Mezi dny 14.-17. listopadu proběhla v šesti městech celé České republiky, a asi na 11cti fakultách stávka za klima, které se účastnily celkově stovky studentů. V rámci svého programu studenti a jejich přívrženci reagovali na velmi palčivý problém dnešní doby – skutečnost, že se naše planeta stává v rukách světových kapitalistů neobyvatelným místem. Samotná akce ukázala zájem studentů o svou vlastní budoucnost, i o překonání kapitalismu. Je však nutné podotknout, že prokázala i neochotu vedení této stávky rozvíjet toto hnutí z jeho infantilní podoby. Tato infantilita je však něčím, co přímo odcizuje toto hnutí masám studentů a pracujících, a znemožňuje dosažení řešení problému.
Rok klimatických katastrof
Evropa letos zažila své nejhorší sucho za posledních 500 let, což vyústilo i v problémy na řece Rýn, která na některých místech klesla pod 40cm hloubky, což na ní významně omezilo a zdražilo lodní přepravu, kdy tato situace přispěla k dalšímu zdražování energetických zdrojů. Ve Francii vedra zase přispěla k většímu opotřebení chladících obvodů jaderných elektráren, kdy je momentálně polovina z nich odstavena kvůli opravám, a Francie, která je běžně exportérem elektřiny tuto nyní nakupuje. Mezitím francouzská produkce ovoce a zeleniny letos padla o 35%.
V Číně sucho na řece Jang-c’-ťiang významně omezilo jednak pěstování plodin, a rovněž i produkci elektřiny v hydroelektrárnách na méně než polovinu, což je nahrazováno rekordní těžbou a spalováním uhlí. Kromě toho Čína za normálních okolností konzumuje okolo 95% své vlastní produkce rýže, kukuřice a obilovin, kdy snížená produkce hrozí dalším světovým nárůstem cen potravin. V Pákistánu letos zase naopak tání ledovců způsobilo masivní povodně s tisícovkami obětí na životech.
Krmení kapitalistických hyen
Po celém světě můžeme pozorovat ten stejný scénář. Zatímco se kapsy majitelů dolů a energetických společností plní obscénními zisky, pracující a rolníci jsou nucení platit za tuto krizi. V časech energetické krize energetické společnosti letos reportují rekordní zisky v hodnotě asi 170 miliard liber, z toho ČEZ 52,3 miliard korun za první tři čtvrtletí roku 2022. Mezitím se cena uhlí i v důsledku války na Ukrajině téměř zdvojnásobila, což přineslo nové zisky majitelům dolů, kde nyní probíhá rekordní těžba, srovnatelná s rokem 2013.
Vedle tohoto se prohlubuje energetická chudoba týkající se jen v Česku více než milionu lidí. Ekologické katastrofy, ziskuchtivost a boj států o zdroje energií zatím zdražují ceny potravin. I kvůli vysokým cenám energií a potravin jsou dvě třetiny osamocených českých důchodců buď pod hranicí chudoby, nebo na její hranici, kdy je množství z nich odkázáno na potravinovou pomoc. Mezitím během nejteplejšího týdne roku Německo evidovalo asi 3000 nadbytečných úmrtí, a oficiální číslo zemřelých Pákistánců v důsledku povodní se zastavilo na čísle 1343.
Profit je v kapitalismu víc, než klimatické dohody
Nejhorší na tom je, že všem těmto katastrofám bylo možné předejít, daly se očekávat, a světoví vědci na ně upozorňovali už mnoho let. Cesta však je jen tam, kde je vůle, a vůdci světového kapitalismu a jejich politické loutky daleko více preferují nahánění krátkodobého profitu místo výstavby infrastruktury pro obnovitelné zdroje energií. Ochrana planety se dá totiž jen velmi těžko zpeněžit, a všechny světové klimatické dohody jsou ihned vyhozeny z okna, jakmile tento soukromý profit jakkoliv ohrožují.
Tak například Británie se zavázala ukončit užívání uhlí jako energetického zdroje do října roku 2024. Toto je však již dnes jen pouhým snem, a realita vypadá tak, že energetická společnost Drax z Yorkshiru aktuálně dokupuje zásobu 400,000 tun uhlí. V čínském Sečuánu se mezitím v minulosti rozvíjel energeticky náročný chemický průmysl postavený čistě na dříve levném uhelném zdroji energie. Tento průmysl mohl být klidně postaven na obnovitelném zdroji, k čemuž však chyběl motiv, jelikož by to nebylo tak finančně výhodné.
Kontrolu pracujícím místo anarchie trhu!
Skutečnost, že zdroje naší planety jsou soukromě vlastněny a slouží individuálnímu profitu znamená hotovou katastrofu. I v rámci empirických zkušeností neexistuje jediný důvod, proč bychom měli dávat jakoukoliv důvěru představitelům vládnoucí třídy a jejich dohodám o klimatu. V systému, který je na soukromém profitu založený, je ryze naivní omezovat svou politiku na požadování klimatických dohod od vlád a korporací. Naší alternativou je převzetí kontroly nad těmito zdroji a nad celým průmyslem z pozice pracující třídy. Soudíme, že pracující třída je plně schopná v rámci vlastních demokratických struktur kontrolovat tyto výrobní síly pro blaho jí samotné, kdy samo nabytí takovéto kontroly pracujícími znamená překonání odcizení produktu od producentů, a tím pádem i socialisaci pracující třídy ve smyslu rozšíření její schopnosti uvědomění si samy sebe. Pokrok od pozice otupělého a upozaděného kolečka ve stroji směrem ke kontrole svých životů a uvědomění si své zodpovědnosti – to je náš program pro pracující třídu.
Tato kontrola výrobních sil ve finále umožní nahradit současnou profitem motivovanou anarchii zbožní výroby racionálním plánem produkce, podle potřeb obyvatel naší planety, s využitím co nejšetrnějších výrobních procesů a zdrojů. Místo budování zisků pro kapitalisty můžeme jejich bohatství využít pro budování infrastruktury obnovitelných zdrojů energie, odstranit zbytečnou nadvýrobu, a převzetím kontroly nad vládou i výrobními silami ukončit současnou válku na Ukrajině, v Jemenu, Súdánu či v Sýrii, ukončit existenci imperialistických paktů a odstranit sankce, které slouží jen jako kladivo proti neprivilegovaným, kteří vždy platí ztráty svých kapitalistických vládců. Taktéž můžeme převzetím výrobních sil a zisků kapitalistů dosáhnout třeba zateplení budov a budování sociálního a ekologicky udržitelného bydlení pro dlouhodobé snížení spotřeby energií, či likvidace reklamního průmyslu, konzumujícího zbytečně obrovské množství zdrojů, ve snaze zviditelnit zboží toho či onoho kapitalisty. Toto vnímáme jako zcela možné, potřebné a morální.
Kapitalismus v této otázce zcela selhal. Strach z vlády pracujících v tomto ohledu znamená strach z rozbití vlastních okovů. A reálně vzato – Mohla by být vůbec vláda pracujících pro naší planetu horší, než kapitalistické drancování akcelerující globální hladomor a bídu?
„Pane Fialo, udělejte s tím něco!“
Mnozí klimatičtí aktivisté, kdy představitelé Univerzity za klima nejsou výjimkou, prezentují sebe samotné do značné míry jako radikály. Hovoří o potřebě radikálních přímých akcí ve prospěch klimatu. Marxistický pohled na věc jakoby však byl pro ně něčím vzdáleným a „za čárou“. Mnozí se ochotně lepí k silnicím, blokují doly, poškozují umělecká díla, okupují budovy a veřejně pobuřují. Ovšem pokud mezi ně někdo přijde s návrhem, že je třeba se seriozně organizovat proti vládě miliardářů která stojí za touto katastrofou, a místo individuálního terorismu budovat revoluční stranu s konkrétním programem alternativy a jasně se postavit na stranu proletariátu ve smyslu snahy o jeho převzetí moci - mnozí tito „bojovníci“ se chytnou za nos, a veškerou takovouto subverzi, postavenou na seriozní analýze místo dětinského křepčení bez díků odmítnou.
Radikalismus takovýchto lidí má ryze maloburžoazní a individualistický charakter. Naivita a dětinskost jim vládne. Pro mnohé z nich je jejich radikalismus hrou, u které je cílem získat co největší pozornost, ale nikdy nepřekročí mez směrem k serioznímu boji a organizování se proti vládcům a jejich útlaku. Naopak. Jejich radikalismus je ve svých základech založen na tom, že současný status quo je více méně správný, jen je třeba naše vládce „přivést k rozumu“. „Upozornit je“ na danou problematiku, aby jí začali řešit – jakoby o drancování planety pouze nevěděli, a neupřednostňovali svůj zisk před blahem stamilionů. Aby zkrátka v nich „to dobré“ zvítězilo. Ve svém „boji“ se nesoustředí ani tak na zisk podpory širokých utlačovaných mas, jako spíše na dialog s vládnoucí třídou.
Ta si s nimi hraje jako kočka s myší. Pokud si tito aktivisté získají pozornost, představitelé vládnoucí třídy toho obvykle využívají k tomu, aby se s těmito lidmi vyfotili, a vylepšovali svoje PR ve smyslu toho, že se tváří jak těmto lidem naslouchají. Výsledkem těchto nerovných jednání je ale vždy jedna velká nula, jelikož za danými individualistickými aktivisty neexistuje žádná reálná síla, která by jejich boj podpořila. A realisticky vzato – naši vládcové nemají absolutně žádný strach z několika ukřičených aktivistů, odcizených od širokých mas.
Velmi dobrým příkladem v této věci byla například kauza squattu Klinika, který byl kontrolován různými aktivisty mezi lety 2014 až 2019. Poté, co byla budova bývalé plicní kliniky na pražském Žižkově obsazena v roce 2014 squattery, tak se jim dokonce v březnu 2015 podařilo získat od státu roční výpůjčku této budovy. To by však nebylo absolutně možné bez toho, aniž by tehdy zejména studenti z různých fakult Kliniku nepodpořili, což se projevilo až v tisícových demonstracích na její podporu v tomto období. Vládnoucí třída tehdy raději na nějaký čas squatterům postoupila budovu, než fenomén Kliniky opadne, a bude jí moci získat zase zpět bez ztráty prestiže. A jelikož aktivisté nedisponovali žádným seriozním programem, kterým by si dokázali podporu udržet a rozšiřovat jí, a místo toho si uvnitř budovy raději budovali svůj izolovaný uzavřený vesmír, tak o budovu zase po pár letech přišli, kdy se jim mezitím úřady snažily co nejvíce komplikovat život. I zde se aktivisté snažili v různých obdobích soustředit spíše na benevolenci úřadů místo na zisk podpory, a i zde kroužili hladoví supi, jako tehdejší ministr financí Babiš, zkoumajíce zda z dané věci nemůže pro sebe vytřískat nějaké politické body. Ačkoliv tedy byla squatterská akce zpočátku úspěšná, její úspěch byl pouze krátkodobý, a závisel na síle podpory, kterou si aktivisté nedokázali udržet. Je tedy velmi diskutabilní, zda okupace Kliniky globálně vzato vůbec přinesla nějaké pozitivní výsledky v otázce budování boje neprivilegovaných proti útlaku, pokud přehlédneme její zejména charitativní činnost.
Marxisté a klimatické hnutí
Absolutně netvrdíme, že všichni lidé, co se hlásí k Univerzitám za klima jsou individualističtí maloburžoazní performisté. UZK se na poměry podařilo pro svou stávkovou akci, podobně jako Klinice, krátkodobě získat celkem slušnou podporu stovek lidí, kteří jistě spojovali s celou akcí svá očekávání. Vzniklo určité hnutí, o kterém však soudíme i vzhledem k předchozím zkušenostem, že se ho jeho čelní představitelé snaží obrátit směrem, který nevede ke kýženému výsledku – záchraně planety, ale k jeho rozkladu. To je důvod, proč jsme se této okupace zúčastnili.
Stejně jako okupantům budov univerzit nám není jedno, co se děje s naší planetou. Chceme ale, aby celková činnost tohoto hnutí k něčemu pozitivnímu vedla, a v něco vyúsťovala. Aby se nejednalo o akci pro akci. Aby se naivně neupínaly naděje k jednáním se zmocněnkyní pro lidská práva Fialovy vlády. Proto se absolutně netajíme tím, že je naším cílem oslovovat v rámci tohoto hnutí jeho účastníky marxistickou alternativou, a využívat ho k budování seriozní bojové síly schopné na bázi našeho programu oslovit širší masy studentů, ale i pracujících mimo univerzity. Toto vnímáme jako náš urgentní úkol pro dnešní dobu, kdy devastace ekosystému v rámci honby za soukromým ziskem v současné nejhlubší kapitalistické krizi ve skutečnosti akceleruje, a na seriozním revolučním boji více než kdy dříve závisí lidské životy.
I proto absolutně odmítáme jakoukoliv totalitářskou diskriminaci nás coby marxistů, ze strany vedení hnutí. Budou-li se nás tito lidé snažit cenzurovat a vylučovat z hnutí s naivní představou toho, že snad po našem odvržení bude Fialova vláda více svolná k akceptaci požadavků směřujících proti soukromému profitu a ve prospěch planety, potom odmítneme toto akceptovat. Celá naše aktivita nesměřuje ani k poškozování hnutí, ani k obtěžování kohokoliv, ale k aktivní diskuzi se všemi, co mají zájem s námi diskuzi vést a slyší v sobě zvuk revoluce, na bázi čehož se snažíme budovat základy revoluční strany studentů a pracujících. Vždy si najdeme cestu, abychom se této společenské diskuze stali součástí a jakémukoliv případnému napadání a sektářské snaze přisvojovat si osoby v rámci hnutí se budeme bránit. V tomto ohledu není absolutně podstatné, zda je nás pět, deset, sto nebo tisíc. Náš úkol zůstává stejný.
Oligarchy vlastněná vládu podporující média absolutně nepotřebují nás marxisty, aby studentské okupace diskreditovaly. To, že jsme se okupace v roce 2019 zúčastnili bylo pouze využito jako vítaná záminka k diskreditaci hnutí, kdy se média a různí komentátoři snažili lživě vylíčit jak naší organizaci, tak i okupující studenty jako stalinisty. Za toto očerňování neneseme absolutně žádnou zodpovědnost, a řešení místo našeho skrývání se vidíme v naší prezentaci toho, kým skutečně jsme a jaká je naše alternativa.
Kapitalismus nefunguje na dobré slovo
Ano, jistě. UZK může svou aktivitu limitovat na pouhý neartikulovaný „pláč za klima“, spojený s máváním ukrajinskými vlaječkami a vyjadřováním se v mediích ve smyslu toho, že nejsme žádní revolucionáři, že v ulicích proti vládě v současnosti demonstrují fašisté, a že slogan „zapálena kapitalisty“ s obrázkem naší planety je jen pouhá „studentská nadsázka“, a že to s námi Fialova vláda myslí ve skutečnosti dobře, jen je potřeba jí trochu popostrčit. Takto se ve skutečnosti dva představitelé UZK vyjadřovali v rozhovoru pro DVTV na Bakalově serveru Aktuálně.cz. A Fiala v takovém případě bude jistě svolnější k diskuzi, a bude se i na studenty hezčeji usmívat, než když by před ním mávali rudými vlajkami jako my.
Jak to ale pomůže hladovějícím lidem v zemích třetího světa, kteří kvůli globálnímu suchu a patentovaným hnojivům přicházejí o úrodu, a jsou nuceni proti své vůli k migraci? Jak to pomůže českým studentům a pracujícím, kteří kvůli suchu platí vysoké ceny energií a potravin, přicházejí o vodu ve studních, případně jim vedra způsobují zdravotní či přímo smrtelné obtíže? Jak je vůbec možné ve světě, kde je uzancí boj o kořist a vláda silných a mocných se spoléhat na dobré slovo?
Lidé nejsou přirozeně revoluční. Mnohdy je pro mnohé z nich lákavější cesta snahy o spolupráci se systémem pro jeho změnu. Jelikož však je tento systém třídní, a slouží pouze zájmům bohatých a mocných, tak tyto snahy nevyhnutelně vždy vedou k tomu, že je to ve finále ten systém, co mění toho dotyčného člověka, místo toho, aby dotyčný měnil systém.
Přesto však žijeme v dobách, kdy čím dále tím více lidí pociťuje odpor k systému ve kterém žijí. Ano, mnohdy je tento odpor velmi špatně artikulován, a v časech krachu dělnických organizací se do jeho čela rády staví různé reakční existence, prosazující vlastenectví, xenofobii, i odpor k sexuálním menšinám. Ovšem klimatické hnutí, aniž by se vzdalo kritiky k veškeré reakčnosti, by mělo v dnešní době přemýšlet nad tím, jak tyto rebelantské masy získat na svou stranu místo toho, aby o nich prvoplánovitě smýšlelo jako o „fašistech“ a sektářsky se od nich distancovalo. Jen prosazováním marxistického programu ve prospěch zájmů pracující třídy přímo mezi masami je možné efektivně bojovat proti fašismu a vlastenectví, a zároveň i efektivně budovat společenskou sílu mířící na správné terče v otázkách boje proti změnám klimatu. I protivládní hnutí, podobně jako klimatické nutně potřebuje dospět, a zbavit se všeho, co ho brzdí.
Bohatí a mocní si svůj systém a mocenskou strukturu moc dobře hlídají. A úkolem nás coby marxistů je iniciovat a budovat mezi lidmi snahu o překonání infantilního stádia tohoto hnutí, aby se stalo reálnou silou bojující proti tomuto systému, kde jedno procento Čechů, včetně uhlobaronů typu Křetínského a Tykače vlastní na úkor nás všech tolik, co 90% nejchudších Čechů. Nevyhnutelně tedy budeme vystupovat i proti všem, co se toto hnutí v jeho infantilní podobě budou snažit uchovat, a bránit jeho dospělosti. Není to žádná hra. Není to žádná identita. Je to překonání naivity které je klíčové pro nás pro všechny.