Text je z počátku roku 2016
Policii v Kolíně nad Rýnem bylo na Silvestra nahlášeno přes pět set zpráv o zneužívání a sexuálním obtěžování. Co se přesně stalo, to zůstává nejasné. Je nepravděpodobné, že někdy obdržíme pravdivý obraz událostí, vzhledem k tomu že události z Kolína nad Rýnem byly již umně zpracovány do pravicové rasistické propagandy.
Je nepochybné, že došlo k několika napadením na Silvestra v Kolíně nad Rýnem. Odsuzujeme sexuální útoky v Kolíně nad Rýnem, stejně tak jako odsuzujeme všechna sexuální napadení. Nejsou to v žádném případě ojedinělé případy – naopak znásilnění jsou běžným všudypřítomným jevem v celé současné Evropě.
Ovšem útoky v Kolíně nad Rýnem se staly senzací ve všech médiích, protože pachatelé byli údajně uprchlíci nebo imigranti. A tím se stala jakákoliv diskuse o násilí na ženách palivem pro rasistickou propagandu. Pravice bezohledně používá bolest a utrpení obětí k tomu, aby rozpoutala rozpory uvnitř dělnické třídy. Jejich pokrytectví se projevuje tím, že všechna ostatní znásilnění a sexuální násilí ututlají, pokud nejsou spáchána přistěhovalci.
Ti, kteří těží z této mediální senzace, jsou ty nejvíce zpátečnické a škodlivé vrstvy společnosti: extrémně pravicové organizace jako PEGIDA a německá pravicová populistická strana AfD a německé a evropské vládnoucí třídy a politické elity. A islámští fundamentalisté, kteří získají mnoho mladých muslimů, frustrovaných rasistickými a propagandistickými útoky proti nim.
V Calais, na ostrově Lesbos, na maďarských hranicích – tady všude jsou lidé drženi pohromadě v nedůstojných podmínkách, nahnáni a namačkáni jeden na druhém. V evropských městech jsou v ulicích za bílého dne napadáni muslimové, avšak rasistická policie nic nedělá. Tím, že zachází s lidmi jako se zvířaty, se radikalizují a ztrácí základní lidské hodnoty jako je soucit, takže počet útoků bude jen stoupat. Nepochybně brzy uslyšíme další pohádky o zločinech spáchaných uprchlíky. Bude to velká zkouška pro levici, aby předložila jasný a jednotný názor na problém rasismu a sexismu.
Odmítnutí pravicové demagogie
Kolín nad Rýnem byl propagandistickým triumfem evropských kapitalistů, kteří se snaží odvést pozornost dělnické třídy od ekonomické krize a ukázat na nového obětního beránka – uprchlíky. Používají zprávy, jako ty z Kolína nad Rýnem, aby ospravedlnili brutální zacházení s uprchlíky a uzavření hranic. Média se okamžitě dala do práce a vystavila na zprávách hotovou senzaci. O ničem jiném se skoro nemluví. Pravice bezohledně odsunuje výpovědi žen, které nebyly napadeny uprchlíky, na vedlejší kolej. Propaganda funguje dokonale.
Levice nebyla schopna se perspektivně vyjádřit o událostech v Kolíně nad Rýnem, protože jsou paralyzováni maloburžoazním feminismem, protože ignoruje třídní rozdělení společnosti a opakuje již dávno překonané fráze o střetu kultur. Vyvolávají představy o sexistických a kulturně zaostalých lidí z Blízkého východu. To znamená, že lidé pak automaticky podvědomě klasifikují uprchlíky jako nebezpečné osoby.
V Dánsku jedna část levice přeskočila do pravého křídla a požaduje přísnější azylovou politiku. Na druhé straně, příkladná rudo-zelené aliance, navrhuje, že by se uprchlíci měli učit základy dánské kultury, aby si uvědomili „velkorysost a rovnost“ dánské vlády. Obě části skončili jako poslíčci pravice.
Evropské ženy dělnické třídy nezažívají žádnou „velkorysost a rovnost“. Pomineme-li otázku nerovného platu, rodičovské dovolené, předpisy atd., na jedné straně, sexismus zůstává vážným problémem. Sexuální obtěžování a zneužívání jak na pracovišti, tak i v domácím prostředí, je součástí každodenního života žen a mluvení o tomto problému zůstává tabu.
Příklad upozorňující na tento problém je dokument „Byla jsem znásilněna“, který vysílala společnost Danish Broadcasting krátce po Novém roce, několik dní před tím, než senzace z Kolína nad Rýnem ovládla média. Dokument vypráví příběh dvaceti-pětileté ženy znásilněné třemi muži v autě po vánočním večírku. Všichni tři byli později zproštěni viny, protože se jednalo o případ jednoho slova proti jinému. Všichni tři muži tvrdili, že žena předem souhlasila. Příběh se v médiích moc nerozebíral. Vzhledem k tomu, že na etnický původ pachatelů nebylo poukazováno, musíme vycházet z toho, že se jednalo o rozené Dány.
V souvislosti s tímto dokumentárním filmem vyšlo najevo, že každý rok v Dánsku se vyskytne asi 4000 případů znásilnění nebo pokusů o znásilnění. Z nich pouze je asi 400 hlášeno na policii. Podle generálního prokurátora jsou tyto čísla stále nízká, protože policie často zaznamenává případy nesprávně.
Dále jsou v dokumenty uvedeny četné případy žen, které nahlásí znásilnění a byly odmítnuty ze strany policie. Jen asi 145 případů nahlášených na policii vyústilo v obžalobu. Z nich pouze asi padesát skončilo odsouzením pachatele, tj. Pouze 1,25 procent (!) z údajných znásilnění. Tato čísla zřejmě médiím nestála za pozornost.
Je obecně známo, že život mají ženy v Dánsku a jinde v Evropě mnohem lepší než v zemích jako Pákistán, Írán nebo Saúdská Arábie. Procento žen, které nahlásí násilí vůči své osobě, je nejvyšší v Africe (45,6%), druhé nejvyšší je v jihovýchodní Asii (40,2%) a nejnižší v Evropě (27,2%). Globálně, více než třetina – 35,6% – všech žen ve věku nad 15 let zažila fyzické a/nebo sexuální napadení od svého partnera či jiných osob (dle zprávy WHO z roku 2013). Avšak musíme počítat s tajemným (a nejspíše astronomickým) číslem nenahlášených případů.
Feminismus
V posledních letech zažívá feminismus renesanci. Mnohé z těch, které se za feministky považují, usilují o rovnocenný svět mužů a žen, s čímž plně souhlasíme. Ale jak události v Kolíně nad Rýnem ukazují, problémem maloburžoazního feminismu je, že se oddělil od třídní podstaty, a tudíž se ubírá zpátečnickým směrem. Feminismus se spíše stává otázkou kultury a morálky než záležitostí sociálních podmínek a dělnického hnutí.
Feminismus byl mistrně využit pravicí, když bylo třeba napadnout Afghánistán a Irák. Přesně ve stejné pozici se zásluhou pravice feminismus nachází dnes – s cílem démonizovat uprchlíky a imigranty.
Útlak žen není výsadou mužů ze Středního Východu. Marx a Engels odkazovali na francouzský utopický socialismus filozofa Charlese Fouriera, který řekl, že „emancipace ženy je nám měřítkem emancipace celé společnosti“. Dokud existuje útlak a rozdělení společnosti na třídy, existuje i útisk žen. Důvod, proč je situace žen stále tak tristní, je kapitalistický a imperialistický útlak, který působí zejména tam, kde selhala sociální revoluce a země skončila v rukou diktatury kapitálu.
V Afghánistánu panují pro ženy barbarské podmínky proto, že západní imperialismus zasáhl do průběhu Saurové revoluce, tím, že podporoval řadu islamistických skupin, jako například mudžahedíny Usámy bin Ládina.
Saurová revoluce v roce 1978 zavedla mimo jiné, „vyhlášku č. 7“, která „zajišťovala rovnoprávné zacházení pro ženy a muže v občanské oblasti a eliminovala nespravedlivé patriarchální feudální vztahy mezi ženou a mužem“. Revoluce prohlásila za trestný čin manželství výměnou za peníze a zboží, jakož i nucené manželství. Stanovila věkovou hranici pro uzavření svazku na 16 let pro ženy a 18 pro muže, čímž účinně postavila mimo zákon manželství s dětmi a mezi dětmi.
Z toho můžeme usoudit, že ženský útlak není součástí afghánské „kultury“. Barbarské podmínky v dnešním Afghánistánu jsou přímým důsledkem západní intervence usilující o svrhnutí režimu vytvořeným Saurovou revolucí, aby jej nahradila krutým režimem Talibánu.
V Egyptě postavilo arabské jaro muže a ženy do boje proti Mubarakovi. Prostřednictvím společného boje se bariéry mezi pohlavími zbořily. V zemi, kde čtyři z pěti žen byly sexuálně napadeny.
„Na náměstí [Tahrir], jste viděli lidi z různých tříd, mužů i žen, míchali se mezi sebou, debatovali. Muži viděli, že ženy jsou silné a že se mohou o sebe postarat. Viděli ženy tvrdě pracující pro revoluci, vedoucí protesty a jejich odezva bylo jisté „uznázní“ – vysvětluje paní Hassan ředitelka Nasra, centra pro studium feminismu v Káhiře. Tato situace se ovšem opět změnila, jakmile se zavedla nebezpečná taktika „rozděl a panuj“, čímž odstartovaly organizované útoky proti ženám a náboženským menšinám.
Rasismus a sexismus jsou nástrojem vládnoucí třídy, jak rozdělit dělnickou třídu. Levice musí bojovat proti těmto rozdělením na pohlaví a rasy, avšak to také znamená boj proti zpátečnickým představám o „střetu civilizací“. Boj proti systému, který vytváří a udržuje útlak pomocí rasismu a sexismu, je boj dělnické třídy na celém světě, bez ohledu na národnost a náboženství.
Ruský revolucionář Lev Trockij popisuje níže, co rozděluje revoluční bolševiky od liberálních „humanistů“. Popisuje, že rozdíl je v tom, že humanisté jen neúčinně tlachají o právech a povinnostech utlačovaných, zatímco bolševici dělají, co mohou, aby se postarali o dělnickou třídu a emancipovali ji, nehledě na hranice a „kultury“ v nemilosrdném boji proti systému.
„Co charakterizuje bolševismus v národnostní otázce je, že utlačované národy, dokonce i ty nejzaostalejší nepovažuje za pouhý objekt vlastní politiky, ale za politický subjekt. Bolševismus se neomezuje pouze na uznání jejich „práva“ na sebeurčení a na parlamentní protesty proti pošlapávání tohoto práva. Bolševismus proniká do všech utlačovaných národů; pozvedá je proti svým utlačovatelům; to spojuje tento boj s bojem proletariátu v kapitalistických zemích; dává najevo utlačovaným Číňanům, hinduistům, nebo Arabům, že musí povstat a přebrat plnou zodpovědnost za svou zemi, propojuje jejich národní boj s bojem proletariátu ve vyspělých zemích. To je bolševismus, je to revoluční marxismus v praxi! Všechno, co nepřekračuje tyto hranice, zůstává centristické.“ (Trockij: Kudy dál?, Životní otázky německého proletariátu, 1932)
Není to kultura, která vytváří utlačování žen a sexuální napadení, jsou to sociální podmínky. Svět, kde se většina lidstva chová nehumánně, znamená rasismus a sexismus. Boj proti utiskování žen a za jejich emancipaci nelze bojovat pod praporem feminismu, který odděluje zneužívání od sociálních a třídních antagonismů.
Boj proti sexuálnímu násilí, stejně jako v Kolíně nad Rýnem, nelze oddělit od boje proti kapitalismu. Všechny řeči o kultuře a výuce o západní „velkorysosti“ a západních „hodnot“ pomáhá legitimizovat kapitalismus ve své „západní“ podobě.
Je zapotřebí odhalit západní kapitalistické vlády, které jsou zodpovědné za politiku, která vytváří nelidské podmínky. Kapitalismus je ve slepé uličce.
Uprchlíci a přistěhovalci, muži a ženy na Středním Východě, nejsou ani nepřátelé, ani oběti. Jsou to soudruzi v boji proti kapitalismu. Dělnická třída ve vyspělých kapitalistických zemích musí brojit proti vykořisťovatelské buržoazii a její propagandě.
Bojovat se musí proti všem kapitalistickým destruktivním silám obhajujícím politiku vedoucí k útisku žen, nutící lidi uprchnout ze své rodné země. Což zahrnuje i feminismus, který je využit v rámci pravicové propagandy. Se sexismem a sexuálním zneužíváním je třeba bojovat zuby nehty, ale ne podporou systému, který je tvoří, ale důsledným bojem proti němu.