téměř jisté, že jeho vláda bude vůbec ta nejvíc nestabilní v novodobé české historii po roce 1989. Jasné důkazy můžeme pozorovat v situaci na sousedním Slovensku, kde vítězná Matovičova vláda po volbách v roce 2020 zahájila frontální útok na práva pracující třídy, což vedlo až k podpoře protivládního referenda, pod kterou se svým jménem podepsala čtvrtina všech slovenských pracujících. Toto referendum však bylo smeteno ze stolu s jasným vzkazem pracujícím, že buržoazní parlamentarismus je od toho, aby po volbách další čtyři roky drželi huby a krok.
Pokud ve volbách zvítězí Piráti a STAN a utvoří vládní koalici s podporou koalice SPOLU, bude se jednat o pravděpodobně nejvíce asociální vládu v české historii, která ovšem zpočátku může dosahovat určité naivní důvěry veřejnosti. Po určité krátké období bude nevyhnutelně existovat představa, že se s příchodem nové vlády něco změní, a že stačí novou vládu po pádu Babiše jen hezky poprosit, nebo dostatečně upozornit na existující problémy, aby byly vyřešeny. Tato iluze se však dříve či později velice rychle změní ve svůj protiklad. To jest v poznání, že je jedno jaká oligarchie je schovaná za kterou vládnoucí stranou, ale že sám existující systém je problémem, který je třeba vyřešit jeho překonáním.
A navzdory očekáváním různých reformistů a lidí na levici – kapitalistická krize dost možná vůbec nebude znamenat obnovu společenské důvěry v levicové strany a sekty. Může, ale nemusí. Každopádně se dá očekávat, že současná nevyhnutelná drtivá porážka levicových stran ve volbách bude znamenat jejich o to větší odklon od jakýchkoliv radikálnějších požadavků, kdy již v současné době mnoho z těchto lidí považuje vůbec samotné slovo „levice“ jako příliš radikální. V rámci jejich hloupé představy o „přirozené pravicovosti“ moderního voliče se velmi pravděpodobně začnou ubírat pravým směrem. Při té příležitosti budou nevyhnutelně považovat marxisty s jejich budováním revoluční organizace pro překonání systému za šílence, které je třeba cenzurovat, eliminovat na veřejných shromážděních a celkově odsunout co nejdále ze společenské diskuze. V kontextu současného tempa růstu naší organizace tak můžeme očekávat zintenzivnění útoků přívrženců této levice, které se již projevují vůči našim soudruhům na celém světě. Jmenovitě například v Kanadě, kde jsou naši soudruzi z organizace Fightback, která se vypracovala ve vůbec nejsilnější marxistickou organizaci v této zemi, pravidelně pod útoky levičáckých sekt, které je zcela nepodloženě obviňují z rasismu, sexismu a dalších zvěrstev. (6)
Současná trajektorie vývoje však nevyhnutelně hovoří o úpadku takovýchto sekt, a naopak o růstu naší internacionály – Mezinárodní Marxistické Tendence. Je to pevný revoluční program podložený marxistickou teorií a praxí, který je klíčem k našemu úspěchu při získávání světových vrstev studentů a pracujících. A je to současná trajektorie úpadku kapitalismu a buržoazního parlamentarismu, která hovoří o tom, že je třeba překonání kapitalistického systému a nastolení socialistického řádu, který bude demokraticky řízen lidovými radami samotných pracujících v samotných fabrikách, skladech a samotných obcích, čili sověty, ve kterých bude každý okamžitě odvolatelný podle toho, zda bude či nebude plnit vůli těch, kteří ho do jeho funkce zvolili.
(1) https://cvvm.soc.cas.cz/cz/tiskove-zpravy/politicke/instituce-a-politici/5389-duvera-ustavnim-institucim-v-cervnu-2021
(2) https://www.facebook.com/watch/?v=2631293393783029
(3) https://www.facebook.com/judr.jiri.pospisil/photos/3453718761416322
(4) https://jsmelevice.cz/nas-program/
(5) https://www.facebook.com/jsmeLevice/photos/769571237043142
(6) https://www.marxist.ca/article/sectarian-witch-hunt-against-fightback-at-york-university-stalinist-censorship-campaign-sabotages-student-occupation-and-university-strike
Mirko H.
Comments