Francie v pasti kolapsu 2: Macronův cirkus politické nevolnosti

Po několika posledních politických machinacích vyvstává otázka: co teď blíže víme? Víme, že po masivních protestech na 18. září pokračuje v oficiální francouzské politice zmatek. Zmatek, který však prosakuje navenek, ale ve skutečnosti nelze hovořit o zmatku, jako o tom, že by konkrétní političtí aktéři (jako Macron či Lecornu) nevěděli co chtějí a co pro to dělat. Zmatek působí tak, že je v této situaci zahrnuto až moc politických zájmů najednou.

Lecornu a Macron

Během pár týdnů jsme viděli, že Lecornu za 27 dní od svého jmenování podal na 6. října demisi, kterou Macron přijal. Bylo to hned po tom, co představil ministry své vlády. Dle Lecornuových slov samotných, podal demisi právě kvůli tomu, že za současných podmínek by sice vládu složil, ale nebyl by schopen fakticky vládnout. Ovšem 10. října Macron opět pověřil S. Lecornua premiérem a k sestavení vlády. V čem se podmínky za 4 dny změnily? Zásadně v ničem, šlo snad o časoví prodlužovací manévr umožňující přeskupení politických sil a vytříbení si názorů jednotlivých stran, které se mají opět střetnout kolem konkrétní podoby ohledně rozpočtu.

Sám Macron si uvědomuje, že aktuální politická situace je v bažině. Není tedy možné v tomto ohledu, aby si političtí aktéři neuvědomovali to, co se jim děje pod rukama a jednali tak zmateně na základě nevědomosti o situaci. Všichni včetně prezidenta si jsou situace přinejmenším vědomi, ale zmatek je dán tím, že ji chtějí řešit po svém a rovněž tím, že je tlačí naléhavost kvůli rozpočtu, zvyšující se nedůvěra investorů a bankéřů a celkové nepochopení kořenových příčin z jejichž hloubky masové demonstrace lidí vylézají až do ulic. Těmito příčinami myslím dlouho pěstěnou nespokojenost pracujících a studentů, která se nyní v plné kráse projevila ve výrazu politických demonstrací, jež se zemí nedávno přehnali.

Lecornuova rezignace 6. října ještě celou krizi zhoršila a zvýšila tak nátlak na straně jejího nutného a rychlejšího vyřešení. Problém se tak nyní zdá ještě daleko víc palčivější, bezprostřednější než jak se zdál před rezignací již 6. předsedy vlády. Tato „nutnost“ bude jistě tvořit alibi pro různé politické aktéry, aby tím ospravedlnili své kompromisectví a neschopnost plně zastupovat utlačovanou třídu.

To už se ostatně ukazuje po domluvách s rebelující Socialistickou stranou, která spokojeně přijímá pozastavení Macronových penzijních reforem do následujících prezidentských voleb výměnou za to, že nepodpoří druhé hlasování o nedůvěře.  

Mezitím je jasné, že se Macron stále snaží vnést mezi různé a vyhraněné politické zájmy stran jednotu, která je má spojovat pro společný cíl: stabilitu. Avšak Macronova představa stability je v soudržnosti státu a institucí, v důvěře investorů k ekonomice a v neposlední řadě v uklidnění politických konfliktů. Už se tu podbízí první otázka, jak tento člověk může hovořit o uklidňování politických konfliktů, když byl v první řadě tím, který tuto velkou politickou krizi moderní Francie vyvolal?

Nicméně, pokud se vykašleme na tyto řečnické spekulace, tak zjistíme, že za všemi těmito zdánlivě neutrálními výrazy prosazuje Macron stabilitu kapitalistického řádu.

Snaží se o zachování důvěry kapitálu a v kapitál a zabránění sociálním otřesům, které kdyby se vymkly z pod dohledu vládnoucí třídy, předznamenaly by jistě její rychlý a drsný pád. Tím nám sám ukazuje, jak křehký je francouzský kapitalismus.

Takže, ať už si tedy toto za svým požadavkem jednoty uvědomuje nebo ne, bude to ve výsledku vždy útok (buď přímo otevřený nebo nepřímo) proti požadavkům a akci protestního hnutí a proletariátu jako takového, tedy i toho, který se doposud nezorganizoval a nezmobilizoval ke stávkám. Protěžovaná stabilita tak ve svém konečném důsledku slouží jako účinný a jazykově neutrální nástroj pro posvěcení konkrétní politické praxe, kterou v tomto okamžiku představuje úsporný balíček rozpočtu a důchodová reforma.

Rovněž už na večer 6. října mluvil Macron opět s Lecornuem, kdy mu dával dva dny na přípravu tohoto stabilizačního plánu. Plán stability má posloužit celé zemi. Jistě stabilizační rozhodně je, ovšem jak jsem zmínil výše, pokud je stát kapitalistický a zachovává si v rámci kapitalismu alespoň minimální úroveň autonomie, tak ve skutečnosti stabilizace neslouží ke zlepšení podmínek těch, kteří pracují za mzdu od rána do večera, ale těch, kterých se politická destabilizace ve státě nejvíce týká – tedy buržoazie. Stát je teď před krizí ve které se aktuálně ještě bahní vláda. Je to velká předehra na hlavní scéně a jejíž kulisy a struktury jsou stále skryty za oponou neutrálních slov, symbolických gest a apelů.

Pokud se totiž situace co nejrychleji nevyřeší, nebo spíš pokud by byla řešena frivolně, tak hrozí paralýza státu jako celku a v takovém bodě je přeci neschopen efektivně zajišťovat akumulaci kapitálu, neboť se jeho energie pro tuto chvíli obrací k celkovému uchování stavu ve kterém konkrétně existuje, tedy k obraně kapitalistického systému jako celku, protože bez něj ztrácí svůj podklad pro své instituce, spravování infrastruktury a administrativu – tedy to, co je klíčové pro kapitalistický stát jakožto konkrétní formu v daném historickém kontextu kapitalismu.

Současný krizový stav francouzské politiky předznamenává, že vládnoucí třída není schopna vládnout úplně stejně, jako dosud. Utlačovaná třída se totiž nechce nechat ovládat tak, jako se více či méně nechávala ovládat dosud. A některé frakce nebo skupiny kapitalistické třídy rovněž cítí, že současný stav (který Francií prostupuje minimálně už rok) musí ustoupit. Politické bláto se nazpět propisuje do materiální základny francouzské společnosti. Kupříkladu hlavní akcioví index CAC 40, který slouží pro spekulanty jako reprezentant zdraví a orientačního vývoje francouzské ekonomiky zaznamenal propad hodný povšimnutí. Tento index totiž sleduje 40 největších a nejvíce obchodovaných firem na Pařížské burze a v důsledku celkového relativního úpadku francouzské ekonomiky a rovněž probíhající politické krize se index propadl zhruba o 1,4 %. To znamená průměrný pokles cen hlavních francouzských akcií o tato procenta, kterých se investoři z nedůvěry k politickému vývoji zbavují.

To však nepředznamenává žádný kolosální kolaps, to bychom se nechali unést sněním. Neznamená to, že současná vládnoucí třída nějak historicky končí a tak je potřeba nedělat nic. K jejímu konci je zapotřebí porazit jejich politickou moc a dobýt její zdroj. Jako komunisté tvrdíme, že na tento historický úkol má pouze vykořisťovaná třída na kterou hospodářsko-politické krize dopadají vždy nejvíc.

Francouzská vláda v moment kolapsu

Jako jediná se může - a taky musí - osvobodit ze struktur kapitalismu dnešní proletářská třída, která je historicky rovněž produktem těchto struktur. Jejich zničením překonávají kapitalismus a celý jeho řetězec příčin a důsledků.

Jaké jsou její současné požadavky ve Francii? Pracující masy pro to, aby ukázali svoji politickou sílu a serióznost, tak správně pochopili, že musí zablokovat co nejširší prostor v ekonomice generující zisk kapitalistům. Během září tak byly četné blokády v dopravě, docích, na železnicích či na veřejných místech. Stávkovali dělníci v dopravě, zaměstnanci ve vzdělávání, zdravotnický personál, zaměstnanci leteckého provozu a dalších veřejných sektorů.

V říjnu se mají stávky oslabovat podle odhadů odborů. Postačující podmínkou k tomu je rezervovanost vnitřních syndikátů v odborech, které zatím vyčkávají a nesvolávají další organizované akce. Když opomineme vypočítavost a opatrnost těchto odborových byrokratů a podíváme se na přesnou organizaci pracujících v hnutích, tak si všimneme tohoto: ústředním prvkem stávek a protestů jsou mladí lidé, z nichž většina ani nic (a to právem) neočekává od konzultací organizovaných Lecornuem na popud Macronova plánu o stabilitě. Těchto jednání se mezitím účastní všechny parlamentní strany a to i Socialisti, Komunisti a Zelení společně s odborovou konfederací.

Zatímco organizovaná mládež požaduje jasně pád vlády, Macronovu rezignaci a radikální rozchod se všemi úspornými opatřeními posledních let, „tak velcí dospělí“ v pohodlí jednají ve jménu mas či proti jejich jménu. Odbory k takovémuto „vyspělému“ jednání samozřejmě přitakali, aby si tím legitimizovali svoje postavení mluvčích za „pracující lid“ a studenty. Ovšem jejich strategické rozhodnutí účastnit se jednání na hřišti - jehož rámec vykolíkovala vládnoucí třída – se takticky projevilo v ultimátu, kterým se vyzbrojili jako jedinou pákou na parlament. Ultimátum mezi-odborového výboru vládě zní z tiskové zprávy takto: „Pokud do 24. září nezareaguje vláda na jejich požadavky, odbory se sejdou, aby velmi rychle rozhodly o novém dni stávek a demonstrací.“   

Copak toto ultimátum chce celé protestní hnutí z 10. a 18. září? Ne, potřebuje ho jen vedení odborových konfederací, aby vůbec mělo s čím vystoupit na jednání mezi vládními představiteli a stranami. Jeho účel spočívá v tom, aby vedení odborů mělo vůbec nějaký účel.

Tato strategie může vést ke zklamání a k zmatkům mezi velkými částmi mladých lidí a mobilizovaných pracujících. Jak se nakonec ukázalo, dávala Macronovi a Lecornuovi pět dní na to, aby se pomalu a pečlivě rozhodli, zda opustí svoji reakční politiku ve prospěch té progresivní. Za tu poskytnutou dobu k opuštění od Macronova cíle nedošlo, jen se prodloužil a časově rozložil, ale nezmizel. Namísto toho, aby se mezi-odborový výbor rozhodl stavět svoji strategii na bojových zkušenostech právě z 10. a 18. září, vybral si strategii smíru a nápomocného přisluhovače. Snaží se napomoct situaci, která by opět navrátila rovnováhu mezi třídami i přesto, že pro ni neexistují podmínky. Snaží se spolehnout na schovívavost a prozíravost vládnoucí třídy.

V nejlepším případě se předpokládalo, že Lecornu oznámí symbolické ústupky a minimální zmírnění úsporných opatření, což by v konečném výsledku byla jen dílčí „výhra“ pro pracující třídu se kterou by se vůdčí představitelé odborů mohli poplácat po zádech. A to se rovněž i stalo. V úterý 14. října Lecornu prohlásil, že opustí kontroverzní plány na penzijní reformu do nových prezidentských voleb (stanovených na rok 2027) a také, že upustí od článku 49.3 Ústavy při prosazování rozpočtu, který umožňuje určité návrhy zákonů prosadit bez hlasování o nich v Národním shromáždění. Nicméně výměnou za tento politický čas a taktéž za to, že ho může využít k tomu, aby mohl vládnout požaduje ještě větší úsporná opatření rozpočtu, aby výpadek důchodové „reformy“ finančně nahradil.

Zákonodárcům vymezil čas do 31. prosince, aby se rozhodli na základě debat jak tato opatření budou vypadat.[1] Ovšem žádné vítězství se tu pro pracující třídu nekoná, které by rozhodlo bez její účasti rovněž v její prospěch. Už tato úvaha samotná je hloupá, pokud se nad ní zamyslíte. Pracující třída (pokud chce rozhodnout ve svůj prospěch) musí se aktivně a s jasným radikálním požadavkem postavit proti této vládě, která momentálně a jen kvůli okolním podmínkám je donucena ustoupit od svého rychlého prosazení, ale nikoliv od celkového prosazení.

Francouzský kapitalismus potřebuje objektivně úsporná opatření a různé sociální proti-reformy, neboť se jeho relativní úpadek zrychluje a zviditelňuje a rovněž i samotná tato třída pociťuje svou vlastní nekonkurenceschopnost na globální úrovni kapitalismu, jak už bylo vysvětleno v našem předchozím článku.

A v tomto případě je opravdu jedno, který politický představitel bude stát v čele vlády, jestli z řad levice nebo pravice, jestli to bude Mélenchon nebo Le Penová, nátlak ze strany podmínek žádajících si konsolidaci rozpočtu se tím nezruší a ani neoslabí. Když se neobjeví teď, objeví se zase za rok nebo třeba za dva roky, klidně i v jiné formě a při jiné příležitosti, ale budou vycházet jako tentýž projev stejné podstaty. 

Sami o sobě protesty z 10. a 18. září rovněž nepoloží na kolena Macronovu vládu a Národní shromáždění. Macron se ukazuje jako zarputilí bojovník, který ustál i daleko vytrvalejší stávky z let 2023, které byly vedeny proti jeho protlačované důchodové reformě. I s oblibou 12 % u obyvatelstva se nehodlá vzdát své pozice prezidenta, a proto se dá očekávat, že bude i nadále pokračovat ve své reakční politice, která má zpomalit ztrácení půdy francouzské buržoazie pod jejíma nohama.

Nicméně v odborových hnutích je mnoho syndikátu, frakcí a místních struktur s odborovými aktivisty, kteří si dobře uvědomují, že se jejich odboroví předáci jen bojí ztráty kontroly nad mobilizací pracujících. Nesouhlasí tedy s tím, aby v řízení a vypracovávání bojové strategie stál mezi-odborový výbor, který se celé hnutí snaží usměrňovat a tím i oslabovat.

Francouzští soudruzi z naší organizace v tomto správně spatřují, že se levé a militantnější křídlo CGT musí spojit s Mélenchonovým La France Insoumise v široké kampani za vybudování trvalé blokády celého státu. Pomocí agitace v odvětví po odvětví a to i proti vůli odborového konfederačního vedení. Navázat dále na stále nevyhaslí žár z 10. a 18. září a nevyčkávat na to, až danou věc „za lidi“ vyřeší jejich vládnoucí představitelé, jinými slovy: nespoléhat se na vládnoucí třídu.

Již zorganizované masy a povolané do ulic musí z takovéto práce přímo a až hmatatelně vycítit svoji sílu, kterou zároveň ukážou, že jsou rozhodujícím prvkem ve vývoji společnosti, která je schopna a chce se ujmout moci reorganizovat ekonomiku a techniku na nových a racionálních základech, které již nebudou držet toto ohromné bohatství společnosti v duchu iracionalistického využití. Dělníci tak nemají být v tomto ohledu organizování k tomu, aby sloužili jen jako pouhá projekce síly proti třídě vykořisťující, ale v prvé řadě k tomu dokázat sílu sami sobě. Zvědomnit si, že skutečně mohou změnit své podřadné postavení ve výrobě a zastoupení v politice pouze tehdy, když cílem jejich vedoucích federací a organizací bude socialistická společnost.

[1] https://www.france24.com/en/video/20251015-french-prime-minister-asks-mps-find-measures-to-fund-pension-reform-suspension

Karel Lénski