Francie v pasti kolapsu
- RCI
- 8. 10.
- Minut čtení: 12
Francií se na září prohnaly silné vlny studentských protestů a dělnických stávek. Ve světě stagnujícího kapitalismu s minimálním kvalitativním přínosem kapitalistické třídy a ve světě prohlubujícího se imperialismu nelze očekávat, že se články stability nezačnou pomalu lámat, jestliže dochází k opotřebování statusu quo. Evropská unie, považována za celkem stabilní celek, alespoň co se pro pohyb kapitálu a z jeho hlediska týče se začíná zadrhávat. Hospodářská aktivita eurozóny zaznamenala ve druhém čtvrtletí roku 2025 zanedbatelný hospodářský nárůst, a to přesně o jednu desetinu procenta.1 Buržoazie si je nejistá a v očekávání, výstup reálné produkce stagnuje či se mírně propadá a celkově panuje čím dál větší ekonomická nejistota.2 Nejslabším článkem se ukazuje být Francie, která politicky po formální stránce čelí neřešitelnému problému: chaos nebo úspory a škrty.
Protesty byly zatím uklidněny, a to za cenu zvyšujícího se policejního násilí, které bylo ještě před 10. zářím slibováno B. Retailleauem (ministr vnitra). Buržoazie a celkově francouzský kapitál je ve velmi ostýchavé a napjaté situaci a ve snaze ochránit své výsostné postavení ve výrobních vztazích a v pozicích vládnoucí třídy, a proto se nebojí sáhnout po podlejších a brutálnějších metodách „obrany“ proti akci ze strany studentů a pracující třídy. Co nám může být víc ukázkovější příklad pokrytectví než samotná funkce státu ve chvíli, kdy je zisk vládnoucí třídy ohrožen. Stát vystupující formálně za doménou ochrany, práva pro všechny a „péčí“ o své občany, tak ve skutečnosti vystupuje proti svým občanům ochrannými a právními prostředky. Je to už skoro trapné neustále připomínat, ale stát tu nehraje neutrální roli a rozhodně tu není pro ochranu vyrábějící třídy, ostatně jak se na stávce a protestech ukázalo, kde starost a právo státu ztělesňovaly obušky a jiné donucovací prostředky policie.
Korunku tomu všemu dodává hospodaření buržoazních stran napříč historií Francie. Dluh Francie je totiž (nebo očekává se, že ke konci roku 2025 bude) 116 % vůči HDP. Je třeba si uvědomit, že Francie jako stále 2. největší ekonomika v eurozóně je uživatelem i společné měny této zóny, tedy eura (není jejím emitentem), a proto její zadlužení představuje opravdovou ekonomickou zátěž. Pravděpodobně, pokud nenastane revoluční období, povede finanční kapitál útok proti sociálním a pracovním výdobytkům pracující třídy na francouzském kapitalismu, a co hůř, zřejmě i zvítězí. Ovšem o tom až později v článku, nyní je potřeba si říct, jak na tom jsou podmínky Francouzů a v jakém stavu se nachází ekonomika francouzského státu a co vůbec vede k životní nespokojenosti a vehnalo tak lidi do ulic. Co ovlivnilo jejich vědomí a posunulo jej směrem k akci?
Materiální jádro Francie za poslední roky
Obecně je propad HDP v ekonomikách eurozóny hnán motivem rozdílu v době, než byla zavedena nová Trumpova cla. To tím, že se ještě v zimě zhodnotily dodávky zboží poslané včas do USA před cly. Nyní má exportní kapitál prakticky utrum. Růst Francie ve 2.Q 2025 o 0,3 % je hnán převážně leteckým průmyslem, rostoucím importem zboží ze zahraničí v důsledku aktivity rafinérského odvětví, a hlavně turistickým ruchem. Služby jsou pro Francii největším sektorem její ekonomiky (tvoří 79 % HDP). Zatímco produktivita agregátně v reálné produkci dlouhodobě stagnuje, je možné sledovat chvilkové růsty v jednotlivých odvětvích ve kterých kapitál zatím nedosahuje běžných zisků, a proto do něj investuje.
Francie dále čelí nedostatečně rozšířené energetické zásobě a infrastruktuře, která by mohla uspokojit vývoj výrobních kapacit, které se nyní pohybují trendově za poslední 4 roky kolem 82,5 %, přitom největší využití výrobních kapacit ve zpracovatelském průmyslu bylo v roce 2019. Stále se ukazuje, že krize za covidu odhalila strukturální slabost kapitalismu: buržoazie sice statisticky obnovila objem výroby, ale jen za cenu vyšší inflace, zadlužení a zhoršené stability dodavatelských řetězců. Organická krize se tím nijak nevyřešila, naopak se prohloubila – kapitalismus dlouhodobě nedokáže zajistit udržitelnou reprodukci výroby. Buržoazie tak pouze ukazuje, že nedokáže obnovit tempo růstu produktivity, investic a mezd, které existovalo před pandemií. Ekonomika relativně roste, ale spíše kvantitativně. Ovšem kvalitativní podmínky akumulace zůstávají dlouhodobě narušené.
Infrastruktura – která je kostrou kapitalismu a základem, jež slouží jako základ pro oběh zboží, investic a tvorbu zisku – se v současnosti potýká s nedostatečným přenosem energie, která je ještě k tomu pro budoucí energetické zatížení a požadavky zelené politiky zaostávající. Pokud infrastruktura s logistikou není dostatečně a úměrně posílena, stává se brzdou pro expanzi výrobních sil. A rezervy výrobních kapacit se zase nevyužívají proto, že kapitál dlouhodobě přestává investovat kvůli aktuálnímu nízkému očekávání zisku.
Systematicky se od roku 2015 propadá i produkce v zemědělství, přitom je Francie stále 2. největším vývozcem zemědělských produktů na světě.3 Nejmohutnějším zdrojem zisku v sektoru reálné produkce je i nadále automobilový průmysl (Stellantis, Renault atd.). Ovšem od roku 2024 došlo k 10 % poklesu výroby (fyzický objem produkce se snížil), což je nejnižší úroveň od 60. let.4 Dále došlo k úbytku pracovních míst v tomto průmyslu o 17 % oproti roku 2019. Další oslabení bylo v chemickém průmyslu a strojírenském, lze dokonce hovořit i o rozsáhlém propadu v celém zpracovatelském průmyslu. A tak se báze francouzského kapitalismu v základech otřásá a stává se vrtkavou. Není divu, proč kapitál čím dál více migruje do finančních služeb a celkově do sektoru služeb, protože není schopen rozšiřovat (bez pomoci státu, a právě finančního sektoru) výrobu nových zbožních hodnot v takové síle, jako předtím.
Francie jakožto přední lídr v množství jaderného zdroje (v EU) trpí na nedostatečné financování jaderného plánu, státní intervence nejsou dostatečné (protože jsou drahé) a to způsobuje i opoždění modernizačních projektů, což opět ovlivňuje buržoazii ve výrobním sektoru, která je hnána do nejistoty, protože její výrobní náklady jsou samozřejmě závislé na energiích. Výrobci v „energeticky těžkých“ odvětvích (sklo, ocel či chemie) jsou v neudržitelné situaci. Propouští nebo zavírají podniky, popřípadě ani neotvírají nové. Michelin zavírá továrny v Cholet a Vannes (mimo jiné kvůli vysokým nákladům), to samé Valeo, ExxonMobil, Auchan či Stellantis. Francouzská domácí buržoazie prokazatelně slábne a je suplována importy ze zahraničí. Dále u ní roste obava z Asie, protože přestává být konkurenceschopnou. To má nehorázné dopady na pracující třídu, která přichází o zdroj obživy a dostává se do spirály frustrace a nejistoty.
Mezitím velká buržoazie prokazatelně čím dál více bohatne. Aktuální výzkumy o nerovnosti uvádí, že nejbohatší procento lidí ve Francii získává asi 12,6 % všech hrubých příjmů. To je výrazně vyšší, než bylo v 80. letech (kdy to bylo cca 7-8 %), tudíž: bohatí si přivlastňují stále větší kus z celospolečenského bohatství.5 Lze to dokázat i podílem na celkové společenské produkci Francie, kdy si kapitalisté polepšili o 0,9 procentních bodů, což znamená, že se jejich podíl zisku z celospolečenské produkci (na HDP) zvýšil o tato procenta. A pokud se tedy na této straně zvýšil, tak musel zákonitě u jiné třídy klesnout. A nemohl skutečně u nikoho jiného tak výrazně poklesnout než u pracující třídy, která si musela pohoršit ve vztahu k celospolečensky vyprodukovanému bohatství. Jinými slovy si kapitál snaží uzurpovat čím dál větší prostor.
Toto není žádný neobvyklý jev. Ani čistě z hlediska intuice nic nenasvědčuje tomu, že pokud roste míra zisku, bude růst i bohatství těch ze kterých je tento zisk generován, tedy primárně z nadhodnoty, kterou zaměstnanec během své práce (konkrétně v části pracovní doby zvané jako nadpráce) pro kapitalistu generuje. Vše spíše nasvědčuje tomu, že právě díky zaznamenanému zvýšení produktivity práce ve francouzských odvětvích, neklesá pracujícímu ve stanovené době práce (která je 8h) jeho nadpráce, ale právě nutná práce – tedy zvýší se ta část pracovního dne, kdy pracující vytváří hodnotu nad rámec své mzdy a kterou si kapitalista přivlastňuje. Pracující je tak relativně chudší (jeho kupní síla stagnuje nebo klesá podle ceny pracovní síly), i když společenská produktivita společně s mírou zisku roste.
Ptám se tedy, proč nemohou zrovna tak růst i mzdy?
Namísto toho můžeme pozorovat rekordní nárůst zisků u TotalEnergies, L’Oréal, Sanofi (farmacie), Airbus atd. Jejich super-profity v kontextu francouzské ekonomiky samozřejmě neplynou přímočaře a pouze z nárůstu produktivity práce, ale i z jiných faktorů již zmiňovaných výše.
I tak by někdo mohl namítat, že se přeci hrubé bohatství ve Francii od konce 90. let do roku 2021 zvýšilo všem lidem 2,5x díky kapitalismu (ovšem jasná korelace s kapitalismem není prokazatelná, snad jen konotace), ale bude muset být vyveden z míry. Odkdy se totiž toto bohatství zvyšuje rovnoměrně? Nejchudších 10 % domácností si bohatství za stejný čas snížilo průměrně o 2 % ročně, zatímco nejbohatším 10 % rostlo o 4 % ročně. Není možné pravdivě tvrdit, že si v současném kapitalismu pracující třída hoví nebo že v něm dokonce bohatne. Tomu nenasvědčuje ani růst reálných mezd které jsou ve Francii na úrovni nižší než před pandemií, ani vysoké ceny potravin a spotřebního zboží. Ty totiž jsou, i po zkrocení inflace na 2 %, následkem vyskočení inflace energií a potravin v letech 2022, kdy ceny rostly rychleji než produktivita. Nyní však produktivita práce stoupá, ale hodnota přidaná touto produktivitou nejde do mezd, ale do zisků firem na to, aby byly pokryty inflační náklady, dividenda a nějaké ty reinvestice.
Navíc se vyhlídkově očekává, že průměrné navýšení mezd v soukromém sektoru klesne o 2,27 %, přičemž třetina podniků žádné zvýšení ani neplánuje. Chudoba je na vzestupu a dosahuje nejvyšší úrovně za posledních 30 let. Od roku 2023 do roku 2024 se počet lidí zasažených chudobou zvýšil o 650 000 osob.
Mezitím se dozvídáme, jak Chanel překonal Louis Vuitton v nejhodnotnější značce Evropy anebo jak luxusní nemovitosti v Cannes v oblasti Villa Bagatelle jsou kupovány pro akce a pro prezentační show firemních značek, namísto toho, aby jednoduše byly poskytnuty k bydlení. Buržoazie vědoma si vnitřní krize vlastního systému se v posledních momentech obrací do svého světa, odvrací se od toho skutečného a svoji energii investuje tam, kde je to ještě výnosné. Proto lze pozorovat nárůst finančního kapitálu a zejména toho spekulativního, zvýšené investice do značek, do PR nebo image namísto do reálné produkce. Cílení na kulturu a vytváření jakési kulturní symboliky, protože dobrý obraz je jediné, na čem současný senilní kapitalismus ještě stojí.
Kapitalisté tak spíš zabředávají do pesimismu a dekadence v důsledku vlastní krize, namísto toho, aby naplňovaly a rozšiřovaly potenciál výrobních sil. Výrobní síly totiž prokazatelně umožňují něco, co výrobní vztahy v současnosti blokují. Tudíž jejich postavení (kapitalistů) ve výrobních vztazích, jakožto vlastníků výrobních prostředků prostě nepřináší prospěšný užitek. Buržoazie v tomto případě tak představuje překážku tomu, aby se společnost posunula dál, popřípadě dále v tom, aby vůbec vyřešila strukturální problémy, kterým celá francouzská společnost čelí.
Materiálně, jak jsem již ukázal výše, je možné vyrábět více a lépe (není to problém nedostatku technologií), ale problém zachování stávající ziskovosti, tedy moci. Potenciál této výrobní expanze je právě blokován tím, že tato třída už historicky nepřináší žádný přínos pro společnost, ale pouze se snaží si udržet své privilegované postavení stejně tak, jako aristokracie ve svém historickém úpadku od konce 18. století.
Tím, že se někteří odvrací nebo se jiní z nich krizi řešit snaží (třeba zvyšováním úrokových sazeb, omezením investic, škrty, privatizací, omezeními, mražením mezd atd..) tak vytváří nadbytečnou zátěž pro svůj vlastní systém, kterou zase na druhé straně jiní z nich kritizují za přesycení nebo přehnání v počtu omezení a brzd, které mají dopadnout na volný trh. Politika už tak neslouží ani pro to, aby v ní zájmy kapitálu vystupovaly jednotně. Vládnoucí třída si jde po krku i mezi sebou.
Nejsou však neefektivní proto, že by kapitalisté sami „neuměli“, ale jakmile se v průběhu vývoje u této třídy rozešla nebo se přestala překrývat motivace k zisku s rozvojem potenciálu společnosti, tj. jakmile přestala tato třída být progresivním nositelem změn, počal se její úpadek, který dnes prakticky denně žijeme a sledujeme.
Macron s Lecornem tak nyní představují velkoburžoazii usilující o protireformy a drastické škrty ve veřejných výdajích z důvodu uvědomění si situace ve které je v sázce konkurenceschopnost francouzského kapitalismu. Jeho relativní úpadek se za poslední 4 roky zrychlil. Tímto se dostáváme k dalšímu tématu a tím je enormní dluh Francie. Je důležité jej vnímat spíš jako katalyzátor celé této situace, neboť naštvání a nespokojenost se v lidech buduje už po nějakou dobu. Přesněji celý předestřený rozbor hrubého vývoje kapitalismu ve Francii výše, má dokázat léta pěstovaného rozhořčení v řadách pracujících a studentů. Celé koncentrované a masivní naštvání s odporem k Lecornově, Barnierově a Bayourově vládě či k Macronovi se neobjevily pouze z důvodu toho, že by se nyní už pátý premiér za tři roky nesnažil upustit od Bayourova úsporného plánu. Podmínky pro tuto explozi se připravovaly ve francouzské společnosti minimálně od konce pandemie, protože kapitalismus od té doby nezaznamenal žádný pozoruhodný růst či vyrovnání před obdobím covidu.
Nyní nás to však posouvá k otázce toho, co se tam tedy politicky děje a jaké jsou požadavky hnutí Bloquons tout a jak se boj proti reakční politice kapitálu v této sféře projevuje. Je naprosto patrné, že žádná svoboda se neobešla bez politického boje za ni, tudíž pokud se i pracující třída hodlá opravdu vysvobodit z okovů kapitalismu, nesmí se omezit pouze na ekonomické a sociální požadavky, ale hlavně se spolu s nimi zmocnit i moci politické, tedy státu.
Chaos nebo revoluce?
Nejprve stručná chronologie, protože situace je pro přehled celkem zamotaná bez malé pomoci s navigací.
V období června až července roku 2024 rozpustil Macron po vítězství radikálního pravicového bloku RN v eurovolbách sněmovnu (národní shromáždění). Vypsal předčasné parlamentní volby a výsledkem těchto voleb byl parlament bez většiny. Starý kabinet Gabriela Attala (Macronova loajalisty) rezignoval. Tímto se spustil koloběh konzultací a politických jednání. Výsledek z tohoto období byl takový, že levicový blok NFP vyhrál volby, pak následovala prezidentova (Macronova) strana Renaissance a poslední bylo RN (Rassemblement National). Žádná strana však nedosáhla v přepočtu na poslance situace, že by jejich blok ovládal většinu sněmovny. Vznikla prostě těsná většina, která často směřuje k paralýze legislativy kvůli přílišnému tlaku ze stranické fragmentace. Neboť všechny strany vehementně reprezentují odlišné a protichůdné zájmy.
Macron v srpnu až září odkládal jmenování vlády (získával čas) do skončení OH (olympijských her) v Paříži. Po jednáních s RN se Macron rozhodl netradičně a riskantně jmenovat premiéra z nevítězné strany, tedy ne kandidáta z NFP. Celý levicový blok NFP se samozřejmě naštval a začal plánovat a vyhrožovat stávkami. Většinou šlo o symbolické napětí a během několika týdnů „vyprchalo“.
Na konci září a během prosince jmenoval Macron premiérem M. Barniera (z řad pravicových konzervativců), který sestavil menšinovou vládu s podporou Macronovi strany a Republikánů. RN a NFP se dostaly do opozice a spolu slíbily nepodpořit program této menšinové vlády. Protože v prosinci využila vláda Barniera článku 49.3 pro rozpočtový zákon (kvůli problému veřejných financí a deficitu rozpočtu), který umožní projít zákon o rozpočtu bez hlasování. Takový zákon by byl považován za schválený, kdyby se poslanci RN a NFP nespojily a nevyslovily nedůvěru ve vyvolaném hlasování o ní v reakci na tento akt. Vláda Barniera byla položena, ale parlament v reakci na tuto situaci schválil nouzový zákon, který prodloužil rozpočet předchozího roku beze změn. Barnierova vláda setrvala pouze 99 dnů.
Macron po tomto incidentu chvatně jmenoval nového premiéra F. Bayroua, aby vyslal symbolický signál národní jednoty. Jeho klíčovým tématem stále zůstával státní rozpočet a v létě 2025 předložil nový konsolidační návrh (šlo o cca 44 mld. úspor), který měl škrtat ve veřejné správě, zastavit růstu mezd ve veřejném sektoru, zastavit dva státní svátky (8. května a Velikonoční pondělí) a omezit spoření v oblasti ekologických investic. NFP a RN však zůstávaly stále proti. Proto na to vyhlásil Bayrou hlasování o důvěře vlády na 8. září 2025, přičemž jak víme, Bayrova vláda byla tímto položena, protože vládě nebyla vyslovena důvěra, neboť jí byla vyslovena nedůvěra.
A dnes, vzhledem k tomu, že Macron odmítá nekontrolovat volby nebo rezignovat, jmenoval za premiéra S. Lecornu, bývalého člena Les Républicains a současného člena Macronovi strany, který je pravicově orientovaný. Ve skutečnosti však Bayrouovi nabídli prostřednictvím „konkláve“ o důchodech odborové konfederace, socialistické strany a RN odklad těchto problémů, který umožnil přijetí úsporného rozpočtu. Ovšem letošním létem i Bayrou přecenil socialistické strany PS, zelené a komunisty s pravicovou RN, když oznámil ještě reakčnější rozpočet pro rok 2026. Nikdo z těchto ochotníků vládnoucí třídy není však ochotný natolik, aby spáchal politickou sebevraždu tím, že by pro tento rozpočet hlasoval. Výstižně to vystihli soudruzi v editorialu Révolution:
“A new Prime Minister from the ‘Socle commun’ [the governing coalition of right-wing and establishment parties], appointed on a simple nomination, would be very unpopular from the outset. It would be a provocation, one more reason to ‘block everything’.” Incidentally, the same would be true if Macron appointed a supposedly ‘left-wing’ Prime Minister, who would immediately announce… a right-wing (austerity) policy.
Myslíme, že toto je vše vysvětlující. Při vzniku této krize se spojily nejen zahnívající materiální podmínky francouzského kapitalismu, ale i ty politické jejichž katalyzátorem byl praskající francouzský dluh. Na 10. září se tedy vyvalili lidé do ulic, aby zablokovali vše, dokud nebude veškerá rozpočtová reakce smetena ze stolu. Překážky této mobilizaci nekladla jen vláda, ale i vůdci odborových konfederací, kteří místo podpoření této „svévolné“ organizace lidí předložily něco jako „mocenskou“ strukturu plánované stávky na 18. září, ze které by mohli plně kontrolovat průběh těchto společenských bouří. Což se jim úplně nepovedlo, protože i tak na jeden den vyšlo do ulic až na 300 tisíc nespokojených lidí, požadujících odstoupení vlády, prezidenta a zrušení veškerých úsporných balíčků a jiných fiskálních „triků“. Docílit toho chtějí blokováním všeho (proto taky název Bloquons tout), dokud nebudou jejich požadavky splněny.
Je to exploze sociálního hněvu, který je namířen proti reformám, úsporám, inflaci, nejistotě zaměstnání, ničení veřejných služeb, uzavírání firem, státem podporovanému rasismu a genocidě obyvatel Gazy – a mnoho dalších zdrojů rozhořčení a utrpení. 10. září byl skutečně hromovým úderem oznamující éru rozhodné mobilizace.
Nyní i po událostech 18. září, kdy bylo zaznamenáno více než milion demonstrantů, což oproti protestům z roku 2023 (proti Macronově důchodové reformě) bylo úspěšné ani ne tak na hrubý číselný přepočet jako spíš, s jakou rychlostí se mobilizovalo takové množství lidí a s jakou radikálností a bojovností se tato masa do ulic dostavila.
Nyní je však konzultační období, a to vše díky celkem úspěšné strategii zablokovat co nejširší oblast ekonomiky a její logistiky. Nicméně konzultace jsou v tomto případě jen brzdou a oddalováním Lecornuova pádu, který samozřejmě příjme jakékoli ústupky, které se vyjednají, ale na symbolické úrovni nebo se zaseknou na minimálním snížení úsporných opatření. Účastni jednání jsou zástupci Socialistické strany, Komunistické strany, zelených a vedení odborových organizací. Ovšem mobilizovaná mládež a pracující požadují jasný cíl, a to: nechat padnout vládu, Macronovu rezignaci a následně radikální rozchod se všemi úspornými opatřeními.
Ten, kdo v tomto případě ještě doufá v Macronovo otočení nebo v jeho odstoupení se mýlí a propadá naivitě. Jde o otázku vyrovnání vah mezi třídami, vzhledem k tomu, že nyní v rovnováze nejsou. A velkoburžoazie, tak jako finanční kapitál samotný, potřebují protireformy s drastickými škrty ve veřejných výdajích, jinak Francie bude čím dál tím méně konkurenceschopná v globálním měřítku. A to je přeci nemyslitelné!
Macron v roce 2023 v otázce důchodů neustoupil ani o píď, a to tváří v tvář 3 milionům demonstrantů. Přesně tohle je kandidát, kterého jistá frakce buržoazie potřebuje. A přesně tak se i chová, svrchovaně a tvrdě ve prospěch finančního kapitálu. Určujícím rysem dnešního kapitalismu je totiž narůstající nutnost spolupráce mezi státem a kapitalistickými aktéry k uspokojení potřeb ekonomiky, protože jinak se už ani „relativní růst“ zachovávat nedá, vzhledem k těžké závislosti průmyslové akumulace na NFC, tedy na akumulaci Nového finančního kapitálu, která funguje na aktivech a správě těchto aktiv, což ještě více prohlubuje jakýsi vztah kapitálu s vládou. U Francie vzhledem k jejímu dluhu to platí obzvlášť.
Závěr před bouří
Jakákoli oficiální vláda či strana nebo kterýkoli jejich současný politický subjekt nebude mít nakonec na výběr. Ve skutečnosti nevybruslí z moci věřitelů, bank a fondů, které teď očekávají vyšší úroky od vlády (od státu celkově) nazpět, jestliže se jim nová investice do něj nyní ukazuje jako riziková, tak budou tlačit na rychlejší či větší vyplácení úroků. Tímto tlakem je tlačena jakákoli potenciální vláda a nemůže ho při vládnutí opomenout, tudíž musí svoji vládní politiku podřídit (minimálně orientovat kolem) této frakci kapitálu.
Takto se nad Francií začínají stahovat mračna bouře, která je však nevyhnutelná. Před touto bouří se ještě ukazuje jasně, že oficiální politici přes všechny své osobní, ideologické nebo stranické motivace budou nakonec vždy pouhým výborem, pouhou tváří té či oné frakce z kapitalistické třídy. Tedy pokud je dnes hlavním cílem studentů nebo části militantních odborů či hnutí Blokovat vše skoncovat s Macronem a ukončit, anebo nikdy ani nepřipustit balíček úspor, tak zítra jim musí být pochopení širšího zakotvení tohoto cíle a tím bezesporu je: svrhnutí a útok na celý kapitalistický systém, protože bez něj ani žádný dluh či platební neschopnost státu nenastane. Pokud se totiž cíl nerozšíří na své zobecnění, nevyhnutelně se stane to, že úspory a škrty přijdou znovu, a to i klidně z per parlamentních levicových stran. A že se to již stalo. Například v roce 1983 během vlády Mitteranda ve Francii nebo v Řecku za vlády Syrizy. A dnes třeba i na Slovensku.
Kapitalismus už nenabízí pohodlí. Jediné, co se dá z konzumního balíčku jeho produkce vybrat je buď akce nebo smířlivá rezignace. Pokud kapitalisté drží vlastní vůlí realitu, tak nic nebrání tomu, aby se realita obrátila proti jejich vůli, protože žádný určující zákon nad ní není.
International economic outlook and detailed forecasts for la France (6)
Tamtéž, (7)
Karl Lénski