Existuje citát, mnohými lidmi připisovaný Leninovi, který říká, že „Jeden člověk s puškou je schopen kontrolovat sto neozbrojených“. Ačkoliv mnozí jiní existenci telegramu, ve kterém se měl Lenin takto vyjádřit zpochybňují, tak je jeho podstata velmi pravdivá. Zbraně mají velkou moc. Jsou barbarským nástrojem prosazování vůle člověka nad člověkem. A koncentrace zbraní určuje právo. Státy celého světa koncentrují ve svých arsenálech obrovské množství ničivých zbraní, zatímco považují pouhé přechovávání obyčejné pušky u svých občanů za vážný zločin. Proto bylo přechodným cílem Lenina a Bolševiků zrušení buržoazní armády, a její nahrazení ozbrojeným lidem, jak bylo popsáno v programu Bolševické strany v roce 1919. Koncentrace zbraní v podobě lidové armády měla být v sovětské společnosti pouze přechodným jevem, nutným k odražení světových kontrarevolučních sil, a měla sloužit koneckonců ke konečnému překonání státu a zbraní jako takových. Ke stejnému cíli překonání státu a zbraní se snaží mířit i anarchokomunisté. Ovšem ve vysněných představách ideální společnosti takzvaných anarchokapitalistů, kteří v posledních letech v Česku prosazují své názory zejména skrze vystupování svého čelního protagonisty Urzy, nabývá existence zbraní charakteru permanentního, a zároveň i nadále existuje jejich koncentrace, připravená zatočit se všemi, kteří naruší něčí vlastnická práva.
Mocná je zbraň, mocnější je právo
Ideologický přístup ke zbraním je přitom skutečným měřítkem, podle kterého můžeme soudit přístup dotyčné ideologie ke státu a svobodě. Německý revolucionář a Marxův blízký společník Friedrich Engels v roce 1884 napsal své slavné dílo „O původu rodiny, soukromého vlastnictví a státu“, kde vyloženě definoval stát jako „zvláštní oddíly ozbrojených těl mužů“. Tato holá definice, zdá se, sama o sobě nevyvolává rozporů mezi námi a anarchokapitalisty, kdy je i jimi akceptována. Zásadní rozpory a kontradikce v anarchokapitalistické argumentaci se objevují až při bližším zkoumání otázky státu, a v předkládaných alternativách k jeho existenci.
Tato ozbrojená těla mužů jsou sama o sobě pouhým nástrojem. Samotná disponence samopalem AK-47 nečiní z vojáka příslušníka privilegované vrstvy společnosti, a až na přechodná období v lidských dějinách slouží tato ozbrojená těla vladařům skrytým v pozadí. Jak ostatně psal i sám Engels – Stát je instituce, která se snaží tvářit nadspolečensky, ale v konečném důsledku je nástrojem útlaku v rukách vládnoucí třídy.
Zde se však anarchokapitalistická argumentace dostává do vážných problémů, jelikož není existenci společenských tříd v rámci kapitalistické společnosti ochotna akceptovat, jelikož neuznává ani mocenský poměr těchto společenských tříd uvnitř kapitalismu, který je založen na procesu vykořisťování - Tedy kapitalistického najímání pracovní síly na základě soukromého a násilného přivlastnění si sil výrobních, za účelem odcizování části hodnoty produkované proletářem a tvorby privátního profitu.
Stát a subjektivní morálka
Otázka smyslu státu, a kdo mu vládne, tak zůstává u anarchokapitalistů nezodpovězena. Místo vědecké analýzy proč v dnešních dobách existují státy jsme tak z jejich strany vystavováni fantastickým a abstraktně moralistickým úvahám o státu, jako produktu nemorálních parazitů, a samotný stát je viděn jako něco, co mohlo být překonáno již třeba před dvěma sty lety, když by se tehdy objevili geniální jedinci přesvědčení o potřebě jeho odstranění, a lidstvo by si tak ušetřilo dvě století státního útlaku. Podobně si stát představovali i utopičtí socialisté jako Owen, Fourier či Saint Simon – těm budiž ovšem výrazně k dobru, že se skutečně překonání státu, tedy zvláštních oddílů ozbrojených těl, snažili dosáhnout.
Anarchokapitalisté zároveň ani nedokáží vysvětlit původ této jimi proklamované „amorality“, a chtě nechtě musí sklouznout k představám o určité univerzální a hmotě nadřazené lidské přirozenosti, která diktuje lidské bytosti její mocichtivé a parazitické chování, podobně jako v Bibli ďábel našeptává nebožákům zlé úmysly.
Existence státu je však historicky spjata se vznikem a existencí třídní společnosti. Jeho původ není nikterak fantastický, a není produktem libovůle. Během neolitické revoluce se neodehrál žádný sněm, kde by se diskutovalo, zda začít zakládat otrokářské státní říše, či budovat anarchokapitalismus, na kterém zlí příznivci myšlenky otrokářského státu vyhráli. A i kdyby se takový sněm snad skutečně odehrál, tak v době neolitické revoluce zkrátka neexistovaly materiální podmínky, v podobě dostatečně rozvinutých výrobních sil na to, aby kapitalismus, jako systém, kterému dominuje zbožní výroba, mohl reálně existovat. Tvrdí se zároveň, že první křesťané byli v podstatě komunisté. Ale ať už je to pravda či nikoliv, tak realitou zůstává, že v období okolo začátku našeho letopočtu s tehdejšími zaostalými technologiemi a výrobními postupy nemohl reálně komunismus fungovat.
Konzervativní povaha anarchokapitalismu
Stát je tedy produktem určité materiální základny, která v čase prochází svým nezadržitelným vývojem. Jak se ostatně znamenitě vyjádřila soudružka Fiona Lali při diskuzi tématu politiky identit na letošní online marxistické univerzitě – „Když odcizíte útlak od jeho materiální základny, ztratíte tím i schopnost s ním bojovat“. Stejně jako jsme zároveň již v dnešních dobách připraveni věřit vědeckým argumentům Charlese Darwina ohledně evoluce živočišných druhů, která nezadržitelně pokračuje dále, tak bychom měli být i schopni akceptovat skutečnost, že dialektický vývoj, který vytvořil moderního člověka z bakterie je aplikovatelný i na lidskou společnost.
Tento argument je však velmi nepohodlným pro vládnoucí třídu všech státních útvarů až po kapitalismus. Pokud totiž akceptujeme, že vesmír je tvořen hmotou, a hmota prochází neustálým vývojem, který způsobuje nahrazování jedněch živočišných druhů novými a jedněch společenských systémů druhými, potom je logické, že tento vývoj neskončil. Že se člověk i systém budou dále vyvíjet, že člověk jednou nevyhnutelně přestane být člověkem a kapitalismus kapitalismem. A že se tomu nestane graduálně, ale na základě náhlých revolučních změn, kterými jsou jak evoluce živočišných druhů, tak i vývoj lidské společnosti plné. Motivací anarchokapitalistů je však konzervovat kapitalistické výrobní a vlastnické vztahy na věčnost, a to i v situaci, kdy materiální základna rozvoje výrobních sil přestane být s kapitalistickou formou produkce kompatibilní, jako se tomu již děje dnes. Toto ve své podstatě odhaluje ryze konzervativní a ve skutečnosti maloburžoazní povahu anarchokapitalismu, která se projevuje mimochodem i v otázkách rodinných svazků, a řadě dalších věcí.
Vládnoucí třídy až do kapitalismu se všechny snaží dokázat, že ten jejich systém je věčný a definitivní. Na začátku 90. let dokonce americký filosof Francis Fukuyama napsal knihu „Konec dějin a poslední člověk“, kde se snažil dokázat, že se s pádem Východního bloku historie dostala do své definitivní fáze, kde již nebudou žádné revoluční změny probíhat, a nebudou ani potřebné. Poslední ospravedlnitelná revoluce je pro kapitalisty revoluce buržoazní. Od Fukuyamova díla však neuplynulo ani dvacet let, a kapitalismus se ocitl ve své nejhlubší krizi, která nabývá permanentního charakteru, a revolucionizuje miliony a miliony dříve politicky pasivních lidí každý rok.
Stát jako monopol na násilí
Stát i kapitalismus jsou tedy jevy nikoliv mystické, ale jsou produktem vývoje hmoty. Jak popisuje Engels – Existence státu přišla na pořad dne, když se rozpory v rámci společnosti staly neřešitelnými. Kdy bylo třeba zdánlivě nadspolečenského arbitra, který by tyto rozpory řešil ve prospěch jedné ze tříd, a uchoval pro ní status quo. Tak vznikly první otrokářské státy poté, co se společnost sobě rovných lidí rozdělila na otroky a otrokáře. A od té doby se lidé sobě rovnými již nestali. Otrokářskou společnost po pádu Starověkého Říma nahradila společnost feudální, pro kterou rozvoj otrokářství připravil materiální základnu. Došlo k přerozdělení majetku, a zavedení systému léních vazeb. Stejně tak i buržoazní revoluce od konce 18. století nabývaly charakteru přerozdělování původně šlechtického, církevního i veřejného majetku, a veškeré revolucí ukořistěné výrobní síly byly privatizovány. Navzdory revolučním heslům a praxi Jakobínů o svobodě, rovnosti a bratrství však místo rovnosti přišla extrémní kapitalistická nerovnost, kdy v roce 2020 22 nejbohatších mužů vlastní více, než všechny ženy v Africe, a kdy i zde v ČR 90% lidí vlastní dohromady stejný majetek jako nejbohatší 1% Čechů. Vize o bratrství nahradily nekonečné imperialistické války, kterým padly za oběť miliardy lidí, a místo svobody omezuje mzda pracujícího člověka zásadním způsobem jeho výběr do úzkého koridoru, zatímco je samozřejmě nelegální se proti těmto současným, kapitalistickým poměrům bouřit.
Tyto podmínky, které kapitalismus přirozeně svým vývojem vytvořil nadále vyžadují existenci státu, pokud má být vláda kapitalistů zachována. Je stále zapotřebí ozbrojených těl a jejich institucí k potírání masových protestů, stávek, a nepokojů, kterými byl přivítán rok 2020. Ale jaká je v tomto ohledu pozice anarchokapitalistů? Tito lidé maloburžoazního smýšlení nejsou vůbec schopni a ochotni akceptovat, že současný stav je výsledkem vývoje kapitalismu jako způsobu produkce! V jejich představách je za vše špatné v současném světě zodpovědný výhradně stát, jako by se jednalo o nějakou mimospolečenskou entitu, a vůbec se nejednalo o výkonný orgán kapitalistů! Ve své omezenosti dokonce zacházejí tak daleko, že nazývají současné školství a zdravotnictví socialistickými útvary! Vůbec jim přitom nepřijde divné, že současné státní školství je základnou antikomunistické propagandy, kde je učitelům dáváno za úkol vyučovat buržoazní pohled na historii, a kde se celkově cenzuruje revoluční literatura. Nedávné kampaně okolo ikonizování Milady Horákové, a jejího věšení po veřejných budovách včetně univerzit jsou důkazem o tom, že současné státní školství ve skutečnosti nemá se socialismem nic společného, a bezplatná školní docházka je jen nástrojem indoktrinace mladé generace do kapitalistického systému, a její přípravy pro možnost jejího efektivního vykořisťování.
Anarchokapitalistické zefektivnění útlaku
A co více, při nahlédnutí pod ideologickou krustu anarchokapitalistických názorů zjistíme, že vlastně vůbec proti překonání státu nejsou. Když se například podíváme na seriál článků anarchokapitalisty Urzy, nazvaný prostě „Anarchokapitalismus“, tak zjistíme, že Urza vůbec není pro překonání existence zvláštních oddílů ozbrojených těl. Může se stokrát dušovat, že by si nepotřebnost jejich existence velmi přál, ale stejně tak by si mohl přát aby mu rostly před domem zlatá jablka. Jeho ideologický koncept se zkrátka bez násilné ochrany privilegií a vlády soukromých vlastníků výrobních prostředků neobejde. V části patnácté svého seriálu ohledně vymáhání práva se tento nepřítel pracující třídy zcela jasně vyslovuje v tom smyslu, že jeho cílem je privatizace těchto zvláštních ozbrojených oddílů, a nikoliv likvidace. Cílem Urzy je nahradit veřejnou pořádkovou službu v podobě policie soukromými bezpečnostními agenturami, bdícími nad pohodlím těch, kdo si je budou platit. Tedy samozřejmě i nad pohodlím šéfů vůči jejich pracujícím.
Tedy jediná změna, o kterou Urzovi v tomto případě jde, je nahrazení jednoho mocenského aparátu na ochranu privilegií a zájmů vládnoucí třídy kapitalistů jiným mocenským aparátem na ochranu zájmů a privilegií vládnoucí třídy. Aparátem, který ani v nejmenším nepřibližuje světovou společnost k jakémukoliv osvobození.
V představách anarchokapitalistů o svobodě by tak antikapitalistické demonstrace a stávky pracujících rozháněly soukromě najatí žoldáci. Tajní soukromí detektivové by byli najímáni na zastrašování, terorizování a neutralizování odborových předáků, a na odhalování a infiltraci činnosti revolučních organizací usilujících o skutečnou svobodu bez existence biče.
Ve své části o vymáhání práva se Urza snaží všemožně dokázat, že privatizace státu a do značné míry tedy i strhnutí jeho nadspolečenské masky by znamenalo jeho zásadní zefektivnění, a zároveň i zajištění dostatečné míry taktu a „nezneužitelnost“ těchto složek. Své tvrzení přitom opírá o – a teď se něčeho podržte – ságy o fungování otrokářského Islandu na konci 1. tisíciletí našeho letopočtu!
Pinkerton National Detective Agency
Pro naší vědeckou analýzu se pokusme najít poněkud důvěryhodnější historický důkaz o praxi takovýchto soukromých bezpečnostních agentur zastupujících funkci státu.
Roku 1850 založil ve Spojených státech Amerických skotský kapitalista Allan Pinkerton soukromou bezpečnostní a detektivní agenturu s názvem „Pinkerton national detective agency“, která zásadním způsobem ovlivnila na další desítky let podobu americké společnosti. Již od samého počátku byla smyslem jejího fungování ochrana zájmů vládnoucí třídy. Pinkertony nejvíce proslavilo, když údajně roku 1861 překazili pokus o atentát na tehdejšího amerického prezidenta Abrahama Lincolna. Ten si následně Pinkertony najal jako svou osobní ochranku, a tito postupně začali koncentrovat v USA větší bojovou sílu, než tehdejší americká policie a armáda.
Charakter fungování Pinkertonů měl podobu nájemných soukromých ozbrojených sil, které si kapitalisté najímali zejména proti vlastním pracujícím. Pinkertoni byli zapojováni do celé řady třídních konfliktů, ať už v ocelářském, těžebním, či dřevozpracujícím průmyslu. Mezi jejich úkoly patřilo zastrašování pracujících organizováním teroristických band, infiltrace odborů, odhalování vedení stávek, sabotáže odborového financování, držení odborových vůdců mimo fabriky, násilná podpora stávkokazectví, ale i třeba otevřený boj proti pracujícím v bitvě u Blair mountain roku 1921, což bylo největší povstání amerických pracujících v historii, kde bylo v této bitvě minimálně sto horníků zabito.
Jak tedy vidíme, soukromí Pinkertoni plně nahrazovali funkce oficiálního státu v podobě útlaku pracujících. Jsou důkazem o tom, že anarchokapitalistická velkohubost, plná frází o svobodě a anarchii má zcela falešný charakter.
Sociální základna anarchokapitalismu
Ptejme se, odkud tedy pochází anarchokapitalistický „odpor ke státu“, když je jeho skutečnou praxí zachování třídního útlaku a nahrazení státu státem? Jako marxisté jsme ze strany těchto lidí často konfrontováni s posměšnými asumpcemi, podle kterých je celá naše ideologie založená na závisti vůči bohatým a mocným. Přitom jako marxisté přesně toto můžeme říci o anarchokapitalistech, a na rozdíl od nich můžeme pro toto své tvrzení použít i jasné argumenty.
Sociální základnou ideologie anarchokapitalismu je subtřída maloburžoazie. Třída drobných vlastníků výrobních prostředků, která se ve svých životech ocitá mezi mlýnskými kameny obou hlavních společenských tříd – buržoazie a proletariátu. Zatímco maloburžujové často žijí z vykořisťované práce proletářů, a zároveň privatizují produkty svého soukromého vlastnictví, tak jim zároveň na druhé straně velkoburžoazie, skrze stát, nastavuje podmínky jejich podnikání na trhu, a užívá jejího profitu skrze daně na budování kapitalistického státního aparátu. Je však samozřejmé, že maloburžoazie není ochotna se s takovýmito podmínkami smířit. Tedy s podmínkami, kde přirozenou koncentrací kapitálu dochází k omezování volnotržní soutěže, kde svou dominanci nad trhem přebírají v rámci kartelových dohod velké monopoly, které si trh rozdělují, a znemožňují maloburžoazii jim efektivně konkurovat. Tito oligarchové poté přirozeně přetavují svojí ekonomickou moc v politickou, a přebírají kontrolu nad celými státy, kdy tyto státy plní funkci Pinkertonů vládnoucí třídy. Proto jsme v posledních letech konfrontováni s maloburžoazní argumentací ve stylu, že jeden z největších kapitalistů v ČR a premiér v jedné osobě Babiš je ve skutečnosti nějakým záhadným způsobem komunista.
A je to tedy v konečném důsledku nikoliv touha po svobodě, ale obyčejná závist, která anarchokapitalisty motivuje k nenávisti k současnému státu. Je to jejich neochota být na trhu v podřízeném postavení vůči velkým společnostem, které jim skrze státy diktují, jak mají podnikat, a jaké daně mají platit na udržování násilného aparátu státu v chodu. Jejich motivací je zároveň i nenávist vůči zájmům pracující třídy, a všem ústupkům jako jsou minimální mzdy, důchody, víkendy, atd., které si pracující třída na buržoazním státě svým bojem vydupala. Smyslem anarchokapitalismu tak není osvobození lidstva jako celku od existující poroby, ale zvrácení nepříznivého stavu na trhu ve prospěch drobné buržoazie. Její vize svobody se opírá o cíl zefektivnění útlaku pracující třídy, a likvidaci jejích práv a benefitů, ignorujíce vykořisťování, celkovou existenci tříd a přirozenou tendenci kapitálu ke koncentraci. Po stržení mesiášké masky osvoboditelů od státu jsme tak v případě anarchokapitalistů konfrontováni se skutečnými paladiny útlaku, motivovanými dosáhnout zefektivnění útlaku drtivé většiny obyvatel planety, a vylepšení vlastního ekonomického postavení.
Jak překonat stát
Marxisté ve své ideologii nevytváří hypotézy ideálního světa, a snaží se zorientovat ve světě takovém, jaký je. Přijímají existující materiální podmínky jako východisko pro svou práci, a analyzují pohyby hmoty, které současný svět utvořili do jeho podoby. Cítíme se být součástí tohoto všeobecného vývoje, který ve svém důsledku směřuje k našemu cíli – skutečnému osvobození člověka od jeho ekonomické, fyzické, kulturní i ideové poroby, a k překonání existence zbraní a koncentrované násilné moci, která stát utváří.
Jak již bylo řečeno, úkolem státu je chránit existující privilegia a vlastnické vztahy. Ty v dnešní době nabývají formy extrémní příjmové polarizace, kdy si jedni lidé, na základě pouhého vlastnictví posvěceného státem přivlastňují čím dále tím větší kus koláče produkce, zatímco mzdy pracující ospravedlňují k přivlastnění si pouze části hodnoty, kterou sami svou prací vytvářejí. Technologický vývoj je zároveň hororem pro pracující třídu, kdy čím dále tím větší mechanizace produkce vytlačuje po tisících pracující z jejich zaměstnání, kteří tak následně ztrácí schopnost uspokojit životní potřeby své i svých rodin. Schopnost vyprodukovat více a efektivněji tak existuje v kontradikci se šířící se bídou. Díky současným technologiím, rozvinutým kapitalismem, jsme plně schopni nakrmit všechny hladovějící světa, dodat dostatek léků na vyléčení léčitelných chorob, a významným způsobem snížit nutnou dobu, kterou trávíme v našich zaměstnáních, pro možnost našeho osobního rozvoje.
Zde se nám vyobrazuje i neefektivita světového kapitalismu, který každým rokem likviduje miliardy tun potřebných produktů lidské práce kvůli světové nadprodukci a neschopnosti na nich získat profit, s tím spojená neschopnost čelit klimatickým změnám zbytečnou devastací životního prostředí, neschopnost potýkat se se šířícími pandemiemi, či třeba plýtvání zdroji nutnými na studium mladých lidí, kteří po svém vystudování nedokáží na přesyceném trhu získat uplatnění pro své nabyté schopnosti. Na tomto můžeme pozorovat i celkovou neschopnost kapitalismu alokovat zdroje a produkty podle potřeb světového obyvatelstva, kdy k alokaci dochází pouze na základě možnosti tvorby profitu.
Soukromý profit visí jako Damoklův meč nad pracující třídou, a odděluje jí od možnosti uspokojit současnými technologiemi své vlastní potřeby. Tento soukromý profit ztenčující se společenské menšiny kapitalistů je tak třeba bránit čím dále tím větším násilím, s tím, jak sílí odpor sílící většiny proletariátu proti těmto podmínkám.
A my marxisté nejsme pacifisté. Jako takoví se nebojíme užít zbraní, násilí a moci k překonání vlády buržoazie s autoritou pracující třídy, s cílem rozložení existence společenských tříd, pro povznesení lidské společnosti na novou úroveň, kde budou překonány barbarské relikty v podobě rodiny, národních států, konkurence, násilí a útlaku, kde se lidé opět stanou plnohodnotnými lidmi, kteří budou skrze vlastní kolektivní kontrolu nad výrobními silami společnosti svobodně utvářet svou vlastní budoucnost.
Budujte budoucnost pracující třídy společně s námi. Budujte Marxistickou Alternativu. Budujte Mezinárodní Marxistickou Tendenci!
Mirko H.
Comentarios