Je těžké uvěřit, že Manifest Komunistické Strany oslaví své sté výročí již za deset let. Ona brožura, představující většího génia než jakákoliv jiná ze světové literatury, nás dodnes ohromuje svou aktualitou. Její nejpodstatnější části by mohly být napsané teprve včera. Její mladí autoři (Marxovi bylo dvacet devět, Engelsovi dvacet sedm) bezpochyby viděli budoucnost jasněji než kdokoliv před nimi, a nejspíše i kdokoliv po nich.
Již po sepsání své společné předmluvy k vydání z roku 1872 se Marx a Engels rozhodli, že i přes fakt, že určité vedlejší části Manifestu již byly zastaralé, nemají právo text pozměňovat, jelikož se za uplynulé čtvrt století stal historickým dokumentem. Od té doby uplynulo dalších šedesát pět let. Odlehlé části Manifestu zapadly hlouběji do minulosti. Měli bychom se však v této předmluvě pokusit ve stručnosti shrnout jeho plnou sílu, kterou dodnes má.
1. Historický materialismus, odhalený Marxem jen krátce před napsáním Manifestu, avšak mistrovsky interpretován, ustál chod událostí a veškerou nepřátelskou kritiku. Dodnes představuje jeden z nejdokonalejších nástrojů lidského myšlení.Veškeré ostatní interpretace historického průběhu událostí v poměru s ním ztratily jakýkoliv vědecký význam. S jistotou můžeme říct, že je v současné době zcela nemožné být nejen revolucionářem, ale i pouhým vzdělaným pozorovatelem v oblasti politiky bez přijetí historického materialismu.
2.První kapitola Manifestu je zahájena následujícími slovy: “Celé dějiny lidstva jsou dějinami třídních bojů.” Tento předpoklad, nejpodstatnější úsudek v celém manifestu, se okamžitě stal důležitou otázkou třídního boje. Nejjedovatější kritika byla směřována k reakcionářským pokrytcům, liberálním dogmatikům a idealistickým demokratům, kteří zaměňovali problém materialistických zájmů za “obecné blaho”, “národní jednotu” a “věčné morální pravdy” a považovali je za hnací sílu historie. Později se k nim připojili i rekruti z řad samotného dělnického hnutí, takzvaní revizionisté, tedy zastánci přezkoumání (“revize”) Marxismu v duchu třídní spolupráce a třídního usmíření. V současné době se stejnou cestou vydali i Stalinisté, kdy jejich taktika takzvané „Lidové Fronty“ plyne z absolutního popření veškerých zákonů třídního boje. Mezitím je to právě éra imperialismu která zahřívá všechny společenské rozpory do bodu varu, což způsobuje Komunistickému Manifestu nejvyšší teoretický triumf.
3.Anatomie kapitalismu jako specifické fáze ekonomického vývoje společnosti byla popsána Marxem v konečné formě Kapitálu (1867). Ale i v Komunistickém Manifestu jsou základy budoucí analýzy solidně načrtnuty: výplata za pracovní sílu ekvivalentní k ceně její reprodukce; konkurence jako základní pravidlo sociálních vztahů; zničení střední třídy, tedy městské maloburžoazie a rolnictva; soustředění bohatství do rukou klesajícího počtu vlastníků na jedné straně, a nárůst proletariátu na straně druhé; příprava nezbytných materiálních a politických podmínek pro socialistický režim.
4.Tvrzení v Manifestu týkající se tendence kapitalismu zhoršovat životní podmínky pracujících a přeměňování jich na žebráky se stalo subjektem mnoha kritiky. Faráři, profesoři, ministři, novináři, sociální demokraté a představitelé odborů byli proti takzvané “teorii ožebračování.” Vždy naráželi na „příznaky rostoucí prosperity“ mezi pracujícími, nebo považovali pomíjivé tendence kapitalismu za trvalé. Mezitím vývoj i nejmocnějšího kapitalismu na světě, jmenovitě toho ve Spojených Státech, přeměnil miliony pracujících na žebráky, kteří jsou zaopatřováni federální, obecní či soukromou charitou.
5.Oproti Manifestu, který vykresloval obchodní a průmyslové krize jako sérii stále rozsáhlejších katastrof, revizionisté tvrdili, že národní a mezinárodní rozvoj trustů zajistí kontrolu nad trhem, která postupně povede k odstranění krizí. Konec minulého a začátek současného století byl poznamenán vývojem kapitalismu tak bouřlivým, že nelze krize považovat za pouhé “nahodilé” fáze. Toto období ukázalo, že není návratu. Ukázalo se, že ani v této otázce se Marx nemýlil.
6„Výkonná moc moderního státu je pouze výborem pro řízení společných záležitostí celé buržoazie.“ Tato stručná formulace, kterou představitelé sociální demokracie považovali za žurnalistický paradox, ve skutečnosti představuje jedinou vědeckou teorii ohledně státu. Demokracie vytvořená buržoazií není, jak si mysleli Bernstein i Kautsky, prázdný pytel, který lze bez obav naplnit jakýmkoli třídním obsahem. Buržoazní demokracie může sloužit pouze buržoazii. Vláda „Lidové fronty“, ať už je v čele Blum nebo Chautemps, Caballero nebo Negrin, je stále pouze „výborem pro řízení společných záležitostí celé buržoazie“. Kdykoli tento „výbor“ spravuje záležitosti špatně, buržoazie jej odvrhne a nahradí.
7. „Každý třídní boj je politický boj.“ "Organizace proletariátu jako třídy směřuje v jeho organizací v politickou stranu." Tradeunionisté na jedné straně a anarchosyndikalisté na straně druhé se již dávno uzamkli před porozuměním těmto historickým zákonům. „Ryzí“ tradeunionismus byl nyní ve svém hlavním útočišti: ve Spojených státech, vystaven drtivé ráně. Anarchosyndikalismus utrpěl ve své poslední pevnosti - Španělsku neodčinitelnou porážku. I zde se Manifest prokázal jako pravdivý.
8. Proletariát se nemůže dostat k moci v právním rámci ustanoveném buržoazií. "Komunisté otevřeně prohlašují, že jejich cílů lze dosáhnout pouze násilným svržením všech stávajících sociálních podmínek." Reformismus se snažil vysvětlit tento postulát Manifestu jako nezralost hnutí v té době a z pohledu „nedostatečného“ vývoje demokracie. Osud Italské, Německé a řady dalších „demokracií“ dokazuje, že „nezralost“ je charakteristickým rysem myšlenek samotných reformistů.
9. Pro socialistickou přeměnu společnosti musí dělnická třída soustředit ve svých rukou takovou moc, aby dokázala rozbít každou politickou překážku, která stojí v cestě k novému systému. „Proletariát organizovaný jako vládnoucí třída“ - to je diktatura. Zároveň je to jediná skutečná proletářská demokracie. Její rozsah a hloubka závisí na konkrétních historických podmínkách. Čím větší počet států se vydá na cestu socialistické revoluce, tím svobodnější a flexibilnější formy bude diktatura předpokládat, tím širší a hlubší bude dělnická demokracie.
10. Mezinárodní rozvoj kapitalismu předurčil mezinárodní charakter proletářské revoluce. "Sjednocená akce, přinejmenším předních civilizovaných zemí, je jednou z prvních podmínek pro emancipaci proletariátu." Vývoj kapitalismu tak úzce propojil všechny části naší planety, „civilizované“ i „necivilizované“, a to tak, že otázka socialistické revoluce zcela a rozhodně převzala světový charakter. Sovětská byrokracie se pokusila popřít Manifest v této základní otázce. Bonapartistická degenerace Sovětského státu je ohromující ukázkou falešnosti teorie socialismu v jedné zemi.
11”Když v průběhu vývoje zmizí třídní rozdíly a veškerá produkce bude soustředěna do rukou obrovského sdružení celého národa, veřejná moc ztratí svůj politický charakter. “ Jinými slovy: stát uvadne. Společnost bude osvobozena od svěrací kazajky. To není nic jiného než socialismus. Na druhou stranu - Monstrózní růst státního nátlaku v SSSR je výmluvným svědectvím o tom, že se tamní společnost ve skutečnosti vzdaluje od socialismu.
12„Dělníci nemají vlast.“ Tato slova Manifestu se stala trhacím kalendářem pro mnohé agitující pseudorevoluční ignoranty. Ve skutečnosti tato slova poskytla proletariátu jedinou myslitelnou směrnici v otázce kapitalistické „vlasti“. Porušení této směrnice ze strany Druhé Internacionály způsobilo v Evropě nejen čtyři roky devastace, ale i současnou stagnaci světové kultury. S ohledem na blížící se novou válku, pro kterou vydláždila cestu zrada Třetí Internacionály, zůstává Manifest i dnes nejspolehlivějším poradcem v otázce kapitalistické „vlasti“.
Vidíme tedy, že společná a poměrně krátká práce těchto dvou mladých autorů nadále poskytuje nenahraditelné odpovědi na nejdůležitější a palčivé otázky boje o emancipaci. Kterou jinou knihu lze alespoň vzdáleně srovnávat s Komunistickým Manifestem? To však neznamená, že po devadesáti letech nebývalého rozvoje výrobních sil a rozsáhlých sociálních bojů Manifest nepotřebuje korekce ani dodatky. Revoluční myšlenka nemá nic společného s uctíváním model. Programy a prognózy jsou testovány a opravovány na základě zkušeností, což je nejvyšší kritérium lidského rozumu. Manifest vyžaduje korekce a dodatky jako všechny ostatní analýzy. Jak však dokazuje historická zkušenost, tyto opravy a dodatky lze úspěšně provést pouze postupováním v souladu s metodou uloženou v samotném základu Manifestu. Pokusme se to demonstrovat v několika nejdůležitějších příkladech.
1.Marx nás učil, že žádný sociální systém neopustí dějinnou scénu dříve než vyčerpá své tvůrčí možnosti. Manifest kritizuje kapitalismus za zpomalování vývoje produktivních sil. V tomto období však, stejně jako v následujících desetiletích, bylo toto zpomalení pouze relativní povahy. Kdyby bylo možné ve druhé polovině devatenáctého století uspořádat ekonomiku na socialistických základech, její tempo růstu by bylo nezměrně větší. Tento teoreticky nevyvratitelný předpoklad však nevyvrací fakt, že produktivní síly se neustále rozšiřovaly ve světovém měřítku až do světové války. Teprve v posledních dvaceti letech, navzdory dobývání vědy a techniky, začala epocha stagnace a dokonce úpadku světové ekonomiky. Lidstvo začíná utrácet nashromážděný kapitál, zatímco další válka hrozí zničením samotných základů civilizace na mnoho dalších let. Autoři Manifestu se domnívali, že kapitalismus bude vyřazen dlouho před tím, než by se stihl z relativně reakčního režimu přeměnit na absolutně reakčním režim. Tato transformace nabrala konečnou podobu pouze před očima současné generace a změnila naši epochu na epochu válek, revolucí a fašismu.
2.Chyba Marxe a Engelse v souvislosti s historickými daty vyplynula na jedné straně z podceňování budoucích možností skrytých v kapitalismu a na druhé straně z nadhodnocení revoluční zralosti proletariátu. Revoluce z roku 1848 se nezměnila v revoluci socialistickou, jak Manifest předpokládal, ale otevřela Německu možnost obrovského kapitalistického vzestupu. Pařížská Komuna prokázala, že proletariát nemůže buržoazii vyrvat moc bez upevněné revoluční strany ve svém čele. Zatímco dlouhotrvající období kapitalistické prosperity, které následovalo, nepřineslo vzdělání revolučního předvoje, nýbrž buržoazní degeneraci dělnické aristokracie, která se stala hlavní brzdou proletářské revoluce. Autoři Manifestu v podstatě nemohli předvídat tento dialektický vývoj.
3. Pro Manifest byl kapitalismus královstvím svobodného soupeření. Poukazoval na rostoucí koncentraci kapitálu, nevyvodil však nezbytný závěr, pokud jde o monopol, který se stal dominantní kapitalistickou formou v naší době a nejdůležitějším předpokladem pro nastolení socialistické ekonomiky. Teprve později v Kapitálu Marx popsal tendenci k přeměně svobodné konkurence na monopol. Byl to Lenin, kdo ve svém Imperialismu podal vědeckou charakteristiku monopolního kapitalismu.
4. Autoři Manifestu, opírajíce se o příklad „průmyslové revoluce“ v Anglii, zobrazovali proces likvidace mezitříd, jako je velkoobchodní proletarizace řemeslníků, drobných živnostníků a rolnictva, příliš jednostranně. Ve skutečnosti konkurenční síly ani zdaleka neukončily tuto současně progresivní a barbarskou práci. Kapitalismus ničil drobnou buržoazii mnohem rychleji, než ji proletarizoval. Buržoazní stát již dlouhodobě záměrně směřuje svou politiku k umělému udržování maloburžoazních vrstev. Na opačném pólu způsobuje růst technologií a racionalizace průmyslu s chronickou nezaměstnanost a brání proletarizaci drobné buržoazie. Současně s rozvojem kapitalismu zrychlil nárůst počtů techniků, administrativních pracovníků, zaměstnanců obchodu, prostě zkrátka takzvané „nové střední třídy“. Ve svém důsledku tyto mezitřídy, o jejichž zmizení Manifest tak rázně hovoří, zahrnují dokonce v zemi tak vysoce industrializované, jako je Německo, zhruba polovinu populace. Umělá ochrana zastaralých maloburžoazních vrstev však nijak nesnižuje sociální rozpory, ale naopak je investuje do zvláštního zhoubného bujení a společně s trvalou armádou nezaměstnaných představuje nejhorší vyjádření rozkladu kapitalismu.
5. V rámci probíhající revoluční epochy Manifest obsahuje (na konci II. kapitoly) deset požadavků, které se vztahují k období přímého přechodu z kapitalismu na socialismus. V předmluvě z roku 1872 Marx a Engels prohlásili, že tyto požadavky jsou částečně zastaralé, a v každém případě pouze druhořadé. Reformisté se při tomto hodnocení chopili interpretace v tom smyslu, že přechodné revoluční požadavky navždy postoupily své místo sociálně demokratickému „minimálnímu programu“, který, jak je známo, nepřekračuje hranice buržoazní demokracie. Autoři Manifestu ve skutečnosti zcela přesně označili hlavní korekci jejich přechodného programu, konkrétně „dělnická třída se nemůže jednoduše zmocnit současné státní mašinérie a ovládat jí pro vlastní účely.“ Jinými slovy, oprava byla namířena proti fetišismu buržoazní demokracie. Marx později stavěl proti kapitalistickému státu, stát typu komuny. Tento „typ“ následně převzal mnohem barvitější podobu sovětů. Dnes nemůže existovat revoluční program bez sovětů a bez kontroly pracujících. Pokud jde o zbytek z deseti požadavků Manifestu, které byly považovány za „archaické“ v období pokojné parlamentní činnosti, tak ty dnes znovu získaly zcela svůj opravdový význam. Zato „minimální program“ sociální demokracie se beznadějně zastaral.
6. Na základě svého očekávání, že „německá buržoazní revoluce ... bude jen předehrou k bezprostředně následující proletářské revoluci“, Manifest uvádí mnohem vyspělejší podmínky evropské civilizace ve srovnání s tím, co existovalo v Anglii v sedmnáctém století a ve Francii ve století osmnáctém a popisuje mnohem rozsáhlejší rozvoj proletariátu. A chyba v této prognóze nebyla pouze v datu. Revoluce roku 1848 během několika měsíců odhalila, že právě v pokročilejších podmínkách žádná buržoazní třída není schopna revoluci dokončit: velká a střední buržoazie je příliš úzce spjata s majiteli půdy a spoutána strachem z mas; drobná buržoazie je příliš rozdělena a ve svém vrcholném vedení příliš závislá na velké buržoazii. Jak dokazuje celý následný vývoj v Evropě a Asii, buržoazní revoluce vedená buržoazií samou o sobě, nemůže být dokonána. Úplné očištění společnosti od feudálního odpadu je myslitelné pouze za podmínky, že proletariát, osvobozený od vlivu buržoazních stran, se může postavit do čela rolnictva a nastolit revoluční diktaturu. Tímto se buržoazní revoluce symbolicky proplete s první etapou socialistické revoluce a následně se v ní rozpustí. Národní revoluce se tak stává cestou k světové revoluci. Přeměna ekonomických základů a všech sociálních vztahů tak nabývá trvalého (nepřetržitého) charakteru.
Pro revoluční strany v zaostalých zemích Asie, Latinské Ameriky a Afriky je jasné pochopení organického spojení mezi buržoazně demokratickou revolucí a diktaturou proletariátu - a tím i mezinárodní socialistickou revolucí - otázkou života a smrti.
7. Manifest, který zachycuje, jak kapitalismus vtahuje do svého víru zaostalé a barbarské země, neobsahuje žádnou zmínku ohledně boje koloniálních a polokoloniálních zemí o nezávislost. Do té míry, že Marx a Engels považovali sociální revoluci „alespoň v předních civilizovaných zemích“, za záležitost několika příštích let, byla pro ně koloniální otázka vyřešena automaticky, nikoli v důsledku nezávislých hnutí utlačovaných národů, ale v důsledku vítězství proletariátu v metropolitních centrech kapitalismu. Manifest se proto vůbec nezabývá otázkami revoluční strategie v koloniálních a polokoloniálních zemích. Přesto tyto otázky vyžadují nezávislé řešení. Například je zcela zřejmé, že zatímco se boj za „národní stát“ stal nejhrozivější historickou brzdou ve vyspělých kapitalistických zemích, v zaostalých zemích, které jsou nuceny bojovat za nezávislou existenci, stále zůstává relativně progresivním faktorem.
„Komunisté,“ prohlašuje Manifest, „všude podporují každé revoluční hnutí proti současnému společenskému a politickému systému.“ Hnutí barevných ras proti jejich imperialistickým utlačovatelům je jedním z nejdůležitějších a nejsilnějších hnutí proti existujícímu řádu, a proto vyžaduje úplnou, bezpodmínečnou a neomezenou podporu ze strany proletariátu bílé rasy. Zásluha za vývoj revoluční strategie pro utlačované národnosti patří zejména Leninovi.
8. Nejvíce zastaralou částí manifestu - s ohledem ne na metodu, ale na materiál - je bezpochyby kritika „socialistické“ literatury začátku devatenáctého století (kapitola III) a definice postavení komunistů vůči různým opozičním stranám (kapitola IV). Hnutí a strany uvedené v Manifestu byly smeteny buď revolucí roku 1848, nebo následnou kontrarevolucí tak drasticky, že člověk musí vyhledávat jejich jména v historickém slovníku. I v této části má však Manifest blíž k nám než k „předchozí generaci“. V době rozkvětu Druhé Internacionály, kdy se zdálo, že je marxismus všeprostupující, se myšlenky předmarxistického socialismu daly považovat za ustupující do minulosti. Dnes je tomu jinak. Rozklad Sociální Demokracie a Komunistické Internacionály připravuje materiální základnu obludným ideologickým obratům. Zdá se, že myšlenky senilní se staly myšlenkami infantilními. Proroci v období úpadku při hledání spásných receptů znovuobjevují doktríny, které byly dávno pohřbeny vědeckým socialismem.
Co se týče otázky opozičních stran, je jisté, že uplynulá desetiletí přinesla drastické změny, a to nejen v tom smyslu, že staré strany byly nahrazeny novými, ale také v tom smyslu, že charakter stran a jejich vzájemné vztahy se radikálně změnily za podmínkek imperialistické epochy. Manifest proto musí být doplněn nejdůležitějšími dokumenty prvních čtyř kongresů Komunistické Internacionály, základní literaturou bolševismu a rezolucemi konferencí Čtvrté internacionály.
Již jsme poznamenali, že podle Marxe žádný společenský řád neopustí scénu, aniž by nejprve vyčerpal celý svůj potenciál. Ovšem ani zastaralý společenský řád nepostoupí své místo novému řádu bez boje. Změna společenských režimů předpokládá nejtvrdší formu třídního boje, tj. revoluci. Pokud se proletariát z nějakého důvodu ukáže jako neschopný svrhnout odvážným úderem již přežitý buržoazní řád, nemůže finanční kapitál v boji za udržení své vratké nadvlády dělat nic jiného, než přeměnit maloburžoazii, zničenou a demoralizovanou celkovým vývojem, v teroristickou fašistickou armádu. Buržoazní degenerace Sociální Demokracie a fašistická degenerace maloburžoazie jsou vzájemně propojeny jako příčina a následek.
V současné době Třetí Internacionála vykonává ve všech zemích činnost v podobě klamání a demoralizování pracujících mnohem bezohledněji než Druhá Internacionála. Zmasakrováním předvoje španělského proletariátu oddaní následovníci Moskevské vlády nejen vydláždili cestu pro fašismus, ale sami se podíleli i na jeho práci. Dlouhodobá krize mezinárodní revoluce, která se stále více proměňuje v krizi lidské kultury, je ve své podstatě redukovatelná na krizi revolučního vedení.
Čtvrtá Internacionála, která je dědicem velké tradice, ke které Manifest Komunistické Strany tvoří nejcennější článek, vychovává nové kádry pro řešení starých úkolů. Teorie je zobecněná realita. V našem přímém přístupu k revoluční teorii je vyjádřeno vášnivé nutkání přeměnit společenskou realitu. To, že v jižní části černého kontinentu byli naši soudruzi prvními, kdo přeložili Manifest do afrikánštiny, je další názornou ilustrací skutečnosti, že marxistické myšlení dnes žije pouze pod praporem Čtvrté Internacionály. Té patří budoucnost. Po oslavení stého výročí Komunistického Manifestu se Čtvrtá Internacionála stane rozhodující revoluční silou na této planetě.
Preložila súdružka Kristína B.
Comments