Rok 2019 je letopočtem, který se zapíše do historie jako ten, kdy v ČR skončil politický status quo, a kdy došlo k výraznému nárůstu vůle po radikální společenské změně mezi obyvatelstvem. Jedním ze symptomů této skutečnosti byly masové demonstrace proti zkorumpované vládě oligarchy Andreje Babiše, které přilákaly do ulice největší množství lidí od roku 1989. Druhým, neméně významným, byly studentské stávky a okupace za klima, kterých se po celé zemi účastnily desítky tisíc mladých lidí. Přes všechnu energii, masové zapojení a vůli studentů však k žádné změně na základě stávek nedošlo. Stávky samy se z tisícových počtů zredukovaly na akce desítek lidí, zejména samotných aktivistů. Nejednomu studentovi tak při pozorování tohoto vývoje bleskla hlavou otázka – „Má to vůbec smysl?“
V první řadě je nezbytné se umět vžít do pozice středoškolského studenta dnešní doby. Není tomu tak dávno, co byla tato vrstva společnosti považována za politicky pasivní. Mnoho lidí si představovalo středoškoláka jako člověka, zajímajícího se nanejvýše o slavení života s kamarády, počítačové hry, či aktuální módní trendy, přičemž politika byla tomuto člověku něčím vzdáleným. Místo těchto středoškoláků tu však dnes máme tu nejradikálnější vrstvu společnosti, vyrážející do ulic s hesly daleko revolučnějšími, než jim mohou současné politické strany v parlamentu nabídnout.
Současná mladá „generace Z“ je totiž generací krize. Tito lidé neměli ve svých životech možnost pozorovat nic jiného, než celosvětový úpadek kapitalismu jak po ekonomické, tak po sociální i politické stránce. Oprávněně čim dále tím více vnímají systém, ve kterém žijí, jako brzdu společenského pokroku. V ČR vnímají oligarchizaci společnosti a narůstající společenské rozdíly, kdy navzdory proklamovanému ekonomickému blahobytu mnoho rodin žije v dluzích, či od výplaty k výplatě, přičemž mnoho mladých lidí předčasně končí svá studia, aby finančně pomohli svým rodinám. Na tomto příkladu můžeme pozorovat plnou pravdivost tvrzení revolucionářky Rosy Luxemburgové, že lidstvo má na výběr pouze mezi socialismem, nebo barbarstvím. Ve svých prvních zaměstnáních mají přitom možnost pozorovat nespravedlivost dělby zisku, a využívání člověka člověkem pro soukromý profit.
A co hůře, zdá se, že neexistuje žádná cesta ven. Že neexistuje nikdo, komu by se dalo věřit, že to změní. To mimo jiné způsobuje masivní nárůst depresí a počtu uživatelů psychofarmak mezi mladými lidmi. Svého času měli mezi mladými masivní podporu Piráti, slibující radikální otočení kormidlem české společnosti. Ovšem nikde tam, kde Piráti získali politický význam, žádná skutečná změna nenastává. Zrádná a oportunistická KSČM spolu s ČSSD jsou jakožto podporovatelé oligarchie a součást problému naprosto nepřijatelní. Levičácké sekty se utápějí ve svých vlastních depresích a cynicismu, než aby dokázaly mladé oslovit.
I proto získalo nové mladé hnutí studentských aktivistů, připojující se k celosvětovému hnutí za záchranu klimatu z počátku masivní podporu. Stalo se odrazem smýšlení a situace současné mladé generace. Studenti po celé zemi nadšeně trávili po vyučování čas ve škole, aby připravili transparenty pro několikatisícové průvody. Odhodlaně vstoupili do boje za svou vlastní budoucnost.
Uskutečnila se první stávka. Studenti, kteří ve většině byli na své první demonstraci v životě přišli systému jasně říci „Teď jsme tady, a teď chceme změnu!“ Jejich odhodlání vylekalo celou škálu buržoazních politiků. Strana Svobodných občanů dokonce zašla tak daleko, že přicházela studenty na jejich shromáždění obtěžovat a pořádat protiprotesty. Hnutí vytvořilo i celou vrstvu falešných přátel, snažících se na hnutí politicky či finančně profitovat.
Lidé však ze stávky odešli domů, a nic se nezměnilo. Otázka ohledně smyslu stávek se tak dostala v hlavách studentů na pořad dne. Byla vyhlášena nová stávka. Opět si získala masivní podporu, i když ne už takovou, jako prve. A opět změna nenastala. Systém vesele funguje dál pro ty nejbohatší, a dále devastuje s nesníženým úsilím naší planetu.
Určitá vrstva, zejména původem bohatších studentů, začala čím dále tím více nahlas přicházet s argumentem, že když nemůžeme přimět politiky k činům, tak alespoň začněme omezovat svou osobní spotřebu, hlídat si vlastní uhlíkovou stopu, a přestaňme nakupovat nové věci. Tyto požadavky však naprosto nekorespondují se zájmy studentů z pracujících rodin. Samozřejmě, že by se každý individuálně měl chovat k naší planetě šetrně. Ovšem existuje obrovský nepoměr mezi škodami, co naší planetě způsobí oligarchy vlastněné monopoly, a obyčejní pracující lidé. Žijeme totiž ve světě, kde je 100 světových společností, vlastněných těmi největšími oligarchy, zodpovědno za 71% emisí skleníkových plynů (CDP – Carbon disclosure project). Mezi těmito společnostmi je jak americký Exxon Mobil, tak i čínské uhelné společnosti, či ruský Gazprom. Co se týče odpadu, tak celkový odpad domácností tvoří ve světě, podle statistik DECC (Department of Energy and Climate Change), asi 10% celkového objemu, vedle odpadu průmyslového. Další zajímavá čísla nabízí statistiky ohledně znečištění v letecké přepravě, která je v současném světě zodpovědná pouze za 3% emisí CO2, přičemž velkou část letecké přepravy tvoří přeprava nákladní. Bylo by tedy nerozumné myslet si, že změnu klimatu zastavíme, když přestaneme létat letadly, jezdit auty, či nakupovat nové věci. Naše individuální spotřeba, coby obyčejných lidí, tvoří jen naprosto bezvýznamný zlomek světového znečištění.
A co je nejdůležitější – současný kapitalismus je přesycen zbožím, které nemůže prodat. To je i hlavní příčina jeho krize. Pracující lidé nejsou za své nízké mzdy schopní nakoupit z trhu zpět zboží, které pro něj vyrobili. Žijeme v systému, který se snaží zoufale lidem vnucovat půjčky, aby mohli dále konzumovat toto „přebytečné“ zboží, i když na něj tito lidé nemají sami peníze. Omezení osobní spotřeby a nenakupování nového zboží tak bez politické alternativy logicky vede k dalšímu prohloubení krize systému. A jsou to v první řadě chudí lidé, kteří na krizi kapitalismu doplácejí. Zatímco bohatí přesouvají své podniky a zisky do daňových rájů a snižují se jim úrokové sazby na úvěry, tak na chudé čeká při prohloubení krize snížení investic do zdravotnictví, školství, důchodů, a do sociálního státu celkově. Požadavek na omezení osobní spotřeby je tak zejména v kontextu s apelem na nemajetnou část populace ryze reakčním.
Středoškolský student je inteligentní bytost. Po několika protestech, kdy vidí, že změna nepřichází, si raději dvakrát rozmyslí, jestli se další stávky zúčastní, když mu přidělává problémy ve škole, případně i doma. I když je mu myšlenka hnutí sympatická, tak ztratí důvěru v jeho vedení, a jeho schopnosti změny dosáhnout. Stávky se tak zredukovaly až na současnou úroveň. Na akce vedoucích aktivistů, bez důvěry studentských mas.
Toto je něčím, co vyvolává deprese na obou stranách. Jednak na straně samotných aktivistů vedoucích toto hnutí. Při sledování vývoje počtu návštěvníků jejich aktivit přirozeně vyhledávají spojence mezi vrstvou sektářských levičáků, kteří jsou s ubývajícím počtem „běžných“ účastníků o to viditelnější. Problém však je v tom, že tato tenká a cynická vrstva populace nemá co studentům nabídnout, mimo zahnívajícího movementismu, případně postmodernismu a dalších věcí, co svádějí revoluční hnutí z jeho cesty. Krom toho, sektářská levice již v minulosti prokázala, že není schopna podporu studentů a pracujících udržet například v otázce squattu Klinika, kdy poté, co nejdříve podpora, zejména studentů, zajistila na určitý čas jeho legální fungování, tak si aktivisté v této budově vytvořili de facto vlastní vesmír, odcizený od reality běžně žijících lidí, což vedlo k jejich izolaci od společnosti, a pádu Kliniky jako takové. Na druhé straně však samozřejmě vzniká i deprese mezi řadovými studenty z neúspěchů hnutí.
Co dělat?
Každý boj, a zejména ten proti kapitalistickému systému vyžaduje organizaci. Historie nám dokazuje dětinskost představy, že stačí pouze vyjít do ulic, a veškeré naše požadavky budou splněny. Příkladem za všechny je hnutí Occupy z přelomu desetiletí, které v mnoha městech světa protestovalo v ulicích dokonce týdny a měsíce v kuse.
Uvědomělý boj chudých a nemajetných se soukromými vlastníky výrobních prostředků je třídním bojem. A ve třídním boji, stejně jako ve vojenském střetnutí, hraje klíčovou roli otázka organizovanosti a vedení. Neschopné vedení nesčetněkrát přivedlo v historii, jak v bitvách, tak i v revolucích, celkový výsledek boje ke katastrofě. Mnohokráte se v historii stalo, že i daleko menší armáda dokázala v bitvě porazit, na základě kvality vedení a organizovanosti, větší armádu, složenou z jinak odvážných a udatných bojovníků. Při upozornění na problém organizovanosti a vedení v rámci revolucí nám jako příklad postačí příklad Pařížské komuny roku 1871, kdy tato revoluce skončila masakrem desítek tisíc komunardů Thiersovou Versailleskou armádou, kterou komunardi v Paříži neodstřihli od zdrojů financování.
Navzdory těmto zkušenostem, budování organizace v rámci studentského hnutí není možno ze strany vedení stávek pozorovat. Při okupaci Filosofické Fakulty Univerzity Karlovy (FF UK) jsme mohli být dokonce i svědky působení právě původních ultralevičáků z Kliniky, kteří se snaží celkově bránit hnutí se organizovat, a vytvářet demokraticky fungující zodpovědné autority na bázi demokratického centralismu. Jejich alternativou je rozhodování na plénech, které však v jejich podání demokratičnost výrazně postrádají.
Tvrzením těchto ultralevičáků například je, že při jejich rozhodování na plénech se má přijímat rozhodnutí většiny, avšak má se i nadále diskutovat s menšinou poraženou při hlasování, pro nalezení optimálního východiska, výrazně nepoškozující zájmy žádného jednotlivce. V kontradikci s tímto, jsme jako organizace nedávno obdrželi telefonát od jednoho z organizátorů stávky FF UK, ve kterém nás označil za „konzervativní marxisty“, vyzývajíce nás ke zveřejnění statusu, že jsme nebyli organizátory studentské okupace FF UK poté, co byla naše přítomnost na ní společensky diskutována, což jsme předtím nikdy netvrdili. Dále nám bylo oznámeno, že se tak dohodli na plénu. Tedy na plénu, kde se jednalo o nás bez nás, a kde jsme neměli žádnou možnost se demokraticky vyjádřit a bránit naší pozici. Klimatická byrokracie tak spolu s ultralevicovými aktivisty zřejmě tvoří demokracii pouze pro zvané, kde se nezohledňuje postoj toho, koho jejich plénum k něčemu vyzývá.
Je však zároveň zjevné, že otázka budování organizace se nemůže limitovat jen na budování organizace týkající se výhradně otázek klimatu. Jak již bylo v tomto textu dokázáno při řešení otázky osobní spotřeby, tak ne každý přispívá ke znečišťování naší planety stejně. Existuje několik jednotlivců, vládců současného systému, kapitalistů, kteří pro svůj profit drancují tuto planetu mnohonásobně více, než pracující člověk, co si právě koupil igelitovou tašku.
A problém netkví v tom, že by snad tito lidé nevěděli, co činí. Že by snad Andrej Babiš nevěděl, že Agrofert místo orby polí likviduje plevele rakovinotvornými chemikáliemi, což běžným lidem kontaminuje vodu ve studních, a prohlubuje půdní sucho. Že by snad nevěděl, že podpora biopaliv má ještě horší dopad na životní prostředí než klasická nafta. Problém tkví v tom, že kapitalisty nezajímá dopad jejich činnosti, ale jejich osobní zisk.
Limitování stávek na snahu o pouhé poukázání na problém tedy logicky musí skončit neúspěchem. Když se mladá klimatická aktivistka Greta Thunberg vydala v září na summit Spojených národů, aby svým emotivním projevem přesvědčila světové elity, profitující z devastace přírody, se k této chovat zodpovědně, neměla žádnou šanci na úspěch. Daleko hodnotnější snahou této aktivistky bylo obrátit svou pozornost nejen ke studentům, ale celkově k masám, kdy se koncem září 2019 konaly po celém světě nejen stávky studentů, ale celospolečenské stávky za klima.
Stejně tak nemůže vzbuzovat naděje současná činnost českých aktivistů, při jejich schůzce s premiérem Babišem a zástupci vlády. Babiš moc dobře ví, v jaké síle se dnes nachází hnutí těchto aktivistů, a je schopen hrát si s nimi jako kočka s myší. Je schopen využívat tyto aktivisty ke své agitaci o tom, jak naslouchá požadavkům studentů. Jak to vlastně s námi myslí se všemi dobře, zatímco se bude uličnicky usmívat při tom, když ho tito aktivisté obdarují přátelsky na Mikuláše uhlím. A jak je přesvědčen, že to tito studenti myslí dobře, zatímco on s vládou dělá realistickou politiku.
To je i další z výrazných slabin vedoucích aktivistů klimatického hnutí, že dokáží celkem přesně vypočítat dopady současných zásahů do ekosystému, ovšem již postrádají schopnost prezentace ucelené alternativy. Jeden z klimatických aktivistů, Petr Doubravský, dokonce po mítinku s Babišem prohlásil-
„Andrej Babiš kritizoval naše hnutí, že nemáme konkrétní návrhy. Představa, že několik náctiletých studentů přinese plán k řešení klimatické krize, je dost naivní.“
Problémem však je, že pouhé kritizování bez pozitivní alternativy je nepostačující, a nikoho neosloví. A situovat se sám do pozice izolovaného aktivisty, co to sice myslí dobře, „ale je naivní myslet si, že má nějaký plán“, je více než kontraproduktivní.
Na záchranu naší planety je potřeba plán. A pokud nemá plán na její záchranu skupinka aktivistů, potom jej musí mít všichni ti, kteří na honbu za profitem těch nejbohatších sami doplácejí – tedy drtivá většina obyvatel naší planety, tedy běžní pracující lidé a studenti, se svým organizovaným vedením přinášejícím jasné a ucelené řešení. Změny klimatu totiž nejsou problémem pouze aktivistů.
Snaha klimatických aktivistů o propojení se s masami je však v ČR nepostačující. Ve středu 6.11.2019 jsme měli možnost pozorovat ku příkladu stávku učitelů základních a středních škol proti snaze vlády v rámci přicházející krize snížit slibovaný nárůst jejich mezd do příštího roku. Tato stávka měla velice opatrný a izolovaný charakter jedné konkrétní odborářské odnože. Ale představme si, jak by se situace změnila, když by svoje stávkující učitele podpořili stávkou i samotní studenti! Byla by to obrovská šance dát celému stávkovému hnutí nějaký rozsah, zatímco by to posílilo bojové pozice jak studentů, tak i učitelů. Zájmy studentů a učitelů jsou snadno propojitelné, ale k organizaci něčeho takového je samozřejmě zapotřebí schopného vedení. A studentské vedení klimatických aktivistů tuto příležitost naprosto promarnilo, zatímco soustřeďují svou podporu směrem k izolovaným akcím individuálního terorismu, kdy pětice nikoho nezajímajících aktivistů obsadí na několik dní těžební techniku v nějakém lomu.
Studentské hnutí nemůže limitovat svou činnost na ptaní se a protestování. Hnutí musí požadovat a bojovat, pokud chce dosáhnout vytyčených cílů o záchraně planety. Každý, kdo na nějaké studentské stávce za klima v předchozích měsících byl, tak určitě uzná, že bojovná nálada studentům nechyběla, na rozdíl od váhavých aktivit vedení hnutí. Hnutí musí rovněž propojovat svou činnost s ostatními částmi utlačovaných v naší společnosti, pro sjednocení v boji na světovém kolbišti proti vládě oligarchie. Nesmíme se bát převzít moc do vlastních rukou. Jsme k tomu jako pracující lidé a studenti dostatečně kompetentní, a bez nás se nerozjede jediný vlak, nepostaví jediný dům, a nespustí ani jeden stroj. Jako sjednocená třída máme obrovskou moc, která může navždy ukončit vykořisťování člověka člověkem, i devastaci planety pro profit hrstky nejbohatších, na úkor obrovské většiny. Můžeme převzít výrobní síly celého světa, a ovládat je pro profit celého lidstva. Můžeme investovat veškeré vědecké kapacity a technologie, které jako lidstvo máme, k jejich uplatnění pro produkci co nejčistší, a osvobozenou od konkurenčního boje.
K tomu však musíme bojovat. Organizovat se, pro dosažení revoluce na celoproletářské bázi, k vykořenění vlády kapitalistů. Osud a přežití celého lidstva je dnes na revoluci závislé daleko viditelněji, než kdy dříve. Stávky jsou v tomto boji mocným nástrojem pracující třídy a studentstva. Ovšem stávka sama je zároveň i nástrojem, se kterým se v našich končinách teprve učíme zacházet. Budiž tento text nutným manuálem, a motivací těch studentů, kteří skutečně usilují o revoluční změnu, přidat se k nám, coby revoluční organizaci, ke skutečné záchraně klimatu, a k dosažení socialismu ještě za našich životů!
